Jdeme do sezóny

Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

No nechtělo se mi do tý práce. Venku bylo hnusně, mně zas bylo zle od žaludku, no prostě paráda, kterou chcete. Jela jsem za našima, tam jsem tak bezvládně ležela v posteli, ale pak jsem se teda přece jen vyhrabala a jela.

Na krámě mě čekaly dvě palety zboží. Velký krásný. Pustily jsme se do toho a celkem to odsýpalo. Je pravda, že takhle ve dvou se to dělá líp. Já to bouchala do PC a kolegyně mi to podávala a to hotový zas odnášela, nemusela jsem se zdržovat neustálým chozením sem tam. Za odměnu jsme si koupily dvě vínečka a že uděláme náš tradiční meeting. Netrvalo to asi ani půl hodiny a už se s náma přišli družit nějaký dva Ukrajinci. Oprášila jsem ten jazyk rychleji než jsem čekala. Je fakt, že jsem se učila německy, anglicky, rusky, teď teda se snažím trochu tu polštinu, ale nikdy mi nic nešlo tak přirozeně jako ta zakarpatská ukrajinština. Oba mluvili stejně jako Er., takže jsem během chvíle už vesele debatovala s nima. Byli ze mě samozřejmě nadšený a zajímalo je, kde jsem se to naučila. Tak jsem jim přiznala, že jsem měla chlapce z jejich domoviny. Prý je debil, když mě nechal…

Když ale viděli, že se mnou žádný poveseleníčko nebude, začal to ten mladší zkoušet na kolegyni. Já jsem pro každou špatnost, tak jsem ji začala popostrkovat, ať mu dá číslo. No dala, ale nikam spolu nešli, je fakt že na ní tenhle temperament není. Ale večer to byl fajn, byla sranda. Krátce před tím, než nám jel poslední autobus domů, na nás vlítl týpek z ochranky. Shodou náhod taky Ukrajinec. Děsivý bylo, že věděl, z jakýho jsme krámu, zatímco my ho viděly poprvý v životě. Dostaly jsme děsně vynadáno, vyhrožoval nám že zavolá policii, že chlastáme a kouříme na hřišti… Jako oukej, ale nechápu, co tak najednou, chodíme tam takhle rok, vždycky po sobě uklidíme do posledního vajglu, viděla nás tam půlka vedení a nikdy to nikomu nevadilo, ještě nám vesele mávali. Já teda měla kecy, ale nakonec jsme se zvedli a šli na bus, stejně nám za chvíli jel.

Tentokrát jsem zase spala u rodičů. Je to divný no. Ze začátku se mi celkem stýskalo po vlastní posteli a vlastním pohodlí, ale čím víc si na Ňufíka zvykám, tím hůř se mi samotný spí. A to i navzdory tomu, že občas chrápe a zavírá mi okno a tím jak se tulí mě přehřívá. Nestihla jsem vůbec nic, navíc mě zas přepadly mé oblíbené střevní potíže, takže jsem odchod na bus oddalovala co nejvíc to šlo. Ale nebylo zbytí a vypravila jsem se na krám. Nějak jsem to všechno zakřikla, měla jsem dojem, že kolegyně už konečně maká tak jak má, ale teď vím, jak jsem se šeredně spletla. I tak jsme dodělaly to, co jsme ten předchozí den nestihly, zařídila jsem si nový sluchátka, koupila víno a odfrčela za mým milým. Ten byl nějakej divnej. Myslela jsem si, že je unavenej nebo ho nasrali v práci, protože mi normálně masíroval nohy, uvařil večeři a smál se peripetiím z toho našeho cvokhausu, co jsem mu u okna vyprávěla. Pak koukal na byty, já si pustila Kriminálku Anděl, ale pořád se mi to nezdálo, tak jsem se zeptala, co mu zas přelítlo přes nos.

