Po nočním flámování a emocích, které do našeho pokoje nevědomky vznesla otrávená prodavačka z večerky, se nám nevstávalo zrovna s elánem. Do toho jsem při oblékání rozsedla postel a automat na autobusovém nádraží mi slupl několik złotých, aniž by vydal proviant. Naštěstí to byly první a zároveň poslední nepříjemnosti a před námi byl vcelku vydařenej den.

Autobus nás zavezl do Osvětimi, kde na nás čekal kamarád Filip. Ten zařídil online vstupy do památníku, takže to jsme měli bez práce.

První písemné zmínky o Osvětimi pocházejí z roku 1217. V roce 1272 získala městská práva. Po rozpadu opolského knížectví v roce 1290 se stala součástí nově vzniklého Těšínského knížectví. V roce 1315 došlo k dalšímu dělení a vzniklo Osvětimské knížectví, v roce 1327 se kníže Jan I. stal vazalem českého krále Jana Lucembruského a Osvětimsko lénem Českého království. V roce 1454 složil Jan IV. vazalskou přísahu polskému králi Kazimíru IV. a o 3 roky později prodal knížectví Polské koruně. Až do roku 1564 mělo Osvětimsko v rámci Polska autonomní status, potom bylo jako slezský okres součástí Malopolského vejvodství.

Během švédské invaze bylo město zničeno, v roce 1772 Osvětim zabrala Habsburská říše. Po první světové válce se opět stala součástí Polska. Po německé invazi byla připojena k Říši. Němci zde vybudovali známý koncentrační tábor, kde bylo zavražděno přes milion a čtvrt lidí. Po válce byl na území koncentračního tábora vybudován internační tábor pro německé zajatce a věznice pro podezřelé ze spolupráce s nacisty. Od roku 1947 je areál muzeem. Osvětim se stala v letech 1952–1975 okresním městem a v současné době zde žije kolem 40 000 obyvatel.

Do prohlídky koncentračního táboru zbývala ještě asi hodina času, tak jsem v místní restauraci posnídala nějaké palačinky s ovocem. Poté jsme museli odevzdat batohy do šatny a projít vstupem, kde jsme vyfasovali sluchátka s vysílačkou. Jelikož jsme na místě byli mimo sezónu, nebyla možnost si přednášku zaplatit v naší mateřštině, takže jsme zvolili místní polskou průvodkyni. Všude bylo opravdu neskutečné množství lidí, davy se vzájemně překřikovaly, takže prohlídka Auschwitzu byla na vnímání a porozumění pro mě trochu složitější. Ale paní v podstatě neříkala nic, co bych neznala ze školy nebo z dokumentů. Navíc co si budeme povídat, prostory a výstava mluví dost za sebe i beze slov.

Auschwitz vznikl v prostorách vyklizených polských kasáren. Ty byly rozšířené o nové budovy. Hlavní důvod vzniku tábora nebylo vyhlazování, ale pouze věznění Poláků a sovětských vojáků. Kapacita byla až 20 tisíc vězňů. Pro zahájení likvidace vězňů a vyzkoušení různých způsobů usmrcování vězňů, byl upraven původní objekt skladu zeleniny na Krematorium KI – plynová komora, uhelna, tři spalovací dvojité pece. Do prostoru plynové komory se pod záminkou hygienické očisty vlezlo na 800 vězňů. Cyklon B – se sypal dovnitř pomocí průduchů ve střeše budovy.

V první části prohlídky jsem moc nefotografovala, nepřišlo mi to úplně vhodné. Byly zde viděny obrovské hromady osobních věcí zavražděných vězňů. Kromě komentovaného úseku bylo v areálů plno domků s různými dalšími doplňkovými výstavami, ale bohužel jsme neměli tolik času, abychom si vše mohli do detailu prohlédnout. Co mě trochu znechutilo, byly pipiny, které pózovaly u ostnatých drátů. Tak snad jim to na tom fejsku nebo instáči slušelo… 

Koupili jsme si pití a vyčkali autobus, který nás převezl do 3 km vzdálené Březinky (Birkenau). Tam už nás jelo méně a na velkém venkovním prostranství jsme si s žádnými jinými skupinami vzájemně nezavázeli, takže jsem i krásně slyšela slečnu průvodkyni a k mému překvapení jsem i dobře rozuměla. Věřím, že být v Polsku déle, tak polština bude první jazyk, který se i naučím…

Část tábora Birkenau byla realizována v roce 1941. Na velké bažinaté louce byly ručně vykopané odvodňovací příkopy. Bylo zde postaveno 70 zděných a 250 dřevěných baráků. Kapacita dosáhla v roce 1944 až 200 tisíc vězňů. O rok později zde bylo zahájeno masové vyvražďování. V táboře se nacházely 4 plynové komory a krematoria, takže denně bylo možné zlikvidovat až 10 tisíc lidí. Tábor se stal místem působení lékařů SS, zejména Josefa Mengeleho. Tito lékaři zde prováděli na lidech pokusy. Někteří lidé byli po svém příchodu do tábora zabiti rovnou, jiní použity na pokusy a zbytek čekala otrocká práce. Osvětim byla osvobozená v lednu 1945.

Louka byla opravdu obrovská a pustá. Nacházejí se zde koleje, zbytky stavení a památník. Atmosféru dokouzlovalo i pošmurný počasí. Cestou k památníku se mi smekl kotník a natáhla jsem se na zem jak dlouhá, tak široká. To bych nebyla já, abych neztropila nějakou ostudu. Kdysi na střední škole přijela z výletu v Osvětimi spolužačka. Ptali jsme se jí, jaké to bylo. Řekla nám, že ten areál je tak obrovský, že si ani nedovede představit, jaká to byla hrůza. Že třeba v našem Terezíně na ni ta atmosféra dolehla mnohem víc a depresivněji. A já se musím k tomuto názoru přidat.

Po prohlídce jsme se vrátili autobusem ke vstupu, kde jsme si vyzvedli batohy a poté navštívili krámek se suvenýry. Koupila jsem nám do alba poměrně vkusné fotografie památníku. Mohli jste si tam nakoupit i všelijakou naučnou literaturu. Nás ale čekala cesta autobusem zpátky do Krakowa, kde jsme si řekli, že si poslední večer našeho tripu užijeme a myslím si, že se nám to povedlo.

Nejprve jsme chvíli odpočívali na ubytování, je pravda, že po celém týdnu, kdy jsme zažili opravdu plno rozmanitého dobrodružství, jsme už byli trochu unavení. Poleželi jsme na matraci, kterou jsme si museli po mé ranní eskapádě položit na zem. Chvíli jsme mysleli, že ani nevstaneme, ale přemluvili jsme se a vyrazili vstříc nočnímu život tohohle města.

Chtěla jsem Radkovi za dovolenou poděkovat večeří v nějaké restauraci. Řekl mi, že by si rád zašel ještě jednou na zapiekanku. Vybrala jsem v bankomatu svou první bankovku – 50 złotých a šlo se do centra. Chtěli jsme navštívit na Hlavním rynku uličku, kde prodávají suvenýry, ale bohužel byla zavřená. Chvíli jsme se tam poflakovali a vyčkávali příchod Filipa. S ním jsme si zopakovali procházku po stejných místech jako předchozí večer.

Tentokrát mi nějaké fotky v telefonu zbyly, tak se s vámi o ně mohu podělit. Moc se mi líbil kostel svatých apoštolů Petra a Pavla. Kroky nás zavedli do obžérského ráje. Tentokrát jsme zkusili zapiekanku v jiném okýnku. Já si dala špenátovou, protože ta sýrová předchozí večer mě hrozně zaplácla, jak byla sytá. Tahle byla o něco lehčí a také moc dobrá. Další zastaveníčko jsme učinili v nějaké večerce, kde jsem si koupila pro mě neznámou broskvovou coca colu. Chlapci se nejprve ofrňovali a nakonec mi ji málem vypili.

Potom jsme došli až k Visle. I tam měli widokowe kolo, ale na toto už jsme nešli. Od vody byla trochu zima, tak jsme se vrátili ke Královskému hradu na Wawelu, který se nachází na návrší na levém břehu Visly. Je to obrovská opevněná stavba, která byla založena v 11. století. Hrad tvoří čtyři křídla, která obklopují dvůr. V komplexu hradu se nachází katedrála svatého Stanislava a svatého Václava, korunovační kostel a pohřebiště polských králů a dalších osobností. V první polovině sloužil hrad jako sídlo polských presidentů, teď je v něm muzeum. Měli jsme štěstí, zrovna u hradu probíhala komentovaná prohlídka. Pán v cylindru byl nadšený vypravěč a zároveň dobrý herec. Chvíli jsme ho z po vzdálí s nadšením pozorovali.

