Týden 51. a 52.

Když jsem přišla v sobotu před Štědrým dnem do práce, zachvátila mě šílená slabost. Seděla jsem na židli v kanclu a nepřítomně zírala asi 15 minut před sebe. Masakr. Tak jako každý rok. Ani letos jsem tomu vlivem událostí neunikla.  Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. I když jsem přišla o všechny krátký týdny, domů jsem se chodila akorát vyspat a těch pár volných dní jsem trávila úklidem a dalšími povinnostmi, mám teď novou kolegyni, která k práci přistupuje zodpovědně a s radostí, zajímá se, respektuje mě a na všem se domlouvá. Navíc se z ní vyklubala fajn baba a kamarádka.

A dneska tu máme první leden. Často mám na Silvestra chmury, dopadá na mě deprese z toho co se všechno pokonilo. Teď to bylo jiný. Vlastně jsem se těšila až tomu 2018, který nebyl zrovna jednoduchý ukážu prostředníček a hupsnu do toho 2019 s optimistickou nadějí. A fakt mě ani na minutu nenapadlo smutnit. Doufám, že se mi všechno, do čeho se po hlavě chystám vrhnout vydaří.

Vám, drazí čtenáři, přeji také jen to nej.

17. 12. 2018

Po náročném víkendu mě čekala opět práce. Jan nečekané, že. Naštěstí jen do 4. Kolegyně zůstávala sama úplně poprvé, přiznám se, že jsem byla z toho poměrně nervózní. A taky byl nezvyk vylézt na ulici a vidět denní světlo!! Neuplynula ani minuta a už pracovní hovor! 😀 Skvělé. Pak mě čekala cesta na Anděl, kde táta udělal rezervačku v restauraci, že prý budeme utužovat rodinné vztahy. Takže se jedlo, pilo. Tequila!!! Po těch pár dnech, kdy jsem byla jen o kafi mě okamžitě začalo bolet břicho. 😀 Paráda. No, doma jsem si klidnej večer moc neužila, furt mi volali z práce, že maj problém a nevědí jak to řešit. Ach nééé.

18. 12. 2018

Ráno jsem si přivstala, abych mohla balit vánoční dárky. Děsný, jak jsem nic nestíhala. Už jsem domů chodila s nechutí, protože jsem měla oválený povlečení, nevyluxováno. K tomu jsem si pustila Růžovku. 😀 Ale ty první díly mě teda vůbec nebaví. Mně asi nebudou bavit ani ty poslední, ale ty občas, který opakují na Nově odpoledne mě právě baví. Achjo. Pak jsem nemohla najít klíč do trezoru, paráda. Už jsem se z toho všeho rozbrečela, protože tohle není vůbec možný. Díky tomu mi ujel autobus za prababi. Ten další vynechal a než jsem se teda dočkala svýho, čekala jsem na zastávce skoro třičtvrtě hodiny. No a u ní mě čekal velký úklid, naštěstí jsme měly rychle hotovo. A pak hurá do práce vyžehlit ten malér z pondělka, napřijímat zboží, utěšit hroutící se kolegyni a tak. 😀

19. 12. 2018

Ve středu jsem měla opuštěnou šichtu. Byl kupodivu klid, ani zboží mi nějak nejezdilo. Bylo mi jasný, že to všechno dorazí až někdy ve čtvrtek, kdy už bude chodit víc lidí. Navštívila jsem sousedku z vedlejšího krámu, která prodává prádlo a pomohla mi vybrat legíny. Takže mám teď konečně pod šaty padnoucí neprůsvitný kvalitní legíny. (Který den před Silvestrem pustily oko, jako ne že by mě to překvapilo.) A ještě mi na ně dala slevu, začínám pociťovat výhody práce v OC. 😀

20. 12. 2018

Klasika. Od rána mi přijelo zboží asi od 11 dodavatelů a k večeru se tam do toho zjevil manažer a přitáhl nám ještě asi 4 krabice penálů a dalších píčovin, který absolutně nepotřebujeme. Chvílema jsem opravdu už propadala zoufalství, ale nakonec jsme to nějak zdárně všechno dokončily a mohly jít domů.

