Tak jsem se k sepsání dalšího dílu dostala až nyní. Netuším, co všechno si vybavím, v mém životě se děje strašně moc a je to strašně moc super a já vím, že to není jen sen a prostě… WOW…

23. 4. 2019

Naši mě pozvali v pondělí večer na víno, takže tato fotka vznikla chvíli po půlnoci v úterý. Chtěla jsem si udělat nějaký pěkný „selfíčko“ s našim hafem, ale je to marný, je to marný. Přes den jsem měla volno, nedělala jsem nic důležitýho, akorát večer jsem vyrazila s T. do hospody, protože jsem potřebovala vyventilovat svou novou situaci kolem Ňufíka. 

Pokračování textu „Týden 17. a 18.“ →

Oujé, další dva týdny za námi. Udělala jsem v tom svym prostopášnym životě zas další významnej krok, uvidíme, kam teda vede, ale zatím je to príma. Jsem pěkně ochrápaná, mám za sebou řádnej flám, kterej byl bezva. Včera odpoledne jsem měla chvíli roupy, že bych někam šla, ale T. přiletí až v noci. Tak nás čeká pivko dneska, to se těším.

Pustila jsem se aspoň do úklidu, měla jsem v pokoji pěknej mrdník. A teď se budu už jen poflakovat. A možná psát, uvědomila jsem si, že jsem ty svoje rozepsaný šuplíkovky úplně zazdila a docela mě to mrzí. Chtěla bych sepsat „knížku“ o všech těch mých bláznivých známostech, by mohla bejt sranda. Tak uvidíme.

A teď už k samotným fotenám.

9. 4. 2019

Koncert Ondry Škocha mě trošku znavil, ale bylo to moc super. I tak jsem zvládla zajít odpoledne na nákup a pak jela za A., že si dáme vínečko na vyhlídce. Bylo to príma, akorát foukalo a byla poměrně velká zima. I tak jsme asi do půl desátý debatovali, A. mi vyprávěl co se dělo na chatě, kam jsem (naštěstí) nejela. Pak jsme ještě chvíli pokračovali na zastávce, kde už nám taková zima nebyla. Domů jsem přijela překvapivě brzo, tak mě ještě naši pozvali na víno do obýváku.

Pokračování textu „Týden 15. a 16.“ →

Toto letí… Mám po dovolený a klíďo bych si to zopakovala. I když mi stejně nedali z práce tak úplně pokoj, bylo fajn nemuset celý týden do ní chodit. Ale dneska už zpátky do reality…

26. 3. 2019

Tenhle den se nic moc nedělo. Byla jsem doma, odpočívala, vzpomínala na to, jak jsem před třemi lety skončila doma u F. a pak druhej den jela na Karlštejn. To je taková doba už… A na fotce žlutá svíčka, kterou jsem zapálila za Dana Nekonečnýho. Škoda ho.

Pokračování textu „Týden 13. a 14.“ →

„Udělalas z tý naší party nevětší progres, udělej za minulostí už tu čáru definitivní.“ prohlásil nedávno Do., když jsme degustovali na Strahově a u toho měl v očí něco, co mě donutilo se nad sebou zamyslet. Tak jo. Trochu jsem se do toho ubula a věci se daly do pohybu.

V práci jsem si dupla a sám manažer přišel s tím, že si zasloužím přidat. A ta částka, co se mi zjevila na účtu je slušná, na to, že tu nejsem ani půl roku… I když je v tom pořád ještě nějak binec a nejasnosti. Měla jsem vztah! Trval sice jen asi 3 hodiny, ale dokázal ve mně probudit odhodlání začít s někým nanovo. O dva dny později jsem se definitivně zakoukala do ErHá. A dle jeho pohledu a úsměvu i on do mne. Sehnala jsem konečně padnoucí podprsenku! Je neskutečný pocit ráno odejít do práce a večer z ní přijít a mít prsa pořád na stejnym místě. Za těch 8 let trápení jsem už zapomněla, jak super to je. Mám fotku s IronKapem! Krásnou, dala jsem si ji jako tapetu. Sice jsme na ní vylitý jak vázy, ale ráda na nás koukám. Přišly mi šaty z Ali ne úplně velký velikosti a jsou mi akorát! Ou jé. Fakt jsem počítala s tím, že se do nich nevlezu… A tak dále a tak dále… Wiiiii.

12. 3. 2019

Normálně bych měla volno, ale protože kolegyně vyváděla nedávno nějaký psí kusy, brala si směnu navíc, aby si ty resty dodělala. A protože jsem nechtěla přijít o hodiny, šla jsem si to odpracovat v úterý. Přišlo nám docela dost zboží, samý novinky. Psala jsem kolegovi na centrálu, že potřebuju zalistovat, ochotně mi hned odepsal a prd. Až v pátek jsem zjistila, že mi ten mejl padl do spamu. 😀 Takže jsem poprvý v životě něco nedodělala hned. Cítím se jak rebel. (A taky debil, že jsem se do toho spamu nepodívala.) A v kuřáckym koutku nám udělali novej popelníček. Hehe.

