Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte

Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Pokračování textu „Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte“

„Chceš se rozejít?“

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Pokračování textu „„Chceš se rozejít?““

V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Pokračování textu „V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?“

Dovolila jsem si dovolenou

Tohle byla vlastně jediná dovolená, kterou jsem si hlásila takhle dlouho dopředu. Manažer furt otravoval, ať si ji vyčerpám do konce září, že na podzim a zimu s volnem nemám počítat, tak jsem si celej týden takhle někdy už v únoru zarezervovala. Samozřejmě čím víc se blížila, tím víc brblal, že to tu bude dlouho bez dozoru. Ale já byla neoblomná. Ať si to tam třeba shoří!

Pokračování textu „Dovolila jsem si dovolenou“

Samý blesky a hromy

Těšila jsem se na pondělí. Měla jsem sice trochu výčitky, protože mi kolegyně v neděli psala, zda bych za ní nezaskočila, že jí není dobře a ona mi většinou vstříc vyjde, ale brzo mě to přešlo. Prý střevní potíže. Ty mám nonstop a taky do práce chodím. Navíc jsem z fotek viděla, že někde lila, tak měla spíš kocovinu a ta jí snad do pondělí přešla. A aby se neřeklo, tak jsem udělala všechnu všecičku práci, aby se věnovala jen čistě prodávání…

Pokračování textu „Samý blesky a hromy“

Zpátky do reality

Kolegyně měla během mé týdenní dovolené zákaz mě jakkoli otravovat. To otravování se týkalo samozřejmě především práce. Jednou to zkusila, ale byla hned zaražená, že mě to fakt nezajímá a ať mi dají svátek. Naštěstí to tedy pochopila a já měla opravdu týden relativně klid. Dokonce i Ňuf si všiml, že moje posraná práce se nestává součástí rozhovoru tak často, jako když do ní chodím…

Pokračování textu „Zpátky do reality“

Jdeme do sezóny

Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

Pokračování textu „Jdeme do sezóny“

Boštolka opecná

Tak jsem ten svůj blogovej deníček trošku zazdila. Není to proto, že by nebylo o čem psát – naopak. Mám za sebou spousty výletů, s Ňufem se nenudím(e) a momentálně „dávám“ výpověď v práci. Nebo spíš zbaběle prchám… Možná… Nevím. Téměř dva měsíce jsem nepsala, chybí mi to. A tak místo toho, abych se šla probírat fakturama, v kterých je po mé dvoutýdenní nepřítomnosti poměrně bordel, jsem otevřela editor a mám chuť vše dohnat… Ale tak hezky pěkně postupně.

Pokračování textu „Boštolka opecná“

Mně se tu líbí

Návrat do pracovního procesu bolel, ale nebylo to tak hrozný, jak jsem očekávala. Měla jsem před sebou celkem tři dny a jelikož jsem měla v úterý záskok, rozhodla jsem se ho strávit spíše poklidně a takovou tu jooo blbou práci si nechala až na středu.

Je teda pravda, že hned ráno jsem obrečela svoji výplatu, přišla celkem malá, opět v ní není to, co mi dlužej a podle výplatnice jsem potom zjistila, že mám prosím pěkně odměny 0 korun. To jsem nikdy neměla. I kolegyňka tam měla aspoň tu blbou tisícovku. Nevím podle čeho to určujou, ale já tu minimálně pořád navíc dělám administrativu a příjem zboží. Přijde mi to nespravedlivý, navíc jak už poněkolikátý zmiňuju, sám mi přidání slíbil někdy v lednu… Pokračování textu „Mně se tu líbí“

Pár dní prázdnin

Bývalá kolegyně, od který jsem teda mimochodem zas od veletrhu nedostala jedinou zprávu, mi vždycky uznale říkala: „Jojo, vy umíte zkrátka žít.“ A já si už tehdy uvědomovala, jak je pro mě důležitý mít pestře nabitý program. Nesnesu stereotyp a nudu. Jo, jednou za čas jsem schopná celej den proválet v pyžamu u televize, ale akce a trávení času s dobrými lidmi – to je to, oč tu nejvíc běží. A teprve teď mám pocit, že to tak dělám…

Asi jste si všimli, že jsem už omezila i blogování. Není čas. Nechci říct, že není chuť, ta by i byla, ale jak furt někde poletuju, tak poslední dobou ten notebook doma ani nezapínám a jediný chvíle, kdy se dostanu k internetu a dělám si svoje, jsou ty volnější v práci. Která mě pěkně prcá, ale o tom dále… 

Pokračování textu „Pár dní prázdnin“