Někdy se nám nechce vymýšlet, kam až bychom jeli. Tak proč v takové chvíli nevyužít krásy hlavního města? Tuto sobotu jsem se proto rozhodla Radka vzít do míst, kde jsem trávila hodně času v dobách dospívání a rané dospělosti.
Pocházím ze sídliště Řepy. Hodně lidí si z nás dělá srandu, že tam jezdíme na traktorech. Ale já to tam mám ráda a kdyby to šlo, z fleku bych se tam nastěhovala zpátky. Kolikrát se mi od našich ani nechce, ten klid (pokud zrovna teda neprobíhá půl roku rekonstrukce snad všech bytů v baráku, jako loni), zeleň… To se nedá s centrem vůbec srovnávat.
Dojeli jsme tedy tramvají až na konečnou a vydali se pěšky kolem nově otevřeného sportovního centra až k místnímu klášteru. Je to hezké místo, kde se střetává několik světů – jeptišky, staří umírající lidé a trestankyně, které se o ně starají. Kdyby vás někoho zajímalo, jak probíhá výkon trestu v tomto zařízení, mrkněte na poslední řadu Holky pod zámkem. Před klášterem jsme na chvíli zaklekli a hledali čtyřlístky. Přijde mi, že poslední léta nerostou v této lokalitě tolik jako dřív, ale přesto jsme neodešli s prázdnou. Poté jsme pokračovali za klášter směrem Hostivice.
Krátce před mostem, který vede přes Pražský okruh je rozcestí. Když jsem ještě měla pejska, chodila jsem s ním doleva – k zličínskému rybníku. Tentokrát jsme most přešli a po cyklostezce došli až k Hostivicím. Šli jsme podél plotu kolem pole, až jsme došli k rybníku Strnad. Co si pamatuju, vždy jsem kolem jela jen autem. A přitom jsem to měla takový kousek! Rybník byl opravdu krásný, odpočívala u něj kachna a nad hlavou nám proletěla volavka. Snad nikdy jsem takhle volavku neviděla. Chvíli jsme poseděli a pak šli směrem k 11. kapli hájecké cesty, prošli pod mostem, kde jsme museli přelézt přes obří šutry potůček a podél něho zamířili k retenční nádrži Jiviny – tam jsem pro změnu chodila venčit druhého psa, protože jsem kousek od ní bydlela.
Jaké bylo moje překvapení, že je nádrž vypuštěná! Asi před půl rokem jsem o tom sice četla na FB, ale myslela jsem si, že ji třeba jen čistili, rozhodně jsem nečekala, že to takhle pustý zůstane. A tak jsme prošli nádrž skrz na skrz. Bylo to zajímavé. Zjistila jsem, že nebyla zas moc hluboká a že v ní žilo plno obřích škeblí. Některé jsem měla opravdu skoro přes celou dlaň! Uprostřed byla hlína ještě pořád mokrá. Radek jásal, že jsme jak Indiana Jones, ale po tom, co se mi začaly nohy bořit skoro půl metru pod zem, vzdala jsem to a „odbrodila“ se zpátky ke břehu, na kterém vždycky byli rybáři.
A tam nás čekalo velké překvapení. Objevili jsme čtyřlístkové pole! Nekecám, natrhali jsme asi 300 čtyřlistého plevele, byl to jak zázrak. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout, ačkoli jsme celý den nic nejedli a pěkně nám už kručelo v břiše. Když jsme už žádný čtyřlístek neviděli, rozhodli jsme se pokračovat. Obešli jsme zbytek nádrže, vylezli kopec směr Karlovarskou silnici a došli až do Hornbachu a Lidlu, kde jsme nakoupili a frčeli domů, kde jsme 2 hodiny sušili a lisovali čtyřlístky.
Prima procházka, kterou zas někdy rádi zopakujeme. Třeba s větším okruhem přes Hostivice. Ale kéž by tu nádrž zas napustili…