Zpátky do reality

Kolegyně měla během mé týdenní dovolené zákaz mě jakkoli otravovat. To otravování se týkalo samozřejmě především práce. Jednou to zkusila, ale byla hned zaražená, že mě to fakt nezajímá a ať mi dají svátek. Naštěstí to tedy pochopila a já měla opravdu týden relativně klid. Dokonce i Ňuf si všiml, že moje posraná práce se nestává součástí rozhovoru tak často, jako když do ní chodím…

První info ohledně toho, co se tam během mé nepřítomnosti (ne)dělo se ke mně doneslo tedy až v pondělí. Ňuf musel do práce, já domů postarat se o kytky a taky jsem mu slíbila vyprat, protože nás opustila pračka. Táhla jsem tedy mega batoh s hadrama k našim, kteří nás vystřídali na chatě, tak jsem měla pré. Prala jsem, zašívala ten jeho rozpadající se batoh a večer se vypravila na Strahov, kde jsem měla sraz s Fí. a kolegyňkou. Kolegyňka mi vyčetla, že jsem Fí. pozvala, protože prý se mnou chtěla něco pořešit soukromě. Na to jsem jí opáčila, že stejně Fí. všechno vyžvaním, tak mi tím aspoň ulehčí práci. V duchu teda jenom…

Nakonec jeho přítomnost snad ničemu nevadila, stejně nám povídala jen o tom, co sedělo v práci a na tom neshledávám nic intimního. Jak se tam hádá s vedením, se sekuriťákama, jak jí tam zhasínají světlo, aby konečně šla domů. Jak tam vlítla ředitelka a překopala krám do podoby, že to tam není k poznání. No, dost se mi tam vracet nechtělo, jak jsem to poslouchala. Ještě že jsem před sebou měla ještě jeden poslední volný den.

Ten jsem trávila v klidu u Ňufa. Po Strahově jsem za ním jela, oblečení totiž všechno stihlo uschnout, tak aby měl co na sebe. A vůbec. Přece nebudu doma sama. Stejně vtipný, jak jsem se obávala, že na mě nebude mít čas, že má spousty aktivit a práce… Tak jsme spolu fakt skoro denně. I úterý bylo fajn, byl v práci, tak jsem relaxovala, uklízela a něco povařila, taková ta klasika, jak u něj nemám moc osobních věcí, tak ten čas trávím jako hospodyňka. Je fakt, že mě nikdy nevadilo vařit nebo se starat o domácnost, ale nikdo to neocenil. Až teď mi přijde, že to má fakt smysl. Resp. že to je oceněno, smysl to nemá, protože Ňuf je bordelář a než se nadechnu, už je zas všechno rozvrtaný. Nechápu, jak to dělá… Je v tomhle horší jak já…

Večer jsme trávili v poklidu mezi stěnama bytu. Hráli jsme pexeso a kvarteto po kašpersku. Kvarteto mu i šlo, ale v pexesu nemívám soupeře. Drtila jsem ho úplně hrozně moc. Celkem zíral. Muhehe.

Návrat do reality byl krutější než jsem čekala. Nejdřív jsem omrkla to nadělení, co vzniklo po předělání regálů. Jako myslela jsem si, že to bude o dost horší. Pak jsem se zděsila nad tím zbožím co nám dorazilo a nikdo ho samozřejmě nepřijal. No a celkově tam teda byl nějakej moc bordel. Ani jsem se pořádně neaklimatizovala a už mi volal manažer. Prej jestli si z nás ta kolegyně dělá srandu. Že se k němu doneslo, že tam zůstává dlouho – tj. třeba do 5 do rána. Že tam s ní je ta bejvalá přítelkyně, předělávající se na chlapce a že se tu pouštěj do konfrontace s vedením a sekuriťákama. A jako ať s tím něco udělám. Jak jako s tím mám co dělat? Já nejsem žádná její šéfka. Pak mi jen tak oznámil, že se na krámě zjeví ředitelka, tak ať s tím počítám. Dostala jsem celkem strach, snad mě tu nezjebe.

Pustila jsem se teda raději do práce. Zboží. Tak my tu šílíme, že to zboží nemáme kam dávat, odvážej se tu nesezónní věci a do toho vám tam ty nesezónní věci zas přicházej z jiných zdrojů. Kdo k sakru dělá ty objednávky? Nějakej bystrých princů král…

Stále se nic nedělo. Já si dělala svoje. V tom mi na krám vtrhl takovej mladík z vedení OC. Chodí za mnou nakupovat a většinou ráno mi nadšeně mává a furt by se vykecával. Člověk by řekl, že ke mně cítí snad i jisté sympatie. Přišel za mnou a začal si stěžovat na kolegyni. Že prej to přesáhlo meze, že tu ta její bejvalka ječí na sekuriťáky, že si tu bude jak dlouho chce a kdy chce, že jim do toho nic není, že se tu prej ohrabávaj polonahý na krámě a tak. No bavili jsme se o tom asi hodinu. Pořád nechápu, proč s tím nejdou rovnou za kolegyní, ale lezou s tím za mnou. Já nejsem žádná její nadřízená. Několikrát jsem říkala, ať si sem tu bejvalku netahá, nebo alespoň ne tak často a na celý den a ať to v 21:00 zavře a jde do hajzlu, nechápu, i když by si člověk fakt všechno nechal na dobu po zavíračce a ještě si došel na WC a v klidu se sbalil a šel domů, tak je tu tak do 21:20, max do těch půl a to by musel bejt fakt šnek. Ona tu od začátku zůstává do 22:00, do 23:00, někdy do 3:00… Rekord má asi do půl 6 do rána. Fakt nechápu, co tu dělá…

Byla jsem nějaká unavená, protože jsme šli spát zas asi ve 3 ráno. A pořád jsem oddalovala odchod na pauzu. Kolem tý půl 5 se mi už zachtělo něčeho pojíst, tak jsem zatáhla roletu a vyrazila. Nakoupila jsem, vracela se a proti mě si to kráčí manžel ředitelky s vedením. Sakra. Vrátila jsem se na krám, najedla se, pak si zaběhla ještě na cigáro a vyčkávala. Manželka s nima nešla. Třeba nepřijde. Už to trvalo fakt dlouho. Bylo už skoro půl 7 nebo kolik, tak to už snad nedorazí. Na jednou se mi zjevila na krámě. Hrklo ve mně. Ani nepozdravila a už to začalo: „No co ta vaše kolegyně?! Ona tu normálně šuká!!!“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. To by celkem vysvětlovalo, co tu tak dlouho dělaj, když práce hotová není… Probraly jsme co se tu (ne)děje, ředitelka usoudila, že ji budeme muset asi vyrazit a poprosila mě, ať zatím nic nikde neříkám. Paráda.

