Ale mně se vůbec nechce. Nicméně po těch vašich hezkých podporujících komentářích by bylo asi fér se podělit, co se za ten poslední měsíc (ne)stalo. Tak to pojďme zkusit, třeba z toho něco vyleze.
Archiv rubriky: Klávesnicí
Nasrat
A tak jsem se rozhodla, že si pořídím váhu. A ne jen tak ledajakou! Na jednom známém internetovém prodejním portálu jsem si vybrala nějakou spešl fitness, která vám změří všechny špeky a vody a svaly v těla a vypočítá optimální hodnoty a jako bonus doporučí kolik toho máte sežrat, abyste byli zas krásní a štíhlí. V pátek jsem si ji s bušícím srdcem vyzvedla ve výdejně. V sobotu jsem po nesmělém a lehce nervózním kroužení kolem ní našla odvahu a vlezla na ni. A od tý doby se bojím i nadechnout. Předtucha se stala skutečností, za dobu nouzového stavu jsem se dostala na číslo nebeské a téměř nekonečné.
Hrabání se v minulosti
Jsem marnivý sběratel a materialista. Od mala křečkuju kde co, od sběratelských předmětů, přes kosmetický vychytávky až po boty a zážitky. Jak se pro něco nadchnu, tak neznám hranice. A asi i podle toho vypadá (mimo jiné) můj externí disk k počítači, do kterého jsem se ve středu ponořila…
Jak se máte?
Tu na to zase peču, co?
A tak jsem si řekla, že vás přijdu aspoň pozdravit a vyzjistit, co je novýho. Venku se zastavil čas. I na Smíchově, kde momentálně žiju, nepotkáte skoro ani živáčka. Pro mě jedině dobře, bývalá práce mi tak znechutila lidstvo, že mi tenhle stav, kdy jsou všichni zalezlí doma, vcelku vyhovuje.
Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?
Poslední dobou čím dál tím víc přemýšlím, jakej má to moje blogování smysl. Jestli vůbec nějakej. Vím, že je tu pár lidí, co mě čtou. Sem tam zanecháte stopu v podobě komentáře, někdo mi občas napíše i nějakou soukromou zprávu a mě to všechno těší. Jenže často mám díky tomu pocit, že tu na sebe a svoje okolí vybleju víc než je zdrávo. Teď už se mi teda nestává, že by mě na ulici zastavovali cizí lidi a říkali: „Jééé, ty máš ten blog viď, já tě děsně dlouho čtu!“ Bude to asi i tím, že ta éra, v který jsem tohle zažívala, už pominula. Dávno nepůsobím na blog.cz, moje články se neobjevují na titulce Autorského klubu, kde jsem bývala hrdým členem, a přestala jsem strkat nos do český hudební scény…
Pokračování textu „Jinak je zlatej aneb jak to vlastně doopravdy je a co bude dál s blogem?“
Jakej byl?
Každý rok píšu tyhle bilance. A taky si každý rok říkám, že to zas teda nebyla žádná sláva. Celej dospělej život vlastně hledám – práci a chlapa. A jakmile jedno z toho najdu, tak to druhý se posere. Když jsem byla s Ex., nemohla jsem se po maturitě dlouho nikde uchytit. Tehdy to bylo s prací fakt bídný a bez praxe člověk neměl šanci. Pak jsme se rozešli a já získala místo v jedné prima firmě a potom v chráněný dílně. Tam jsem poznala Er. a práce šla do kopru. Tak jsem ji změnila a pak zas zmizel. A když jsem si konečně našla místo v papírnictví, kde jsem si připadala spokojeně, do půl roku přišel Ňuf a bylo zase po pracovním štěstí… Celkem se teď bojím najít si něco novýho…
Nicméně… Rok 2019 se i přes ty moje zdravotní trable a ztráty místa, který mě ničilo, vydařil. Dokonce si troufám říct, že to byl snad nejhezčí rok mýho života! A to je přece hrozně bezva a pozitivní. Ou jé.
Ježíšek naježil a rok 2019 skončil
Ráno to bylo v pohodě, až na to, že jsem neměla hlas. Nevadí, stane se. Kolem devátý přijel táta s dárkama a protože Ňuf se vracel až večer před Štědrým dnem, rozhodla jsem se je naježit už v sobotu, balíčky budou v bezpečí, nikdo do nich nepoleze.
Den jsem trávila menšíma přípravama, úklidem a večer za mnou přijel Fí., to abych se nebála. Blbý je, že on vždycky začne kolem 23:00 usínat a já pak nevím co s ním. Tentokrát to nebylo jiný, nejdřív byla zábava, i když málem rozbalil balíčky on, ale pak mu klesala hlava. Nesměle jsem navrhla, že to můžeme klidně zabalit, taky jsem po 4 hodinách spánku nebyla úplně v párty módu, načež mi opáčil, že má v mrazáku ještě tu vodku, takže žádný utínání mejdanu nebude.
„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.“
V dobách, kdy jsem ještě pracovala v chráněný dílně, jsem si v různých životních zvratech poměrně libovala. Nemám ráda stereotyp a když je dlouho klid, začínám se nudit. Takhle když na to koukám, je to poměrně zvrhlý, ale co se dá dělat.
Poslední dva týdny roku 2019 se nadmíru vydařily. Stalo se mnohé a kupodivu to nebyly žádný velký katastrofy a až na jednu rozepři s Ňufem, který prostě budou součástí našich životů, protože on je starší a kouká na spousty věcí s nadhledem nebo mě naopak přivádí k šílenství tím, že se chová tak na 10, a já jsem umanutej blbec, co musí mít poslední slovo, to byly fakt samý pěkný věci.
Pokračování textu „„Já jsem K. a právě jsem vám rozsedla křeslo.““
Prázdniny začínají
Začal prosinec. Vánoce se blíží a já mám všeho dost. Tak jsem se objednala na úterý k doktorce a byla odhodlaná za její pomoci v práci skončit. A rozhodla jsem se dát dohromady a pak si teprve hledat něco novýho, normálního, co mě nepřivede do blázince.
Hned v pondělí jsem začala s rovnáním pocuchaných nervů opravdu poctivě. Do postele jsem si vzala knihu „Důmyslné umění jak mít všechno u prdele“ a hořkou čokoládu. Protože mám ještě rozečtenýho Hartla, začala jsem nejdříve touhle knížkou. A odpočívala jsem. A chvílema spala. Ale šlo to blbě, protože Ňuf si vzal home office a ve vedlejší místnosti cvakal do notebooku jak divej.
Kde to vázne, méněžere?
Ňufovi zas přijela nějaká návštěva, tak jsem vyklízela pole. Stejně se chystal na víkend domů a já měla směny, tak mi to tentokrát ani moc nevadilo. Jediný, z čeho jsem trochu nervózní, aby mi něco někdo nesebral, protože po první návštěvě, kterou v době našeho vztahu měl, už nikdo nikdy nenašel odšťavňovač na pomeranče…
Ráno, když odcházel do práce a já se chystala sbalit a jet k našim, jsem měla trochu rejpavou. Nevím co to do mě vždycky vjede, skoro to vypadá, že mám chuť rozpoutat nějakou hádku. A to nemám, protože hádky bytostně nesnáším. Řekl mi, že mám po ránu vosí chování, vrazil mi pusu a odešel. Já ho velmi brzy následovala…