Protože jsme měli chození už plný kecky, jali jsme se hledat bar. Zaujala nás kavárna Pianola, takže jsme se rozhodli útočiště najít tam. A udělali jsme dobře. Já si dala tequilu sunrise, kluci pivo. Já se pak k nim přidala. Jeden mladý číšník nešikovně zaškobrtl a Radka polil. Jako omluvu nám přinesl 6 velkých panáků ochucených vodek na účet podniku, takže jsme mohli koštovat. Setrvali jsme tam až do zavíračky, mně se povedlo nějaké skupince zachránit vypadlou peněženku, tak snad jsem si trochu očistila karmu.

Jak se říká – v nejlepším přestat! Takže jsme po zaplacení šli už na ubytování. Cestou jsem našla na zemi 10 Euro! Páni, já mám ale kliku! Na pokoji jsme padli a spali až do rána…

 

Krakow. Tolik jsem o tom městě slyšela. Dokonce jsem ho „znala“ z filmu Polski film, na který jsme s Radkem koukali krátce před odjezdem. Nutno ovšem říct, že po našich opuštěných tichých procházkách po divokých plážích, byl příjezd do hektické civilizace pro mě (ze začátku dost nepříjemný) šok.

Bohužel, z prvního dne mám jen pár fotek, mobil mi skoro všechny vymazal.

Nejstarší část města Krakow se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v knížectví Vislanů. První písemná zmínka pochází z roku 966, kdy bylo město pod vládou českého knížete Boleslava I. V roce 999 byl Krakow dobyt Boleslavem Chrabrým a připojen k piastovskému polskému státu. Roku 1038 se stal hlavním polským městem.

V období rozpadu státu byl sídlem knížete, za mongolského vpádu v roce 1241 byl téměř zničen. V roce 1257 dostal lokátorská práva podle magdeburského práva. Tehdy zde vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky. Mezi Krakowem a Wawelem existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakowu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu. V roce 1320 zde skončilo období rozpadu Polska a až do roku 1734 byl místem korunovace polských králů.

Později začal úpadek města. Poprvé bylo město zničeno vojsky roku 1655 během švédské potopy, v 18. století ho dobývala vojska pruská, švédská, ruská a rakouská. Rakušané Krakow obsadili po třetím dělením Polska. Během let 1815-1846 zde začala celková modernizace, byla zbourána většina hradeb, zasypán příkop a vybudovaní velké městské sady. V roce 1918 byl Krakow přičleněn opět k Polsku.

Je považování za hlavní město Polské kultury. Žila zde například nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborská (od ní jsem citovala básně už na základní škole). Je jedním z nejdůležitějších turistických, kulturních a historických center v Evropě. Nachází se zde 28 muzeí, 6 velkých divadel. V roce 1978 byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Tentokrát jsme naštěstí nemuseli vstávat ve 4 ráno. V klidu jsme ráno posnídali, poklidili, naší hostitelce přenechali kytici žlutých tulipánků, které mi Radek koupil v místní Biedronce. Tam jsme se stavili pro nějaké občerstvení na cestu a pak se už přesunuli na nádraží, z kterého nám jel v půl 12 vlak přímo až do centra Krakowa. Cesta trvala přes 5 hodin, na místo jsme dorazili krátce před 17:00. Z fotek vím, že jsem její podstatnou část strávila spánkem a slintáním do Radkovýho rukávu od mikiny.

Než vlak dojel do cílové stanice, rozhodla jsem se raději ještě navštívit toaletu. Lidi, ačkoli do zastavení zbývalo ještě nejmíň 10-15 minut, se začali sbírat a tlačit ke dveřím, takže jsem se nemohla absolutně dostat zpátky ke svému místu. Docela mě to rozhodilo, přetlačování se těly s cizími osobami nepatří zrovna mezi moje hobby. Naštěstí se mi to podařilo. Lidi v tomto městě asi mají takový hektický životní styl. Po vystoupení nás čekal průchod obřím obchodním centrem – Galerií Krakowskou, kde do mě každou chvíli někdo vrazil rukou nebo kufrem. Tak tohle se mi teda fakt nelíbilo! Se slzami na krajíčku jsem utekla na záchod. Záchody v OC byly pěkné, ačkoli placené. Naštěstí stačilo jen pípnout kartou a hned vás turniket pustil. Připadala jsem si děsně samostatně, že jsem se zvládla jít sama v cizině vyčůrat!

Naštěstí jsme se po chvíli vymotali na vzduch a během chvíle došli k našemu ubytování, které bylo ve slušné pěší vzdálenosti a byl tam klid (a žádný otravný spěchající lidi). Trochu jsme se báli, aby nás v noci nebudily vlaky, protože hned za ubytovnou se nachází nádraží, ale naštěstí přes noc žádný provoz nebyl a bylo to tam poměrně příjemné.

Chvíli jsme odpočívali na pokoji, udělali jsme si pozdní oběd, osprchovali se, koukali na nějakou polskou hudební stanici a když jsme načerpali trochu sil, vyrazili jsme do centra dění. Všude bylo opravdu hodně lidí, zejména mladých z různých koutů světů. Bavili se v barech a čekali na otevření tanečních klubů. Procházeli jsme ulicemi, mně pěkně otekl kotník, který jsem si podvrkla cestou z Helu do Juraty, ale naštěstí mi to v chůzi nějak výrazně nebránilo.

Prohlížela jsem si výlohy všemožných krámků se suvenýry a módou. Mně osobně asi nejvíc zaujal maskot města – Wawelský dráček, kterého jste si mohli zakoupit ve všemožných podobách a provedení. Došli jsme až na Głowny Rynek, který mi na první pohled připomněl náš Staromák – nikoli rozlohou, ale tím stylem. Byly tam kočáry s koňmi a novodobí kejklíři se svítícími volovinami, které vyhazovali do vzduchu a přesvědčovali turisty, že bez toho blikajícího plastu nemá smysl dál žít. Nahlédli jsme do Mariánského kostelu, který právě procházel rekonstrukcí.

Ještě chvíli jsme bloudili krakowskými ulicemi, Radek vzpomínal na svá studentská léta a poté mě zavedl na Kazimierz, což je místo, které fandí nočnímu opileckému obžérsví. V malých okýnkách si můžete dát snad vše, na co máte chuť – pití, kávu, sladké pečivo, pizzu, slané pochutiny. My si dali místní tradiční zapiekanku, což je zapečená veka ozdobená čímkoli, na co máte chuť. Na výsledný produkt si můžete dát i nějakou dobrou omáčku. Bylo to moc dobré a solidně nás to zasytilo. Za málo peněz, hodně muziky.

Když jsme ukojili naše chuťové buňky a kručící žaludky, rozhodli jsme se pro návštěvu nějakého nočního báru. Na výběr máte opravdu nepočítaně všelijakých podniků – restaurace, hospody, diskotéky, kluby s děvčaty. Noční život tu opravdu frčí. Zkusili jsme Oliwa pub, kde jsme se moc dlouho nezdrželi, atmosféra nebyla moc útulná, pití drahé a z kuřácké místnosti se kouř dostal všude, takže se tam nedalo dýchat. Dopili jsme tedy víno a pivčo a vydali se hledat dále. Radek si vzpomněl na bar, kam chodil před lety při studiu. V Non Iron Pubu to bylo o dost lepší, milí lidé, přívětivé ceny, dobré víno, české pivo, osvěžující voda s citronem. Takže tam jsme zůstali až do zavíračky.

Cestou zpátky na ubytování jsme se stavili ve večerce pro lahvinku vína. Prodavačka očividně zpruzená rozvernými zákazníky se začala vysmívat tomu, že jsem z Čech, což poměrně narušilo atmosféru večera. Když jsme láhev vypili, šli jsme se ještě podívat po městě, jestli nenarazíme na nějakou jinou otevřenou večerku. Potkali jsme podobně smýšlející pár se stejným cílem, tak jsme se jali hledání otevřeného obchodu společně. Slečně naopak to, že jsem Češka imponovalo, a při čekání na placení dalších lahodných moků mě velmi srdečně a přátelsky objímala. Na pokoji se pak naše debata vrátila k protivné prodavačce a tím zábava pro tentokrát skončila. Holt, není každý den posvícení…

Tak radši hurá do postele, protože už za pár hodin nás čekal další výlet.

