Okolo Hradce nevíme co se dělo, ale v Hradci Králové to žilo!

Mám ráda rozmanitost našich výletů. Jednou máme vše do bodu naplánované, abychom poznali co nejvíc věcí, jindy jedeme bez cíle a pak bloudíme městem tam, kam nás nohy zavedou. A takový byl výlet do Hradce Králové.

Ráno jsme vstali, vyrazili s předstihem na Hlavní nádraží, kde jsme nakoupili – jak už se stalo takovou naší milou tradicí – fornetky a ledová kafíčka, a s jedním přestupem jsme krátce před 13:00 dojeli do vybrané cílové destinace.

Hradec Králové je statutární východočeské město, které leží na soutoku Labe a Orlice. Žije zde kolem 93 tisíc obyvatel. Už v 10. století zde vzniklo slovanské hradiště s tržištěm, které ovládalo starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod až do Prahy. Ve 12. století zaujímá Hradecko několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné založení města není díky vlivům stavebního ruchu, požárů a válek známé, jelikož došlo ke ztrátě nejstarších archeologických strop. Zlomové bylo pro vývoj města století 13., kdy se stalo s tržním předhradím královským městem. To zde byl postaven gotický hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Právě Václav II. se postaral o to, aby byl Hradec věnné město českých královen. Z této doby pochází gotická katedrála sv. Ducha, která patří společně s Bílou věží a Starou radnicí k městským dominantám.

Ve 14. století vzrostla prestiž města. Jeho hlavou byl královský rychtář, městská rada a obecní starší. Díky svému významu, rozlohou a počtem obyvatel byl Hradec po Praze nejvýznamnějším českým městem. Vzkvétal zde stavební ruch – nacházelo se zde sedm farních kostelů, dva klášter a tři špitály. Při husitské revoluci se město postavilo na stranu Jana Žižky. Ten město počeštil, ale zároveň ochudil o četné umělecké a stavitelské památky. Pochován byl v roce 1424 v chrámu svatého Ducha. Ke konsolidaci hospodářského a kulturního života došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského.

V roce 1547 byl majetek města zkonfiskován. Město ztratilo politická práva a bylo ochuzeno půjčkami, daněmi a pokutami. V roce 1562 byla část majetku městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých časů vytáhl Hradec primas Martin Cejp z Peclinovce, který zde působil 30 let a postaral se o renesanční přestavbu města. Také pečoval o školství.

Pohromou pro město byla třicetiletá válka. V roce 1664 bylo v Hradci zřízeno biskupství. Kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem. Město nabylo barokní tvárnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. K dalšímu stavebnímu rozvoji nedošlo kvůli válce o rakouské dědictví a válce sedmileté. V roce 1762 navíc lehla polovina města popelem, protože v něm pruští vetřelci založili na několika místech požár. Proto se rozhodli Josef II. a Marie Terezie vybudovat z Hradce pevnost.

V první polovině 19. století se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život se soustřeďoval kolem divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství knihkupectvím Jana Hostivína Pospíšila. Na gymnáziu zde studovali například Josef Kajetán Tyl nebo Karel Jaromír Erben. V roce 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem. O 6 let později zde byla vystavěna železnice, později cukrovar, strojírna, plynárna… V tu dobu zde byla zrušena pevnost. V roce 1864 v Hradci vznikla slavná továrna na piana Petrof.

 

Milníkem pro formování města se stal rok 1909. Vzniklo zde muzeum, schodiště u kostela Panny Marie, elektrárna… Rozvoj města byl přerušen druhou světovou válkou. Hradec Králové je univerzitní město. Sídlí zde také krajský soud a biskupové královéhradecké diecéze církve katolické a československé husitské. Místní Klicperovo divadlo je velmi uznávané, čtyřikrát obdrželo cenu „Divadlo roku“ a artkino Centrál získalo v roce 2009 ocenění „Nejlepší evropské kino pro mladé publikum“. Pořádají se tu také dva známě hudební festivaly – Rock for people a Hip Hop Kemp.

Prošli jsme se od nádraží k Pivovarskému náměstí. Z něj jsme došli ke katedrále svatého Ducha, kde zrovna místní pěvecký sbor natáčel krátký film o svém působení. Chvíli jsme se zastavili a zaposlouchali se do jeho přednesu a také jsme si popovídal s moc milou paní, která na vše dohlížela.