21. 12. 2018

V pátek jsem šla naštěstí až na odpoledne. Hned ráno se mi povedlo vypátrat mistra. Vzalo mě to. Očividně teď zas přijel do Prahy. Takže nesedí. V den kdy si ten FB zakládal mě zachvátil šíleně divnej pocit. Kolegyně se mě ještě ptala, co mi je, protože jsem úplně zezelenala a tělem mi proudil adrenalin jak šílenej. Poslední dobou se ve mně probouzí ten hlas, který byl v létě umlčen. Kdo ví, co bude dál. Dopoledne jsem si zajela na poštu, kde mi nastřádali balíky, protože jsem prý údajně nebyla doma. No já tam pravděpodobně nebyla, ale byla tam máma, táta, a jen to prostě nedoručili. Jeden balík, který byl 22. listopadu na Praze 2 odvezli omylem někam do Nizozemska. 😀 (Zklamání přišlo až večer, kdy jsem si rozbalila balík s CD, který jsem si několik let přála a bylo v něm úplně jiný CD.) Práce jinak utekla celkem rychle, dodělaly jsme všechno zboží, nasral mě manažer P., který volal, byl samý Kačenko sem, Kačenko tam, tak jsem mu i přes nedostatek času vyhověla a od tý doby zas nebere telefon. Po směně jsme vzaly z kasy dýška šly si pro flašku. 😀 Zasloužené!

22. 12. 2018

Z kolegyně se mi povedlo za ten týden vychovat samostatnou jednotku, takže jsem v sobotu mohla jet v klidu na trhy na Kulaťáku. Vzpomínala jsem, jak jsme tam mívaly taky stánek. On tam byl teda i letos, ale já se za Jar. bohužel nestihla jet podívat, protože jsem byla v práci. Kamarádka tam měla svůj tradiční stánek s dobrotami, zašla jsem taky za paní s šutrama, která si mě pamatuje a opět mi udělala cenu. Během hodiny jsem byla totálně bez peněz, ale zato s plnou taškou věcí a plná svařáku. 😀 Předala jsem A. a jeho příteli Ježíška, tak doufám, že se jim budou dárečky líbit. Kamarádka pak sbalila stánek a ještě se svým kámošem si udělali výlet ke mně na krám. Tam to bylo jak po výbuchu, kolegyně dělá všechno ještě hodně pečlivě, ale úděsně pomalu, takže v cestě byly krabice, který nestihla vybalit. Vlítla jsem tam, udělala pořádek, hned jsem se ocitla na kase. Připadala jsem si v nových šatech se sněhuláky a ve svých svátečních třpytivých Adidi neodolatelně (a taky po těch svařácích) ale pak mě ta energie opustila a já hodinu seděla a čuměla. Pomohlo mi až kafe, který jsem si v kavárně objednala a pak si jim tam ustlala na baru. Kluk to asi viděl a udělal mi to kafe o dost silnější, než dostávám normálně. 😀 Pak se to trochu zlepšilo, k večeru za náma přijel Fí., zalaškovala jsem si se sekuriťákem, pak jsme zavřeli a šli si opět pro lahvinku za odměnu. A mně pak čekala cesta na Smíchov, kde jsme byli s Fí. zváni na předvánoční párty bráchou a jeho kamarády. Byl to řádný mejdan, balil mě tam fešnej barman a moc jsem si to užila. Hlavně to vědomí, že ráno nemusí vstáááávat! Ou jééé.

23. 12. 2018

Domů jsem přijela tágem někdy kolem druhý ráno, takže ani ne tak pozdě. Pokusila jsem se vstát brzo, protože jsem si konečně mohla převlíknout tu smrdutou postel, dobalit nějaký dárky, ozdobit zvířátkový stromeček, vyluxovat. A pak jít do hospůdky s T. a Fí., kde jsme si předali Ježíška a poklábosili o životě. 😀 Ale domů jsem musela na slušňáka, protože jsem – jak nečekaně – musela na Štědrý den do práce.

24. 12. 2018

Budu se opakovat, ale ty Vánoce fakt nemusím. Většinou mě přepadne šílená úzkost a je mi akorát děsně. Letošek byl jiný v tom, že jsem půl dne strávila v práci a pak jela za prababi. Říkala jsem si, že bych díky tomu nemusela mít čas na nějaký chmury a fakt to vypadalo nadějně. Doma jsem pak dobalila poslední dárky, naježilo se pod stromeček, viděla jsem kousek mojí milovaný Šíleně smutný princezny a pak se šlo večeřet. Pořád to probíhalo ještě v klidu, spolkla jsem knedlík, zamáčkla slzy a šlo se do akce na dárky. Těch mi letos Ježíšek nadělil opravdu spousty, ani jsem nečekala tolik věcí. Třeba jsem si přála jedno CD a on mi nadělil skoro všechny, co mi chyběly. Nojo, jenže čas plynul a máma do nás furt ryla, ať si jdeme přidat jídlo, že toho udělala hrozně moc. A já jak celý prosinec nejedla, tak jsem měla co dělat s tou jednou večeří. Ale tak maximálně to nedojím, žejo, tak jsem šla a když jsem se vrátila s talířem, máma utrousila něco jako že na sobě teda rozhodně nešetřím. Dotklo se mě to. Já která teď jede převážně kávovonikotinový půsty byla nařklá z přežírání? Chvíli jsem na ten talíř zírala a pak jsem se šíleně rozbrečela. Navíc to celý zas směřovalo úplně jinam, vše se už točilo kolem bratra (já mu to nevyčítám, on za to nemůže) a třeba na to odlévání olova, na který jsem se třásla od listopadu jako malá, se prostě odmítalo dostat. Takže to dopadlo tak, že jsem do půl jedný do rána brečela v posteli a oni se dál veselili o stromečku s vínečkem a cuba libre.

