Ještě jsme ani nedojeli z Karlových Varů domů, a už jsme vymýšleli, kam bychom vyrazili druhý víkendový den. A protože jsme tudy už několikrát projížděli a není to tak daleko od Prahy, další volba padla na Kolín!

Kolín se nachází na východě Středočeského kraje. Leží na řece Labi a žije v něm kolem 32 tisíc obyvatel. Má rozlohu 35 km² s průměrnou nadmořskou výškou 220 metrů. Je důležitým železničním uzlem. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1261. Byl založen pravděpodobně Přemyslem Otakarem II. Oblast byla osídlena už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit od 6. století našeho letopočtu.

Roku 1413 vyhořel a v roce 1421 ho dobyli Pražané s orebskými husity. O šest let později se město dostalo do rukou Jana Čapka ze Sán, který ho vlastnil až do roku 1434. Potom ho ovládl kněz Bedřich ze Strážnice, který zde vybudoval hrad a vysokou obrannou věž. Hrad byl později přestavěn na zámek. Od 19. století sloužil jako pivovar. Bedřich se v roce 1454 spojil s katolickými odpůrci zemského správce Jiřího z Poděbrad, pány z Hradce a Rožmberka. V roce 1458 Bedřicha Jiří z města vykázal. Po jeho smrti měl město v držení jeho syn Viktorin. Ten se postavil proti nově zvolenému králi Vladislavu Jagellonském a pozval do města svého švagra – uherského krále Matyáše. I Viktorínův bratr Hynek se stal Vladislavovým odpůrcem. Matyáš se poté pokusil dvakrát město obsadit, ale v roce 1486 ho vrátil Vladislavovi.

V roce 1519 zařadil Ludvík Jagellonský Kolín zpět mezi královská města. To ale nečekaly dobré časy. Nejdříve bylo pokutováno za účast ve stavovské vzpouře, pak v něm řádilo několik požárů a mor. Město také utrpělo velké škody ve třicetileté válce, ve válce o rakouské dědictví a sedmileté válce, ve které byla svedena bitva u Kolína. Po napoleonských válkách zaznamenalo město růst a blahobyt. V roce 1845 byl napojen na důležitou železnici mezi Prahou a Olomoucí. Poté zde vznikaly potravinářské závody, továrna na hnojiva, továrny s chemickým zaměřením… V roce 1932 byla dokončena elektrárna. Pak byly postaveny hotely, kavárny, ústavy, lihovary, cihelny, úřady…

Počasí nebylo nic moc, od prvních kroků směrem na Smíchovské nádraží, ze kterého nám jel vlak, vydatně pršelo. Ale my se jen tak nedáme, takže jsme ve společnosti hlučných veselých cizinců vyrazili směr za dalším poznáním. Do Kolína jsme dorazili kolem jedné hodiny odpolední. Vytasili jsme deštník a zamířili kolem obchodního centra Futura do centra. Díky tomu, jak bylo ošklivo, bylo všude prázdno, takže jsme měli na to procházení se klid.

Cestou na náměstí jsme minuli kostel Nejsvětější Trojice, což je raně barokní budova, která byla postavena v letech 1666-1671. V roce 1680 zde všichni řeholníci podlehli moru. Po opětovném osazení domu byla provedena v letech 1739-1741 pozdně barokní přestavba. Dnešní podobu získal areál po rekonstrukci z počátku 20. století. Krátkou přestávku jsme udělali právě na Karlově náměstí. To bylo založeno před rokem 1261 králem Přemyslem Otakarem II. Kolem něj stojí radnice a 22 domů, pod kterými zůstalo zachováno středověké jádro z 13. a 14. století. Uprostřed stojí pseudorenesanční kašna z roku 1870 a morový Mariánská sloup z roku 1682.

Poté, co jsme si udělali pár fotek do alba, šli jsme se protloukat postranními kolínskými uličkami, tak, jak nás nohy vedly. Až nás zavedly ke kostelu svatého Bartoloměje. Ten je významnou gotickou sakrální stavbou, která byla vybudována v druhé polovině třináctého století. Ve čtrnáctém století byl Petrem Parléřem vybudovaný úplně nový chór s věncem kaplí. Na začátku 16. století byla přistavěna zvonice. Kostel se nachází na seznamu národních kulturních památek.

