Probudili jsme se po klidné noci zapadlí mezi matracemi. Kdo to kdy vymyslel dávat do manželských postelí oddělené matrace, že. Radka čekala návštěva zubaře a já tak měla díky tomu chvíli čas lenošit na hotelovém pokoji. Osprchovala jsem se a natáhla zpátky do postele, že se mrknu, co v Polsku frčí za pořady.
Co mě trochu irituje, je jejich „dabing“. Film, kde stále slyšíte původní zvukovou stopu, namlouvá monotónním hlasem jakýsi pán. A je úplně fuk, že na obrazovce je nějaká emočně vypjatá scéna, pán má dál klidný hlas jakoby se nechumelilo. Co mě ovšem nadchlo, byla reality show Gogglebox. To je prostě několik skupinek lidí (páry, kamarádky, sourozenci, máma se synem, partneři všech věkových kategorií i orientace…) a režie jim pouští v televizi pořad – ať už nějakou jinou reality show, klasický film nebo přeslazenou telenovelu. A v sestřizích jsou vidět reakce našich televizních diváků. Je to hrozná ptákovina, ale je to přesně ten typ pořadu, na který máte chuť koukat dál a dál, protože některé ty reakce jsou zkrátka boží.
Z mého vejrání na bednu (a vlastně zároveň pilného tréninku jazyka polského) mě vyrušila uklízečka. Zatímco jsem ležela v peřinách, snažila se mi dostat do pokoje. Naštěstí jsem to vytušila už dopředu a měla zamčeno. Holt ten koš vynese zítra. Pak už se vrátil Radek od zubaře, takže jsme počkali až mu přestane brnět pusa a pak nám nic nebránilo vydat se do centra dění. Vyšli jsme z hotelu a zamířili na autobusovou zastávku. Z Prahy jsme rozmazlení celkem kvalitní dopravou. Ať si každý říká co chce, tady nám každou chvíli něco jede a jsme všude za chvíli. Tam, i když byla špička a na každé zastávce bylo plno starších lidí, jedou asi 2 nebo 3 autobusy do hodiny. Je mi samozřejmě jasné, že pro většinu mimopražských je to standard a že hromadná doprava v ČR Prahou nekončí…
Bílsko-Bělá (Bielsko-Biała) je jihopolské město, které se nachází ve Slezském vojvodství. Leží na úpatí Slezských a Malých Beskyd. Formálně se obě části spojily v jedno město v roce 1951. Rozděluje je řeka Bělá. Je to sídlo římskokatolické a evangelicko-augsburské diecéze. Vzešly odsud kreslené postavičky Rexík a Bolek a Lolek. V minulosti bylo město významným střediskem textilního, strojírenského a automobilového průmyslu. Na katastrálním území města se nachází sedmnáct beskydských vrcholů (ten nejvyšší je Klimczok – 1117 m n. m.). Horské lesy pokrývají čtvrtinu celého území. Rozloha města má 124,51 km² a žije zde kolem 170 tisíc obyvatel.
Přijeli jsme do centra města a já začala zběsile vše dokumentovat. První větší fotozastávku jsme absolvovali u Městského divadla, které se nachází v překrásné budově. Před ním stojí fontána a především lavička, která mě svými kovovými ozdobami ve tvaru květin, hmyzu a anděla naprosto okouzlila.
Když jsem se dostatečně pokochala, pokračovali jsme kocháním u Zámku Książąt Sułkowskich. Jedná se o nejstarší památkově chráněnou stavbu ve městě. Podle legendy se kdysi na jeho místě nacházel hrádek loupežníků, kteří přepadávali projíždějící kupce. Opolský kníže Kazimír měl pevnost dobýt, loupežníky zabít a na místě vystavit letohrádek, které se časem proměnil v hrad, ze kterého se město Bílsko vyvinulo. Nejstarší části stavby jsou ze 14. století. Postupem času byl hrad přestavený na zámek. Po 2. světové válce ho převzal stát a udělal z něj sídlo mnoha kulturních institucí, včetně muzea, které je od roku 1983 jeho jediným provozovatelem.