Jelikož jsme předchozí den strávili v přírodě a daleko od lidí, rozhodli jsme se tentokrát vyrazit více do centra dění a naplánovali si tak program v samotném centru města Gdaňsk. A opět to byl čas strávený aktivně a pestře.

Gdaňsk je jedno z největších a nejstarších polských měst. Leží v Pomoří na řekách Visla a Motława na břehu Baltského moře a Gdaňského zálivu. Téměř 800 let (až do roku 1793) bylo součást polských státních útvarů, potom bylo necelých 152 let ovládán Pruskem, později Německým císařstvím, Výmarskou republikou a Třetí říší. Navráceno Polsku bylo v roce 1945. Má rozlohu 262,5 km² a žije v zde přibližně 464 tisíc obyvatel.

Můžeme v něm najít velký námořní přístav. Společně s městy Sopoty a Gdyně tvoří tzn. Trojměstí. Přes město vede hlavní železniční trať – Varšava – Gdyně. Nachází se zde malý poloostrov Waterplatte, kde 1. září rou 1939 začala druh světová válka. V místních loděnicích vznikla odborová organizace a nejznámější politická opozice komunistického Polska – Solidarność, kterou založil Lech Wałęsa, který se později stal polským prezidentem.

Nejstarší archeologické nálezy, které dokazují místní osídlení v podobě rybářské osady, sahají do 7. století. První písemná zmínka o městě je v legendě Život svatého Vojtěcha z roku 997. Na konci 10. století zabral Boleslav III. Křivoústý Západní Pomořansko, roku 1227 se území zmocňuje pomořanský kníže Svatopluk II. Veliký. Pomořanská knížata si panství nad Gdaňskem udržela až do roku 1294. V této době byla Gdaňsku udělena městská práva.

Naše pouť začala na tramvajové zastávce Wczasy, která se nachází jen pár kroků od pláže. Tam jsme nasedli na linku číslo 3 a vypravili se zhruba na 20 minutovou jízdu. Tramvaj nebyla nijak výrazně odlišná od těch, které známe třeba z Prahy, lístky jsme si koupili při čekání v automatu na zastávce. Nejvíc mě asi pobavil zpívaný název stanice Opera Bałtycka, to jsem si musela při zpáteční jízdě dokonce nahrát na diktafon. Vystupovali jsme na Brama Wyżynna 05, z které je to kousek ke všem zajímavým místům.

Prošli jsme kolem muzea jantarů, tam jsme navštívili pouze obchůdek se šperky. Trochu mě to rozesmutnilo, bývalý zaměstnavatel mi dlužil peníze za poslední 3 měsíce a nemohla jsem si tudíž nic pořádně koupit, nerada si půjčuju a nevěděla jsem, jak dlouho budu ještě na výplaty čekat. Škoda, protože měli opravdu plno nádherných šperků, které jsem sice už viděla i u nás v Praze, ale ceny v Gdaňsku byly naprosto nesrovnatelně nižší. Tak snad příště. 

Naše kroky dál vedly ulicí Dlugou, což je nejkrásnější a nejdůležitější ulicí v Gdaňsku. V minulosti zde žili bohatí měšťané. Lemují ji krásné barevné romantické domečky z období středověku a z největšího rozmachu Hanzy, zdobené erby, zvířaty, postavami z antické mytologie. Po druhé světové válce byly domy v troskách, ale postupně se povedlo téměř celou ulici opravit do její původní podoby.

Za zmínění určitě stojí zastávka na polské poště – jestli si myslíte, že jen u nás vám u posílání dopisů paní za přepážkou vnutí pojištění a prací prášek, tak jste na omylu. Na polské poště můžete koupit čaje, nutridrinky, mýdla, hračky, papírenské zboží i něco na zub. Stejně tak čekání na vaše pořadové číslo je nekonečné. Nutno ale dodat, že budova pošty je opravdu kouzelná. Koupili jsme magnetku, známky na pohlednice, které jsme pořídili v nějakém krámku kousek před poštou a dva losy, že pokud budou výherní, kupujeme zde byt a do Čech už se nevracíme…

Pokračovali jsme procházením se po Dlouhé ulici. Naši pozornost upoutala kromě barevných domků například goticko-renesanční Hlavní radnice. Nad vchodem do radnice se nachází portál se lvy, kteří drží erb. Jeden ze lvů má hlavu otočenou směrem ke Zlaté bráně. Podle legendy tento lev obrátil pohled ve směru příjezdu krále. Další zajímavostí je určitě fontána se sochou Neptuna.

Z Dlouhé ulice jsme přišli k řece Motławě. Radkovi toto místo připomíná Amsterdam. Všude bylo plno kavárniček, lodí, můstků, místní klaun prodával balónky, na lavičce se povalovaly dopité Zubrowky, rybáři chytali ryby a v dáli se tyčilo obří ruské kolo.

Další úžasná ulice se jmenuje Mariacka. V té se nachází prakticky jen obchůdky s jantary – bylo až neuvěřitelné, co všechno z nich jsou lidi schopní vyrobit. Mohli jste pořídit různé šperky, obyčejné korálky, sošky zvířat, ale i různé dekorační předměty se všemi možnými motivy.

Poté nás čekala méně zábavná, ale o to poučnější zastávka v Muzeu druhé světové války. Budova muzea je obrovská a expozice opravdu bohatá, nachází se zde plno fotografií, příběhů, filmů. Kdyby si člověk chtěl vše poctivě pročíst, musel by tam strávit celý den (a to bůhví, jestli by vůbec stačil). Protože jsme měli ještě plno plánů, spíš jsme si to jen prošli.

Po smutné připomínce minulosti jsme se rozhodli pro příjemnou pauzu v malé útulné modré kavárničce Yumme – Fabryka smaku, kde jsme nejprve setřeli losy a díky tomu zjistili, že nás za pár dní čeká návrat do Prahy, neb jsme nevyhráli ani zloťák, pak si dali výbornou kávu a napsali pohledy rodině a přátelům. Tímto bych ráda pochválila polskou poštu, pohledy dorazily (až na jeden) v pořádku a rychle. 

Jelikož jsme v jádru pořád jak malé děti, vyjádřila jsem přání svézt se na ruském kole. Koło Widokowe – Amber sky je 50 metrů vysoké a na místě stojí od roku 2018 (předtím bylo 2 roky umístěno jinde). Radek překonal svůj strach z výšek a tak jsme zaplatili 3 otočení a sedli do bílé kabiny. Nakonec nás nechali projet se celkem 4x. Výhled byl naprosto parádní, zážitek nezapomenutelný. Dokonce v průběhu 2. jízdy začalo zapadat sluníčko a ten pohled na město  byl opravdu romantický.

Když jsme spadli nohama zpátky na zem, prošli jsme se směrem k centru, kde jsme navštívili obchod s hudebninami, kde si Radek koupil struny do kytary a protože nám zbývalo ještě trošku času, zašli jsme na skleničku do Klubu Barbados. Radek si dal pivčo, já víno. Klub byl oproti těm útulným kavárnám takový velký, neosobní, občerstvení dost drahé. Takže jsme dopili a rozhodli se vrátit se zpátky na ubytování, abychom stihli ještě večeři na pláži.

Cestou na byt jsme se rychle stavili ještě v krámku s mořskými potvorami, v Biedronce pro víno a pak se prošli k pláži, kde teda díky tomu, že nebyla sezóna, moc podniků na výběr nebylo, ale i tak jsme si přišli na své. V pizzerii Peperino byla moc milá paní, která nám udělala pizzu na míru a nechala nás v klidu povečeřet i po zavíračce. Po jídle jsme se naposled prošli po pláži, všude byl klid, jen kousek od nás pár zevlujících puberťáků. Procházeli jsme se s láhví výborného růžového vína, hledali jantary, povídali si a vnitřně se loučili s jedním z nejkrásnějších měst, které jsme navštívili.

 

Za tu dobu, co jsme spolu, jsme procestovali už pěknou škálu českých míst. Od slavných hradů, přes lázeňská města až po památky zastřešené organizací UNESCO. Když Radek po Vánocích navrhl, že bychom si udělali dovolenou někde v zahraničí – ideálně v pěkné teplé exotice, vyjádřila jsem touhu poznat jeho rodné Polsko. A nejlepší výlet, který asi už nikdy žádný jiný nepřekoná, byla naše dobrodružná výprava na poolostrov Helská kosa – konkrétně do města Hel.

