Tak to vypadalo, že jaro překračuje práh a teda dneska je venku tak hnusně, že jsem ráda, že jsem nemusela vystrčit nos z baráku. Měla jsem mít „rande“, ale dotyčný se naštěstí zapomněl ozvat. Nevadí mi to, uklidila jsem, trochu se poválela, protože mám za sebou nějakej náročnej pracovní víkend… A před sebou mě taky nečeká nic moc, tenhle týden nebudu mít dva dny za sebou v kuse volno a to hlavně proto, že kolegyně vyváděla nějaký psí kusy a brala si směnu navíc, aby to dodělala a já nechci přijít o hodiny.

Ale tak, hlavně že jsme zdravý, žejo.

26. 2. 2019

Náročnej den. Vstávala jsem brzo s jasným cílem – udělat si generální úklid skříní. A tak jsem se slzou v oku vyhodila svou památnou Horsefeathers mikinu, Er. mikinu, růže od něj… a spousty dalších pokladů a krámů. K večeru za mnou přijel Fí. a pomohl mi ten pytel odnést do konťáku. Sbohem, mé milované oblečení. Šli jsme to zapít do hospůdky, kam za náma dorazila i T. Večer to byl fajn, ale protože mě zas vytočila kolegyně a bylo to na mě už zkrátka moc, chvílema jsem trochu nedokázala udržet emoce na uzdě. Ale tak co no, bez emocí by to byla hovno párty.

Pokračování textu „Týden 9. a 10.“ →

A máme tu další díl. Dneska nějak nevím, jak úvod pojmout. Docela dost se rozepisuju v samostatných deníčcích, takže dneska to nechám bez těch zbytečných keců…

12. 2. 2019

Ze zapíjení nejmladšího člena party jsem se vrátila asi v 5 ráno. Mé přiznání reálného návratového času šokovalo především mámu, která mě dle svých slov slyšela přijít mnooohem dřív. Asi nám tam řádí duši. Poměrně mě to znavilo, takže jsem celý den proležela, kolem poledne se prošla se psem. K večeru jsem si jela pro nový brýle a pak jsem se chystala ke kámošovi na film, ale udělalo se mi tak blbě, že jsem se musela vrátit domů. Něčím jsem se asi přiotrávila (dokonce už vím čím), protože žalůdek mě bolel ještě asi 4 dny.

Pokračování textu „Týden 7. a 8.“ →

Párty hard, hardy párt. Mám za sebou zas poměrně dva aktivní týdny. Připadám si jako úplně jiný člověk a pořád pátrám, kde se to ve mně vzalo. Může za to změna práce? Asi jo. Zlehka zlepšuju svůj oblíkací styl, kalhoty jsem vyměnila za šaty, mám čím dál tím víc pestrých veselých kousků, dělám si zas pravidelně nehty a naučila jsem se relaxovat! Což považuju za hrozně důležitý. A hlavně nějak všechno podezřele dobře stíhám a nechápu jak je to možný. Třeba jsem jako kulisu rozkoukala jeden nekonečný seriál a i přesto, že chodím do práce, furt někde trajdám po akcích, doma pracuju na obchůdku, po sto letech jsem začala číst knihy a tak dále, a tak dále, mám od toho začátku roku fakt hodně dílů a nevím jak to dělám 😀

29. 1. 2019

Tak jsem si na vintedu koupila krásný limitovaný Adidi, ale pořád mi nepřicházely. Slečna odesílatelka navíc ztratila podací číslo, takže to mě uvrhlo v pochybnosti. Vypravila jsem se tedy poměrně brzy na poštu – a byly tam! Juchůůů. Pak jsem si zajela pro něco k jídlu a doma se bezostyšně flákala. Naši navíc šli večer do divadla, takže jsme měli se psem takový malý soukromý mejdan. Mejdan, kdy jsem vygruntovala botník a vydrbala celou svou malou sbírku bot. Jen je na prd, že ty Superstary fakt časem žloutnou a je jedno, jakou péči jim dopřejete. Večer jsem si dala s našima ještě vínečko a pak hurá spát, protože jsem před sebou měla 3 pracovní dny. Pokračování textu „Týden 5. a 6.“ →

Opakuju, že se opakuju, ale opravdu mě děsí, jak ten čas děsivě letí. Ale víte co? Já jsem tentokrát ráda. Už se nemohu dočkat, až bude jaro. Chybí mi procházky přírodou, vínečko na Náplavce a pivčo v Riegráčích. Mám v plánu nějaký fajn akce a taky jsem si koupila spousty pěknýho oblečení a těším se, až ho předvedu světu.