Poté nás nohy vedly směrem k hlavnímu náměstí. V postranních uličkách se nachází různé kavárny a vinárny, většina z nich byla v době naší návštěvy zavřená, ale podle tabulí si zde můžete dát i naše dobré české vínečko. Na náměstí Wojska Polskiego se mi líbilo. Kolem něj je plno barevných domečků, uprostřed se pak nachází lavičky, jeho kovový model, sochy, lávka, lucerny. U nich visela světýlka ve tvaru srdíček. Trochu kýč, ale po setmění to mělo opravdu moc hezkou atmosféru. Nejvíc mě zaujal jeden dům, nad jehož vchodem seděli dva andělé.
Potom jsme se prošli ke katedrále Świętego Mikołaja. Tato katedrála byla postavena v gotickém stylu z kamenů a cihel knížetem Václavem. Vysvěcen byl roku 1447. Předtím zde pravděpodobně stál dřevěný chrám. V tomto roce zároveň katedrála dostala status hlavní farnosti města. Druhý kostel, ke kterému jsme došli, byl katedra ewangelicka pw. Zbawiciela, který patří k několika luterským tolerančním kostelům na Těšínsku. Byl vystaven v letech 1849-1852. V současnosti je sídelním kostelem biskupa Těšínské diecéze Evangelicko-augsburské církve v Polsku. Vedle kostela můžete vidět pomník reformátora církve Martina Luthera z roku 1909.
Trošku nám vyhládlo, takže jsme se vypravili hledat nějaký podnik, kde naše chutě ukojíme. Minuli jsme krásnou vilu, která už ledaco pravděpodobně pamatuje. Pak jsme procházeli kolem zdi, na které jsou malby typických věcí pro Bílsko a nakonec jsme viděli i známé Loutkové divadlo Banialuka, které od roku 1966 pořádá Mezinárodní festival loutkového umění. V sympatickém bistru s názvem Pierrogarnia, které jsme objevili v ulici Cechowa, jsem si objednala vegetariánský burger s hranolkama. Radek si dal pyrohy se špenátem a sýrem, na rozdíl od Magurky náš zde žádné překvápko v podobě slaniny nepotkalo. Když jsme se najedli – celkem dobře a za pár zlotých (mé jídlo i s nápojem vyšlo v přepočtu asi na 75,-) šli jsme dál rovnou za nosem. Další zastávku jsme si udělali hned záhy a to v obchůdku s čaji, kávou a nádobím. Naprosto kouzelné prostředí, kde voněl sypaný čaj a člověk nevěděl, který malovaný hrneček obdivovat dřív. Dva čaje jsme si koupili – nějaký višňový a z lučního kvítí. Já dostala hrnek se sýkorkou koňadrou (který jsem zdárně dovezla v celku zpátky do Prahy a doteď z něj ráda piju).
S pěknými úlovky jsme v naší cestě pokračovali obchodním centrem Handlowe Sfera. Za ním je totiž jeden ze dvou slavných pomníků již zmíněných kreslených pohádkových postaviček. V Bílsku bylo v roce 1947 založeno Studio kreslených filmů. A tam právě vznikla srandovní dvojice Bolka a Lolka.
Přešli jsme přes řeku Bialou a zastavili se v Biedronce pro něco k pití. Vybrali jsme nějakou ochucenou citronádu, která byla příšerně přeslazená a žízeň nám teda rozhodně nezahnala. A potom jsme se šli podívat na druhý pohádkový pomník – psa Rexíka. Mám dojem, že jako malá jsem tuhle pohádku taky viděla, ale na rozdíl od Bolka a Lolka jsem na ni dočista zapomněla.