Pokračování textu „Týden 11. a 12.“ →

Tak to vypadalo, že jaro překračuje práh a teda dneska je venku tak hnusně, že jsem ráda, že jsem nemusela vystrčit nos z baráku. Měla jsem mít „rande“, ale dotyčný se naštěstí zapomněl ozvat. Nevadí mi to, uklidila jsem, trochu se poválela, protože mám za sebou nějakej náročnej pracovní víkend… A před sebou mě taky nečeká nic moc, tenhle týden nebudu mít dva dny za sebou v kuse volno a to hlavně proto, že kolegyně vyváděla nějaký psí kusy a brala si směnu navíc, aby to dodělala a já nechci přijít o hodiny.

Ale tak, hlavně že jsme zdravý, žejo.

26. 2. 2019

Náročnej den. Vstávala jsem brzo s jasným cílem – udělat si generální úklid skříní. A tak jsem se slzou v oku vyhodila svou památnou Horsefeathers mikinu, Er. mikinu, růže od něj… a spousty dalších pokladů a krámů. K večeru za mnou přijel Fí. a pomohl mi ten pytel odnést do konťáku. Sbohem, mé milované oblečení. Šli jsme to zapít do hospůdky, kam za náma dorazila i T. Večer to byl fajn, ale protože mě zas vytočila kolegyně a bylo to na mě už zkrátka moc, chvílema jsem trochu nedokázala udržet emoce na uzdě. Ale tak co no, bez emocí by to byla hovno párty.

Pokračování textu „Týden 9. a 10.“ →

A máme tu další díl. Dneska nějak nevím, jak úvod pojmout. Docela dost se rozepisuju v samostatných deníčcích, takže dneska to nechám bez těch zbytečných keců…

12. 2. 2019

Ze zapíjení nejmladšího člena party jsem se vrátila asi v 5 ráno. Mé přiznání reálného návratového času šokovalo především mámu, která mě dle svých slov slyšela přijít mnooohem dřív. Asi nám tam řádí duši. Poměrně mě to znavilo, takže jsem celý den proležela, kolem poledne se prošla se psem. K večeru jsem si jela pro nový brýle a pak jsem se chystala ke kámošovi na film, ale udělalo se mi tak blbě, že jsem se musela vrátit domů. Něčím jsem se asi přiotrávila (dokonce už vím čím), protože žalůdek mě bolel ještě asi 4 dny.

Pokračování textu „Týden 7. a 8.“ →

Párty hard, hardy párt. Mám za sebou zas poměrně dva aktivní týdny. Připadám si jako úplně jiný člověk a pořád pátrám, kde se to ve mně vzalo. Může za to změna práce? Asi jo. Zlehka zlepšuju svůj oblíkací styl, kalhoty jsem vyměnila za šaty, mám čím dál tím víc pestrých veselých kousků, dělám si zas pravidelně nehty a naučila jsem se relaxovat! Což považuju za hrozně důležitý. A hlavně nějak všechno podezřele dobře stíhám a nechápu jak je to možný. Třeba jsem jako kulisu rozkoukala jeden nekonečný seriál a i přesto, že chodím do práce, furt někde trajdám po akcích, doma pracuju na obchůdku, po sto letech jsem začala číst knihy a tak dále, a tak dále, mám od toho začátku roku fakt hodně dílů a nevím jak to dělám 😀

29. 1. 2019

Tak jsem si na vintedu koupila krásný limitovaný Adidi, ale pořád mi nepřicházely. Slečna odesílatelka navíc ztratila podací číslo, takže to mě uvrhlo v pochybnosti. Vypravila jsem se tedy poměrně brzy na poštu – a byly tam! Juchůůů. Pak jsem si zajela pro něco k jídlu a doma se bezostyšně flákala. Naši navíc šli večer do divadla, takže jsme měli se psem takový malý soukromý mejdan. Mejdan, kdy jsem vygruntovala botník a vydrbala celou svou malou sbírku bot. Jen je na prd, že ty Superstary fakt časem žloutnou a je jedno, jakou péči jim dopřejete. Večer jsem si dala s našima ještě vínečko a pak hurá spát, protože jsem před sebou měla 3 pracovní dny. Pokračování textu „Týden 5. a 6.“ →

Opakuju, že se opakuju, ale opravdu mě děsí, jak ten čas děsivě letí. Ale víte co? Já jsem tentokrát ráda. Už se nemohu dočkat, až bude jaro. Chybí mi procházky přírodou, vínečko na Náplavce a pivčo v Riegráčích. Mám v plánu nějaký fajn akce a taky jsem si koupila spousty pěknýho oblečení a těším se, až ho předvedu světu.

Rok začal celkem dobře a pokračuje v podobném duchu. Aneb – zatím jsem stále nepřemýšlela nad sebevraždou! 😀 To by snad zasloužilo šampáňo.

