Jelikož jsem měla dovolenou až do středy, uspořádali jsme ještě jeden prima výlet ve třech! Tentokrát v režii Juniora, který zatoužil navštívit pražskou ZOO.
Sešli jsme se v 9:30 na Andělu a odfrčeli do Holešovic. Kdyby bylo po mém, projdu se Stromovkou, ale Radek chtěl autobusem. Kdo v pražské ZOO někdy autobusem byl, asi tuší… Hrozný peklo, přátelé. Lidí milion, místa málo, vzduch žádný. Aneb: „Ráda bych vás pustila sednout, ale stojím na jedné noze a ještě ne na své…“ Naštěstí jsme tam nějak zdárně dojeli, ale jestli to takhle děsný bude i nazpátek, tak jdu pěšky… Fronta k pokladnám byla to samé v bleděmodrém. Ale tak v ní jsme aspoň stáli na obou svých nohách…
Vybavení lístkami a mapou jsme se konečně dostali dovnitř. Je pravda, že od mé poslední návštěvy se zahrada dost změnila, řekla bych k lepšímu. Obecně se furt peru s tím, co si mám o těchto zařízení myslet, jo, je fajn vidět zvířata na vlastní oči, ale v přírodě bych je viděla raději. Jenže lidi jsou kreténi a pytláci a tak… No, je to těžký. První pauzu jsme udělali u ledních medvědů. Jeden si tam zrovna plaval. Pak jsme viděli orangutany, jedno malé miminko se houpalo na laně.
Vylezli jsme na kopec, kde byl krásnej výhled na Podbabu. Tam jsme si dali Mirindu a umístili náš první putovní blogový kamínek. (Takže od tohoto dne na každým výletu necháváme kamínek s naším „logem“ – puzzle vlajkou a adresou blogu). Kluci si dali zmrzku, Radek nějaký vafle a já ledový kafčo. Procházeli jsme se, obdivovali zvířátka, já umístila pár dalších putovních kamínků (které okamžitě zmizely, kdyby někdo namítal, že umisťovat pomalovaný šutry do ZOO je zhovadilost…) To už mě víc rozčilovaly odpadky ve výbězích, kam za zvířaty můžete. Pytlíky, obaly od brček. Furt jsem někde něco sbírala.
Líbila se mi socha Radegast. A kousek od ní jsme objevili zelenou housenku, co vypadala jak smotaný list. Další větší pokoukání následovalo u slonů a žiraf, tam bylo teda docela dost lidí, plno uječenejch dětí. Když jsme to vše prošli, zastavili jsme se v Gočárově domě, kde nám Radek koupil ledovou tříšť – Junior měl nějakou modrou ze šmoulů, já jahodovou, to bylo tak sladký, že se nedala skoro pít. Nedala jsem to teda, ačkoli jsem se snažila.
Velmi se nám líbila cesta dolů, kde jsou k vidění různé kostřičky dinosaurů a podobně. Pak jsme vlezli do výběhu k nějakýmu velkýmu ptactvu. Jedna kachna byla dost nazlobená a asi 2x Radka klovla do ruky. Rozhodně nejhezčí byl Rákosův pavilon s papouškama, o tom jsem hodně slyšela, ale teprve teď jsem ho mohla navštívit. Pravda, fronta byla dlouhá a chvíli jsme si počkali, ale stálo to za to. Hlavně aroušci hyacintový a leerův, to byly lásky. Po papoušcích jsme si prošli i výběh s klokany, krátkou frontu jsme si vystáli na tučňáky. Lachtani nikdy nezklamou, i když teď odpočívali, ale i tak jsou super. Já si koupila zlatou minci, další cestovatelský artefakt.
Úplně jsme zapomínali na čas, celý den jsme nic moc nejedli a už nás bolely nohy. Ale ještě jsme chtěli tam a taky tam… Takže si kluci dali párek v rohlíku, já birella a pak jsme ještě chvíli pokračovali. Nejlepší byl dětský ZOO koutek, kde jsme si mohli nějaká zvířátka i pohladit. Co tak dobrý nebylo, dementní lidi a jejich plodi. Cedule jak kráva… „Nekrmte zvířata trávou!“ a rodiče trhali trsy trávy a plodi to cpali do přežraných koz a ovcí. Několikrát jsem to nahlas okomentovala, což jeden dementní tatík zaslechl, ceduli si šel přečíst. A jestli myslíte, že aspoň on krmit přestal, tak se pletete… Trhal trávu zvesela dál. Jinak jsme měli štěstí na plivající lamu a naprosto rozkošný mláďata koz, ty se nám s Juniorem líbily z celého výletu nakonec asi nejvíc.
Už bylo docela dost hodin a pavilony měly za chvíli zavírat. Rychle jsme stihli ještě krokodýly a želvičky, tam zrovna nějaký pán o nich vyprávěl. Bylo vidět, že krokodýlům rozumí. Měli jsme toho – my s Radkem, Junior sršel energií – plný zuby. Nachodili jsme asi 25 tisíc kroků za ten den. Takže jsme si sedli do nějakého letního divadla a Junior šel řádit na hřiště. Pak jsme teda prubli ještě jednu jízdu smrti a tramvají se svezli na Letenské náměstí, kde je naše oblíbená restaurace Fraktál. Tam jsme si dali oběd o osmé a domácí limču a povídali si o tom, co se nám nejvíc líbilo za zvířátka.
Kozy!