Samý blesky a hromy

Těšila jsem se na pondělí. Měla jsem sice trochu výčitky, protože mi kolegyně v neděli psala, zda bych za ní nezaskočila, že jí není dobře a ona mi většinou vstříc vyjde, ale brzo mě to přešlo. Prý střevní potíže. Ty mám nonstop a taky do práce chodím. Navíc jsem z fotek viděla, že někde lila, tak měla spíš kocovinu a ta jí snad do pondělí přešla. A aby se neřeklo, tak jsem udělala všechnu všecičku práci, aby se věnovala jen čistě prodávání…

Volno. Babička mi volala, že si na mě najde čas. Před několika lety, když děda umřel, jsme prohlížely spolu fotky. A já tam narazila na hezkou fotku, na který je prababička, jak krmí labuť. Nevím proč mi bylo blbý si o ni říct, ale zůstala v chumlu papírových vzpomínek. Až teď jsem si o ni řekla. Babička i máma mě přesvědčovaly, že žádná takovou fotografie neexistuje a bude pravděpodobně jen výplod mý fantazie, ale já věděla svý.

Ve tři jsem tedy už zvonila na dveře. Nějak jsme se nezdržovaly a vrhly se na krabici. Tohle jsou vždycky takový zvláštní chvíle, protože většina těch lidí už mezi náma samozřejmě není. Já bych si to klidně prohrabošila sama, ale babička měla potřebu asistovat, tak jsem jí v tom nebránila. Celou dobu opakovala, že teda neví, kde jsem tu fotku viděla, že žádná taková není. V ruce se mi najednou ocitla fotka labutě na Náplavce. Ale chyběla na ní prababička. Že bych si to opravdu nějak spletla?

„Je to ona?“ plácla jsem fotkou, jakoby to byla vítězná karta, do stolu. Načež mě babička začala přesvědčovat, že to fotka sice je, ale že si myslí, že to není prababička. Že je to vlastně nějaká úplně cizí paní. Tak jasně. (Doma mi bylo samozřejmě potvrzeno, že to prababička je. Holt někdo asi neumí překousnout, že mám taky občas pravdu.) Celkově byla babička poměrně mimo, takže jsem tak nějak spíš vyčkávala příjezd Ňufa, protože jsem měla klíče.

Ten přijel včas. Sešli jsme se na zastávce a šli dom. Dopoledne jsem pekla cuketovej koláč podle receptu, ze kterýho dělám muffiny, ale místo mouky jsem použila lněný semínko. Ani nějak nevím, co jsme dělali, mám dojem že se poflakovali doma, hráli pexeso a prostě relaxovali. Bohužel jsem v tu chvíli absolutně netušila, co se stane během dalších X hodin.

Zas jedno tradiční ráno. Jestli on něco umí, tak je to být bezohlednej. Ležela jsem v posteli, protože den předtím mě vzbudil a už toho mám vážně dost, práce je hodně a chci být trochu odpočatá a vyspalá. Mezitím kolem mě pobíhal, zpíval, furt něco žvanil, ptal se mě jakou velikost podprdy nosím, zkrátka samý neodkladný věci. Nekomentuju to, že mu tam před tímhle ántré hodinu v kuse zvonil budík. Takže když jsem to po hodině a 45 minutách nevydržela, vstala jsem. Zeptal se mě sametovým hláskem: „Myška, proč nespinkáš?“ Tak jsem to nevydržela. Začala jsem soptit. Že jak mám v tomhle asi kurva spát. Že mě tu už skoro 2 hodiny nenechal, tak prostě vstávám a jdu si udělat snídani. Mezitím jsem mu připomněla přítomnost koláče v troubě, aby v práci netrpěl hlady…

Práskl dveřma trouby tak, že vylítlo kontrolní světýlko. Stála jsem jak opařená a trochu nepobírala jeho reakci. Já tu skoro dvě hodiny tiše akceptuju, že se chová jako debil, neodvažuju se něco říct, aby to nedopadlo jako posledně, kdy mi tu hulákal despacitoooooo a pak byl uraženej, že se mu snažím měnit zažitý životní stereotypy. Čekám až odejde a pak si v klidu zkusím jít lehnout, přesně tak, jak jsem to udělala ten den předtím… Kdyby on se nezeptal jak idiot, neříkám vůbec nic, natož abych zvyšovala hlas. No, takže po tý ráně jsem se rozbrečela a začali jsme se hádat. Nedokázal za boha pochopit, o co mi jde. V takovou chvíli mi vždycky nezapomene připomenout jazykovou bariéru a že kdybychom vlastně mluvili anglicky, je to mnohem jednodušší. Zajímavý je, že o jídlo nebo orální sex si česky umí říct naprosto bez problému…

No a pak zkrátka odešel. A já zůstala doma sama a nevěděla co si počít. Tohle nesnáším. My se vždycky zhádáme a místo toho, abychom si to hned vyříkali, tak on někam musí jít. Najednou do tý práce spěchá. Škoda že do ní nespěchá v těch 6, kdy mu zazvoní poprvý budík.