25. 12. 2018

Vstávat se mi nechtělo, dýchat se mi nechtělo. Debilní rána/poledne/odpoledne. Kolem jedný přišel táta, že prej měli jen strach, aby mi nebylo zle, když mám ze všeho křeče v břiše. Jasně. To vymýšleli celou noc tuhle výmluvu? No a tak jsem zas celý den ležela a měla ty svoje bolesti v podbřišku (který teda s jídlem nemají nic společnýho) ze kterých už asi vyskočím z okna. Fakt nechápu, proč mě to bolí jen když jsem doma. Když jsem v práci a i tu třeba sedím a nic nedělám, tak mě v tom břichu ani nedloubne. Ale jakmile mám jednou za uherák volnej den, kdy se třeba chci válet jen tak v posteli, jakoby mi nějakej zasranej skřítek píchal zevnitř kudlou. Kolegyňka je přesvědčená že to mám z nervů, je pravda, že tenkrát jsem měla něco podobnýho a chodila jsem na rehabilitace, protože jsem měla povolený zádový svalstvo, ale to mě to bolelo nonstop, a pak se mi to vrátilo po prvním Er. odjezdu. Trošku jsem tenkrát i krvácela, myslela jsem si, že mě po tom nezodpovědným období, kdy jsme se nechránili, jednoduše zbouchl a prostě to mělo jediný rozum a potratilo se to. A od tý doby to takhle frčí. Takže v lednu to vypadá na nějaký kolečko doktorů, protože na gyndu chodím pravidelně a vždycky je všechno v pořádku. No, k večeru jsem byla přizvaná teda do kruhu rodinného (si stejně nikdy nepřestanu připadat jako černá ovce), koukali jsme na Hurvínka, zase se šíleně jedlo (a pak že já trpím obžerstvím, tam plnej balkon řízků a salátů a naši udělají 2 tácy chlebíčků), nasávalo a nakonec teda došlo na to olovo. Odlévali jsme od nejstaršího po nejmladšího, je pravda, že tentokrát jsem si správně přála a motiv který jsem chtěla na mě zbyl. Říkám bráchovi: „Vsaď se, že mi vyjde nějakej fakáč nebo vystrčená prdel.“ No, a taky že jo. Olovo se mi ve vodě rozdělilo na 3 kusy, to jedno vypadá teda trochu jak mužský dutý koule, pak je tam úlomek, ten vypadá jak Grinchova ruka se vztyčeným prostředníčkem. No ale to hlavní je o něco optimističtější. Stojí tam frajer. Vypadá jak nějaký „grééécky boh“ a dodává mi trochu naději. Brácha v tom vidí po otočení svatební kytici, já spíše květák, což by mohlo znamenat, že se zbavím i toho mála živočišného, co ještě konzumuju, a najedu konečně na správnou cestu. Pak už jsme si jen zahráli pexeso s filmovýma hláškama a hurá spát.

