Asi bambilión kroků v nohách – Řevnice – Babka – Mníšek pod Brdy

Po velkém úspěchu s předchozím výletem na české granátky jsem se jala hledání dalšího kamenného cíle, který bychom mohli spojit s příjemnou procházkou. Na internetu mě zaujala vyhlídka Babka, která se nachází mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy a kde lze najít železité křemeny. A tak jsme v sobotu dopoledne jeli na Smíchovské nádraží, kde jsme sedli do vláčku a vyrazili na další výlet do sbírky.

Řevnice jsou malé město, které leží cca 10 km jihozápadně od Prahy na řece Berounce. Žije zde přibližně 3600 obyvatel. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1253, kdy zde král Václav I. postoupil kostel. Svou původní funkci městečka, kde se již roku 1304 konaly trhy, ztratily Řevnice pravděpodobně během husitských válek. Na konci 15. století byly pouhou vesnicí. Období rozkvětu v 16. století vystřídalo období třicetileté války, kdy Řevnice utrpěly značné škody. V roce 1732 získaly městská privilegia, která kromě týdenních trhů umožňovala pořádat 3x točně výroční trhy. V roce 1787 zde byla vybudovaná menší škola.

Velký rozkvět Řevnic znamenalo otevření železniční trati z Prahy do Plzně v roce 1862. O 20 let později nahradilo původní zastávku první nádraží, budova dnešního nádraží byla postavena v roce 1896. Městečko se od té doby rozrůstalo, byla zde zřízena pošta, vznikaly zde různé spolky, sady, sportovní místa, Lesní divadlo… Mnohé z nich fungují dodnes. V roce 1968 se Řevnice z městysu staly městem. Získaly i nový městský znak.

Na nádraží jsme přijeli kolem půl druhé odpoledne. Sluníčko svítilo a všude bylo celkem dost lidí. Bodejď by ne, bylo opravdu pěkně a to by byla přece škoda sedět doma… Vydali jsme se směrem k lesnímu divadlu, které znám už z minulosti, kdy jsem tam navštívila poměrně známý festival Porta.

Kousek za divadlem bylo odpočívadlo, takže jsme ho k odpočinku patřičně využili. Na cestu jsem nadělala dobré sendviče, tak jsme trochu posvačili a okoštovali nealkoholická pivča. Příchuť jablko+zázvor+heřmánek od Birellu nebyla vůbec zlá a moc jsem si pochutnala.

A pak už jsme šli lesem přímo k Babce. První část cesty byla klidná, nikde nikdo a společnost nám dělali maximálně motýli – dokonce i otakárka fenyklového jsme na vlastní oči viděli! Čím víc jsme se blížili k hřebenům, tím více lidí jsme potkávali. Někteří si už v dáli nasazovali na pusu náhubky, jiní se smáli a neřešili. Dali jsme si krátkou pauzu v trávě a pak vylezli na kopec kousek od našeho cíle.

Byl tam krásný výhled, takže jsme rozprostřeli piknikovou deku a koštli další nealko pivo. Malinovo-limetkový Birell se tak stal mou novou závislostí. Osvěžující nápoj, který nemá chybu. Chvíli jsme relaxovali a kochali se vyhlídkou.

Babka je skalnatý kopec v brdských Hřebenech v Řevnickém lese. Díky své výšce 505 metrů nad mořem je oblíbeným výletním místem už od 19. století. Na kopci je mnoho přirozených skalních výchozů a několik opuštěných a zarostlých lomů na bílý křemenec. Šikmý strom převisů umožňuje i silové horolezecké výstupy. Lom byl využíván ve 2. polovině 19. století. Poblíž vrcholu se těžil jaspis, který byl údajně použitý k výzdobě kaple svatého Kříže na hradě Karlštejn. Skalnatý vrchol je porostlý borovicemi. Některé z nich vypadají jako kosodřevina. Úbočí jsou suťová a prorostlá listnatými dřevinami.

Z vrcholu je vidět hlavně na okolní lesy a kopce směrem na jihozápad až severozápad. Na jihozápadě můžete vidět mohutný Plešivec a špičatý Ostrý, za Plešivcem se nachází vrcholky Brd a vpravo hřbety Radče. K severu jsou vidět Křivoklátské lesy, hřbet Děda a na konci zástavba Berouna. Jde vysledovat i hlavní věž Karlštejna. Z boční vyhlídky je krásný výhled na údolí Babského potoka a Strážný vrch a za dobrého počasí jsou vidět i pražská sídliště.