Pak se vrhla do práce. Začaly jsme rovnat zboží, já dělala příjmy. Měla tu neteř, ta byla celkem fajn, takže mi to líp utíkalo. A teda musím říct, že jsme odvedly i kus práce. Na hovno bylo, že nám nefungovala klimatizace. Ze mě teklo už od rána, připadala jsem si nechutně. Svěřila jsem se jí, že to tu asi už dlouho nevydržím, že mě vytáčí ty uřvaný děti před krámem a že jsem kvůli tomu zas už dneska brečela. Tu na krámě řvu už skoro každej den, fakt mě ta kolegyně a děti asi zničej. Prý jejímu manželi bylo slíbeno, že ta atrakce půjde do prdele. Nakonec z toho bylo fajn setkání, hodně mi pomohla, celkem jsme se i nasmály, ale domů jsem odcházela úplně vyřízená.

Tam se do mě pustil Ňuf. Úplně bez důvodu teda. Nejdřív jsme si normálně povídali, já seděla na okně, on u linky, smáli jsme se, všechno, já si dělala srandu z tý kolegyně a její ex, jak tam vesele souložej na krámě a baví se o tom celý ócéčko. A on pak najednou zvážněl a začal, že má svoje limity a jestli to takhle půjde dál, tak to nevydrží. A já nechápala co tak na jednou, protože jsme se úplně normálně bavili. Já jsem dost emotivní, často se mi ta nálada mění jak aprílový počasí, ale tentokrát jsem nijak nevyváděla. No a tím jak do mě začal hučet se mi samozřejmě udělalo ouzko a vyvádět jsem začala. Ne nějak moc, ale slza ukápla.

Pak to bylo už snad v pohodě, ale nějak jsem cítila takový divný napětí. Čím jsem si to zasloužila? Hodně jsem přemýšlela o tom co to v něm spustilo, já chápu že jsem otravná, že si na tu práci furt stěžuju, ale ono to není moc jednoduchý změnit, jak jsem později zjistila… Ale zrovna jsem fakt neotravovala a i během tý dovolený jsem o práci nemluvila.

No, další den jsme od sebe měli oraz. Na krámě nastalo peklo. Začátek školního roku se blížil, tak si centrála vzpomněla, že by nás mohla ještě víc zásobit. A tak mi tam jezdilo zboží a já se tím vším probírala. A do toho jsem byla furt přešlá z tý výměny názoru s Ňufem, já nevím že se furt musíme tak handrkovat, ještě kvůli kravinám. Jako nejvtipnější na tom všem je, že my i když se dohadujeme, tak se u toho kolikrát objímáme a držíme za ruce. O pauze jsem navíc musela odnést ten svůj rozsekanej mobil do O2 na opravu, to jsem taky oddalovala co to šlo. Ale už mě naháněli že to maj hlášený skoro měsíc a já furt nic, tak jsem to tam teda hodila.

Večer za mnou přijel brácha. Čekal nás sourozenecký večer, na který jsem se těšila, protože jsem ho potřebovala jako sůl. Pomohl mi vynést bambilion krabic od zboží. Tak jsem celkem všechno nakonec zvládla. Skočili jsme pro víno a pak tradá ke mně. Doma jsem udělala pohoštění, nalili jsme si a začali si povídat. Konečně mě někdo pochopil. Má to stejně jak já, se svou slečnou je prakticky denně, ale věci má u sebe. Takže nikde není pořádně doma a jezdí sem tam jak idiot. Ony si ty naše drahé polovičky v tomhle neuvědomují, jak je to pro nás těžký tohlecto pendlování. Já se navíc dostala už do fáze kdy se hlásím jak u Ňufa, tak už i u našich a tím pádem si všude připadám jak na návštěvě. Minule jsem přijela k našim a bylo mi úplně blbý si jít odpoledne lehnout. Pak mi došlo, že sakra jsem tam furt přece doma, tak si můžu do svý postele lehnout kdy chci.

Probírali jsme všechno. Naše dovolený, vztah. Já se mu vypovídala z toho, jak mě sere občas Ňuf, tak se mi ulevilo. Taky jsem se svěřila, že jsem si koupila obraz. To jsem taky měla strach. Jak jsem se dozvěděla, že ten můj oblíbenej malíř Leonid Afremov umřel, rozhodla jsem se si splnit přání a ten jeho nejkrásnější obraz zakoupit. Našla jsem dokonce stránku z Čech, kdy vám nějací nadšenci koupi zařídí, vy jen zaplatíte a oni to všechno vyřeší. Vyjádřila jsem obavu, aby to fakt přišlo, ty stránky byly poměrně amatérský, i když jsem oba lidi našla v rejstříku podnikatelů… Na to mi bratr soucitně odpověděl, že to jo, že to by bylo na prd, kdyby to neposlali, protože je to hodně peněz…

I přesto, že musel ráno do práce, spát jsme šli ve 3 ráno. Když jsme usínali zachumlaný v našich postelích, vypadla ze mě věta: „Ono spát vedle někoho, koho miluješ, je super. Ale spát sám ve svý posteli má taky něco do sebe.“ No a to bylo asi naposledy, co jsem to tak cítila…

Překvapilo mě ráno to ticho. Sakra, ten bratr určitě zaspal! Jaké bylo mé překvapení, když jsem koukala na prázdnou, ustlanou postel. Páni. A já mám před sebou den celý pro sebe! A večer mě čeká setkání s mou milovanou G.!

