Byl duben předchozího roku, když jsme spolu seděli na baru v hospodě, kde jsme se poznali a která se přestěhovala z Českého Krumlova. Radek o městě básnil a já tehdy pravila, že bychom tam někdy mohli spolu zajet. To jsme se teprve poznávali. No a o rok, a nějaký ten měsíc k tomu, jsme ten náš první naplánovaný výlet měli zrealizovat.

Pro mě to byla premiéra, nikdy jsem totiž nenašla, ačkoli jsem z Prahy, odvahu do města plné turistů zajet. Radek ho poprvé navštívil s Juniorem v létě 2019, když jsem doma zrovna ležela s angínou na neschopence.

Ráno začalo příjemnou snídaní formou švédských stolů. Na výběr bylo sladké, slané, ovoce, zkrátka asi vše, co si jen dovedete představit. Neodolala jsem a dala si šampaňské, které mi teda v těchto brzkých hodinách stouplo poměrně rychle do hlavy. Potom jsme se sbalili, rozloučili se s pokojem, který nám poskytl bezpečný nocleh a po Rudolfovské třídě se vydali na nádraží, z kterého nám jel vlak do našeho dalšího cíle.

Český Krumlov je město, které se nachází v Jihočeském kraji 22 km od Českých Budějovic. Leží pod hřebenem Blanského lesa a protéká jím řeka Vltava. Jde o turistické a kulturní centrum jižních Čech, žije zde kolem 13 tisíc obyvatel, roku 1963 se stalo městskou památkovou rezervací a od roku 1992 je zapsané na seznamu UNESCO.

První zmínka o Krumlově pochází z roku 1253. Dřív bylo město sídelním městem mnoha českých rodů – Vítkovců, pánů z Krumlovů, Rožmberů, Eggenbergů a Schwarzenbergů. Byl hlavním správním centrem Rožmberského dominia a od rou 1918 i Krumlovského vejvodství a Dominia schwarzenberského. V roce 2003 bylo městskou památkovou zónou vyhlášeno předměstí Plešivec.

Od nádraží do centra nám to pěší chůzí trvalo asi půl hodinky. Budějovická brána nás zavedla do jiného světa. Koukala jsem na tu nádheru téměř s otevřenou pusou a Radek byl rád, že se mi tam líbí. Nejprve jsme si prošli řemeslnou uličku, kde bylo k vidění plno šikovný řemeslníků. V kovárně jsem Radkovi koupila podkovičku pro štěstí. Navštívili jsme také obchod s kameny, kde nás zaujaly vltavíny, které se dají v této lokalitě nalézt nebo místní starožitnictví, kde paní měla plno pokladů.

Bylo opravdu krásné teplé letní počasí, lidí tak akorát, žádné velké davy, ale zároveň to ve městě příjemně žilo, jakoby korona vlastně vůbec nebyla. Dokonce na nás koukali jako na exoty, když jsme si při vstupu do vnitřních prostorů nasazovali roušky a v krámech nám sami říkali, ať je klidně sundáme, že tam se to neřeší, takže bylo fajn se moci zas volně nadechnout. Za podkovičku jsem od Radka v jednom takovém milém obchodě se suvenýry dostala krásnou pohádkovou vílu.

Máme rádi kostely, takže jsme se podívali do svatého Víta, potom se prošli po náměstí Svornosti, kde stojí morový sloup a kašna a pak se už vydali směrem k zámeckému nádvoří. I zde, stejně jako na Konopišti, měli medvědy. Je mi líto takových zvířat, pravda, tady byl o něco větší výběh a působili o píď veseleji, ale stejně…

Jelikož hodina pokročila a naše bříška se hlásila o slovo, vybrali jsme si sympatickou restauraci U Klobouku, kde jsme se rozhodli poobědvat. Byla zde milá obsluha a příjemné venkovní sezení. Pravda, trochu nestíhali, takže se stalo, že u stolu dostal jídlo jen jeden člověk a zbytek na něj koukal, ale jinak to tam bylo celkem fajn. Já si dala bílé vínko a smažák, protože teda nic jiného bez masa v nabídce nebylo, Radek Bakaláře a pstruha. Zavíračka byla v 15:00, takže jsme tak akorát dojedli, dali si ještě po kalíšku, zaplatili a šli hledat další podnik, kam bychom si sedli a kochali se krásou tohoto města.

Další krátkou zastávku jsme udělali v Krumlovském mlýně, kde jsem si dala dvojku vína a Radek místní pivo. Obsluha byla milá, restaurace hezká, ale bylo to tam poměrně drahý a Radkovi pivo nechutnalo, takže jsme okoštovali a zaplatili. Pobavila nás jedna zvědavá kachna, která se přišla podívat, jestli z nás něco dobrýho nekápne.

Radek po všech těch Budvarech, a ochutnávkách dalších piv, dostal neodbytnou chuť na Plzeň, takže jsme se trochu zapotili při hledání nového podniku. Díky našemu zoufalému počínání se nás zželelo jednoho číšníka, který nám poradil, kam zajít na dobrou tankovou Plzeň. Tím zázračným světlem na konci tunelu mělo být Depo. V Depu to bylo příjemné, v první chvíli mě teda dost vyděsily ceny v nápojáku, ale asi to byly nějaké neaktuální, protože jsme platili opravdu zlomek. Přišli jsme včas, zrovna začalo pršet. Chvíli jsme statečně seděli pod deštníkama venku, a dokonce jsme byli i přes moje protesty obsluhováni (bylo mi blbý tahat ty kluky do toho nečasu, jen proto, že chci sedět venku). No, kdyby nám nejel vlak, asi tam sedíme dodnes…

Pak už nás čekala jen cesta zpátky na vlak. Protože jsme byli lehce rozparáděný, v restauraci U Nádraží jsme si ještě nechali načepovat po kalíšku na cestu a pak, s jedním přestupem v Kolíně, dorazili v pořádku domů. Cesta byla veselá úměrně vypitým mokům, druhá půlka byla veselejší, neb s námi v kupé jela Ruska, kterou bavily naše písničky a udělali jsme si takovou multikulti vlakovou diskotéku.

Vstávání, vzhledem k bujaré oslavě našeho ročního souznění, nebylo úplně snadné, ale nakonec jsme se zvládli umýt, sbalit, posilnit ranní kávou a vyrazit směrem Hlavní nádraží, kde měl odstartovat náš další výlet. Samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby se hned něco nesemlelo…

Došli jsme na zastávku, kde nám hned jela tramvaj. Radek mi připomenul, že mu předchozí den končila lítačka, tak jsem obratem zaslala SMS jízdenku. Než nám přišla, trvalo to věčnost a než jsme dojeli do další stanice, už nás lapil revizor. Dojeli jsme s ním až na Arbesák, kde nás donutil vystoupit a začal vyhrožovat policií. Mezitím SMS dorazila, ale bylo nám to prd platný. Nakonec ho obměkčil fakt, že Radek si roční kupony kupuje pravidelně a skončil mu fakt předtím. Jako já chápu, že tu SMS máte mít už před nástupem, ale přišla mi to jako zbytečná scéna, kor když viděl, že jsem ji poslala ještě než nás chytil…

Na poslední chvíli jsme tedy dojeli na Hlavák. Naštěstí nám vlak neujel. Sedli jsme si, já okamžitě urvala závěs z okýnka i s konzolí. Začala jsem se uvelebovat, koukám, zbývalo asi 5 minut do našeho odjezdu. No a na nás svítil nápis „Krušnohor“ s cílovou stanicí Cheb. Sakra!!! No, nakonec se ukázalo, že to zapomněli jen přepnout, naštěstí jsme seděli ve správném vlaku a tento moment zakončil slet divných událostí a pak už to bylo jen lepší.