Nějak jsem na chvíli ještě usnula. Kolem dvanáctý mi psal, co dělám. Mluvil se mnou, ale celej ten hovor byl takovej hodně odtažitej. A to teda oboustranně. Co bych asi dělala. Mám chuť vyskočit z okna, protože si nepamatuju den, kdy bych se vyspala! Buď musím do práce, kde jsem 12 hodin, nebo vstávám s ním, protože mi nedá jedinou šanci. Dělá bordel, chce si povídat a pak se ještě diví, že v tom nedokážu spinkat, ty vole. A já jsem ta špatná. A ještě se s ním údajně chci rozejít, paráda vole.

Bylo mi děsně. Natáhla jsem se na gauč, zachvátila mě zimnice. Pustila jsem si Black Books. To mi vždycky zvedne náladu. No, moc to nezabralo, ale zato jsem zabrala já. Probudila jsem se pak celá rozlámaná. Ačkoli jsem trpaslík, máme tak malej gauč, že i já na něm musím bejt zkroucená do klubíčka. Pak jsem se šla postarat o ten jeho pupek. Celerový hranolky, celerový salát a k tomu udělám to sýrový tofu od našich z Rakouska. Samozřejmě jsem zas musela na nákup. Připadám si jako puťka domácí, ale nějak nevím, jak mám u něj ty volný dny, kdy je v práci, trávit. Tak vařím a uklízím.

Přišel domů kolem šestý. Dali jsme si pusu, pozdravili se a pak začala tichá domácnost. Seděli jsme proti sobě a jedli. Za celou tu dobu jsme pronesli asi 3 a půl vět. Přišlo mi to bizarní a měla se děsnou chuť smát. Po jídle vstal, oznámil mi, že jde hrát na kytaru a demonstrativně odešel do vedlejší místnosti, kde si sedl na zem a pokoušel se hrát a pět. Nějak mu to nešlo. Chvílema mi přišlo, že brečí, ale spíš mu to jen nešlo. Kroužili jsme tam takhle kolem sebe asi hodinu. Pak si přisedl na gauč. Nesměle jsem se ho zeptala, jestli ho teda zajímá ten můj byznys plán. Prý že teda jo. Tak jsem začala. Ze začátku jsem si v duchu pokládala otázku, proč mu to vůbec říkám, jestli se takhle bude chovat dál a nebude vidět, v čem je problém, já v takovym vztahu bejt odmítám. Potřebuju nějakej vzájemnej respekt a úctu a ne abych mu tu vyvářela a naklízela a on mě pak ráno nenechal v klidu bejt, když nemám náladu a energii.

Dala jsem si cigáro. Vyčerpaně jsme seděli vedle sebe na podlaze. „To čumím. To jsem nečekal.“ „Přijde ti to dobrý?“ „Dobrý? Je to skvělý! Máš to naprosto perfektně promyšlený. Se vším ti pomůžu. Vím kdo ti udělá ty ilustrace…“ I přesto jsme celý večer trávili docela odtažitě. Málo zbytečných slov, žádné doteky. A já propadla depresi, která byla za pár chvil přikrmena…

Psala mi kolegyně. Když jsem jí podávala hlášení, co se na krámě za ty tři dny dělo, zmínila jsem, že jsem měla celkem pěkný dýška – což je pravda, nicméně lidi mi fakt nechávali klidně 10 korun, takže věřím, že po těch 3 dnech jsem tam těch 450,- měla – ale že si nemyslím, že by byl problém v systému, kterej nám občas zlobí. A že jinak vše je snad v pohodě. Tak mi psala, že se podívala do tý obálky, kam jsem peníze dala do trezoru a prý mi tam tisícovka chybí. Poprosila jsem ji, ať mi tam tu obálku nechá, že se na to mrknu, ale přísahala bych, že jsem to tam dala přesně, protože jsem to po sobě dvakrát přepočítávala, abych se právě nespletla, protože jsem do trezoru dávala docela dost dvoustovek. Navíc… Kdybych odvedla o 1000,- míň, tak mám dýška nad 1000 korun, žejo… No prostě mi to nedávalo smysl.

