Hrabání se v minulosti

Jsem marnivý sběratel a materialista. Od mala křečkuju kde co, od sběratelských předmětů, přes kosmetický vychytávky až po boty a zážitky. Jak se pro něco nadchnu, tak neznám hranice. A asi i podle toho vypadá (mimo jiné) můj externí disk k počítači, do kterého jsem se ve středu ponořila…

Složka s názvem „binec“ mluví sama za sebe. Nachází se v ní všechno s označením „někdy protřídím, promažu, uspořádám“. A to někdy nastalo, takže jsem od ranních hodin procházela jeden soubor za druhým a třídila a mazala a uspořádávala. A samozřejmě mi toho plno ještě chybí.

Je zvláštní, co všechno bylo a už není. S kolika lidmi jsme byli přátelé na život a na smrt a teď se při náhodném setkání venku sobě nepodíváme ani do očí. A to i navzdory tomu, že jsme si s půlkou z nich ani nic vlastně neprovedli. Fotky mých bývalých mazlíčků – zrovna ve čtvrtek to bylo přesně 7 let co naši museli dát uspat našeho prvního psa. Doteď se mi o něm zdává a mrzí mě, že tu s náma nebyl dýl. Králíčci, šneci, Stacynka. Nejvíc jsem se zasekla samozřejmě u fotek z Chráněný dílny. Bambilion fotek skladu jak tam byl bordel a jak jsem to uklidila, naše hostiny s Jar., elektrikář, Er., pejsci moji milovaní.

Je to asi měsíc co jsme s Ňufem měli takovej ten večer, kdy nasáváte vínečko a pouštíte si na Youtube starý pecky. Při jedné jsem se úplně viděla v kanclu, venku sníh, předvánoční čas, za prdelí Marjánka i Amálka, na stole termohrnek ze Starbucksu. Rozbrečelo mě to. Nikdy mě nepřestalo srát, jak to skončilo. Kdyby šéfová nebyla lakotná kráva, pracuju tam šťastně dál. Byla to jediná práce, která mě skutečně naplňovala.

Prohlížela jsem si i jak jsem se v průběhu let změnila. Furt se nemůžu rozhodnout, jestli ta změna byla k lepšímu, nebo horšímu. Docela jsem nabrala. Mám za ten rok a půl asi 10 kilo na vrch. Před vyhlášením nouzového stavu jsem s tou váhou trochu začala hejbat, hodně sportu, více low carb stravy, dlouhé procházky a hle, konečně to tělo zareagovalo. No a teď jsem tam kde jsem byla. Hala zavřená, low carb sice stále v kuchyni používáme, ale to máte sem tam ochucený pivčo, sem tam hrstka popcornu… A ta víkendová túra to nevytrhne. Nicméně mi z těch fotek přijde, že jsem v tom obličeji trochu zestárla, nemám ho tak opuchlej a celkově asi vypadám ve finále líp.

Hlubiny disku sahaly ale ještě dál. Bývaly doby, kdy internet nebyl samozřejmostí a vybraný soubory jsme si ukládali na diskety, kam se vešly tři fotky… Takže ve složce „Obrázky“ se nacházely ty pravé poklady. Barevné fotky, kterým se říkalo collorfullky, krvaví emaři, skejťáci, móda se skejťákama spojená, myška Didlina a mnoho dalšího. Nutno zmínit, že se mi vkus nějak rapidně nezměnil a i když jsem hodně promazávala, u ničeho jsem si neťukala na čelo, cože se mi to proboha líbilo.

Ještě mi dost velká kupa bince zbývá, ale za včerejší kus práce jsem pyšná. Jen mi to připomnělo jeden nepříjemnej fakt. Že toho mám rozděláno bambilión a nic pořádně nestíhám… Začala jsem teď méně spát, abych měla víc času, tak uvidíme, jestli se mi povede všechny „projekty“ dotáhnout do konce…

Začala jsem rozvíjet sociální sítě. Takže bych vás ráda pozvala na můj INSTAGRAM. Poprvé jsem zkusila vytvořit „storýčko“ a celkem mě to chytlo, takže občas tam vymýšlím nějaký srandy, tak dejte odběr, pokud chcete, uděláte mi za prvý radost a za druhý budete mít vše z první ruky, muhehe. S tím souvisí moje aktuální dvě nejhlavnější aktivity.

