V Českých Budějovicích by chtěl žít každý…

Vstávání, vzhledem k bujaré oslavě našeho ročního souznění, nebylo úplně snadné, ale nakonec jsme se zvládli umýt, sbalit, posilnit ranní kávou a vyrazit směrem Hlavní nádraží, kde měl odstartovat náš další výlet. Samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby se hned něco nesemlelo…

Došli jsme na zastávku, kde nám hned jela tramvaj. Radek mi připomenul, že mu předchozí den končila lítačka, tak jsem obratem zaslala SMS jízdenku. Než nám přišla, trvalo to věčnost a než jsme dojeli do další stanice, už nás lapil revizor. Dojeli jsme s ním až na Arbesák, kde nás donutil vystoupit a začal vyhrožovat policií. Mezitím SMS dorazila, ale bylo nám to prd platný. Nakonec ho obměkčil fakt, že Radek si roční kupony kupuje pravidelně a skončil mu fakt předtím. Jako já chápu, že tu SMS máte mít už před nástupem, ale přišla mi to jako zbytečná scéna, kor když viděl, že jsem ji poslala ještě než nás chytil…

Na poslední chvíli jsme tedy dojeli na Hlavák. Naštěstí nám vlak neujel. Sedli jsme si, já okamžitě urvala závěs z okýnka i s konzolí. Začala jsem se uvelebovat, koukám, zbývalo asi 5 minut do našeho odjezdu. No a na nás svítil nápis „Krušnohor“ s cílovou stanicí Cheb. Sakra!!! No, nakonec se ukázalo, že to zapomněli jen přepnout, naštěstí jsme seděli ve správném vlaku a tento moment zakončil slet divných událostí a pak už to bylo jen lepší.

České Budějovice jsou statutární město Jihočeského kraje. Leží na soutoku řek Vltavy a Malše a žije zde přibližně 94 tisíc obyvatel. Historické centrum bylo v roce 1980 vyhlášeno městskou kulturní rezervací.

Město nechal založit Přemysl Otakar II. v roce 1265. Krátce zde existoval královský hrad. Nové královské město představovalo doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách. Budějovice upadaly během husitských válek kvůli neuspořádaným poměrům v zemi. Na chvíli rozkvetly díky těžbě stříbra, vaření piva, obchodu se solí, suknem a rybníkářstvím, ale v 16. století opět čelily těžkým časům. Během 30. let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly na chvíli hlavním městem. V roce 1641 lehly dvě třetiny města kvůli velkému požáru. Během první slezské vály byly okupovány, během druhé sváděly v okolí boje rakouská a pruská vojska. Od té doby se války Budějovicím vyhýbaly.

Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa. Postupně se zde také vybudovala železnice. Kvůli epidemii cholery zde byla vybudována i kanalizace a vodovod. Ustanovení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů. Tomu dopomohli českoslovenští legionáři a italská posádka ve městě. Přes Budějovice se vracel do vlasti zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

V době první republiky získalo české obyvatelstvo rozhodující slovo. To trvalo až do německé okupace. Poté vrcholné posty ovládli budějovičtí a říšští Němci. V tu dobu bylo mnoho českobudějovických odborářů popraveno nebo internováno v koncentračních táborech. Na konci druhé světové války se staly cílem náletů amerického letectva. V květnu město Němci vyklidili. 9. května přišla Rudá armáda..

V lednu 1949 se staly správním centrem nově zřízeného Českobudějovického kraje, při další správní reformě se staly v červenci 1960 centrem Jihočeského kraje. V srpnu 1968 byly obsazeny Sovětskou armádou, která zde byla až do počátku listopadu. Od roku 2000 jsou hlavním městem Jihočeského kraje.

Naše první přestávka proběhla v katedrále svatého Mikuláše, který se nachází u náměstí. Tento děkanský kostel byl postaven ve 2. polovině 13. století. V 17. století vyhořel. Jeho opravy byly dokončené v roce 1642. Po zřízení Českobudějovické diecéze se stal katedrálním kostelem českobudějovických biskupů. V letech 2012-2013 byl opraven a zcela nově zařízen interiér katedrály.