Dotklo se ho mé ranní odmítnutí. Prý to nemám nikdy ráda po ránu. To není pravda! Já uznávám, že mi asi občas tak trochu kvůli jazykový bariéře nerozumí, ale několikrát mi vtloukal do hlavy, že musím vždy hned všechno říct, abychom právě předešli takovýmhle zbytečným potížím. No tak jsem se nasrala a odešla trucovat na okno. Když přišel a ptal se co je, bouchly mi nervy. Je pravda, že tohle bylo poprvý za ten náš vztah, kdy jsem si říkala, jestli to má vůbec cenu. Já vím že nejsem ideální ženská, ale on mi to někdy taky nedělá úplně snadný. Jako hádáme se furt, ale od tý doby žádný pochybnosti nemám, i když teda jeden ten týden byla fakt pekelnej, dokonce teď (od tohoto už uplynuly skoro 2 měsíce) se do něj zamilovávám každým dnem víc a víc a začala ve mně hlodat i ta možnost teda předat dál ten genetickej materiál a před pár dny jsem mu řekla, že bych si ho klidně v budoucnu vzala. Časem teda, teď je fakt brzo a necítím se na dítě. I on mluví do budoucna o tom, že bude mít děti… Tak snad si je neupíchne jinde. 😀

Další den jsme se opět sešly s kolegyní na krámě. Na mojí směně. Upřímně jsem se bála, co mě ráno čeká, protože jsem jí tu ten předchozí den nechala sice s napřijímaným zbožím, ale neuklizeným. Kupodivu bylo uklizeno skoro všechno, kromě krabic. Ty jsme daly ke vchodu, tak jako vždycky. Inspirovalo mě to a pustila jsem se do předělávání regálů se sešitama a knihama. Když už jsem skoro finišovala – celá pyšná, jak jsem pilná, přijel chlap, že pro mě má dvě palety zboží. Jak jako dvě? Měla být jedna! Ještě měl řeči, že není placený za to, aby mi to nosil. Drze jsem opáčila, že si to klidně nanosím, tak ať se jde projít po OC nebo na kafe. Tak mi to nanosil. Krám se rázem změnil na nedobytnou pevnost. Naprosto všude byly krabice! Chtěla jsem vynést ty prázdný, ale musela bych zavřít, a za to se tady trestá nejvyšším trestem téměř… Takže jsem je jen štosovala na jednu hromadu.

Odpoledne dorazila kolegyně. Pustily jsme se do práce, tentokrát poměrně optimisticky. I když jsem byla fakt rozčilená. Celý léto se tu kopeme do zadku, pak nám sem valej bambilion zboží na poslední chvíli, nemáme ho kam pořádně dát. Z centrály mi dluží spousty dat k tomu, abych mohla přijmout novinky – tahám to z nich skoro dva měsíce, pinkaj s těma mejma mejlama jak s horkou bamborou, nebaví mě to, rozčiluje mě to. Protože to je přesně jeden z důvodů, proč jsem utekla z předchozí práce. Já jsem chaotik, ale tohle jsou věci, ve kterých potřebuju řád. A moje trpělivost není nekonečná…

Hned jak přišla, zavřely jsme na pauzu a šly s první várkou bordelu. Je fakt, že situace byla docela neúnosná, zákazníci si mysleli, že máme zavřeno, takže nám sem ani moc nechodili a ti co se odvážili se nedostali k regálům. Jak jsme se vrátily z pauzy, vtrhla na krám taková hodně vysoká ženská, už od pohledu kráva k pohledání. A začala mi nadávat za ty krabice. Říkám jí, že nám to taky vadí, že teď přišla kolegyně a půlku jsme vynesly, takže teď vyneseme zbytek, protože přece nemůžeme zavírat několikrát denně. Furt opakovala ať ty krabice tu už nikdy v životě nemáme, já stále kývala hlavou, že to budeme teď vynášet, když jsme tu dvě. A jak jsem řekla, tak jsem udělala. Popadla jsem co jsem pobrala a šla k odpadu. Tam jsem vzala vozejk a vracím se s ním na krám a tady zas stojí ta blondýna, kýve se na těch kramflecích ze strany na stranu, žere zmrzlinu a buzeruje znova. Koukám na ní a říkám, že přece vidí, že ty krabice zrovna odvážím, že jako sorry, nejsem velbloud abych to pobrala všechno naráz. Neustále si mlela svoje. Škoda že jsem ji nevyrazila za tu zmrzlinu, nechápu, co si to kráva dovoluje. Ale zas je pravda, že jsme se díky tomu večer s Ňufem dost nasmáli, když jsem mu to vyprávěla.

Další pracovní den byl dost podobnej tomu středečnímu. Musely jsme dodělat co šlo. Jako naštěstí jsme to nějak zmákly, ale byla to docela fuška. V půl osmý se nám povedlo dokonce zavřít a v klidu si sníst večeři. A pak jsme jely na Strahov s lahvinkou lahodného moku. Jen co jsme dosedly a tu flašku otevřely, začalo děsně chcát. Klasika. Našly jsme si takový relativně skrytý místo a tam chvíli ještě debatovaly. Po jedenáctý jsme se přesunuly na bus. Mě chytla celkem slina, ale ráno mě čekalo vstávando a výlet, tak jsem se nechtěla moc zřídit.