České Budějovice jsou statutární město Jihočeského kraje. Leží na soutoku řek Vltavy a Malše a žije zde přibližně 94 tisíc obyvatel. Historické centrum bylo v roce 1980 vyhlášeno městskou kulturní rezervací.

Město nechal založit Přemysl Otakar II. v roce 1265. Krátce zde existoval královský hrad. Nové královské město představovalo doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách. Budějovice upadaly během husitských válek kvůli neuspořádaným poměrům v zemi. Na chvíli rozkvetly díky těžbě stříbra, vaření piva, obchodu se solí, suknem a rybníkářstvím, ale v 16. století opět čelily těžkým časům. Během 30. let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly na chvíli hlavním městem. V roce 1641 lehly dvě třetiny města kvůli velkému požáru. Během první slezské vály byly okupovány, během druhé sváděly v okolí boje rakouská a pruská vojska. Od té doby se války Budějovicím vyhýbaly.

Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa. Postupně se zde také vybudovala železnice. Kvůli epidemii cholery zde byla vybudována i kanalizace a vodovod. Ustanovení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů. Tomu dopomohli českoslovenští legionáři a italská posádka ve městě. Přes Budějovice se vracel do vlasti zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

V době první republiky získalo české obyvatelstvo rozhodující slovo. To trvalo až do německé okupace. Poté vrcholné posty ovládli budějovičtí a říšští Němci. V tu dobu bylo mnoho českobudějovických odborářů popraveno nebo internováno v koncentračních táborech. Na konci druhé světové války se staly cílem náletů amerického letectva. V květnu město Němci vyklidili. 9. května přišla Rudá armáda..

V lednu 1949 se staly správním centrem nově zřízeného Českobudějovického kraje, při další správní reformě se staly v červenci 1960 centrem Jihočeského kraje. V srpnu 1968 byly obsazeny Sovětskou armádou, která zde byla až do počátku listopadu. Od roku 2000 jsou hlavním městem Jihočeského kraje.

Naše první přestávka proběhla v katedrále svatého Mikuláše, který se nachází u náměstí. Tento děkanský kostel byl postaven ve 2. polovině 13. století. V 17. století vyhořel. Jeho opravy byly dokončené v roce 1642. Po zřízení Českobudějovické diecéze se stal katedrálním kostelem českobudějovických biskupů. V letech 2012-2013 byl opraven a zcela nově zařízen interiér katedrály.

Protože jsme měli ještě asi dvě hodiny do check inu, rozhodli jsme začít obědem. Vybrali jsme si pizzerii Fontana, která se nachází přímo na náměstí Přemysla Otakara II. Dala jsem si žampionovou pizzu a osvěžující vodu s citrónem, Radek si objednal Budvar a šunkovou pizzu s olivami. Měli to moc dobrý, ani jsme to celý nesnědli, ale později na hotelu přišla k chuti a dala se jít i studená.

Po jídle nám zbyla ještě asi hodina času, Radek měl chuť na točenou Plzeň, tak jsme zaplatili a vydali se hledat další útočiště. To nebylo daleko, sedli jsme si na zahrádku restaurace U Tří sedláků, kde měli dobrý pivčo a milou obsluhu.

Po 14:00 jsme se mohli jít ubytovat do Grandhotelu Zvon. Našla jsem ho na Booking a díky coroně byl pronájem pokoje prakticky za hubičku. Pokoj byl obří, se super výhledem přímo na náměstí a vanou. Radkovi po té, co jsme vstoupili dovnitř, naskočila husí kůže, a to pro mě byl důkaz, že jsem vybrala dobře. Osprchovali jsme se, chvíli si odpočinuli, dojedli pizzu od oběda a vyrazili na procházku městem.

Tentokrát jsme neměli žádný konkrétní cíl a tak jsme šli rovnou za nosem a tam, kam nás nohy táhly. Prošli jsme si park kolem letního kina, viděli jsme továrnu Kohinoor ale i vazební věznici. Protože jsme si chtěli večer dát vanu, zašli jsme do Lidlu pro šampaňské. Ve chvíli, kdy jsme nakupovali, začal děsnej slejvák. Čekali jsme schovaní u vchodu a čekali, jestli se počasí umoudří. Tak se taky stalo, ale ne na moc dlouho… 

Než jsme došli do hotelu, abychom uložili nákup do ledničky, začalo opět nezřízeně pršet a tak jsme se schovali na zahrádku hospůdky staré časy. Překvapilo mě v nabídce malinové pivo, tak jsem ho hned musela ochutnat. Hospoda měla kouzelnou atmosféru, později jsme se v Praze dozvěděli, že ji vlastní kamarád šéfa z podniku, kde jsme se poznali. Svět je zkrátka malý… Viděli jsme dvakrát dvojitou duhu a v suchu jsme zde vyčkali hezkého večera.

Večer už bylo počasí umoudřené. Odnesli jsme nákup na pokoj a udělali si poslední zastávku v restauraci dole. Tam se nám líbilo, měli dobré víno, milou obsluhu, hezky jsme viděli na náměstí.  večeři jsme si dali grilovaný hermelín se saláty. A jak nemám ráda k hermelínu brusinky, tak tady jsem si vážně pochutnala.

Seděli jsme tam až do zavíračky. Po zaplacení jsme se přesunuli na hotel, kde jsme si užili příjemnou koupel a nemohli se nabažit výhledem z okna. Na dobrou noc nám pak „hrála“ tryskající voda ze Samsonovy kašny.

 

 

Kdo by tenkrát v tom únoru řekl, že to klapne a my oslavíme první rok společného života. To jsme se pod rouškou noci a alkoholu poznali v naší oblíbené hospůdce, kam jsme oba pravidelně chodívali. Od té doby jsme se několikrát potkali, proběhly nějaké ty oční kontakty, nesmělý úsměvy, první pozdravení, až jsem se jednoho dubnového večera, opět v té samé knajpě, odhodlala a řekla si o facebook…

A pak nastalo to kouzelný období poznávání se a růžových brýlích. Neměli jsme to zrovna snadné, i přesto, že Radek v Praze už nějakou dobu pobýval, jeho čeština nebyla na takové úrovni, aby se to obešlo sem tam bez (trapných) nedorozumění. A já se zas vůbec nedomluvím anglicky, ačkoli slovní zásobu mám celkem dobrou. Naštěstí jsme to nějak překonali, dokonce jsem začala i docela dobře rozumět polštině, takže se bavíme česko-polsky a pokud si nemůžeme na nějaké slůvka vzpomenout, vylovíme ho v angličtině.