15. 1. 2019

Šla jsem místo kolegyňky do práce. Byla tam trošku nuda, protože z tý protisměny moc lidí neznám. Ale koupila jsem si tuhle boží svíčku! 😀 Taky mi přišla výplata, jsem v balíku. Jinak se nedělo nic moc zajímavýho, doma jsme to patřičně oslavili a hurá spát. Pokračování textu „Týden 3. a 4.“ →

Neuvěřitelné, ale skutečně načínám 7. ročník projektu „co den, to cvak“. Stal se z toho už takový pěkný zvyk a čas od času si ráda tyto články pročítám, protože se mi díky nim vybaví i téměř zapomenuté vzpomínky.

Máme tu nový rok. Ten loňský nestál za moc, ale letošnímu jsem odhodlaná to pořádně natřít. Je pravda, že za celých 20 lednových dní jsem zatím neplánovala sebevraždu, to považuji celkem za úspěch. Předsevzetí jako taková si nedávám, ale moc ráda bych si našla nějaký pěkný byteček (zatím jsem ve fázi rozhlížení se a šetření, a taky čekám, zda mi bude přidáno, sice bych to utáhla i takhle, ale já si ráda dopřávám), za měsíc jdu na oční kvůli novým brýlím, takže je ve hře i ten řidičák. S chlapama je to pořád stejný, napsali jsme si s Er., po nocích si SMSkuju s MR. a do práce se těším kvůli Sekuriťáčkovi. Rozhodně to ale nechávám plynout, nechci nic uspěchat, ale je to milej chlap, kterej mě vždycky rozesměje a poslední dobou se mi začal líbit i fyzicky a strašně moc si přeju, aby mě někam vytáhl na pivko.

Od podzimu jsem shodila asi 7 kilo, změny si začíná všímat už i okolí. Sice si připadám pořád jak velryba, ale kdyby to tímhle tempem pokračovalo, tak v létě bych mohla být kočka. 😀

Plánů mám až až, hlavně překonat lenost, protože mi přijde, že půlku svýho volnýho času zbytečně promrhávám. No, tak uvidíme. A teď už hurá na první letošní díl.

1. 1. 2019

Jak na Novej rok, tak po celej rok. Dělala jsem si před Silvestrem srandu, že budou emoce, že budu vyvádět, jak je všechno na hovno, pak psát Er. sprostý zprávy a tak. 😀 Kupodivu celý večer probíhal úplně v klidu, byla sranda, tancovalo se, zpívalo, pilo. Dobře, kolem pátý došlo i na ty zprávy, ale bylo to až cestou domů a nebyly sprostý. 😀 Doma jsem pak usnula jako zabitá, přecejen, už mi není 15, žejo.  Pokračování textu „Týden 1. a 2.“ →

Když jsem přišla v sobotu před Štědrým dnem do práce, zachvátila mě šílená slabost. Seděla jsem na židli v kanclu a nepřítomně zírala asi 15 minut před sebe. Masakr. Tak jako každý rok. Ani letos jsem tomu vlivem událostí neunikla.  Jak se říká – všechno zlé je k něčemu dobré. I když jsem přišla o všechny krátký týdny, domů jsem se chodila akorát vyspat a těch pár volných dní jsem trávila úklidem a dalšími povinnostmi, mám teď novou kolegyni, která k práci přistupuje zodpovědně a s radostí, zajímá se, respektuje mě a na všem se domlouvá. Navíc se z ní vyklubala fajn baba a kamarádka.

A dneska tu máme první leden. Často mám na Silvestra chmury, dopadá na mě deprese z toho co se všechno pokonilo. Teď to bylo jiný. Vlastně jsem se těšila až tomu 2018, který nebyl zrovna jednoduchý ukážu prostředníček a hupsnu do toho 2019 s optimistickou nadějí. A fakt mě ani na minutu nenapadlo smutnit. Doufám, že se mi všechno, do čeho se po hlavě chystám vrhnout vydaří.

Vám, drazí čtenáři, přeji také jen to nej.

17. 12. 2018

Po náročném víkendu mě čekala opět práce. Jan nečekané, že. Naštěstí jen do 4. Kolegyně zůstávala sama úplně poprvé, přiznám se, že jsem byla z toho poměrně nervózní. A taky byl nezvyk vylézt na ulici a vidět denní světlo!! Neuplynula ani minuta a už pracovní hovor! 😀 Skvělé. Pak mě čekala cesta na Anděl, kde táta udělal rezervačku v restauraci, že prý budeme utužovat rodinné vztahy. Takže se jedlo, pilo. Tequila!!! Po těch pár dnech, kdy jsem byla jen o kafi mě okamžitě začalo bolet břicho. 😀 Paráda. No, doma jsem si klidnej večer moc neužila, furt mi volali z práce, že maj problém a nevědí jak to řešit. Ach nééé.

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“ →