Protože jsme měli ještě asi dvě hodiny do check inu, rozhodli jsme začít obědem. Vybrali jsme si pizzerii Fontana, která se nachází přímo na náměstí Přemysla Otakara II. Dala jsem si žampionovou pizzu a osvěžující vodu s citrónem, Radek si objednal Budvar a šunkovou pizzu s olivami. Měli to moc dobrý, ani jsme to celý nesnědli, ale později na hotelu přišla k chuti a dala se jít i studená.

Po jídle nám zbyla ještě asi hodina času, Radek měl chuť na točenou Plzeň, tak jsme zaplatili a vydali se hledat další útočiště. To nebylo daleko, sedli jsme si na zahrádku restaurace U Tří sedláků, kde měli dobrý pivčo a milou obsluhu.

Po 14:00 jsme se mohli jít ubytovat do Grandhotelu Zvon. Našla jsem ho na Booking a díky coroně byl pronájem pokoje prakticky za hubičku. Pokoj byl obří, se super výhledem přímo na náměstí a vanou. Radkovi po té, co jsme vstoupili dovnitř, naskočila husí kůže, a to pro mě byl důkaz, že jsem vybrala dobře. Osprchovali jsme se, chvíli si odpočinuli, dojedli pizzu od oběda a vyrazili na procházku městem.

Tentokrát jsme neměli žádný konkrétní cíl a tak jsme šli rovnou za nosem a tam, kam nás nohy táhly. Prošli jsme si park kolem letního kina, viděli jsme továrnu Kohinoor ale i vazební věznici. Protože jsme si chtěli večer dát vanu, zašli jsme do Lidlu pro šampaňské. Ve chvíli, kdy jsme nakupovali, začal děsnej slejvák. Čekali jsme schovaní u vchodu a čekali, jestli se počasí umoudří. Tak se taky stalo, ale ne na moc dlouho… 

Než jsme došli do hotelu, abychom uložili nákup do ledničky, začalo opět nezřízeně pršet a tak jsme se schovali na zahrádku hospůdky staré časy. Překvapilo mě v nabídce malinové pivo, tak jsem ho hned musela ochutnat. Hospoda měla kouzelnou atmosféru, později jsme se v Praze dozvěděli, že ji vlastní kamarád šéfa z podniku, kde jsme se poznali. Svět je zkrátka malý… Viděli jsme dvakrát dvojitou duhu a v suchu jsme zde vyčkali hezkého večera.

Večer už bylo počasí umoudřené. Odnesli jsme nákup na pokoj a udělali si poslední zastávku v restauraci dole. Tam se nám líbilo, měli dobré víno, milou obsluhu, hezky jsme viděli na náměstí.  večeři jsme si dali grilovaný hermelín se saláty. A jak nemám ráda k hermelínu brusinky, tak tady jsem si vážně pochutnala.

Seděli jsme tam až do zavíračky. Po zaplacení jsme se přesunuli na hotel, kde jsme si užili příjemnou koupel a nemohli se nabažit výhledem z okna. Na dobrou noc nám pak „hrála“ tryskající voda ze Samsonovy kašny.

 

 

Už jsme spolu rok! A oslavili jsme to slušnou Pastvou.

Kdo by tenkrát v tom únoru řekl, že to klapne a my oslavíme první rok společného života. To jsme se pod rouškou noci a alkoholu poznali v naší oblíbené hospůdce, kam jsme oba pravidelně chodívali. Od té doby jsme se několikrát potkali, proběhly nějaké ty oční kontakty, nesmělý úsměvy, první pozdravení, až jsem se jednoho dubnového večera, opět v té samé knajpě, odhodlala a řekla si o facebook…

A pak nastalo to kouzelný období poznávání se a růžových brýlích. Neměli jsme to zrovna snadné, i přesto, že Radek v Praze už nějakou dobu pobýval, jeho čeština nebyla na takové úrovni, aby se to obešlo sem tam bez (trapných) nedorozumění. A já se zas vůbec nedomluvím anglicky, ačkoli slovní zásobu mám celkem dobrou. Naštěstí jsme to nějak překonali, dokonce jsem začala i docela dobře rozumět polštině, takže se bavíme česko-polsky a pokud si nemůžeme na nějaké slůvka vzpomenout, vylovíme ho v angličtině.