Ňuf už dávno spal. Seděla jsem v pokoji a koukala na Black Books. Chtěla jsem jít k němu a přitulit se, ale po tom všem mi to přišlo blbý. Idioti. Když jsem pak ležela vedle něho, úplně jsem si vzpomněla na Er. Taky jsme se vždycky rafli a já pak nemohla spát a čekala jsem, až mě ze spánku obejme. Pak jsem věděla, že je furt všechno dobrý. Dočkala jsem se i tady. Začal se na mě sápat celkem rychle. Ráno bylo pořád lehce chladný, ale už to bylo o něco lepší. Když jsem odcházela do práce, popadl mě takovej ten pocit, jako jsem mívala taky u Er. Co když mě nebude už chtít nikdy vidět? „Přivez večer ten materiál a věci na byznys.“ „Já dneska ale nepřijedu.“ „No, tak ho přivez zítra, pa.“

V práci se to začalo všechno sypat. Otevřela jsem trezor, že se teda podívám, co je tam za bordel. Obálka, o který kolegyně tvrdila kdesi cosi, byla fuč. Všechno to odnesla do trezoru. Tak sakra, jak si to mám zkontrolovat? Začaly jsme se dohadovat přes FB. Já si stála za tím, že nejprve bych přepočítala trezor a až pak začala s nějakým obviňováním. Kolegyně se dušovala, že mě z ničeho neobviňuje, ale přesně tak to vyznělo a já z toho začínala být dost znechucená. Už toho mám plný zuby. Tak ona poslední dobou na všechno sere, nedělá svou práci a ještě na mě bude házet nějaký mizející peníze? Já tu nic nevzala a všechny počty jedu přes kasu, takže se ve vracení lidem nepletu. Celej ten hovor byl poměrně dost vyhrocenej a já tyhle situace bytostně nesnáším. Takže jsem šla trezor přepočítat. A zjistila, že nechybí litr, ale rovnou dva!

Doma jsem z toho byla pěkně otrávená. Seděla jsem s našima v obýváku, nasávala víno a neměla ani energii si sbalit ten materiál, co jsem si měla další den vézt k Ňufovi. Máma říkala, že kolegyně je divná od začátku, že s ní byly vždycky problémy co se týče práce a tím, jak má furt hluboko do kapsy, by se nedivila, kdyby ty peníze nakonec vědomě sebrala ona. Taky mně to jako napadlo, ale furt mám nějakou menší naivní naději v lidstvo. Takže jsem šla hezky pěkně spát a doufala, že ráno moudřejší večera.

Ráno to bylo ještě o dost horší. Hádaly jsme se jak slepice, já to už nevydržela a zeptala se, jestli si je jistá, že to nemohla štípnout ta její bejvalka. Koukala jsem na kamery a tahá si jí sem každou směnu. Několikrát se tu říkalo, že cizí lidi nesmí „pracovat“ – a ona nám hned den potom, co jsem jí to psala, leští výlohy. No to mě poser. Asi mluvím čínsky nebo co. Vím, že kolegyně nechává válet klíče od trezoru na stole a podle toho co říkala, tak ta bejvalka je pěkná svině, ani bych se nedivila, kdyby to nakonec vzala, abychom se pohádaly. Protože kdybyste viděli, jak se se mnou seznamovala… Arogantní píča. Nebo píč. Ona se vlastně předělává. Já nevím jako, mám snad na čele nakreslenou jitrnici, nebo co?

Došly mi nervy. Já tu dělám všechno – uklízím, dělám administrativu, doplňuju zboží, tahám se se vším a drahá kolegyně se dle svých slov stará akorát o trezor, ve kterym má bordel a o výlohy, který udělala asi 3x a ještě ke všemu za vydatné asistence své drahé. Ještě si tu všichni chodí stěžovat, že dělá problémy… Tak to teda ne! A šla jsem žalovat. Je to trapný, je to ponižující, ale já neviděla jinou možnost. Napsala jsem manažerovi, co se děje na krámě a že toho mám plný zuby. A že mi taky končí brzy smlouva (jak jsem si blbec špatně myslela) a že za těchto okolností ji odmítám prodlužovat, protože mě to nebaví. Do práce nechodím ráda, je mi neustále špatně, padají mi vlasy a s Ňufem se kvůli tomu furt akorát handrkujeme. Poslala jsem mu to odvážně hned z rána, aby měl šanci reagovat. Klasická ignorace.