Ani nevím, jak jsem ten den trávila. Nijak aktivně. Válela jsem se v posteli, koukala na Přátelé a další seriály, který u Ňufa nemám, protože má asi 3 programy a tenhle zrovna mezi ně nepatří, pak jsem si objednala nějakej vege burger, kterej nebyl nic moc a jsem poučená, že si příště raději namažu chleba margarínem no a pak jsem se začala chystat za G. Tý se protáhla pracovní porada, takže ve chvíli, kdy už jsem stála obutá v předsíni mi napsala, že nestíhá. Zalehla jsem do postele a začala usínat. Sakra. Jak mně se nikam nechce. Proberte mě někdo.

Naštěstí jsem se probrala venku. Sešly jsme se zdárně na Palačáku kolem šesté. Dostala jsem opožděně dáreček k narozeninám a od začátku byla samozřejmě sranda. Jestli se s někým chovám jako pubertální cvok, tak jedině s G. Prošly jsme se na Náplavku. Bylo pěkný vedro, ale u tý vody se to dalo. Chtěla jsem na Avoid, protože tam mají dobrý pivčo. Jenže na nábřeží zrovna probíhala nějaká akce s autama, takže Avoid nikde! No to snad… A, dobrý. Jen ho posunuli pod most.

Tam jsme ulovily poslední stoleček ve stínu. To nám bylo stejně prd platný, protože to sluníčko tak rychle cestovalo, že nás to za chvíli stejně škvařilo. Povídaly jsme si, řešily práci, mého chlapce, její kočky a tak. K večeru za náma přijel Fí. Už se znají, byli jsme během Velikonoc v jedné dobré vinárně, kde pak po nás G. házela sýry a oříšky. Tady nám házela do piva chipsy. Ona je fakt jak malá a je to tele. Ale nasmáli jsme se i tak. Na jednou mi přišla zpráva od Ňufa co dělám a kde jsem. Že prej mu chybím a jestli nechci spát u něj. Nebudu lhát, asi hodinu předtím mi blesklo hlavou, že se určitě ozve a i když brzo ráno odjíždí domů, určitě jeho pozvání neodmítnu.

G. nás opustila, já ještě chvíli poseděla s Fí. Jemu se nechtělo domů. Mně se zas nechtělo letět hned na zavolání. Problém s Ňufem je, že máme jen ty jedny klíče a já vždycky trnu, aby neusnul. Naštěstí je na něj fakt spoleh a zatím se to nikdy nestalo. Nechala jsem si teda jeden ten bus ujet, dopili jsme v klidu pivo, týpek co uklízel sklo mi „omylem“ štípl můj stylovej zapalovač, zmetek. A pak jsme se vydali na MHD. Jelo mi to hned, je dobrý, že z Náplavky jsem doma rychle. Vzpomínala jsem, jak jsem odsuď jela na čaj… Bylo mi tehdy jasný, že se to stane, že se spolu poprvý vyspíme a připadala jsem si jak panna. Strašně nervózní jsem byla. A pak mě překvapilo, jak to bylo hezký a začala přemýšlet o tom, kde se to všechno naučil a říkala jsem si, že měl asi dost holek.

Domů jsem přijela kolem 11. Všechno bylo zas zalitý sluncem, škorpení bylo zapomenuto a my si mohli nerušeně užívat jeden druhýho. Předtím, než jsem přijela, byl totiž v restauraci. A tam jedna známá slavila narozky, tak ho furt nalejvali panákama. Za tu hodinu vypil asi 3 piva a 3 panáky. To je na něj hodně. Pořád opakoval, že jim říkal, že jde domů, že přijede jeho holka. Je to miláček. Snad nebude vypadat jako podpantoflák. Koupil mi dokonce víno, tak jsme ještě chvíli debatovali a milovali se a pak šli spát. Několikrát zopakoval, že hlavně nesmí zaspat. Já si budíka nenařídila. Ten jeho by vzbudil i mrtvýho, vždycky mu to tam ráno asi 10x zvoní, to nepřeslechneme.

„Sakra, já zapsal!“ vzbudil mě zoufalý výkřik. Vyskočil a začal panikařit. I když jsem byla fakt utahaná, velice rychle jsem se probrala. Uklidnila jsem ho, sebrala mu telefon, řekla mu, že má ještě do odjezdu vlaku 25 minut a že to stihne. Zavolala jsem mu taxíka, sbalila mu zbylý věci, ujistila ho, že všechno bude dobré, opusinkovala ho na rozloučenou a vyhnala z bytu. Za 10 minut mi psal, že už sedí ve vlaku, že řidič jel jako blázen, ale stihl to. Já to věděla. Aneb – dokázali jsme, že si v krizové situaci dokážeme poradit!

Já pak na chvíli ještě usnula. Vlastně to bylo snad poprvý, co se mi docela dobře spalo, aniž by byl vedle mě. Začínám se tam čím dál tím víc zabydlovat. Dokonce mi nechal i klíče s tím, že tam můžu být kdykoli chci. Zdál se mi děsnej sen. Jak jsme se seznámili. V Hospůdce. Tak jako ve skutečnosti. V tom snu mě pozval k sobě domů. Znala jsem ten byt. Ten byt, kam si mě zavedl… Tam před ním bydlel Er. A já si připadala divně a nevěděla, jak své nové známosti říct, že svět je kurva malej a že se tam necítím ve svý kůži. Pak jsem se naštěstí probudila.

Vždycky je mi tak nějak smutno, když odjede. Obvykle odjíždí když mám víkendovou směnu v práci, tentokrát to vyšlo na to moje volno. Ani jsem se nesnažila ho přemlouvat, i když je pro mě čím dál tím nějak těžší, že to dítě má v zahraničí, ale chápu to. A tak jsem si aspoň naplánovala svůj program. Pro mě by byla nejideálnější situace, kdybychom měli ty klíče dvoje a já si trajdala jak uznám za vhodný a pak usínala vedle něho. Snad se toho jednou dočkám, minule je chtěl přidělat, ale nemá tu kartu.