Rok začal celkem dobře a pokračuje v podobném duchu. Aneb – zatím jsem stále nepřemýšlela nad sebevraždou! 😀 To by snad zasloužilo šampáňo.

15. 1. 2019

Šla jsem místo kolegyňky do práce. Byla tam trošku nuda, protože z tý protisměny moc lidí neznám. Ale koupila jsem si tuhle boží svíčku! 😀 Taky mi přišla výplata, jsem v balíku. Jinak se nedělo nic moc zajímavýho, doma jsme to patřičně oslavili a hurá spát. Pokračování textu „Týden 3. a 4.“ →

Neuvěřitelné, ale skutečně načínám 7. ročník projektu „co den, to cvak“. Stal se z toho už takový pěkný zvyk a čas od času si ráda tyto články pročítám, protože se mi díky nim vybaví i téměř zapomenuté vzpomínky.

Máme tu nový rok. Ten loňský nestál za moc, ale letošnímu jsem odhodlaná to pořádně natřít. Je pravda, že za celých 20 lednových dní jsem zatím neplánovala sebevraždu, to považuji celkem za úspěch. Předsevzetí jako taková si nedávám, ale moc ráda bych si našla nějaký pěkný byteček (zatím jsem ve fázi rozhlížení se a šetření, a taky čekám, zda mi bude přidáno, sice bych to utáhla i takhle, ale já si ráda dopřávám), za měsíc jdu na oční kvůli novým brýlím, takže je ve hře i ten řidičák. S chlapama je to pořád stejný, napsali jsme si s Er., po nocích si SMSkuju s MR. a do práce se těším kvůli Sekuriťáčkovi. Rozhodně to ale nechávám plynout, nechci nic uspěchat, ale je to milej chlap, kterej mě vždycky rozesměje a poslední dobou se mi začal líbit i fyzicky a strašně moc si přeju, aby mě někam vytáhl na pivko.

Od podzimu jsem shodila asi 7 kilo, změny si začíná všímat už i okolí. Sice si připadám pořád jak velryba, ale kdyby to tímhle tempem pokračovalo, tak v létě bych mohla být kočka. 😀

Plánů mám až až, hlavně překonat lenost, protože mi přijde, že půlku svýho volnýho času zbytečně promrhávám. No, tak uvidíme. A teď už hurá na první letošní díl.

1. 1. 2019

Jak na Novej rok, tak po celej rok. Dělala jsem si před Silvestrem srandu, že budou emoce, že budu vyvádět, jak je všechno na hovno, pak psát Er. sprostý zprávy a tak. 😀 Kupodivu celý večer probíhal úplně v klidu, byla sranda, tancovalo se, zpívalo, pilo. Dobře, kolem pátý došlo i na ty zprávy, ale bylo to až cestou domů a nebyly sprostý. 😀 Doma jsem pak usnula jako zabitá, přecejen, už mi není 15, žejo.  Pokračování textu „Týden 1. a 2.“ →

Když jsem přišla v sobotu před Štědrým dnem do práce, zachvátila mě šílená slabost. Seděla jsem na židli v kanclu a nepřítomně zírala asi 15 minut před sebe. Masakr. Tak jako každý rok. Ani letos jsem tomu vlivem událostí neunikla.  Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. I když jsem přišla o všechny krátký týdny, domů jsem se chodila akorát vyspat a těch pár volných dní jsem trávila úklidem a dalšími povinnostmi, mám teď novou kolegyni, která k práci přistupuje zodpovědně a s radostí, zajímá se, respektuje mě a na všem se domlouvá. Navíc se z ní vyklubala fajn baba a kamarádka.

A dneska tu máme první leden. Často mám na Silvestra chmury, dopadá na mě deprese z toho co se všechno pokonilo. Teď to bylo jiný. Vlastně jsem se těšila až tomu 2018, který nebyl zrovna jednoduchý ukážu prostředníček a hupsnu do toho 2019 s optimistickou nadějí. A fakt mě ani na minutu nenapadlo smutnit. Doufám, že se mi všechno, do čeho se po hlavě chystám vrhnout vydaří.

