Za tu dobu, co jsme spolu, jsme procestovali už pěknou škálu českých míst. Od slavných hradů, přes lázeňská města až po památky zastřešené organizací UNESCO. Když Radek po Vánocích navrhl, že bychom si udělali dovolenou někde v zahraničí – ideálně v pěkné teplé exotice, vyjádřila jsem touhu poznat jeho rodné Polsko. A nejlepší výlet, který asi už nikdy žádný jiný nepřekoná, byla naše dobrodružná výprava na poolostrov Helská kosa – konkrétně do města Hel.
První známé informace o Helu pocházejí z roku 1198, kdy se jednalo o kašubskou vesnici. (Kaszubi je západoslovanský národ/etnická skupina, která se odvozuje od Pomořanů, kteří osídlili Gdaňské Pomoří a východní část Západního Pomoří. Má několik etnografických podskupin, které se liší kulturně i jazykově). Tato vesnice byla centrem oblasti obchodu s herinky (sledi obecnými). Ve 13. století Hel jako obchodní centrum soutěžil významností s nedalekým Gdaňskem. Byly mu udělena městská práva, která byla potvrzena v roce 1378, kdy oblasti vládl řád německých rytířů. Původní město bylo od současné polohy vzdáleno zhruba 1,5 km. V 15. století se přesunulo kvůli erozi, která začala zmenšovat část Helské kosy, na které stálo.
Během druhé světové války bylo díky své poloze velmi vojensky významné. Měli zde základnu Kriegsmarine – ti tránovali posádky ponorek. Při invazi Německa do Polska to bylo jedno z míst, kde se Poláci bránili nejdéle. Stejně tak při osvobození Polska se zde držela německá armáda – obklíčené jednotky se vzdaly až dva dny po kapitulaci nacistického Německa. Po skončení války význam Helu jako vojenské základny výrazně poklesl.
Žije zde kolem 4000 lidí. Dneska slouží jako turistické a rekreační místo. Písčité pláže obklopuje Baltské moře. Celkový povrch poloostrova je 32 km², nejužší místo je u Chałup (150 metrů), nejširší na východním konci právě u Helu (2-3 km). S pevninou je Helská kosa po celé délce spojena silnicí i železnicí.
Náš hlavní cíl bylo hledání jantarů, ale můžete zde navštívit i Muzeum Rybołówstwa Morskiego, které se nachází v bývalém gotickém kostele ze 14. století, fokárium (park s tuleni), které náleží fakultě biologie, geografie a oceánologie gdaňské univerzity. Pěší zónu představuje Ulica Wiejsk, která je necelý kilometr dlouhá a slouží jako centrum města – nachází se tu radnice i pošta. Ve městě můžete také vidět památky související s vojenskou minulostí – například pomník jeho obráncům z počátku druhé světové války. Poblíž kasáren je Skansen broni morskiej a Muzeum Obrony Wybreża.
Vstávali jsme brzy, sbalili si naše vychytávky na lovení jantarů a s dobrou náladou vyrazili na autobusovou zastávku, která se nacházela jen asi pět minut pěšky od našeho ubytování. Autobusem jsme se nechali dovézt k nádraží Wrzeszcz. Cestou tam nás kontrolovala revizorka, naštěstí jsme lístky měli – automaty na ně jsou celkem dostupné a pokud náhodou na zastávce není, neměli jsme nikdy problém ho koupit u řidiče. Na místě jsme koupili lístky do cílového Helu.
Jelikož nám zbývalo trochu času do odjezdu, zašli jsme do malé kavárničky Coffee to go, kde jsme si dali osvěžující ovocné smoothie a pak se prošli do obchodního centra Metropole. Tam nebyla skoro ani noha, tak jsme šli pozdravit do místního zverimexu zvířátka a poté už se přesunuli na nástupiště, kde jsme netrpělivě vyhlíželi náš vláček. Ten nás dovezl do přestupní stanice, která se nacházela v nedalekém městě Gdynia. Menší časovou rezervu mezi příjezdem a odjezdem, jsmee vyplnili degustací kávy z automatu. Na výběr bylo plno příchutí, jeden velký kelímek vyšel na necelé 4 złotý, zaplatit jste mohli i kartou a kafe bylo opravdu moc dobré.