Doma u našich mě čekalo velký překvapení! Fí. mi posílal asi před měsícem pohled. Už jsem ani nedoufala… A on fakt dorazil. Jupí. Hip hip hurá. Měla jsem toho plný kecky a taky jsem začala trpět cestovatelskou horečkou. Dřív jsem jezdila docela dost po republice i sama, ale je to už hodně let a tak jsem z cesty do Liberce začala být poměrně nervózní. Trápily mě takový ty nesmyslný otázky jako jak najít nádraží a co budu dělat, když mi někdo bude sedět na místě a tak. Prostě jak malá.

Lístek jsem měla někdy na půl jedný, takže jsem měla ráno dost času k tomu se vypravit. Sbalila jsem si věci, hodila sprchu a relaxovala. Bylo mi nějak divně. Tak jako od tlaku. Na Čerňák jsem dorazila včas a dokonce jsem nemusela ani nikoho vyhazovat z místečka. Sedla jsem si k okýnku vedle celkem sympatický paní, zapla muziku do sluchátek a těšila se na nové zážitky. Když jsme se blížili k Liberci, celá obloha se zatáhla. Ani Ještěd nebyl skoro vidět. Naštěstí to byla jen přeháňka, na místě bylo pěkně.

Tam už na mě čekal Fí. Původně plánoval výšlap na ten Ještěd, ale já si fakt nepřipadala dobře. Co to sakra je. Blbě se mi dýchalo, byla jsem hrozně slabá a unavená a motala se mi hlava. Prošli jsme se tedy k restauraci. Ani to pivčo mi nejelo, o cigárech nemluvě. Zase jsem dostala strach z potenciálního těhotenství, ale pak jsem to přisoudila prostě únavě z práce a nevyspání, jak jsem byla v noci nervózní z cesty. Poseděli jsme asi do čtyř nebo pěti, na chvíli nás uvěznil déšť. Psala mi kolegyně. Jestli mi nebude dělat problém být v pondělí v práci o hodinu dřív kvůli opravě rolety. Na mojí odpověď, jestli mám jinou možnost než tam být, mi už neodepsala. Klasika. Jak čokl na zapískání Káťa beží. Po zaplacení jsme se vypravili k radnici. Tam mi furt bylo mizerně, ale cítila jsem, že se to lepší. Udělali jsme pár fotek a pak už následoval přesun na parkoviště a cesta do Smržovky, kde nás večer čekal koncert Schodiště.

Ubytování se mi povedlo sehnat celkem za slušnou cenu kousek od místa konání festivalu Eurion. Byl to teda takovej holobyt, ale postele čistý a záchod funkční, to je hlavní. Ubytovali jsme se, chvíli poseděli a pak už vyrazili na výšlap. Poslední dobou furt někam pochoduju do kopce, škoda že to na mě není moc vidět. Ale je pravda, že už tolik nefuním. Na místě už hráli nějací hudebníci, měli srandovní kostýmy a i když si za boha nevzpomenu, o čem zpívali, v tu chvíli se to poslouchalo dobře. Volala mi kolegyně. Bojim bojim. Že prej byl na prodejně manažer a jeden novej kolega, kterýho teda znám už skoro rok, pomáhal nám stavět krám, protože pracoval u jednoho z dodavatelů a udělali nám tam hotovou apokalypsu. Naše stížnosti, že se nám tam nevejde sezónní zboží, vyřešili tak, jako bychom vyřešily i my, kdyby nám to někdo řekl – prostě všechno co nesouviselo se školou se dalo do hajzlu. No a to co souviselo se naházelo všude. Takže teda vyřešilo to problém s místem, ale na nějakou estetiku se totálně zapomnělo. Aneb já si stále myslím, že méně je někdy více… Ale tak co bych se furt rozčilovala.