Vám, drazí čtenáři, přeji také jen to nej.

17. 12. 2018

Po náročném víkendu mě čekala opět práce. Jan nečekané, že. Naštěstí jen do 4. Kolegyně zůstávala sama úplně poprvé, přiznám se, že jsem byla z toho poměrně nervózní. A taky byl nezvyk vylézt na ulici a vidět denní světlo!! Neuplynula ani minuta a už pracovní hovor! 😀 Skvělé. Pak mě čekala cesta na Anděl, kde táta udělal rezervačku v restauraci, že prý budeme utužovat rodinné vztahy. Takže se jedlo, pilo. Tequila!!! Po těch pár dnech, kdy jsem byla jen o kafi mě okamžitě začalo bolet břicho. 😀 Paráda. No, doma jsem si klidnej večer moc neužila, furt mi volali z práce, že maj problém a nevědí jak to řešit. Ach nééé.

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“ →

Přátelé, tohle je peklo. Zase jsem obětovala svůj osobní život práci, takže tam už skoro spím. Na nějaké osobní potřeby není čas. Měla jsem tolik nápadů na články, žel, není čas. Měla jsem v plánu výlety, smůla. Nestíhám uklidit, jíst, ani si dojít v klidu na záchod. Baví mě to, ale už se těším, až se to trochu uklidní. I tenhle úvod píšu v rychlosti, kdy jsem na odchodu na autobus. A je mi jasný, že to stejně nedopíšu. Takže kdo ví, kdy tenhle díl Projektu spatří světlo světa…

3. 12. 2018

Dočkala jsem se zaslouženého volna a krátkého týdne. Abych z toho předvánočního času měla taky něco pozitivního, nejenom depresi, dohodla jsem se s Fí. a T., že zajdeme na vánoční trhy. Sraz jsme měli na mém oblíbeném Míráku, prošli jsme si stánky a já dostala nápad, že jednou, až budu „velká“ si udělám stromeček a ozdobím ho samými zvířecími ozdobami. A jelikož mi zavřeli mezitím stánek, kde jsem si vyhlídla takovýho krásnýho keramickýho ledňáčka k zavěšení, řekla jsem si, proč čekat na „až“, když ten nápad můžu zrealizovat už letos? A tak jsme se s T. jaly vybírat zvířátka, která mi budou dělat společnost… Kolem osmé už začalo poprchávat, takže jsme zamířili do nedaleké hospody. Díky tomu, že jsem byla pořád dost nachcípaná, mi to vínko nějak stouplo do hlavy a chvílema jsem propadala blbý náladě. Ani vlastně nevím proč.

Pokračování textu „Týden 49. a 50.“ →

Jsem rebel a zároveň obětavec. Přijelo mi zboží a já místo toho, abych ho pilně vybalovala, tak tu sedím nenápadně za kasou a bloguju. Obětavec jsem proto, že jsem ve stavu, kdybych měla ležet v posteli a pít čaj, protože je mi šíleně zle, prskám a kašlu a je to úplně na prd.

Využívám tedy klidnější směnu, kdy nechodí lidi k psaní. Protože nemám moc volnýho času a navíc mi chcípl notebook, mám skluz v Projektu. Achjo, já bych si tak přála, aby měl den víc hodin.

Tak uvidíme, na co si po tý dlouhý době vzpomenu. 😀

19. 11. 2018

Já bych se tak dva, tři roky válel… Ale to nešlo, jelikož mě čekal kulturní večer. Do divadel chodím celkem často, většinou se mi představení líbí, ale jen jednou za čas vidím něco, u čeho si řeknu: „Wow, na to chci jít znova.“ Jedno z takových byl Snímek 51 v Celetný. I když mi téma fyziky a chemie je dost vzdálené, hra mě nadchla. Krom hezkého příběhu a úžasně udělané scény musím ocenit i výkony herců. Zejména dámy si přijdou na své, protože Matouš Ruml, Honza Zadražil, Marek Němec i Lukáš Jůza jsou fešáci (a fešák byl i ten pátý chlapec, jehož jméno mi vypadlo a jsem líná ho hledat).  S Šaff. jsme si potom daly akorát skleničku vína, „zašmírovaly“ si ty naše fešáky a šly domů.