Skály byly opravdu, jak můžete vidět na fotkách, celkem velké. Radek po nich běhal jako kamzík, zkoumali jsme okolní přírodu, kameny a kochali se výhledy. Já se nechala unést sběrem bylin – konkrétně medvědím česnekem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme čirou náhodou na těch internetech našli, že to je konvalinka a že takové pesto z ní by nás pěkně potrápilo… Naštěstí jsme toho nenaškubali tolik a jsme tak poučeni pro příště. Když jsme se patřičně vyřádili, vypravili jsme se směrem městečko Mníšek pod Brdy.

Mníšek pod Brdy byl založen v říjnu roku 1348. Historie města byla odjakživa spjata se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Na počátku 15. století získalo vlastní znak a ambici stát se královským městem. Bohužel se na něm dost podepsaly husitské války. Po nich přišli do Mníšku v roce 1487 Vratislavové z Mitrovic, kteří se stali na 150 let mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar.

Během třicetileté války městem prošlo švédské vojsko. V roce 1639 byla vypálená tvrz, kostel, fara, zničený vodovod a protrženy hráze rybníků. V roce 1655 koupil Mníšek pán Engel z Engelsflussu a za pomoci jeho potomku pozvedl celý kraj. Za poddané platil daně, obnovil vodovod, postavil zámek, klášter s kostelíkem Skalka a vybudoval městečko. Po pánech z Engelsflussu přišel do Mníšku rod Unvertů, který v budování města úspěšně pokračoval. Další, kdo převzal zdejší panství byli Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu.

V letech 1960-1974 bylo město součástí okresu Příbram, od roku 1974 je součástí Prahy-západ. Nachází se 27 km od Prahy a v současné době zde žije přes 6000 obyvatel.

Cesta do Mníšku byla poměrně dobrodružná. Sice byla na rozdíl na Babku z kopce a po rovince, ale cest bylo více a chvílema to vypadalo, že jsme někde zakopli o bludný kořen a už nikdy ven z lesa netrefíme. Navíc jsme neměli vůbec signál. Radek neohroženě zavelel, že musíme určitě „támhletudy“ a na mé námitky, že bych šla chvíli po silnici, nebral zřetel, tudíž jsme šli „dál a horší cestou“, kdy jsme se brodili v ostružiní z krpálu někam dolů do háje, já navíc na sobě měla sukni a celkově jsem byla oblečená jak na motýly, ale nakonec jsme úspěšně do města dorazili.

Bylo nám už dost vedro, oba jsme měli spálený obličej a v nohách něco kolem 20 km. Došli jsme ke kostelu, kde jsme si sedli na lavičku a s hrůzou zjistili, že vlak je ještě pěknej kus cesty a jede nám za poměrně krátkou chvíli. (A kdyby nám ujel, další přijede asi až za 2 hodiny). Nasadili jsme rázný krok a chvátali za město na zastávku. Celí uřícení a vyprahlí jsme ale vlak stihli! Město si snad projdeme někdy příště…

Ratboř & Bořetice, aneb útěk z „karatény“

Člověka ten nový rok vždycky svádí k tomu, aby si řekl, v čem bude jiný, lepší, co dokáže a co se naučí. Protože už nám taky dávno není patnáct, nedávali jsme si žádné velké (ne)reálné cíle. Jediné, co jsme si řekli, že budeme hodně cestovat a poznávat. A skutečně, hned v lednu a únoru jsme toho navštívili požehnaně. Začátkem března jsme se dokonce vypravili na osmidenní trip po Polsku, kde jsme stihli poznat hory, města i moře. I proto nás nouzový stav, kdy je všechno zavřené, dost rmoutí…

Opravdu až do tohoto výletu jsme seděli poctivě doma. Největší vodvaz pro nás byla procházka do nedalekého Tesca. Ale už nám to lezlo na mozek, takže jsme vyprali roušky, zabalili svačiny a pití, a ráno se vydali na Smíchovské nádraží, které bylo jak město duchů. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce i vlak byl téměř prázdný, takže jsme měli kupé sami pro sebe.