Celkově jsme v Hradci byli místním sympatičtí, v kostele Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází na Velkém náměstí, se s námi také začaly bavit dvě starší milé dámy.

Protože bylo opravdu teplé letní odpoledne, rozhodli jsme se zajít se osvěžit. Vybrali jsme si restauraci Černý kůň, které je kousek za kostelem Panny Marie. Měli zrovna volno na zahrádce. Já si dala Aperol, Radek pivčo. Chvíli jsme relaxovali a pak šli do Žižkových sadů, kde zrovna probíhala akce. Viděli jsme Staré pověsti české v divadelním podání a poslechli si i kapelu. K tomu jsme si dali čepovaný Klenot a užívali si prima odpoledne.

Už nám trochu vyhládlo a obloha se začala kabonit, takže jsme dopili pivčo a šli hledat útočiště, kde bychom se naobědvali. Vybrali jsme si restauraci Mexita, která je na náměstí a disponovala zahrádkou schovanou pod stanem, což jsme patřičně ocenili, protože za chvíli skutečně začalo dost pršet. Radek si dal pizzu a pivčo, já nějakou čistě veganskou specialitu (včetně veganského sýru a dipů) a zázvorovou limču.

Po vydatném obědě jsme se vrátili blíže k nádraží. Zaujala nás dětská železnice v parku náměstí 5. května. Byla zrovna zavřená, ale i tak jsme se prošli kolem malých kolejniček a dokonce jsme viděli i zajíce. Další zajímavost, která se mi líbila, byla Galerie Podchod. Protože jsme měli do odjezdu ještě chvíli času a chytla nás slina, šli jsme si na chvíli sednout do pizzerie Casa Mia na vínečko a pivčo. Jídlo jsme si, s ohledem na naše nacpaná břicha z obědu, už nedávali, ale pití měli dobré a obsluha byla milá.

Jak se říká, v nejlepším přestat. Se západem slunce jsme došli na nádraží a jeli zpátky do Prahy. Cesta to byla vskutku dobrodružná, protože nám díky zpoždění ujel v Pardubicích navazující vlak. Mně se navíc chtělo na záchod – ty na nádraží tradičně nefungovaly, takže jsem musela zaběhnout na nádražní restaurace. Tím pádem nám ujel další a pro velký úspěch nám ujel i třetí, přestože jsme byli na nástupišti včas a já mačkala otevírací tlačítko na dveřích jak divá… Nu což, není každý den posvícení. Nicméně jsme nakonec úspěšně dojeli domů a na mapě si mohli setřít další pěkné místo.

Zahrada, Barbora, kosti… aneb krásy Kutné Hory

Na tento výlet jsem se moc těšila, protože navštívit Kutnou Horu bylo mé přání už několik let. A když jsem se navíc dočetla, že v něm probíhá výstava Jiřího Trnky, v jehož vydavatelství jsem 4 roky pracovala, nebylo o čem váhat.

Pravdou je, že po velmi náročné noci, kterou jsme měli za sebou, se nám nevstávalo úplně nejlíp. Jeli jsme nějakým postarším typem vlaku, kde bylo plno lidí, málo vzduchu a když jsme se navíc zastavili na několik minut uprostřed rozpálených polí, myslela jsem si, že je to náš konec. No, naštěstí jsme, ačkoli netuším jak, přežili a krátce po 13:00 jsme vyrazili od nádraží směrem centrum, kde jsme měli zařízené ubytování.

Nejprve jsme se chtěli někde osvěžit, takže jsme se usadili na zahrádku hostince U Zlatého Lva, který se nachází hned vedle katedrály Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Ale ani po několika minutách nám obsluha nevěnovala pozornost, takže jsme se zvedli a rozhodli se zkusit štěstí jinde. Za normálních okolností bychom se takovému podniku asi vyhnuli, ale žízeň byla veliká, takže jsme vzali za vděk hernou Mamut, kde si Radek dal Svijany a já pomerančový džus.

Cesta k hotelu byla náročná, protože bylo neskutečný vedro a šli jsme celou dobu lehce do kopce. Ubytování jsme měli v malém kouzelném hotýlku Opat, kde nás na recepci čekala moc milá paní, od které jsme dostali klíče a veškeré instrukce. Potom jsme se šli ubytovat, hodit si sprchu a chvíli si odpočinout, než půjdeme poznávat kouzla města.

