Jakej byl?

Každý rok píšu tyhle bilance. A taky si každý rok říkám, že to zas teda nebyla žádná sláva. Celej dospělej život vlastně hledám – práci a chlapa. A jakmile jedno z toho najdu, tak to druhý se posere. Když jsem byla s Ex., nemohla jsem se po maturitě dlouho nikde uchytit. Tehdy to bylo s prací fakt bídný a bez praxe člověk neměl šanci. Pak jsme se rozešli a já získala místo v jedné prima firmě a potom v chráněný dílně. Tam jsem poznala Er. a práce šla do kopru. Tak jsem ji změnila a pak zas zmizel. A když jsem si konečně našla místo v papírnictví, kde jsem si připadala spokojeně, do půl roku přišel Ňuf a bylo zase po pracovním štěstí… Celkem se teď bojím najít si něco novýho…

Nicméně… Rok 2019 se i přes ty moje zdravotní trable a ztráty místa, který mě ničilo, vydařil. Dokonce si troufám říct, že to byl snad nejhezčí rok mýho života! A to je přece hrozně bezva a pozitivní. Ou jé.

Pokračování textu „Jakej byl?“

Ježíšek naježil a rok 2019 skončil

Ráno to bylo v pohodě, až na to, že jsem neměla hlas. Nevadí, stane se. Kolem devátý přijel táta s dárkama a protože Ňuf se vracel až večer před Štědrým dnem, rozhodla jsem se je naježit už v sobotu, balíčky budou v bezpečí, nikdo do nich nepoleze.

Den jsem trávila menšíma přípravama, úklidem a večer za mnou přijel Fí., to abych se nebála. Blbý je, že on vždycky začne kolem 23:00 usínat a já pak nevím co s ním. Tentokrát to nebylo jiný, nejdřív byla zábava, i když málem rozbalil balíčky on, ale pak mu klesala hlava. Nesměle jsem navrhla, že to můžeme klidně zabalit, taky jsem po 4 hodinách spánku nebyla úplně v párty módu, načež mi opáčil, že má v mrazáku ještě tu vodku, takže žádný utínání mejdanu nebude.

Pokračování textu „Ježíšek naježil a rok 2019 skončil“

„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.“

V dobách, kdy jsem ještě pracovala v chráněný dílně, jsem si v různých životních zvratech poměrně libovala. Nemám ráda stereotyp a když je dlouho klid, začínám se nudit. Takhle když na to koukám, je to poměrně zvrhlý, ale co se dá dělat.

Poslední dva týdny roku 2019 se nadmíru vydařily. Stalo se mnohé a kupodivu to nebyly žádný velký katastrofy a až na jednu rozepři s Ňufem, který prostě budou součástí našich životů, protože on je starší a kouká na spousty věcí s nadhledem nebo mě naopak přivádí k šílenství tím, že se chová tak na 10, a já jsem umanutej blbec, co musí mít poslední slovo, to byly fakt samý pěkný věci.

Pokračování textu „„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.““

Prázdniny začínají

Začal prosinec. Vánoce se blíží a já mám všeho dost. Tak jsem se objednala na úterý k doktorce a byla odhodlaná za její pomoci v práci skončit. A rozhodla jsem se dát dohromady a pak si teprve hledat něco novýho, normálního, co mě nepřivede do blázince.

Hned v pondělí jsem začala s rovnáním pocuchaných nervů opravdu poctivě. Do postele jsem si vzala knihu „Důmyslné umění jak mít všechno u prdele“ a hořkou čokoládu. Protože mám ještě rozečtenýho Hartla, začala jsem nejdříve touhle knížkou. A odpočívala jsem. A chvílema spala. Ale šlo to blbě, protože Ňuf si vzal home office a ve vedlejší místnosti cvakal do notebooku jak divej.

Pokračování textu „Prázdniny začínají“

Kde to vázne, méněžere?

Ňufovi zas přijela nějaká návštěva, tak jsem vyklízela pole. Stejně se chystal na víkend domů a já měla směny, tak mi to tentokrát ani moc nevadilo. Jediný, z čeho jsem trochu nervózní, aby mi něco někdo nesebral, protože po první návštěvě, kterou v době našeho vztahu měl, už nikdo nikdy nenašel odšťavňovač na pomeranče…

Ráno, když odcházel do práce a já se chystala sbalit a jet k našim, jsem měla trochu rejpavou. Nevím co to do mě vždycky vjede, skoro to vypadá, že mám chuť rozpoutat nějakou hádku. A to nemám, protože hádky bytostně nesnáším. Řekl mi, že mám po ránu vosí chování, vrazil mi pusu a odešel. Já ho velmi brzy následovala…

Pokračování textu „Kde to vázne, méněžere?“

Nezastavíš

I když jsme spolu byli jen chvíli, dost mi to píchlo. Sice pořád vykřikuju, že jsem samostatná a emancipovaná a kdesi cosi, ale ve dvou je to přece jen všechno jednodušší.

Dala jsem si dobrej jasmínovej čaj, jedno pivčo a pak jsme se odebrali k placení. Měla jsem doma takový super tenisky, úplně nový, ale mně jsou bohužel malý, tak jsem je nabídla jeho neteři. Stala se mi totiž taková hodně nemilá věc, prodala jsem kašmírovej svetr, co jsem měla ještě od Er., ale protože mi byl od začátku malej a za poslední rok jsem se ještě trochu zakulatila, rozhodla jsem se, že na něm aspoň teda něco utržím. Měl ještě visačku s cenovkou skoro 4000,-, to by bylo, abych ho neprodala. Prodala, dost pod cenou, ale byla jsem ráda. Ještě když jsem ho fotila, zdál se mi úplně v pohodě. Než jsem ho dala do obálky, probírala jsem ho, jestli na něm nejsou psí chlupy. Jaký bylo moje zděšení, že na něm příjemkyně našla celkem 6 děr, pravděpodobně od molů.

Pokračování textu „Nezastavíš“

Spoiler

Tak jo, celkem mi to psaní začíná chybět. Na začátku prosince jsem přestala chodit do práce a skončila v péči psychoterapeutky. Od tý doby jsem měla dva záchvaty, jeden takovej přiměřenej, druhej příšernej a nepamatuju si ho, bájo.

S Ňufem jsme se víceméně sestěhovali. Od zítra mě čekají menší prázdniny, protože jede pro Juniora a do toho doupěte bychom se ve třech pořádně nenaskládali, rezignovala jsem a jedu k našim. Navíc teda pořád mele o tom, že to dítě je moc malý na to, aby vidělo, že teda ta kamarádka táty s ním žije… Tak jasně, nicméně jsem zvědavá, jak mu vysvětlí, čí jsou tady po bytě ty náhrdelníky, náušnice a další dívčí serepatičky, který jsem si sem natahala. I když on je snad schopnej si je v rámci mlžení vzít na sebe sám…

Pokračování textu „Spoiler“

Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte

Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Pokračování textu „Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte“

„Chceš se rozejít?“

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Pokračování textu „„Chceš se rozejít?““

V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Pokračování textu „V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?“