Kupodivu večer mi fakt volal. Celý jsme to probrali, já mu málem brečela do telefonu, že už půjdu někam skočit, že to nezvládám. Jako ne že bych se plánovala zabít, ale fakt mi dlouho nebylo takhle mizerně a necítila jsem se tak špatně. Ujišťoval mě, že po návratu z mé dovolené, která se blížila, se sejdeme a vše vyřešíme, hlavně ať nikam neskáču.

Doma to nebylo o moc lepší. Ňuf byl stále odtažitej, já na nervy z tý naší hádky, z toho, že jsem vyčerpaná, z práce. Taky mě furt vrtalo hlavou proč si myslí že ho chci opustit a taky jedna taková pikantní záležitost, necelý měsíc stará a proto mi ji bylo blbý vytahovat, když jsem ho nekonfrontovala hned. Ten taky neměl náladu cokoli řešit, takže rezignovaně odešel spát. Prej mu dlužím omluvu, že to je moje vina ta úterní hádka a nemohl za boha pochopit, o co mi jde. A já brečela a brečela a nešlo to zastavit. Nakonec se zachoval asi jak nejlíp mohl. Po tom, co jsem běhala sem tam a nevěděla co dělat, jestli jet za našima nebo vyskočit z okna, jsem vyčerpaně padla do postele, ale pláč nešel zastavit. Držel mě za ruku a nic neříkal. A asi to tak bylo nejlepší, jen ten pocit, že nejsem sama. Stejně bych mu ale někdy nejraději dala pár facek.

Poslední bouře proběhla v pátek 13. Jelikož ten večer předtím mě sice vyslechl, ale neřekl mi na to celý vůbec nic, furt jsem to v sobě neměla uzavřený. Navíc mi nedal šanci říct všechno, takže to byla úplně zbytečně vydaná energie.

Tentokrát mě snad nijak ani nebudil, od tý doby vstávám automaticky s ním a pak se do postele vracím. Přijde mi to lehčí, než se dohadovat o decibelech, co z něj vychází. Holt se vyspim až v hrobě. Píšu to po měsíci, takže ne vše si detailně vybavuji, nicméně jsem sjela k našim a pobrala materiál, tak jak jsme se dohodli. Že teda ten byznys dotáhneme do konce. I když mě vysírá, jak mi chce předělat osnovu – mám datum, kdy to chci spustit a přibližnou představu o počtu zboží. Prej nebudeme čekat na květen, ale spustíme to rovnou. Bože.

Já chtěla koukat na film, co dávali na Nově. A tak jsme udělali kompromis a koukali na Talent na Primě, protože ho to ve chvíli, kdy jak magor přepínal programy o reklamách, zaujalo. Mně to teda ani nevadilo, ten film mě stejně nebavil. Všechno probíhalo v pohodě až do závěrečných titulek. Pravda, něco se lehce upilo a já začala rejpat. Uznávám, tohle dělám a za to by asi nejraději dali pár facek ti chlapi mně. A tak to kolečko hádek začalo nanovo. Neustále jsem mu opakovala, že se nemám za co omlouvat, že to on se má kát, protože kdyby mě nechal aspoň jeden den vyspat, tak se tohle nemusí dít. Byli jsme oba jak kolovrátek, až jsem mu z toho padla do náruče. Pak mu to nějak docvaklo. No a pak to zase bylo všechno sluníčkový krásný a růžový. A od tý doby vlastně je.

Ráno nás vytáhlo z postele sluníčko. Venku bylo fakt krásně. Byli jsme doma. Po poledni jsme se vypravili na nákup a pak na oběd. A já pak frčela na oslavu narozek T. a V. Ta začala už odpoledne, takže jsme měli spousty času na to obě děvčata řádně zapít. I Ňuf šel s kámošem na pivo. Domluvili jsme se, že se sejdem doma, až se sejdem. Párty byla fajn, sedělo se na zahradě, popíjelo, povídalo se. Přijeli i kámoši, co už maj prcka. Máma s ním seděla hned vedle mě. Malej zbožňuje moje náramky, takže nakonec jsem si nejvíc „poklábosila“ s ním. Ale stále jsem jako Robin, ještě jsem si ho nechovala… Čas celkem rychle plynul. Byl tam i Štastnej smolař, kterej si mě celkem oblíbil po tý poslední párty, to mi tehdy dokonce psal nějaký svý soukromnosti. Říkala jsem mu, že ho seznámím s kolegyní, že je taky nezadaná a v jeho věku, ale po tom co tu předvedla, jsem ráda, že to už předtím odmítl.

