Během pátku a soboty jsme v Liberci stihli navštívit víceméně vše, co nás zajímalo, takže jsem na neděli vymýšlela výlet v jiném městě. Chtěla jsem něco opravdu exkluzivního, originálního a zároveň teda na vlakové dráze, abychom se dostali večer nějak slušně do Prahy. Jezdila jsem očima po mapě a u toho si vzpomněla na syslí louku v Mladé Boleslavi.

O syslí louce jsem četla několikrát na Facebooku, a protože mě baví se setkávat se zvířaty mimo ZOO a další věznící ubikace, a vlak nám tam jel pěkně, nebylo o čem dlouze přemýšlet. Radkovi jsem do poslední chvíle nic neřekla, jakože překvapení…

Ráno jsme vstávali docela pozdě, já ponocovala u filmu, tak jsem byla ráda, že můžeme pokoj vyklidit až do 12:00. Hodili jsme si rychlou sprchu, poklidili, zašli na snídani, pak vrátili kartu od pokoje a vypravili se na vlak. Na nádraží jsme se svezli tramvají, hezky nám to navazovalo. Počasí nevypadalo zrovna přívětivě, bylo zamračeno, a když jsme přestupovali na vlak, padlo dokonce i pár kapek. Ale jak se říká, nejsme z cukru, takže jsme se tímto faktem nenechali nikterak rozhodit.

Do Boleslavi jsme jeli s jedním přestupem v Turnově lehce přes hodinku. I to počasí se dokonce umoudřilo a nás tak čekalo další ničím nerušené dobrodružství.

Mladá Boleslav je statutární město ve Středočeském kraji. Leží na levém břehu Jizery, na soutoku s říčkou Klenicí cca 50 km od Prahy. Žije zde kolem 45 tisíc obyvatel. Na území města stálo už v mladší době bronzové hradiště lidu lužické kultury, z jehož opevnění byl doložen příkop v prostoru Staroměstského náměstí. Na přelomu desátého a jednáctého století bylo na tomto místě postavené přemyslovské hradiště. Jeho zakladatelem byl pravděpodobně Boleslav II. V této době začala pod hradem vznikat osada. V polovině 13. století byl postaven vrcholně středověký královský hrad.

Rudolf II. povýšil Mladou Boleslav roku 1600 na královské město. Bohužel kvůli třicetileté válce zde nastal úpadek. Rozkvět nastal dík průmyslu. V 18. a 19. století zde vzniklo mnoho továren – lihovar, pivovar, textilní továrna nebo cukrovar. Do města byla také zavedena železnice. Roku 1895 byla založena továrna na jízdní kola „Slavia“ a roku 1905 automobilka „Laurin & Klement“ – dnešní Škoda. 9. května 1945 byly na Mladou Boleslav uskutečněny nálety. Bylo to po oficiálním konci 2. světové války. Zemřelo hodně lidí a byla poničena velká část automobilky. V 60. letech došlo k velké přestavbě města.

Na nádraží mi sympatická a milá paní v pokladně poradila ohledně lístků v městské hromadné dopravě, kterou jsme se rozhodli s ohledem na mou bolavou nohu a nedostatek času, využít. Udělali jsme dobře, autobusem jsme jeli skoro půl hodiny. Přijeli jsme na zastávku „Na Radouči“, z které to už bylo kousíček. Je teda pravda, že jsme celou cestu zírali s otevřenou pusou, Boleslav je pěkné město, ale plné zvláštních lidí…

Hned po příchodu na louku nás přišel očuchat malý zvědavý syslík. Šli jsme kousek dál, kde jsme našli pěkný plácek pod stromem. Louka byla rozlehlá a skupinek sedících v trávě a číhajících na syslíky bylo více. Netrvalo dlouho a všimli si nás celkem 3 kousci. Dva sysli byli maličký, ten třetí vypadal, že minimálně jednoho sežral… To jsem také nahlas okomentovala, načež Radek se začal smát a nařkl mě, že jsem dotyčného sysla urazila.

Jelikož se syslíci nemají krmit, chodí po louce mladé holky a na tento fakt upozorňují. Já o tom věděla, takže jsme s sebou nic neměli, ale co jsme koukali, lidi tento fakt celkem ignorují a cpou do nich kde co. Šli jsme se projít k dětskému hřišti na konci louky, Radek natrhal pár květin, sebral jeden oschlý kousek mrkve, žalud a vrátili jsme se zpátky na naše výchozí stanoviště. Díky těmto proprietám – jak se říká – se vlk nažral a koza zůstala celá. Syslíci se přišli podívat blíž, cože to máme, takže já si toho mega sysla i podrbala, ale zároveň jsme do nich nic nenacpali, protože kytky je nezajímaly a žaludu si akorát koštli, protože ty se tam všude kolem válely a tudíž jim nepřišly zajímavé. Nic lepšího z nás nekáplo. Z plánů jak navštívíme muzeum Škodovek nakonec sešlo, raději jsme odpoledne strávili s těmito roztomilými zvířátky.

Pak jsme se přesunuli na zastávku, kde jsme teda čekali asi 40 minut, protože jsme si nezjistili jízdní řády. Tam nás rozesmáli dva opravdu ošklivý pejci, ale byli milý, chtěli podrbat. Vystoupili jsme na Staroměstském náměstí, které jsme si prošli, umístili jsme pár putovních kamínků a pak šli poobědvat.

Vybrali jsme si restauraci Zlatá Kovadlina, která vypadala sympaticky a brali tam i stravenkové karty. Objednala jsem si vodu s citrónem, tramín červený a k obědu vegetariánské halušky. Radek si dal pivčo, polívku a žebra. Všeho bylo plno, takže jsme to skoro ani nedojedli. Ale bylo to moc dobrý a obsluha se nám hezky věnovala. Je pravda, že hostů moc nebylo, takže jsme ani moc dlouho na nic nečekali, to bylo fajn. Když nám malinko slehlo, rozhodli jsme se dorazit se moučníkem. Já si dala nějaký jahodový cheesecake a latté a Radek banán v čokoládě. Takhle jsme si tam hodovali až skoro do 19:00.

Potom jsme museli bohužel zaplatit a jít na autobus. Rozhodli jsme se na nádraží těch pár stanic dojet, protože jsme byli děsně líní. Neměli jsme už drobný, takže jsme chtěli zaplatit kartou. Řidič koukal z okna na druhou stranu a téměř nás nevnímal, takže jsme začali panikařit. Chvíli mu trvalo, než si všiml a přepl platbu hotově na kartu… To jsou samý dobrodrůža…

Vlak měl tradičně zpoždění. Byli jsme unavení a báli se, že budeme muset kvůli výluce přestupovat. Bylo navíc ošklivo, dost pršelo. Ale nakonec jsme bez přestupu úspěšně dorazili domů…

Když jsme se patřičně potěšili novými kamínky, vzali jsme vouchery na lanovku, které byly v ceně ubytování a šli na tramvaj číslo 3, která nás dovezla až na konečnou. Tam to bylo už jen pár kroků k lanovce. Měli jsme štěstí, ještě jsme ji stihli…

Zvolili jsme tuto pohodlnou možnost, jelikož mám zánět v noze a asi bych nahoru nevyfuněla. Zkrátka jsme lenoši. Lanovka tu nejezdí pořád, ale zapínají ji jenom po půl hodinách. Jeli jsme teda předposledním „spojem“. Dosedli jsme na sedačku a začal fičák. Už jsem na takové lanovce 2x jela na šumavském Špičáku, ale tady jsem se teda trošku bála, byla o dost rychlejší. Takže jsem si celkem oddychla, když jsme úspěšně dojeli nahoru a dolů už nás čekala cesta na vlastní pěst, respektive nohy.

Z lanovky to je ještě kousek na vrchol, takže nakonec jsme i těch kroků taky udělali. Radek byl jak u vytržení, protože všude kolem rostly borůvky. Protože jsme během dne moc nejedli, využili jsme lesních plodů (kromě borůvek rostlo i pár malin) ke sváče. Zatímco trhal, tak já hledala kameny. Měli jsme po chvíli docela těžký batůžek, ale nemohla jsem si pomoct, vášeň je vášeň.

Cestou k parkovišti jsem se rozhodla umístit jeden putovní kamínek na informační ceduli. Když jsem přišla blíž, našla jsem tam jiný, to mě potěšilo. Místní PSČ. Od parkoviště jsem se, pravda, už trochu zapotila. Ale nakonec jsme zdárně kolem 17:30 vyšplhali až do samotného cíle. Upřímně tohle chození po horách mi moc neříká, nerada se šplhám do kopců, ale je pravda, že ty výhledy jsou pěkný. A protože nám vyšlo moc pěkný počasí, bylo to fakt kouzelný.