8. května jsme měli první oficiální rande, které jsme strávili na Náplavce. Ačkoli jsme spolu předtím párkrát skončili u stolu právě v naší putyce, byli jsme oba pekelně nervózní. Potom jsme se sešli v krátké době ještě několikrát, byli jsme fandit hokeji, v kině na Ženách v běhu… A pak jsme se 3 týdny vůbec neviděli, psát si si nebylo kvůli jazykové bariéře ono a já dostala strach, že jsem něco pokazila, protože mi přišlo, že to trošku vázne. Rozčísli jsme to na procházce ve Hvězdě, která proběhla 5. června. Když jsme krátce před zavíračkou seděli v hospodě U Holečků, byla jsem přesvědčená, že budeme spolu. A skutečně. Tenkrát mě Radek u sebe nechal ve vší počestnosti přespat a ráno u snídaně jsme si řekli, že je ve dvou mnohem větší prča a že to teda, ačkoli oba nemáme moc dobré zkušenosti z minulosti, risknem!

Už od začátku jsme spolu byli skoro denně. Domů k našim jsem jezdila čím dál tím míň, až jsem v prosinci zůstala natrvalo. A i díky coroně, kdy jsme teď spolu nonstop, máme pocit, jako bychom spolu byli snad sto let. Za tu dobu jsme zažili opravdu neskutečných momentů. I přes občasné bouřky, kdy lítají talíře a ostrá slova, protože jsme oba paličatý rohatý znamení, jsme spolu štastný a užíváme si plno dobrodružství. Byli jsme u nás na chatě, projíždíme republiku křížem krážem, zažili jsme báječný týdenní trip po Polsku. Chodíme rádi ochutnávat nové věci do restaurací, já se naučila lépe a pestře vařit. V prosinci jsme začali s badmintonem, který se stal nedílnou součástí a pokud čas a forma dovolí, hurá do haly. No a tenhle blog je krásným důkazem toho, že se opravdu nenudíme a že se snažíme žít na plno a oba věříme, že nás čeká ještě nespočet super zážitků.

A rozhodli jsme se to celé oslavit v naší velice oblíbené restauraci – v Pastvě. Tato restaurace se nachází v Nádražní ulici na Smíchově a je čistě veganská. Společně jsme tam byli už potřetí a vždy jsme si opravdu výtečně pochutnali.

Celé prostředí je sympatické, pracují tam milé slečny. Jídelníček se tedy pravidelně mění – vždy máte na výběr ze dvou předkrmů, pak z několika (pokud se nepletu, tak 4) hlavních chodů a jako bonus si můžete dát dezert. K pití doporučuji skvostné Unětické pivčo nebo opravdu hodně dobré víno. Pokud alkoholu neholdujete nebo chcete šetřit játra, chybu rozhodně neuděláte ani s výběrem domácí limonády.

Tentokrát byla naše večeře v ohrožení. Vždy musíte dělat rezervaci! Protože je o Pastvu takový zájem, že si bez ní obvykle nesednete. Já byla chytrá a rezervaci udělala, bohužel, na straně personálu nastaly nějaké zmatky a nás si nikam nezapsali. Naštěstí byl jeden stolek volný, takže se nás povedlo usadit. To se nám ulevilo a pak mohl začít mejdan.

Jako „starter“ jsme si objednali langoše. Byly dva – jeden byl pomazaný řepovým hummusem, druhý byl s kečupem a „sýrem“. Kdyby mi nikdo neřekl, že to je sýr rostlinný, ani bych to nepoznala. Byl opravdu moc dobrý, žádná pachuť typu „Tudlee“… Netuším, jestli to byl Violife (ten je moc dobrý), ale byla to vážně pecka. Stejně tak samotné těsto. Lehké, lahodné, mňam. K pití jsem si dala Prosecco, Radek Unětickou dvanáctku. Jako hlavní chod jsem si objednala veganské miso ramen. Radek si objednal hráškový burger. Miso ramen, až na jednu zelenou věc, kterou se mi nepovedlo identifikovat, bylo super. Jedla jsem to teda trochu neesteticky, protože neumím jíst hůlkami a z té japonské lžíce mi to pořád padalo zpátky do mísy, navíc jsem si v tom vymáchala šálu… Klasická já… Bylo to lehce pikantní a zelenina čerstvá a chutná. Burger byl podle Radkových slov v pohodě, líbilo se mu, že hrášková placka nebyla such a stejně jako já si pochutnal.