Jelikož jsem už jako malá holka našla zálibu v kamení a povedlo se mi Radka docela slušně nakazit, navíc po zábavném hledání jantarů u Baltu nám nějaké dobrodružství chybělo, vyhledala jsem v jedné mineralogické facebookové skupině lokalitu na Kolínsku, kde je možné nalézt pyropy. To jsou tmavě červené kamínky, které jistě znáte pod názvem český granát. Tyto kamínky můžete najít v podobě drobných zrnek o velikosti 1-7mm.

Nejčastější možnost získání granátků je rýžování v potoce. Byli jsme vybaveni sítem a odhodláním, takže jsme kolem poledne vystoupili v Ratboři, což je malá víska, kde žije kolem 500 obyvatel a nachází se v okrese Kolín. První zmínka o Ratboři pochází z roku 1115. Obec byla součástí majetku benediktínského kláštera Kladrudby u Stříbra. Zpráva se vyskytuje na falzu pozdějšího data. Věrohodnější je zpráva z roku 1352.

Od vlakové zastávky jsme zamířili kolem kostela svatého Václava k Hrázkému rybníku. Tam jsme chvíli obhlíželi terén a pak se vydali dále podél potoka.

Radek chtěl přejít na druhý břeh, ale já na rozdíl od něj neměla potřebnou výbavu.

Zkusila jsem se přebrodit na začátku, ale kameny hrozně klouzaly a já dostala strach, že do potoka zahučím. Tak jsem vylezla a šli jsme ještě kousek dál. Radek už začal být nervózní, že nikdy nepřejdeme, tak jsem se neohroženě vrhla do vody. Místo vypadalo, že ho překročím jedním rázným krokem, ale dno bylo plné bahna, a tak jsem se zabořila po stehna do vody. Paráda. Nemusím asi ani zmiňovat, že zhruba za dalších 20 metrů bychom narazili na lávku…

Naštěstí tohle byla první a zároveň poslední nepříjemnost výletu, dokonce svítilo trochu i sluníčko a po čase se mi podařilo uschnout. Granátek jsme nenašli ani jeden, zato jsme vylovili několik mušlí, zub, lebky a další poklady. Když si Radek řádně zarýžoval, udělali jsme si na dece sváču. Pak se vrátil zpátky k práci a já si chodila po lese, fotila brouky a „motýle“ a užívala si, že jsme konečně z toho bytu někam vyjeli.

Když jsme usoudili, že tady žádné velké poklady nenajdeme, vypravili jsme se po cestě zpátky do vesnice a poté pokračovali do vedlejší vísky Bořetice, které jsou částí městysu Červené Pečky. Rozprostírají se podél Vysockého potoka, který ústí do návesního rybníka. V roce 2011 zde bylo evidováno 59 adres.

U rybníka jsme si dali pauzu s nealko pivčem a pak se vypravili hledat lom, kde se údajně také nachází granátky. Nemohli jsme tam zaboha trefit, furt jsme kroužili dokola. Našla jsem, že v lomu je nějaká caschka, takže až díky souřadnicím jsme nalezli aspoň směr. Na cestě ležel pejsek, vypadal že slušně hibernuje. Jdeme správně? Pes nic, tak jsme pokračovali. Když už jsme ho míjeli, ozval se hlas jakéhosi pána, že jsme se dostali do slepé uličky a že nikam takhle nedojdeme. Popsal nám cestu a vtípkoval, že jsme měli štěstí, že ten pes měl zrovna relaxační siestu. Podle mě se tam nevzrušeně válí ještě nyní. 

Tak se nám až díky pánově radě povedlo konečně lom najít. Je to taková malá skála vedle potůčku. Radek zkoušel ještě rýžovat – tentokrát úspěšně, jeden malý poklad v potoce našel. Já si lezla po skále a hledala granátky, které stojí za to táhnout v batohu domů.

Když už jsme byli načerpaní energií – jak z úspěšného kutání, tak úžasného jarního počasí a pocitu, že jsme se mohli po nějaké době volně nadechnout bez hadru na puse, sbalili jsme deku a kamení a vypravili se zpátky do Ratboře na vláček a jeli domů.

Na Ostravsku nebyla nuda!