Koupili jsme si malinovku, sedli si na lavičku vedle kříže, umístili náš první vlastní kamínek a zírali do dálky. Tak se nám to povedlo…

Cesta dolů byla ovšem jiná sranda. Protože mě ta noha opravdu bolí, rozhodli jsme se jít po silnici. Nojo, ale to bylo o dost delší. Nebralo to konce, naivně jsme si mysleli, jak stihneme ještě vrátit karty na lanovku, na které se stejně platila symbolická záloha, skočíme do Lidlu a ještě zajdeme do báru. Celá ta procházka nám trvala asi 2 hodiny a to jsme docela udržovali tempo. Došli jsme na nějaké parkoviště, kde bylo rozcestí. Chvíli jsme váhali, kam se vydat. A mně padl zrak na velký putovní kámen, kde bylo ztvárněné také rozcestí a tam dvě možnosti: „Život“ nebo „dobrodružství“. Zvolili jsme si tedy dobrodružství, jak příznačné – i v tom našem zapeklitém životě…

Hned jak jsme zahli doprava, našla jsem achátek. Udělal mi obří radost, takový malý velký poklad! A pak jsme šli, šli a pořád šli, moje noha už skoro brečela noha, Radek toho měl taky plný kecky, začalo se šeřit a kolem nás jezdila auta. Viděla jsem pokácené kmeny stromů, tak jsem zahlásila pauzu a nedbale sebou kecla. Samozřejmě jsem měla zadek celej od smůly, typický. V kratičkém momentu paniky a zoufalství jsem se pokoušela zavolat nějakýho Bolta, ale signál si vzal dovolenou, takže nám nezbývalo nic jiného, než se hecnout a na tu konečnou tramvaje dojít. Ještě nás čekalo jedno rozcestí, já velela jít po modré, protože už bylo prd vidět a my byli samozřejmě celí v tmavém a to mě na tý silnici docela znervózňovalo. Tak jsme to vzali přes les, pravda, ani tam to nebylo úplně komfortní, ale nic jsme si nezlomili a došli na zastávku, z které nám za pár minut jela tramvaj až skoro k hotelu.

Do centra jsme se celí vyřízení vrátili pár minut před devátou. Lidl jsme tedy už nestihli, ale narazili jsme na otevřenou večerku, která měla asi až do 3 do rána. Koupili jsme si víno na večer na pokoj, protože nám bylo jasný, že do žádnýho koktej báru už nedojdeme, ačkoli jsme se na to celkem těšili. Místo toho jsme tedy šli na zahrádku restaurace Chicago grill, protože nám po té procházce poměrně vyhládlo. Pravda, ceny, hlavně za víno, byly trochu vyšší, ale jídlo bylo luxusní. Dala jsem si čistě veganský burger, který měl místo coleslaw salátku nakládané okurky – takhle dobrý nakládačky jsem snad ještě nejedla. Radek si dal burger s nějakým masem. Ani dojíst jsme to nemohli, opravdu poctivá porce.

Byli jsme dost uťapaný a těšili jsme se do vany, navíc po tom výkonu, když jsme si sedli, byla už celkem zima. Abychom se nenachladili, zaplatili jsme a šli „domů“. Tam jsme si dali vířivku, ta na ty bolavý nohy skutečně bodla. Pouštěli jsme hudbu, popíjeli víno a pak chvíli pozorovali noční život z terasy. Nutno říct, že v Liberci to v noci rozhodně žije a bylo k vidění plno divných lidí a zajímavých výjevů. Mně se na maličkou chvíli vlila energie do žil, takže jsem si potancovávala na písničky. Radek mé nadšení nesdílel, zapl film a během pár minut usnul. Mně to ale nikterak nebránilo si pobyt užívat dál, dopila jsem víno, dokoukala film a snědla mu všechny pistácie.

Další víkendový výlet jsme naplánovali do severočeského Liberce, neboť se v něm chystala prodejní výstava minerálů, a to my rádi. Abychom si užili zážitků více, vyrazili jsme už v pátek po práci…

Autobus do Liberce jezdí z Černého Mostu a cesta netrvá dlouho. Čekali jsme společně s dalšími cestujícími na nástupišti a náš žlutý vůz nikde. Nakonec přijel, ale začínali jsme být už lehce nervózní. Mě celkově vždycky zachvátí cestovní horečka, takže se mi ulevilo, když jsme seděli na svých místech a jak zpívají Chinaski: „Zase je pátek a mám toho dost, tak beru kramle, za zády Černý Most.“ Jen co jsme vyjeli, začalo svítit sluníčko a zdálo se, že se nic nemůže pokazit. Ha. To bychom nebyli my. Nebo spíš já… Radek chtěl gumičku do vlasů, tak jsem mu ji začala po všech čertech hledat a v tu chvíli se mi z bundy odepla brož šneka, kterou mi koupil v Třeboni a zapadla někam pod sedačky. Začal ji hledat, pravil, že mi koupí novou. Já se bála, aby si nerozbil hlavu, až řidič třeba zabrzdí a zároveň jsem natahovala, že novou nechci. Uf, našel ji. Ale byl to teda nervák!

Nakonec to byla fakt asi jediná nepříjemnost a my před sebou měli moc pěknej víkend. Krátce po 19:00 jsme dorazili do cíle. V Liberci jsem byla před 2 lety a trochu si ho pamatuju, takže jsem neměla problém s orientací. Stavili jsme se v Lidlu, nakoupili nějaký občerstvení na pokoj a pak se šli ubytovat. Vybrali jsme hotel s terasou a vířivou vanou, abychom si pěkně zarelaxovali. Check in v hotelu Pytloun v Rumunské ulici proběhl bez problému, ačkoli jsme nedostali avizovaný welcome drinky (my o tom teda ani nevěděli, ale na stránkách píšou, že je v ceně, nu což…) Pokoj byl pěkný, sice teda menší, ale prostor směle vyrovnala prostorná terasa s naprosto skvostnym výhledem na Ještěd. Zrovna byl opravdu moc pěknej západ slunce a já cítila, že to bude fajn.

Liberec je statutární město na Severu Čech. Žije zde přes 100 tisíc obyvatel a je 5. největším městem České republiky. Od Prahy je vzdálený 90 km, leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem jižně a Jizerskými horami severovýchodně. Nejvyšší bod města je Ještěd (1012 m nad mořem). Protéká zde Lužická Nisa.

Na konci 13. století začala na obchodní cestě mezi Čechami a Lužicí vznikat osada, kde si obchodníci mohli odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352. Prvními významnými vlastníky města se stali Bieberštejnové. O rozvoj města se zasloužili Redernové, kteří založili zámek, špitál a další stavby, díky kterým povýšil Rudolf II. roku 1577 Liberec za město. Když Redernové byli donuceni město opustit, ujal se panství Albrecht z Valdštejna. Ten zde začal vyrábět sukno. Po jeho smrti získal Liberec hrabě Matyáš z Gallasu.

Zlaté období nastalo v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Liberec se stal největším manufakturním městem Království českého. Na začátku 19. století ve městě vznikla řada významných budov. 21. prosince 1850 se stal druhým největším městem v Čechách, takže se zde začaly stavět honosné vily, školy, byla zde zavedena železnice. Fungovalo zde 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilky RAF. Na konci století byla postavena radnice a divadlo. Prosperitu ukončila 1. světová válka. Vznikl zde zajatecký tábor, kde bylo více než 40 000 ruských a italských vojáků.

Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 přepadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít. Liberec se tak stal hlavním městem nové sudetské župy. Druhá světová válka město nezasáhla, ale vynutila změny struktury průmyslu. Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949. V roce 1968 vpadla do města polská okupační vojska, která zavinila smrt 9 nevinných lidí. Po sametové revoluci se opět stal statutárním městem.

Chvíli jsme se zaklimatizovali a pak vyrazili do centra dění, abychom se ještě stihli někde najíst. Došli jsme k radnici, tam na náměstí zrovna dohrávali nějaké divadýlko. Bylo krátce po 21:00, já celý den nejedla, tak jsme vybrali pizzerii La piazza, která se nachází přímo na náměstí Ed. Beneše. Sedli si na zahrádku, obsluhovala nás slečna, která byla očividně nová, takže jsem se ani po několika připomenutí nedočkala popelníku, ale nutno říct, že víno i jídlo bylo dobré. Radek si dal těstoviny s krevetama a já sýrovou pizzu. Odcházeli jsme asi v 22:15, abychom stihli ozkoušet ještě tu vanu.

Na pokoji zavládla pohoda. Vířivka, prosecco a pistácie. V telce dávali nějakou bizarní reality show s naháčema, tak jsme na to asi půl hodiny fascinovaně zírali. A pak jsme šli spát, abychom měli dost energie na další den.

Ten začal příjemnou snídaní, kterou jsme si dali na terase. Svítilo sluníčko a bylo teplo. Nandali jsme si ze švédských stolů, nalili džus a mně se povedlo uvařit dobrou kávu z automatu. S tou jsme stáli u zábradlí a pozorovali Ještěd, kde se zrovna nacházela kamarádka s přítelem, svět je zkrátka malý. Aby nám nikdo nevykoupil všechny kameny, vrátili jsme se na pokoj, sbalili si batůžek a vyrazili na autobus, kterým jsme se rozhodli popojíždět kvůli úspoře času. Moc mě zaujala zastávka Davida Černého, škoda že jsme neměli čas vystoupit.

Kolem jedenácté hodiny jsme dorazili ke MCU Koloseu, kde celá ta událost probíhala. Věděla jsem o ní z FB už dlouho a doufala jsem, že ulovíme něco pěkného do naší sbírky. Zaplatili jsme vstup, vyplnili kartičky do soutěže o geodu a pak šli na to. Zatímco já s věkem dostávám trochu rozum a nejprve jsem se chtěla po výstavě projít a omrknout kde co mají a až pak zvážit, za co utratím, Radek to rozjel hned u prvního stánku. A tak se stalo, že po návštěvě K2ROCKS a dalších menších prodejců byl prakticky bez peněz. Šli jsme se občerstvit na bar, já si dala Birella, Radek pivčo a pak se vrhli zpátky do víru burzy.