Doma jsem se zas tak poflakovala, doklidila byt, protože rodiče se vraceli z chaty a já jsem, i navzdory tomu, že jsem byla furt v luftu, zvládla v bytě udělat poměrně binec. A k večeru jela za Fí., se kterým jsme měli v plánu udělat nějakej velkej vodvaz mejdan. Takže jsme si koupili víno a natáhli jsme se v Riegráčích na louku. Nějak se mi nedařilo dostat se do toho párty módu. Zatoužila jsem po návštěvě baru. Dopili jsme a šli hledat něco, kam se teda upíchneme. Cestou tam jsem zachránila pejska. Pak jsme vlezli do Popocafepetlu, kde se nedalo absolutně dýchat a neslyšeli jsme vlastního slova. Takže jsme se sebrali, koupili ve večerce ještě jednu lahvinku a vrátili se na louku.

Nakonec se přece jen ta touha po párty vrátila. Nebyla teda extra silná, už holt stárneme, nicméně jsme do toho gay baru teda zašli. Dali jsme si tequillu sunrise, která nebyla vůbec dobrá, nevím jak to míchal, suroviny měl správný a kvalitní. A i si jako lehce zatancovali, ale Fí. vůbec nespolupracoval, snažila jsem se ho dostrkat k nějakejm fešákům a prd z toho. No, i tak jsem domů přijela asi v 6 ráno. Hezky pěkně tágem. Ještě že jsem si nevzala klíče od Ňufa, chtěla jsem být taky jeden den u našich, takhle bych určitě jela k němu, protože je to blíž.

Byla jsem ráda, že jsem ráda. A taky jsem byla ráda za déšť. Měla jsem jít večer s A. na koncert, ale tak mě to všechno zmohlo, že se mi nikam nechtělo. A ještě ke všemu na Mišíka. Ehm. Netrpím na kocoviny jako takový, když to přepísknu s pitím, bývám akorát fakt hrozně utahaná. Nějaký zvracení a tak, to naštěstí jde mimo mě. Tak jsem se válela, spinkala a pak šla za našima do obýváku hodit řeč. Nojo, jsme se dlouho neviděli.

V pokoji jsem pak zjistila, že se mi kolegyně snaží nějakou dobu dovolat. Nasrat. Nebudu jí volat, nebudu psát, mrtvej brouk co si užívá poslední den volna. Protože mi bylo naprosto jasný, že ten další den bude v práci pěknej masakr. Psala mi na FB. Omylem jsem to nějak odklikla, tak jsem jí odepsala, že pardón, že jsem spala a pak byla s našima v obýváku, že co se děje. Prý mám přijet, že to sama nezvládá, proto mi volala. Říkám ať volá manažerovi, že jí tam někoho pošle, jestli je to tak hrozný. Začala vyšilovat, že mu volat nebude, že by mě tím potopila – to si jako vážně myslí, že je moje povinnost tam běžet kdykoli si písknou? Vtipný na tom všem je, že jsem pak koukala na kamery a lidí chodilo tak akorát, žádnej velkej masakr a nic jinýho kromě prodeje nedělala.

Protože když jsem do práce přišla v pondělí, nebylo doplněný vůbec nic!!! Poloprázdný rozvrtaný regály. A když se člověk podíval na kamery, zjistil, že madam je stejně kdykoli to jde – rozuměj když není nikdo na krámě – zalezlá v kanclu. Se svou drahou ex. A dle kamer to nevypadá, že by to byla ex. A já toho mám plný zuby, protože si na ni všichni stěžují, mě deptá když mám volno a když jdeme na víno, tak mi brečí na rameni, že neví, jak se tý bejvalky zbavit. Když mi ukazovala ty jejich zprávy, jak ji vydírá, fakt jsem se divila. Já bych ji poslala nekompromisně kamsi.

Nasrala jsem se. A to mi do toho ještě volala ředitelka, že už ji kolegyně štve, že jí neposílá tabulku zboží a že by ji docela jako potřebovala. A prej jestli nebudu zvládat, ať okamžitě volám, že mi sem někoho pošlou. Cítila jsem, že velkej masakr se blíží. Takže jsem během 40 minut doplnila co se dalo a pak netrpělivě vyčkávala. A taky že jo. Tolik překvapených lidí, že začala škola jste nezažili. Byli jak supi! Jsem zvyklá na ostrý tempo a věděla jsem, že to nějak zvládnu. Při životě mě navíc držela vidina toho, že večer uvidím Ňufa. Doufám že neusnu, aby se dostal domů…

Naštěstí přijel rytíř. Jeden týpek z centrály, kterýho znám už od toho, co jsme prodejnu stavěli, přešel k nám od jednoho dodavatele a je fakt, že je to profík. Vlítl na krám, ani jsme se pořádně nepozdravili a už se začal věnovat zákazníkům. Na otázku jak to jde, jsem mu popravdě odpověděla, že ještě tak 5 minut, tak se asi počůrám. Pohlídal kasu a já si mohla odskočit. Do toho samozřejmě přivezli zboží. Nejsme žádný béčka, takže i to jsme zvládli napřijímat. Horší to bylo s pauzou, tak moc jsem chtěla utéct aspoň na cigáro, ale neměla jsem šanci zavřít, furt tam někdo byl. Pauzy jsem se dočkala až v půl 9 večer. Celá uhnaná, hladová, vyřízená. Ale padl rekord. A kolegyně, která udělala polovinu, mi bude volat jak chudinka nezvládá. A to jsem do toho přijímala a doplňovala zboží!