Kutná hora se nachází ve Středočeském kraji a je zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Žije zde kolem 21 tisíc obyvatel. Jeho historie, už jak napovídá samotný název, souvisí s těžbou stříbrných rud tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí nacházelo už v 10 století, kdy se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v městě „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí sem přišlo za prací. Tak pravděpodobně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada. Kolem roku 1300 se v mincovně, která se jmenuje Vlašský dvůr, začaly razit Pražské groše.

V letech 1304-1307 Kutnou Horu obléhala vojska Albrechta I., ale obyvatelé ji rychle opevnili a ubránili. Roku 1318 byla povýšena na město a získala různá privilegia. Králové Karel IV. i Václav IV. si města velmi považovali a proto ho podporovali. Ve druhé polovině 14. století byl postaven kostel sv. Jakuba, radnice, hradby i škola. Výnos dolů klesal, ale stavební činnost rostla. V roce 1384 vzniklo hornické bratrstvo pro stavbu chrámu svaté Barbory.

Roku 1413 horníci přepadli Malín, kde pobili místní obyvatele, o tři roky později zavraždili královského vyslance a tím ve městě zavládly národnostní a náboženské spory. V roce 1420 podporoval město císař Zikmund Lucemburský, který, když o rok později ustoupil, založil požár. Ten místní ale uhasili. Roku 1424 město vypálil Žižka. Táborští zde vládli až do bitvy u Lipan. Roku 1436 sjednal Zikmund náboženský smír i vyrovnání majitelů. Hejtmanem byl ve Vlašském dvoře zvolen pozdější král Jiří z Poděbrad. Jiří výrazně pomohl k rekonstrukci Vlašského dvora. Po jeho smrti byl zvolen novým králem Vladislav Jagellonský.  V tu dobu se opět začalo dařit dolům. Po roce 1623 sláva města zas upadala. V letech 1770 a 1823 ho poničily velké požáry.

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl. Žil zde Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde plno národních spolků a sdružení. Koncem 19. století zde byly obnoveny gotické stavby a dostaven chrám svaté Barbory.

Jelikož nám vyhládlo, rozhodli jsme se začít pozdním obědem. Volba padla na restauraci Dačického Mikuláše. Protože nejím maso, mívám často na výletech problém, nabídka takového jídla bývá dost omezená. Tady jsem byla ale už po otevření jídelního lístku naprosto v klidu – volba byla pestrá, zajímavá a kromě vegetariánského jídla má restaurace dokonce čistě veganská jídla! Seděli jsme na krásné velké zahrádce, věnovat se nám přišel sympatický číšník. Radek se mě svou polskou češtinou zeptal, co znamená „blabla“, načež číšník nám úplně vyrazil dech, když bez mrknutí oka začal polsky vysvětlovat, co je to za jídlo.

Radek si objednal předkrm – paštiku, polévku. Jako hlavní chod jsme si dali houbové ragú, které bylo naprosto skvostné. Já ho zapíjela Aperol spritzem, Radek pivčem z místního pivovaru. Cítili jsme se v restauraci moc příjemně, číšník válel – se stejnou grácií mluvil s hosty i anglicky a německy. Objednala jsem si ještě jeden Aperol, načež se mi strašně dlouho nenesl. Slušně jsem se servírce, která šla kolem, připomněla. Asi za 5 minut přišel přímo pán a osobně se mi omluvil, že na mě zapomněl. To mi přišlo hrozně milý. Měli jsme štěstí i na počasí, i když se chvíli mračilo nebe a ozývalo se burácení hromů, bouřka se nám vyhýbala. Ale abychom neproseděli celý večer v prvním podniku, zaplatili jsme.

Nejprve jsme si skočili do místního krámku, který jsme měli hned naproti hotelu a nakoupili si nějaké občerstvení na večer a pak šli brázdit uličky a obdivovat domky.

Dokonce se nám u kostela Panny Marie povedlo najít pár čtyřlístků. Když jsme usoudili, že pro dnešek máme nachozeno dost, navíc to stále vypadalo, že začne lejt, šli jsme hledat útočiště, kde strávíme večer.