Pak už nás čekala jízda až na samotný konec poloostrova. Koukala jsem z okýnka, aby mi něco neuteklo, všude bylo plno větrných elektráren a zeleň. Cesta po poloostrově byla krásná, protože jste viděli moře většinou z obou stran. Pro člověka, který k moři nejezdí to bylo opravdu něco neuvěřitelného.
Na místo jsme dorazili kolem poledne. Prošli jsme si krátké „městečko“ a pak pokračovali lesní cestou až na pláž. Kdybych nevěděla, že mě na jejím konci nějaké moře čeká, vůbec by mě to nenapadlo, vypadalo to jak v našich lesích. Ale pak už na nás opravdu vykoukl písek a modrá hladina nekonečné vodní plochy.
Byli jsme jak malé děti. S otevřenou pusou jsme koukali na tu nádheru a všechno pečlivě fotili. Radek moc dlouho nezahálel a oblíkl na sebe rybářský komplet, nasadil kulicha od švagrové a udatně se vrhl do mořských vod pro všechny ty jantary. Já se rozhodla zůstat nohama pevně na zemi (ačkoli jsem neodolala a stoupla si do moře alespoň po kotníky a chvíli se procházela po písku bosky) a hledala malé žluté kamínky na břehu.
Těžko popisovat tenhle výlet, protože ten zážitek z něho je nepřenositelný. Jdete 10 km pořád rovně, dýcháte ten krásný čistý vzduch, poznáváte mořské živočichy, které jste viděli maximálně v mrazáku v supermarketu – Radek vylovil plno krevetek a jednu medúzku, vše jsme opatrně vraceli zpátky do vody. Vždy mi právě v síťce přinesl nános různých větviček a dalšího „bince“, vysypal na břeh a tam jsme hledali poklad. A světe div se, pár malých jantárků jsme skutečně našli!
Trochu jsme podcenili základní lidské potřeby a nevzali si s sebou žádnou svačinu, pouze dobré české pivčo, jednu vodu a termosku s čajem. Příště se tedy musíme lépe vybavit, v městečku byl dokonce i nějaký obchod, protože v průběhu odpoledne nám pěkně vyhládlo.
I přesto to byl opravdu balzám na duši. Ticho, klid, nikde nikdo. Až asi po 5 kilometrech, zrovna ve chvíli, kdy byl Radek daleko v moři, jsem zahlédla, že za mnou běží nějaký pán. Byl to takovej malej polskej skřítek, vypadal trochu jak herec Karel Augusta. Napadlo mě, že se dopouštíme něčeho nelegálního a dostaneme sekec. Něco na mě volal, tak jsem se zastavila a napjatě čekala, co se bude dít. Mezitím Radek zaregistroval, že máme společnost a pomalu se blížil k nám. Pán držel v ruce nějakou malou kartu – sakra! Nahmatala jsem si náprsní kapsu a zjistila, že při naší první pauze mi z bundy vypadl občanský průkaz i kreditní karta. Pán se mě akorát zeptal na jméno a adresu a pak mi doklady se smíchem vrátil. Moc jsme mu děkovali, bohužel jsme u sebe neměli ani žádnou hotovost, abychom ho odměnili. Běžel za námi fakt těch 5 km. Opravdu mě skoro dojal a často si na něj vzpomenu.
V druhé polovině cesty jsme potkali pána, který si mířil na opačnou stranu. Ptali jsme se ho, jestli je lepší se otočit a vrátit do Helu nebo pokračovat dál až do Juraty. Potvrdil nám naši domněnku, že do Juraty to budeme mít kratší. Bohužel nás čekala překážka v podobě spadaných stromů a jediná možnost byla projít přes moře. To bylo ale opravdu hodně studené. Tak jsme se rozhodli vylézt na kopec, což nebylo úplně snadný, protože ho tvořil převážně písek a hrozně se nám do něj bořily nohy, a vydat se už směrem k silnici, aby nám neujel poslední vlak.