Dala jsem si pivo. Pobyt na čerstvym vzduchu mi udělal dobře a i to těšení na koncert mě celkem probudilo. Následovala kapela Něžná noc, která mě opravdu zaujala. Vyměnila jsem pivo za víno, k mému veselému zjištění tam nalívali to samý, co mají v Hospůdce. Psal mi Ňufík, že mu chybím a poslal fotku, jak sedí na pivču se svými kamarády. Byla jsem z toho všeho tak rozjuchaná, že jsem mu vyznala lásku a pak si sedla na kraj lavice ve chvíli, kdy se zrovna Fí. zvedl že půjde na WC. No a jestli jste viděli nějakou grotesku někdy, tak mé zaklonění a dávání si nohou do tureckýho sedu způsobilo nevyhnutelné. Celá lavice se se mnou překlopila a já sebou řízla na zem. Místní obyvatelstvo vypadalo pobaveně, jeden gantleman mi přišel pomoc. Já se hrozně smála a pak si řekla, že bych vážně asi měla něco shodit… A tím něco myslím špeky.

Pak hrála kapela Ty syčáci. Pro mě další novinka a musím říct, že jsem si ji celkem užila. Na místo už dorazilo i naše oblíbené Schodiště, trošku mě zklamalo, že kytarista byl vyměněný, ale zástupci to hrálo neméně pěkně jako Ondrovi. Jen mi tam chyběly ty „blbý“ kecy. Koncert byl parádní. Měli jsme hezky pěkně místečka v první řadě, mohli jsme si tam v klidu odložit drinky, já si mohla i zabánit a bylo to prostě príma. Vytancovali jsme za tu hodinu málem duši. Kapela, která hrála po Schodišti, mě teda neoslovila. Naopak. Lezli mi pěkně na nervy. Takže jsme se zvedli a šli na hotel. Stárneme. Nebyla snad ještě ani jedna a my už leželi v pyžamkách v posteli a kupodivu jsme celkem rychle usnuli. Já i Fí. jsme totiž pověstný tím, že máme problém se spánkem a obvykle pokud nemusíme druhý den nikam vstávat, dost ponocujeme. Já teda spala jako miminko, Fí. v noci prý na chvíli procitl a psal si s nějakejma lidma na seznamce. Ale ráno se nám vstávalo i celkem dobře. Vysprchovali jsme se a pokračovali v naší krátké, zato zdařilé pouti.

Další zastávka nás čekala totiž v Jablonci nad Nisou. Nikdy jsem tam nebyla, což je ostuda, vzhledem k mému pozitivnímu vztahu ke korálkům a bižuterii. A Fí. mi slíbil návštěvu muzea! Na místo jsme dorazili poměrně brzo a začala nás honit mlsná. Dala bych si nějakou dobrou a pořádně sladkou snídani! Všude bylo ještě zavřeno, tak jsme zašli do trafiky pro pohlednice, omrkla jsem místní papírnictví, abych viděla, jak to dělá konkurence a pak jsme naklusali do jedný pěkný kavárničky na náměstí. Fí. si dal palačinku, já lívance s ovocem. U toho jsem psala Ňufovi a našim. Našim pohled dodnes nepřišel. Fakt ta naše pošta, ať se jde bodnout!

Návštěvu muzea jsem si skutečně užila. Bylo tam od každýho něco – od ukázek, jak se samotná bižuterie vyrábí, po korálky, přes šperky až po drahé kameny a mince. Takže něco pro mě. Byla bych schopná tam pobíhat asi doteď. Tolik krásných věcí! Všechny je nutně chci a potřebuju. A pokaždý jste stejně objevili zas něco jinýho. Krása. Jenže čas pádí, čas letí a mně kolem třetí jel bus do Prahy. Fí. mě šel doprovodit na zastávku, celou dobu jsem žila v tom, že jedu z hlaváku, ale na poslední chvíli jsem zjistila, že nám to jede z tý druhý zastávky. Přijel Student agency, ten nebyl můj. Skoro všichni nastoupili a odfrčeli. Na zastávce zůstalo pár lidí. „Tak až budete v Brně, napište!“ naléhela starší paní na partičku důchodců sedících vedle nás.

Naštěstí mi bus skutečně hned přijel, nastoupili jsme a mohli vyrazit. Byl poloprázdný, takže jsem se mohla rozvalovat na dojsedačce a nikdo mě neotravoval, což bylo fajn. Stejně tak to, že cesta ubíhala rychle a řidič nás vyhodil už na Čerňáku, takže ve chvíli, kdy bych teprve vystupovala na Florenci jsem už byla skoro doma. Tam jsem si zašla pro nějaký papu a do knihobudky. Pobavilo mě, že jsem v ní našla knihu, na kterou jsem asi před dvěma týdny pomyslela, že bych si ji přečetla, ale žel, verze ke stažení byly nějaký nečitelný.

