Protože oba trpíme nepříjemnými alergiemi a dýchacími obtížemi, a zároveň máme blízko k přírodě, rozhodli jsme se začít se pozvolna věnovat sběru bylinek. Kopřiva dvoudomá, která je snadno dostupná a podle strýčka Gůgla dobrá snad na všechno, se tedy nabízela jako první adept na sbírání a následné sušení. A protože jsem odjakživa chtěla navštívit Lesy Cibulka, rozhodli jsme se vypravit právě tam.
Lesy Cibulka se nachází v Košířích na Praze 5, mají rozlohu přes 66 hektarů a jsou součástí bývalé usedlosti Cibulka, která svůj název získala podle rodu Cibulovských z Veleslavína, kteří v 15. století vlastnili místní vinice. V roce 1815 zakoupil usedlost pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein, který dal v letech 1817–1826 celý areál upravit do podoby anglického parku. Po smrti svého zakladatele získala Cibulka nové majitele, kteří se o ni ale nestarali, a tak se dostala do tak špatného stavu, že musela být uzavřena. Ve 20. letech 20. století odkoupila lesopark za 1 milion korun od tehdejšího majitele J. Hyrouse obec pražská a od roku 2000 je pak celý park obnovován.
Naši procházku jsme začali od autobusové zastávky U Lesíka (můžete ale využít i tramvajovou zastávku Poštovka, která se nachází přímo pod lesem). Hned na začátku lesa jsme narazili na slepýše, který z nás byl výrazně méně nadšený jak my z něho a dal se na rychlý útěk. Protože to byl jeden z posledních opravdu teplých dní před podzimem, všude bylo lidí jak na Václaváku. Nedlouho po vstupu jsme narazili na první místo, kde kopřivy rostly a sběr mohl začít. (Je doporučováno sbírat spíše mladé kopřivy hned z jara, ale ani tyto podzimní nebyly úplně marné.)
Protože v lese je hodně zajímavostí, které jsem, ačkoli jsem od něj bydlela jen pár minut tramvají, znala pouze z fotek a dokumentů, byla jsem přilepená očima na mapě a cítila odhodlání všechny objevit. Brzy nato jsme stanuli před prvním místem – a to Poustevnou. Jedná se o malou kamennou stavbu, která je považována ještě společně s umělou zříceninou za nejzachovalejší část celého parku. Byla vytvořená jako přesná kopie stavby, která se nachází v saském Meinigenu. Poustevna od začátku sloužila jako atrakce pro návštěvníky. Byly v ní dvě dřevěné mechanické loutky, které vytvořila dílna Václava Nedomy.
Poté jsme se vypravili směrem k jezírku Pod Dianou, které bylo v červnu roku 2006 opravené a celkově prošlo kompletní rekonstrukcí. Byla v něm vystavena nová hráze, přeliv i stavidlo, dostalo oválný tvar a je opevněné kamennou dlažbou. U něj se pak nachází socha bohyně lovu Diany.
Další turistickou atrakcí je bezpochyby kamenná rozhledna z roku 1820. Je 13 metrů vysoká a na její vrchol se dostanete po 76 schodech. Byla opravena až v roce 2014 a je z ní výhled na Motol, sídliště Řepy a Kotlářku. Výhled je skutečně pěkný, horší je, že nevidíte při chůzi za roh a celé schodiště je dost úzké. Takže se mi nevyhlo při cestě dolů tulení s podobně prostorově výraznou dámou, jako jsem já, ale všechny tři (já, dáma i rozhledna) jsme tento manévr přežily naštěstí bez úhony.
Když jsme se patřičně pokochali, mohli jsme pokračovat kolem party malířů dál až k samotné usedlosti Cibulka, která má bohatou historii, před pár lety byla obsazená squatery a v současné době je podle všeho na prodej. Takže pokud máte 160 miliónů korun navíc, můžete si tuto chátrající budovu z roku 1817 koupit. Kousek od ní se nachází Čínský pavilon, který byl zrovna schovaný za lešením a dle všeho je od roku 2020 rekonstrukce hotová. Poslední zastávka byla u sochy svatého Jana Nepomuckého.
Tato procházka byla moc fajn, babí léto jak má být. Kopřivy jsme natrhali, mně zapózovala babočka admirál a zlatohlávek.