Ale i tak jsem byla ráda, že jsem ráda. Manažer byl nadšen a ubezpečoval mě, že další den bude tenhle rekord opět pokořen. Uvnitř jsem se rozesmála. To těžko. Budem rádi, když uděláme polovinu. Doma jsem se držela při životě, protože vlak měl zpoždění a nechtěla jsem, aby musel lézt oknem. Nakonec jsem se dočkala. Přijel spokojenej. Tak to je hlavní. Chvíli jsme kecali a pak šli spinkat, protože mě čekal další pekelnej den a i on musel do práce…

Pekelnej den to tak úplně nebyl. Ráno byl klid. Až moc. Prakticky nechodila ani noha. Takže jsem byla moudrá a kolem druhý si zašla na pauzu. Chodilo zboží, něco jsem udělala. Pak přijela jedna manažerka z centrály na výpomoc. V tu chvíli jsem pochopila, proč ty objednávky a doplnění občas vypadají tak, jak vypadají, Polovinu zboží viděla poprvý v životě a vůbec nevěděla co dělat. Tak jsem ji nechala doplňovat zboží ze skříní. Jako takhle, to jsem vesměs všechno udělala už dopoledne, ale tak je jasný, že ne všechno člověk stihne na 100%. Odpoledne se to rozjelo, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládat. Opět se akorát opakovala situace, kdy nebylo možný si udělat pauzu, protože lidi se mi na krámě tak nějak střídali. Když konečně někdo po půl hodiny vybírání zaplatil a odešel, přišel vzápětí někdo další. Takže se mi povedlo utéct až v půl 9. Byl to takovej fofr, že jsem jen stáhla roletu, rychle si odskočila na záchod a pak mazala ven na cígo a do trafiky pro krabičku. Trvalo mi to asi 10 minut.

Po návratu na krám mě čekala SMS od manažera. Že prý nikdo není na krámě a co to má jako bejt, že několik zákazníků odešlo. Odepsala jsem, že jako sorry, ale nepočůrám se, navíc na pauzu mám nárok. Na to mi opáčil, že to sice ano, ale že jsem nedala na roletu hodiny! Ach ano, jaká sprostá hříšnice! Fuj na mě! Chvíli jsem se s ním dohadovala přes zprávy, prý mě napráskala ředitelka OC. To je ta kráva, co nám tu se zmrzlinou v pazouře nadávala, že tu máme krabice, ve chvíli, kdy jsem je zrovna vynášela. Miluju tyhle hrozně důležitý lidi. Byla tu za mnou snad ještě jednou, tak jsem ji velice slušně poslala kamsi, řekla jsem jí, že to všechno má řešit s manažerem, že já jsem jen blbá prodavačka a že nebudu zavírat, aby mě tu pak sekuriťáci fotili, že si dělám víc pauz, než mám dovoleno. Beztak je tohle hrozná blbárna, co je komu do toho, to je snad náš problém, když budeme zavírat a přijdeme tím pádem o tržby. Nechápu, proč si nemůžu vynést odpadky nebo si dojít v klidu na záchod. Škoda mluvit no… A ještě ke všemu nás šmírujou kamerama.

Jak jsem předpokládala, rekord nepadl. Ani se mu nějak nepřiblížil. Sbalila jsem si saky paky a vypadla. Měla jsem poměrně hlad, za celý den jsem tu uzobávala akorát kus okurky a hermelín. Doma mě čekalo překvápko – Ňuf udělal véču. Dobrou. Kuskus s rukolou, granátovým jablkem, mandlemi a mandarinkou. Udělal na to ještě nějakou zálivku, ale byla hodně cítit po octu, tak jsem si to dala samotný. Bylo to fakt dobrý.

Další den jsem trávila u našich. Večer jsem oplatila Ňufovi jeho péči a uvařila květákovej mozeček. Je fakt, že s ním se učím hodně nových věcí a celkem dost si vaříme. A když se nám nechce, chodíme po restauracích. Je pravda, že já trochu zhubla, protože jsem se hodila do klidu a začala líp a pravidelněji jíst. Teda mně to nepřijde, ale okolí říká, že jsem nějaká vyfouklá a je pravda, že třeba kalhoty, co mi přišly před létem, jsem začala nosit až někdy v srpnu, předtím jsem v nich byla nacpaná. A Ňuf se trochu zakulatil, má asi 4 kila nahoře. Ale mně to nevadí, pořád má hezkou postavu a kdyby tak 3 týdny cvičil, má zas normální břicho. Trápila mě v tu chvíli jen jedna věc. A to výměna názorů, co proběhla před pár dny. Krom toho, že si posteskl, že jsem v posteli klasicky neuspokojitelná a že neví čím to je, když s tím ty předtím neměly problém, což se mě dotklo, protože to znělo, jako kdybych byla nějaká porouchaná, tak ještě pronesl, že má dojem, že ho chci opustit a jen nevím jak na to. Takže mi vrtalo furt hlavou, na základě čeho to usoudil, protože kolem sebe vzájemně skáčeme, děláme pro sebe první poslední, sex máme skoro denně a nevynecháme jedinou příležitost se sebe dotýkat. Tak mě to zarazilo. A chtěla jsem to s ním probrat a nevěděla jak.

Ve čtvrtek jsem se probudila s nějakou depkou. Prostě to nedávám. Práce, málo spánku, pendlování sem tam, teď ty naše žabomyší dohady, řešení toho co dělám ve vztahu blbě, jak na ten můj zpropadenej bod G a pocit že vše co dělám je zbytečný. A místo toho abych si užívala volnýho dne jsem zas musela jet do tý práce. Ňuf na mě naléhal, ať se na to vykašlu, ať si jdu raději zaběhat, nebo vezmu knížku a celý odpoledne čtu. To neměl dělat, protože jsem si samozřejmě připomněla, že jsem tady jen na „návštěvě“ a všechny svoje knížky a tepláky mám u našich. Tak jsem šla spát. Nejraději bych nevylezla z postele, ale svědomí mi to nedovolilo.