Pokračování textu „Týden 47. a 48.“ →

Nestíhám nic a přesto hodně. Když jsem převčírem jela do práce, hlavou mi proudilo tolik pěkných vět, které bych chtěla proměnit ve článek. A to jsem se tak těšila, jak si v novém pěkně zabloguju… Tak se alespoň dostávám k dalšímu dílu Projektu.

Zrovna jsem se vrátila z divadla. Bylo to moc hezké představení a mělo v sobě zajímavý poselství. Že často ten náš život není tak fajn, jak by mohl být, kdybychom byli odvážnější a upřímnější. Nebo alespoň já to tak pochopila… Hlavní hrdinka se navíc v podstatě upracovala k smrti… Opuštěná, sama. Asi jsem se v ní trochu viděla, jakmile se mi v hlavě zrodí myšlenka, že bych se tedy otevřela nějakému novému vztahu, umlčí ho ten workoholikův hlas…

5. 11. 2018

Ty krátký týdny mě baví. Člověk má konečně trochu toho času i pro sebe a navíc oceňuji, že si z velký části nemusím práci nosit domů. Jasně, mám prostor pro vlastní nápady a zlepšováky, ale to je vše má dobrovolná aktivita. V pondělí jsem se tedy přes den vesele poflakovala doma a večer jsem vyrazila s T. do hospůdky. Překvapila mě venkovní zahrádka na zimu pro nás kuřáky. Oceňuji! 

Pokračování textu „Týden 45. a 46.“ →

Další díl Projektu vydávám opět se zpožděním. Za poslední měsíc se toho v mém životě odehrálo strašně moc, rozhodla jsem se být opravdu radikální. Zásadní je pro mě změna práce, kde to vypadá, že by se mi mohlo konečně kariérně dařit. I když teda poslední dvě směny byly jedna velká tragédie a málem jsem se rozbulela vedoucímu do telefonu, protože jsem nervák a rapl a když mi něco nejde, fakt to nesu těžce.

Ke své nové pozici – kápovi prodejny – jak ji nazval manažer se snažím přistupovat opravdu zodpovědně a proto mě tyhle menší začátečnický kiksy trápí víc, než obyčejnýho člověka.

No a další nečekaná změna se týká samozřejmě tady blogu – den před pátými narozeninami Sladké melodie jsem zasedla k notebooku a prchla sem. Už se dál nemůžu koukat na ten výsměch a kydy adminů, beru to přehnaně osobně a opravdu pociťuji nechuť a pohrdání. A protože máme možnost volby, nebudu se zbytečně rozčilovat, že. Ono se ve svý podstatě nic nemění, akorát jsem se konečně zbavila tý amatérský koncovky v adrese a občas se peru s html, protože za těch pár let, co jsem se v něm nevrtala, jsem všechno zapomněla. Ale tak, na ty moje žvásty to, myslím si, úplně stačí.

Uf. A teď už pojďme k samotnýmu Projektu. Opět – píšu ho z hlavy teprve dneska, tak snad si na vše podstatné vzpomenu.

22. 10. 2018

Na stavbě prodejny jsem pracovala od samotného počátku. V pondělí jsme měli spicha už na osmou, protože byla v plánu odpolední otvíračka. Ladili jsme poslední detaily, seznámila jsem se se svou kolegyní z protisměny Ja. a jinak se nedělo nic zajímavýho. Kolem jedné jsem navíc musela odejít, protože mě čekala návštěva doktorky. Takže jsem samozřejmě o to „nejlepší“ přišla – ale zas, žádný šampáňo nebylo, tak mě to nemusí tak moc mrzet. U doktorky jsem si chvíli poseděla, je dobrá a lidi jsou chcípáci, takže tam má furt narváno. 😀 Měla radost, že blízko ní bude nový papírnictví a slíbila mi, že si přijede pro diář (a o pár dní později se skutečně objevila a nakoupila!). Potom jsem zamířila za prababi na oběd, kde byla tradičně i babička s tetou, takže jsem jim povyprávěla, prababi pak pomohla s úklidem a domů dorazila pozdě večer. 

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“ →