Ňufovi zas přijela nějaká návštěva, tak jsem vyklízela pole. Stejně se chystal na víkend domů a já měla směny, tak mi to tentokrát ani moc nevadilo. Jediný, z čeho jsem trochu nervózní, aby mi něco někdo nesebral, protože po první návštěvě, kterou v době našeho vztahu měl, už nikdo nikdy nenašel odšťavňovač na pomeranče…

Ráno, když odcházel do práce a já se chystala sbalit a jet k našim, jsem měla trochu rejpavou. Nevím co to do mě vždycky vjede, skoro to vypadá, že mám chuť rozpoutat nějakou hádku. A to nemám, protože hádky bytostně nesnáším. Řekl mi, že mám po ránu vosí chování, vrazil mi pusu a odešel. Já ho velmi brzy následovala…

Pokračování textu „Kde to vázne, méněžere?“ →

I když jsme spolu byli jen chvíli, dost mi to píchlo. Sice pořád vykřikuju, že jsem samostatná a emancipovaná a kdesi cosi, ale ve dvou je to přece jen všechno jednodušší.

Dala jsem si dobrej jasmínovej čaj, jedno pivčo a pak jsme se odebrali k placení. Měla jsem doma takový super tenisky, úplně nový, ale mně jsou bohužel malý, tak jsem je nabídla jeho neteři. Stala se mi totiž taková hodně nemilá věc, prodala jsem kašmírovej svetr, co jsem měla ještě od Er., ale protože mi byl od začátku malej a za poslední rok jsem se ještě trochu zakulatila, rozhodla jsem se, že na něm aspoň teda něco utržím. Měl ještě visačku s cenovkou skoro 4000,-, to by bylo, abych ho neprodala. Prodala, dost pod cenou, ale byla jsem ráda. Ještě když jsem ho fotila, zdál se mi úplně v pohodě. Než jsem ho dala do obálky, probírala jsem ho, jestli na něm nejsou psí chlupy. Jaký bylo moje zděšení, že na něm příjemkyně našla celkem 6 děr, pravděpodobně od molů.

Pokračování textu „Nezastavíš“ →

Tak jo, celkem mi to psaní začíná chybět. Na začátku prosince jsem přestala chodit do práce a skončila v péči psychoterapeutky. Od tý doby jsem měla dva záchvaty, jeden takovej přiměřenej, druhej příšernej a nepamatuju si ho, bájo.

S Ňufem jsme se víceméně sestěhovali. Od zítra mě čekají menší prázdniny, protože jede pro Juniora a do toho doupěte bychom se ve třech pořádně nenaskládali, rezignovala jsem a jedu k našim. Navíc teda pořád mele o tom, že to dítě je moc malý na to, aby vidělo, že teda ta kamarádka táty s ním žije… Tak jasně, nicméně jsem zvědavá, jak mu vysvětlí, čí jsou tady po bytě ty náhrdelníky, náušnice a další dívčí serepatičky, který jsem si sem natahala. I když on je snad schopnej si je v rámci mlžení vzít na sebe sám…

Pokračování textu „Spoiler“ →

Moje práce se mě rozhodla ty poslední 4 měsíce vychutnat. Požární poplach. V úterý hezky pěkně od rána. Papír s informací, že se bude konat, jsem prolítla očima a zahodila ho s tím, že do prosince daleko. Nevím, na co jsem zrovna myslela, asi na to jak mě někdo sere, ale poplach se konal samozřejmě už v říjnu. Ještě že je týden o ten svátek kratší, pomyslela jsem si ráno, když se mi absolutně nechtělo vylézt z postele. Přitulila jsem se k Ňufovi a nechtěla nikam.

Pokračování textu „Dumky, žalky… už to, prosím, někdo zastavte“ →

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Pokračování textu „„Chceš se rozejít?““ →

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Pokračování textu „V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?“ →

Tohle byla vlastně jediná dovolená, kterou jsem si hlásila takhle dlouho dopředu. Manažer furt otravoval, ať si ji vyčerpám do konce září, že na podzim a zimu s volnem nemám počítat, tak jsem si celej týden takhle někdy už v únoru zarezervovala. Samozřejmě čím víc se blížila, tím víc brblal, že to tu bude dlouho bez dozoru. Ale já byla neoblomná. Ať si to tam třeba shoří!

Pokračování textu „Dovolila jsem si dovolenou“ →

Těšila jsem se na pondělí. Měla jsem sice trochu výčitky, protože mi kolegyně v neděli psala, zda bych za ní nezaskočila, že jí není dobře a ona mi většinou vstříc vyjde, ale brzo mě to přešlo. Prý střevní potíže. Ty mám nonstop a taky do práce chodím. Navíc jsem z fotek viděla, že někde lila, tak měla spíš kocovinu a ta jí snad do pondělí přešla. A aby se neřeklo, tak jsem udělala všechnu všecičku práci, aby se věnovala jen čistě prodávání…

Pokračování textu „Samý blesky a hromy“ →

Kolegyně měla během mé týdenní dovolené zákaz mě jakkoli otravovat. To otravování se týkalo samozřejmě především práce. Jednou to zkusila, ale byla hned zaražená, že mě to fakt nezajímá a ať mi dají svátek. Naštěstí to tedy pochopila a já měla opravdu týden relativně klid. Dokonce i Ňuf si všiml, že moje posraná práce se nestává součástí rozhovoru tak často, jako když do ní chodím…

Pokračování textu „Zpátky do reality“ →

Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

Pokračování textu „Jdeme do sezóny“ →