26. 12. 2018

Vypadalo to, že celý den prochrápu. Zas mě bolelo břicho, zase se mi nic nechtělo. Koukala jsem na Z pekla štěstí 2, ale nějak jsem u toho dost usínala. Pak jsem pustila kousek Lásky nebeský – já jsem asi už tak citově vyprahlá, že jsem u toho ani nebrečela. No a nakonec brácha pustil Sám doma, tak to jsem taky na půl prospala. K večeru mi napsala Mi., jestli prý nezajdeme na vínečko. Decentní středa, vymňouklej večer. Dva roky jsme se takhle pořádně neviděly, byla v Americe a to občasný psaní přes FB není ono. Nojo, jenže jsme toho hodně vypily. A pak se šlo do ukrajinského baru. Kde jsem si hned vyhlídla frajera, ale on neuměl česky. 😀 No a bylo to celý takový bizarní, já pak přišla domů, ani nevím kolik bylo, vlezla do pokoje a tam mě praštil příšernej vydejchanej smrad a vedro – můj oblíbený bratr zapl topení na plno! A ani tam nebyl. Okamžitě se mi udělalo zle, jestli něco nesnáším, tak jsou to přetopený vydýchaný místnosti. Takže jsem se otočila a jen tak tak to stihla na záchod. Nojo, jenže moje smůla ještě nebyla zdaleka u konce, matka se poslední dva roky naučila zavírat záchod tím poklopem. A mně to přijde jako šílená píčovina a jak mám problémy s močákem i se střevama, tak občas mám teda fakt co dělat, abych to stihla odklopit, popř. tam sebou prásknu a akorát si narazím prdel. Asi tušíte správně, prostě jsem na to hodila zcela neprofesionálně šavli. A jak jsem byla nejenom (společensky) znavená, ale bez brýlí, tak jsem to po sobě nezvládla úplně uklidit a ráno bylo pěkný tóčo. 

27. 12. 2018

Vstávání bylo kruté. Čím jsem starší, tím je to nějak horší. (Jsem už stará na tyhlecty srandy). Doma tóčo, já na nervy, nevyspalá, oukej, asi by se to dalo nazvat i kocovinou. Tak jsem vypadla do práce. Tam za mnou dorazila naštěstí kolegyňka, se kterou jsem už před Vánoci domluvily, že mě odpoledne vystřídá (původně jsem směnu mít neměla). Sesypala jsem se jí tam. Všechno mě sere. Ať dělám v tom soukromém životě co dělám, nemá to žádný pozitivní výsledky. Doma do mě furt rejou a kolem bratra, kterej je okrádal o peníze a lhal jim do očí, skáčou jak slouhové. Já nechci aby mě obsakovali, já chci aby mě jen nějak brali. I přesto, že sem tam vyvedu nějakej malér, kdy něco rozbiju nebo pozvracím, nebo tak. Dřu jak mongol, všechno co jsem kdy dokázala jsem si musela tvrdě odpracovat a jít si umanutě za tím, bratrovi všechno spadlo do klína. Er. jsem poslala do prdele, protože jsem doufala, že mu to rozsvítí a začne se chovat normálně. Dopadlo to úplně naopak, teď šmíruju co dělá na FB, píše si s nějakou nezadanou ošklivou Češkou, do toho jim tam nadává drahá Oly, kterou si střídavě maže a přidává do přátel. Držím se zuby nehty abych mu nenapsala. Nevím jestli ho chci zpátky a zase beznadějně napravovat, nebo si jen ulevit tím, že mu vyčtu každej jeho malér. Chci mu odpustit, chci jít dál, ale prostě mi to nejde. Z Ex. jsem se dostala velmi rychle, teď s odstupem času vím, že jsem ho vlastně pořádně nikdy nemilovala. Jo, ze začátku jsem ho měla moc ráda, ale bylo nám 18 a bylo to takový jiný, takový pubertální, nic moc jsme neřešili. To „NĚCO“ přišlo až tady s tímhle debilem. A já si neumím, a to mám hodně velkou fantazii, představit, že to budu zažívat s někým jiným. Vyčítám mu „nevěru“, ale já za tu dobu co jsem s ním spala asi se 7 lidmi, ty se kterými jsem „jen“ něco měla ani raději nepočítám. Tak v čem jsem lepší. Poslala jsem ho do háje, může si dělat co chce a já nemám jediný právo mu do toho zasahovat. Možná mohl zabojovat. Vyhledat mě. Tak proč jsem, kurva, zdrhla když jeho klon seděl u nás u vchodu? I když ho vidím občas všude, tenhle člověk měl úplně stejně křivý záda, držel stejně cigáro. Co když to bylo on. A já před tou šancí si pořádně promluvit zbaběle zdrhla. Stejně tak loni když jsme seděli na gauči. Kolikrát mě pobídl, ať mu vyklopim co mě trápí. A já vždycky jen mlčela. Sere mě to. Teď se mi vrátil ten intenzivní pocit, že se zas něco semele. A já si to snad i přeju, protože od tý doby co mi z života odešel, se nudím. Připadám si prázdná, zbytečná a neúplná. Kolegyně Jar. měla pravdu, když říkala, že si to svým způsobem masochisticky užívám. Jenže tenkrát to vždycky mělo happy end. Teď to má jen ten tichej prázdnej finiš… Kolem druhý mě vyzvedl v práci brácha, šli jsme koupit do Alberta něco dobrýho dědovi, protože jsme se za ním chystali na návštěvu. Vybrali jsme kafčo a pak šli do oddělení restaurací, protože jsem dostala nehoráznou chuť na sushi. A co myslíte? V tom bistru, kde mi tak chutnalo bylo zavřeno. Definitivně. Kurva drát. Cesta za dědou byla fajn, návštěva se nakonec protáhla skoro na 3 hodiny, probrali jsme vše možné i nemožné, do mě se mu povedlo dostat panáka medoviny (kterou fakt nemusím), upekl nám dobrý štrůdl. Cestou domů mě brácha vzal do Lidlu pro pár nezbytností a pak už do postele, kde jsem do půl druhý čuměla na box. 😀 Marpo!!!