No a po dlouhý době doma. Ňuf někde pařil, tak myš měla pré. Celkem klidnou jsem měla i neděli, to měl s kámošema ten koncert Metallicy, takže jsem se poflakovala doma a k večeru jela k V., která mi před časem odnesla mikču a já ji nutně potřebovala na chalupu, kam jsme se chystali na víkend. Bylo hezky, svítilo sluníčko, tak jsme si sedly u ní na zahradě, kecaly a u toho popíjely Lambrusco. Bylo to príma. A pak hurá dom a další den zas do toho cvokhausu.

Ve cvokhausu jsem přežila. Úspěch. I když ráno jsem myslela, že to tam hodím do povětří. Jak mi naléhavě volali, že tam musím být již v 8:00, tak mistři roletáři přišli vysmátý v 8:50. Místo pozdravu jsem je teda zjebala, ale bylo mi to prd platný, stejně jsem tam hodinu tvrdla úplně zbytečně. Ani na cigáro jsem si pak nestihla už dojít. Těšila jsem se za Ňufem, bylo to dlouhý. Je fakt, že jsme si na sebe kurevsky zvykli. Vyprávěla jsem mu jak bylo na výletě, tak byl rád, že jsem ráda. On byl rád méně, Metallica stála prej za prd, hlavně díky ožralejm debilům na ploše, co furt provokovali. To mě celkem mrzelo, protože jsem mu i trošičku záviděla že tam jde. Přežila jsem i další den. Čekalo mě týdenní volno, takže jsem se snažila udělat všechnu svou práci. Stejně tak jsem odtáhla domů k našim obří balík plný věcí do domácnosti. Objednali jsme totiž s Ňufem nějaký povlečení, formu na koláč a chňapky. Ó, bože, jak dospěle si připadám! 

První den volna jsem trávila balením na dovolenou. Nebo spíš na prodloužený víkend. Kdo mohl při plánování dovolený tušit, že se najdeme. Takže jsem si sobecky všechno rozplánovala pro rodiče a párty s kámošema a on pro syna. I tak se nám naštěstí podařilo – já vyčerpala zbytek na pátek, sobotu a neděli a on měl ještě dva dny, tak si vzal volno na pátek, abychom mohli hned ráno odjet. No a jakmile jsem si zabalila svý saky paky – stejně jsem pobrala jen půlku – přemístila jsem se za prababi. Tam byla tradičně i babička s tetou, často si na mě stěžují, že sedím, čumím a mlčím a rozkecám se až když odejdou a zůstanu s prababi sama. Ale ono jaksi nemám jinou možnost – zeptají se co v práci, co doma, jestli jsou naši na chatě a pak řešej hodinu a půl co kde je za maso v akci. Tentokrát jsem se snažila. Rázným a důležitým hlasem jsem třikrát pronesla: „Byla jsem na Smržovce!“ Bez odezvy. Tak nasrat.

Když odešly, fakt jsme s prababi probraly co se dalo. Jen do mě začala rejt, že jsem tlustá a že mě Ňuf opustí kvůli nějaký hubený, což se mi neposlouchá úplně snadno, protože jsem sice něco málo zhubla, ale žádná sláva to není. A to se teď fakt snažím neprasit, vaříme hodně ze základních surovin, samá zelenina a i jsem byla celkem přes léto aktivní a stejně mi ta váha lítá v závislosti, jak moc zadržuju ten den vodu. A ten rozdíl je třeba ale 5 kilo, na to jsem trpěla hrozně v zimě, vzala jsem si kabát a džíny ráno a cestou z práce jsem musela jít s kabátem rozeplým a džíny mě neskutečně škrtily. Tak nevím.

K večeru jsme se rozloučily a já zamířila za Ňufem. Měla jsem docela těžkou tu tašku, táhla jsem dost věcí na chatu a ještě mi prababi nabalila samozřejmě nějaký jídlo. Vtipný že furt do mě reje, jak jsem tlustá, ale pak mi napakuje mraženou pizzu a koláče. Doma jsme nedělali nic moc co by stálo za zmínění, jelikož si nic nevybavuju. Čtvrtek byl též zdrařilý, sice jsem to měla zase dost rozlítaný – jela jsem k našim, tam jsem nakoupila nějaký ňaminky na chatu na gril, pobalila zbytek věcí, pak jela zpátky, uklidila a vyčkávala příchod muže, neb jsme večer mířili na Schodiště na tradiční koncert na Náplavce. Mám dojem, že je od září zrušili, tak jsem pěkně nasraná, protože tam jsem je objevila a je to prostě srdcovka. Krom nás šel i Fí. a T., takže společnost byla víc než dobrá, dali jsme si pivčo, zatancovali si, zazpívali a bylo nám fajn. Jsem ráda, že i Ňufovi se Schodiště líbí a chodí s náma. Po koncertě jsme si dali už jen jedno pivčo a pak šupajdili domů, abychom byli odpačatý a ráno v pohodě vstali.