Následovaly toulky městem, prohlížení výloh, památek, fasád domů (to je moje slabost). Moc se mi líbila místní radnice, opravdu krásná stavba. Taky mě zaujal široký přechod, kam se opravdu všichni pěší pohodlně vešli. V dáli stál další z místních kostelů – dokonce ten, ve kterém byl křtěný Junior – pw. Opatrzności Bożej. V trafice jsme nakoupili nějaké pohlednice a v rybářském pidi krámku, kde byla hrozně milá prodavačka, jsme pořídili rybářský oděv, který jsme potřebovali na následující dny… Protože… To se dočtete příště… Pak i já si přišla na své, narazili jsme na obchůdek s minerály, ze kterého jsem si odnesla chalcedon, který mi ve sbírce chybí. Poté jsme míjeli další místní zajímavost – Dům u žáb, který má bohatou secesní výzdobu. Nad vchodem sedí dvě žáby opřené o sud vína. Jedna si vykuřuje z fajfky a druhá hraje na mandolínu. Dům postavil roku 1903 Emanuel Rost ml. pro vinaře Rudolfa Nahowského.
Když musíš, tak musíš. A já musím skoro pořád. Takže když mě přepadla potřeba návštěvy místa, kam i pan král chodí sám, zamířili jsme do obchodního centra Klimczok. Hned se mi vybavil Máj nebo Kotva. Problém nastal u záchodů, byly totiž na drobný. Pokud pojedete do Polska a máte problém jako já, mějte u sebe zásobu dvouzloťáků. Většina WC, které nikdo nehlídá, vás bez mince dovnitř nepustí. Naštěstí nám nějaká hodná duše rozměnila, takže se tragédie nekonala, ale je dobré být připraven.
Pak už následovalo jenom naše závěrečná tour de bar. To jsme odstartovali v krásné útulné kavárničce Oscar café. Na zahřátí jsme si dali dobrou kávu. Já pak víno a Radek pivo. Pivo v Polsku není nic moc, i naše česká Plzeň (případně jiné značky) na které narazíte chutnají hodně po lihu. Protože nás honila mlsná, objednali jsme si něco ve stylu pizzy – bylo to křupavé těsto obložené zeleninou a sýrem. A nebylo to vůbec špatné. Poseděli jsme až do setmění. Vedle u stolu seděla parta starších dam, které celou dobu vedly intelektuální témata (jedna se pokusila pochlubit tím, že koukala na Gogglebox, ale nesetkala se zrovna z pochopením) a marně si u svého dýchánku lámaly hlavu, odkud pocházíme. Naše česká polština (nebo polská čeština?) je natolik zmátla, že myslely, že jsme ze Slovenska. Nedalo jim to a při odchodu se zeptaly.
Po seriózním prostředí v Oscarovi jsme zatoužili po nějakém baru. Zaplatili jsme a vydali se tedy zpátky na náměstí, kde jsme zapadli do hospůdky Slodownia, která nabízí pivo ze svého vlastního pivovaru. To si Radek objednal, já zůstala věrná vínu. Nebylo to ale ono, ani co se týče chutě, tak ani to prostředí se nám nějak nelíbilo. Takže jsme zaplatili a vydali se o dům dál. Tam jsme narazili na Celna 10 a už po vstupu dovnitř jsme věděli, že to je to ono, co jsme hledali. Perfektní atmosféra, plno mladých místních lidí, dřevěné prostředí se světýlkama a naprosto luxusní irsai oliver. Kdybychom nemuseli vstávat ve 4 ráno kvůli přesunu do další lokality, zdrželi bychom se snad do zavíračky.
Ale nedalo se nic dělat, báli jsme se, že nám ujede vlak, takže i když jsme i tak přetáhli náš předem daný limit, do hotelu jsme dorazili taxíkem před půlnocí. Pobalili jsme věci, poklidili pokoj a šupky hupky do hajan, protože to největší dobrodružství nás mělo teprve čekat!