Je pravda, že zde bylo poměrně dost lidí, uličky úzké a někdy projít nebylo úplně lehký. Pokoupili jsme ještě pár pokladů a mně se splnil sen – dostala jsem předčasného Ježíška v podobě hroznového chalcedonu. Kromě něho jsme si odnesli i zamilovaný akvamarínek se skorylem nebo polský kalcit přímo od prodejců z Polska, navíc z lokality, která je už vytěžená, takže celkem vzácnost. Návštěva výstavy předčila očekávání, zašli jsme si ještě na jeden Birell/pivčo a pak se vrátili autobusem na hotel, kde jsme si dali na terase Prosecco, kochali se kameny a pochytávali sluneční paprsky.

Jelikož jsem měla dovolenou až do středy, uspořádali jsme ještě jeden prima výlet ve třech! Tentokrát v režii Juniora, který zatoužil navštívit pražskou ZOO.

Sešli jsme se v 9:30 na Andělu a odfrčeli do Holešovic. Kdyby bylo po mém, projdu se Stromovkou, ale Radek chtěl autobusem. Kdo v pražské ZOO někdy autobusem byl, asi tuší… Hrozný peklo, přátelé. Lidí milion, místa málo, vzduch žádný. Aneb: „Ráda bych vás pustila sednout, ale stojím na jedné noze a ještě ne na své…“ Naštěstí jsme tam nějak zdárně dojeli, ale jestli to takhle děsný bude i nazpátek, tak jdu pěšky… Fronta k pokladnám byla to samé v bleděmodrém. Ale tak v ní jsme aspoň stáli na obou svých nohách…

Vybavení lístkami a mapou jsme se konečně dostali dovnitř. Je pravda, že od mé poslední návštěvy se zahrada dost změnila, řekla bych k lepšímu. Obecně se furt peru s tím, co si mám o těchto zařízení myslet, jo, je fajn vidět zvířata na vlastní oči, ale v přírodě bych je viděla raději. Jenže lidi jsou kreténi a pytláci a tak… No, je to těžký. První pauzu jsme udělali u ledních medvědů. Jeden si tam zrovna plaval. Pak jsme viděli orangutany, jedno malé miminko se houpalo na laně.

Vylezli jsme na kopec, kde byl krásnej výhled na Podbabu. Tam jsme si dali Mirindu a umístili náš první putovní blogový kamínek. (Takže od tohoto dne na každým výletu necháváme kamínek s naším „logem“ – puzzle vlajkou a adresou blogu). Kluci si dali zmrzku, Radek nějaký vafle a já ledový kafčo. Procházeli jsme se, obdivovali zvířátka, já umístila pár dalších putovních kamínků (které okamžitě zmizely, kdyby někdo namítal, že umisťovat pomalovaný šutry do ZOO je zhovadilost…) To už mě víc rozčilovaly odpadky ve výbězích, kam za zvířaty můžete. Pytlíky, obaly od brček. Furt jsem někde něco sbírala.

Líbila se mi socha Radegast. A kousek od ní jsme objevili zelenou housenku, co vypadala jak smotaný list. Další větší pokoukání následovalo u slonů a žiraf, tam bylo teda docela dost lidí, plno uječenejch dětí. Když jsme to vše prošli, zastavili jsme se v Gočárově domě, kde nám Radek koupil ledovou tříšť – Junior měl nějakou modrou ze šmoulů, já jahodovou, to bylo tak sladký, že se nedala skoro pít. Nedala jsem to teda, ačkoli jsem se snažila.

Velmi se nám líbila cesta dolů, kde jsou k vidění různé kostřičky dinosaurů a podobně. Pak jsme vlezli do výběhu k nějakýmu velkýmu ptactvu. Jedna kachna byla dost nazlobená a asi 2x Radka klovla do ruky. Rozhodně nejhezčí byl Rákosův pavilon s papouškama, o tom jsem hodně slyšela, ale teprve teď jsem ho mohla navštívit. Pravda, fronta byla dlouhá a chvíli jsme si počkali, ale stálo to za to. Hlavně aroušci hyacintový a leerův, to byly lásky. Po papoušcích jsme si prošli i výběh s klokany, krátkou frontu jsme si vystáli na tučňáky. Lachtani nikdy nezklamou, i když teď odpočívali, ale i tak jsou super. Já si koupila zlatou minci, další cestovatelský artefakt.

Úplně jsme zapomínali na čas, celý den jsme nic moc nejedli a už nás bolely nohy. Ale ještě jsme chtěli tam a taky tam… Takže si kluci dali párek v rohlíku, já birella a pak jsme ještě chvíli pokračovali. Nejlepší byl dětský ZOO koutek, kde jsme si mohli nějaká zvířátka i pohladit. Co tak dobrý nebylo, dementní lidi a jejich plodi. Cedule jak kráva… „Nekrmte zvířata trávou!“ a rodiče trhali trsy trávy a plodi to cpali do přežraných koz a ovcí. Několikrát jsem to nahlas okomentovala, což jeden dementní tatík zaslechl, ceduli si šel přečíst. A jestli myslíte, že aspoň on krmit přestal, tak se pletete… Trhal trávu zvesela dál. Jinak jsme měli štěstí na plivající lamu a naprosto rozkošný mláďata koz, ty se nám s Juniorem líbily z celého výletu nakonec asi nejvíc.

Už bylo docela dost hodin a pavilony měly za chvíli zavírat. Rychle jsme stihli ještě krokodýly a želvičky, tam zrovna nějaký pán o nich vyprávěl. Bylo vidět, že krokodýlům rozumí. Měli jsme toho – my s Radkem, Junior sršel energií – plný zuby. Nachodili jsme asi 25 tisíc kroků za ten den. Takže jsme si sedli do nějakého letního divadla a Junior šel řádit na hřiště. Pak jsme teda prubli ještě jednu jízdu smrti a tramvají se svezli na Letenské náměstí, kde je naše oblíbená restaurace Fraktál. Tam jsme si dali oběd o osmé a domácí limču a povídali si o tom, co se nám nejvíc líbilo za zvířátka.

Kozy!

Junior přijel na 2 týdny prázdnin do Čech. Kluci se rozhodli mě vzít do party a na mně bylo vymyslet nějaký celodenní výlet s dobrou dostupností, neb jsem na něj jela přímo z pigára… Kamarád mi poradil, ať vyrazíme do Mělníka a tak jsme tak učinili!

Hned ráno jsem musela na druhou dávku (ne)slavného očkování, takže jsem měla trochu strach z případné reakce, ale rozhodla jsem se tomu moc nepoddávat. Jelikož mě sestra do ordinace zavolala asi o 20 minut později než měla, nemohla jsem ani čekat doporučených 10 minut a hned se vydala vstříc osudu

Sraz jsme měli na Andělu. Přesunuli jsme se metrem na Náměstí Republiky, na Masaryčce nakoupili sváču a šli si sednou do vlaku, který byl už připraven. Junior, za tu dobu, co jsme se neviděli, děsně vyrostl. Za chvíli bude vyšší než já… (Ne že by to byl takový problém…) Měla jsem pro něj nějaký kameny do sbírky, které jsem mu hned předala a pak jsme velice ležérním krokem vyjeli. Nabrali jsme fakt dost velký zpoždění, takže jsme ani nedoufali, že by vlak ve Všetatech, na který jsme měli přestoupit, počkal. Nicméně překvapil a vše jsme pěkně stihli.

V 11:00 jsme vystoupili v cíli. Bylo hezky, sluníčko pražilo a vypadalo to na pěkný vydařený den. Do centra jsme se rozhodli jít pěšky, prošli jsme park Na Podolí a pak to střihli přes sídliště nahoru. Bylo to asi teda delší než jít ulicí Kpt. Jaroše, ale aspoň jsme poznali z města více…

Mělník je město ve Středočeském kraji, které leží na pravém břehu Labe naproti ústí Vltavy. Žije zde kolem 20 tisíc obyvatel. Území Mělníka je osídlené už od neolitu. Podle Kosmy byl kmen Pšovanů připojen ke knížectví Přemyslovců díky sňatku Bořivoje a Ludmily. Hrad Pšov nahradil koncem 10. století hrad Mělník. V tomto období se zde začala pěstovat vinná réva. Samotné město vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Ottův slovník naučný uvádí: „Město Mělník založeno bylo po způsobu jinozemských měst za krále Přemysla Otakara II. r. 1274. Od tohoto času nazýváno bylo městem královským. Po smrti Přemysla II. náleželo královně Kunhutě a bylo ho odtud od královen českých napořád jako věna užíváno.“

Mělník prohlásil za královské věnné město Karel IV. Ten sem přivezl z Burgundska a Champagne vinnou révu a tím zvelebil mělnické vinařství. Město začalo prosperovat za vlády Jiřího z Poděbrad. Po jeho smrti se stal sídlem Johanky z Rožmitálu, která zdejší kapitule sv. Petra a Pavla věnovala 1,5 tuny stříbra. Po 15. století začalo město stagnovat a upadat. Král Ferdinand I. Habsburský zabavil městu majetek, dal mu pokutu zrušil cechy a dosadil císařského rychtáře. Období husitských válek do třicetileté války se stalo zlatým věkem pro mělnické vinaře. Vinice se rozšiřovaly, a bohatí měšťané financovali stavbu kostela sv. Ludmily a kostela Nejsvětější Trojice. Třicetiletá válka dala městu dost zabrat, město bylo téměř vylidněno. V 17. a 18. století ho zas ničily požáry, epidemie a neúrodná léta.

Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Královské věnné město se změnilo v provinciální městečko. Konaly se zde jarmarky, trhy, živnosti a řemesla. Od roku 1850 se zde usídlil okresní úřad. Po pádu Bachova absolutismu se rozvíjela kultura, hasičský sbor, Sokol, různé kluby – například českých turistů, veslařů, velocipedistů… Rozvíjelo se i pole komunikace – začal zde jezdit parník, vlak, zavedl se do města telefon a telegraf. Koncem století vznikla na Mělníku řada odborných škol, např. v roce 1881 speciální vinařská škola (první tohoto druhu v Čechách). V období první republiky se zde hodně stavilo – vznikly budovy okresního úřadu, pošty, kulturního domu, přístavu na Labi, kanalizace… V letech 1911 proběhly ve městě první vinařské slavnosti. Od roku 1933 je vinobraní tradicí, která se dodržuje dodnes.

Do kopce jsem se celkem zapotila, sice mi po očkování nebylo zle, ale děsný vedro ano. A sluníčko tomu moc nepomáhalo, takže jsem se často domáhala pauz a pila vodu jako vzteklá. Celkem se mi ulevilo, když jsme vyšli u Pražský brány.

Protože cesta od nádraží na náměstí byl – zejména pro mě – téměř heroický výkon, odměnili jsme se čokoládovou točenou zmrzlinu. Já moc zmrzliny nevyhledávám, ale je fakt, že mě Radek na ně trochu naučil a co jsem s ním, tak jsem jich snědla snad víc, než za celý svůj dospělý život dohromady.

Od náměstí jsme namířili rovnou ke slavné vyhlídce na soutok Labe a Vltavy. A jak asi už tušíte, celou dobu jsme, ačkoli tam je cedule jak pro blbce, čučeli na kanál… Vltava se vlévá o kousek vedle. Navíc jsem tento fakt zjistila náhodně až po návratu domů díky FB skupině „Úžasná místa v ČR“. A to jsem v Mělníku nebyla poprvé…

U vchodu do věže kostela sv. Petra a Pavla jsem našla krásný putovní kamínek s liškou. Kluci se rozhodli vylézt nahoru, aby ten kanál měli ještě z víc ptačí perspektivy, já jsem starej lenoch a měla jsem super výmluvu v podobě očkování, takže jsem se o tento zážitek nechala dobrovolně ochudit a místo toho jsem si obešla celý kostel, zjistila kudy se leze do kostnice, znovu omrkla kanál a pak se vypravila ještě na nádvoří zámku. Během mého krátkého producírování začaly odbíjet zvony, samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy kluci vylezli na samotný vrchol. Povedlo se mi najít ještě další dva pěkný putovní kameny, jednoho modrého smajlíka u výhledu na soutok a pak dort u vchodu na nádvoří. Jeden jsem také umístila.

Další zastávku jsme absolvovali v kostnici. Zatímco kostnice v Kutný Hoře mi přišla fakt stylová a lehce bizarní, tady jsem měla dost stísněný pocit. Ty hromady kostí bez nějakého „řádu“ a do toho audio výklad. 15 tisíc lidí na jedné hromadě. Celou dobu jsem čekala, kdo do toho omylem žďuchne a představovala jsem si, jak tam někde zhyneme zasypání. A to jsem celkem cynik a se smrtí nemám žádnej zásadní problém. U paní na pokladně jsme si koupili pohlednice a já byla upřímně ráda, že jsme zas venku.

Šli jsme si pro lístky na prohlídku zámku. Ta měla začít asi až za půl hodiny, takže jsme si šli sednout do restaurace sv. Václava na něco k pití. Celou dobu na nás útočily vosy, což jsme s Juniorem nebrali zrovna sportovně. Moc jsme si teda neodpočinuli, protože jsme pořád vyskakovali a někam před nima prchali. To Radka přivádělo k šílenství. Ale díky, jedno pigáro mi dneska už stačilo…

Prohlídka zámku byla perfektní. Vlastně asi nejlepší, jakou jsem kdy zažila. Nevím, jestli paní průvodkyně má takový přednes normálně, nebo se k ní dostalo, že dva návštěvníci nejsou Češi, ale mluvila krásně pomalu a srozumitelně, takže i Junior byl v obrazu a celkem něco i pochytil. I nás prohlídka bavila, po ní jsme ještě s dalšími dvěma návštěvníky s paní průvodkyní chvíli poklábosili. Odpověděla nám na všechny zvídavé dotazy…

Pak už jsme se vypravili hledat nějakou restauraci, kde bychom se naobědvali. Zatímco Radek teď sní všechno, jeho bezmasé období vzalo dost za své, já jsem stále ten vybíravý jedinec. U restaurace Na Hradbách stála cedule, která nabízela i nějaké gnocchi, tak jsme zašli tam. Sedli jsme si k malému volnému stolu, načež nás servírka upozornila, že je to stůl jen pro dva. Ptala jsem se, jestli je nějaký problém. Ano, je to stůl pro dva. A pořád nám ukazovala na vedlejší stůl, který byl pro více lidí. Ale proč? Přece nebudeme zabírat místo nějaké větší rodině, my se vmáčknem… Až když rezignovaně mávla rukou, došlo mi, že je ten stůl pro dva tak malý, že by se tam tři talíře s jídlem nevešly. Omluvila jsem se, že jsem si už poposedla a paní se očividně ulevilo. Celkově jsme zas působili, že nás pustili na vycházky z nějakýho ústavu… Gnocchi byly samozřejmě jediný jídlo, které už neměli, ale dostala jsem jídelní lístek s normálním menu a vybrala si tagliatelle s rajčaty a rukolou. K tomu domácí broskvovou limču, ta byla moc fajn. Kluci se taky dobře najedli. Pak jsem ještě okoštovala rakytníkový džus. Někdy má to nepití alkoholu výhody, člověk ledaco ochutná.

Dali jsme si pěší kolečko na slehnutí – prošli se na náměstí Míru a pak zpátky na vyhlídku. Na doporučení kamaráda jsme zašli do zámecké cukrárny. Já byla pořád nacpaná z oběda, takže jsem si dezert odpustila, ale ledový kafíčko jsem si dala. Radek též a k tomu sklenku místního vína. Chtěla jsem ho moc ochutnat, tak jsem si dala fakt jen na špičku jazyku. Nevím, jestli to bylo vedrem, mejdanem předchozího večera a nebo tím očkováním, ale udělalo se mi lehce nevolno. Seděli jsme v křeslech jako pro krále, ačkoli z nich lezly trochu péra a já se bála, aby se mi někam nezabodlo. Junior byl v dobrém rozpoložení a předváděl nějaký kung-fu chvaty, upřímně, tu energii mu fakt závidím.

Protože jsme měli ještě čas a bylo hezky, vrátili jsme se na náměstí, kde jsme si sedli ještě na pivo/limo. Na pódiu se chystalo nějaké divadýlko, na to jsme tam už bohužel počkat nemohli, ale líbilo se nám pozorovat to dění. Když jsme dopili, pomalu jsme se zvedli a šli na vlak. Tentokrát tou klasickou cestou, hezky rovně z kopce. U rybníčka vedle autobusového nádraží jsme viděli pána, jak krmí kachny a nutrie, to se Juniorovi líbilo, tak se hned šel podívat blíž. Pán se rozdělil o krmivo, tak jsme ještě chvíli strávili u vody. Ale pak už jsme skutečně museli jet.

Cesta domů byla bez problémů. Junior si to moc užil, tak jsem byla ráda. A my ostatně taky. A největší borec jsem já – po první dávce jsem lehla, po téhle jsem nacupitala skoro 20 tisíc kroků!

Výlet do Ústí nebyl tak úplně typickým výletem a ani článek nebude tentokrát tak obsáhlý. Nicméně nám krásně připomněl, jak ten vesmír nikdy nespí a když si správně přejete, splní vám to, ačkoli mu to někdy občas trvá…

Byla jsem malá holka, o nějakém internetu se nám mohlo doma zdát a největším zdrojem informací pro mě byly různé knihy a encyklopedie. Naši tehdy přinesli knížky o hradech a zámcích. Byla to taková malá knížečka, jedna měla tuším tmavě modrou obálku, druhá vínovou. Co stránka, to jedna památka s krátkým popiskem a malou černobílou fotkou. Nevím co mě tak zaujalo na zámečku Velké Březno, ale moc jsem si přála ho navštívit. Nikdy se mi to ovšem nesplnilo…

Radek před odjezdem do Polska jel zkontrolovat byt do Teplic a jelikož to tam je ještě jedno velké staveniště, nějak jsem nepočítala s tím, že by mě vzal s sebou. Proto mě jeho nabídka, ať mu dělám doprovod, ráno poměrně překvapila. Neváhala jsem a rozhodla se tedy jet taky. Osprchovali jsme se a vydali se na Hlavák, kde jsme si tradičně koupili fornetky a kafíčka, sedli na vlak a frčeli směrem na sever. Bylo docela zachmuřené počasí a protože jsme dlouho už takhle paty nevytáhli, ptala jsem se, jestli bychom si to Ústí nemohli projít. Prý uvidíme na cestě zpátky, podle toho, kolik zbyde času…

Do Ústí nad Labem, kde jsme měli přestup, jsme přijeli lehce před dvanáctou dopolední. Zbývala nám asi půl hodina času, tak jsme si šli sednout na lavičku s výhledem na Labe. Za našimi zády byl sympaticky vyhlížející krámek. Mýdlárna! Vstoupili jsme do ráje, který byl plný vůní, mýdélek, šampónů a dalších krásných věcí. Radek nám koupil šampony na vlasy, který jsou teda naprosto božský (dokonce si po nich nemusíme mýt vlasy každý den, ale stačí ob den a fakt moc pěkně voní) a pak jsme se už přesunuli na zastávku, aby nám to neujelo.