A konečně jsem se dočkala! Historicky poprvé jsem na chatu zamířila bez rodiny, zato se svou drahou polovičkou. Těšila jsem se. Sice jsme na sebe štěkali tradičně už ráno v autobuse, ale velice rychle jsme to urovnali a nic nám nebránilo si užít pěkný 3 dny. Cesta byla dobrá a celkem vtipná. Řidič byl jakýsi cizinec, česky mluvil, ale měl takovej srandovní přízvuk a byl to trochu rapl. Za náma chybělo u jednoho sedátka opěradlo, nevím proč, ale děsně mě to rozesmálo.

Ňuf usnul a já teda čučela z okýnka, protože jsem si zapomněla sluchátka ve velkym zavazadle a to jsem měla v kufru. Chvílema jsem teda taky poklimbávala. Naštěstí po sjezdu z dálnice se můj drahý probral a tudíž jsme mohli obdivovat krásy těch prdelí spolu. Blížili jsme se do cíle. Je fakt, že to bylo trochu dlouhý, bylo hodně zastávek a ono i tím autem je to skoro na 2 hodiny. Ale lehce po dvanácté hodině jsme konečně stanuli v horní polní, kde jsem strávila poměrně značnou část dětství. Vyšlápli jsme pidi kopec a pak se začali dobývat do chalupy. Táta mi dal instrukce jak pro debila, je pravda, že jsme přišli na všechno, až na to, kde se spouští voda, tak to jsem musela zavolat o pomoc a pak už začal ten vytouženej relax.

Udělali jsme si kafe a zakempili na zahradě. Naše zvědavá sousedka – kterou Ňuf přejmenoval na Darth Vadera – protože si nezapamatoval její jméno, ani po tom, co jsem mu ho nejmíň 100x zopakovala – a je vtipný, že Darth Vadera si nejsem za boha schopná zapamatovat já, i teď jsem si to musela gůglit – už mávala ze zahrady. Po kafi jsem udělala menší oběd, tradičně těstoviny s rajčatovou omáčkou a pak jsme se vypravili na vlak a jeli do přilehlého městečka na procházku a nákup alkoholu, muhehe. Navštívili jsme výstavu ryb, v prověřený vinotéce koupili 2 litry bílého a v Coopu nějaký pivča a věci na gril. Než nám jel vlak zpátky, zašli jsme na pivko. Domů jsme se vrátili už za soumraku, ale ani to nás neodradilo ke grilovačce. Byla teda trochu temná, ale což… Přišel Darth Vader a já si tam připadala jako pátý kolo u vozu, protože se spolu celou dobu vykecávali, hned si v podstatě potykali – já jsem jediná z rodiny a širýho okolí, co jí celej život vyká, nikdy mi tykání nenabídla. I brácha jí tyká. Nevím co proti mně má, přitom si mě přidala jako jedinou sama od sebe na Facebooku do přátel. Vždycky se tomu diví i celá rodina… Nj, jsem černá ovce. No tak spolu teda asi do jedenácti klábosili.

Po jejím odchodu jsme ještě chvíli poseděli na zahradě. Byla už poměrně zima, ale pohled na nebe plný hvězd nás prostě přikoval k zahradnímu nábytku a vůbec se nám nechtělo dovnitř. Ňuf viděl padající hvězdu. A asi o hodinu později se poštěstilo i mně. Nějak k tý půlnoci jsme už ale šli do chalupy, kde jsme zatopili v krbu a pustili si desku. Byly to moc hezký chvíle. Jen sami dva, bez televize, bez internetu, se sklínkou vína a whiskey a plápolajícím ohněm. Po chvíli nás to samozřejmě vybudilo k fyzickému sbližování. Ňuf na mě šibalsky mrkl, tak jsme se přesunuli na zahradu. Romantika pod hvězdama za svitu měsíce… Taky jsem viděla po sto letech sousedčinu kočku. Byla jsem překvapená, když jsem otevřela dveře, že jdu kouřit a Crazyna se mi najednou otírala o nohy. Milá číča, ale veganský nugetky jí moc nejely…