Tam jsme narazili na Červinkovský dům. Dům číslo 27 patří k nejstarším zachovalým stavbám v Kolíně. Pochází ze 13. století. Má za sebou požár i válečné bombardování. Poslední rekonstrukce zde proběhla v letech 1983-1985 – k domu byl připojen sousední dům číslo 26 a od té doby se v něm nachází muzeum. Vešli jsme dovnitř a tam nás přivítala sympatická paní s milým pánem, zakoupili jsme výhodné vstupenky na všechny expozice v Kolíně, odložili si batoh a prohlídka mohla začít. V suterénu se nachází středověké předměty. Ve zbytku muzea jsme viděli expozici „měšťanský dům“, díky které jsme si mohli představit, jak dřív lidé žili a jaké měli pokoje. Byl tam pokoj pro služebnou, ale i pro bohaté pány, kuchyň, ložnice… K vidění krom nábytku bylo i hodně skleněných a porcelánových dekorací. Další část expozice se jmenuje „Hygiena a péče o tělo v průběhu staletí“, kde uvidíte staré toaletní potřeby a dočtete se zajímavosti o místě, kam i pan král chodí sám.

V době, kdy jsme tam byli, se v muzeu nacházela ještě výstava socialismu. Paní na nás mrkla, že tam určitě uvidíme věci našich babiček. No, viděli jsme tam i věci, které jsme měli v dětství my. Byly tam různé hračky, oblečení, doplňky, sportovní předměty a krásné fotografie.

Když jsme si muzeum prošli, ujal se nás pán a zavedl nás vedle na výstavu s názvem „Staří Řekové a jejich sousedé„, kde se nám asi hodinu věnoval. Takhle zapálený a krásný výklad jsme snad nikdy nezažili. Na místě byly různé sochy, staré dobové předměty, mince. Moc se nám to líbilo.

Pak jsme se vypravili zpátky na Karlovo náměstí, kde stojí Veigertovský dům (čp 8). Tento měšťanský dům pochází ze 13. století. Dnešní podobu získal v roce 1863 a zrekonstruován v roce 2016. V gotických sklepech se nachází expozice, kde uvidíte historický i stavební vývoj domu. Jsou zde vystaveny různé archeologické nálezy – nádobí, kuličky, ale i kostry zvířat, které byly objeveny v letech 2014-2015. V patře je pak věnovaná výstava Bitvě u Kolína. Můžete zde vidět zbraně, repliku děla, obrazy i velký model samotné bitvy, u kterého je interaktivní dotykový display s údaji ke znázorněným jednotkám. I zde se nám věnoval mladý průvodce s výkladem.

Po tolika vzdělávacích a obohacujících přednáškách a dojmech nám celkem vyhládlo. Zapadli jsme tedy do Naivního restaurantu. Naše očekávání bylo skutečně naivní… Z jídeláku jsem si nemohla nic vybrat, samá zvěřina, guláš a další masité krmě. Požádala jsem servírku o radu. Doporučila mi nějaké nudle s tvarohem a nebo zapečený hermelín s bramborákem. Oba jsme si tedy objednali doporučovaný hermelín a napjatě očekávali. Přátelé, to byl hnus. Hermelín ohřátý pravděpodobně jen v mikrovlnce, bramborák, který nepotkal ani česnek, ani majoránku. Celé to bylo takové nahořklé… Pití bylo v pořádku, růžové víno i pivo nemělo chybu, ale najíst se sem už nikdy rozhodně nepůjdu.

Po tomto trpkém zážitku jsme si vyšli spravit náladu k pomníků medvědů, kteří se potkali u Kolína. Bylo to od restaurace celkem kus, stále vytrvale pršelo, ale to nás neodradilo. Na místo jsme dorazili současně se stmíváním, ale ještě jsme medvědy celkem dobře viděli.

