Utužovat dobré rodinné vztahy je určitě žádoucí, ale vypít tolik vína a slivovice je žádoucí o poznání méně. Nebudeme lhát. Ráno bylo víc než krušné a já osobně chvíli přemýšlela, že zůstanu na hotelu a celý den prospím. Nehledě na to, že jsem propadla depresi z noční nehezké hádky. No to ta dovolená pěkně začala teda…
Museli jsme začít fungovat, protože Radek slíbil synovi, že ho vezmeme na výlet. Osprchovali jsme se, probrali ve zkratce co se v noci dělo a pak vyrazili směrem k sídlišti, kde jsme Juniora vyzvedli. V Polsku bývají v neděli krámy zavřené, my samozřejmě nestihli snídani, takže jsme byli rádi za krámeček v takové malé budce, který fungoval. Koupili jsme nějaké pečivo a pití a vyrazili na autobusovou zastávku. Dojeli jsme do Wilkowic, kde Radek vlastní kousek lesa a chtěl nám to tam ukázat.
Od autobusu jsme šli nekonečně dlouho pěšky. Blbě se mi dýchalo, protože město je plné smogu. Do toho nám samozřejmě nebylo nejlépe a já měla hlavu ještě plnou otázek ohledně noční výměny názorů. Krátce před zmíněným lesem jsem potkala krásnou bílou kočičku, která se se mnou přátelsky pomazlila a to mi trochu zvedlo náladu. Výšlap do kopce byl krušný, hodně jsem kašlala a nemohla dýchat. Ale pomalu jsem si na vzduch zvykala a lepšilo se to, takže jsem začala vnímat okolí a místní přírodu, hlavně když jsme s Juniorem zkoumali hromadu bobků a debatovali, z kterého zvířete asi jsou.
Brácha s rodinou za námi nakonec nedorazili, cítili se indisponovaní. A my se statečně vydali na výšlap. Následovala zhruba pětikilometrová trasa do kopce do výšky 1109 metrů nad mořem. Cesta byla super v tom, že vedla po silnici, takže i v mém nevyhovujícím městském oblečení jsem neměla s chůzí problém. Problém jsme měli akorát s tím, že nám bylo blbě, ale tak to byl trest za to, že jsme v nejlepším nepřestali. Mně se nakonec udělalo s rostoucí nadmořskou výškou, kde byl čistější vzduch, dobře. Junior měl nekonečnou energii, ale ke konci už ho to taky nebavilo. A tak jsme se furt „táty“ ptali: „A kdy už tam budeeeem?“ A ten nám dokolečka opakoval: „Za chvíli, ještě 5 minut a jsme tam!“
Nebudu lhát, ke konci jsem toho měla už plný zuby. Bylo mi děsný vedro, ale když se člověk zastavil, tak byla zima. Všude byl ještě sníh, takže mi nateklo do bot a zdálo se mi, že cesta nemá konce a že to prostě nemůžu v životě zvládnout. A když nám zbýval necelý kilometr, měla jsem chuť to vzdát. A to normálně chodím ráda, na výletech bývám já ten tahoun co furt někam chce. Ale tady se mi chtělo brečet a chvílema jsem měla pocit, že omdlím. A pak to překvapení že jsme to dali. Že jsme se tam fakt vydrápali. Výhled byl krásný, o tom žádná, ale ten šok z úspěchu ho trochu zastínil.
Na vrcholu se nachází hostel PTTK Magurka. Tam jsme se rozhodli trochu ohřát a chvíli posedět. Dala jsem si moc dobrý šípkový čaj a s Juniorem kynuté knedlíky plněné malinama. Byla to porce jak pro slona, zvládla jsem do sebe nasoukat jen jeden (stejně tak Junior), ale jinak byly fakt výborný. Zdrželi jsme se asi hodinu, kluci si venku postavili sněhuláka a pak jsme se vydali na cestu dolů.
Cesta dolů byla mnohem veselejší. Už nám nebylo zle, sluníčko svítilo a v přírodě našla i hlava odpovědi na spousty otázek. Do toho jsme šli po šílených kamenech a sněhu, takže to bylo adrenalinové. Ale nikdo jsme si nos nerozbil a to považujeme za úspěch. Cestou jsme hledali zajímavé kameny, protože jsem kluky nakazila svou zálibou v jejich sbírání.
Protože nám trochu vyhládlo a autobus zrovna ujel a další jel asi až za hodinu, rozhodli jsme se pro zastávku v Karczme wScraconce. Vypadalo to tam jako v chalupě – vše obložené dřevem, na zdech viseli kůže zvířat (takže jsem si drze pohladila medvěda). Prostředí bylo příjemný, obsluha milá, víno dobré. Problém byl akorát v jídle, kdy jsem si objednala houbové pirohy a jaké bylo mé nemilé překvapení, že jsou celé zasypané slaninou. A nutno říct, že Poláci opravdu nešetří. Nechtěla jsem být za fajnovku, takže jsem to jenom obrala a pak s velkým sebezapřením snědla. Radek si dal svařák, také nějaké slané pirohy a Junior se rozhodl pro pirohy s ovocem. Moudrý to muž, tomu na ně slaninu nenasypali.
Radkovi to nedalo a číšníkovi se zmínil, ten se mi moc omlouval a já mu zas říkala, že se nic neděje. Takže nakonec snad všichni byli spokojení. Zaplatili jsme, šli na autobus, odvezli Juniora a taxíkem se nechali odvézt zpátky na hotel. Tam jsme se osprchovali, pustili film a já po sto letech usnula před půlnocí. Nebylo snad ani jedenáct hodin, když jsme upadli do říše snů… A před námi byl už naštěstí jen povedenej trip.