První známé informace o Helu pocházejí z roku 1198, kdy se jednalo o kašubskou vesnici. (Kaszubi je západoslovanský národ/etnická skupina, která se odvozuje od Pomořanů, kteří osídlili Gdaňské Pomoří a východní část Západního Pomoří. Má několik etnografických podskupin, které se liší kulturně i jazykově). Tato vesnice byla centrem oblasti obchodu s herinky (sledi obecnými). Ve 13. století Hel jako obchodní centrum soutěžil významností s nedalekým Gdaňskem. Byly mu udělena městská práva, která byla potvrzena v roce 1378, kdy oblasti vládl řád německých rytířů. Původní město bylo od současné polohy vzdáleno zhruba 1,5 km. V 15. století se přesunulo kvůli erozi, která začala zmenšovat část Helské kosy, na které stálo.

Během druhé světové války bylo díky své poloze velmi vojensky významné. Měli zde základnu Kriegsmarine – ti tránovali posádky ponorek. Při invazi Německa do Polska to bylo jedno z míst, kde se Poláci bránili nejdéle. Stejně tak při osvobození Polska se zde držela německá armáda – obklíčené jednotky se vzdaly až dva dny po kapitulaci nacistického Německa. Po skončení války význam Helu jako vojenské základny výrazně poklesl.

Žije zde kolem 4000 lidí. Dneska slouží jako turistické a rekreační místo. Písčité pláže obklopuje Baltské moře. Celkový povrch poloostrova je 32 km², nejužší místo je u Chałup (150 metrů), nejširší na východním konci právě u Helu (2-3 km). S pevninou je Helská kosa po celé délce spojena silnicí i železnicí.

Náš hlavní cíl bylo hledání jantarů, ale můžete zde navštívit i Muzeum Rybołówstwa Morskiego, které se nachází v bývalém gotickém kostele ze 14. století, fokárium (park s tuleni), které náleží fakultě biologie, geografie a oceánologie gdaňské univerzity. Pěší zónu představuje Ulica Wiejsk, která je necelý kilometr dlouhá a slouží jako centrum města – nachází se tu radnice i pošta. Ve městě můžete také vidět památky související s vojenskou minulostí – například pomník jeho obráncům z počátku druhé světové války. Poblíž kasáren je Skansen broni morskiej a Muzeum Obrony Wybreża.

Vstávali jsme brzy, sbalili si naše vychytávky na lovení jantarů a s dobrou náladou vyrazili na autobusovou zastávku, která se nacházela jen asi pět minut pěšky od našeho ubytování. Autobusem jsme se nechali dovézt k nádraží Wrzeszcz. Cestou tam nás kontrolovala revizorka, naštěstí jsme lístky měli – automaty na ně jsou celkem dostupné a pokud náhodou na zastávce není, neměli jsme nikdy problém ho koupit u řidiče. Na místě jsme koupili lístky do cílového Helu.

Jelikož nám zbývalo trochu času do odjezdu, zašli jsme do malé kavárničky Coffee to go, kde jsme si dali osvěžující ovocné smoothie a pak se prošli do obchodního centra Metropole. Tam nebyla skoro ani noha, tak jsme šli pozdravit do místního zverimexu zvířátka a poté už se přesunuli na nástupiště, kde jsme netrpělivě vyhlíželi náš vláček. Ten nás dovezl do přestupní stanice, která se nacházela v nedalekém městě Gdynia. Menší časovou rezervu mezi příjezdem a odjezdem, jsmee vyplnili degustací kávy z automatu. Na výběr bylo plno příchutí, jeden velký kelímek vyšel na necelé 4 złotý, zaplatit jste mohli i kartou a kafe bylo opravdu moc dobré.

Pak už nás čekala jízda až na samotný konec poloostrova. Koukala jsem z okýnka, aby mi něco neuteklo, všude bylo plno větrných elektráren a zeleň. Cesta po poloostrově byla krásná, protože jste viděli moře většinou z obou stran. Pro člověka, který k moři nejezdí to bylo opravdu něco neuvěřitelného.

Na místo jsme dorazili kolem poledne. Prošli jsme si krátké „městečko“ a pak pokračovali lesní cestou až na pláž. Kdybych nevěděla, že mě na jejím konci nějaké moře čeká, vůbec by mě to nenapadlo, vypadalo to jak v našich lesích. Ale pak už na nás opravdu vykoukl písek a modrá hladina nekonečné vodní plochy.

Byli jsme jak malé děti. S otevřenou pusou jsme koukali na tu nádheru a všechno pečlivě fotili. Radek moc dlouho nezahálel a oblíkl na sebe rybářský komplet, nasadil kulicha od švagrové a udatně se vrhl do mořských vod pro všechny ty jantary. Já se rozhodla zůstat nohama pevně na zemi (ačkoli jsem neodolala a stoupla si do moře alespoň po kotníky a chvíli se procházela po písku bosky) a hledala malé žluté kamínky na břehu.

Těžko popisovat tenhle výlet, protože ten zážitek z něho je nepřenositelný. Jdete 10 km pořád rovně, dýcháte ten krásný čistý vzduch, poznáváte mořské živočichy, které jste viděli maximálně v mrazáku v supermarketu – Radek vylovil plno krevetek a jednu medúzku, vše jsme opatrně vraceli zpátky do vody. Vždy mi právě v síťce přinesl nános různých větviček a dalšího „bince“, vysypal na břeh a tam jsme hledali poklad. A světe div se, pár malých jantárků jsme skutečně našli!

Trochu jsme podcenili základní lidské potřeby a nevzali si s sebou žádnou svačinu, pouze dobré české pivčo, jednu vodu a termosku s čajem. Příště se tedy musíme lépe vybavit, v městečku byl dokonce i nějaký obchod, protože v průběhu odpoledne nám pěkně vyhládlo.

I přesto to byl opravdu balzám na duši. Ticho, klid, nikde nikdo. Až asi po 5 kilometrech, zrovna ve chvíli, kdy byl Radek daleko v moři, jsem zahlédla, že za mnou běží nějaký pán. Byl to takovej malej polskej skřítek, vypadal trochu jak herec Karel Augusta. Napadlo mě, že se dopouštíme něčeho nelegálního a dostaneme sekec. Něco na mě volal, tak jsem se zastavila a napjatě čekala, co se bude dít. Mezitím Radek zaregistroval, že máme společnost a pomalu se blížil k nám. Pán držel v ruce nějakou malou kartu – sakra! Nahmatala jsem si náprsní kapsu a zjistila, že při naší první pauze mi z bundy vypadl občanský průkaz i kreditní karta. Pán se mě akorát zeptal na jméno a adresu a pak mi doklady se smíchem vrátil. Moc jsme mu děkovali, bohužel jsme u sebe neměli ani žádnou hotovost, abychom ho odměnili. Běžel za námi fakt těch 5 km. Opravdu mě skoro dojal a často si na něj vzpomenu.

V druhé polovině cesty jsme potkali pána, který si mířil na opačnou stranu. Ptali jsme se ho, jestli je lepší se otočit a vrátit do Helu nebo pokračovat dál až do Juraty. Potvrdil nám naši domněnku, že do Juraty to budeme mít kratší. Bohužel nás čekala překážka v podobě spadaných stromů a jediná možnost byla projít přes moře. To bylo ale opravdu hodně studené. Tak jsme se rozhodli vylézt na kopec, což nebylo úplně snadný, protože ho tvořil převážně písek a hrozně se nám do něj bořily nohy, a vydat se už směrem k silnici, aby nám neujel poslední vlak.

Chvíli jsme bloudili, ale v dálce byla slyšet auta, takže jsme se po pár minutách z helské džungle úspěšně vymotali a došli až k železniční trati. Tam se Radek převlékl do civilu a podél kolejí jsme se odhodlali dojít až na zastávku, kde nám zhruba za hodinu jel vlak a podle našich odhadů jsme to měli stihnout. Další vlak jel totiž až kolem deváté večer.

Začalo se šeřit a to je okamžik, kdy velice špatně vidím a neodhadnu často reálnou vzdálenost došlapové plochy. A tak se stalo, že se mi levý kotník zabořil mezi velké kameny a ten se mi díky pádu povedlo parádně vyvrknout. Asi už tušíte… Díky této skutečnosti jsme se na zastávku dopajdali pomaleji a vlak nám asi o 5 minut ujel. Co teď? Jurata působila jak město duchů, všude všechno zavřené, nikde nikdo.

V klidu jsme si zjistili, v kolik nám vlak jede. Možná i právě kvůli tomu jsme přišli na to, že pak nám nejede vlak, ale autobus. Nepochybně by bylo dobrodružné přespávat na pláži, ale už jsme měli fakt hlad a byla docela zima. Procházeli jsme se mezi baráčky a hledali nějakou večerku. Jediný malý obchůdek byl zavřený a nejbližší benzinová pumpa byla vzdálená asi 20 km.