Zalíbila se nám mexická restaurace Harmonia u svatého Jakuba. Sedli jsme si na zahrádku, já si objednala pro změnu červené víno a nachos s rozpuštěným chedarem, Radek pivo a sýrové quesadilly. Jídlo bylo opravdu dobré, obsluha moc milá, takže jsme se i poté, co začala parádní bouřka, přesunuli ze zahrádky dovnitř a tam zůstali téměř až do zavíračky.

Měli jsme štěstí, než jsme dopili, tak bouřka ustala. Zaplatili jsme a vrazili ke chrámu svaté Barbory. Ani ve snu jsem netušila, jak moc krásná podívaná to bude.

Byla to paráda, až jsem měla husí kůži. Když jsme se patřičně pokochali, vrátili jsme se na hotel, tam si chvíli povídali a pak šli spát, abychom byli na druhý den, kdy nás čekal program, odpočatí.

Druhý den našeho výletu jsme odstartovali příjemnou snídaní s rodinnou atmosférou. V hotelu bylo k dispozici vše, co máme rádi a paní nám byla pořád k ruce. Vydatně jsme se najedli, pak ještě chvíli relaxovali na pokoji a krátce před 10 hodinou se vypravili vstříc dalším obohacujícím zážitkům. Tentokrát jsme toho měli v plánu více než dost, tak nebyl čas ztrácet čas.

Úplně první zastávka nás čekala v bankomatu, neb jsme si v obchodě s kameny, který se nacházel kousek od chrám svaté Barbory, vyhlídli naprosto skvostný pyrit z peru. Tím jsme nabrali pár minut k dobru a než jsme došli do chrámu, začala ta zlostně zamračená obloha usilovně plakat. Zmokli jsme až na kost, zatímco já to brala s humorem, Radek byl nadšený o poznání méně. Než se uklidnil, šla jsem se podívat do krámu se suvenýry, u kterého jsme našli schovku, kde na nás nepršelo. Když přestalo, šli jsme na prohlídku Barbory.

Pamatuju si, jak jsem před více jak 10 lety projížděla s kamarádkami Kutnou Horou do Chrudimi. Z okýnka autobusu jsem viděla ten ohromný skvostný kolos a od té doby ho moc chtěla navštívit. A konečně ten vytoužený okamžik nastal. A stálo to za to, prostory byly naprosto dechberoucí.

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel. Jedná se o pětilodní gotickou katedrálu. V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička, která byla zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla na své náklady vybudovali měšťané chrám, které konkuroval pražské katedrále. Od roku 1995 je zapsán na seznamu UNESCO.

Z Barbory jsme se přesunuli do Galerie GASK. Měli jsme lístky do všech prostorů, kde byla vystavena díla vskutku různorodá. Sochy, obrazy, koláže. Ale nejvíc jsme se stejně těšili (nebo alespoň já) na Zahradu Jiřího Trnky.

Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni. Výtvarný talent se u něj objevil už v dětství. Ve škole si ho všiml učitel Josef Skupa, který ho přivedl do loutkového divadla, kde mu dal příležitost poznat divadelní zázemí a také pomáhat s výtvarnou stránkou představení. Díky Skupovi nechali rodiče Trnku studovat na výtvarné škole v Praze. Během studia navrhoval a vytvářel kulisy pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pracoval také jako výtvarník v novinách. Po skončení školy provozoval vlastní loutkovou scénu v dnešním Divadle Rokoko. Poté se začal živit jako ilustrátor. Ilustrovat stovky knížek. Od roku 1936 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvářel scény a kostýmy.

Od 50. let pracoval převážně pro film. Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. O dva roky později založil Studio loutkového filmu a o rok později natočil svůj první celovečerní loutkový film. Poslední roky života se věnoval malbě a sochařství. V roce 1963 mu byl udělen titul národního umělce a o rok později Řád práce.

V Praze žil v Košířích v usedlosti Turbová, později zakoupil vilu na Kampě. Měl dvě ženy a byl otcem 5 dětí. V roce 1967 se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale těžce onemocněl a dva roky poté zemřel.

