Výlet do Ústí nebyl tak úplně typickým výletem a ani článek nebude tentokrát tak obsáhlý. Nicméně nám krásně připomněl, jak ten vesmír nikdy nespí a když si správně přejete, splní vám to, ačkoli mu to někdy občas trvá…
Byla jsem malá holka, o nějakém internetu se nám mohlo doma zdát a největším zdrojem informací pro mě byly různé knihy a encyklopedie. Naši tehdy přinesli knížky o hradech a zámcích. Byla to taková malá knížečka, jedna měla tuším tmavě modrou obálku, druhá vínovou. Co stránka, to jedna památka s krátkým popiskem a malou černobílou fotkou. Nevím co mě tak zaujalo na zámečku Velké Březno, ale moc jsem si přála ho navštívit. Nikdy se mi to ovšem nesplnilo…
Radek před odjezdem do Polska jel zkontrolovat byt do Teplic a jelikož to tam je ještě jedno velké staveniště, nějak jsem nepočítala s tím, že by mě vzal s sebou. Proto mě jeho nabídka, ať mu dělám doprovod, ráno poměrně překvapila. Neváhala jsem a rozhodla se tedy jet taky. Osprchovali jsme se a vydali se na Hlavák, kde jsme si tradičně koupili fornetky a kafíčka, sedli na vlak a frčeli směrem na sever. Bylo docela zachmuřené počasí a protože jsme dlouho už takhle paty nevytáhli, ptala jsem se, jestli bychom si to Ústí nemohli projít. Prý uvidíme na cestě zpátky, podle toho, kolik zbyde času…
Do Ústí nad Labem, kde jsme měli přestup, jsme přijeli lehce před dvanáctou dopolední. Zbývala nám asi půl hodina času, tak jsme si šli sednout na lavičku s výhledem na Labe. Za našimi zády byl sympaticky vyhlížející krámek. Mýdlárna! Vstoupili jsme do ráje, který byl plný vůní, mýdélek, šampónů a dalších krásných věcí. Radek nám koupil šampony na vlasy, který jsou teda naprosto božský (dokonce si po nich nemusíme mýt vlasy každý den, ale stačí ob den a fakt moc pěkně voní) a pak jsme se už přesunuli na zastávku, aby nám to neujelo.
Vlak přijel, a ačkoli Radek jezdí tuto trasu obvykle i dvakrát týdně, vůbec mu nedošlo, že nasedáme do vozu, který nejede na Teplice, nýbrž do Děčína… A tak jsme vyjeli na opačnou stranu a já v duchu zajásala, že to Ústí konečně fakt uvidím! Vystoupili jsme na Ústí – sever a protože další – správný – vlak jel až za hodinu, rozhodli jsme se vrátit pěšky na hlavák. Upřímně, sama bych se tam snad i bála. Takový smutný, zchátralý, špinavý… Prošli jsme velkým podchodem, vyšli chody, na kterých seděla holčička. Nebo holčička… odhadem tak dvanáctiletá slečna. Seděla a vypadala strašně smutně. Až nám z toho bylo ouzko.
Šli jsme dál – rovnou za nosem a tam jsme narazili na zámek. Krásné Březno! Jak jsem později zjistila, Velké Březno se nachází jen malý kousek odsuď, takže jsem prozatím poznala jeho bráchu a už se nemůžu dočkat, až si zajedeme i na můj vysněný zámeček… Cestou na nádraží jsme se zastavili ve večerce, kde jsme potkali ženskou s malými dětmi. Hystericky řvala na jedno z nich: „Už abys chcípla, ty malá svině!“ Přátelé, já nějak nemám slov… Před večerkou sedělo další malý dítě v louži a hrálo si s odpadky. Achjo.
Cesta byla daleká a moje noha úpěla při každém kroku. Rozhodli jsme se tedy popojet trolejbusem. Nějaký hodný pán, co čekal s námi, nám poradil, jak tu hromadná doprava funguje. Prima. Koupili jsme si lístky, další pán, co už seděl uvnitř vyčetl v našich tvářích zmatení a hned nám radil, jak lístek štípnout. Museli jsme být pro místní opravdu zajímavý, protože nám ještě nějaká paní radila, jak vystoupit a když jsme tedy vystoupili a šli někam úplně mimo, ještě na nás halekali správný směr. Aneb, my vždycky vypadáme, že nás pustili z ústavu na vycházky…
V této části města se mi i líbilo, prošli jsme se ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a lidi zde byli moc milí a nápomocní. Ten sever byl fakt síla, doteď myslím(e) na ty smutný děti. Děti by neměly bejt smutný… Pak už se nám povedlo dojet do Teplic, kde jsme zkoukli byt a udělali pár věcí.
Potom jsme se šli najíst. Radek mě vzal do své oblíbené restaurace U Veselýho mandlu, která se mimochodem zapojila do protestu proti covid opatřením. Radek si dal polívku v chlebu a hlavní chod, já zajásala, protože v nabídce měli zeleninu, kterou miluju a její název si nikdy nezapamatuju – romanesco a k tomu jsem si teda na prasáka objednala krokety. Točili pivčo Ossegg, které jsem nikdy neměla, ale bylo fakt dobrý. Jediný, co nám zážitek trochu kazilo, bylo počasí. Celou dobu dost usilovně lilo… Nejsme z cukru…
Po 19:00 jsme zaplatili a vydali se na vlak. Cesta zpátky byla bez přestupu, takže jsme už nikde nezabloudili. Počasí se taky umoudřilo. A aby nám to rychleji utíkalo, pustili jsme si moc hezkej dokument na Netflixu – Planeta Česko.