Vzpomněla jsem si, že 2 ulice zpátky jsem viděla ceduli od nějaké restaurace. Třeba budeme mít štěstí… Vrátili jsme se, všude pusto a prázdno. Ale i tak jsme šli dál do temnoty. Z té se najednou vyloupl velice noblesní pán v obleku a ptal se nás, co hledáme. Odpověděli jsme, že bychom se rádi navečeřeli a zda neví o nějaké možnosti. Rukou pokynul směrem k hotelu Bryza, ve kterém se nacházela restaurace Biała. Trochu rozpačitě jsme ho následovali.

Abyste tomu rozuměli – hotel už zvenku působil dost luxusním dojmem. My byli po celém dni špinavý, zpocený, od písku, já si vyrazila dokonce jen v legínách, byla jsem rozcuchaná a neměla u sebe snad ani hřeben. Uvnitř bylo plno nóbl hostů, každý stůl měl na starosti jiný číšník. No, v prvních vteřinách nám bylo trapně a připadali jsme si nepatřičně, ale posléze nám to přišlo neskutečně vtipný a absurdní. Číšník, který se nás ujal, nám pověsil bundy v šatně a zavedl k prostřenému stolu. Dostali jsme starter – nějakou bagetku s olivovým olejem, který Radek úspěšně kydl na ubrus. Já si objednala těstoviny s rajčatovou omáčkou a zeleninou bez kuřete a k pití bílé víno, Radek nějaké plněné pirožky a pivo. Ceny byly teda poměrně vysoké a jak to tak asi bývá v luxusních podnicích, porce ne příliš velké – upřímně po tom celém dni bychom slupli ještě něco. Ale ten zážitek byl opravdu nezapomenutelný.

Čas odjezdu se blížil, takže jsme zaplatili, rozloučili se a odešli se ještě podívat na pláž. Byla úplna tma, ticho, nad námi plno hvězd a v dáli hučící moře. Pak už jsme se radši přemístili na zastávku, kam nám s menším zpožděním přijel autobus. Pan řidič a „průvodčí“ byli veselý kopy a celkem pěkně jsme se s nimi zasmáli. Ve Władysławowo jsme přestoupili všichni na vláček a pak už se pokračovalo po stejné trati jako ráno – přes Gdyni, kde jsme si dali obří kafe, až do cílového Gdaňska. Tam jsme přijeli kolem půl 11 večer, totálně uťapaný, unavený a plný zážitků.

Původní plán, jak si zajedeme na pumpu pro víno a na ubytování uděláme mejdan, vzal za svý. Objednali jsme si Bolta a jeli na ubytování rovnou. Tam jsme si hodili sprchu a ponořili se do říše snů, protože další den nás čekalo další dobrodružství…

Zatímco předchozí den byl celkem pohodička, úterý bylo o poznání akčnější. Na plánu jsme měli přesun až na samotný sever země – do městečka Gdaňsk. A protože to s dopravou nebylo valné, nejlepší spoj nám z nádraží jel už v pět ráno…

Celkem jsem se bála, abychom nezaspali. Jsem sova, takže jsem dokonce uvažovala, že bych spát ani nešla, přišlo mi to jednodušší, než vyskočit z postele někdy v půl 4 ráno. Ale nebylo zbytí. Vše jsme měli sbaleno a nachystáno už večer, takže jsme se ráno jen oblékli, vyčistili zuby, ustlali lóže a utíkali na parkoviště, kde na nás čekalo taxi.

Cesta proběhla téměř bez komplikací. Akorát kousek před nádražím nás zastavila policejní hlídka. Když viděla ale ty naše rozespalý xichty, rozhodla se auto nijak důkladně nekontrolovat, popřála nám hezkou cestu a nechala jet. Na nádraží jsme i tak byli skoro s půlhodinovým předstihem. Našli jsme vlak, umístili kufr do zavazadlového prostoru a šli si sednout. Zjistili jsme, že nemáme místa vedle sebe, nýbrž za sebou. A na tom mém navíc seděla nějaká slečna, která byla s přítelem taky překvapená, jak je vlak očíslovaný. Nechali jsme to tedy tak, sedli si vedle sebe a na každé zastávce, kde přistupovali lidi, jsme dělali, že hluboce spíme, aby nás náhodou nerozsadili. To se nestalo a my přijeli do Varšavy, kde jsme měli přestup, naštěstí jediný.

Díky tomu, že náš vlak už stál v zastávce před hlavním nádražím, viděli jsme, jak vypadá, a věděli, že přijede hned na vedlejší kolej. To nás výrazně uklidnilo, celkem jsme měli strach, že budeme na nástupištích bloudit, až nám nakonec ujede, jelikož jsme na přestup měli jen pár minut. To se tedy nestalo, takže naše pouť mohla vesele pokračovat dále. I zde jsme měli místenky za sebou, ale celou cestu jsme seděli vedle sebe, ve vlaku na rozdíl od toho předtím zbývalo ještě hodně volných míst.

V půl dvanáctý jsme byli na místě. Bylo celkem hnusně, poprchávalo a byla zima. Vymotali jsme se z nádraží, já zprovoznila aplikaci Uber a zavolala odvoz na airbnb byt, který jsme měli téměř u pláže. Řidič nás vyzvedl a my projížděli městem. Radek mu začal nadšeně vyprávět, jak jsme se vypravili na jantary, ale taxikář ukrajinské národnosti nám nerozuměl ani slovo. Vylezli jsme na parkovišti mezi nízkýma bytovkama a snažili se zorientovat. Poprchávalo a u popelnic roztahávali rackové odpadky. Barák i vchod se nám nakonec podařilo najít, ale nemohli jsme nějak pochopit, kam zadávat kód, který nám paní Sylvia poskytla. Volali jsme jí teda o pomoc. Protože jsme na místě byli brzy, byla zrovna v bytě a uklízela po předchozích nájemnících. Prozradila nám, jak se dostat dovnitř. Tam jsme si mohli odložit kufry a vyrazit na procházku.

Tak já uvidím moře. Po… skoro 18 letech. Šli jsme sídlištěm, které vůbec nevypadalo, že by na jeho konci mohlo nějaké moře vůbec být. A ono přece. Vyšli jsme na pláž. Celou dobu fičel vítr a poprchával déšť, ale to nás nějak neodradilo. Procházeli jsme se pískem, já valila oči, sbírala jsem mušličky a kamínky a nějak nemohla věřit tomu, že jsem tady. Radek se hned vrhl na hledání jantarů. A dokonce dva takové – jak říkáme – pidi mini – našel! (A pak je někde na bytě zas ztratil). Protože nám po cestě vyhládlo a už jsme se mohli vrátit, otočili jsme to zpátky.

Přímo před domem jsme měli Biedronku, což je naprosto super obchod. Češi rádi nadávají na polské potraviny, ale tam se dalo sehnat opravdu plno skvostů. Na chuť výborný a cenově kolikrát i o polovinu levnější než u nás. Nakoupili jsme nějaké pečivo, saláty, kafe, hummus, sušená rajčata a vypravili se „domů“, kde jsme se zaklimatizovali a najedli. Osprchovali jsme se a kolem páté hodiny, než padla tma, jsme chvátali zpátky na pláž.

Náš cíl byl jasný. Hledat jantary. Ty vyplavuje Baltské moře. Počasí bylo ideální, protože čím hnusněji je, tím je moře neklidnější a tím víc jich na břeh vyplivne. Radek studoval na YouTube jak správně takový jantárek najít. Nejlepší je to po tmě za pomoci UV svítilny. Ony totiž po tím modrým světlem úplně září a díky tomu máte šanci v písku najít i ten nejmenší. A tak jsme přišli na pláž, počasí nebylo nic moc, pořád hodně mrholilo a pomalu se smrákalo. Ještě jsme stihli projít až na konec mola Brzeźno Pier, kde máte možnost se posadit, koukat do dálky dalekohledem nebo se podívat na pomník Lwa Heweliona.

A pak už jsme se vypravili na pláž. Chodili jsme v místech, kde bylo vidět, že končily vlny. To jsme poznali podle vyplavených dřev – a v těch se právě nachází jantary. Chodili jsme s malou UV lampičkou, celý promočený, ale nešlo toho nechat, byla to jak závislost, která se s každým dalším zářícím kouskem se prohlubovala.