8. května jsme měli první oficiální rande, které jsme strávili na Náplavce. Ačkoli jsme spolu předtím párkrát skončili u stolu právě v naší putyce, byli jsme oba pekelně nervózní. Potom jsme se sešli v krátké době ještě několikrát, byli jsme fandit hokeji, v kině na Ženách v běhu… A pak jsme se 3 týdny vůbec neviděli, psát si si nebylo kvůli jazykové bariéře ono a já dostala strach, že jsem něco pokazila, protože mi přišlo, že to trošku vázne. Rozčísli jsme to na procházce ve Hvězdě, která proběhla 5. června. Když jsme krátce před zavíračkou seděli v hospodě U Holečků, byla jsem přesvědčená, že budeme spolu. A skutečně. Tenkrát mě Radek u sebe nechal ve vší počestnosti přespat a ráno u snídaně jsme si řekli, že je ve dvou mnohem větší prča a že to teda, ačkoli oba nemáme moc dobré zkušenosti z minulosti, risknem!

Už od začátku jsme spolu byli skoro denně. Domů k našim jsem jezdila čím dál tím míň, až jsem v prosinci zůstala natrvalo. A i díky coroně, kdy jsme teď spolu nonstop, máme pocit, jako bychom spolu byli snad sto let. Za tu dobu jsme zažili opravdu neskutečných momentů. I přes občasné bouřky, kdy lítají talíře a ostrá slova, protože jsme oba paličatý rohatý znamení, jsme spolu štastný a užíváme si plno dobrodružství. Byli jsme u nás na chatě, projíždíme republiku křížem krážem, zažili jsme báječný týdenní trip po Polsku. Chodíme rádi ochutnávat nové věci do restaurací, já se naučila lépe a pestře vařit. V prosinci jsme začali s badmintonem, který se stal nedílnou součástí a pokud čas a forma dovolí, hurá do haly. No a tenhle blog je krásným důkazem toho, že se opravdu nenudíme a že se snažíme žít na plno a oba věříme, že nás čeká ještě nespočet super zážitků.

A rozhodli jsme se to celé oslavit v naší velice oblíbené restauraci – v Pastvě. Tato restaurace se nachází v Nádražní ulici na Smíchově a je čistě veganská. Společně jsme tam byli už potřetí a vždy jsme si opravdu výtečně pochutnali.

Celé prostředí je sympatické, pracují tam milé slečny. Jídelníček se tedy pravidelně mění – vždy máte na výběr ze dvou předkrmů, pak z několika (pokud se nepletu, tak 4) hlavních chodů a jako bonus si můžete dát dezert. K pití doporučuji skvostné Unětické pivčo nebo opravdu hodně dobré víno. Pokud alkoholu neholdujete nebo chcete šetřit játra, chybu rozhodně neuděláte ani s výběrem domácí limonády.

Tentokrát byla naše večeře v ohrožení. Vždy musíte dělat rezervaci! Protože je o Pastvu takový zájem, že si bez ní obvykle nesednete. Já byla chytrá a rezervaci udělala, bohužel, na straně personálu nastaly nějaké zmatky a nás si nikam nezapsali. Naštěstí byl jeden stolek volný, takže se nás povedlo usadit. To se nám ulevilo a pak mohl začít mejdan.

Jako „starter“ jsme si objednali langoše. Byly dva – jeden byl pomazaný řepovým hummusem, druhý byl s kečupem a „sýrem“. Kdyby mi nikdo neřekl, že to je sýr rostlinný, ani bych to nepoznala. Byl opravdu moc dobrý, žádná pachuť typu „Tudlee“… Netuším, jestli to byl Violife (ten je moc dobrý), ale byla to vážně pecka. Stejně tak samotné těsto. Lehké, lahodné, mňam. K pití jsem si dala Prosecco, Radek Unětickou dvanáctku. Jako hlavní chod jsem si objednala veganské miso ramen. Radek si objednal hráškový burger. Miso ramen, až na jednu zelenou věc, kterou se mi nepovedlo identifikovat, bylo super. Jedla jsem to teda trochu neesteticky, protože neumím jíst hůlkami a z té japonské lžíce mi to pořád padalo zpátky do mísy, navíc jsem si v tom vymáchala šálu… Klasická já… Bylo to lehce pikantní a zelenina čerstvá a chutná. Burger byl podle Radkových slov v pohodě, líbilo se mu, že hrášková placka nebyla such a stejně jako já si pochutnal.

Po druhé skleničce jsem vyzkoušela místo Prosecca růžové šumivé Frizzante a u toho jsem zůstala, protože mi chutnalo víc. Je pravda, že cena vína je v Pastvě vyšší, ale na té chuti je to znát. Navíc pochází z ekologického zemědělství a je bez živočišných syřidel. A protože žijeme jen jednou, vyzkoušeli jsme poprvé i sladký dezert. Na výběr byly asi 4 druhy, nás zaujal čokoládový dort s vanilkovým krémem. Jsem fanda hořký čokolády, takže to bylo něco pro mě. Málem jsme to snědli i s talířkem a vidličkama, fakt skvost.

V Pastvě jsme zůstali až do zavíračky. Cítili jsme se tam opět skvěle, nadlábli jsme se do syta a odcházeli spokojení. Jako bonus mi večer přišla do messengeru omluva od paní, která nás zapomněla zapsat do rezervací a ještě nám slíbila, že při příští návštěvě dostaneme drink na ni. To mi přijde jako profesionální a fér přístup. Takže děkujeme, určitě se zas přijdeme napást!

Člověk míní, počasí mění. Když jsme se v neděli ráno chystali sbalit batoh a vyrazit na vlak, začalo děsně pršet. Ani Norové neslibovali zlepšení, tak jsme se rozhodli zůstat v Praze a vymyslet nějakou místní „atrakci“. Volba padla na krokodýlí zoo v Holešovicích, o které jsem neměla ani ponětí.

Přiznám se, že v tomto ohledu stále zažívám určité dilema. Nebylo by těm zvířatům lépe v jejich přirozeném prostředí? Jak se asi cítí, když na ně každej čumí, děcka vřískají. Je ten jejich pidi výběh dostačující? Někdo namítne, že jsou odchovaná v zajetí a tak ani nevědí, jak probíhá život v divočině a jsou rádi, že dostanou najíst a nikdo je neohrožuje. Ale i tak si říkám, jak by bylo super, kdyby mohli v klidu žít ve své domovině, bez toho, že je budou lovit pytláci a podobně. A pak samozřejmě ta sobecká lidská zvědavost vidět ty úžasný živočichy na vlastní oči…

Krokodýlí ZOO se nachází v Tusarově ulici v Holešovicích. Místnost není sice úplně obří, ale i tak v ní najdete plno zajímavých druhů zvířat. Mě osobně asi nejvíc nadchli želvičky, které vždy přišli zvědavě zkoumat ke sklu co jsme zač. Součástí expozice je i pár hadů (krajty a korálovky), malý leguán. Hlavní atrakcí jsou samozřejmě krokodýli – můžete zde vidět třeba krokodýli čelnaté, aligátory, kajmany. Každý jedinec má své veselé vtipné jméno. Na plakátech se pak můžete dočíst i plno zajímavých faktů a informací.