Chvíli jsme bloudili, ale v dálce byla slyšet auta, takže jsme se po pár minutách z helské džungle úspěšně vymotali a došli až k železniční trati. Tam se Radek převlékl do civilu a podél kolejí jsme se odhodlali dojít až na zastávku, kde nám zhruba za hodinu jel vlak a podle našich odhadů jsme to měli stihnout. Další vlak jel totiž až kolem deváté večer.
Začalo se šeřit a to je okamžik, kdy velice špatně vidím a neodhadnu často reálnou vzdálenost došlapové plochy. A tak se stalo, že se mi levý kotník zabořil mezi velké kameny a ten se mi díky pádu povedlo parádně vyvrknout. Asi už tušíte… Díky této skutečnosti jsme se na zastávku dopajdali pomaleji a vlak nám asi o 5 minut ujel. Co teď? Jurata působila jak město duchů, všude všechno zavřené, nikde nikdo.
V klidu jsme si zjistili, v kolik nám vlak jede. Možná i právě kvůli tomu jsme přišli na to, že pak nám nejede vlak, ale autobus. Nepochybně by bylo dobrodružné přespávat na pláži, ale už jsme měli fakt hlad a byla docela zima. Procházeli jsme se mezi baráčky a hledali nějakou večerku. Jediný malý obchůdek byl zavřený a nejbližší benzinová pumpa byla vzdálená asi 20 km.
Vzpomněla jsem si, že 2 ulice zpátky jsem viděla ceduli od nějaké restaurace. Třeba budeme mít štěstí… Vrátili jsme se, všude pusto a prázdno. Ale i tak jsme šli dál do temnoty. Z té se najednou vyloupl velice noblesní pán v obleku a ptal se nás, co hledáme. Odpověděli jsme, že bychom se rádi navečeřeli a zda neví o nějaké možnosti. Rukou pokynul směrem k hotelu Bryza, ve kterém se nacházela restaurace Biała. Trochu rozpačitě jsme ho následovali.
Abyste tomu rozuměli – hotel už zvenku působil dost luxusním dojmem. My byli po celém dni špinavý, zpocený, od písku, já si vyrazila dokonce jen v legínách, byla jsem rozcuchaná a neměla u sebe snad ani hřeben. Uvnitř bylo plno nóbl hostů, každý stůl měl na starosti jiný číšník. No, v prvních vteřinách nám bylo trapně a připadali jsme si nepatřičně, ale posléze nám to přišlo neskutečně vtipný a absurdní. Číšník, který se nás ujal, nám pověsil bundy v šatně a zavedl k prostřenému stolu. Dostali jsme starter – nějakou bagetku s olivovým olejem, který Radek úspěšně kydl na ubrus. Já si objednala těstoviny s rajčatovou omáčkou a zeleninou bez kuřete a k pití bílé víno, Radek nějaké plněné pirožky a pivo. Ceny byly teda poměrně vysoké a jak to tak asi bývá v luxusních podnicích, porce ne příliš velké – upřímně po tom celém dni bychom slupli ještě něco. Ale ten zážitek byl opravdu nezapomenutelný.
Čas odjezdu se blížil, takže jsme zaplatili, rozloučili se a odešli se ještě podívat na pláž. Byla úplna tma, ticho, nad námi plno hvězd a v dáli hučící moře. Pak už jsme se radši přemístili na zastávku, kam nám s menším zpožděním přijel autobus. Pan řidič a „průvodčí“ byli veselý kopy a celkem pěkně jsme se s nimi zasmáli. Ve Władysławowo jsme přestoupili všichni na vláček a pak už se pokračovalo po stejné trati jako ráno – přes Gdyni, kde jsme si dali obří kafe, až do cílového Gdaňska. Tam jsme přijeli kolem půl 11 večer, totálně uťapaný, unavený a plný zážitků.
Původní plán, jak si zajedeme na pumpu pro víno a na ubytování uděláme mejdan, vzal za svý. Objednali jsme si Bolta a jeli na ubytování rovnou. Tam jsme si hodili sprchu a ponořili se do říše snů, protože další den nás čekalo další dobrodružství…