Kolem jedný už jsem seděla v autobuse a s tíhou na hrudi mířila směr krám. Co mě tam proboha zas čeká? Čekala mě tam kolegyně, brigádnice a týpek z centrály. A taky děsnej bordel. Vypadalo to tam jak po výbuchu, všude papíry, účtenky… Už tý kolegyně začínám mít plný zuby. Týpek z centrály očividně taky, takže jí to vytkl. Ona to začala házet v podstatě na mě, načež on se mě zastal, že já i když tu dělala trojnásobnej obrat co ona a do toho přijímala zboží, tak takovej bordel jsem tu neměla. Zdržela jsem se jen chvíli, vlastně jsem akorát napřijímala zboží a řekla kolegyni a brigádnici, ať to ukliděj do regálů. Čekala mě totiž cesta na další akci, celkem jsem se těšila.

Od 17:00 totiž hrál na Vypichu Pokáč. Já ho moc do tý doby neposlouchala, ale táta s tím doma furt prudí, takže jsem myslela, že tam půjde se mnou. Nakonec nešel, tak jsem se domluvila s klukama z party, že zajdeme spolu. Dlouho jsem je neviděla. Neměla jsem pořád moc náladu, navíc každou chvíli pršelo, ale tak třeba z toho bude fajn den. V autobuse jsem potkala nejčerstvějšího člena naší party – říkejme mu Šťastný smolař. Je to brácha jednoho ze členů, celkem se mi i líbil, ale je o dost mladší a protože je dlouho bez přítelkyně, často propadá depresím a je tím prej dost otravnej. Celkově co vyvádí na těch akcích, kam teda většinou nechodím, je na přesdržku. Známe se, ale spíš od vidění, párkrát jsme si spolu někde prohodili pár vět na cigáru a jednou jsem ho vytáhla na zábavě k tanci. Tam jsem teda po něm chtěla vyjet, ale kámoška mě předběhla… Teď jsem ráda, protože druhej den jí vypisoval, že by ji snad i o tu ruku požádal…

Všichni ostatní měli samozřejmě zpoždění. Tak jsem to vzala do vlastních rukou, šli jsme na pivo a já zorganizovala sraz s kamarádkou, která měla na FB, že na akci je. Tím se zmírnilo to trapné ticho, kdy jsme si neměli nic moc co říct. Koncert začal, nakonec přišli i ostatní a mně se nálada pomalu zlepšovala. Když bylo po všem, začalo šíleně lejt. Měli jsme s sebou děcko v kočárku, takže následoval poměrně svižný krok k autu. Co budeme dělat? Z plánu, že zajdeme na Petřín sešlo, v tomhle nečasu nikdo venku být nechtěl. Naštěstí Taťka si pronajal garsonku a všechny nás pozval. Tam se přidaly ještě holky, takže společnost byla bohatá.

Nebylo mi moc dobře, nějak jsem to den předem přepískla s vínem, do toho ta deprese. Taťka mi nalil panáka, neodmítla jsem. No, jak se dalo předpokládat, zvrhlo se to v solidní mejdánek. Udělalo se mi dobře, skvěle jsem se bavila, sem tam padl nějakej panáček, dokonce proběhlo i „sblížení“ se Štastným smolařem, který se mi svěřoval ohledně svého (ne)milostného života. Nejvíc nás stejně rozesmála kamaráda, která má čerstvě vztah a vyprávěla nám průběhy těch prvních randíček. To byla fakt hrozná prdel.

Nechtělo se mi jet domů MHD, takže jsem vypadla brzo, kámoška měla cestu kolem, takže mě odvezla skoro až před barák, to bylo fajn. Nebudu lhát, měla jsem pěknou hladinku, panákovat ruma holt nejsem zrovna zvyklá, tvrdej obvykle nepiju, kor takhle samotnej. Ňuf na tom byl naštěstí podobně jak já, zasekl se v restauraci, takže jsem na něj ještě musela chvilku čekat, než zaplatil. Byli jsme oba takový rozevlátý a já se rozhodla začít se postupně zbavovat všech břemen, který jsem s sebou po těch pár výměnách názorů nesla. A to první bylo moje neukojení. Nelenil a jal se hledání pověstného bodu G. Jako takhle, ten jsme našli už dávno, ale jak na něj nevím ani jeden. Nikdy jsem to nezažila. Vlastně akorát tenkrát můj první chlapec na táboře byl asi nejblíž, ale nebylo to ono. Er. se snažil jako blázen, už už to skoro bylo a pak to zas nebylo. Nemám problém o tom mluvit a navigovat, ale když sama nevím jak na to, je to těžký. Byli jsme poměrně dost neohrabaný, podkládal mi zadnici polštářema tak, že jsem pak nemohla udržet balanc. Spíš nás to vyčerpalo, než že by se děly nějaký výbušný ohňostroje, tak jsme se na to vyprdli a šli spát.

Ráno se mi vstávalo hůř. Bylo mi jasný, že mě v práci nečeká nic dobrýho. A taky že ne. Přišla jsem tam a to zboží, kvůli kterýmu jsem tam jela ve čtvrtek bylo tak, jak jsem ho tam nechala. To si ze mě dělaj prdel, ne? Nádech výdech, abych nebyla nespravedlivá, sedla jsem si ke kamerovým záznamům, že se mrknu, jakej byl šrumec. Třeba chodilo fakt hodně lidí a holky to nestihly. Na kameře jsem viděla samozřejmě to, jak se tam akorát vykecávaj, dělaj něco málo naprosto šnečím tempem. Po odchodu brigádnice přišli nějací dva kamarádi od kolegyně. Půlku zboží začali rovnat do regálů, zatímco kolegyně stála za pultem a vesele asi hodinu a půl telefonovala. To je neuvěřitelný! Tak ona žvaní přes telefon, vsadím se o co kdo chce, že to pracovní hovor nebyl, práci za ní dělá návštěva – přesně kvůli tomu tady jsou ty maléry. Protože ty lidi tady nemaj co dělat, natož „pracovat“, když nemaj smlouvu. A je to po několikátý, co mě sem tahaj abych udělala zboží a pak to tu nechaj ležet a stejně si to musím uklidit sama. Já ten příjem mám za pár minut, tak to mohlo klidně počkat na mou směnu. Bože proč.