Hodina pokročila a my se rozhodli vrátit směrem k nádraží. Ještě jsme chtěli zajít někam na skleničku, ale měli jsme smůlu, po cestě jsme narazili akorát na jeden zahulenej pajzl, jinak vše bylo zavřené. Tak jsme zalezli do OC Futura, kde se nachází Billa. Tam jsme si koupili nějakou menší sváču a citrón. Paní pokladní nám pravila, že citrón není zvážený a že se musíme vrátit do oddělení zeleniny a ovoce. Za námi fronta, jak já to nesnáším. Omluvila jsem se a citrón odmítla. Prý si tam mám klidně zaběhnout, že počká. Lidi napruzeně odešli k její kolegyni a já vyběhla k váze. Ovoce… Citrón… cvak… sprint zpátky. Vchodem, takže jsem díky žlutému citrusu začala pípat na celý OC. „Paní, vy jste si ale zvážila meloun!“ Málem jsem se propadla do dlažby. Jaktoooo? Prodavačka tedy vstala a pobaveně se tohoto úkolu ujala sama. Celá rudá jsem s myšlenkou, že meloun přece není ovoce, tak jak jsem ho sakra mohla zmáčknout, opouštěla obchod.

Na lavičce autobusového nádraží, kde byl pěknej fičák, jsme do sebe naládovali svačinu a pak, protože nás ten dvoudenní maratón přece jen trochu unavil, odešli na vlak a jeli dom. Závěrem bychom ještě jednou rádi poděkovali lidem, co se starají o ty krásné expozice a muzea. Především panu průvodci, který, ačkoli jsme byli sami, nám poutavě a dlouho o antice vyprávěl.

Výlety, kdy nic moc dopředu nepromýšlíme a zkrátka kupujeme lístky do prvního místa, kam nás napadne, jsou zpravidla ty nejlepší. A jedním z takových byla i výprava do Karlových Varů, kam jsem odjakživa chtěla, ale nikdy, až na jedno projíždění autem, mi tato návštěva nevyšla. A tak jsme v sobotu ráno vybaveni ruskými slovníky (haha) vyjeli vláčkem vstříc novým poznatkům.

Karlovy Vary jsou krajské a statutární město v západních Čechách. Leží na soutoku řek Ohře a Teplé a žije v něm přibližně 48 tisíc obyvatel. Má rozlohu 59,10 km². Je zde rozvinut sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město. Přesné datum jejich založení známo není. Staré osídlení vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 udělil městu Karel IV. privilegia královského města. Ze začátku zde žilo málo obyvatel, kteří se starali o prameny. Díky tomu, že se rozvíjelo pomalu, nedotkly se ho husitské války. Když se začalo rozvíjet lázeňství a město bohatnout, zasáhlo ho několik neštěstí – v roce 1582 povodeň, v roce 1609 požár a potom třicetiletá válka.

Nový růst začíná v Karlových Varech v 17. století. Ve městě se začaly stavět nové budovy – divadlo, Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp. V roce 1759 ve městě řádil opět požár, ale tentokrát se vzpamatovalo rychle. Koncem 19. století zde vybudovali vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer 20 významných staveb. Po první světové válce se bohužel na rozjetý rozvoj města nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo až s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany. 24. dubna roku 1938 bylo ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa a v říjnu se staly Karlovy Vary součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město vybombardováno. Během období socialismu bylo v centru postaveno několik významných staveb – jako například Vřídelní kolonáda nebo hotel Thermal. Po roce 1989 vstoupil do Karlových Varů ruský kapitál.

Cesta, díky tomu, že vlak jel přes Ústí nad Labem, trvala nekonečně dlouho. Ale vynahradil to pohled z okýnka na místa, která jsme neznali. Jako třeba Dycky Most! Krátce po poledni jsme stanuli v cíli. Obvykle nemáme žádný přesný plán trasy, takže vylezeme z nádraží, uděláme pár fotek a pak jdeme rovnou za nosem. Tentokrát nás nohy vedly přímo k centru dění. Cesta vedla stále z kopce. Přešli jsme obří most nad řekou Ohře a pokračovali dále podél řeky Teplá po nábřeží Osvobození a Jana Palackého. Všude už bylo spousty obchodů, takže jsme mohli obdivovat již zmíněný karlovarský porcelán, sklo, různé šperky a více či méně kýčovité suvenýry.

