A tak jsem poklekla na pomyslnou startovní čáru. Když jsem do firmy, která se stala mou momentální chlebodárkyní, v září posílala životopis, hlavou mi proběhla vzrušující myšlenka, že když se mi nedaří ve vztazích, na „starý kolena“ udělám alespoň tu kariéru.

Krátce na to slovo dalo slovo a já byla skutečně přijata. Mohla jsem si vybrat, jestli se stanu součástí nějaké pražské pobočky knihkupectví, nebo se ujmu prodejny s papírenským zbožím. Protože mě to k tvůrčí činnosti táhne už od mala, navíc se mi líbila představa, že budu u zrodu něčeho nového, zvolila jsem si papírnictví.

Pokračování textu „Teeeď!“ →

V práci se teď opravdu nenudím. Objednávky značně vzrostly, objednáváme všelijaký obalový materiál na zboží, tiskárna pracuje na dotiscích vyprodaných titulů a furt k nám někdo něco vozí, nebo naopak odváží, takže s eN. nosíme a nosíme. Do toho probíhá veletrh v Havlíčkově Brodě, kde sice fyzicky nejsem, ale zboží na stánek jsem z velké části připravovala. A tak dále a tak dále.

Pokračování textu „Tatínek vám vyhlásí válku!“ →

Vždycky když mám pocit, že můj život zamrzl na určitém – a to především na ne úplně pozitivním – bodě, vrhnu se do úklidu. Do úklidu čehokoli. Pokoje, oblečení, sbírek, blogu, počítače, záložek, kanceláře nebo skladu. A tak jsem včera drhla parapet. Vzala jsem do ruky fialový plastový kelímek… Ten, ze kterýho jsem na Karlštejně do sebe vehementně klopila (nejenom) Tequilu a který se mi nějak pořád nedaří vrátit majiteli. A asi právě z něj na mě vypadl pavouk. Možná že pro štěstí…

Pokračování textu „Vnitřní boj“ →

Je to už taková ta klasika, která mě přestala překvapovat a vyvádět z míry. Jak říká Elektrikář: „Prosímvás, za dvě hodiny může být všechno jinak…“ Tenhle článek (část o koupání) jsem rozepsala někdy v pondělí. No, a protože mi to přišlo na deníček krátký, říkala jsem si, že ještě pár dní počkám, co se zase semele a rozšířím to. A přátelé, kdo sledujete moji malou ukrajinskou telenovelu, má se na co těšit.

Pokračování textu „Musí to být boží“ →

Musíš se držet, být statečná, srát na to… Už na to nemám. Nemám na to nervy! Jasný, jsem velká rozumná holka, ale momentálně zažívám asi tu největší zradu mého života…

Odjakživa mám problém s tím abych našla nějaký svůj smysl života. Jsem možná příliš líná, možná mám smůlu, nebo tak kombinace obojího… Pokračování textu „Ať tě výčitky sežerou za živa!“ →

Prázdniny už nějakou dobu nemám. I přesto v práci, se kterou za pár dní oslavím 2. výročí, máme přes léto celkem volný režim. Pravda, letos to taková flákačka jako loni nebyla, ale i tak je prostě všude takovej klid. Možná až moc.

Čas se zbláznil. I když se mi každá minuta vleče, neskutečně to utíká. Cítím se jak v nějakým labyrintu, ze kterýho neznám cestu. Nejhorší na tom je, že nemám ani nejvzdálenější tušení, jaká by ta cesta měla být a už vůbec nevím, kam se chci vlastně dostat.

Pokračování textu „Bude to lepší a lepší“ →

I když mi kamarádi říkají, že jsem člověk, co vydrží všechno a je pravda, že už jsem zažila spousty sraček a tak nějak jsem se ze všeho nakonec dostala (co jinýho mi taky zbylo, žejo) poslední dobou prožívám jednu z nejhorších nočních můr mého života. Děsím se každé další minuty, hodiny, dne… Chci aby to okamžitě skončilo, protože si myslím, že si tohle fakt nezasloužím a přemýšlím, čím jsem svou karmu tak nasrala. Pokračování textu „Je to jen zkouška“ →

Posledních pár dní se držím hesla „hlavně se z toho neposrat“ a fakt se nestačím divit, jak moc se mi život přetočil vzhůru nohama. A i když jsem si říkala, že už o tom co se děje psát nebudu, prostě mi to nedá a je to asi jediná možnost, jak si ty myšlenky nějak utřídit…

Opravdu nemám tušení, čím jsem svou karmu rozčílila, ale ta situace ohledně Er. mě začíná ničit. Připadám si trošku jako Michael Douglas ve filmu „Hra“ a nepřeju si nic jinýho, než aby byl už konec… Aby někdo vyběhl a řekl: „Obstála jsi. A támhle nám prosím zamávej do skryté kamery!“

Pokračování textu „„Zamávejte nám do skryté kamery!!!““ →

I když to nikoho nezajímá, cítím nutkání další kapitolu života uzavřít, alespoň zde na blogu… Nechce se mi věřit, že ten rozkošnej milej sen se ze dne na den změnil v tu nejhorší noční můru, ale zdá se, že je to tak. A protože jsem prý silná, budu se teď nějakou dobu hroutit a pak se budu smát a děkovat osudu, který má velice zvrhlý smysl pro humor, že mi připravil takovou krásnou životní lekci… Jako vždycky… Pokračování textu „A tak končí další pohádka“ →

A tak jsem včera byla podpořit homosexuály. Ne teda na samotném pochodu, nejsem příznivcem takových akcí, ale na Letnou jsem dorazila. Z okna to vypadalo na docela chladné počasí, takže ta výheň na pláni mě nemile překvapila. Hrdinství šlo stranou stejně tak jako moje mikina.

Účastníci, se kterými jsem se tam sešla, byli už notně posilnění alkoholem. Ono pít rum na tom sluníčku už od rána… No. S Fí. jsme zašli do Billy, já si koupila akorát 3 pivka, který zteplaly ještě než jsme se stihli vrátit. Našla jsem policejní reflexní vestu. Strašně jsem si ji chtěla vzít, ale okrádat strážníky městské policie mi přišlo trošku nevhodný, takže jsem ji tam nechala…

Pokračování textu „Zas jedna zbytečná neděle“ →