Radek je chlap spolehlivý, co řekne, to dodrží, ale jestli mě na něm něco štve, je to dělání věcí a chození někam na poslední chvíli. Já jsem dochvilná, obvykle jsem všude ještě s časovou rezervou, ráda si vypiju v klidu kávu, posadím se s cigaretou… Radek ne. Ten už má dávno sedět v tramvaji, ale teprve kontroluje jestli vypl sporák a zavřel okno. A já pak bývám těchto situací součástí a přivádějí mě k šílenství. Jinak tomu nebylo ani při odjezdu z Krakowa…

Chtěla jsem si ráno koupit na nádraží kávu, sehnat pohlednici a v klidu odjet do Těšína. Měli jsme dvě možnosti – buď poběžíme na autobus a kafčo si dáme až v Těšíně, kde budeme o hodinu a půl dřív, nebo nebudem spěchat, najíme se v klidu na nádraží a pak vyčkáme autobus, který má přijet až za necelé dvě hodiny. Radek bez váhání volil možnost číslo jedna. Přiběhli jsme nakde už stál autobus připravený k odjezdu. Tam jsme zjistili, že nemáme na lístky. Vysypala jsem pár złotých, které mi zbyly z předchozího večera, ale ani tak jsme neměli dostatek peněz. Narval kufr do prostoru autobusu, oznámil řidiči ať počká, že doběhne někam vybrat a nechal mě tam napospas osudu.

Stála jsem na chodníku, držela oba batohy, sledovala po očku kufr zahrabošený v autobuse. Řidič nervózně pokukoval po hodinách, krčil rameny. Zavazadlový prostor zavřel a nekompromisně začal startovat. Udělalo se mi mdlo. Myslela jsem, jak si v klidu projdeme ještě Ostravu a my snad budeme někde nahánět kufr s našima špinavejma ponožkama… Začala jsem na řidiče mávat a rukou naznačovat, že nám ujíždí i s věcma. Otevřel dveře a pokynul ať nastoupím. Radek v nedohlednu. No, tak to vypadá že si udělám výlet do Těšína sama…

Řidič mi polsky vysvětlil, že jen nemůže stát na tom nástupišti, tak trochu popojede, ale že samozřejmě na Radka počká. Znatelně se mi ulevilo, pán se mi smál. Když se Radek se smrtí v očích blížil, řidič se rozhodl mě trochu pomstít a šlápl na plyn. Já jsem Radkovi zamávala na rozloučenou, ten asi na pár vteřin opravdu uvěřil, že mu ujedeme před nosem. Řidič otevřel, my si sedli a vyrazili. Klepat jsem se přestala snad až v Bielsku, ale tak zas máme co vyprávět, že…

Přijeli jsme do Těšína, Radek řidiči zaplatil za cestu a vydal se kupředu. „Ehm, a ten kufr bude brát kdo?“ Řidič se smál a kroutil hlavou. Měli jsme u sebe nějaké tvrdé housky, co zbyly ještě z Gdaňska, takže jsme se zastavili na náměstí na polské straně a krmili holuby. Bylo to hrozně vtipný, připadala jsem si jak ta paní ze Sám doma. Ale byli spořádaní, spravedlivě se na mě střídali, aby se dostalo na každého. Pak jsme došli do Radegastovny, kde si Radek dal česnečku. Já si nic nevybrala, takže mě čekala „hladovka“ až do Ostravy.

Ostrava je statutární, krajské a univerzitní město na severovýchodě Česka a Moravskoslezském kraji. Leží na soutoku řek Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny. Jedná se o třetí největší město České republiky, žije zde 285 tisíc obyvatel. Pro svůj hornický a hutnický průmysl se jí přezdívalo „ocelové srdce republiky“. Důlní činnost byla po roce 1989 utlumena a poslední těžba uhlí proběhla v Ostravě v roce 1994.

V Ostravě se nachází plno divadel, galerií i kulturních domů. Pravidelně se zde pořádají festivaly Colours of Ostrava, Beats for Love, Janáčkův máj, Svatováclavský hudební festival a divadelní Shakespearovské slavnosti. Každoročně se tu koná také atletický závod Zlatá tretra. V roce 2014 byla Ostrava evropským městem sportu, v letech 2004 a 2015 pořádala společně s Prahou mistrovství světa v hokeji.