Po chvíli jsme dorazili k hotelu Thermal. Ten se nachází nedaleko kolonád s léčivými prameny. Byl postaven v letech 1967-1976 podle architektů Věry a Vladimíra Machoninových a je ve stylu Brutalismu. Celý komplex disponuje jedním z největších kongresových center v západních Čechách. Kapacita přesahuje 2000 konferenčních míst. V loňském roce byla zahájena rekonstrukce, která bude trvat až do roku 2022.

Před hotelem narazíte na první stánky s lázeňskými oplatky a především porcelánovými pítky. Doporučuji vydržet a dojít až na kolonádu s prameny, tam mají pítek nepřeberné množství, zde byla jen takový rozehřívací ochutnávka. V Dvořákových sadech jsme si kromě sochy samotného Antonína Dvořáka mohli prohlédnout sochy šelem a lovců, které byly vyrobeny za použití 3D tiskárny. Sousoší s názvem Smečka má na svědomí architekt Michal Gabriel.

Poté jsme pokračovali dále kolem řeky Teplá až ke kolonádě. Tam jsme si zakoupili pítko ve tvaru sovičky. Bylo těžké vybrat, měli opravdu spousty krásných druhů. Cena byla kolem 180,-. A šlo se ochutnávat. Trochu jsem se bála, hodně lidí říká, že je to slaná nedobrá teplá voda.

Prvním naším ochutnávkovým místem se stal Pramen svoboda. Je to jedenáctý karlovarský pramen. Jeho teplota je 62,4°C a vydatnost 5 litrů/min. Byl objeven v roce 1865. Nad vývěrem stojí replika původního dřevěného altánu, která je památkově chráněná. Původně se jmenoval pramen Lázeňská, pak byl přejmenován na pramen Františka Josefa I. Název Svoboda dostal v roce 1946. U pramene se nachází lavičky, kam se můžete na chvíli usadit. Nám voda chutnala. Její teplota je opravdu vyšší, takže musíte chvilku počkat, ale samotná slaná chuť ničemu nevadila.

Velice krásná budova je Mlýnská kolonáda. Je to jedna ze čtyř kolonád a zároveň ta největší v Karlových Varech. Měří celkem 132 metrů a její střechu nese celkem 124 korintských sloupů. Pochází z let 1871-1881 podle návrhu Josefa Zítka v neorenesančním slohu. Najdeme v ní celkem pět pramenů. Využívá se také ke společenským akcím a koncertům a je chráněna jako kulturní památka. My se rozhodli okoštovat pramen Libuše. Dříve se nazýval pramen Alžbětiných růží. Je to devátý pramen, jeho teplota je 62°C a vydatnost 3–5 litrů/min. Vývěr byl objeven v roce 1827.

Potom jsme šli dál a dál, míjeli jsme spousty obchůdků, barů, turistů i místních občanů, a kochali se opravdu krásnými a luxusními domy. Po chvíli jsme došli až k slavnému Grandhotelu Pupp. Jeho historie sahá až do roku 1701, kdy zde starosta Anton Deiml nechal postavit sál, kde se pořádaly plesy pro urozenou klientelu. Tento sál se začal nazývat Saským. O sedm let později další starosta – Andreas Wenzel Becher nechal postavit na protilehlém pozemku podnik Becheres Lusthaus, jenž dostal název Český sál. Tyto sály se společně s domem U Božího oka, který byl vystaven roku 1730, staly základem dnešního Puppu. V Saském sále byla v roce 1801 otevřena první restaurace. O dvacet let později zasáhla oba sály ničivá povodeň. V roce 1877 bratři Puppové nechali vystavět budovu Parkhotelu – první část dnešního Puppu. Díky velkému úspěchu ji později rozšířili o další křídlo.

V listopadu roku 1892 byla zahájena demolice obou sálů. Ty nahradila nová budova podle architektů Roberta Příhody a Josefa Němečka. O dva roky později byl hotel v květnu se zahájením lázeňské sezóny slavnostně otevřen. Stal se chloubou Karlových Varů a velice brzy se do něj začali sjíždět hosté z celého světa. Od roku 1950 pak slouží k ubytování nejvýznamnějších hostů známého filmového festivalu.