Ale protože bylo opravdu hodně pošmourno a během hodiny jsme byli celý mokrý, řekli jsme si, že v nejlepším se má přestat. Navíc byl před námi další náročný den. Tak jsme se pomalu vrátili k molu a sídlištěm zpátky na byt. Tam proběhl další test, jestli to, co jsme našli, byly skutečně jantary. Ty jsou lehoučký a ve vodě se nepotopí. Do hrnečku jsme tedy dali vodu a celej poklad do něj vysypali. Na světle jsme navíc zjistili, že krom pár opravdivých jantarů, jsme posbírali nějakej gumovej bordel. Vypadalo to jak takový gumy z tlačítek, kdo ví, co se do Baltu komu vysypalo. Ale i přes tuto začátečnickou chybku jsme pár opravdických jantárků skutečně našli!

Takže jsme celý šťastný sedli k notebooku, nalili víno a začali plánovat další část tripu. Když jsme tak učinili, pustili jsme si film. Pokud máte náladu na oddechovku, rozhodně mohu Nadějný rok doporučit. A pak jsme šli na plný nových dojmů a zážitků do hajan, abychom byli odpočatý na druhý den.

Probudili jsme se po klidné noci zapadlí mezi matracemi. Kdo to kdy vymyslel dávat do manželských postelí oddělené matrace, že. Radka čekala návštěva zubaře a já tak měla díky tomu chvíli čas lenošit na hotelovém pokoji. Osprchovala jsem se a natáhla zpátky do postele, že se mrknu, co v Polsku frčí za pořady.

Co mě trochu irituje, je jejich „dabing“. Film, kde stále slyšíte původní zvukovou stopu, namlouvá monotónním hlasem jakýsi pán. A je úplně fuk, že na obrazovce je nějaká emočně vypjatá scéna, pán má dál klidný hlas jakoby se nechumelilo. Co mě ovšem nadchlo, byla reality show Gogglebox. To je prostě několik skupinek lidí (páry, kamarádky, sourozenci, máma se synem, partneři všech věkových kategorií i orientace…) a režie jim pouští v televizi pořad – ať už nějakou jinou reality show, klasický film nebo přeslazenou telenovelu. A v sestřizích jsou vidět reakce našich televizních diváků. Je to hrozná ptákovina, ale je to přesně ten typ pořadu, na který máte chuť koukat dál a dál, protože některé ty reakce jsou zkrátka boží.

Z mého vejrání na bednu (a vlastně zároveň pilného tréninku jazyka polského) mě vyrušila uklízečka. Zatímco jsem ležela v peřinách, snažila se mi dostat do pokoje. Naštěstí jsem to vytušila už dopředu a měla zamčeno. Holt ten koš vynese zítra. Pak už se vrátil Radek od zubaře, takže jsme počkali až mu přestane brnět pusa a pak nám nic nebránilo vydat se do centra dění. Vyšli jsme z hotelu a zamířili na autobusovou zastávku. Z Prahy jsme rozmazlení celkem kvalitní dopravou. Ať si každý říká co chce, tady nám každou chvíli něco jede a jsme všude za chvíli. Tam, i když byla špička a na každé zastávce bylo plno starších lidí, jedou asi 2 nebo 3 autobusy do hodiny. Je mi samozřejmě jasné, že pro většinu mimopražských je to standard a že hromadná doprava v ČR Prahou nekončí… 

Bílsko-Bělá (Bielsko-Biała) je jihopolské město, které se nachází ve Slezském vojvodství. Leží na úpatí Slezských a Malých Beskyd. Formálně se obě části spojily v jedno město v roce 1951. Rozděluje je řeka Bělá. Je to sídlo římskokatolické a evangelicko-augsburské diecéze. Vzešly odsud kreslené postavičky Rexík a Bolek a Lolek. V minulosti bylo město významným střediskem textilního, strojírenského a automobilového průmyslu. Na katastrálním území města se nachází sedmnáct beskydských vrcholů (ten nejvyšší je Klimczok – 1117 m n. m.). Horské lesy pokrývají čtvrtinu celého území. Rozloha města má 124,51 km² a žije zde kolem 170 tisíc obyvatel. 

Utužovat dobré rodinné vztahy je určitě žádoucí, ale vypít tolik vína a slivovice je žádoucí o poznání méně. Nebudeme lhát. Ráno bylo víc než krušné a já osobně chvíli přemýšlela, že zůstanu na hotelu a celý den prospím. Nehledě na to, že jsem propadla depresi z noční nehezké hádky. No to ta dovolená pěkně začala teda…

Museli jsme začít fungovat, protože Radek slíbil synovi, že ho vezmeme na výlet. Osprchovali jsme se, probrali ve zkratce co se v noci dělo a pak vyrazili směrem k sídlišti, kde jsme Juniora vyzvedli. V Polsku bývají v neděli krámy zavřené, my samozřejmě nestihli snídani, takže jsme byli rádi za krámeček v takové malé budce, který fungoval. Koupili jsme nějaké pečivo a pití a vyrazili na autobusovou zastávku. Dojeli jsme do Wilkowic, kde Radek vlastní kousek lesa a chtěl nám to tam ukázat.

Od autobusu jsme šli nekonečně dlouho pěšky. Blbě se mi dýchalo, protože město je plné smogu. Do toho nám samozřejmě nebylo nejlépe a já měla hlavu ještě plnou otázek ohledně noční výměny názorů. Krátce před zmíněným lesem jsem potkala krásnou bílou kočičku, která se se mnou přátelsky pomazlila a to mi trochu zvedlo náladu. Výšlap do kopce byl krušný, hodně jsem kašlala a nemohla dýchat. Ale pomalu jsem si na vzduch zvykala a lepšilo se to, takže jsem začala vnímat okolí a místní přírodu, hlavně když jsme s Juniorem zkoumali hromadu bobků a debatovali, z kterého zvířete asi jsou.

Brácha s rodinou za námi nakonec nedorazili, cítili se indisponovaní. A my se statečně vydali na výšlap. Následovala zhruba pětikilometrová trasa do kopce do výšky 1109 metrů nad mořem. Cesta byla super v tom, že vedla po silnici, takže i v mém nevyhovujícím městském oblečení jsem neměla s chůzí problém. Problém jsme měli akorát s tím, že nám bylo blbě, ale tak to byl trest za to, že jsme v nejlepším nepřestali. Mně se nakonec udělalo s rostoucí nadmořskou výškou, kde byl čistější vzduch, dobře. Junior měl nekonečnou energii, ale ke konci už ho to taky nebavilo. A tak jsme se furt „táty“ ptali: „A kdy už tam budeeeem?“ A ten nám dokolečka opakoval: „Za chvíli, ještě 5 minut a jsme tam!“ 

Nebudu lhát, ke konci jsem toho měla už plný zuby. Bylo mi děsný vedro, ale když se člověk zastavil, tak byla zima. Všude byl ještě sníh, takže mi nateklo do bot a zdálo se mi, že cesta nemá konce a že to prostě nemůžu v životě zvládnout. A když nám zbýval necelý kilometr, měla jsem chuť to vzdát. A to normálně chodím ráda, na výletech bývám já ten tahoun co furt někam chce. Ale tady se mi chtělo brečet a chvílema jsem měla pocit, že omdlím. A pak to překvapení že jsme to dali. Že jsme se tam fakt vydrápali. Výhled byl krásný, o tom žádná, ale ten šok z úspěchu ho trochu zastínil.

Na vrcholu se nachází hostel PTTK Magurka. Tam jsme se rozhodli trochu ohřát a chvíli posedět. Dala jsem si moc dobrý šípkový čaj a s Juniorem kynuté knedlíky plněné malinama. Byla to porce jak pro slona, zvládla jsem do sebe nasoukat jen jeden (stejně tak Junior), ale jinak byly fakt výborný. Zdrželi jsme se asi hodinu, kluci si venku postavili sněhuláka a pak jsme se vydali na cestu dolů.

Cesta dolů byla mnohem veselejší. Už nám nebylo zle, sluníčko svítilo a v přírodě našla i hlava odpovědi na spousty otázek. Do toho jsme šli po šílených kamenech a sněhu, takže to bylo adrenalinové. Ale nikdo jsme si nos nerozbil a to považujeme za úspěch. Cestou jsme hledali zajímavé kameny, protože jsem kluky nakazila svou zálibou v jejich sbírání.