Přijeli jsme na místo, uložili kufr do úschovny a šli se rozkoukat co a jak. Měla jsem trochu strach, abych jakožto Pražák nedostala někde kamenem do hlavy, ale všichni lidé byli naštěstí milí a příjemní a fakt se mi tam moc líbilo. Zašli jsme na informace poptat se, kde koupit lístky na tramvaj – prý je to hrozně lehký a lístek koupíte až po nástupu v tramvaji. No, doteď nevíme, jak se to dělá. V tramvaji byla skutečně nějaká krabička, ke který přiložíte kartu. Jenže nic nevypadlo. Ani žádnej kód, nic. A na bankovnictví mi to strhlo peníze až po pár dnech a jen za jednu transakci (kupovali jsme lístky 2x a zkoušela jsem to já i Radek…) Nějaký moc moderní na mě. Ty tramvaje měli dokonce nabíječky na mobily, to mi přišlo praktický. Až do chvíle, kdy to tam nějaký paní začalo hořet…

Dojeli jsme do Stodolní ulice. Tam bylo vše zavřené, asi jen 2 podniky měli otevřeno, ale tam za jednu plzeň chtěli skoro stovku, tak jsme si řekli, že to si to pivo v proslulé ulici radši odpustíme. Šli jsme za roh, kde jsme narazili na příjemně vyhlížející mexickou restauraci Los Capolitos. Dala jsem si skvostný bílý víno, Radek si dal pivo z pivovaru Morava. K jídlu jsme si dali nějaké burito, bylo to moc dobrý. Vydrželi jsme tam nakonec až do odjezdu vlaku, obsluha i prostředí bylo super.

Na nádraží jsme měli ještě pár minut času, tak jsme zašli do nádražní restaurace na pivčo a na záchod a pak jsme šli lovit někam vlak. To bylo náročnější, protože v tento víkend se v ČR objevily první případy nákazy koroňákem. Všude bylo plno lidí, z rozhlasu nám bylo doporučováno zajít na hygienu a vlastně vůbec ideálně nikam nechodit. Vlaky jezdily jak se jim zachtělo, samý zpoždění, chaos. Naštěstí se nám povedlo do jednoho nastoupit a dokonce i najít místa k sezení…

A tak nám ten výlet skončil. Bylo to vlastně moje první dovolená takhle s partnerem a kdybychom se ten první večer tak nepohádali, nemělo to prakticky chybu. Poznala jsem zahraničí, jeho rodnou zemi. Trošku víc jsem začala rozumět jeho jazyku, poznala bráchu se švagrovou. Byli jsme na horách, po 20 letech jsem viděla moře. Prošla jsem si krásná historická města, navštívila památník v Osvětimi. Ochutnali jsme plno místních jídel, okoštovali piva, vína. Bylo to moc fajn a doufám, že se minimálně do Gdaňska ještě někdy podívám, tohle místo mi opravdu přirostlo k srdci a asi bych byla schopná se tam na nějaký čas i odstěhovat. Takže tímto Radkovi moc děkuji za to, že mě vyvezl!

Osvětim a noční život v Krakowě

Po nočním flámování a emocích, které do našeho pokoje nevědomky vznesla otrávená prodavačka z večerky, se nám nevstávalo zrovna s elánem. Do toho jsem při oblékání rozsedla postel a automat na autobusovém nádraží mi slupl několik złotých, aniž by vydal proviant. Naštěstí to byly první a zároveň poslední nepříjemnosti a před námi byl vcelku vydařenej den.

Autobus nás zavezl do Osvětimi, kde na nás čekal kamarád Filip. Ten zařídil online vstupy do památníku, takže to jsme měli bez práce.

První písemné zmínky o Osvětimi pocházejí z roku 1217. V roce 1272 získala městská práva. Po rozpadu opolského knížectví v roce 1290 se stala součástí nově vzniklého Těšínského knížectví. V roce 1315 došlo k dalšímu dělení a vzniklo Osvětimské knížectví, v roce 1327 se kníže Jan I. stal vazalem českého krále Jana Lucembruského a Osvětimsko lénem Českého království. V roce 1454 složil Jan IV. vazalskou přísahu polskému králi Kazimíru IV. a o 3 roky později prodal knížectví Polské koruně. Až do roku 1564 mělo Osvětimsko v rámci Polska autonomní status, potom bylo jako slezský okres součástí Malopolského vejvodství.