K Trnkovi mám zvláštní a vlastně i osobní vztah. Čtyři roky jsem pracovala přímo u jejich dědiců a zažila tam nejedno dobrodružství. Ačkoli mám na konec naší spolupráce spíše trpké vzpomínky, na jeho tvorbu jsem nikdy nezanevřela. A tady jsem ji mohla představit i Radkovi. K vidění toho bylo opravdu mnoho – loutky, ilustrace z pohádek, obrazy. Vše dokreslovala příjemná atmosféra, různé animace. Bylo to fakt vymazlený. V místnosti s loutkami ze Starých pověstí českých mi i slza ukápla, živě jsem si vzpomněla, jak mi jednou podobnou nádheru přivezli do skladu a já s husí kůží pozorovala, jak na stole, kde balím balíky, stojí princezna, jen obživnout.

Kromě děl byl součástí výstavy i interaktivní Zahrada. Byla jsem na ní poprvé v Malostranské besedě, tam se mi líbila asi nejvíc. V Bráníku jsem byla na vernisáži, takže všude bylo plno lidí. Tady byla udělaná moc pěkně, i když Besedu nepřekonala. Nicméně jako celek Kutná Hora vyhrála!

Po vyřádění se s kocourem a dalšími zahradními hrdinami jsme si prošli ještě exponáty na chodbách, v krámku koupili knížky, které vyšly od doby, co jsem ve vydavatelství skončila a o které jsem stála a pak, protože už bylo docela dost hodin, šli hledat restauraci, kde bychom poobědvali.

Líbila se nám restaurace U Černého kohouta. Hostinský byl sympaťák, víno a pivčo dobrý, ale jídlo se jim moc nepovedlo. Půlka květáku byla uvnitř zmrzlá, takže se to nedalo jíst. Po mé stížnosti následovala akorát omluva, upřímně jsem čekala, že to teda vezme a šoupne aspoň do mikrovlnky. No, nestalo se tak.

Poslední zastavení proběhlo v Kostnici. Kostnice se nachází pod kostelem Všech svatých na hřbitově. Nachází se v ní kosti zhruba 40 000 lidí, kteří se stali obětmi válek a morových epidemií. Z kostí jsou v kostnici tvořeny různé obrazce – například erb. Celé to působí trochu bizarně, ale já mám takový věci ráda, takže se mi návštěva tohoto netradičního místa líbila. Jako památku jsme si koupili malou lebku a veškeré dojmy šli probrat ke kalíšku. Šanci jsme dali restauraci U Zlatého lva, kde si nás předchozí den nikdo nevšiml. Tentokrát jsme se napojili a tím se kruh uzavřel.

Nejpohádkovější město – Český Krumlov

Byl duben předchozího roku, když jsme spolu seděli na baru v hospodě, kde jsme se poznali a která se přestěhovala z Českého Krumlova. Radek o městě básnil a já tehdy pravila, že bychom tam někdy mohli spolu zajet. To jsme se teprve poznávali. No a o rok, a nějaký ten měsíc k tomu, jsme ten náš první naplánovaný výlet měli zrealizovat.

Pro mě to byla premiéra, nikdy jsem totiž nenašla, ačkoli jsem z Prahy, odvahu do města plné turistů zajet. Radek ho poprvé navštívil s Juniorem v létě 2019, když jsem doma zrovna ležela s angínou na neschopence.

Ráno začalo příjemnou snídaní formou švédských stolů. Na výběr bylo sladké, slané, ovoce, zkrátka asi vše, co si jen dovedete představit. Neodolala jsem a dala si šampaňské, které mi teda v těchto brzkých hodinách stouplo poměrně rychle do hlavy. Potom jsme se sbalili, rozloučili se s pokojem, který nám poskytl bezpečný nocleh a po Rudolfovské třídě se vydali na nádraží, z kterého nám jel vlak do našeho dalšího cíle.

Český Krumlov je město, které se nachází v Jihočeském kraji 22 km od Českých Budějovic. Leží pod hřebenem Blanského lesa a protéká jím řeka Vltava. Jde o turistické a kulturní centrum jižních Čech, žije zde kolem 13 tisíc obyvatel, roku 1963 se stalo městskou památkovou rezervací a od roku 1992 je zapsané na seznamu UNESCO.

První zmínka o Krumlově pochází z roku 1253. Dřív bylo město sídelním městem mnoha českých rodů – Vítkovců, pánů z Krumlovů, Rožmberů, Eggenbergů a Schwarzenbergů. Byl hlavním správním centrem Rožmberského dominia a od rou 1918 i Krumlovského vejvodství a Dominia schwarzenberského. V roce 2003 bylo městskou památkovou zónou vyhlášeno předměstí Plešivec.