Pak jsme přešli přes Labitzkého lávku na druhý břeh Teplé. Tam se nachází v sadech Karla IV. třeba lavička Václava Havla. Ta vznikla v roce 2015 z výtěžku veřejné sbírky a finančního příspěvku města. Je součástí projektu, kdy jsou některá místa věnovaná Václavu Havlovi. Tato lavička byla odhalena 5. července při oslavách 50. ročníku filmového festivalu a stala se tak v pořadí devátým Havlovým místem. Autorem lavičky je Bořivoj Šípek.

Hned na dohled od lavičky se nachází překrásná budova Císařských lázní, kde v současné době probíhá rekonstrukce.

Prošli jsme kousek Goethovou stezkou, pak přešli most Karla IV., viděli Dorotin altán a pomalu se vraceli zpátky do centra města. Cestou jsme minuli kostel svatého Petra a Pavla, který byl sice zamčený, ale dalo se nahlédnou skrze mříže dovnitř. Viděli jsme i Karlovarské muzeum, divadlo a pak po Jánském mostě jsme došli zpět na Tržiště.

Už když jsme šli, nakukovali jsme do hotelů a podniků, že bychom si někde dali něco k snědku. Ceny byly poměrně vysoké, což nás sice nepřekvapilo, ale zároveň nepřesvědčilo k tomu za jeden oběd dát 400,- za osobu. Vzali jsme za vděk tedy restaurací U Švejka, která se nachází v ulici Stará louka. Uvnitř bylo zrovna místo. Výběr bezmasých jídel žádná sláva, měli akorát obalovaný hermelín. Ani cena 80,- za pivo nebyla úplně přívětivá, ale zůstali jsme. Nutno říct, že obsluha byla prima a jídlo opravdu dobré. Porce asi odpovídala ceně, stačila by mi k zasycení polovina. Do kvalitní dvanáctky se také vyplatilo investovat, takže ačkoli to byl na naše poměry celkem drahý oběd, byli jsme spokojení.

Po vydatném obědě pokračovala naše pouť do kopce po naší levici. Zjistila jsem totiž, že jedna krásná budova, kterou jsem jako malá měla na staré pohlednici, se nachází právě tam. Nejprve jsme vyfuněli ke kostelu svatého Lukáše, ve kterém se nachází muzeum voskových figurín. Dovnitř jsme nešli, ale kostel je zvenku opravdu krásný a pro fanoušky takových atrakcí to bude určitě super zážitek. A pak jsme funěli dál, až jsme tam konečně byli!

Pravoslavný chrám svatých apoštolů Petra a Pavla je chrám Ruské pravoslavné církve. Jedná se o nejstarší a nejvýznamnější pravoslavný chrám v zemi. Byl vysvěcen 9. června roku 1897. Díky tomu, že pohlednice, ze kterého jsem tento skvost znala, byla černobílá, mě trošku překvapilo, jak je ve skutečnosti barevný. Moc se mi líbil.

Poslední naší zastávkou se stala restaurace Slovan. Pokud hledáte restauraci, kde se najíte a napijete za lidovou cenu, toto není vůbec špatná volba. Výborná rodinná atmosféra, hospodský srandista, se kterým se domluvíte všemi možnými jazyky. Měli jsme dokonce možnost nahlédnout do místního ruského folklóru, kdy tři místní dámy po několika láhvích vodky vstaly, jakoby se nechumelilo, a s grácií podnik pevným krokem opustily. Radek si dal pivčo (cena 40,- za Plzeň), já naprosto skvostný tramín červený (cena cca 35,- za dvě deci). Po chvíli jsme dostali chuť i na místní kuchyň, Radek si dal česnečku, která mu moc chutnala. Já si objednala palačinky, které bohužel dobré nebyly. Možná to bylo tím, že pan vedoucí to nějak popletl a místo ovoce mi do nich dal jahodovou marmeládu, kterou nemám ráda. Jinak ale bylo naše posezení v restauraci opravdu super. Akorát ten tramín po chvíli došel, ale to neberu jako chybu podniku…

Bohužel nebylo zbytí. Odjezd posledního vlaku se nezadržitelně blížil. Trošku jsme zalitovali, že s sebou nemáme pyžamo a kartáčky na zuby, bychom snad v hotelu zůstali a užívali si lázeňskou atmosféru i druhý den… Tak snad se tam ještě někdy vrátíme.

