Zuby nehty se bráním totálnímu kolapsu, takže se snažím svůj drahocenný čas trávit hodně po akcích. Jde to těžce. Tyhle dva týdny to ještě šlo, horší byl ten, co následoval, ale nepředbíhejme…

22. 10. 2019

Jestli mi něco chybí, tak jsou to takový ty líný dny. Dřív jsem je praktikovala celkem často, ale co jsem ve vztahu, mám toho času sama pro sebe samozřejmě minimum a raději ho trávím buď někde s Ňufem nebo s kamarádama. A teda abychom nechodili jen po hospodách, poslední dobou se snažím hojně navštěvovat různý akce. A nutno zmínit, že se mi to vcelku daří. V úterý se mi teda po probuzení nechtělo nic, nemohla jsem po Ňufovově odchodu do práce zabrat, tak jsem si pustila Výměnu manželek, která mě zvedla ze židle. Odpoledne jsme se sešli s Fí. a zašli na oběd a pak nás čekalo super vtipný představení Miloše Knora – Než začnu. Bylo to fakt skvělý, Miloš a Karel Hynek jsou moji top baviči a vždycky když je mi ouzko, tak na ně koukám a i když ty scénky znám nazpaměť, pokaždý mě pobaví. Po představení jsme si dali ještě v parku na Míráku vínečko a já pak jela za Ňufem, kterej na mě čekal v Hospůdce. Fantazírovali jsme o tom, kolik budeme mít dětí a bylo to konečně takový uvolněný a fajn, jako dřív.

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“ →

Ještě nedávno jsem se rozvalovala v Riegráčích a na Náplavce, běhala se svým klukem po lesích, stírala ze svého čela pot a nestíhala dokupovat deodoranty, a teď tu sedím ve dvou mikinách a vybírám dárky k Vánocům… Letos mi to nějak nejde, nikdy jsem netrpěla nouzi na nápady, ale letos mám v hlavě pusto a prázdno. Snad ještě něco vymyslím… Přece jen, dávání dárků bylo vždycky to jediný, co mě na Vánocích bavilo.

8. 10. 2019

Úterý jsem měla trochu akčnější, protože jsem u Ňufa neměla nic vhodného na sebe, musela jsem jet k našim, kde jsem se ohákla do slušnýho a společně jsme vyrazili do divadla na představení Holky z kalendáře. Představení se mi líbilo. Po tom jsem jela za Ňufem, psal mi, že ho skolila nějaká teplota a je mu blbě. Bál se, aby to na mě neprskl, ale nějak jsem neměla srdce ho v tom nechat samotnýho. I když, co si budeme povídat, taková rýmička je nemoc zlá jen pro chlapy, že.

Pokračování textu „Týden 41. a 42.“ →

Dnes jsem plně odhodlaná článek sepsat a vydat. Žádný nekonečný editování… Už takhle jsem zazdila „deníček“. Mám teda skoro vše chybějící rozepsáno, jen jsem ho chtěla okořenit o nějaké fotografie z cest a je pravda, že když už jsem doma – a to doma je momentálně prakticky výhradně u Ňufa, tak na to kašlu. No a v práci, kde si občas vyhraním čas, zas nemám ty fotky…

Jsem smutná a rezignovaná. Kolegyně si se mnou dál vytírá prdel a tak jsem si řekla, že se dneska nebudu moc dřít a budu si hledět svýho. Proč já bych měla makat i za ni a ona tu měla pohodu klídek? Psala jsem manažerovi, že toho mám dost, ať ji vyrazej a nebo mě pustěj na dohodu, že tu odmítám dál ze sebe dělat dementa. Tak jsem zvědavá. Mám jich všech plný zuby, jeden lempl vedle druhýho. No tak snad mezi ně dneska zapadnu…

24. 9. 2019

Stává se ze mě puťka domácí. Takže jakmile se za Ňufem zavřely dveře, trochu jsem si teda ještě pospala a pak se vrhla do práce. Byla jsem děsivě líná, ale slíbila jsem nakládaný cukety, tak jsem nakládala. Celkově mi bylo nějak šoufl, a to mě večer čekala návštěva koncertu Schodiště. Vůbec se mi tam nechtělo. Fí., který měl den před státnicemi, se rozhodl jít s náma, aby se trochu odreagoval, takže jsme se kolem osmé sešli ve Vagonu. Psala mi kolegyně, že během mý nepřítomnosti nestihla všechnu práci a jestli by za mě mohla vzít teda ještě středu. I když mě nasrala, ten fakt, že se nemusím ovládat a ještě budu mít den volna navíc mě opravdu potěšil. A nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme šli. Koncert byl moc fajn, zatancovali jsme si, zazpívali, vypilo se nějaký to pivčo a bylo to zkrátka príma.