Tou první je Obchůdek. Připomínám, že i ten má svůj INSTAGRAM a taky FACEBOOK. Veselá dílna, jak jsem svůj „byznys“ pojmenovala, je má několikaletá práce a myslím si, že se uchyluje správným směrem. Je to příběh o 4 postavách, které se rozhodli přinášet svými výrobky, které jsou vytvářeny s motivy přírody a zvířat, lidem radost. Budou celkem 3 hlavní kategorie, jedna už je téměř ve finále (polední várka přijde příští týden) a na těch dvou zbývajících usilovně pracuju. Je za tím dost času a mám to momentálně vlastně na full time uvázek, krom samotné výroby šperků jsem si koupila i doménu a pokusím se vytvořit normální eshop, vymýšlím furt nějaký zajímavosti a ochutnávky na výše zmíněný IG a FB, rozšiřuju sortiment, objednávám materiál, obalový materiál… Tak snad…

Další aktivitou je blog. Jak vidíte, tady mi to už delší dobu nejde. Projekt stojí, jeden díl mám v konceptech, ale ke zbytku nemám ani čárku a to tu máme skoro květen… Seriózní články aby člověk tuplem pohledal. Blogování už asi tolik ani nefrčí. Díky tomu, jak jsem teď doma, jsem začala sledovat fórum o virtuálně známých osobnostech. Pokud se o někom mluví a má horu sledující, je to většinou Youtuberka, co natáčí píčoviny a lidi na to koukají, jakože bizár. A já nějak nemám povahu a ani čas a vlastně ani potřebu natáčet, jak jsem si srovnala voňavky ve skříni, co jsem si koupila v Pepcu a tak.

Vzpomínala jsem na časy, kdy to na blog.cz fakt žilo. Byla jsem v klubu zajímavých blogerů, vycházely se mnou rozhovory, pod každým novým článkem se objevilo klidě 20 komentářů. A ne jenom „pěkný blog, mrkni na můj“. Ty časy jsou fuč a člověk přechází do zapomnění. Já třeba nezapomínám a sem tam si vzpomínám na všechna ta inspirativní jména, na kolegy. Většina z nich zmizela bez rozloučení, prostě jednoho krásného dne na blog přestala psát. U jednoho jména mě to obzvlášť mrzí, Annie mi komentovala skoro všechno, měly jsme podobný vkus na hudbu i názory. A pak jednou komentovat přestala. A na vzkazy nereaguje. Ani moje, ani na ty ostatní. Copak je s tebou, milá Annie? 

Jenže když něco děláte víc jak půlku svého života, není snadné to úplně utnout. A protože s Ňufem hodně cestujeme – máme za sebou opravdu zajímavý týdenní trip v Polsku a skoro každý víkend jedem na nějaký výlet po ČR, do toho rádi vaříme a poznáváme nový věci a zážitky, slovo dalo slovo a já dostala požehnání k tomu založit nám blog společný a vyrukovat do světa internetu s našima xichtama.

Původní plán byl, že všechno zpětně sepíšu, zveřejním a čau. Ale rozhodli jsme se to udělat trochu zábavněji. Momentálně je na blogu jen úvodní článek o tom, co jsme zač a článek o prvním absolvovanym výletu. A teď, v nepravidelných intervalech, budu postupně další vyprávění z výletů pouštět ven. A protože mám teď plnou hlavu nápadů, na každý nově zveřejněný článek upozorním právě na svém osobním IG ve storie formou zábavné fotokoláže. Až se dostanu do současné časové linky, zveřejním k tomuto blogu i FB stránku, kde budu též podobnou formou na novinky vábit.

