Náš další výlet si vzal do své režie Radek. Vždy má radost, když mi v té naší zemi může ukázat místo, o kterém jsem neměla ani páru, a které za vidění stojí. Tím bylo i jezero v Ovčárech, které je z Prahy co by kamenem dohodil a přesto jsem o jeho existenci neměla do předchozího léta, kdy k němu jel se synem stanovat, tušení.
Tentokrát nám vlak jel z Masaryčky, která mě vždy fascinovala, ale nikdy jsem neměla čas si ji projít. Teď jsme výjimečně přišli na nádraží s předstihem, takže jsme prozkoumali snad všechny její zákoutí.
Cesta vlakem byla v klidu, byli jsme v něm skoro sami, osvěžovali jsme se nealkoholickým ochuceným pivčem a s jedním přestupem v Lysé nad Labem jsme úspěšně dorazili půl hodinu po poledni do cílové stanice Ovčáry. Ty se nacházejí 5 km severovýchodně od Kolína. První písemná zmínka pochází z roku 1273. V současné době mají rozlohu 1000 hektarů a žije zde cca 900 obyvatel.
Hned po vystoupení z vlaku jsem našla velký čtyřlístek a to bylo jasné znamení toho, že tenhle výlet bude opět vydařený. Šli jsme malou vískou směrem k jezeru, je pravda, že bylo na rozdíl od posledního pobíhání po řevnických lesích trochu chladno, ale to ničemu nevadilo. Minuli jsme pomník padlým, místní rybníček i hasičskou zbrojnici. První zastávka byla poněkud nečekaná a náhlá, a to u jednoho domku, před nímž rostlo neskutečné množství čtyřlístků a my se rozhodli je všechny posbírat. Tenkrát jsme ještě neznali fígl s házením jetelů do pet láhve s vodou, takže jsme se snažili vše lisovat přímo na místě. A to do všech dostupných možností – pod kryt telefonu, mezi bankovky, účtenky z Tesca…
Když jsme se patřičně nahamounili, došli jsme až k jezeru. Celé jsme ho obešli, bylo poměrně velké, potkali jsme místní rybáře a pár pejskařů. Osobně jsem neplavec, už plno let jsem ve vodě nebyla, ale písečné pláže a příjemné prostředí by mě asi dokázalo nalákat. Teď ne, to byla zima, takže jsme si na jedné z pláží udělali alespoň piknik. U něj se nám naskytla fajn podívaná, na vodě trénovaly holky jízdu na vodních lyžích. Když to rozjížděly, na chvíli vykouklo i sluníčko.
Užívali jsme si patřičný relax, připadala jsem si úplně jako u moře. Žádný stres, žádné starosti, jen pohoda klídek a sem tam procházející nějaký místní obyvatel. Cestou zpět do vesnice nás dostihl déšť, ale nebylo to nic hroznýho, než jsme vyhrabali deštník, přestalo to. Ve vesnici jsme ještě dosbírali pár čtyřlístků a pak se vydali na vlakovou zastávku. I tam se urodilo plno zmutovaného jetele, sbírali jsme jako diví, až jsme se báli, že už čyřlístky nebudeme mít kam dávat.
Kolem půl šesté jsme seděli ve vlaku a jeli se projít ještě po Lysé nad Labem. Toto město znám z bývalé práce. Můj první pracovní den začal na knižním veletrhu právě v Lysé. Tehdy jsem dokonce poprvé cestovala sama vlakem.
Lysá nad Labem se nachází v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Žije zde necelých 10 tisíc obyvatel. První zmínka o městě je v Kosmově kronice. Ve 13. století zde byl postaven hrad a Lysá byla až do vlády Lucemburků ve vlastnictví českých královen. Městem se stala v roce 1291, roku 1355 panstvím. Za husitských válek byla Lysá hodně poničená. Rozkvět pak probíhá za vlády Kateřiny Smiřické – v u dobu byla obnovena práva města i fary. Nadějný rozvoj města přerušila třicetiletá válka.
Velká bída zde začala panovat v roce 1873 po velkém požáru, který poničil 51 stavení včetně stodol a právě sklizenou úrodu. O pět let později byl zbořen kostel sv. Jana Křtitele, který stál na náměstí. Při jeho demolici byly zničeny náhrobky rodu Smiřických. Další úpadek města způsobil hýřivý životní styl kněžny Štěpánky Rohanové, který dostal město do velkých dluhů. Po její smrti zakoupil panství angličan William Andrews. Dalším majitelem se stal Bedřich Leitenberg. Po jeho smrti se Lysé ujal Rudolf Ferdinand Kinský. Když zemřel i Kinský a jeho rodina se odstěhovala do Rakouska, stal se ze zámku domov důchodců. K tomuto účelu slouží dodnes.
Po roce 1935 vznikla v Lysé Národní garda. Jejím úkolem bylo strážit důležité objekty. Od roku 1940 se zde razily protektorátní mince. Následovalo opět několik ničivých požárů. V roce 1945 zde proběhla sabotážní akce, která se stala základem pro Hrabalův příběh Ostře sledované vlaky.
V roce 1950 byla k městu připojen obec Litol. Dalšími částmi města jsou také Byšičky a Dvorce. Opět se rozvíjet se začalo město od druhé poloviny 19. století do začátku druhé světové války. V současnosti je Lysá známa především díky výstavišti, kde se pořádá plno veletrhů a výstav. Dalším oblíbeným místem je dostihové závodiště.
V Lysé jsme už neměli tolik času, takže jsme se od nádraží prošli ke kostelu svatého Jana Křtitele, posbírali jsme ještě pár čtyřlístků, v místní večerce koupili čokoládu na cestu, pozdravili několik zvířátek a frčeli zpátky do Prahy.