Během švédské invaze bylo město zničeno, v roce 1772 Osvětim zabrala Habsburská říše. Po první světové válce se opět stala součástí Polska. Po německé invazi byla připojena k Říši. Němci zde vybudovali známý koncentrační tábor, kde bylo zavražděno přes milion a čtvrt lidí. Po válce byl na území koncentračního tábora vybudován internační tábor pro německé zajatce a věznice pro podezřelé ze spolupráce s nacisty. Od roku 1947 je areál muzeem. Osvětim se stala v letech 1952–1975 okresním městem a v současné době zde žije kolem 40 000 obyvatel.

Do prohlídky koncentračního táboru zbývala ještě asi hodina času, tak jsem v místní restauraci posnídala nějaké palačinky s ovocem. Poté jsme museli odevzdat batohy do šatny a projít vstupem, kde jsme vyfasovali sluchátka s vysílačkou. Jelikož jsme na místě byli mimo sezónu, nebyla možnost si přednášku zaplatit v naší mateřštině, takže jsme zvolili místní polskou průvodkyni. Všude bylo opravdu neskutečné množství lidí, davy se vzájemně překřikovaly, takže prohlídka Auschwitzu byla na vnímání a porozumění pro mě trochu složitější. Ale paní v podstatě neříkala nic, co bych neznala ze školy nebo z dokumentů. Navíc co si budeme povídat, prostory a výstava mluví dost za sebe i beze slov.

Auschwitz vznikl v prostorách vyklizených polských kasáren. Ty byly rozšířené o nové budovy. Hlavní důvod vzniku tábora nebylo vyhlazování, ale pouze věznění Poláků a sovětských vojáků. Kapacita byla až 20 tisíc vězňů. Pro zahájení likvidace vězňů a vyzkoušení různých způsobů usmrcování vězňů, byl upraven původní objekt skladu zeleniny na Krematorium KI – plynová komora, uhelna, tři spalovací dvojité pece. Do prostoru plynové komory se pod záminkou hygienické očisty vlezlo na 800 vězňů. Cyklon B – se sypal dovnitř pomocí průduchů ve střeše budovy.

V první části prohlídky jsem moc nefotografovala, nepřišlo mi to úplně vhodné. Byly zde viděny obrovské hromady osobních věcí zavražděných vězňů. Kromě komentovaného úseku bylo v areálů plno domků s různými dalšími doplňkovými výstavami, ale bohužel jsme neměli tolik času, abychom si vše mohli do detailu prohlédnout. Co mě trochu znechutilo, byly pipiny, které pózovaly u ostnatých drátů. Tak snad jim to na tom fejsku nebo instáči slušelo… 

Koupili jsme si pití a vyčkali autobus, který nás převezl do 3 km vzdálené Březinky (Birkenau). Tam už nás jelo méně a na velkém venkovním prostranství jsme si s žádnými jinými skupinami vzájemně nezavázeli, takže jsem i krásně slyšela slečnu průvodkyni a k mému překvapení jsem i dobře rozuměla. Věřím, že být v Polsku déle, tak polština bude první jazyk, který se i naučím…

Část tábora Birkenau byla realizována v roce 1941. Na velké bažinaté louce byly ručně vykopané odvodňovací příkopy. Bylo zde postaveno 70 zděných a 250 dřevěných baráků. Kapacita dosáhla v roce 1944 až 200 tisíc vězňů. O rok později zde bylo zahájeno masové vyvražďování. V táboře se nacházely 4 plynové komory a krematoria, takže denně bylo možné zlikvidovat až 10 tisíc lidí. Tábor se stal místem působení lékařů SS, zejména Josefa Mengeleho. Tito lékaři zde prováděli na lidech pokusy. Někteří lidé byli po svém příchodu do tábora zabiti rovnou, jiní použity na pokusy a zbytek čekala otrocká práce. Osvětim byla osvobozená v lednu 1945.