Měli jsme štěstí a mohli se zúčastnit krmení. Pán nejprve začal menší přednáškou, kdy povídal o krokodýlech a ukazoval i videa a fotky z toho jak loví a podobně. Pak došlo na samotné krmení a zakončilo se to diskuzí a dotazy. Odpovídal na vše pohotově a vtipně, bylo vidět, že toho hodně ví a že ho krokodýli baví. Celý výklad trval asi hodinu, jediný, co bylo otravný byly nudící se děti, které vyrušovaly a jejich rodiče s nimi neodešli, ačkoli je o to pán žádal. Aneb já jsem matka a kdo je víc. 

Kromě pozorování zvířat si můžete nakrmit i velkou želvu a vyfotit se s kajmánkem. My využili druhou možnost a tak si mohli maličkého krokodýla pochovat. Přišel mi celkem vystrašený a v jednu chvíli se ke mně úplně přitulil, jakoby se chtěl před všemi schovat. A celou dobu mi v hlavě jela písnička, kterou jsme si zpívali v dětství: „Na břehu seděl, do vody hleděl maličký krokodýl. Mezi palmama cvakal zubama, protože zubatý byl. A miloval jednu krokodýlici a zpíval jí při měsíci: „Má krásná krokodýlí panno, já zpívám píseň svou. Vy řekněte své ano a budete navždy mou…“

Po obohacujícím zážitku, kdy jsme měli možnost nahlédnout do krokodýlího světa, jsme se přesunuli tramvají na Letenské náměstí, kde se nachází moje oblíbená mexická restaurace Fraktál, která nabízí i plno vege jídel. Objednali jsme si kávu a polévku. Já si dala špenátovou, Radek boršč. K hlavnímu chodu jsme si objednali veganský burger s Beyond „masem“. To je naprosto luxusní záležitost, Radek mi nechtěl věřit, že je to rostlinný produkt. V něm byla samozřejmě zelenina a plátek veganského sýru. Jako přílohu jsem si dala salát – obsluha vždy nabízí zálivky a dresinky a upozorňuje na živočišné složky, což mi přijde naprosto super, Radek si k němu vybral hranolky. Pak jsme si to namíchali, abychom to měli půl na půl. Jediné mínus – přišlo nám to jídlo docela studené, hodně rychle vychladlo, to se mi posledně nestalo. Jinak jsme si opravdu hodně pochutnali, akorát jsem trochu litovala, že jsem si dala i polívku, nemám už takové žrací reflexy jako dřív.

Takže jsme se rozhodli jít na procházku na slehnutí. Šmeralovou ulicí, kde se Fraktál nachází, jsme prošli ke Stromovce. Tam jsem Radka vzala k Místodržitelskému letohrádku, od kterého je krásný výhled na Tróju a Podbabu. Pak jsme se prošli dolů a pomalým tempem zamířili směrem k Holešovicím.

Stromovka je opravdu krásné místo, je zelené, plné květin, hezkých posezení k odpočinku. U rybníčků hulákaj žáby, žije tam plno vodního ptactva. Ideální prostor pro relax, pejskaře, sportovce, zkrátka pro kohokoli. Vycházkovým tempem jsme pokračovali dál k tramvaji, sbírali čtyřlístky, kochali se okolím a byli rádi, že se ten den nakonec tak hezky vyjasnil.

 

Někdy se nám nechce vymýšlet, kam až bychom jeli. Tak proč v takové chvíli nevyužít krásy hlavního města? Tuto sobotu jsem se proto rozhodla Radka vzít do míst, kde jsem trávila hodně času v dobách dospívání a rané dospělosti.

Pocházím ze sídliště Řepy. Hodně lidí si z nás dělá srandu, že tam jezdíme na traktorech. Ale já to tam mám ráda a kdyby to šlo, z fleku bych se tam nastěhovala zpátky. Kolikrát se mi od našich ani nechce, ten klid (pokud zrovna teda neprobíhá půl roku rekonstrukce snad všech bytů v baráku, jako loni), zeleň… To se nedá s centrem vůbec srovnávat.

Dojeli jsme tedy tramvají až na konečnou a vydali se pěšky kolem nově otevřeného sportovního centra až k místnímu klášteru. Je to hezké místo, kde se střetává několik světů – jeptišky, staří umírající lidé a trestankyně, které se o ně starají. Kdyby vás někoho zajímalo, jak probíhá výkon trestu v tomto zařízení, mrkněte na poslední řadu Holky pod zámkem. Před klášterem jsme na chvíli zaklekli a hledali čtyřlístky. Přijde mi, že poslední léta nerostou v této lokalitě tolik jako dřív, ale přesto jsme neodešli s prázdnou. Poté jsme pokračovali za klášter směrem Hostivice.

Krátce před mostem, který vede přes Pražský okruh je rozcestí. Když jsem ještě měla pejska, chodila jsem s ním doleva – k zličínskému rybníku. Tentokrát jsme most přešli a po cyklostezce došli až k Hostivicím. Šli jsme podél plotu kolem pole, až jsme došli k rybníku Strnad. Co si pamatuju, vždy jsem kolem jela jen autem. A přitom jsem to měla takový kousek! Rybník byl opravdu krásný, odpočívala u něj kachna a nad hlavou nám proletěla volavka. Snad nikdy jsem takhle volavku neviděla. Chvíli jsme poseděli a pak šli směrem k 11. kapli hájecké cesty, prošli pod mostem, kde jsme museli přelézt přes obří šutry potůček a podél něho zamířili k retenční nádrži Jiviny – tam jsem pro změnu chodila venčit druhého psa, protože jsem kousek od ní bydlela.

Jaké bylo moje překvapení, že je nádrž vypuštěná! Asi před půl rokem jsem o tom sice četla na FB, ale myslela jsem si, že ji třeba jen čistili, rozhodně jsem nečekala, že to takhle pustý zůstane. A tak jsme prošli nádrž skrz na skrz. Bylo to zajímavé. Zjistila jsem, že nebyla zas moc hluboká a že v ní žilo plno obřích škeblí. Některé jsem měla opravdu skoro přes celou dlaň! Uprostřed byla hlína ještě pořád mokrá. Radek jásal, že jsme jak Indiana Jones, ale po tom, co se mi začaly nohy bořit skoro půl metru pod zem, vzdala jsem to a „odbrodila“ se zpátky ke břehu, na kterém vždycky byli rybáři.

