Na úterní večer jsem se moc těšila. Původně to teda vypadalo, že si budu muset koncert Schodiště v pražském Vagonu nechat ujít, ale nakonec mi to nedalo a poprosila jsem kolegyňku, jestli by to za mě nevzala. Souhlasila, takže jsem měla celý den pěkně pro sebe.

Poslední dobou se ve mně něco zlomilo a ne že bych byla vyloženě nafrněná, ale začala jsem si trochu víc věřit a podle toho se i chovat. Vzala jsem si na sebe krátký vínový šaty, udělala si nehty, přes to oblíkla novou mikču s růžema, do uší jsem šoupla náušnice s granáty po prababičce a rty přetřela tmavou rtěnkou. Jako bonus jsem na sebe oblékla kabát, který mi ještě nedávno byl malý. Wow, nevypadá to vůbec zle! Jde se na párty!

Pokračování textu „I tak se dá žít…“ →

Pokaždý, když sleduji nějaký seriál, tak si říkám, jak to ty postavy dělají, že se velmi rychle dokáží zamilovat do někoho novýho. Když pak spočítáte všechny partnery svého oblíbeného hrdiny, který během 10 řad vystřídal, než našel toho pravýho parťáka, nestačíte se divit, jak vysoký číslo to je.

Jenže ona to není výsada jen filmového plátna. Znám takový lidi i v realitě. Když jim jejich láska nebeská dá košem, během měsíce vzplanou novou vášní a celý ten kolotoč jede nanovo, jen po boku někoho dalšího. Přemýšlím, jestli mi to přijde divný, nebo jim  závidím.

Pokračování textu „Mám tě ráda!“ →

Vždycky když se chystám bilancovat nad rokem, ve kterém jsem, vzpomenu si na výbornou větu Karol, kterou použila pod jeden takový článek ještě na minulém blogu. Že laťka pro překonání roku leží prakticky na zemi, takže ten další bude stopro lepší. A víte co je nejhorší? Ta laťka se od té doby úspěšně zavrtává.

Myslela jsem si, že 2016 kdy se mi všechno začalo nehorázně srát byl fakt nejhorší. Pak přišel 2017, ze začátku katastrofa, ale pak se to začalo lepšit a já dosáhla toho, co jsem si tak přála. S Er. jsme se k sobě vrátili a začali spolu napůl žít. Nebylo to snadný, ale zažila jsem nespočet chvil, kdy jsem si konečně připadala šťastná. Do tý doby, než moje bývalá zaměstnankyně odmítala vyplatit Jusepha a ten s cílem pomsty zatáhl Er. do kolotoče šílených malérů, ze kterých se vlastně nikdy už nedostal. Náš vztah tím skončil a já si od tý doby připadám neúplná…

Pokračování textu „Zkurvenec 2018“ →

V hlavě se mi honí jeden nápad na článek za druhým. Opravdu jsem se těšila, jak si na nové adrese budu pěkně pokračovat v tom svém pisálkovství. Žel, času není nazbyt, protože když už mám volno, tak ho raději trávím s přáteli a rodinou, no a aby toho nebylo málo, umřel mi notebook.

Proto tedy, jako správný rebel, využívám tiché momenty, kdy nám na krám nechodí lidi, a s výrazem nedůvěřivého detektiva hážu svoje skoro měsíc starý zážitky do editoru…

Pokračování textu „Není čas“ →

Už od léta jsem se těšila na 9. listopadu, kdy moje oblíbené Schodiště vystupovalo v čelákovickym kulturáku. Dokonce mi v nový práci vyšli vstříc, abych ten den neměla směnu a mohla tak v klidu jet upustit trochu páru.

Pokračování textu „Řádnej bigbeat!“ →

Mám takovou jednu vlastnost, u který se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je kladná, či nikoliv. Jsem totiž schopná se do všeho až nepřirozeně nadchnout. Obvykle se to týká práce. Ať dělám cokoli, stává se ze mě velice rychle nesnesitelný workoholik.

A i proto jsem nesla těžce ten chaos, který zavládl na našem pracovišti. Možná si řeknete: „Jsi jen blbá prodavačka, tak co to hrotíš.“ Ale já už od začátku vím, že jsem něco víc a mám našlápnuto na kariéru. Konečně. Roky tvrdé dřiny zasely první semínka a já věřím, že za pár let bude co sklízet…

Pokračování textu „Těší mě, kápo!“ →

V pondělí jsme se v prodejně sešli už v osm ráno. Byla naplánovaná slavnostní otevíračka. Tradičně jsem o to nejlepší přišla – jako takhle, krom červenýho koberce, pár balónků a misky s bonbónama se nic extra nedělo, šampáňo zkrátka nikdo nedonesl, ale stejně. Člověk se tam s tím crcá a smetanu slízne zas někdo jinej.

Pokračování textu „A plav!“ →

A tak jsem poklekla na pomyslnou startovní čáru. Když jsem do firmy, která se stala mou momentální chlebodárkyní, v září posílala životopis, hlavou mi proběhla vzrušující myšlenka, že když se mi nedaří ve vztazích, na „starý kolena“ udělám alespoň tu kariéru.

Krátce na to slovo dalo slovo a já byla skutečně přijata. Mohla jsem si vybrat, jestli se stanu součástí nějaké pražské pobočky knihkupectví, nebo se ujmu prodejny s papírenským zbožím. Protože mě to k tvůrčí činnosti táhne už od mala, navíc se mi líbila představa, že budu u zrodu něčeho nového, zvolila jsem si papírnictví.

Pokračování textu „Teeeď!“ →

V práci se teď opravdu nenudím. Objednávky značně vzrostly, objednáváme všelijaký obalový materiál na zboží, tiskárna pracuje na dotiscích vyprodaných titulů a furt k nám někdo něco vozí, nebo naopak odváží, takže s eN. nosíme a nosíme. Do toho probíhá veletrh v Havlíčkově Brodě, kde sice fyzicky nejsem, ale zboží na stánek jsem z velké části připravovala. A tak dále a tak dále.

Pokračování textu „Tatínek vám vyhlásí válku!“ →

Vždycky když mám pocit, že můj život zamrzl na určitém – a to především na ne úplně pozitivním – bodě, vrhnu se do úklidu. Do úklidu čehokoli. Pokoje, oblečení, sbírek, blogu, počítače, záložek, kanceláře nebo skladu. A tak jsem včera drhla parapet. Vzala jsem do ruky fialový plastový kelímek… Ten, ze kterýho jsem na Karlštejně do sebe vehementně klopila (nejenom) Tequilu a který se mi nějak pořád nedaří vrátit majiteli. A asi právě z něj na mě vypadl pavouk. Možná že pro štěstí…

Pokračování textu „Vnitřní boj“ →