Louka byla opravdu obrovská a pustá. Nacházejí se zde koleje, zbytky stavení a památník. Atmosféru dokouzlovalo i pošmurný počasí. Cestou k památníku se mi smekl kotník a natáhla jsem se na zem jak dlouhá, tak široká. To bych nebyla já, abych neztropila nějakou ostudu. Kdysi na střední škole přijela z výletu v Osvětimi spolužačka. Ptali jsme se jí, jaké to bylo. Řekla nám, že ten areál je tak obrovský, že si ani nedovede představit, jaká to byla hrůza. Že třeba v našem Terezíně na ni ta atmosféra dolehla mnohem víc a depresivněji. A já se musím k tomuto názoru přidat.

Po prohlídce jsme se vrátili autobusem ke vstupu, kde jsme si vyzvedli batohy a poté navštívili krámek se suvenýry. Koupila jsem nám do alba poměrně vkusné fotografie památníku. Mohli jste si tam nakoupit i všelijakou naučnou literaturu. Nás ale čekala cesta autobusem zpátky do Krakowa, kde jsme si řekli, že si poslední večer našeho tripu užijeme a myslím si, že se nám to povedlo.

Nejprve jsme chvíli odpočívali na ubytování, je pravda, že po celém týdnu, kdy jsme zažili opravdu plno rozmanitého dobrodružství, jsme už byli trochu unavení. Poleželi jsme na matraci, kterou jsme si museli po mé ranní eskapádě položit na zem. Chvíli jsme mysleli, že ani nevstaneme, ale přemluvili jsme se a vyrazili vstříc nočnímu život tohohle města.

Chtěla jsem Radkovi za dovolenou poděkovat večeří v nějaké restauraci. Řekl mi, že by si rád zašel ještě jednou na zapiekanku. Vybrala jsem v bankomatu svou první bankovku – 50 złotých a šlo se do centra. Chtěli jsme navštívit na Hlavním rynku uličku, kde prodávají suvenýry, ale bohužel byla zavřená. Chvíli jsme se tam poflakovali a vyčkávali příchod Filipa. S ním jsme si zopakovali procházku po stejných místech jako předchozí večer.

Tentokrát mi nějaké fotky v telefonu zbyly, tak se s vámi o ně mohu podělit. Moc se mi líbil kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Kroky nás zavedli do obžérského ráje. Tentokrát jsme zkusili zapiekanku v jiném okýnku. Já si dala špenátovou, protože ta sýrová předchozí večer mě hrozně zaplácla, jak byla sytá. Tahle byla o něco lehčí a také moc dobrá. Další zastaveníčko jsme učinili v nějaké večerce, kde jsem si koupila pro mě neznámou broskvovou coca colu. Chlapci se nejprve ofrňovali a nakonec mi ji málem vypili.

Potom jsme došli až k Visle. I tam měli widokowe kolo, ale na toto už jsme nešli. Od vody byla trochu zima, tak jsme se vrátili ke Královskému hradu na Wawelu, který se nachází na návrší na levém břehu Visly. Je to obrovská opevněná stavba, která byla založena v 11. století. Hrad tvoří čtyři křídla, která obklopují dvůr. V komplexu hradu se nachází katedrála svatého Stanislava a svatého Václava, korunovační kostel a pohřebiště polských králů a dalších osobností. V první polovině sloužil hrad jako sídlo polských presidentů, teď je v něm muzeum. Měli jsme štěstí, zrovna u hradu probíhala komentovaná prohlídka. Pán v cylindru byl nadšený vypravěč a zároveň dobrý herec. Chvíli jsme ho z po vzdálí s nadšením pozorovali.

Protože jsme měli chození už plný kecky, jali jsme se hledat bar. Zaujala nás kavárna Pianola, takže jsme se rozhodli útočiště najít tam. A udělali jsme dobře. Já si dala tequilu sunrise, kluci pivo. Já se pak k nim přidala. Jeden mladý číšník nešikovně zaškobrtl a Radka polil. Jako omluvu nám přinesl 6 velkých panáků ochucených vodek na účet podniku, takže jsme mohli koštovat. Setrvali jsme tam až do zavíračky, mně se povedlo nějaké skupince zachránit vypadlou peněženku, tak snad jsem si trochu očistila karmu.

Jak se říká – v nejlepším přestat! Takže jsme po zaplacení šli už na ubytování. Cestou jsem našla na zemi 10 Euro! Páni, já mám ale kliku! Na pokoji jsme padli a spali až do rána…