A tam nás čekalo velké překvapení. Objevili jsme čtyřlístkové pole! Nekecám, natrhali jsme asi 300 čtyřlistého plevele, byl to jak zázrak. Vůbec jsme se nemohli odtrhnout, ačkoli jsme celý den nic nejedli a pěkně nám už kručelo v břiše. Když jsme už žádný čtyřlístek neviděli, rozhodli jsme se pokračovat. Obešli jsme zbytek nádrže, vylezli kopec směr Karlovarskou silnici a došli až do Hornbachu a Lidlu, kde jsme nakoupili a frčeli domů, kde jsme 2 hodiny sušili a lisovali čtyřlístky.

Prima procházka, kterou zas někdy rádi zopakujeme. Třeba s větším okruhem přes Hostivice. Ale kéž by tu nádrž zas napustili…

 

I přesto, že počasí nevypadalo zrovna přívětivě, a než jsme dojeli na Masaryčku, padlo i pár pořádných kapek, nenechali jsme se od dalšího výletu odradit. Nejsme přece z cukru! V nádražním obchůdku jsme nakoupili tradiční ledová kafíčka, sladké fornetti a vyrazili směr Nymburk.

Nymburk je město, které se nachází ve Středočeském kraji, 45 km východně od Prahy a leží na řece Labi. Na rozloze 20,59 km² žije zhruba 15 tisíc obyvatel. Osídleno bylo už v pravěku. Nejstarší opevnění zde vzniklo pravděpodobně v eneolitu. Další archeologické nálezy pochází z doby bronzové. Pravděpodobně hradiště existovalo i v době halštatské. Místo bylo osídleno i v závěru raného středověku.

Královské město založil Přemysl Otakar II. Neví se přesně kdy, ale říká se, že to bylo roku 1275. Za vlády Václava II. byla výstavba města dokončena. Za jeho vlády došlo k výstavbě gotického chrámu sv. Mikuláše (dnešní kostel svatého Juljí) a dominikánského kláštera. Město bylo obehnáno hradbami z pálených cihel s asi padesáti věžemi. Součástí hradeb byly čtyři brány. Zbořeny byly v průběhu 19. století.

Náš další výlet si vzal do své režie Radek. Vždy má radost, když mi v té naší zemi může ukázat místo, o kterém jsem neměla ani páru, a které za vidění stojí. Tím bylo i jezero v Ovčárech, které je z Prahy co by kamenem dohodil a přesto jsem o jeho existenci neměla do předchozího léta, kdy k němu jel se synem stanovat, tušení.

Tentokrát nám vlak jel z Masaryčky, která mě vždy fascinovala, ale nikdy jsem neměla čas si ji projít. Teď jsme výjimečně přišli na nádraží s předstihem, takže jsme prozkoumali snad všechny její zákoutí.

Cesta vlakem byla v klidu, byli jsme v něm skoro sami, osvěžovali jsme se nealkoholickým ochuceným pivčem a s jedním přestupem v Lysé nad Labem jsme úspěšně dorazili půl hodinu po poledni do cílové stanice Ovčáry. Ty se nacházejí 5 km severovýchodně od Kolína. První písemná zmínka pochází z roku 1273. V současné době mají rozlohu 1000 hektarů a žije zde cca 900 obyvatel.

Hned po vystoupení z vlaku jsem našla velký čtyřlístek a to bylo jasné znamení toho, že tenhle výlet bude opět vydařený. Šli jsme malou vískou směrem k jezeru, je pravda, že bylo na rozdíl od posledního pobíhání po řevnických lesích trochu chladno, ale to ničemu nevadilo. Minuli jsme pomník padlým, místní rybníček i hasičskou zbrojnici. První zastávka byla poněkud nečekaná a náhlá, a to u jednoho domku, před nímž rostlo neskutečné množství čtyřlístků a my se rozhodli je všechny posbírat. Tenkrát jsme ještě neznali fígl s házením jetelů do pet láhve s vodou, takže jsme se snažili vše lisovat přímo na místě. A to do všech dostupných možností – pod kryt telefonu, mezi bankovky, účtenky z Tesca…

Když jsme se patřičně nahamounili, došli jsme až k jezeru. Celé jsme ho obešli, bylo poměrně velké, potkali jsme místní rybáře a pár pejskařů. Osobně jsem neplavec, už plno let jsem ve vodě nebyla, ale písečné pláže a příjemné prostředí by mě asi dokázalo nalákat. Teď ne, to byla zima, takže jsme si na jedné z pláží udělali alespoň piknik. U něj se nám naskytla fajn podívaná, na vodě trénovaly holky jízdu na vodních lyžích. Když to rozjížděly, na chvíli vykouklo i sluníčko.

Užívali jsme si patřičný relax, připadala jsem si úplně jako u moře. Žádný stres, žádné starosti, jen pohoda klídek a sem tam procházející nějaký místní obyvatel. Cestou zpět do vesnice nás dostihl déšť, ale nebylo to nic hroznýho, než jsme vyhrabali deštník, přestalo to. Ve vesnici jsme ještě dosbírali pár čtyřlístků a pak se vydali na vlakovou zastávku. I tam se urodilo plno zmutovaného jetele, sbírali jsme jako diví, až jsme se báli, že už čyřlístky nebudeme mít kam dávat.

Kolem půl šesté jsme seděli ve vlaku a jeli se projít ještě po Lysé nad Labem. Toto město znám z bývalé práce. Můj první pracovní den začal na knižním veletrhu právě v Lysé. Tehdy jsem dokonce poprvé cestovala sama vlakem.

Lysá nad Labem se nachází v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Žije zde necelých 10 tisíc obyvatel. První zmínka o městě je v Kosmově kronice. Ve 13. století zde byl postaven hrad a Lysá byla až do vlády Lucemburků ve vlastnictví českých královen. Městem se stala v roce 1291, roku 1355 panstvím. Za husitských válek byla Lysá hodně poničená. Rozkvět pak probíhá za vlády Kateřiny Smiřické – v u dobu byla obnovena práva města i fary. Nadějný rozvoj města přerušila třicetiletá válka.

Velká bída zde začala panovat v roce 1873 po velkém požáru, který poničil 51 stavení včetně stodol a právě sklizenou úrodu. O pět let později byl zbořen kostel sv. Jana Křtitele, který stál na náměstí. Při jeho demolici byly zničeny náhrobky rodu Smiřických. Další úpadek města způsobil hýřivý životní styl kněžny Štěpánky Rohanové, který dostal město do velkých dluhů. Po její smrti zakoupil panství angličan William Andrews. Dalším majitelem se stal Bedřich Leitenberg. Po jeho smrti se Lysé ujal Rudolf Ferdinand Kinský. Když zemřel i Kinský a jeho rodina se odstěhovala do Rakouska, stal se ze zámku domov důchodců. K tomuto účelu slouží dodnes.

