Paradoxně jsem neměla za posledních x let tolik volnýho času, jako mám tyto dva týdny. I přesto jsem textový editor otevřela až ve čtvrtek. A stejně ho záhy zas zavřela… Nenudím se. (Teda teď trochu jo, protože jsem nucena být doma.) Asi by mě překvapilo, kdybych si jednou, třeba takhle po normálním víkendu, sedla, zívla si a řekla: „Sakra, to byla teda nuda.“

Pokračování textu „A tak se flákám…“ →

„Jak dlouho spolu randujeme?“ „Noo, dva měsíce už to budou… Si pamatuju když jsem tě viděla poprvý… To bylo prvního února.“ „To bylo jak jsi chtěla zavolat to taxi, co? Já si tě všiml už ale mnohem dřív…“

Včera jsem si cestou z výletu uvědomila, že jsem v Hospůdce nebyla už skoro měsíc. Za prvý mě vyděsilo, jak ten čas opravdu příšerně utíká a za druhý mi to přijde vtipný vzhledem k tomu, že jsem tam dřív vysedávala furt a teď mám druhý domov v tý samý ulici a ne a ne tam zajít… Na jednu stranu, všichni víme, proč jsem tam tak často vysedávala…

Pokračování textu „Už to vím, já vím“ →

Stejně jsem nějak po tom našem posledním setkání nevěděla, na čem jsem. Vyjádření: „A pak mi do života vpadneš ty a já vůbec nevím co dělat.“ nebylo úplně jednoznačný. Kdyby nám bylo 15, tak se ho zeptám: „Budeš se mnou chodit?“ Ale takhle?

I přesto jsem z toho měla dobrej pocit. Myslím, že si to teď musí srovnat v hlavě, má na to pár dní, chystá se domů, takže se zas nějakou dobu neuvidíme. A třeba zjistí to samý co jsem zjistila já už dávno. Že je nám spolu dobře a když spolu těch pár dní nejsme, je to takový divný a krapet neúplný. Občas se přistihnu i u toho, že se mi stýská…

Pokračování textu „„Jen s tebou se můžu chovat tak, jak to cítím.““ →

Tři týdny. Tři zasraný dlouhý týdny uplynuly od našeho posledního setkání. A já propadla panice a velkýmu zoufalství. Co jsem sakra udělala blbě? Co jsem zas pokonila? „Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí, ani jsme se pořádně neznali…“

Myslela jsem, že už asi zešílím. Od našeho posledního hovoru se neozýval ani přes ten blbej FB. Omrzela jsem ho tak moc rychle? Vždyť mě ani neojel! Kdyby jo, tak budiž, nebyl by první, ale po tom všem to musí být přece jen zlý sen… Proč mi vpadl do života, totálně mi ho přemotal a pak prchl? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Kolikrát si ještě namelu hubu? Ale ne, je ze mě celej paf, jen nemá čas. Já ho taky nemám, nezruším akce, který mám naplánovaný ještě z dob, kdy jsem o jeho existenci neměla sebemenší tušení…

Pokračování textu „Hledáme sami sebe, odvahu, akordy a možná pár dalších věcí“ →

Přemýšlím, kde se vzalo to prokletí. Všechno je super a najednou bum a začne se to sypat jak domeček z karet. Snad je to jen má iracionální paranoia, ale ačkoli dělám, co mohu, nedovedu se bránit negativním myšlenkám a obavám.

„Bude to dobré, Káťo, dobré to bude!“ chlácholí mě brácha přes chat hláškou z jednoho našeho milovaného filmu. A já tomu věřím, i když se někde uvnitř sebe třepu strachy, že jsem to všechno posrala a ani vlastně pořádně nevím jak.

Pokračování textu „Ode snu ke snu“ →

Sedíš mi na hrudi, hlavně když usínám. Po setmění je tvá přítomnost intenzivnější. Zarýváš své dlouhé tupé drápy do zbytků mé duše. Chce se mi křičet, ale zvládáš mi svírat i hrdlo. Čím víc se snažím popadnout dech, tím víc mě stlačuješ k zemi. Propadám se. Hloubš než si dovedu představit. Vzdaluji se své tělesné schránce, slyším sirény. Jsou hlasitější. Jsou tak hlasité, že je přestávám slyšet, ale dál a dál se propadám a ty mi stále vytrvale stlačuješ hruď a dlouhými kostnatými prsty objímáš krk. Z očí mi vytryskávají první slzy, které se mění v proudy. Nejde to zastavit. Směješ se. Tvůj obličej pohlcuje křečovitý úsměv a já cítím upřímnou radost vycházející z tvého nitra. Čím víc se raduješ, tím je můj osobní prostor uvnitř menší a menší. Je tak malý, že pochybuju o jeho existenci.