Vlak přijel, a ačkoli Radek jezdí tuto trasu obvykle i dvakrát týdně, vůbec mu nedošlo, že nasedáme do vozu, který nejede na Teplice, nýbrž do Děčína… A tak jsme vyjeli na opačnou stranu a já v duchu zajásala, že to Ústí konečně fakt uvidím! Vystoupili jsme na Ústí – sever a protože další – správný – vlak jel až za hodinu, rozhodli jsme se vrátit pěšky na hlavák. Upřímně, sama bych se tam snad i bála. Takový smutný, zchátralý, špinavý… Prošli jsme velkým podchodem, vyšli chody, na kterých seděla holčička. Nebo holčička… odhadem tak dvanáctiletá slečna. Seděla a vypadala strašně smutně. Až nám z toho bylo ouzko.

Šli jsme dál – rovnou za nosem a tam jsme narazili na zámek. Krásné Březno! Jak jsem později zjistila, Velké Březno se nachází jen malý kousek odsuď, takže jsem prozatím poznala jeho bráchu a už se nemůžu dočkat, až si zajedeme i na můj vysněný zámeček… Cestou na nádraží jsme se zastavili ve večerce, kde jsme potkali ženskou s malými dětmi. Hystericky řvala na jedno z nich: „Už abys chcípla, ty malá svině!“ Přátelé, já nějak nemám slov… Před večerkou sedělo další malý dítě v louži a hrálo si s odpadky. Achjo.

Cesta byla daleká a moje noha úpěla při každém kroku. Rozhodli jsme se tedy popojet trolejbusem. Nějaký hodný pán, co čekal s námi, nám poradil, jak tu hromadná doprava funguje. Prima. Koupili jsme si lístky, další pán, co už seděl uvnitř vyčetl v našich tvářích zmatení a hned nám radil, jak lístek štípnout. Museli jsme být pro místní opravdu zajímavý, protože nám ještě nějaká paní radila, jak vystoupit a když jsme tedy vystoupili a šli někam úplně mimo, ještě na nás halekali správný směr. Aneb, my vždycky vypadáme, že nás pustili z ústavu na vycházky…

V této části města se mi i líbilo, prošli jsme se ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a lidi zde byli moc milí a nápomocní. Ten sever byl fakt síla, doteď myslím(e) na ty smutný děti. Děti by neměly bejt smutný… Pak už se nám povedlo dojet do Teplic, kde jsme zkoukli byt a udělali pár věcí.

Potom jsme se šli najíst. Radek mě vzal do své oblíbené restaurace U Veselýho mandlu, která se mimochodem zapojila do protestu proti covid opatřením. Radek si dal polívku v chlebu a hlavní chod, já zajásala, protože v nabídce měli zeleninu, kterou miluju a její název si nikdy nezapamatuju – romanesco a k tomu jsem si teda na prasáka objednala krokety. Točili pivčo Ossegg, které jsem nikdy neměla, ale bylo fakt dobrý. Jediný, co nám zážitek trochu kazilo, bylo počasí. Celou dobu dost usilovně lilo… Nejsme z cukru…

Po 19:00 jsme zaplatili a vydali se na vlak. Cesta zpátky byla bez přestupu, takže jsme už nikde nezabloudili. Počasí se taky umoudřilo. A aby nám to rychleji utíkalo, pustili jsme si moc hezkej dokument na Netflixu – Planeta Česko.

Město Jindřichův Hradec jsem slyšela už snad ve všech pádech. Ačkoli máme kousek od něj chatu, nikdy jsem ho osobně nenavštívila. A tak jsem byla ráda, že se tam konečně vypravím…

Za první opevněné sídlo na území Jindřichova Hradce můžeme považovat pohraniční přemyslovské hradiště z 9. století. Na konci století 12. získal okolní región rod Vítkovců. Po smrti Vítka I. z Prčic se z něj oddělili páni z Hradce, kteří zde vlastnili panství až do roku 1604. Kolem roku 1220 zde byl vystaven gotický hrad. Díky své poloze mezi Prahou a Vídní zaznamenala osada velký vzestup. Přelomovým rokem se stal 1293, to byl Jindřichův Hradec poprvé zmíněn jako město. V tu dobu mělo město opevnění a budovaly se v něm měšťanské domy. Ve 14. století zde byl minority založen kostel sv. Jana Křtitele a klášter. Také tu posílil vliv obchodníků a řemeslníků – zejména soukeníků. Soukeníci vyváželi zboží jak po Čechách, tak do zahraničí.

Další důležité odvětví bylo pivovarnictví. Místní pivovar se stal v 16. století největším pivovarem v jižních Čechách. Zrušen byl v roce 1967. Rozkvět města dosáhl vrcholu v 16. století, v době kdy vládl Jindřich IV. z Hradce a jeho syn Adam. Ke gotickým stavbám se přidávaly stavby renesanční. Pracovali zde italští stavebníci a architekti. Zlatý věk města skončil kolem roku 1604. Počátkem úpadku města se stala třicetiletá válka.

Koncem 17. století převzali panství Černínové z Chudenic. Ti ho vlastnili až do roku 1945.V 18. století sice město upadalo, ale zároveň v něm byla vystavena jedna z dominant – sloup Nejsvětější Trojice. V roce 1773 a 1801 zasáhly město ničivé požáry, kdy zde vyhořelo 300 domů a plno lidí umřelo. Po druhém požáru získal Hradec klasicistní vzhled. V 19. století se stalo město centrem národního obrození. Byla zde vystavěna železniční trať a elektrické osvětlení. Město se stalo prvním městem v Rakousku-Uhersku, kde byla zavedena elektrika i do soukromých domů.1. listopadu roku 1940 byl připojen k zemi Moravskoslezské, do Čech byl vrácen o 5 let později. V současné době zde žije kolem 20 tisíc obyvatel.

Tento článek asi nebude moc obsáhlý, protože jsme přijeli v dobu, kdy bylo ještě vše zavřené. Zámek otevírali až v týdnu. Vystoupili jsme na nádraží a vydali se směrem do centra. První krátkou pauzu jsme udělali na Masarykově náměstí. Tam nás nemile překvapili zavřené toalety. Nojo, o víkendu se nečůrá…

Pak jsme se prošli přes park, kolem památného stromu a památníku na vyhlídku. Z té jsme sešli po schodech dolů k řece Nežárce. U břehu bylo plno jetele, který nebyl od pohledu hodně dlouho posekaný. Radek nezapomněl, jak se hledají čtyřlístky. Nicméně tady nerostly čtyřlístky, to byly hotové čtyřlisty!!! Lozili jsme v trávě, škubali ten radioaktivní plevel, až naše počínání zaujalo místního kačera, který přišel zkontrolovat, co že to tam vyvádíme.

Prošli jsme se zámeckou zahradou, kde jsme narazili na ptáčka, který se učil lítat a očividně měl chudák něco s křídlem. Tak snad ho nic nesežralo… Já vyhlásila konečnou, jelikož mám v patě nějaký zánět, nachozené kroky se projevily a já věděla, že moc daleko už nedojdu. Poseděli jsme chvíli na lavičce a pak se pomalu odbelhali na náměstí Míru, kde jsme dopili ledovou kávu a šli hledat nějakou sympatickou restauraci, kde bychom den završili. Mně končila navíc měsíční dovolená před přestupem na jiné pracovní oddělení…

Líbila se nám restaurace U Lucerny. Měla moc hezkou zahrádku, s kvalitními slunečníky, takže i když chvíli pršelo, nezmokli jsme. Zaujala nás knihovnička s klecí, ve které byly dvě andulky. Obsluhovali nás milí mladí lidé, pán teda zapomněl Radkovi přinést polívku, ale jinak to bylo bez problému. Já si dala víno, zázvorovou limču a grilovanou zeleninu s bramborovou kaší, Radek pivčo a pstruha se šťouchanými bramborami.

Byli jsme celkem unavení a protože opravdu nebylo co navštívit, překvapilo mě, že je město takhle malé a vlastně kromě zámku tam nic moc k vidění není, takže jsme zamluvili místenky do vlaku, chvíli ještě poseděli a pak šli na nádraží. Bála jsem se, abych se tam dobelhala včas, ale obavy byly zbytečné, měli jsme ještě rezervu. Při čekání jsme si obešli ještě nádraží, pokochali se úzkokolejkou, ale pak už jsme museli frčet směr Praha. Bylo to krásné, leč krátké. A já tímto děkuju za prima dárek k narozeninám, který jsem si moc užila.

Člověk míní, osud mění. Ne vše, co se děje, se nám líbí, ale asi to tak má být. S Radkem jsme si od sebe museli na chvíli odpočinout. Naše cesty se ale opět spojily a první společný výlet po pauze jsme naplánovali do jihočeské Třeboně a nedalekého Jindřichova Hradce.

Chybělo mi to. I když tohle není můj první vztah a mám i plno dobrých přátel, takového parťáka, jako je Radek jsem jen těžko hledala. Líbilo se mi, že jsme poměrně aktivní a za ten rok jsem díky němu poznala plno krásných míst – ať už ta, která jsem si přála navštívit, nebo taková, o kterých jsem neměla ani páru. Každý náš výlet byl jiný, občas do puntíku naplánovaný, jindy čistá improvizace. Poznávali jsme kulturu, zábavu, zajímavé lidi a to vše vždy završili u něčeho dobrého na zub, kde jsme spokojení napapaní u sklenky lahodného moku rozjímali nad novými dojmy.