Po druhé skleničce jsem vyzkoušela místo Prosecca růžové šumivé Frizzante a u toho jsem zůstala, protože mi chutnalo víc. Je pravda, že cena vína je v Pastvě vyšší, ale na té chuti je to znát. Navíc pochází z ekologického zemědělství a je bez živočišných syřidel. A protože žijeme jen jednou, vyzkoušeli jsme poprvé i sladký dezert. Na výběr byly asi 4 druhy, nás zaujal čokoládový dort s vanilkovým krémem. Jsem fanda hořký čokolády, takže to bylo něco pro mě. Málem jsme to snědli i s talířkem a vidličkama, fakt skvost.

V Pastvě jsme zůstali až do zavíračky. Cítili jsme se tam opět skvěle, nadlábli jsme se do syta a odcházeli spokojení. Jako bonus mi večer přišla do messengeru omluva od paní, která nás zapomněla zapsat do rezervací a ještě nám slíbila, že při příští návštěvě dostaneme drink na ni. To mi přijde jako profesionální a fér přístup. Takže děkujeme, určitě se zas přijdeme napást!

Na břehu seděl, do vody hleděl… – Krokodýli v holešovické zoo a procházka Stromovkou

Člověk míní, počasí mění. Když jsme se v neděli ráno chystali sbalit batoh a vyrazit na vlak, začalo děsně pršet. Ani Norové neslibovali zlepšení, tak jsme se rozhodli zůstat v Praze a vymyslet nějakou místní „atrakci“. Volba padla na krokodýlí zoo v Holešovicích, o které jsem neměla ani ponětí.

Přiznám se, že v tomto ohledu stále zažívám určité dilema. Nebylo by těm zvířatům lépe v jejich přirozeném prostředí? Jak se asi cítí, když na ně každej čumí, děcka vřískají. Je ten jejich pidi výběh dostačující? Někdo namítne, že jsou odchovaná v zajetí a tak ani nevědí, jak probíhá život v divočině a jsou rádi, že dostanou najíst a nikdo je neohrožuje. Ale i tak si říkám, jak by bylo super, kdyby mohli v klidu žít ve své domovině, bez toho, že je budou lovit pytláci a podobně. A pak samozřejmě ta sobecká lidská zvědavost vidět ty úžasný živočichy na vlastní oči…

Krokodýlí ZOO se nachází v Tusarově ulici v Holešovicích. Místnost není sice úplně obří, ale i tak v ní najdete plno zajímavých druhů zvířat. Mě osobně asi nejvíc nadchli želvičky, které vždy přišli zvědavě zkoumat ke sklu co jsme zač. Součástí expozice je i pár hadů (krajty a korálovky), malý leguán. Hlavní atrakcí jsou samozřejmě krokodýli – můžete zde vidět třeba krokodýli čelnaté, aligátory, kajmany. Každý jedinec má své veselé vtipné jméno. Na plakátech se pak můžete dočíst i plno zajímavých faktů a informací.

Měli jsme štěstí a mohli se zúčastnit krmení. Pán nejprve začal menší přednáškou, kdy povídal o krokodýlech a ukazoval i videa a fotky z toho jak loví a podobně. Pak došlo na samotné krmení a zakončilo se to diskuzí a dotazy. Odpovídal na vše pohotově a vtipně, bylo vidět, že toho hodně ví a že ho krokodýli baví. Celý výklad trval asi hodinu, jediný, co bylo otravný byly nudící se děti, které vyrušovaly a jejich rodiče s nimi neodešli, ačkoli je o to pán žádal. Aneb já jsem matka a kdo je víc. 

Kromě pozorování zvířat si můžete nakrmit i velkou želvu a vyfotit se s kajmánkem. My využili druhou možnost a tak si mohli maličkého krokodýla pochovat. Přišel mi celkem vystrašený a v jednu chvíli se ke mně úplně přitulil, jakoby se chtěl před všemi schovat. A celou dobu mi v hlavě jela písnička, kterou jsme si zpívali v dětství: „Na břehu seděl, do vody hleděl maličký krokodýl. Mezi palmama cvakal zubama, protože zubatý byl. A miloval jednu krokodýlici a zpíval jí při měsíci: „Má krásná krokodýlí panno, já zpívám píseň svou. Vy řekněte své ano a budete navždy mou…“