 

 

Musí se nechat, že v České republice je opravdu nespočet míst, které lákají a rozhodně stojí za navštívení. Občas jste ale limitováni časem, dopravou, otevírací dobou, a tak výběr musíte více promyslet. To se nám stalo v únoru, kdy nás večer čekala návštěva jedné maškarní zábavy, tudíž jsme se domů chtěli vrátit zavčasu, abychom se stihli přichystat. Vzali jsme naši stírací mapu, očima projeli Prahu a blízké okolí. Náš zrak padl na Dobříš, kde se nachází zámek, a bylo rozhodnuto.

Dobříš je město, které se nachází ve Středočeském kraji, v okrese Příbram. Žije zde kolem 9000 obyvatel a je tudíž po Příbrami druhým největším městem v okrese. Převažuje zde strojní, dřevozpracující a kožedělný průmysl. Nejznámější a nejvýznamnější stavbou ve městě je rokokový zámek s francouzským a anglickým parkem. Podle legendy založil osadu Dobřich jeden z druhů Praotce Čecha. Území v okolí města bylo osídleno už v mladší době kamenné. To dokazují dvě hradiště na katastru města a také nález kamenné sekery staré 3500 let. První písemná zmínka pochází z roku 1252.

Město se nachází od Prahy skutečně kousek, takže jsme krátce před 11 čekali na autobus na Smíchovském nádraží a o necelou hodinu později byli už na místě. Od náměstí jsme se prošli rovnou k zámku, kde bylo poměrně dost lidí, kteří čekali na prohlídku.

V pokladně jsme si koupili lístky, pohlednice, a protože nám zbývalo ještě docela dost času, vypravili jsme se hledat útočiště, kde bychom si dali polední kávu. Nemuseli jsme chodit daleko, Zámecká restaurace se vstupem z nádvoří se nám zdála sympatická, tak jsme vešli do ní. Volba to byla dobrá, hezké prostředí, profesionální milá obsluha. Takže nás to přesvědčilo k tomu si kromě kávy dát i brzký oběd. Radek si objednal pstruha, který byl podle jeho slov prý nejlepší, co kdy v ČR jedl. (A doteď ho žádný pstruh nepřekonal.) Já zvolila cuketové placky s koprovým dipem. Oba jsme si moc pochutnali, takže určitě neváhejte, jestli pojedete do Dobříše, tato restaurace je opravdu fajn.

Dobříšký zámek je rozsáhlá trojkřídlá stavba se čtvercovým dvorem. Nachází se ve východní části města naproti kostelu. V roce 1252, kdy pochází o Dobříši první písemná zmínka, v ní pobýval Václav I. Od roku 1262 je ve vlastnictví Rožmberků, od roku 1321 patřila Štěpánovi z Tetína. Když ji získal zpátky Jan Lucemburský, rozhodl se zde vystavět hrad. Ten roku 1720 vyhořel a kníže Jindřich Pavel Mansfeld zde dal vystavět zámek. Podoba, jakou má dneska, pochází z let 1745-1765, kdy byla provedena přestavba původního barokního sídla poničeného požárem. Roku 1780 se panství ujala Marie Isabela, která byla provdaná za knížete Františka Gundakara Colloreda a stala se tak spoluzakladatelkou nynějšího rodu Colloredo-Mansfeldů. V roce 1942 zámek vyvlastnili nacisté, sloužil tak jako sídlo říšského protektora. V roce 1945 ho získal československý stát. Od té doby až do devadesátých let 20. století sloužil Svazu českých spisovatelů. V roce 1998 byl vrácen rodině Colloredo-Mansfeldů, kteří zde dodnes žijí.

K zámku náleží dva parky. Ten anglický je přístupný celoročně bez vstupného, francouzský park je momentálně z důvodu rekonstrukce zavřený. V zámku se také nachází muzeum města a hraček. Pořádají se zde svatby a různé kulturní události. V severním křídle je od roku 2006 hotel s restaurací a kavárnou. Natáčelo se zde několik filmů – například From Hell, Anděl a prezident, Princ a já nebo oba díly Princezny ze mlejna.