A tak bych vás teda ráda pozvala na mé nové blogovací místečko, kam se přenese téměř celá má pisatelská aktivita. Famfáry… šampáňo… Tamtadadáááááá!

www.zivotspolakem.cz

Myšlenek mám ještě spousty, ale co opravdu stojí za zmínění? V rámci debordelizace jsem koukala na složky se sbírkama. Věřím, že i na ně někdy dojde zas řada. Moc bych chtěla vědět, kolik těch kinder hraček ve skutečnosti mám. Ale to si ještě počkám, poněvadž tyto věci mám u rodičů, s Ňufem zatím bydlíme v menším bytě a už takhle jsem si sem přivezla značnou část svých bot. Ehm…

Nebo autogramy. Kde jsou ty časy, kdy jsme s bráchou posílali dopisy s žádostmi o podpisy různým hercům a zpěvákům. A pak to vzrušení, když se ve schránce objevila obálka. Kdo napsal? Bude fotka s věnováním? Přidal dotyčný i nějaké překvapení, napsal dopis? A pak ta radost. Když jsem četla hustě popsanou A4 od Pavla Baťka, když mi Igor Orozovič, se kterým jsem kdysi udržovala i slabý osobní kontakt, poslal dáreček, moje láska David Švehlík a jeho krásný vzkaz. Nebo když mi Dan Landa věnoval fotku jako Kačence. I to srdíčko přidal… Někdy si říkám, že si zas něco pro tu srandu vyvolám a obebíšu. Mám v oběhu ještě desítku, možná dvě, žádostí. Sem tam někdo odepíše i po letech, takže kdo ví, třeba mě nějaký překvápko ještě čeká.

Pro to všechno mám taky z minulosti ještě blog. Docela jsem si ho vymazlila, žel, nachází se na blog.cz a na přesun na wordpress nějak zatím nemám nervy. Mně se zobrazuje díky AdBlocku celkem v pohodě, ale je napadený spamerama… Škoda mluvit. Nefunguje, opravíme, slibujeme, přísaháme… ve skutečnosti se vám smějeme akorát do klávesnice…

Díky tomu, že se všude zastavil čas, věřím, že letos na hodně věcí ten prostor bude a dotáhnu to do konce. Třeba album z koncertů Chinaski a Kluse, to je taky už historická aktivita. Ale nepřestávám věřit! A co teprve přesun starýho blogu sem, že… 

Co dál. Osobní život je v rovnováze. S Ňufem máme za sebou hádku století, všechno to naše škorpení bylo proti tomu prd. Byl to takovej restart. Od tý doby se k sobě chováme mnohem líp a řekla bych, že to vyčistilo atmosféru. Vypustili jsme démony, aby v nás nehnili. Zdravotně jsem na tom furt stejně, jsou dny, kdy bych si nejraději hodila mašli, aby se ráno probudila jak znovuzrozená. Terapeutka má prázdniny, takže se v tom tak plácám a čekám, co bude.

Hledám práci na zkrácený úvazek, aby mi doma nemrdlo úplně, ale vzhledem k situaci je to teď o dost těžší než předtím. S bývalou prací mám furt nějaký tahanice, dlužej mi prachy, na krámě, kterej je teda zavřenej, mám ještě pár osobních věcí, o které bych nerada přišla. Je to takový nekonečný příběh, za kterym bych ráda udělala tlustou čáru, ale osud mi nepřeje… Dokonce se mi o tom už i zdá. Jako takhle, předběžně jsem se dostala do užšího výběru v jednom obchodě (z bláta do louže, hehe) tak se jim po víkendu připomenu, že jsem redy. Redy nejsem, představa že zas dělám někde s lidma mě děsí, ale už cítím, že musím někam vypadnout. Obchůdek je sice príma a má větší ohlasy než jsem čekala (a to ještě není pořádně venku), ale co si budem, jistota příjmu to není.

Jinak mě už nic nenapadá… Nu což, napsala jsem toho, myslím si, dostatek.

Takže se jdu na obědvat a pak zas třídit, třídit, třídit…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.