Po roce 1935 vznikla v Lysé Národní garda. Jejím úkolem bylo strážit důležité objekty. Od roku 1940 se zde razily protektorátní mince. Následovalo opět několik ničivých požárů. V roce 1945 zde proběhla sabotážní akce, která se stala základem pro Hrabalův příběh Ostře sledované vlaky.

V roce 1950 byla k městu připojen obec Litol. Dalšími částmi města jsou také Byšičky a Dvorce. Opět se rozvíjet se začalo město od druhé poloviny 19. století do začátku druhé světové války. V současnosti je Lysá známa především díky výstavišti, kde se pořádá plno veletrhů a výstav. Dalším oblíbeným místem je dostihové závodiště.

V Lysé jsme už neměli tolik času, takže jsme se od nádraží prošli ke kostelu svatého Jana Křtitele, posbírali jsme ještě pár čtyřlístků, v místní večerce koupili čokoládu na cestu, pozdravili několik zvířátek a frčeli zpátky do Prahy.

Po velkém úspěchu s předchozím výletem na české granátky jsem se jala hledání dalšího kamenného cíle, který bychom mohli spojit s příjemnou procházkou. Na internetu mě zaujala vyhlídka Babka, která se nachází mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy a kde lze najít železité křemeny. A tak jsme v sobotu dopoledne jeli na Smíchovské nádraží, kde jsme sedli do vláčku a vyrazili na další výlet do sbírky.

Řevnice jsou malé město, které leží cca 10 km jihozápadně od Prahy na řece Berounce. Žije zde přibližně 3600 obyvatel. První písemná zmínka o nich pochází z roku 1253, kdy zde král Václav I. postoupil kostel. Svou původní funkci městečka, kde se již roku 1304 konaly trhy, ztratily Řevnice pravděpodobně během husitských válek. Na konci 15. století byly pouhou vesnicí. Období rozkvětu v 16. století vystřídalo období třicetileté války, kdy Řevnice utrpěly značné škody. V roce 1732 získaly městská privilegia, která kromě týdenních trhů umožňovala pořádat 3x točně výroční trhy. V roce 1787 zde byla vybudovaná menší škola.

Velký rozkvět Řevnic znamenalo otevření železniční trati z Prahy do Plzně v roce 1862. O 20 let později nahradilo původní zastávku první nádraží, budova dnešního nádraží byla postavena v roce 1896. Městečko se od té doby rozrůstalo, byla zde zřízena pošta, vznikaly zde různé spolky, sady, sportovní místa, Lesní divadlo… Mnohé z nich fungují dodnes. V roce 1968 se Řevnice z městysu staly městem. Získaly i nový městský znak.

Na nádraží jsme přijeli kolem půl druhé odpoledne. Sluníčko svítilo a všude bylo celkem dost lidí. Bodejď by ne, bylo opravdu pěkně a to by byla přece škoda sedět doma… Vydali jsme se směrem k lesnímu divadlu, které znám už z minulosti, kdy jsem tam navštívila poměrně známý festival Porta.

Kousek za divadlem bylo odpočívadlo, takže jsme ho k odpočinku patřičně využili. Na cestu jsem nadělala dobré sendviče, tak jsme trochu posvačili a okoštovali nealkoholická pivča. Příchuť jablko+zázvor+heřmánek od Birellu nebyla vůbec zlá a moc jsem si pochutnala.

A pak už jsme šli lesem přímo k Babce. První část cesty byla klidná, nikde nikdo a společnost nám dělali maximálně motýli – dokonce i otakárka fenyklového jsme na vlastní oči viděli! Čím víc jsme se blížili k hřebenům, tím více lidí jsme potkávali. Někteří si už v dáli nasazovali na pusu náhubky, jiní se smáli a neřešili. Dali jsme si krátkou pauzu v trávě a pak vylezli na kopec kousek od našeho cíle.

Byl tam krásný výhled, takže jsme rozprostřeli piknikovou deku a koštli další nealko pivo. Malinovo-limetkový Birell se tak stal mou novou závislostí. Osvěžující nápoj, který nemá chybu. Chvíli jsme relaxovali a kochali se vyhlídkou.

Babka je skalnatý kopec v brdských Hřebenech v Řevnickém lese. Díky své výšce 505 metrů nad mořem je oblíbeným výletním místem už od 19. století. Na kopci je mnoho přirozených skalních výchozů a několik opuštěných a zarostlých lomů na bílý křemenec. Šikmý strom převisů umožňuje i silové horolezecké výstupy. Lom byl využíván ve 2. polovině 19. století. Poblíž vrcholu se těžil jaspis, který byl údajně použitý k výzdobě kaple svatého Kříže na hradě Karlštejn. Skalnatý vrchol je porostlý borovicemi. Některé z nich vypadají jako kosodřevina. Úbočí jsou suťová a prorostlá listnatými dřevinami.

Z vrcholu je vidět hlavně na okolní lesy a kopce směrem na jihozápad až severozápad. Na jihozápadě můžete vidět mohutný Plešivec a špičatý Ostrý, za Plešivcem se nachází vrcholky Brd a vpravo hřbety Radče. K severu jsou vidět Křivoklátské lesy, hřbet Děda a na konci zástavba Berouna. Jde vysledovat i hlavní věž Karlštejna. Z boční vyhlídky je krásný výhled na údolí Babského potoka a Strážný vrch a za dobrého počasí jsou vidět i pražská sídliště.

Skály byly opravdu, jak můžete vidět na fotkách, celkem velké. Radek po nich běhal jako kamzík, zkoumali jsme okolní přírodu, kameny a kochali se výhledy. Já se nechala unést sběrem bylin – konkrétně medvědím česnekem. Jaké bylo naše překvapení, když jsme čirou náhodou na těch internetech našli, že to je konvalinka a že takové pesto z ní by nás pěkně potrápilo… Naštěstí jsme toho nenaškubali tolik a jsme tak poučeni pro příště. Když jsme se patřičně vyřádili, vypravili jsme se směrem městečko Mníšek pod Brdy.

Mníšek pod Brdy byl založen v říjnu roku 1348. Historie města byla odjakživa spjata se zemskou stezkou mezi Čechami a Bavorskem. Na počátku 15. století získalo vlastní znak a ambici stát se královským městem. Bohužel se na něm dost podepsaly husitské války. Po nich přišli do Mníšku v roce 1487 Vratislavové z Mitrovic, kteří se stali na 150 let mníšeckými pány. Za jejich panování jsou zmiňovány tři podzámecké rybníky a pivovar.

Během třicetileté války městem prošlo švédské vojsko. V roce 1639 byla vypálená tvrz, kostel, fara, zničený vodovod a protrženy hráze rybníků. V roce 1655 koupil Mníšek pán Engel z Engelsflussu a za pomoci jeho potomku pozvedl celý kraj. Za poddané platil daně, obnovil vodovod, postavil zámek, klášter s kostelíkem Skalka a vybudoval městečko. Po pánech z Engelsflussu přišel do Mníšku rod Unvertů, který v budování města úspěšně pokračoval. Další, kdo převzal zdejší panství byli Pachtové z Rájova a nakonec Kastové z Ebelsbergu.