Prohlídka se nám líbila. Protože bylo ten den pěkné slunečné počasí, sešlo se nás turistů celkem dost. Na slečně průvodkyni bylo vidět, že ji práce baví a o zámku a historii ví opravdu hodně. Měla moc příjemný projev a kolikrát jsme se i pěkně zasmáli. Jediný mínus dávám za příšerné papuče, které v určitých částech zámku musíte mít na noze, nesnášela jsem je odjakživa a asi se to nezmění. Škoda také zavřeného francouzského parku, prý se konec rekonstrukce stále posouvá a není jisté, kdy bude hotová. Tak snad brzy, protože to bude určitě moc hezké.

Takže zámek ano. Zámecká restaurace ano. Pivnice ne.

 

Město Písek patřilo vždy k mým oblíbeným. Babička mívala kousek od něj chalupu, takže jsme tam v dětství jezdívali pravidelně. Jelikož Radek vymýšlel cíl pondělního výletu, soboty jsem se ujala já. A protože jsem mu z Písku loni v létě posílala pohled, který se mu líbil, rozhodla jsem se ho vzít právě tam.

Obvykle preferujeme jízdu vlakem, ale do Písku mi nejlépe vycházela cesta autobusem, který jel navíc kousek od našeho domova. Poněvadž nemáme přístup k tiskárně, jsem vždycky nervózní, aby mi neselhal mobil, kde mám elektronické jízdenky. Obavy byly zbytečné, řidič salámista mávl rukou a nechal nás nastoupit bez detailnější kontroly kódu.

Cesta byla v pohodě. Projeli jsme městečkem, u kterého jsme měli tu chalupu a kde jsem taky zažila kdejaké dobrodružství, a kolem jedenácté jsme už byli na místě. Prošli jsme se ke kostelu Narození Panny Marie, který byl k našemu štěstí otevřený, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř. Tento římskokatolický kostel je trojlodní bazilika. Jeho věž se stala symbolem celého města. Stavba začala ve 13. století, první písemná zmínka pochází ze století 14.

U kostela se nachází další písecká zajímavost – a tou je dům U Škochů. Poté jsme pokračovali podél městských hradeb na Velké náměstí, kde je jeden pěkný dům vedle druhého. Byl by hřích neprojít po píseckém mostě.

cs.wikipedia.org

Od roku 2007 se tento v Čechách nejstarší dochovaný most, vedoucí přes řeku Otavu, v České republice oficiálně jmenuje most Kamenný. Postaven byl ještě před koncem 13. století. Kdysi byl důležitý komunikační prvek na Zlaté solné stezce. Je 110 metrů dlouhý, 6,25 metrů široký a tvoří ho sedm oblouků. Šest je původních, sedmý je z roku 1768. Bohužel se nedochovaly dvě vstupní věže – první smetly povodně v roce 1768, druhá byla roku 1825 zbouraná. Na mostě se nachází několik replik barokních sousoší (originály jsou v Prácheňském muzeu). Povodně zažil most opakovaně, ty největší v roce 2002.

Na levém nábřeží můžete spatřit komplex různobarevých domů. Jedná se o originální dílo architekta Jaroslava Trávníčka, které bylo dokončené v roce 1999. Prošli jsme se ulicí Čechova, kde bylo plno malých obchůdků. Ačkoli byla sobota, většina z nich byla otevřená a celkově to ve městě docela žilo. Přes další most jsme se vrátili zpátky na pravé nábřeží, kde jsme našli trošku schovanou pivnici Na Marjánce. Velice profesionální a milý číšník, dobré pivo a protože jídlo v lístku vypadalo pěkně, rozhodli jsme se naobědvat. Radek si dal smažák, já gnocchi se špenátem. Porce byly obří, málem jsme to ani nedojedli, ale opravdu jsme si moc pochutnali a restauraci rozhodně doporučujeme.

Po obědě jsme se přesunuli k Prácheňskému muzeu. To bylo bohužel zavřené, takže jsme si na nádvoří vypili akorát čaj a pak se šli projít do Palackého sadů, kde jsme si vybrali k posezení poslední zastávku výletu – Hradební písecký pivovar. Protože jsme byli ještě plný obědu, hlad jsme neměli. Ani bychom si nic nevybrali, ale milovníci burgerů a stejků si tam pravděpodobně přijdou na své. Pivo měli dobré, tak jsme se zdrželi do doby, než nám jel zpáteční autobus do Prahy.