Po obohacujícím zážitku, kdy jsme měli možnost nahlédnout do krokodýlího světa, jsme se přesunuli tramvají na Letenské náměstí, kde se nachází moje oblíbená mexická restaurace Fraktál, která nabízí i plno vege jídel. Objednali jsme si kávu a polévku. Já si dala špenátovou, Radek boršč. K hlavnímu chodu jsme si objednali veganský burger s Beyond „masem“. To je naprosto luxusní záležitost, Radek mi nechtěl věřit, že je to rostlinný produkt. V něm byla samozřejmě zelenina a plátek veganského sýru. Jako přílohu jsem si dala salát – obsluha vždy nabízí zálivky a dresinky a upozorňuje na živočišné složky, což mi přijde naprosto super, Radek si k němu vybral hranolky. Pak jsme si to namíchali, abychom to měli půl na půl. Jediné mínus – přišlo nám to jídlo docela studené, hodně rychle vychladlo, to se mi posledně nestalo. Jinak jsme si opravdu hodně pochutnali, akorát jsem trochu litovala, že jsem si dala i polívku, nemám už takové žrací reflexy jako dřív.

Takže jsme se rozhodli jít na procházku na slehnutí. Šmeralovou ulicí, kde se Fraktál nachází, jsme prošli ke Stromovce. Tam jsem Radka vzala k Místodržitelskému letohrádku, od kterého je krásný výhled na Tróju a Podbabu. Pak jsme se prošli dolů a pomalým tempem zamířili směrem k Holešovicím.

Stromovka je opravdu krásné místo, je zelené, plné květin, hezkých posezení k odpočinku. U rybníčků hulákaj žáby, žije tam plno vodního ptactva. Ideální prostor pro relax, pejskaře, sportovce, zkrátka pro kohokoli. Vycházkovým tempem jsme pokračovali dál k tramvaji, sbírali čtyřlístky, kochali se okolím a byli rádi, že se ten den nakonec tak hezky vyjasnil.

 

Vypuštěná nádrž Jiviny a nedaleké okolí

Někdy se nám nechce vymýšlet, kam až bychom jeli. Tak proč v takové chvíli nevyužít krásy hlavního města? Tuto sobotu jsem se proto rozhodla Radka vzít do míst, kde jsem trávila hodně času v dobách dospívání a rané dospělosti.

Pocházím ze sídliště Řepy. Hodně lidí si z nás dělá srandu, že tam jezdíme na traktorech. Ale já to tam mám ráda a kdyby to šlo, z fleku bych se tam nastěhovala zpátky. Kolikrát se mi od našich ani nechce, ten klid (pokud zrovna teda neprobíhá půl roku rekonstrukce snad všech bytů v baráku, jako loni), zeleň… To se nedá s centrem vůbec srovnávat.

Dojeli jsme tedy tramvají až na konečnou a vydali se pěšky kolem nově otevřeného sportovního centra až k místnímu klášteru. Je to hezké místo, kde se střetává několik světů – jeptišky, staří umírající lidé a trestankyně, které se o ně starají. Kdyby vás někoho zajímalo, jak probíhá výkon trestu v tomto zařízení, mrkněte na poslední řadu Holky pod zámkem. Před klášterem jsme na chvíli zaklekli a hledali čtyřlístky. Přijde mi, že poslední léta nerostou v této lokalitě tolik jako dřív, ale přesto jsme neodešli s prázdnou. Poté jsme pokračovali za klášter směrem Hostivice.

Krátce před mostem, který vede přes Pražský okruh je rozcestí. Když jsem ještě měla pejska, chodila jsem s ním doleva – k zličínskému rybníku. Tentokrát jsme most přešli a po cyklostezce došli až k Hostivicím. Šli jsme podél plotu kolem pole, až jsme došli k rybníku Strnad. Co si pamatuju, vždy jsem kolem jela jen autem. A přitom jsem to měla takový kousek! Rybník byl opravdu krásný, odpočívala u něj kachna a nad hlavou nám proletěla volavka. Snad nikdy jsem takhle volavku neviděla. Chvíli jsme poseděli a pak šli směrem k 11. kapli hájecké cesty, prošli pod mostem, kde jsme museli přelézt přes obří šutry potůček a podél něho zamířili k retenční nádrži Jiviny – tam jsem pro změnu chodila venčit druhého psa, protože jsem kousek od ní bydlela.