V letech 1960-1974 bylo město součástí okresu Příbram, od roku 1974 je součástí Prahy-západ. Nachází se 27 km od Prahy a v současné době zde žije přes 6000 obyvatel.

Cesta do Mníšku byla poměrně dobrodružná. Sice byla na rozdíl na Babku z kopce a po rovince, ale cest bylo více a chvílema to vypadalo, že jsme někde zakopli o bludný kořen a už nikdy ven z lesa netrefíme. Navíc jsme neměli vůbec signál. Radek neohroženě zavelel, že musíme určitě „támhletudy“ a na mé námitky, že bych šla chvíli po silnici, nebral zřetel, tudíž jsme šli „dál a horší cestou“, kdy jsme se brodili v ostružiní z krpálu někam dolů do háje, já navíc na sobě měla sukni a celkově jsem byla oblečená jak na motýly, ale nakonec jsme úspěšně do města dorazili.

Bylo nám už dost vedro, oba jsme měli spálený obličej a v nohách něco kolem 20 km. Došli jsme ke kostelu, kde jsme si sedli na lavičku a s hrůzou zjistili, že vlak je ještě pěknej kus cesty a jede nám za poměrně krátkou chvíli. (A kdyby nám ujel, další přijede asi až za 2 hodiny). Nasadili jsme rázný krok a chvátali za město na zastávku. Celí uřícení a vyprahlí jsme ale vlak stihli! Město si snad projdeme někdy příště…

Člověka ten nový rok vždycky svádí k tomu, aby si řekl, v čem bude jiný, lepší, co dokáže a co se naučí. Protože už nám taky dávno není patnáct, nedávali jsme si žádné velké (ne)reálné cíle. Jediné, co jsme si řekli, že budeme hodně cestovat a poznávat. A skutečně, hned v lednu a únoru jsme toho navštívili požehnaně. Začátkem března jsme se dokonce vypravili na osmidenní trip po Polsku, kde jsme stihli poznat hory, města i moře. I proto nás nouzový stav, kdy je všechno zavřené, dost rmoutí…

Opravdu až do tohoto výletu jsme seděli poctivě doma. Největší vodvaz pro nás byla procházka do nedalekého Tesca. Ale už nám to lezlo na mozek, takže jsme vyprali roušky, zabalili svačiny a pití, a ráno se vydali na Smíchovské nádraží, které bylo jak město duchů. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce i vlak byl téměř prázdný, takže jsme měli kupé sami pro sebe.

Jelikož jsem už jako malá holka našla zálibu v kamení a povedlo se mi Radka docela slušně nakazit, navíc po zábavném hledání jantarů u Baltu nám nějaké dobrodružství chybělo, vyhledala jsem v jedné mineralogické facebookové skupině lokalitu na Kolínsku, kde je možné nalézt pyropy. To jsou tmavě červené kamínky, které jistě znáte pod názvem český granát. Tyto kamínky můžete najít v podobě drobných zrnek o velikosti 1-7mm.

Nejčastější možnost získání granátků je rýžování v potoce. Byli jsme vybaveni sítem a odhodláním, takže jsme kolem poledne vystoupili v Ratboři, což je malá víska, kde žije kolem 500 obyvatel a nachází se v okrese Kolín. První zmínka o Ratboři pochází z roku 1115. Obec byla součástí majetku benediktínského kláštera Kladrudby u Stříbra. Zpráva se vyskytuje na falzu pozdějšího data. Věrohodnější je zpráva z roku 1352.

Od vlakové zastávky jsme zamířili kolem kostela svatého Václava k Hrázkému rybníku. Tam jsme chvíli obhlíželi terén a pak se vydali dále podél potoka.

Radek chtěl přejít na druhý břeh, ale já na rozdíl od něj neměla potřebnou výbavu.

Zkusila jsem se přebrodit na začátku, ale kameny hrozně klouzaly a já dostala strach, že do potoka zahučím. Tak jsem vylezla a šli jsme ještě kousek dál. Radek už začal být nervózní, že nikdy nepřejdeme, tak jsem se neohroženě vrhla do vody. Místo vypadalo, že ho překročím jedním rázným krokem, ale dno bylo plné bahna, a tak jsem se zabořila po stehna do vody. Paráda. Nemusím asi ani zmiňovat, že zhruba za dalších 20 metrů bychom narazili na lávku…

Naštěstí tohle byla první a zároveň poslední nepříjemnost výletu, dokonce svítilo trochu i sluníčko a po čase se mi podařilo uschnout. Granátek jsme nenašli ani jeden, zato jsme vylovili několik mušlí, zub, lebky a další poklady. Když si Radek řádně zarýžoval, udělali jsme si na dece sváču. Pak se vrátil zpátky k práci a já si chodila po lese, fotila brouky a „motýle“ a užívala si, že jsme konečně z toho bytu někam vyjeli.

Když jsme usoudili, že tady žádné velké poklady nenajdeme, vypravili jsme se po cestě zpátky do vesnice a poté pokračovali do vedlejší vísky Bořetice, které jsou částí městysu Červené Pečky. Rozprostírají se podél Vysockého potoka, který ústí do návesního rybníka. V roce 2011 zde bylo evidováno 59 adres.

U rybníka jsme si dali pauzu s nealko pivčem a pak se vypravili hledat lom, kde se údajně také nachází granátky. Nemohli jsme tam zaboha trefit, furt jsme kroužili dokola. Našla jsem, že v lomu je nějaká caschka, takže až díky souřadnicím jsme nalezli aspoň směr. Na cestě ležel pejsek, vypadal že slušně hibernuje. Jdeme správně? Pes nic, tak jsme pokračovali. Když už jsme ho míjeli, ozval se hlas jakéhosi pána, že jsme se dostali do slepé uličky a že nikam takhle nedojdeme. Popsal nám cestu a vtípkoval, že jsme měli štěstí, že ten pes měl zrovna relaxační siestu. Podle mě se tam nevzrušeně válí ještě nyní. 

Tak se nám až díky pánově radě povedlo konečně lom najít. Je to taková malá skála vedle potůčku. Radek zkoušel ještě rýžovat – tentokrát úspěšně, jeden malý poklad v potoce našel. Já si lezla po skále a hledala granátky, které stojí za to táhnout v batohu domů.

Když už jsme byli načerpaní energií – jak z úspěšného kutání, tak úžasného jarního počasí a pocitu, že jsme se mohli po nějaké době volně nadechnout bez hadru na puse, sbalili jsme deku a kamení a vypravili se zpátky do Ratboře na vláček a jeli domů.

