Tak furt dělali cavyky s tou mojí dovolenou a když mi ji teda udělili, začalo samozřejmě chodit bambilion zboží na prodejnu. Jak jinak, že. Měla jsem mít volno a ono ne, ono hezky pěkně do práce. A to celkově ten den nezačal nejlíp. Ňuf byl ráno při chuti, já nějak ne, tak jsem ho odmítla, ať toho nechá. Nechal bez keců, tak jsem doufala že je vše furt krásný sluníčkový růžový, ale později jsem se dozvěděla, že jsem byla vedle jak ta jedle…

Pokračování textu „Jdeme do sezóny“ →

Tak jsem ten svůj blogovej deníček trošku zazdila. Není to proto, že by nebylo o čem psát – naopak. Mám za sebou spousty výletů, s Ňufem se nenudím(e) a momentálně „dávám“ výpověď v práci. Nebo spíš zbaběle prchám… Možná… Nevím. Téměř dva měsíce jsem nepsala, chybí mi to. A tak místo toho, abych se šla probírat fakturama, v kterých je po mé dvoutýdenní nepřítomnosti poměrně bordel, jsem otevřela editor a mám chuť vše dohnat… Ale tak hezky pěkně postupně.

Pokračování textu „Boštolka opecná“ →

Návrat do pracovního procesu bolel, ale nebylo to tak hrozný, jak jsem očekávala. Měla jsem před sebou celkem tři dny a jelikož jsem měla v úterý záskok, rozhodla jsem se ho strávit spíše poklidně a takovou tu jooo blbou práci si nechala až na středu.

Je teda pravda, že hned ráno jsem obrečela svoji výplatu, přišla celkem malá, opět v ní není to, co mi dlužej a podle výplatnice jsem potom zjistila, že mám prosím pěkně odměny 0 korun. To jsem nikdy neměla. I kolegyňka tam měla aspoň tu blbou tisícovku. Nevím podle čeho to určujou, ale já tu minimálně pořád navíc dělám administrativu a příjem zboží. Přijde mi to nespravedlivý, navíc jak už poněkolikátý zmiňuju, sám mi přidání slíbil někdy v lednu… Pokračování textu „Mně se tu líbí“ →

Bývalá kolegyně, od který jsem teda mimochodem zas od veletrhu nedostala jedinou zprávu, mi vždycky uznale říkala: „Jojo, vy umíte zkrátka žít.“ A já si už tehdy uvědomovala, jak je pro mě důležitý mít pestře nabitý program. Nesnesu stereotyp a nudu. Jo, jednou za čas jsem schopná celej den proválet v pyžamu u televize, ale akce a trávení času s dobrými lidmi – to je to, oč tu nejvíc běží. A teprve teď mám pocit, že to tak dělám…

Asi jste si všimli, že jsem už omezila i blogování. Není čas. Nechci říct, že není chuť, ta by i byla, ale jak furt někde poletuju, tak poslední dobou ten notebook doma ani nezapínám a jediný chvíle, kdy se dostanu k internetu a dělám si svoje, jsou ty volnější v práci. Která mě pěkně prcá, ale o tom dále… 

Pokračování textu „Pár dní prázdnin“ →

Paradoxně jsem neměla za posledních x let tolik volnýho času, jako mám tyto dva týdny. I přesto jsem textový editor otevřela až ve čtvrtek. A stejně ho záhy zas zavřela… Nenudím se. (Teda teď trochu jo, protože jsem nucena být doma.) Asi by mě překvapilo, kdybych si jednou, třeba takhle po normálním víkendu, sedla, zívla si a řekla: „Sakra, to byla teda nuda.“

Pokračování textu „A tak se flákám…“ →

„Jak dlouho spolu randujeme?“ „Noo, dva měsíce už to budou… Si pamatuju když jsem tě viděla poprvý… To bylo prvního února.“ „To bylo jak jsi chtěla zavolat to taxi, co? Já si tě všiml už ale mnohem dřív…“

Včera jsem si cestou z výletu uvědomila, že jsem v Hospůdce nebyla už skoro měsíc. Za prvý mě vyděsilo, jak ten čas opravdu příšerně utíká a za druhý mi to přijde vtipný vzhledem k tomu, že jsem tam dřív vysedávala furt a teď mám druhý domov v tý samý ulici a ne a ne tam zajít… Na jednu stranu, všichni víme, proč jsem tam tak často vysedávala…

Pokračování textu „Už to vím, já vím“ →

Stejně jsem nějak po tom našem posledním setkání nevěděla, na čem jsem. Vyjádření: „A pak mi do života vpadneš ty a já vůbec nevím co dělat.“ nebylo úplně jednoznačný. Kdyby nám bylo 15, tak se ho zeptám: „Budeš se mnou chodit?“ Ale takhle?