Když to vloni v létě najednou skončilo, přišla jsem si neúplná. Ne že bych seděla celých 9 měsíců doma na zadku, to samozřejmě ne, ale bylo to jiný. Chyběl mi ten drive, to sdílení, chyběl mi on jako člověk. Byla jsem neskonale šťastná, že jsme se v březnu sešli. Asi jsme tu pauzu potřebovali, abychom si uvědomili pár věcí a mohli s čistou hlavou v našem souznění pokračovat. Vrhli jsme se do toho zpátky po hlavně na Radkovy narozeniny. Za nedlouho po něm je mám i já. A tak jsem vyjádřila přání: „výlet jako za starých časů“. A to se mi splnilo. Radek tento víkend nechal zcela v mé režii. Vybrala jsem Třeboň – nikdy jsem tam nebyla a přála si navštívit Schwarzenberskou hrobku. A Radek miluje kapry, takže mi to přišlo jako skvělá volba.

Třeboň pochází ze slova „třebit“, teré znamení šlechtit, zlepšovat nebo zdokonalovat. Tříbila se zde půda po vykácených stromech. Protože bylo celé Třeboňsko původně zalesněné a podmáčené, od počátků osídlení se zde těžily a zpracovávaly stromy. Počátky města sahají do poloviny 12. století, kdy zde vznikl dvorec a osada. Statut města získala v roce 1341. V letech 1376-1378 získala práva měst královských a výsadu na dovoz soli. Původně ji vlastnil rod Vítkovců, v roce 1366 ji převzali bratři z Rožmberka, kteří zde založili augustiniánský klášter.

V roce 1379 zde byl založen knížecí pivovar. Ke konci 14. století byly kolem města postaveny hradby a příkop, které proměnily Třeboň v nedobytnou pevnost. První rybníky zde založil koncem 15. století Štěpán Netolický. Další rybníky vznikaly v 16. století díky Mikulášovi Ruthard a Jakub Krčín. Po smrti Petra Voka z Rožmberku připadlo panství Švamberkům a po bitvě na Bílé hoře císaři. Roku 1660 se Třeboň stala majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů, kteří ji spravovali až do první pozemkové reformy z roku 1919. Od poloviny 19. století se rozvíjela jako plnohodnotné okresní město, Roku 1960 byl při celostátní reorganizaci státní správy třeboňský okres zrušen a město získalo lázeňský statut. Město je významnou památkovou a přírodní rezervací. Jsou zde dvoje lázně, sídlí zde největší rybářství v Evropě, pivovar Regent. Státní zámek je pátým největším areálem tohoto typu v Čechách.

Den začal podle plánu. Vstali jsme, sbalili se a vyrazili na nádraží se slušným předstihem, takže jsem si v klidu stihla dojít na záchod, koupit snídani i kafčo. Čekali jsme na nástupišti a vyhlíželi náš vlak. Výborně, konečně to bylo bez stresu a spěchu. Vlak přijel a to bychom nebyli my, aby se to nakonec stejně nějak nezkomplikovalo. Chyběl jeden vagón. No, klasicky ten náš, kde jsme měli místenky. Probíhali jsme vlakem sem tam, všude plno, Radkovi nebylo žádné kupé dost dobré a já začala lehce nervóznět. Když se mu povedlo mě skřípnout do těžkých kovových dveří mezi vagóny tak, že mi to málem zlomilo brýle, udělalo modřiny a ještě vylilo kafčo na vlasy, do brýlí a respirátoru, vykřikla jsem něco sprostýho a dodala, že tohle mi teda vážně nechybělo! Nakonec jsme vzali za vděk kupéčkem, které jsem navrhovala krátce před přímou konfrontací s dveřmi, a tam se teda celé situaci začali smát.

Cesta byla dobrá, nakonec facka od dveří byla jediná nepříjemnost za celý víkend. Sice jsem teda kafe z vlasů cítila až na hotel a respirátor byl na vyhození, ale jak se říká, ztráty jsou povoleny. Bála jsem se přestupu, neměli jsme na něj moc času, ale povedlo se a ve Veselí nad Lužnicí jsme už seděli v malém vláčku, který nás dovezl do cíle. Bylo krásně, teplo, hned na nádraží Radek našel putovní kamínek, takže mi tím udělal radost. Udělali jsme pár fotek a vyrazili směrem do centra, kde jsme měli zamluvený hotel. Cestou jsme zaskočili do Kauflandu pro víno a nějaké občerstvení na večer. Hned vedle byla pouť, chvíli jsme si koketovali s myšlenkou, že bychom se večer přišli povozit, ale měli jsme tak nabitý den i večer, že nám na atrakce nezbyl čas.

Do 14:00 zbývalo ještě docela dost času, tak jsme si v parku udělali svačinovou pauzu. Bylo tam moc hezky, vše se zelenalo, kvetlo. Já si všimla, že se mi někde cestou utrhl knoflík z bundy. Pravda, to byla druhá nepříjemnost, ale tak třeba někomu přinesl štěstí. (Nepřinesl, schoval se mi do podšívky). Poté jsme došli na Masarykovo náměstí, kde k našemu milému překvapení probíhaly trhy. Radek si koupil dvoje skvělý ponožky a mně krásnou smaltovanou brož s motivem šneka. Šneček vypadá jako živý, fakt moc zdařilá práce. Prošli jsme si stánky a tak akorát nám to vyšlo, že jsme se mohli jít ubytovat.

O Třeboň na tento víkend byl zájem, takže jsme s ubytováním neměli moc na výběr, zbyl na nás jeden pokojík v rodinném penzionu Myslivna. Hned se nás ujala sympatická paní, dala nám klíče a instrukce. Pokojík byl menší, ale čistý a útulný. Osprchovali jsme se a pak se vydali brázdit uličky města. První pauzu jsme udělali u náměstí v cukrárně. Radek dostal chuť na kopečkovou zmrzlinu. Já osobně zmrzliny moc nejím, ale nechtěla jsem trhat partu, tak jsem si kopeček citrónový také dala. Prošli jsme si ještě jednou trhy, jestli jsme něco nepřehlédli, ale už jsme si nic nekoupili.

Kousek od pivovaru jsem měla štěstí na další dva putovní kamínky. I já jsem tam nějaké své i nalezené umístila. Došli jsme k rybníku Svět, prošli se zámeckou zahradou. Tam se nacházela prodejní výstava minerálů a fosílií. Paní byla moc milá, prošli jsme si všechny místnosti, pokochali se nádherama přírody a pokračovali v naší pouti.

Už se blížila 16:00, takže jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se rozhodli poobědvat. Pravda, já neměla moc na výběr. Chtěla jsem si dát kulajdu, jen tak ze zvyku jsem se optala, jestli není náhodou z hovězího vývaru. Paní jsem pobavila, ale po pár minutách přilítla, že to netušila, ale polívka skutečně z vývaru je. Tak jsem si dala jen smaženou goudu s opečeným bramborem a Aperol spritz. Radek byl ve svém živlu, dal si česnečku a kapra s hranolkama. Já se málem udusila sýrem. Dobře, ale to už je vážně snad to poslední hrozný, co se nám stalo. A pak jsme se vrátili zas do víru města.

Je pravda, že Třeboň je fakt maličká a máte to centrum prochozené hned. Ještě jednou jsme si prošli zámeckou zahradu, navštívili kostel a hledali útočiště někde na sluníčku. To bylo obtížnější, na náměstí bylo vše ve stínu. Sedli jsme si na zahrádku hotelu Bílý Koníček, Radek si dal pivčo, já víno. Chutnalo nám, ale byla zima a ceny byly dost vysoký. Zaplatili jsme a šli zkusit štěstí o dům dál. Přišli jsme na zahrádku totálně nacpanýho pivovaru. Tam sluníčko pražilo a bylo příjemný sedět venku. Dokonce se nám povedlo najít i dvě místa k sezení, nějaká celkem sympatická rodinka nám poskytla azyl. Rodinku pak vystřídala partička rozverných nalitých cyklistů, se kterýma byla celkem sranda, ale být řidič, tak je na silnici teda potkat nechci…

Kolem osmé došlo víno (a to jsem měla necelý dvě skleničky!), tak jsme šli zkusit ještě vyhlášenou restauraci Šupina. Já jsem takový prostší hospodský typ, tady to na mě bylo trochu nóbl, ale teda makový puding s mandlemi byl naprosto boží. Něco tak dobrého jsem dlouho neměla. Když jsme ukojily naše rozmazlené chuťové pohárky, už se pomalu začalo stmívat. A tak nastala další část našeho programu.

Zaplatili jsme a šli při západu slunce kolem rybníku Svět, což bylo velmi romantické, až k Schwarzenberské hrobce. Následoval moment zklamání, hrobka nemá žádné osvětlení, ale o to lepší to nakonec možná bylo, protože v tom temném lese se rýsovaly obrysy věží a vypadalo to teda neskutečně strašidelně, a to nás úplně fascinovalo. Obešli jsme si ji a pak se vrátili zpátky do centra. Chtěla jsem vidět osvětlené náměstí, ale tam půlka lamp vůbec nesvítila. „V Třeboni šetří za proud, ne?“ Nevadí, bylo téměř 22:00, tak jsme šli na pokoj. Večer byl fajn, hráli jsme společenské hry, hodovali a poslouchali, jak venku řvou žáby.