Protože nám trochu vyhládlo a autobus zrovna ujel a další jel asi až za hodinu, rozhodli jsme se pro zastávku v Karczme wScraconce. Vypadalo to tam jako v chalupě – vše obložené dřevem, na zdech viseli kůže zvířat (takže jsem si drze pohladila medvěda). Prostředí bylo příjemný, obsluha milá, víno dobré. Problém byl akorát v jídle, kdy jsem si objednala houbové pirohy a jaké bylo mé nemilé překvapení, že jsou celé zasypané slaninou. A nutno říct, že Poláci opravdu nešetří. Nechtěla jsem být za fajnovku, takže jsem to jenom obrala a pak s velkým sebezapřením snědla. Radek si dal svařák, také nějaké slané pirohy a Junior se rozhodl pro pirohy s ovocem. Moudrý to muž, tomu na ně slaninu nenasypali.

Radkovi to nedalo a číšníkovi se zmínil, ten se mi moc omlouval a já mu zas říkala, že se nic neděje. Takže nakonec snad všichni byli spokojení. Zaplatili jsme, šli na autobus, odvezli Juniora a taxíkem se nechali odvézt zpátky na hotel. Tam jsme se osprchovali, pustili film a já po sto letech usnula před půlnocí. Nebylo snad ani jedenáct hodin, když jsme upadli do říše snů… A před námi byl už naštěstí jen povedenej trip.

Radek přišel začátkem roku s nápadem, že bychom si mohli udělat zasloužený oraz a odjet na nějaký čas nejenom mimo Prahu, ale dokonce mimo republiku. Původní nápad bylo Maroko. Nápad to byl hezký, ale říkala jsem si, jestli bychom raději nemohli jet do Polska, abych poznala zemi, z které prochází. Mé přání se stalo rozkazem a my skutečně během krátké chvíli naplánovali dobrodružný osmidenní trip. A já vám teď o něm den po dni povyprávím…

Byla jsem nervózní jak blázen. Ještě v pátek večer jsem s kámoškou byla v divadle, tam jsem si dala rychlou skleničku a šupajdila domů, kde jsme dobalovali poslední věci do půjčeného kufru od našich. Člověk by neřekl, kolik věcí do něj dokáže nacpat. Do batohu jsem hodila notebook, košili TroubleGang a moji věrnou kamarádku Gágu. Přece bych ji na takovou významnou událost, kdy se chystám po… asi sto letech… za hranice mé rodné země nemohla nechat doma.

Jsem stresař, pořád na nervy, kolikrát jsem někde o hodinu dřív, jen abych předešla nějakým komplikacím. Radek je salámista, který začne důležitosti řešit na poslední chvíli, takže jsme s bušícím srdcem chvátali na tramvaj a na nádraží dorazili sice včas, ale bez mého oblíbeného předstihu, kdy jsem si chtěla koupit v obchodě kafe a nějakou sváču. Ale tak dovolená začíná, dám si kafe v Pendolinu! Tím jsme naposledy (a já poprvé) jeli v listopadu do Plzně. Příjemný, pohodlný vláček.

Co teda rozhodně pohodlné nebylo, byli dva nevychovaní parchanti vedle přes uličku. Ze začátku působili nadějně, malovali si a neotravovali. Ale čím dýl cesta trvala, tím víc se nudili a prudili. Jejich děda absolutně nevěděl co s nima a řešil to tak, že jim celou cestu vyhrožoval. Že je praští, že je vysadí, že tohle, že tamto. A protože děcka viděla, že ty svoje výhrůžky nemyslí vážně, dělala čím dál tím větší bordel. Až jsem myslela, že je půjdu profacovat nebo vysadit sama, bylo to vážně otravný. Celkem mi bylo líto paní, která s nima musela sedět až do Ostravy.

I tak jsem se snažila sledovat z okýnka každý strom – strašně mě třeba zaujalo jmelí, vůbec jsem netušila, jak to vlastně vypadá a nikde jinde jsem si ho nevšimla. Tyto končiny pro mě byly velkou neznámou, nejdál jsem byla v Olomouci. Cesta uběhla rychle a krátce před polednem jsme dorazili do Českého Těšína. Vlak pokračoval dále na Slovensko, ale my vystoupili a šli do Billy pro šampaňské. Tak jsem si chtěla po příjezdu na hotel dát bublinky. Člověk míní, Poláci mění…

V Bille bylo poměrně dost lidí, popadla jsem pár piv, víno a šampáňo a šla platit. Z dlouhé chvíle jsem pozorovala nákupy ostatních. Páni, tady všichni jenom chlastaj! Stejně tak jako pán za mnou ve frontě, který neustále mlel, jak je důležité se desinfikovat zevnitř, protože corona, a pořád mi koukal na to víno. Byla jsem z něho po chvíli celkem nesvá, tak se mi ulevilo, že jsem zaplatila a mohla jít. Když jsem si nahazovala před kasama batoh, ozvala se rána jak z děla. Za mnou se zřítilo nějaký kolo. To kolo bylo toho ožraly. Radek mě přesvědčoval, že spadlo samo. Pán kolu domlouval asi jako ten dědek ve vlaku parchantům. Jasně že jsem ho shodila já. 

A šlo se na věc. Od nádraží jsme šli pěšky, měli jsme celkem těžký zavazadla a hlavně nám z kufru neustále padala guma z koleček. Došli jsme do restaurace Radegastovna. Radek tam chodí pokaždé, když do své domoviny jede, prý tam mají nejlepší česnečku. Ačkoli nebylo ještě ani dvanáct, všichni na stole měli pivo. Vypadala jsem tedy jako blázen, když jsem si objednala točený grepový Birell. A trvalo věčnost, než mi ho natočili. Radek si dal pivo a svou vytouženou česnečku. K hlavnímu chodu jsem si objednala smažák a opečené brambory, protože nic jiného bez masa bohužel k výběru nebylo, Radek si dal kachnu s knedlíky a zelím. Ani to nedojedl, jakej toho byl kotel. I já měla co dělat. Po jídle jsme si objednali ještě pivo a Birell a chvíli poseděli. Obsluha byla milá, ale z jeho ód jsem čekala trochu víc.

Pak už jsme zaplatili a vypravili se k hranici. Na mostě, který spojuje Český a Polský Těšín jsme udělali pěknou várku fotek. U toho jsem si vyslechla fórky jako ať hezky naposled zamávám své zemi, že teď mi nasadí burku a bude mě nutit se denně modlit.

Protože jsme měli ještě do odjezdu autobusu do Bielska-Biale čas, zašli jsme na hlavním rynku do sympatické kavárničky Pod Merkurym. Uvnitř bylo útulně, Radek si objednal kafčo, já zelený čaj. Pak jsem si dala skleničku vína. Slečna servírka byla v práci první den, takže byla trochu zmatená – a já zas byla zmatená, protože tohle byly mé první chvíle na polském území a i když za dobu, co jsme spolu, řeči poměrně dobře rozumím, tohle byla úplně jiná situace. Ale domluvili jsme se a víno bylo opravdu moc dobré! Co mě zaujalo, byly roztomile řešené záchody. Zaujaly mě natolik, že jsem je i vyfotila.

Poseděli jsme asi hodinu a půl a pak s předstihem šli na autobusové nádraží. Kolečka kufru nás trápila, guma si nedala říct, ale úspěšně jsme ho donesli do cíle. Tam nám asi za 10 minut jel přímý spoj do Bielsko-Bialá, odkud Radek pochází a kde náš dobrodružný výlet měl začít. Cesta byla v pohodě, trvala necelou hodinku. Na místě jsem zažila první nepříjemnou chvilku, kdy jsem chtěla jít na WC, kde se museli hodit zlotý do takovýho automatu, paní na mě hulákala něco polsky, Radek po mně hodil 5 zlotých a utekl taky na záchod a já nevěděla co si počít, tak se mi nějak povedlo rozměnit, ale místo 2,5 jsem tam omylem hodila ty oba dvouzloťáky. Asi bych takový fail neudělala, kdyby se mi nechtělo tak moc čůrat… Tak se mi smál, že jsem se nechala odrbat a že musím koukat co dělám, nicméně těch odrbávaček nás čekalo mnohem víc…

Zavolali jsme si taxíka a jeli se ubytovat do hotelu. K noclehu jsme si vybrali Dębowiec. Hotel to byl čistý, velký a za dobrou cenu. Z okna jsme viděli do hor, venku řádil šílený vítr. Hodili jsme sprchu, chvíli poseděli a pak vyrazili do města. Plánovali jsme projít osvětlené centrum a zajít někam na skleničku, nicméně zavolal Radkův brácha, že má ženu na tahu a jestli nechceme na tu skleničku zajít k němu. Bráchu i jeho ženu a dceru znám, byli jsme společně na výletě na Konopišti, ale tam nebyl moc prostor pro poznávání se. Takže jsme na návštěvu kývli. Šli jsme na autobus. Zastávka byla kousek od hotelu. Chtělo se mi tradičně děsně čůrat a protože už byla tma a nikde nikdo, hupsla jsem do křovin. Když jsem se po vykonání upravovala a vylézala ven, projíždělo kolem hasičské auto. Pohled na oblékající Češku místní požárníky očividně rozvášnil, takže za hlasitého troubení mi přátelsky zamávali. Autobus přijel, koupili jsme si u řidiče „bilet“ (za 60 minut dáte 4 zloté), na sídlišti se stavili do Biedronky, tam jsme se s bráchou potkali a protože pracuje s vínem, nechala jsem si doporučit nějaké dobré Chardonnay a mejdan mohl začít. A mejdan to byl vskutku velkolepý.