Jaké bylo moje překvapení, že je nádrž vypuštěná! Asi před půl rokem jsem o tom sice četla na FB, ale myslela jsem si, že ji třeba jen čistili, rozhodně jsem nečekala, že to takhle pustý zůstane. A tak jsme prošli nádrž skrz na skrz. Bylo to zajímavé. Zjistila jsem, že nebyla zas moc hluboká a že v ní žilo plno obřích škeblí. Některé jsem měla opravdu skoro přes celou dlaň! Uprostřed byla hlína ještě pořád mokrá. Radek jásal, že jsme jak Indiana Jones, ale po tom, co se mi začaly nohy bořit skoro půl metru pod zem, vzdala jsem to a „odbrodila“ se zpátky ke břehu, na kterém vždycky byli rybáři.

A tam nás čekalo velké překvapení. Objevili jsme čtyřlístkové pole! Nekecám, natrhali jsme asi 300 čtyřlistého plevele, byl to jak zázrak. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout, ačkoli jsme celý den nic nejedli a pěkně nám už kručelo v břiše. Když jsme už žádný čtyřlístek neviděli, rozhodli jsme se pokračovat. Obešli jsme zbytek nádrže, vylezli kopec směr Karlovarskou silnici a došli až do Hornbachu a Lidlu, kde jsme nakoupili a frčeli domů, kde jsme 2 hodiny sušili a lisovali čtyřlístky.

Prima procházka, kterou zas někdy rádi zopakujeme. Třeba s větším okruhem přes Hostivice. Ale kéž by tu nádrž zas napustili…

 

Útok dravé zvěře v Nymburku

I přesto, že počasí nevypadalo zrovna přívětivě, a než jsme dojeli na Masaryčku, padlo i pár pořádných kapek, nenechali jsme se od dalšího výletu odradit. Nejsme přece z cukru! V nádražním obchůdku jsme nakoupili tradiční ledová kafíčka, sladké fornetti a vyrazili směr Nymburk.

Nymburk je město, které se nachází ve Středočeském kraji, 45 km východně od Prahy a leží na řece Labi. Na rozloze 20,59 km² žije zhruba 15 tisíc obyvatel. Osídleno bylo už v pravěku. Nejstarší opevnění zde vzniklo pravděpodobně v eneolitu. Další archeologické nálezy pochází z doby bronzové. Pravděpodobně hradiště existovalo i v době halštatské. Místo bylo osídleno i v závěru raného středověku.

Královské město založil Přemysl Otakar II. Neví se přesně kdy, ale říká se, že to bylo roku 1275. Za vlády Václava II. byla výstavba města dokončena. Za jeho vlády došlo k výstavbě gotického chrámu sv. Mikuláše (dnešní kostel svatého Juljí) a dominikánského kláštera. Město bylo obehnáno hradbami z pálených cihel s asi padesáti věžemi. Součástí hradeb byly čtyři brány. Zbořeny byly v průběhu 19. století.

Město bohatlo díky tomu, že leželo na křižovatce obchodních cest. Během husitských válek podporovalo císaře Zikmunda, v roce 1421 uzavřelo dohodu s pražským svazem a přešlo na stranu kalicha. Město se dále úspěšně rozvíjelo za vlády Jiřího z Poděbrad. Do konce 15. století tak zůstal utrakvistickým městem. Vrcholu rozkvětu dosáhlo během 16. století. To zde byla postavena renesanční radnice a poštovní stanice.

Během třicetileté války bylo město vypálené a v místní kostele bylo zabito kolem 200 lidí. Obnovit město trvalo dlouhá desetiletí, ale do původního stavu se ho už nikdy dostat nepodařilo. Industrializace začala v polovině 19. století. Nejvýznamnějším podnikem se stala železnice, vznikl tu cukrovar, pivovar, korkovna. V roce 1850 zde byl zaveden telegraf. Časem přibyla i nemocnice, škola, sokolovna, synagoga… V první polovině 20. století zde vzniklo krematorium, hotely, kavárny, vinárny, lázně, kina, likérka Griotte… S předválečnou érou je spojena tvorba Bohumila Hrabala.