Ráno jsme vstali a po spršce vyrazili na snídani, která byla tradičně v ceně ubytování. Měla jsem z toho všeho vína hroznou žízeň, takže jsem stále chodila pro džus, chvíli jsem si připadala skoro až trapně. Snídaně byla dobrá, dala jsem si čerstvé ovoce a nějaké sladké pečivo. Pak jsme šli uklidit, sbalit si, vrátit klíče a šli na prohlídku hrobky. Ta byla bez průvodce, bohužel jsme tedy byli jen v kapli, ale i tak jsem ráda, že jsem se tam podívala.

V 13:00 nám jel vlak, takže jsme se vypravili na nádraží. Že jsme jeli do Jindřichova Hradce už víte, ale jaké to tam bylo, se dočtete v dalším samostatném článku.

Mám ráda rozmanitost našich výletů. Jednou máme vše do bodu naplánované, abychom poznali co nejvíc věcí, jindy jedeme bez cíle a pak bloudíme městem tam, kam nás nohy zavedou. A takový byl výlet do Hradce Králové.

Ráno jsme vstali, vyrazili s předstihem na Hlavní nádraží, kde jsme nakoupili – jak už se stalo takovou naší milou tradicí – fornetky a ledová kafíčka, a s jedním přestupem jsme krátce před 13:00 dojeli do vybrané cílové destinace.

Hradec Králové je statutární východočeské město, které leží na soutoku Labe a Orlice. Žije zde kolem 93 tisíc obyvatel. Už v 10. století zde vzniklo slovanské hradiště s tržištěm, které ovládalo starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod až do Prahy. Ve 12. století zaujímá Hradecko několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné založení města není díky vlivům stavebního ruchu, požárů a válek známé, jelikož došlo ke ztrátě nejstarších archeologických strop. Zlomové bylo pro vývoj města století 13., kdy se stalo s tržním předhradím královským městem. To zde byl postaven gotický hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Právě Václav II. se postaral o to, aby byl Hradec věnné město českých královen. Z této doby pochází gotická katedrála sv. Ducha, která patří společně s Bílou věží a Starou radnicí k městským dominantám.

V roce 1547 byl majetek města zkonfiskován. Město ztratilo politická práva a bylo ochuzeno půjčkami, daněmi a pokutami. V roce 1562 byla část majetku městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých časů vytáhl Hradec primas Martin Cejp z Peclinovce, který zde působil 30 let a postaral se o renesanční přestavbu města. Také pečoval o školství.

Pohromou pro město byla třicetiletá válka. V roce 1664 bylo v Hradci zřízeno biskupství. Kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem. Město nabylo barokní tvárnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. K dalšímu stavebnímu rozvoji nedošlo kvůli válce o rakouské dědictví a válce sedmileté. V roce 1762 navíc lehla polovina města popelem, protože v něm pruští vetřelci založili na několika místech požár. Proto se rozhodli Josef II. a Marie Terezie vybudovat z Hradce pevnost.

V první polovině 19. století se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život se soustřeďoval kolem divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství knihkupectvím Jana Hostivína Pospíšila. Na gymnáziu zde studovali například Josef Kajetán Tyl nebo Karel Jaromír Erben. V roce 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem. O 6 let později zde byla vystavěna železnice, později cukrovar, strojírna, plynárna… V tu dobu zde byla zrušena pevnost. V roce 1864 v Hradci vznikla slavná továrna na piana Petrof.

Milníkem pro formování města se stal rok 1909. Vzniklo zde muzeum, schodiště u kostela Panny Marie, elektrárna… Rozvoj města byl přerušen druhou světovou válkou. Hradec Králové je univerzitní město. Sídlí zde také krajský soud a biskupové královéhradecké diecéze církve katolické a československé husitské. Místní Klicperovo divadlo je velmi uznávané, čtyřikrát obdrželo cenu „Divadlo roku“ a artkino Centrál získalo v roce 2009 ocenění „Nejlepší evropské kino pro mladé publikum“. Pořádají se tu také dva známě hudební festivaly – Rock for people a Hip Hop Kemp.

Prošli jsme se od nádraží k Pivovarskému náměstí. Z něj jsme došli ke katedrále svatého Ducha, kde zrovna místní pěvecký sbor natáčel krátký film o svém působení. Chvíli jsme se zastavili a zaposlouchali se do jeho přednesu a také jsme si popovídal s moc milou paní, která na vše dohlížela.

Celkově jsme v Hradci byli místním sympatičtí, v kostele Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází na Velkém náměstí, se s námi také začaly bavit dvě starší milé dámy.

Protože bylo opravdu teplé letní odpoledne, rozhodli jsme se zajít se osvěžit. Vybrali jsme si restauraci Černý kůň, které je kousek za kostelem Panny Marie. Měli zrovna volno na zahrádce. Já si dala Aperol, Radek pivčo. Chvíli jsme relaxovali a pak šli do Žižkových sadů, kde zrovna probíhala akce. Viděli jsme Staré pověsti české v divadelním podání a poslechli si i kapelu. K tomu jsme si dali čepovaný Klenot a užívali si prima odpoledne.

Už nám trochu vyhládlo a obloha se začala kabonit, takže jsme dopili pivčo a šli hledat útočiště, kde bychom se naobědvali. Vybrali jsme si restauraci Mexita, která je na náměstí a disponovala zahrádkou schovanou pod stanem, což jsme patřičně ocenili, protože za chvíli skutečně začalo dost pršet. Radek si dal pizzu a pivčo, já nějakou čistě veganskou specialitu (včetně veganského sýru a dipů) a zázvorovou limču.

Po vydatném obědě jsme se vrátili blíže k nádraží. Zaujala nás dětská železnice v parku náměstí 5. května. Byla zrovna zavřená, ale i tak jsme se prošli kolem malých kolejniček a dokonce jsme viděli i zajíce. Další zajímavost, která se mi líbila, byla Galerie Podchod. Protože jsme měli do odjezdu ještě chvíli času a chytla nás slina, šli jsme si na chvíli sednout do pizzerie Casa Mia na vínečko a pivčo. Jídlo jsme si, s ohledem na naše nacpaná břicha z obědu, už nedávali, ale pití měli dobré a obsluha byla milá.

Jak se říká, v nejlepším přestat. Se západem slunce jsme došli na nádraží a jeli zpátky do Prahy. Cesta to byla vskutku dobrodružná, protože nám díky zpoždění ujel v Pardubicích navazující vlak. Mně se navíc chtělo na záchod – ty na nádraží tradičně nefungovaly, takže jsem musela zaběhnout na nádražní restaurace. Tím pádem nám ujel další a pro velký úspěch nám ujel i třetí, přestože jsme byli na nástupišti včas a já mačkala otevírací tlačítko na dveřích jak divá… Nu což, není každý den posvícení. Nicméně jsme nakonec úspěšně dojeli domů a na mapě si mohli setřít další pěkné místo.

Na tento výlet jsem se moc těšila, protože navštívit Kutnou Horu bylo mé přání už několik let. A když jsem se navíc dočetla, že v něm probíhá výstava Jiřího Trnky, v jehož vydavatelství jsem 4 roky pracovala, nebylo o čem váhat.

Pravdou je, že po velmi náročné noci, kterou jsme měli za sebou, se nám nevstávalo úplně nejlíp. Jeli jsme nějakým postarším typem vlaku, kde bylo plno lidí, málo vzduchu a když jsme se navíc zastavili na několik minut uprostřed rozpálených polí, myslela jsem si, že je to náš konec. No, naštěstí jsme, ačkoli netuším jak, přežili a krátce po 13:00 jsme vyrazili od nádraží směrem centrum, kde jsme měli zařízené ubytování.

Nejprve jsme se chtěli někde osvěžit, takže jsme se usadili na zahrádku hostince U Zlatého Lva, který se nachází hned vedle katedrály Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Ale ani po několika minutách nám obsluha nevěnovala pozornost, takže jsme se zvedli a rozhodli se zkusit štěstí jinde. Za normálních okolností bychom se takovému podniku asi vyhnuli, ale žízeň byla veliká, takže jsme vzali za vděk hernou Mamut, kde si Radek dal Svijany a já pomerančový džus.

Cesta k hotelu byla náročná, protože bylo neskutečný vedro a šli jsme celou dobu lehce do kopce. Ubytování jsme měli v malém kouzelném hotýlku Opat, kde nás na recepci čekala moc milá paní, od které jsme dostali klíče a veškeré instrukce. Potom jsme se šli ubytovat, hodit si sprchu a chvíli si odpočinout, než půjdeme poznávat kouzla města.

Kutná hora se nachází ve Středočeském kraji a je zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Žije zde kolem 21 tisíc obyvatel. Jeho historie, už jak napovídá samotný název, souvisí s těžbou stříbrných rud tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí nacházelo už v 10 století, kdy se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v městě „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí sem přišlo za prací. Tak pravděpodobně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada. Kolem roku 1300 se v mincovně, která se jmenuje Vlašský dvůr, začaly razit Pražské groše.

V letech 1304-1307 Kutnou Horu obléhala vojska Albrechta I., ale obyvatelé ji rychle opevnili a ubránili. Roku 1318 byla povýšena na město a získala různá privilegia. Králové Karel IV. i Václav IV. si města velmi považovali a proto ho podporovali. Ve druhé polovině 14. století byl postaven kostel sv. Jakuba, radnice, hradby i škola. Výnos dolů klesal, ale stavební činnost rostla. V roce 1384 vzniklo hornické bratrstvo pro stavbu chrámu svaté Barbory.