Dovolila jsem se jí napsat. Prý učila tu brigádnici s kasou, že mám vlastně ještě děkovat, protože jsem manažerovi psala, že chci brigádníky, co umí s kasou, aby za mě mohli zaskočit, když něco dělám jinýho. No ty vole, hlavně že si to dokáže omluvit. Ta brigádnice tu byla asi do šesti, měla tři hodiny na to ty posraný diáře dát do regálu! Práce na 10-15 minut i s naceněním. Nojo, co si člověk neudělá sám… Pustila jsem se do toho. A v tom mi na krám vpadla ta brigádnice. „Ahoj.“ „Ahoj… Všechno v pohodě včera?“ „Samozřejmě, všechno jsme zvládly!“ „Tak proč jste jako neuklidily tohle? Jsem sem jela naprosto zbytečně!“ rovnala jsem zboží na krámě. Koukala na mě jak puk. Demonstrativně jsem uklízela co je potřeba. Neměla jsem náladu jí dávat nějaký příkazy, beztak tu je naprosto zbytečná, lidi nechodili a já si svou práci zvládnu udělat sama. Asi jí docvaklo, že je blbý, že tam tak stojí a šla doplňovat zboží ze skříní. To jsem pak teda kontrolovala, tak půlku neudělala, ale budiž, byla u nás poprvé, nemusela si toho všimnout.

Dopoledne jsme strávily víceméně v tichosti. Nevěděla jsem, o čem se s ní bavit, nebyla mi sympatická. Tak jsem si šla dělat faktury. Tam je pravda, že jsem ocenila, že s tou kasou umí, pokud teda neudělala nějakou botu, o který nevím, ale snad ne. Naštěstí po obědě odešla. Svoboda! Práce byla hotová, tak jsem si sedla k Vintedu a blogu a FB a prostě ke všem těm stránkám, kam pravidelně utíkám, pokud na krámě nemám lidi a není do čeho píchnout. Jako takhle, mohla jsem jít uklízet, protože to už nikdo neudělal ani nepamatuju. Ale nechtělo se mi. Rozhodla jsem se to nechat na sobotu, nebo spíš neděli, proč já bych tu měla dřít, když kolegyně dělá čím dál tím větší hovno a má za to stejný prachy jak já. V tom přemítání mě vytrhla taková roztržitá éterická víla. Další brigádnice. Tak hlavně že jsem manažerovi psala, že tu o nikoho nestojím… Naštěstí to byla strašně super holka, docela se chytala co se týče orientace na krámě a lidem chodila sama od sebe pomáhat a hlavně se s ní hrozně dobře kecalo, takže nám to odpoledne uteklo. Večer jsem jí ještě šla doprovodit na autobus. Tak tuhle jo, tu mi sem posílejte, s tou se dá aspoň klábosit.

Večer se mi trochu zkomplikoval. Vždycky když mi bleskne hlavou, že večer budu o čaji doma u televize, tak to něco naruší. Chtěla jsem jet k Ňufovi, ráno jsme se předběžně domlouvali, že se mnou počítá. Ale napsal mu jeho nejlepší kámoš, že Poláci hrajou důležitej zápas a jestli se na to u něj nepodívaj. Tak za ním přirozeně jel. Já byla hrozně ráda, že konečně taky vypadne někam mezi kámoše sám od sebe, ale znamenalo to pro mě teda buď jet k rodičům a nebo na něj počkat v Hospůdce. Naštěstí mě v tom Fí. nenechal a zašli jsme tedy na pivko spolu.

Posezení to bylo krátké. Ňuf psal kolem jedenáctý, že už je doma, tak až budu chtít, ať přijdu. Fí. měl něco do školy, takže se taky neplánoval zlejt a vysedávat v kajpě do rána a já musela další den do práce. Takže kolem půl 12 jsme šli platit. Na baru jsem potkala kámoše. Je to přesně ten kámoš, kterýho jsem tu potkala po Majálesu, strávila s ním celou noc, rozdali jsme si to na všech možnejch bizarních místech a pak mě v podstatě vybouřenou předal Ňufovi, I když jak to pak mezi náma ty tři týdny vázlo, tak jsme s kámošem měli ještě jednu intimní líbací chvilku, to bylo po mých narozkách. Já jsem věrná, nemám důvod hledat něco fyzickýho ani jinýho jinde, ale pro tohohle blonďatýho andílka budu mít vždycky slabost. Tak jsem ho aspoň vřele objala a zašli jsme na cígo, kde jsme vzpomínali na nejhezčí úlet našeho života. Ptal se mě jak se mám. „No, já teď bydlím prakticky v Polsku…“ mrkla jsem na něj. Nechápal. Zopakovala jsem to a hlavou kývala směrem k novému bydlišti. „No nekecej! Dali jste to dohromady? To je supeeeer, moc ti to přeju.“

Dali jsme si ještě jedno a já pak se slovy, že musím jít, aby mi neusnuly klíče, odešla domů. Stihla jsem jen tři pivka, takže jsem byla prakticky střízlivá, ale zároveň příjemně naladěná. Mám s těma techtlema problém. Prostě se nedokážu bez alkoholu do něčeho takovýho pouštět a už vůbec ne na plno. Nevím, jestli se těch bloků v sobě někdy zbavím, už uvažuju i návštěvu nějakýho psychiatra… Doma jsme si dali čaj a chvíli koukali na televizi. Začal mě hladit. Tak jako jinak, než obvykle. Podívala jsem se na něj. Tohle nám asi chybí. My spolu sice furt spíme, ale je to takový bez rozmyslu, hups a dobrou, žádný ňochňání kolem, na to obvykle nedojde. Já teda nejsem fanda dlouhých předeher, ale tohle mělo něco do sebe. Něžně mě líbal a hladil po obličeji, asi tak 20 minut jsme se tam oždibovali a ovládali svoje pudy. Bylo to hezký.

