Karlštejn je od Prahy co by kamenem dohodil, a protože je samozřejmě součástí naší stírací cestovatelské mapy, byl pro další a zároveň druhý výlet roku 2020 jasnou volbou. Lehce před 10. hodinou dopolední jsme už seděli ve vláčku a frčeli vstříc novým poznatkům.
I přesto, že jeho interiér třeba oproti Konopišti působí holým dojmem, považuji tento hrad za jeden z nejhezčích v ČR a nebránila jsem se ani opakované návštěvě. Karlštejn byl založen roku 1348. Český král a římský císař Karel IV. ho vybudoval za účelem uložení královských pokladů – sbírek svatých relikvií a říšských korunovačních klenotů. Už v roce 1355 pobýval na hradě osobně, aby dohlížel na dostavbu a výzdobu. Stavba byla dokončena v roce 1365, kdy byla vysvěcena kaple sv. Kříže ve Velké věži.
Cestra trvá opravdu chvíli, takže po půl 11 jsme už vylézali z vlaku. I přesto, že bylo v polovině zimy, turistů se zájmem o prohlídku jsme potkali dostatek. Od nádraží musíte jít zhruba 2 kilometry. Přejdete po mostě přes řeku Berounku a pak vystoupáte kopec až k samotnému hradu. Vesnička pod Karlštejnem je opravdu kouzelná, všude jsou malé domečky, taky se v ní nachází plno různých obchůdků – od (ne)vkusných suvenýrů, přes antikvariáty až po obchody se sklem nebo bižuterií. Nechybí samozřejmě ani informace, kde si můžete zakoupit pohlednice a další turistické sběratelské předměty a dojít si na WC. U nich se nachází taky mechanický domek, kam když vhodíte desetikorunu, figury v něm obživnou a začne krátké představení. Pár metrů pod hradem můžete navštívit dokonce muzeum voskových figurín. Kromě všeho se nabízí samozřejmě i možnost občerstvení, na každém kroku je nějaká restaurace nebo okénko s rychlovkama.
Hrad nabízí celkem 3 okruhy v několika jazycích. Jelikož jsme ho navštívili mimo sezónu, byl otevřený pouze okruh č. 1 – soukromé a reprezentační prostory císaře Karla IV. Ten zahrnuje interiéry dvou pater císařského paláce a spodních podlaží Mariánské věže s vybavením z 14.-19. století. Na trase můžete vidět například modely hradu, staré truhly a skříně, sochu svaté Kateřiny, dobové oděvy a nebo repliku Svatováclavské koruny.
Prohlídka se nám líbila, já tedy už okruh absolvovala už podruhé, ale pro Radka to byla premiéra. A kromě historických předmětů ho zaujalo zejména to, že díky manželství Karla IV. s Annou Svídnickou nejsme první českopolský pár… Poté, co zhruba hodinová prohlídka skončila, zašli jsme se podívat ještě do hodinové věže, kde se nachází obchůdek s kameny apod. a zvon Kateřina.
Protože počasí nám zrovna nepřálo – bylo pošmourno a v kopcích zima, rozhodli jsme se pro přesun do města Beroun, které je vzdálené jenom 10 minut vlakem. Beroun je město ve Středočeském kraji, které leží na soutoku řek Berounky a Litavky. Žije v něm kolem 20 tisíc obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1265, kdy Přemysl Otakar II. vydal listinu pro ostrovský klášter. Rozkvět města přinesla doba Karla IV., kdy dochází k rozšiřování řemesel – místní obyvatelé byli proslavení soukeníci, sladovníci, hrnčíři, vinaři… Zejména hrnčířská tradice se v Berouně uchovává dodnes – a to zejména díky Muzeum berounské keramiky a trhům, které se pořádají pravidelně na jaře a na podzim. V Berouně byla v roce 1992 vyhlášená městská památková zóna a v 2009 se stal Historickým městem.
Od nádraží jsme se prošli přímo na Husovo náměstí, kterému dominuje kostel svatého Jakuba. Tato barokní stavba na gotických základech je nejvýznamnější kostel ve městě a je kulturní památkou ČR. Byl postaven ve 13. století současně s městem. Jelikož už byla pokročilejší odpolední hodina, dostali jsme hlad. Vybrali jsme si restauraci Český dvůr, která se nachází na náměstí. Žel, jejich menu bylo dost skromné a jediné bezmasé jídlo vyprodané. Paní byla milá a nabídla se, že se nám poptá v kuchyni, zda by kuchař neobalil alespoň sýr, ale to nebylo zrovna to, na co jsme měli chuť, tak jsme si vypili jeden nealkoholický pomelo birell a šli o dům dál. Následovalo chvilkové zoufalé hledání, kde se tedy najíme. Nakonec jsme skočili v Pizzerii Carino, kde byl problém spíše opačný, protože jídel bylo k výběr hodně a několik z nich vypadalo opravdu lákavě. Ale pizza je zkrátka pizza. A pak jsme se, s přecpanými břichy, přesunuli zpátky na nádraží, vyčkali vlaku a ukončili tak další vydařený výlet.