Roku 1413 horníci přepadli Malín, kde pobili místní obyvatele, o tři roky později zavraždili královského vyslance a tím ve městě zavládly národnostní a náboženské spory. V roce 1420 podporoval město císař Zikmund Lucemburský, který, když o rok později ustoupil, založil požár. Ten místní ale uhasili. Roku 1424 město vypálil Žižka. Táborští zde vládli až do bitvy u Lipan. Roku 1436 sjednal Zikmund náboženský smír i vyrovnání majitelů. Hejtmanem byl ve Vlašském dvoře zvolen pozdější král Jiří z Poděbrad. Jiří výrazně pomohl k rekonstrukci Vlašského dvora. Po jeho smrti byl zvolen novým králem Vladislav Jagellonský.  V tu dobu se opět začalo dařit dolům. Po roce 1623 sláva města zas upadala. V letech 1770 a 1823 ho poničily velké požáry.

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl. Žil zde Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde plno národních spolků a sdružení. Koncem 19. století zde byly obnoveny gotické stavby a dostaven chrám svaté Barbory.

Jelikož nám vyhládlo, rozhodli jsme se začít pozdním obědem. Volba padla na restauraci Dačického Mikuláše. Protože nejím maso, mívám často na výletech problém, nabídka takového jídla bývá dost omezená. Tady jsem byla ale už po otevření jídelního lístku naprosto v klidu – volba byla pestrá, zajímavá a kromě vegetariánského jídla má restaurace dokonce čistě veganská jídla! Seděli jsme na krásné velké zahrádce, věnovat se nám přišel sympatický číšník. Radek se mě svou polskou češtinou zeptal, co znamená „blabla“, načež číšník nám úplně vyrazil dech, když bez mrknutí oka začal polsky vysvětlovat, co je to za jídlo.

Radek si objednal předkrm – paštiku, polévku. Jako hlavní chod jsme si dali houbové ragú, které bylo naprosto skvostné. Já ho zapíjela Aperol spritzem, Radek pivčem z místního pivovaru. Cítili jsme se v restauraci moc příjemně, číšník válel – se stejnou grácií mluvil s hosty i anglicky a německy. Objednala jsem si ještě jeden Aperol, načež se mi strašně dlouho nenesl. Slušně jsem se servírce, která šla kolem, připomněla. Asi za 5 minut přišel přímo pán a osobně se mi omluvil, že na mě zapomněl. To mi přišlo hrozně milý. Měli jsme štěstí i na počasí, i když se chvíli mračilo nebe a ozývalo se burácení hromů, bouřka se nám vyhýbala. Ale abychom neproseděli celý večer v prvním podniku, zaplatili jsme.

Nejprve jsme si skočili do místního krámku, který jsme měli hned naproti hotelu a nakoupili si nějaké občerstvení na večer a pak šli brázdit uličky a obdivovat domky.

Dokonce se nám u kostela Panny Marie povedlo najít pár čtyřlístků. Když jsme usoudili, že pro dnešek máme nachozeno dost, navíc to stále vypadalo, že začne lejt, šli jsme hledat útočiště, kde strávíme večer.

Zalíbila se nám mexická restaurace Harmonia u svatého Jakuba. Sedli jsme si na zahrádku, já si objednala pro změnu červené víno a nachos s rozpuštěným chedarem, Radek pivo a sýrové quesadilly. Jídlo bylo opravdu dobré, obsluha moc milá, takže jsme se i poté, co začala parádní bouřka, přesunuli ze zahrádky dovnitř a tam zůstali téměř až do zavíračky.

Měli jsme štěstí, než jsme dopili, tak bouřka ustala. Zaplatili jsme a vrazili ke chrámu svaté Barbory. Ani ve snu jsem netušila, jak moc krásná podívaná to bude.

Byla to paráda, až jsem měla husí kůži. Když jsme se patřičně pokochali, vrátili jsme se na hotel, tam si chvíli povídali a pak šli spát, abychom byli na druhý den, kdy nás čekal program, odpočatí.

Druhý den našeho výletu jsme odstartovali příjemnou snídaní s rodinnou atmosférou. V hotelu bylo k dispozici vše, co máme rádi a paní nám byla pořád k ruce. Vydatně jsme se najedli, pak ještě chvíli relaxovali na pokoji a krátce před 10 hodinou se vypravili vstříc dalším obohacujícím zážitkům. Tentokrát jsme toho měli v plánu více než dost, tak nebyl čas ztrácet čas.

Úplně první zastávka nás čekala v bankomatu, neb jsme si v obchodě s kameny, který se nacházel kousek od chrám svaté Barbory, vyhlídli naprosto skvostný pyrit z peru. Tím jsme nabrali pár minut k dobru a než jsme došli do chrámu, začala ta zlostně zamračená obloha usilovně plakat. Zmokli jsme až na kost, zatímco já to brala s humorem, Radek byl nadšený o poznání méně. Než se uklidnil, šla jsem se podívat do krámu se suvenýry, u kterého jsme našli schovku, kde na nás nepršelo. Když přestalo, šli jsme na prohlídku Barbory.

Pamatuju si, jak jsem před více jak 10 lety projížděla s kamarádkami Kutnou Horou do Chrudimi. Z okýnka autobusu jsem viděla ten ohromný skvostný kolos a od té doby ho moc chtěla navštívit. A konečně ten vytoužený okamžik nastal. A stálo to za to, prostory byly naprosto dechberoucí.

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel. Jedná se o pětilodní gotickou katedrálu. V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička, která byla zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla na své náklady vybudovali měšťané chrám, které konkuroval pražské katedrále. Od roku 1995 je zapsán na seznamu UNESCO.

Z Barbory jsme se přesunuli do Galerie GASK. Měli jsme lístky do všech prostorů, kde byla vystavena díla vskutku různorodá. Sochy, obrazy, koláže. Ale nejvíc jsme se stejně těšili (nebo alespoň já) na Zahradu Jiřího Trnky.

Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni. Výtvarný talent se u něj objevil už v dětství. Ve škole si ho všiml učitel Josef Skupa, který ho přivedl do loutkového divadla, kde mu dal příležitost poznat divadelní zázemí a také pomáhat s výtvarnou stránkou představení. Díky Skupovi nechali rodiče Trnku studovat na výtvarné škole v Praze. Během studia navrhoval a vytvářel kulisy pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pracoval také jako výtvarník v novinách. Po skončení školy provozoval vlastní loutkovou scénu v dnešním Divadle Rokoko. Poté se začal živit jako ilustrátor. Ilustrovat stovky knížek. Od roku 1936 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvářel scény a kostýmy.

Od 50. let pracoval převážně pro film. Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. O dva roky později založil Studio loutkového filmu a o rok později natočil svůj první celovečerní loutkový film. Poslední roky života se věnoval malbě a sochařství. V roce 1963 mu byl udělen titul národního umělce a o rok později Řád práce.

V Praze žil v Košířích v usedlosti Turbová, později zakoupil vilu na Kampě. Měl dvě ženy a byl otcem 5 dětí. V roce 1967 se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale těžce onemocněl a dva roky poté zemřel.

K Trnkovi mám zvláštní a vlastně i osobní vztah. Čtyři roky jsem pracovala přímo u jejich dědiců a zažila tam nejedno dobrodružství. Ačkoli mám na konec naší spolupráce spíše trpké vzpomínky, na jeho tvorbu jsem nikdy nezanevřela. A tady jsem ji mohla představit i Radkovi. K vidění toho bylo opravdu mnoho – loutky, ilustrace z pohádek, obrazy. Vše dokreslovala příjemná atmosféra, různé animace. Bylo to fakt vymazlený. V místnosti s loutkami ze Starých pověstí českých mi i slza ukápla, živě jsem si vzpomněla, jak mi jednou podobnou nádheru přivezli do skladu a já s husí kůží pozorovala, jak na stole, kde balím balíky, stojí princezna, jen obživnout.

Kromě děl byl součástí výstavy i interaktivní Zahrada. Byla jsem na ní poprvé v Malostranské besedě, tam se mi líbila asi nejvíc. V Bráníku jsem byla na vernisáži, takže všude bylo plno lidí. Tady byla udělaná moc pěkně, i když Besedu nepřekonala. Nicméně jako celek Kutná Hora vyhrála!

Po vyřádění se s kocourem a dalšími zahradními hrdinami jsme si prošli ještě exponáty na chodbách, v krámku koupili knížky, které vyšly od doby, co jsem ve vydavatelství skončila a o které jsem stála a pak, protože už bylo docela dost hodin, šli hledat restauraci, kde bychom poobědvali.

Líbila se nám restaurace U Černého kohouta. Hostinský byl sympaťák, víno a pivčo dobrý, ale jídlo se jim moc nepovedlo. Půlka květáku byla uvnitř zmrzlá, takže se to nedalo jíst. Po mé stížnosti následovala akorát omluva, upřímně jsem čekala, že to teda vezme a šoupne aspoň do mikrovlnky. No, nestalo se tak.

Poslední zastavení proběhlo v Kostnici. Kostnice se nachází pod kostelem Všech svatých na hřbitově. Nachází se v ní kosti zhruba 40 000 lidí, kteří se stali obětmi válek a morových epidemií. Z kostí jsou v kostnici tvořeny různé obrazce – například erb. Celé to působí trochu bizarně, ale já mám takový věci ráda, takže se mi návštěva tohoto netradičního místa líbila. Jako památku jsme si koupili malou lebku a veškeré dojmy šli probrat ke kalíšku. Šanci jsme dali restauraci U Zlatého lva, kde si nás předchozí den nikdo nevšiml. Tentokrát jsme se napojili a tím se kruh uzavřel.