28. 12. 2018

Po třech letech jsem mezi svátky byla bez volna. A díky atmosféře na domácím území mi to nakonec ani nevadilo. V OC byl klid, hned ráno tu na mě pokřikoval můj sekuriťák: „Nespíme, makáme, makáme!“ Načež jeho kolega ho hned uzemnil, ať neotravuje paní prodavačku! 😀 Mně se snad ten chlap začne nakonec snad i líbit… Jinak byl klid, lidí moc nechodilo, tak jsem si začala dělat pořádek ve fakturách, trošku jsem přestěhovala krám, sundala vánoční výzdobu, psala články… 

29. 12. 2018

Jako malá jsem měla nějakej výtvarnej talent. Učitelky ze mě byly nadšený a plánovalo se, že bych šla na uměleckou školu. A pak jsem se na to vyprdla a zakrněla a teď nenakreslím skoro nic. Takže jsem se rozhodla se k tomu trošku vrátit a udělat si radost. A taky si chci oprášit pozitivní deníček, který jsem si v průběhu roku založila a pak se nic moc nedělo. Tak jsem si nakoupila z našeho sortimentu vše, co se mi tak moc líbilo a co potřebuju. Aneb sen každého zaměstnavatele! 😀 Jinak byla docela nuda, moc lidí nechodilo, tak jsem si pročítala diskuze na fóru. Doma se pročistila atmosféra, začali se mnou mluvit! 😀 Třikrát sláva. Jo, a budu mít ségru! Černou. A budu jí nakupovat takovýhle hezký dárečky, aby taky mohla čmárat. O:-)

30. 12. 2018

Neděle byla fajn. Nemusela jsem do práce, kolegyňka za mě vzala celý den, takže jsem spinkala, koukala na telku, pak jsem vyzkoušela UV lampu na nehty, kterou mi přinesl Ježíšek. Nehty jsou supr, ještě se musím teda naučit si dělat hezky pravou rukou, jak si léta nehty nelakuju, tak jsem vyšla ze cviku a jak se to zapeče, tak to pak nejde dobře opravit. Pak jsme jeli do divadla na 4TET, to byla sranda. Už jsem na nich byla po 3. a vždycky se nasměju. A z divadla jsem jela ještě za V., která měla poslední směnu v hotelu, tak to chtělo menší rozlučkovou párty na recepci.

31. 12. 2018

A je to tady, přátelé. Ten divnej rok skončil! Byla jsem šíleně lenivá, ale donutila jsem se k úklidu pokoje. A pak jsem jela do práce udělat uzávěrku a vyzvednout kolegyňku na párty. Už když jsem přicházela, tak na mě mával sekuriťák a měl nějaký nejapný poznámky. Pozvala jsem ho na šáňo! No a tak jsme to teda uzavřeli, on nás šel vyprovodit, venku jsme popíjely asi hodinu po zavíračce a on fakt přišel. Dali jsme si cigárko a trochu pokecali, je s ním sranda. No a pak už jsme jeli na párty mezi bráchovy kamarády. Ta začala v hospodě kousek od místa kde bydlím, ale nikdy jsem netušila že tam něco je! A že jsem do toho areálu chodila často, Ex. tam chodil na školu. Párty byla fajn, zábava plynula, hrála dobrá muzika, lidi neřešili hovna, to mě ba. Dokonce si připravili i ohňostroj, já na tohle teda kvůli zvířatům moc nejsem, ale o tý půlnoci to vypadalo hezky. S Fí. a I. jsme si střihli půlnoční Dysko song, zpívalo se, tančilo. Li. pak chytil nějakou schízu a že se přesuneme jinam, tak jsme jeli všichni na Anděl a pak se prošli do nedaleké hospody, kterou jsme nedávno objevili a která je bezva, že prej tam mají volný stůl, tak ať dorazíme. V 5 ráno jsme to zabalili a hurá domů, do postýlky. Snad ten novej rok už bude konečně dobrej!

 

1 komentář: „Týden 51. a 52.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.