Junior přijel na 2 týdny prázdnin do Čech. Kluci se rozhodli mě vzít do party a na mně bylo vymyslet nějaký celodenní výlet s dobrou dostupností, neb jsem na něj jela přímo z pigára… Kamarád mi poradil, ať vyrazíme do Mělníka a tak jsme tak učinili!
Hned ráno jsem musela na druhou dávku (ne)slavného očkování, takže jsem měla trochu strach z případné reakce, ale rozhodla jsem se tomu moc nepoddávat. Jelikož mě sestra do ordinace zavolala asi o 20 minut později než měla, nemohla jsem ani čekat doporučených 10 minut a hned se vydala vstříc osudu
Sraz jsme měli na Andělu. Přesunuli jsme se metrem na Náměstí Republiky, na Masaryčce nakoupili sváču a šli si sednou do vlaku, který byl už připraven. Junior, za tu dobu, co jsme se neviděli, děsně vyrostl. Za chvíli bude vyšší než já… (Ne že by to byl takový problém…) Měla jsem pro něj nějaký kameny do sbírky, které jsem mu hned předala a pak jsme velice ležérním krokem vyjeli. Nabrali jsme fakt dost velký zpoždění, takže jsme ani nedoufali, že by vlak ve Všetatech, na který jsme měli přestoupit, počkal. Nicméně překvapil a vše jsme pěkně stihli.
V 11:00 jsme vystoupili v cíli. Bylo hezky, sluníčko pražilo a vypadalo to na pěkný vydařený den. Do centra jsme se rozhodli jít pěšky, prošli jsme park Na Podolí a pak to střihli přes sídliště nahoru. Bylo to asi teda delší než jít ulicí Kpt. Jaroše, ale aspoň jsme poznali z města více…
Mělník je město ve Středočeském kraji, které leží na pravém břehu Labe naproti ústí Vltavy. Žije zde kolem 20 tisíc obyvatel. Území Mělníka je osídlené už od neolitu. Podle Kosmy byl kmen Pšovanů připojen ke knížectví Přemyslovců díky sňatku Bořivoje a Ludmily. Hrad Pšov nahradil koncem 10. století hrad Mělník. V tomto období se zde začala pěstovat vinná réva. Samotné město vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Ottův slovník naučný uvádí: „Město Mělník založeno bylo po způsobu jinozemských měst za krále Přemysla Otakara II. r. 1274. Od tohoto času nazýváno bylo městem královským. Po smrti Přemysla II. náleželo královně Kunhutě a bylo ho odtud od královen českých napořád jako věna užíváno.“
Mělník prohlásil za královské věnné město Karel IV. Ten sem přivezl z Burgundska a Champagne vinnou révu a tím zvelebil mělnické vinařství. Město začalo prosperovat za vlády Jiřího z Poděbrad. Po jeho smrti se stal sídlem Johanky z Rožmitálu, která zdejší kapitule sv. Petra a Pavla věnovala 1,5 tuny stříbra. Po 15. století začalo město stagnovat a upadat. Král Ferdinand I. Habsburský zabavil městu majetek, dal mu pokutu zrušil cechy a dosadil císařského rychtáře. Období husitských válek do třicetileté války se stalo zlatým věkem pro mělnické vinaře. Vinice se rozšiřovaly, a bohatí měšťané financovali stavbu kostela sv. Ludmily a kostela Nejsvětější Trojice. Třicetiletá válka dala městu dost zabrat, město bylo téměř vylidněno. V 17. a 18. století ho zas ničily požáry, epidemie a neúrodná léta.
Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Královské věnné město se změnilo v provinciální městečko. Konaly se zde jarmarky, trhy, živnosti a řemesla. Od roku 1850 se zde usídlil okresní úřad. Po pádu Bachova absolutismu se rozvíjela kultura, hasičský sbor, Sokol, různé kluby – například českých turistů, veslařů, velocipedistů… Rozvíjelo se i pole komunikace – začal zde jezdit parník, vlak, zavedl se do města telefon a telegraf. Koncem století vznikla na Mělníku řada odborných škol, např. v roce 1881 speciální vinařská škola (první tohoto druhu v Čechách). V období první republiky se zde hodně stavilo – vznikly budovy okresního úřadu, pošty, kulturního domu, přístavu na Labi, kanalizace… V letech 1911 proběhly ve městě první vinařské slavnosti. Od roku 1933 je vinobraní tradicí, která se dodržuje dodnes.
Do kopce jsem se celkem zapotila, sice mi po očkování nebylo zle, ale děsný vedro ano. A sluníčko tomu moc nepomáhalo, takže jsem se často domáhala pauz a pila vodu jako vzteklá. Celkem se mi ulevilo, když jsme vyšli u Pražský brány.
Protože cesta od nádraží na náměstí byl – zejména pro mě – téměř heroický výkon, odměnili jsme se čokoládovou točenou zmrzlinu. Já moc zmrzliny nevyhledávám, ale je fakt, že mě Radek na ně trochu naučil a co jsem s ním, tak jsem jich snědla snad víc, než za celý svůj dospělý život dohromady.