Od nádraží do centra nám to pěší chůzí trvalo asi půl hodinky. Budějovická brána nás zavedla do jiného světa. Koukala jsem na tu nádheru téměř s otevřenou pusou a Radek byl rád, že se mi tam líbí. Nejprve jsme si prošli řemeslnou uličku, kde bylo k vidění plno šikovný řemeslníků. V kovárně jsem Radkovi koupila podkovičku pro štěstí. Navštívili jsme také obchod s kameny, kde nás zaujaly vltavíny, které se dají v této lokalitě nalézt nebo místní starožitnictví, kde paní měla plno pokladů.

Bylo opravdu krásné teplé letní počasí, lidí tak akorát, žádné velké davy, ale zároveň to ve městě příjemně žilo, jakoby korona vlastně vůbec nebyla. Dokonce na nás koukali jako na exoty, když jsme si při vstupu do vnitřních prostorů nasazovali roušky a v krámech nám sami říkali, ať je klidně sundáme, že tam se to neřeší, takže bylo fajn se moci zas volně nadechnout. Za podkovičku jsem od Radka v jednom takovém milém obchodě se suvenýry dostala krásnou pohádkovou vílu.

Máme rádi kostely, takže jsme se podívali do svatého Víta, potom se prošli po náměstí Svornosti, kde stojí morový sloup a kašna a pak se už vydali směrem k zámeckému nádvoří. I zde, stejně jako na Konopišti, měli medvědy. Je mi líto takových zvířat, pravda, tady byl o něco větší výběh a působili o píď veseleji, ale stejně…

Jelikož hodina pokročila a naše bříška se hlásila o slovo, vybrali jsme si sympatickou restauraci U Klobouku, kde jsme se rozhodli poobědvat. Byla zde milá obsluha a příjemné venkovní sezení. Pravda, trochu nestíhali, takže se stalo, že u stolu dostal jídlo jen jeden člověk a zbytek na něj koukal, ale jinak to tam bylo celkem fajn. Já si dala bílé vínko a smažák, protože teda nic jiného bez masa v nabídce nebylo, Radek Bakaláře a pstruha. Zavíračka byla v 15:00, takže jsme tak akorát dojedli, dali si ještě po kalíšku, zaplatili a šli hledat další podnik, kam bychom si sedli a kochali se krásou tohoto města.

Další krátkou zastávku jsme udělali v Krumlovském mlýně, kde jsem si dala dvojku vína a Radek místní pivo. Obsluha byla milá, restaurace hezká, ale bylo to tam poměrně drahý a Radkovi pivo nechutnalo, takže jsme okoštovali a zaplatili. Pobavila nás jedna zvědavá kachna, která se přišla podívat, jestli z nás něco dobrýho nekápne.

Radek po všech těch Budvarech, a ochutnávkách dalších piv, dostal neodbytnou chuť na Plzeň, takže jsme se trochu zapotili při hledání nového podniku. Díky našemu zoufalému počínání se nás zželelo jednoho číšníka, který nám poradil, kam zajít na dobrou tankovou Plzeň. Tím zázračným světlem na konci tunelu mělo být Depo. V Depu to bylo příjemné, v první chvíli mě teda dost vyděsily ceny v nápojáku, ale asi to byly nějaké neaktuální, protože jsme platili opravdu zlomek. Přišli jsme včas, zrovna začalo pršet. Chvíli jsme statečně seděli pod deštníkama venku, a dokonce jsme byli i přes moje protesty obsluhováni (bylo mi blbý tahat ty kluky do toho nečasu, jen proto, že chci sedět venku). No, kdyby nám nejel vlak, asi tam sedíme dodnes…

Pak už nás čekala jen cesta zpátky na vlak. Protože jsme byli lehce rozparáděný, v restauraci U Nádraží jsme si ještě nechali načepovat po kalíšku na cestu a pak, s jedním přestupem v Kolíně, dorazili v pořádku domů. Cesta byla veselá úměrně vypitým mokům, druhá půlka byla veselejší, neb s námi v kupé jela Ruska, kterou bavily naše písničky a udělali jsme si takovou multikulti vlakovou diskotéku.