Kdo by tenkrát v tom únoru řekl, že to klapne a my oslavíme první rok společného života. To jsme se pod rouškou noci a alkoholu poznali v naší oblíbené hospůdce, kam jsme oba pravidelně chodívali. Od té doby jsme se několikrát potkali, proběhly nějaké ty oční kontakty, nesmělý úsměvy, první pozdravení, až jsem se jednoho dubnového večera, opět v té samé knajpě, odhodlala a řekla si o facebook…
A pak nastalo to kouzelný období poznávání se a růžových brýlích. Neměli jsme to zrovna snadné, i přesto, že Radek v Praze už nějakou dobu pobýval, jeho čeština nebyla na takové úrovni, aby se to obešlo sem tam bez (trapných) nedorozumění. A já se zas vůbec nedomluvím anglicky, ačkoli slovní zásobu mám celkem dobrou. Naštěstí jsme to nějak překonali, dokonce jsem začala i docela dobře rozumět polštině, takže se bavíme česko-polsky a pokud si nemůžeme na nějaké slůvka vzpomenout, vylovíme ho v angličtině.
8. května jsme měli první oficiální rande, které jsme strávili na Náplavce. Ačkoli jsme spolu předtím párkrát skončili u stolu právě v naší putyce, byli jsme oba pekelně nervózní. Potom jsme se sešli v krátké době ještě několikrát, byli jsme fandit hokeji, v kině na Ženách v běhu… A pak jsme se 3 týdny vůbec neviděli, psát si si nebylo kvůli jazykové bariéře ono a já dostala strach, že jsem něco pokazila, protože mi přišlo, že to trošku vázne. Rozčísli jsme to na procházce ve Hvězdě, která proběhla 5. června. Když jsme krátce před zavíračkou seděli v hospodě U Holečků, byla jsem přesvědčená, že budeme spolu. A skutečně. Tenkrát mě Radek u sebe nechal ve vší počestnosti přespat a ráno u snídaně jsme si řekli, že je ve dvou mnohem větší prča a že to teda, ačkoli oba nemáme moc dobré zkušenosti z minulosti, risknem!
Už od začátku jsme spolu byli skoro denně. Domů k našim jsem jezdila čím dál tím míň, až jsem v prosinci zůstala natrvalo. A i díky coroně, kdy jsme teď spolu nonstop, máme pocit, jako bychom spolu byli snad sto let. Za tu dobu jsme zažili opravdu neskutečných momentů. I přes občasné bouřky, kdy lítají talíře a ostrá slova, protože jsme oba paličatý rohatý znamení, jsme spolu štastný a užíváme si plno dobrodružství. Byli jsme u nás na chatě, projíždíme republiku křížem krážem, zažili jsme báječný týdenní trip po Polsku. Chodíme rádi ochutnávat nové věci do restaurací, já se naučila lépe a pestře vařit. V prosinci jsme začali s badmintonem, který se stal nedílnou součástí a pokud čas a forma dovolí, hurá do haly. No a tenhle blog je krásným důkazem toho, že se opravdu nenudíme a že se snažíme žít na plno a oba věříme, že nás čeká ještě nespočet super zážitků.
A rozhodli jsme se to celé oslavit v naší velice oblíbené restauraci – v Pastvě. Tato restaurace se nachází v Nádražní ulici na Smíchově a je čistě veganská. Společně jsme tam byli už potřetí a vždy jsme si opravdu výtečně pochutnali.
Celé prostředí je sympatické, pracují tam milé slečny. Jídelníček se tedy pravidelně mění – vždy máte na výběr ze dvou předkrmů, pak z několika (pokud se nepletu, tak 4) hlavních chodů a jako bonus si můžete dát dezert. K pití doporučuji skvostné Unětické pivčo nebo opravdu hodně dobré víno. Pokud alkoholu neholdujete nebo chcete šetřit játra, chybu rozhodně neuděláte ani s výběrem domácí limonády.
Tentokrát byla naše večeře v ohrožení. Vždy musíte dělat rezervaci! Protože je o Pastvu takový zájem, že si bez ní obvykle nesednete. Já byla chytrá a rezervaci udělala, bohužel, na straně personálu nastaly nějaké zmatky a nás si nikam nezapsali. Naštěstí byl jeden stolek volný, takže se nás povedlo usadit. To se nám ulevilo a pak mohl začít mejdan.
Jako „starter“ jsme si objednali langoše. Byly dva – jeden byl pomazaný řepovým hummusem, druhý byl s kečupem a „sýrem“. Kdyby mi nikdo neřekl, že to je sýr rostlinný, ani bych to nepoznala. Byl opravdu moc dobrý, žádná pachuť typu „Tudlee“… Netuším, jestli to byl Violife (ten je moc dobrý), ale byla to vážně pecka. Stejně tak samotné těsto. Lehké, lahodné, mňam. K pití jsem si dala Prosecco, Radek Unětickou dvanáctku. Jako hlavní chod jsem si objednala veganské miso ramen. Radek si objednal hráškový burger. Miso ramen, až na jednu zelenou věc, kterou se mi nepovedlo identifikovat, bylo super. Jedla jsem to teda trochu neesteticky, protože neumím jíst hůlkami a z té japonské lžíce mi to pořád padalo zpátky do mísy, navíc jsem si v tom vymáchala šálu… Klasická já… Bylo to lehce pikantní a zelenina čerstvá a chutná. Burger byl podle Radkových slov v pohodě, líbilo se mu, že hrášková placka nebyla such a stejně jako já si pochutnal.
Po druhé skleničce jsem vyzkoušela místo Prosecca růžové šumivé Frizzante a u toho jsem zůstala, protože mi chutnalo víc. Je pravda, že cena vína je v Pastvě vyšší, ale na té chuti je to znát. Navíc pochází z ekologického zemědělství a je bez živočišných syřidel. A protože žijeme jen jednou, vyzkoušeli jsme poprvé i sladký dezert. Na výběr byly asi 4 druhy, nás zaujal čokoládový dort s vanilkovým krémem. Jsem fanda hořký čokolády, takže to bylo něco pro mě. Málem jsme to snědli i s talířkem a vidličkama, fakt skvost.
V Pastvě jsme zůstali až do zavíračky. Cítili jsme se tam opět skvěle, nadlábli jsme se do syta a odcházeli spokojení. Jako bonus mi večer přišla do messengeru omluva od paní, která nás zapomněla zapsat do rezervací a ještě nám slíbila, že při příští návštěvě dostaneme drink na ni. To mi přijde jako profesionální a fér přístup. Takže děkujeme, určitě se zas přijdeme napást!