Na naší chatě jsou duši. Byla jsem vždycky jediná z rodiny, která na tyhle věci věřila a ostatním byla lehce pro smích. Nicméně když děda umřel a máma začala rekonstruovat chalupu, začaly se tam dít temné věci. Já tam od tý doby byla jen 2x a to se zrovna nic nedělo, a tak všichni prorokovali, že duši přijdou omrknout mého nového chlapce. Uprostřed večera šel do kuchyně. Já seděla na gauči. Zastavil se před dveřmi a něco mi ještě říkal. V tu chvíli se dokořán rozrazily dveře od verandy. Ani jeden z nás nic neřekl, na chvíli jsme se sice zarazili, ale dál jsme pokračovali v hovoru. Druhý den jsem se ho na to ptala, jestli to postřehl a jestli tam byl průvan, že se tak najednou otevřely. Tak prý ne, proto se tak vytřeštil. No, tak nás přišli fakt omrknout.

Spát jsme šli celkem pozdě, asi ve tři ráno. Vstávalo se nám kupodivu v pohodě, udělala jsem snídani, oblíkli jsme se a pak se šli projít k židovskýmu hřbitovu, který se nachází za vesnicí a do lesa, kterýmu se poeticky přezdívá černý. Já jsem frajerka z Prahy, tak jsem si zapomněla dlouhý kalhoty a samozřejmě hned po prvním metru prolítla ostružinama. Navíc se mi udělalo tradičně zle, v břiše se mi děly nějaký šílený věci a necítila jsem se úplně ve svý kůži. Tak jsme to fakt jen tak prošli, posbírali jsme asi 5 babek, nic víc nerostlo, jen na hřbitově jich pár bylo a ty prý jsou fujky. Doma jsme se převlíkli, upravili a zamířili opět na vláček a jeli do Telče. Jedno z mých nejmilejší měst. Ňuf se tam dost těšil, protože tam nikdy nebyl.

Na místo jsme dojeli asi ve dvě odpoledne, udělali jsme si procházku od nádraží kolem rybníků až k zámku. Už jsme měli docela žížu a hlad, ale nějak jsme si nemohli vybrat podnik. Zaujal nás takovej malej dvorek u kostela sv. Ducha. Přišel k nám pingl, který vypadal, jakoby utekl z nějaký mexický telenovely. Už na první pohled byl poněkud zmatený. Shrneme to. Na Aperol spritz a jedno blbý pivo jsme čekali 40 minut – nedočkali jsme se. Já bych odešla už dávno, ale Ňuf byl napjatý, jak to dopadne. Číšník nejenom, že byl naprosto nemožnej, ale byl neskutečně pomalej. Kdyby se aspoň nějak omluvil, nebo tak, třeba tam byl na první směně, ale on byl totálně mimo a tak si vysloužil přezdívku Mimoň. Když nesl lidem u vedlejšího stolu zapomenutý příbory, zatímco si museli vyměňovat popletený objednávky napříč celou restaurací, už jsme se fakt zvedli a odešli.

Na náměstí jsme si tedy vybrali něco jinýho. Neměli sice Aperolek, ale zato nám piva přistály na stole ještě než jsme se vůbec stihli vyčůrat. Jídlo bylo slabší, ale tak sníst se to dalo. Seděli jsme takhle asi hodinu, útočili na nás vosy, psali jsme pohledy a já si hrála s magnetkou Hurvínka, kterou jsem „vyškemrala“ v obchůdku se suvenýry. Taky jsem dostala od Ňufa krásnej náramek z achátů. Pak jsem se dozvěděla smutnou zprávu – můj oblíbený malíř Leonid Afremov bohužel umřel. Pamatuju si, jak jsem si přesně před rokem, když jsem byla na chatě v září s rodiči, chtěla objednat jeden z jeho obrazů a hrozně jsme řešili, jestli jako posílá originály nebo jak to teda je…

Pozdní příjezd do města i čekání na mimoně zapříčinil, že jsme teda nestihli tak úplně návštěvu zámku. Ale to nijak ani nevadilo, sedli jsme si na chvíli alepsoň do zámecký zahrady. A pak ještě na ten vysněnej Aperolek, tentokrát do jiný restaurace, kde jsme byli konečně opravdu spokojený. Škoda že jsme tam nešli rovnou, i nabídka jídla vypadala lákavě.