Od náměstí jsme namířili rovnou ke slavné vyhlídce na soutok Labe a Vltavy. A jak asi už tušíte, celou dobu jsme, ačkoli tam je cedule jak pro blbce, čučeli na kanál… Vltava se vlévá o kousek vedle. Navíc jsem tento fakt zjistila náhodně až po návratu domů díky FB skupině „Úžasná místa v ČR“. A to jsem v Mělníku nebyla poprvé…
U vchodu do věže kostela sv. Petra a Pavla jsem našla krásný putovní kamínek s liškou. Kluci se rozhodli vylézt nahoru, aby ten kanál měli ještě z víc ptačí perspektivy, já jsem starej lenoch a měla jsem super výmluvu v podobě očkování, takže jsem se o tento zážitek nechala dobrovolně ochudit a místo toho jsem si obešla celý kostel, zjistila kudy se leze do kostnice, znovu omrkla kanál a pak se vypravila ještě na nádvoří zámku. Během mého krátkého producírování začaly odbíjet zvony, samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy kluci vylezli na samotný vrchol. Povedlo se mi najít ještě další dva pěkný putovní kameny, jednoho modrého smajlíka u výhledu na soutok a pak dort u vchodu na nádvoří. Jeden jsem také umístila.
Další zastávku jsme absolvovali v kostnici. Zatímco kostnice v Kutný Hoře mi přišla fakt stylová a lehce bizarní, tady jsem měla dost stísněný pocit. Ty hromady kostí bez nějakého „řádu“ a do toho audio výklad. 15 tisíc lidí na jedné hromadě. Celou dobu jsem čekala, kdo do toho omylem žďuchne a představovala jsem si, jak tam někde zhyneme zasypání. A to jsem celkem cynik a se smrtí nemám žádnej zásadní problém. U paní na pokladně jsme si koupili pohlednice a já byla upřímně ráda, že jsme zas venku.
Šli jsme si pro lístky na prohlídku zámku. Ta měla začít asi až za půl hodiny, takže jsme si šli sednout do restaurace sv. Václava na něco k pití. Celou dobu na nás útočily vosy, což jsme s Juniorem nebrali zrovna sportovně. Moc jsme si teda neodpočinuli, protože jsme pořád vyskakovali a někam před nima prchali. To Radka přivádělo k šílenství. Ale díky, jedno pigáro mi dneska už stačilo…
Prohlídka zámku byla perfektní. Vlastně asi nejlepší, jakou jsem kdy zažila. Nevím, jestli paní průvodkyně má takový přednes normálně, nebo se k ní dostalo, že dva návštěvníci nejsou Češi, ale mluvila krásně pomalu a srozumitelně, takže i Junior byl v obrazu a celkem něco i pochytil. I nás prohlídka bavila, po ní jsme ještě s dalšími dvěma návštěvníky s paní průvodkyní chvíli poklábosili. Odpověděla nám na všechny zvídavé dotazy…
Pak už jsme se vypravili hledat nějakou restauraci, kde bychom se naobědvali. Zatímco Radek teď sní všechno, jeho bezmasé období vzalo dost za své, já jsem stále ten vybíravý jedinec. U restaurace Na Hradbách stála cedule, která nabízela i nějaké gnocchi, tak jsme zašli tam. Sedli jsme si k malému volnému stolu, načež nás servírka upozornila, že je to stůl jen pro dva. Ptala jsem se, jestli je nějaký problém. Ano, je to stůl pro dva. A pořád nám ukazovala na vedlejší stůl, který byl pro více lidí. Ale proč? Přece nebudeme zabírat místo nějaké větší rodině, my se vmáčknem… Až když rezignovaně mávla rukou, došlo mi, že je ten stůl pro dva tak malý, že by se tam tři talíře s jídlem nevešly. Omluvila jsem se, že jsem si už poposedla a paní se očividně ulevilo. Celkově jsme zas působili, že nás pustili na vycházky z nějakýho ústavu… Gnocchi byly samozřejmě jediný jídlo, které už neměli, ale dostala jsem jídelní lístek s normálním menu a vybrala si tagliatelle s rajčaty a rukolou. K tomu domácí broskvovou limču, ta byla moc fajn. Kluci se taky dobře najedli. Pak jsem ještě okoštovala rakytníkový džus. Někdy má to nepití alkoholu výhody, člověk ledaco ochutná.
Dali jsme si pěší kolečko na slehnutí – prošli se na náměstí Míru a pak zpátky na vyhlídku. Na doporučení kamaráda jsme zašli do zámecké cukrárny. Já byla pořád nacpaná z oběda, takže jsem si dezert odpustila, ale ledový kafíčko jsem si dala. Radek též a k tomu sklenku místního vína. Chtěla jsem ho moc ochutnat, tak jsem si dala fakt jen na špičku jazyku. Nevím, jestli to bylo vedrem, mejdanem předchozího večera a nebo tím očkováním, ale udělalo se mi lehce nevolno. Seděli jsme v křeslech jako pro krále, ačkoli z nich lezly trochu péra a já se bála, aby se mi někam nezabodlo. Junior byl v dobrém rozpoložení a předváděl nějaký kung-fu chvaty, upřímně, tu energii mu fakt závidím.
Protože jsme měli ještě čas a bylo hezky, vrátili jsme se na náměstí, kde jsme si sedli ještě na pivo/limo. Na pódiu se chystalo nějaké divadýlko, na to jsme tam už bohužel počkat nemohli, ale líbilo se nám pozorovat to dění. Když jsme dopili, pomalu jsme se zvedli a šli na vlak. Tentokrát tou klasickou cestou, hezky rovně z kopce. U rybníčka vedle autobusového nádraží jsme viděli pána, jak krmí kachny a nutrie, to se Juniorovi líbilo, tak se hned šel podívat blíž. Pán se rozdělil o krmivo, tak jsme ještě chvíli strávili u vody. Ale pak už jsme skutečně museli jet.
Cesta domů byla bez problémů. Junior si to moc užil, tak jsem byla ráda. A my ostatně taky. A největší borec jsem já – po první dávce jsem lehla, po téhle jsem nacupitala skoro 20 tisíc kroků!