Nejdřív jsme jen popíjeli a debatovali, jako slušní lidé. Já si hrála s pejskem – mají francouzského buldočka, dokonce i stejně černýho, jako mají naši. Do toho se vrátila švagrová, která měla správný párty mód, přichystala občerstvení a asi do 3 do rána jsme nezřízeně pili, jedli, zpívali a kecali. Nejvíc jsme se nasmáli u článků typu viz níže. Takové lingvistické okénko, kdy jsem uváděla češtinu na pravou míru. Taky jsem dostala krásnou knížku z obří knihovny právě o Bielsku.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. My se tím neřídili, takže jsme celkem hořce zalitovali. Značně opojení vším, co do nás hostitele nalili (a my jim to nemáme za zlé, protože jak se zpívá v jedné písničce od Chinasek: „Jak si čuchnu k flašce tak nevím čí jsem a nevím kdy to stačilo“.) Takže jsme – světe div se – zvládli objednat taxi, odjet do hotelu, kde, protože ani náš vztah není úplně sluníčkový a bezchybný, jsme se zhádali jak koně. Spát jsme šli k ránu, stále ještě poměrně dost opilí a já si říkala: „To nám ten výlet teda pěkně začal.“ 

Jak jsme se poznali

Traduje se, že člověk potká svou spřízněnou duši ve chvíli, kdy to vůbec nečeká. A po poslední zkušenosti bych řekla, že na tom něco pravdy bude. Po dvou vypečených vztazích a několika nikam nevedoucích známostí jsem dospěla do osvobozujícího stádia, kdy jsem aktivně žádného muže pro život nehledala. Chodila jsem spořádaně do práce, svůj volný čas věnovala přátelům a rodině a plně mi to vyhovovalo.

Jednou, po náročném pracovním víkendu, mě na krámě, kde jsem pracovala, krátce před zavíračkou překvapil kamarád Filip s lahvinkou bílého vína v ruce. Byla jsem s ním a bráchou domluvená, že zajdeme do naší oblíbené knajpy na Smíchově a trochu popijeme. Večer se vydařil, a to i navzdory zdravotním trablům s břichem, které jsem od rána vehementně zaháněla práškama proti bolesti. Tento koktejl způsobil, že mi víno nezvykle rychle stouplo do hlavy.

Po celou dobu u vedlejšího stolu seděl jeden sympaťák. Čím jsem byla rozparáděnější, tím víc jsem mu věnovala svou pozornost. Dle bráchy, i on vypadal, že jsem ho zaujala. Kolem třetí ráno jsem nejistým krokem hospodu opustila a protože jsem měla, přiznávám, dost, nebyla jsem schopná v telefonu vyhledat aplikaci bezpečného odvozu taxi službou. Kde se vzal, tu se vzal, sympaťák od vedlejšího stolu stál vedle mě a lámanou češtinou mi nabízel pomoc. Byla jsem z něj natolik fascinovaná, že jsem si řekla o číslo. To jsem si samozřejmě v podroušeném stavu nebyla schopná do mobilu uložit. Jediné, co jsem tedy znala, bylo jméno člověka, který mi stopl tágo a díky tomu mě zachránil od jízdy noční tramvají.

To se stalo v noci z 1. února na 2. února. Od té doby se mi nedařilo neznámého zachránce vyhnat z hlavy. Chtěla jsem mu poděkovat, za to že mi pomohl a hlavně ho poznat. Pravidelně jsem se tedy vracela na místo činu a skutečně, netrvalo to dlouho a my se opět setkali. Chvíli trvalo, než jsme se osmělili udělat další krok. Ten měl na svědomí Radek a to v dubnu, kdy jsme se náhodně potkali na tramvajové zastávce, kde mě pozdravil. Po několika dnech jsem si o kontakt řekla znovu. Začali jsme si psát, následovalo několik náhodných setkání v hospodě, ale i cílených schůzek mimo ni. První rande na 8. máje, fandění českýmu nároďáku, mejdan u jukeboxu, pozvánka do kina. 6. 6. u snídaně, kterou mi u sebe doma připravil, bylo jasný, že to, ačkoli máme oba z nového vztahu celkem strach, zkusíme.

Co jsme zač?

Od začátku spolu trávíme poměrně dost času, takže jsme velmi rychle odhodili masky, nastoupili před sebe v plné parádě a díky tomu máme pocit, že se známe mnohem déle. Jsme aktivní a téměř ani minutu se nenudíme. Sem tam lítaj talíře, protože jsme oba paličatý umanutý rohatý znamení, ale jinak jsme parťáci jak se patří. Od prosince spolu oficiálně žijeme a pevně věřím a doufám, že už je to napořád, protože bych těžko hledala někoho lepšího, a že nás čeká hezká společná budoucnost.

Nejsme ničím extra výjimeční. Narodila jsem se a celý život žiji v hlavním městě České republiky. Radek pochází z jihopolského městečka Bielsko – Bialá, které leží kousek od českých hranic. Do Prahy přišel před dvěma lety za prací a z předchozího vztahu má malého syna.

Volné dny trávíme na cestách. Nejčastěji jezdíme vláčkem na výlety po všech možných místech, navštěvujeme v nich různé turistické atrakce. Máme rádi zvířata a přírodu, hrajeme badminton, baví nás muzika, kultura, jídlo a poznávání nových věcí. Oba jsme narození v čínském znamení Opice, takže si ve většině věcech notujeme a žijeme si, až na občasné bouře, spokojených obyčejným životem.

Jelikož od mala ráda píšu a fotím, rozhodli jsme se, že si založíme vlastní blog, kam budeme o těchto akcích veřejně psát. Můžete se těšit především na články z výletů, tipy na zajímavá místa k navštívení, ale i experimenty z kuchyně. Já jsem léta vegetarián, Radek reduktarián, takže se stravujeme převážně bezmasou stravou a baví nás objevovat nové recepty a restaurace. Rádi bychom zařadili i články o soužití dvou národností, i když jsme zatím nenarazili na žádné zásadní rozdíly.

Doufáme, že se vám na našem blogu bude líbit a že tu najdete inspiraci na výlety a další akce. Kam se to tu, i v našem životě, bude ubírat ukáže čas, ale tuším, že to bude jen dobrým směrem a užijeme si ještě spousty legrace.

Takhle idealisticky to vypadalo. Bohužel, náš vztah nevydržel. Ve chvíli, kdy jsem zakládala blog, byla jsem dlouhodobě nemocná, neměla práci, covid uvěznil doma i Radka, sem tam jsme to přehnali s alkoholem a následovaly šílený hádky. V létě roku 2020 jsme se rozešli. Odstěhovala jsem se zpátky k rodičům a snažila se to brát jako ukončenou životní kapitolu. To nebylo jednoduché, protože jsem byla stále po uši zamilovaná a měla hlavu plnou nezodpovězených otázek. No ale život se rozhodl nám dát novou šanci a my se k sobě na jaře roku 2021 vrátili. Říká se, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, já do ní vstoupila nakonec po třetí, ale po čtvrtý to zřejmě nedám… Kdo čte můj osobní blog detaily zná, náhodným kolemjdoucím nic neřeknou, proto je zde nebudu vypisovat.

V tuto chvíli spolu nejsme a webhosting a doména webu, kam jsem naše cestovatelské zážitky psala, končí a já se rozhodla dál tento náhrobek jednoho nevydařeného vztahu dál nefinancovat, nicméně články mi daly práci a myslím, že v nich jsou i hodnotné informace a tak jsem se rozhodla je zveřejnit zde na mém soukromém blogu v cestovatelské rubrice, kterou narozdíl od deníčků nechávám veřejnou.