Čas odjezdu se blížil, tak jsme se vypravili ještě do Tesca pro vínko na večer a nějaký další věci na gril a pak jsme si už sedli u nádraží a vyhlíželi vláček. Ňuf dostal chuť na chipsy, což zaujalo nějakýho malýho ptáčka. Byl tak drzej, že nám je kradl z ruky. Celkem sranda. Pak přiletěl s nějakým svým parťákem, takže na nás byli dva a docela dost nám toho sežrali. Šmejdi mrňavý. I navzdory toho, že nám ČD hlásili, jak bude mít vlak zpoždění skoro hodinu, přijel včas. To jsme byli docela rádi, protože jsme se těšili na grilovačku vol. 2. Hlavně teda chlopák, protože si koupil pstruhy a to on rád.

Domů jsme opět dorazili tak akorát, že už byla skoro tma. Vrhla jsem se do kuchyně naložit rychle zeleninu a hermelíny, Ňuf připravil oheň a pak jsme se pustili do grilování. Tentokrát nám byla o něco větší zima než předchozí den, takže jsme se moc dlouho nezdrželi a šli do chalupy ke krbu. Z gramofonu hrál Karel Kryl a já přinesla láhev Möeta, kterou jsem dostala k 25. narozkám a dle mámy jsem si ji měla schovat na nějakou výjimečnou příležitost. No a co je hezčího než sedět v teplákách u krbu s tím, kterej vám sem tam leze fakt na nervy, ale jinak bez něj nedokážete už existovat…

Na kutě jsme šli zas kolem třetí ráno. Z nějakých techtlů mechtlů poměrně rychle sešlo, protože jsme byli fakt dost unavený. Ráno jsme si to ovšem vynahradili. A pak ještě jednou na verandě. Bylo to poměrně adrenalinové, protože jsme si nezamkli chatu a Darth Vader se mohl kdykoli nečekaně zjevit. Nezjevil. Pak jsme se oblékli a vyrazili do lesa. Tentokrát směrem ke studánce. Byla jsem v šoku, jak moc tam ten kůrovec řádil. Půlka lesa je vykácená. Chvíli jsem dokonce měla strach, že jsem zabloudila, jak moc jsem to tam nepoznávala.

Za studánkou jsme byli dokonce i úspěšní co se týče sběru hub. Našli jsme pár hřibů, hodně babek a nějaký klouzky. Taky jsme chytali žabky a celkově si užívali poslední chvíle v přírodě. Po návratu dom jsme dojedli zbytky z grilovačky, uklidili chatu a očistili a nakrájeli houby. Pak už nás čekala cesta na autobus. Trochu jsem se bála, protože v tý naší prdeli chybí cedule zastávky. Naštěstí nám tam autobus přibrzdil. Jel s náma stejný řidič jako tam, ani nás nenechal v klidu usadit, chtěli jsme si dát tašku do kufru, ale šlápl na plyn a wiiii směr Praha. Ňuf naše zavazadla nacpal do těch prostorů nad hlavy.

Cesta byla nekonečná. Zatímco cestou tam řidič nadával lidem bez místenky a nechtěl je brát, tady zkoušel hru, narvi tam co se do něj vejde. Lidi stáli naprosto všude. Vedle nás byli dva kluci, kteří jeli z nějakýho flámu, ten jeden neustále vykřikoval že někoho pobleje. Na můj vyděšený pohled s prosbou ať hlavně ne nás pravil, že nás ne, že my jsme sympatický. Nejvíc mě tam vytáčela jedna ženská, která si nekoupila místenku a pořád ji někdo vyhazoval ze svého místa a ona pak telefonovala a stěžovala si že nesedí a že je to skandál. Už jsem měla chuť zařvat: „Tak sis měla koupit místenku, ty píčo!“

Do Prahy jsme přijeli o hodinu později. Chtělo se mi děsně čůrat a byla jsem z tý cesty celá rozlámaná. Fakt si neumím představit jet někam do zahraničí busem. Na Andělu jsme zašli ještě do Tesca nakoupit, celkem nám vyhládlo a já dostala chuť na víno. Klasicky. Doma jsme si užívali poslední chvíle volna. Takhle… Já měla před sebou ještě 2 dny, ale Ňufík musel další den do roboty.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.