Jelikož světem stále vládla korona, nebylo ještě nic, krom zahrádek restaurací, otevřeno. Takže jsme se vydali od vlakové zastávky rovnou za nosem, respektive rovnou ke hradbám. Hradby jsou symbolem města. Z původních cihlových hradeb se zachovala jen část vnitřní zdi na východní a západní straně města. V roce 1905-09 prošlo opevnění romantickou rekonstrukcí podle projektu architekta Ludvíka Láblera. V tu dobu bylo opraveno 205 metrů hradeb. Výška hradeb je 6,2 m, ozubí má výšku 1 m a 6 věží 15,5 m.

U hradeb nás přivítalo hejno kachen. Zaujala nás zejména černě zbarvená kačena, která za námi pořád běhala a u toho křičela, jak kdyby jí šlo o život. Což možná šlo, poněvadž ostatní kachny ji celkem necitlivě šikanovaly a jeden kačer nelenil a honil ji po zídce stále dokola. Taková černá kachna rodiny… Kromě kachen k nám přišly na obhlídku i nutrie. Nikdy jsem tohle zvířátko tak z blízka neviděla, tak jsem sáhla do krabičky se svačinou a vytáhla kousek okurky, abychom spolu mohly pěkně zapózovat na fotku. To se úplně nekonalo, zato mě poloslepá nutrie parádně rafla přímo do prstu. Au au.

Dál naše kroky vedly k jezu s malou vodní elektrárnou, která je součástí vodních děl na Labi. Těch je na území středních Čech celkem 16. Labe se začalo regulovat v roce 1914. První jez byl vybudován v letech 1919-1924. Elektrárna má pět turbín a ještě v roce 1951 pokryla spotřebu celého města.

Na druhém břehu Labe jsme prošli kolem krásného hotelu Ostrov, prošli se do parku a tam chvíli poseděli v altánku. Počasí bylo aprílové, chvíli zataženo, chvíli sluníčko, ale déšť se nám prozatím vyhýbal. Vypili jsme si nealko pivčo, našli pár čtyřlístků a pak se podél Labe vydali dál a dál. Cestou jsme narazili na čtyřlístkový ráj, takže jsme plnili láhev a poté udělali krátkou svačinovou pauzu na lavičce s pěkným výhledem na kostel svatého Jiljí.

Poté jsme pokračovali po cyklostezce stále dál až k mostu, tam přešli a pomalu se vraceli zpátky k centru. Jelikož ten víkend poprvé po covidové pauze otevřely alespoň zahrádky restaurací, zašli jsme si na skleničku a oběd. Na náměstí jsme si vybrali restauraci Biograf, kde si Radek dal pizzu a já burgera s camembertem. Chvíli jsme poseděli a zarelaxovali, a protože počasí se začalo kazit, vydali jsme se na vlak a jeli zpátky domů

Skoro jak u móře – Ovčáry & Lysá nad Labem

Náš další výlet si vzal do své režie Radek. Vždy má radost, když mi v té naší zemi může ukázat místo, o kterém jsem neměla ani páru, a které za vidění stojí. Tím bylo i jezero v Ovčárech, které je z Prahy co by kamenem dohodil a přesto jsem o jeho existenci neměla do předchozího léta, kdy k němu jel se synem stanovat, tušení.

Tentokrát nám vlak jel z Masaryčky, která mě vždy fascinovala, ale nikdy jsem neměla čas si ji projít. Teď jsme výjimečně přišli na nádraží s předstihem, takže jsme prozkoumali snad všechny její zákoutí.

Cesta vlakem byla v klidu, byli jsme v něm skoro sami, osvěžovali jsme se nealkoholickým ochuceným pivčem a s jedním přestupem v Lysé nad Labem jsme úspěšně dorazili půl hodinu po poledni do cílové stanice Ovčáry. Ty se nacházejí 5 km severovýchodně od Kolína. První písemná zmínka pochází z roku 1273. V současné době mají rozlohu 1000 hektarů a žije zde cca 900 obyvatel.