I přesto jsem z toho měla dobrej pocit. Myslím, že si to teď musí srovnat v hlavě, má na to pár dní, chystá se domů, takže se zas nějakou dobu neuvidíme. A třeba zjistí to samý co jsem zjistila já už dávno. Že je nám spolu dobře a když spolu těch pár dní nejsme, je to takový divný a krapet neúplný. Občas se přistihnu i u toho, že se mi stýská…

Pokračování textu „„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.““ →

Tři týdny. Tři zasraný dlouhý týdny uplynuly od našeho posledního setkání. A já propadla panice a velkýmu zoufalství. Co jsem sakra udělala blbě? Co jsem zas pokonila? „Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí, ani jsme se pořádně neznali…“

Myslela jsem, že už asi zešílím. Od našeho posledního hovoru se neozýval ani přes ten blbej FB. Omrzela jsem ho tak moc rychle? Vždyť mě ani neojel! Kdyby jo, tak budiž, nebyl by první, ale po tom všem to musí být přece jen zlý sen… Proč mi vpadl do života, totálně mi ho přemotal a pak prchl? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Kolikrát si ještě namelu hubu? Ale ne, je ze mě celej paf, jen nemá čas. Já ho taky nemám, nezruším akce, který mám naplánovaný ještě z dob, kdy jsem o jeho existenci neměla sebemenší tušení…

Pokračování textu „Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí“ →

Přemýšlím, kde se vzalo to prokletí. Všechno je super a najednou bum a začne se to sypat jak domeček z karet. Snad je to jen má iracionální paranoia, ale ačkoli dělám, co mohu, nedovedu se bránit negativním myšlenkám a obavám.

„Bude to dobré, Káťo, dobré to bude!“ chlácholí mě brácha přes chat hláškou z jednoho našeho milovaného filmu. A já tomu věřím, i když se někde uvnitř sebe třepu strachy, že jsem to všechno posrala a ani vlastně pořádně nevím jak.

Pokračování textu „Ode snu ke snu“ →

Sedíš mi na hrudi, hlavně když usínám. Po setmění je tvá přítomnost intenzivnější. Zarýváš své dlouhé tupé drápy do zbytků mé duše. Chce se mi křičet, ale zvládáš mi svírat i hrdlo. Čím víc se snažím popadnout dech, tím víc mě stlačuješ k zemi. Propadám se. Hloubš než si dovedu představit. Vzdaluji se své tělesné schránce, slyším sirény. Jsou hlasitější. Jsou tak hlasité, že je přestávám slyšet, ale dál a dál se propadám a ty mi stále vytrvale stlačuješ hruď a dlouhými kostnatými prsty objímáš krk. Z očí mi vytryskávají první slzy, které se mění v proudy. Nejde to zastavit. Směješ se. Tvůj obličej pohlcuje křečovitý úsměv a já cítím upřímnou radost vycházející z tvého nitra. Čím víc se raduješ, tím je můj osobní prostor uvnitř menší a menší. Je tak malý, že pochybuju o jeho existenci.

Hodinové ručičky se vydaly na cestu pozpátku a kolem nás je tupé světlo. To hloupé šedé světlo prázdnoty. Jakoby ti na chvíli došly síly, lehce uvolňuješ svůj stisk a já se mohu nadechnout. Jen tak, symbolicky, víc si nezasloužím. Prosím tě. Prosím o odpuštění, kaju se, udělám cokoli, jen prosím, odejdi, slez z mojí hrudi, přestaň mě svírat, nesměj se. Odejdi někam daleko a už se nikdy nevracej. Nestojím o tvou přítomnost, o tvé doteky, o tvé činy.

Na stole stojí nedopitý kalíšek. Lehce vyčpělé Chardonnay ztrácí svou intenzitu. Nikdo tě nezval na skleničku. Tak se sbal a táhni. Křičela bych, bila bych kolem sebe, ale objímá mě to hloupé šedé světlo a veškerý zbytek energie jsem investovala do proudu slz. Stále se mi směješ. Koukáš se mi tím prázdným pohledem hluboko do očí. Vzdávám se.

Čekám. Na zázrak. Na to, až tě omrzím. Až si najdeš jinou bytost, do který můžeš zarývat drápy, rdousit ji a vysmívat se jí. A až se to stane, budu doufat, že už se nikdy nevrátíš.