Radek je chlap spolehlivý, co řekne, to dodrží, ale jestli mě na něm něco štve, je to dělání věcí a chození někam na poslední chvíli. Já jsem dochvilná, obvykle jsem všude ještě s časovou rezervou, ráda si vypiju v klidu kávu, posadím se s cigaretou… Radek ne. Ten už má dávno sedět v tramvaji, ale teprve kontroluje jestli vypl sporák a zavřel okno. A já pak bývám těchto situací součástí a přivádějí mě k šílenství. Jinak tomu nebylo ani při odjezdu z Krakowa…

Chtěla jsem si ráno koupit na nádraží kávu, sehnat pohlednici a v klidu odjet do Těšína. Měli jsme dvě možnosti – buď poběžíme na autobus a kafčo si dáme až v Těšíně, kde budeme o hodinu a půl dřív, nebo nebudem spěchat, najíme se v klidu na nádraží a pak vyčkáme autobus, který má přijet až za necelé dvě hodiny. Radek bez váhání volil možnost číslo jedna. Přiběhli jsme nakde už stál autobus připravený k odjezdu. Tam jsme zjistili, že nemáme na lístky. Vysypala jsem pár złotých, které mi zbyly z předchozího večera, ale ani tak jsme neměli dostatek peněz. Narval kufr do prostoru autobusu, oznámil řidiči ať počká, že doběhne někam vybrat a nechal mě tam napospas osudu.

Stála jsem na chodníku, držela oba batohy, sledovala po očku kufr zahrabošený v autobuse. Řidič nervózně pokukoval po hodinách, krčil rameny. Zavazadlový prostor zavřel a nekompromisně začal startovat. Udělalo se mi mdlo. Myslela jsem, jak si v klidu projdeme ještě Ostravu a my snad budeme někde nahánět kufr s našima špinavejma ponožkama… Začala jsem na řidiče mávat a rukou naznačovat, že nám ujíždí i s věcma. Otevřel dveře a pokynul ať nastoupím. Radek v nedohlednu. No, tak to vypadá že si udělám výlet do Těšína sama…

Řidič mi polsky vysvětlil, že jen nemůže stát na tom nástupišti, tak trochu popojede, ale že samozřejmě na Radka počká. Znatelně se mi ulevilo, pán se mi smál. Když se Radek se smrtí v očích blížil, řidič se rozhodl mě trochu pomstít a šlápl na plyn. Já jsem Radkovi zamávala na rozloučenou, ten asi na pár vteřin opravdu uvěřil, že mu ujedeme před nosem. Řidič otevřel, my si sedli a vyrazili. Klepat jsem se přestala snad až v Bielsku, ale tak zas máme co vyprávět, že…

Přijeli jsme do Těšína, Radek řidiči zaplatil za cestu a vydal se kupředu. „Ehm, a ten kufr bude brát kdo?“ Řidič se smál a kroutil hlavou. Měli jsme u sebe nějaké tvrdé housky, co zbyly ještě z Gdaňska, takže jsme se zastavili na náměstí na polské straně a krmili holuby. Bylo to hrozně vtipný, připadala jsem si jak ta paní ze Sám doma. Ale byli spořádaní, spravedlivě se na mě střídali, aby se dostalo na každého. Pak jsme došli do Radegastovny, kde si Radek dal česnečku. Já si nic nevybrala, takže mě čekala „hladovka“ až do Ostravy.

Ostrava je statutární, krajské a univerzitní město na severovýchodě Česka a Moravskoslezském kraji. Leží na soutoku řek Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny. Jedná se o třetí největší město České republiky, žije zde 285 tisíc obyvatel. Pro svůj hornický a hutnický průmysl se jí přezdívalo „ocelové srdce republiky“. Důlní činnost byla po roce 1989 utlumena a poslední těžba uhlí proběhla v Ostravě v roce 1994.

V Ostravě se nachází plno divadel, galerií i kulturních domů. Pravidelně se zde pořádají festivaly Colours of Ostrava, Beats for Love, Janáčkův máj, Svatováclavský hudební festival a divadelní Shakespearovské slavnosti. Každoročně se tu koná také atletický závod Zlatá tretra. V roce 2014 byla Ostrava evropským městem sportu, v letech 2004 a 2015 pořádala společně s Prahou mistrovství světa v hokeji.

Přijeli jsme na místo, uložili kufr do úschovny a šli se rozkoukat co a jak. Měla jsem trochu strach, abych jakožto Pražák nedostala někde kamenem do hlavy, ale všichni lidé byli naštěstí milí a příjemní a fakt se mi tam moc líbilo. Zašli jsme na informace poptat se, kde koupit lístky na tramvaj – prý je to hrozně lehký a lístek koupíte až po nástupu v tramvaji. No, doteď nevíme, jak se to dělá. V tramvaji byla skutečně nějaká krabička, ke který přiložíte kartu. Jenže nic nevypadlo. Ani žádnej kód, nic. A na bankovnictví mi to strhlo peníze až po pár dnech a jen za jednu transakci (kupovali jsme lístky 2x a zkoušela jsem to já i Radek…) Nějaký moc moderní na mě. Ty tramvaje měli dokonce nabíječky na mobily, to mi přišlo praktický. Až do chvíle, kdy to tam nějaký paní začalo hořet…

Dojeli jsme do Stodolní ulice. Tam bylo vše zavřené, asi jen 2 podniky měli otevřeno, ale tam za jednu plzeň chtěli skoro stovku, tak jsme si řekli, že to si to pivo v proslulé ulici radši odpustíme. Šli jsme za roh, kde jsme narazili na příjemně vyhlížející mexickou restauraci Los Capolitos. Dala jsem si skvostný bílý víno, Radek si dal pivo z pivovaru Morava. K jídlu jsme si dali nějaké burito, bylo to moc dobrý. Vydrželi jsme tam nakonec až do odjezdu vlaku, obsluha i prostředí bylo super.

Na nádraží jsme měli ještě pár minut času, tak jsme zašli do nádražní restaurace na pivčo a na záchod a pak jsme šli lovit někam vlak. To bylo náročnější, protože v tento víkend se v ČR objevily první případy nákazy koroňákem. Všude bylo plno lidí, z rozhlasu nám bylo doporučováno zajít na hygienu a vlastně vůbec ideálně nikam nechodit. Vlaky jezdily jak se jim zachtělo, samý zpoždění, chaos. Naštěstí se nám povedlo do jednoho nastoupit a dokonce i najít místa k sezení…

A tak nám ten výlet skončil. Bylo to vlastně moje první dovolená takhle s partnerem a kdybychom se ten první večer tak nepohádali, nemělo to prakticky chybu. Poznala jsem zahraničí, jeho rodnou zemi. Trošku víc jsem začala rozumět jeho jazyku, poznala bráchu se švagrovou. Byli jsme na horách, po 20 letech jsem viděla moře. Prošla jsem si krásná historická města, navštívila památník v Osvětimi. Ochutnali jsme plno místních jídel, okoštovali piva, vína. Bylo to moc fajn a doufám, že se minimálně do Gdaňska ještě někdy podívám, tohle místo mi opravdu přirostlo k srdci a asi bych byla schopná se tam na nějaký čas i odstěhovat. Takže tímto Radkovi moc děkuji za to, že mě vyvezl!