Hned po vystoupení z vlaku jsem našla velký čtyřlístek a to bylo jasné znamení toho, že tenhle výlet bude opět vydařený. Šli jsme malou vískou směrem k jezeru, je pravda, že bylo na rozdíl od posledního pobíhání po řevnických lesích trochu chladno, ale to ničemu nevadilo. Minuli jsme pomník padlým, místní rybníček i hasičskou zbrojnici. První zastávka byla poněkud nečekaná a náhlá, a to u jednoho domku, před nímž rostlo neskutečné množství čtyřlístků a my se rozhodli je všechny posbírat. Tenkrát jsme ještě neznali fígl s házením jetelů do pet láhve s vodou, takže jsme se snažili vše lisovat přímo na místě. A to do všech dostupných možností – pod kryt telefonu, mezi bankovky, účtenky z Tesca…

Když jsme se patřičně nahamounili, došli jsme až k jezeru. Celé jsme ho obešli, bylo poměrně velké, potkali jsme místní rybáře a pár pejskařů. Osobně jsem neplavec, už plno let jsem ve vodě nebyla, ale písečné pláže a příjemné prostředí by mě asi dokázalo nalákat. Teď ne, to byla zima, takže jsme si na jedné z pláží udělali alespoň piknik. U něj se nám naskytla fajn podívaná, na vodě trénovaly holky jízdu na vodních lyžích. Když to rozjížděly, na chvíli vykouklo i sluníčko.

Užívali jsme si patřičný relax, připadala jsem si úplně jako u moře. Žádný stres, žádné starosti, jen pohoda klídek a sem tam procházející nějaký místní obyvatel. Cestou zpět do vesnice nás dostihl déšť, ale nebylo to nic hroznýho, než jsme vyhrabali deštník, přestalo to. Ve vesnici jsme ještě dosbírali pár čtyřlístků a pak se vydali na vlakovou zastávku. I tam se urodilo plno zmutovaného jetele, sbírali jsme jako diví, až jsme se báli, že už čyřlístky nebudeme mít kam dávat.

Kolem půl šesté jsme seděli ve vlaku a jeli se projít ještě po Lysé nad Labem. Toto město znám z bývalé práce. Můj první pracovní den začal na knižním veletrhu právě v Lysé. Tehdy jsem dokonce poprvé cestovala sama vlakem.

Lysá nad Labem se nachází v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Žije zde necelých 10 tisíc obyvatel. První zmínka o městě je v Kosmově kronice. Ve 13. století zde byl postaven hrad a Lysá byla až do vlády Lucemburků ve vlastnictví českých královen. Městem se stala v roce 1291, roku 1355 panstvím. Za husitských válek byla Lysá hodně poničená. Rozkvět pak probíhá za vlády Kateřiny Smiřické – v u dobu byla obnovena práva města i fary. Nadějný rozvoj města přerušila třicetiletá válka.

Velká bída zde začala panovat v roce 1873 po velkém požáru, který poničil 51 stavení včetně stodol a právě sklizenou úrodu. O pět let později byl zbořen kostel sv. Jana Křtitele, který stál na náměstí. Při jeho demolici byly zničeny náhrobky rodu Smiřických. Další úpadek města způsobil hýřivý životní styl kněžny Štěpánky Rohanové, který dostal město do velkých dluhů. Po její smrti zakoupil panství angličan William Andrews. Dalším majitelem se stal Bedřich Leitenberg. Po jeho smrti se Lysé ujal Rudolf Ferdinand Kinský. Když zemřel i Kinský a jeho rodina se odstěhovala do Rakouska, stal se ze zámku domov důchodců. K tomuto účelu slouží dodnes.

Po roce 1935 vznikla v Lysé Národní garda. Jejím úkolem bylo strážit důležité objekty. Od roku 1940 se zde razily protektorátní mince. Následovalo opět několik ničivých požárů. V roce 1945 zde proběhla sabotážní akce, která se stala základem pro Hrabalův příběh Ostře sledované vlaky.

V roce 1950 byla k městu připojen obec Litol. Dalšími částmi města jsou také Byšičky a Dvorce. Opět se rozvíjet se začalo město od druhé poloviny 19. století do začátku druhé světové války. V současnosti je Lysá známa především díky výstavišti, kde se pořádá plno veletrhů a výstav. Dalším oblíbeným místem je dostihové závodiště.

V Lysé jsme už neměli tolik času, takže jsme se od nádraží prošli ke kostelu svatého Jana Křtitele, posbírali jsme ještě pár čtyřlístků, v místní večerce koupili čokoládu na cestu, pozdravili několik zvířátek a frčeli zpátky do Prahy.