Hodinové ručičky se vydaly na cestu pozpátku a kolem nás je tupé světlo. To hloupé šedé světlo prázdnoty. Jakoby ti na chvíli došly síly, lehce uvolňuješ svůj stisk a já se mohu nadechnout. Jen tak, symbolicky, víc si nezasloužím. Prosím tě. Prosím o odpuštění, kaju se, udělám cokoli, jen prosím, odejdi, slez z mojí hrudi, přestaň mě svírat, nesměj se. Odejdi někam daleko a už se nikdy nevracej. Nestojím o tvou přítomnost, o tvé doteky, o tvé činy.

Na stole stojí nedopitý kalíšek. Lehce vyčpělé Chardonnay ztrácí svou intenzitu. Nikdo tě nezval na skleničku. Tak se sbal a táhni. Křičela bych, bila bych kolem sebe, ale objímá mě to hloupé šedé světlo a veškerý zbytek energie jsem investovala do proudu slz. Stále se mi směješ. Koukáš se mi tím prázdným pohledem hluboko do očí. Vzdávám se.

Čekám. Na zázrak. Na to, až tě omrzím. Až si najdeš jinou bytost, do který můžeš zarývat drápy, rdousit ji a vysmívat se jí. A až se to stane, budu doufat, že už se nikdy nevrátíš.

Nikdy, už NIKDY nebudu z chlapa poprděná… Jasně. Člověk míní, osud mění. A fakt si musí dávat majzla, co si od toho vesmíru přeje. Přála jsem si, aby krom všech těch věcí okolo, měl normální kámoše, se kterejma bude chodit na fotbal a pivo a mně tím pádem zbyde čas na vínečka se svými přáteli, a hlavně aby měl práci, který se bude poctivě věnovat. Jenže jsem nedomyslela, že když s mým bohatým programem a pracovním nasazením někoho takovýho najdu, že ho skoro nebudu mít možnost vídat…

Pokračování textu „Jsem stará bréca, chybí mi můj chlapec a neumím pracovat s emocemi.“ →

Vidím ten okamžik, jako by proběhl včera. Seděls u vedlejšího stolu, četl sis časopis a všelijak jsi sebou šil. A já se zakoukala. Na první pohled. Tolikrát jsem o tobě psala, jak bych tě chtěla obejmout, hladit tě v tvých krásných vlasech. A teď to všechno dělám a nemůžu pořád věřit tomu, že je to pravda, že to není jen sen, ze kterýho se probudím… 

Pokračování textu „Kdes celou tu dobu byl?“ →

O tyhle ezopíčoviny jsem se začala zajímat někdy před čtyřmi lety. Říkala jsem si, jak by bylo fajn, proplouvat konečně tím životem tak nějak bezstarostně a lehce. Správně si přát, to je to, oč tu běží. Nojo, jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, vše se plnilo tak jako napůl a když už se něco zadařilo, velmi záhy se to posralo.

Až teď mám pocit, že vesmír začal věnovat pozornost i mé zhýralé osobě. A dějí se divy teda…

Pokračování textu „Vesmír se mnou začal ka“ →

Jsem demotivovaná. Mám svůj job ráda, prodejnu jsme si s kolegyní vymazlily a je to takový naše mimino. Práce jako taková mě baví, každej den tu potkávám zajímavý lidi a, co si budeme povídat, finančně jsem si oproti chráněný dílně opravdu hodně polepšila. Nicméně tu dost vázne komunikace, vedení nám při pohovorech naslibovalo hory doly a teď od toho dává ruce pryč.

Je to celý takový na prd, vlastně s tím nic moc nezmůžeme – já akorát, protože píšu dobrý elaboráty, neustále vypisuju manažerovi nějaký frfňající mejly (na který prakticky nereaguje) a kolegyně mu jednou za týden volá, kde to jako kurva teda vázne. A on je pak samý Kačenko sem, Kačenko tam a naslibuje další pohoří a pak se na nás zase zvysoka vysere.

A já tu pak sedím a nechtějí se mi dělat věci nad rámec povinností. Takže potom dělám spousty divných soukromých aktivit…

Pokračování textu „Do čtvrtice všeho dobrého?“ →