Objevila se tam i moje bývalá „milenka“, který od tý doby, co mě sprostě zneužila nemůžu nějak přijít na jméno. A zase jsem měla pocit, že tam do mě lehce dělá. Ať jde už do prdele, fakt žejo. Nejvíc jsem si rozuměla se Štastnym smolařem. Dokonce jsme po nějaký vodce i tančili. Byla sranda. Zděsila jsem se, kolik je hodin. Byla jsem lehce piclá a zastesklo se mi po Ňufovi. Protože bylo kolem 23:00 a někteří už odcházeli, rozhodla jsem se, že v nejlepším se má přestat. Ňuf psal že je v Hospůdce a že tam teda na mě počká. Zavolala jsem si Taxify a vyrazila. Jak jsem byla cinklá, tak jsem mu vypisovala zprávy, ať mi objedná rosééééé a že ho miluju.

Seděl u stolu s jednou svou kamarádkou a nějakým klukem. Přisedla jsem si k nim a tak nějak jsme všichni debatovali. Upřímně, už ani nevím o čem, moc mě ty lidi nebavili. Ale měli psa, tak jsem si hrála se psem. Popíjela jsem rosé. Na jednou přišla Bitch. Sedla si k vedlejšímu stolu a začala se na Ňufa smát a mávat mu. Vzpomněla jsem si na ten večer, co s ním seděla u stolu a on měl stejně oči jen pro mě. A teď tu byl se mnou a i když mě budí a sere mě a já pak na něj štěkám a jsme na sebe protivný tak prostě moje moje moje. A jak jsem tohle nikdy nedělala, začala jsem dávat všem najevo, že je moje moje moje.

Asi ve tři jsme šli domů. Oba dost nadraný. Já odvážně vykřikovala, že doma mejdan pokračuje, že picnem to rosééé co mám v lednici a pustíme si songy a budeme pět a pak se nekonečně milovat! No, tak jsme vpadli do postele a na místě vytuhli.

Ráno bylo kupodivu v pohodě, měla jsem teda ještě asi 2 promile, ale nebylo mi blbě a cítila jsem se dobře. Akorát nás nejdřív vzbudil Junior, kterej volal asi v půl 7 ráno s nějakou děsně „důležitou“ informací a pak nějakej vzteklej Ukrajinec, co hulákal na ulici. Marně jsem si snažila vybavit všechny ty ukrajinský nadávky, takže jsme se tiše ještě chvíli váleli. A vynahrazovali si večerní únavu.

Protože jsme měli jet na Karlštejn, ale fakt jsme to poněkud přepískli, tak jsem navrhla, že můžeme zalévat ty šperky pryskyřicí. Nadšeně souhlasil. Odlili jsme co se dalo, u toho popíjeli pivo, abychom náhodou nevystřízlivěli. Kupodivu pryskyřici jsem namíchala přesně a celé dílo se vydařilo. Abychom teda jen nelenili doma, rozhodli jsme se, že pojedeme do Hvězdy na procházku. Nejdřív jsme zašli do restaurace a pak frčeli. Na Vypichu jsme ještě skončili do Kauflandu. S ním nakupovat, to aby si člověk vzal dovolenou. Bloudí sem tam a je to nejmíň na hodinu. Naštěstí jsme konečně stanuli na lavičce v oboře. Došli jsme asi na tu třetí od vchodu a nakonec se z ní nehli. Copak já, já bych i šla, ale ten mi tam začal usínat a odmítal chodit. Takže jsme snědli to co jsme nakoupili v Kaufu a šlo se domů. „Víš o tom, že nejvíc kroků jsme nachodili v tom Kauflandu? To je teda ostuda.“ Doma jsme ještě koukali na nějakej film, nějakou píčovinu zas co vybral. A ještě ke všemu u ní usnul.

Ještě jsem něco dodělávala. Na FB se mi zjevila žádost o přátelství. Vždycky se trochu leknu, jestli to není Er. Protože jinak snad všechny své známé v přátelích mám. Máma. Zrovna jsem si v tý Hvězdě říkala, že si furt něco posíláme, ale nešamarádíme spolu. Tak jsem jí to teda potvrdila. Prý kdy se zjevím. Napsala jsem, že v úterý. Prý můžu kdykoli, ať nezapínám, že jsem tam stále ještě doma..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.