Sobota byla poměrně nůďo. Opět mi tam manažer poslal brigádnici na dopoledne, byť jsem mu psala, že tam nikoho nechci, to ať ty prachy dá raději mně, a když už teda má tu potřebu mi tam posílat společnost, ať ji posílá na odpoledne, kdy chodí lidi. Takže klasika, dopoledne mrtvo a ve chvíli, kdy se zákazníci začali trousit, brigádnice musela jít domů. Nasrat. Organizátor profesionál koukám. Dělala jsem svou práci a měla jsem toho plný kecky, protože lidi si ze mě udělali balicí službu a já se musela neustále ohýbat pro obaly. Jako fakt jsem začínala při „universální obal“ zatínat pěsti.

Naštěstí jsem to nějak přežila. Nevím jestli bez úhon, poslední měsíc mám dojem, že mi z tý práce buď dočista přeskočí, pokud se už tak nestalo, nebo že si hodím někde mašli. Po práci jsem jela za našima, protože Ňuf měl nějakou velkou párty. Pak samozřejmě skončil v Hospůdce na oslavě jejích prvních narozek, to jsem měla vzteka, protože to Lů. dala na FB jen pár dní dopředu a já neměla šanci si zařídit volno ani kdybych chtěla. Seděla jsem celej večer s našima v obýváku a hypnotizovala mobil. Tak on si někde leje a ani nenapíše, pffff.

Ozval se ráno. Posílal mi nějaký humorný fotky z hospody, protáhlo se jim to do doby, kdy jsem vstávala. Tohle mi chybí, tyhle dlouhý mejdany v Hospůdce… Ale nedá se nic dělat, robota volá.

Protože jsem se tam ty 2 dny poměrně flákala, rozhodla jsem se trochu teda máknout. A hned ráno jsem se pustila do generálního úklidu. Hezky pěkně doplnit vše co jde, srovnat regály, zásoby, roztřídit papíry a především udělat úklid zázemí. Ty politý flekatý podlahy byly k zblití. Z činnosti mě vyrušila zas nějaká brigádnice. Tentokrát jsem ji teda zapřáhla. Byla moc milá a pochválila mi, jak to prokukuje, že tu prý byla s kolegyní a byla trochu v šoku, že tu máme takovej binec. Jedinou vadu měla, že mi furt vykala. Já si fakt nepřipadám tak stará! Hlavně já ji tykala, tak mi to přišlo takový hloupý.

Během dopoledne mi přišla SMS. Uživatel čísla XXX XXX XXX nemá dostatečný kredit, aby vám zavolal. Prosím, zavolejte mu zpět. Ztuhla jsem. Pak jsem zbledla, rozklepala. I když je to jen domněnka, jsem přesvědčená o tom, že to je Er. Kdo jinej. Na všechno moje kamarády a rodinu spojení mám. A ti mají buď neomezený paušál a nebo FB. Číslo mám relativně nový a z lidí, na který spojení nemám ho má jen Er. SIM od operátora, který vždycky používal a ten stav bez kreditu je pro něj naprosto typický. Chtěla jsem tam zavolat a říct mu: „Kámo, už se na to vyser, já jsem jinde. Těch šancí jsme měli tolik a nakonec z toho je co? Pár vzpomínek. Tak zůstaňme u nich.“

Na pauzu jsem se dostala až asi o 3 hodiny později. Nádech, výdech. Sedla jsem si na rampu, zapálila si cigáro na kuráž a to číslo vytočila. „Volaný účastník není dostupný…“ Tak to je taky typický. To bude stopro on. Co sakra chtěl? Do konce směny mi to vrtalo hlavou.

Naštěstí i ta neděle utekla dobře, to proto, že jsem buď balila ty posraný učebnice a nebo gruntovala. Je pravda, že to tu dost prokouklo a kanclem se přestal linou ten podivnej zápach. Ale měla jsem toho plný zuby. O pauze jsem potkala Fešáka – to je ten kluk, co tu taky prodává a od prvního dne se mi líbil – občas se dáme na cigaretě do řeči, dělá u konkurence, tak jsem se ho minule ptala, jestli by pro mě neměli místo… Vypadal, že by mě do kolektivu bral. Strachoval se o mé zdraví, když viděl, v jak uhnanym stavu jsem. Je pravda, že mě brala záda, ty obaly máme na zemi a ty lidi jsou hlavně úplně dementní, vy se jim tam proto ohnete, přinesete jim to a oni až v tu chvíli řeknou: „Tak mi ty obaly nejde tři!“ Největší borci vysírači počty navyšují tak nějak průběžně, takže se furt ohýbáte jako kretén a oni si to očividně užívají.

Dočkala jsem se devátý. Měla jsem, jak by řekl Do., dost. Všechno mě bolelo a připadala jsem si unavená. Doma jsem se ale pobavila, poněvadž tam mě čekalo něco ještě v mnohem horším stavu. Ňuf s kocovinou. Ale teda pořádnou, takhle nevypadal ani když se tehdá ožral a zapomněl ráno odjet do Polska. Byl celej rozcuchanej, znavenej, pil vodu… Byl hrozně sladkej! Miluju bezbrannýho Ňufa. „Jsem přišel asi v 7. Vylezl jsem nahoru. Pak jsem si uvědomil, že máme matraci na zemi. Jsem celej rozlámanej.“ „Tak proč jsi neslezl dolů?“ „Už jsem neměl sil…“

Nenechala jsem ho v tom a šla uvařit čaj. I pro mě. I když po tom náročným pracovním víkendu bych si zasloužila spíš panáka… Pak mě přepadl hlad. Hodně teď jíme podle low carb, takže se snažím prasárnám vyhýbat. Vzpomněla jsem si na pizzu, co mi dala prababi a kterou jsem si přivezla sem do mrazáku pro případ nouze. Začala jsem o ní mluvit a váhala, zda prasit nebo ne. „I kdybys chtěla, tak si ji nedáš… Já ji v týdnu snědl.“ Dostala jsem vztek. To je pořád tohle. Já sem tahám jídlo a on mi všechno vyžere. Hlavně že má plnou lednici ryb, který nejím. Tak jsem vyfasovala salát. Hm. Na oplátku jsem mu druhej den vychlastala zázvorovýho tonica… Nene, na mě si nepřijde!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.