Pokračování textu „Týden 39. a 40.“ →

Léto skončilo. Dneska, kdy článek píši, je říjen. Zrovna včera jsem už házela do košíku první vánoční dárky. Nevím, jak se cítím. Je tolik věcí, co mě trápí, ale zároveň se prolínají s pocitem absolutního štěstí. Štve mě práce. Hlavně tedy kolegyně, která se poslední měsíc a půl chová jak totální kráva a na všechno kašle. A já jsem blbá, takže jdu a práci za ni udělám, protože se na ten bordel nemůžu koukat. Řešíme to s manažerem a čeká nás důležitá schůzka, kde se budou muset nastolit přísný pravidla.

Nezvládám to prostředí, haranti od rána do večera vřeští, bolí mě z nich hlava, nedokážu se soustředit, se zákazníky se musíme přeřvávat. Doufala jsem, že mám smlouvu jen na rok, ale jak se ukázalo, trvá až do konce února a já fakt nevím, jestli to tu skoro půl rok ještě vydržím. No a tak kvůli tomu neustále brečím a jsem v nervech, což má negativní dopad na můj vztah s Ňufem, kterýho miluju čím dál tím víc a neumím si představit, že by to mělo někdy skončit. Ke konci to nespěje, naopak, po pár konfrontacích je všechno zalitý sluncem, až na jeden malej detail. V pátek mi oznámil, že se příští rok možná bude muset pracovně odstěhovat mimo republiku…

10. 9. 2019

Ráno začalo na hovno. Vlastně to byla zatím naše největší hádka. Ňuf má takovou blbou vlastnost, vstává do práce 2 hodiny. Nejdřív tak hodinu vytípává budíka, pak se chce milovat, nebo drbat záda, pak se sprchuje, žehlí, zpívá si a u toho si chce povídat. Vše jsem tiše přecházela, ale ve chvíli, kdy jsem se rezignovaně zvedla, že si sednu k notebooku a počkám až vypadne, se mě zeptal proč nespinkám. Tak jsem bouchla, že v tomhle se fakt spát nedá a začali jsme se hádat. To napětí mezi náma pak trvalo až do pátku. No, po tom, co práskl troubou tak, že z ní vylítla kontrolka a vyměnili jsme si pár názorů, odešel do práce. Já ještě chvíli spala, pak si udělala procházku, nakoupila, navařila, uklidila a vyčkávala. Jako bylo to chvílema až směšný, nejdřív jsme se normálně pozdravili pusou na přivítanou a pak jsme měli tichou domácnost. No a když konečně dotrucoval, povyprávěla jsem mu o svém byznys plánu. Je to první člověk, kterýmu jsem všechno ukázala. A byl nadšenej.

Pokračování textu „Týden 37. a 38.“ →

Pokračujeme v krasojízdě. Asi nemám ve vínku být šťastná 100% ve všem. Takže jak moc se mi daří v životě osobním, tak moc mě sere život pracovní. Nechápu myšlenkový pochody vedení, leze mi na nervy hluk, který vychází z atrakce, kterou máme před krámem – od začátku se tu dušovali, že se to zbourá. Tak jasně… Takže nevím. Fakt nevím. A dost mě to deptá. Dávám si dohromady plusy a mínusy týhle práce a je to takový vyrovnaný. I když jak mi psala Šaff., zdraví mám jen jedno. Je pravda, že se mi dost z toho řevu zhoršil sluch a jak jsem na nervy, trpím neustálými žaludečními potíži a to není pěkný. No, tak uvidíme, blbý je, že mi smlouva končí za necelý dva měsíce, takže nemám zas tolik času…

13. 8. 2019

Tak jsem lehce propadala depresi. Spala jsem doma u našich, ráno jsem si konečně stihla trochu uklidit, dojíst si tam nějaký zbytky v lednici. Pak se mi udělalo zas šíleně zle, takže jsem odchod do práce oddalovala co nejvíc. Nechtělo se mi tam. Chtěla bych si udělat třeba nehty! Nebo se válet u televize, cokoli co nesouvisí s prací! Smůla. Někdy po jedný jsem byla už na krámě a dodělávaly jsme s kolegyní ten masakr. Musím říct, jak byla ze začátku tele, tak teď je fakt dobrá. Aneb trpělivost růže přináší. Pak jsem jela za Ňufem, byl divnej, ale podle toho jak se choval, jsem si myslela, že je jen unavenej z práce. Uvařil večeři, masíroval mi nohy, ukazoval mi byty co našel. Já koukala s vínečkem na Kriminálka Anděl. No ale byl furt takovej divnej a pak z něj vylezlo, že jsem se ho den předtím dotkla, já to přisuzuju jazykový bariéře, on si stál za svým. Tak mě to nasralo a šla jsem trucovat na okno. Ruply mi nervy, takže když se ptal co se děje, vybalila jsem na něj úplně všechno. Celkem to ale pročistilo vzduch a myslím, že mě pochopil a konečně ví, jak jsem to myslela.

Pokračování textu „Týden 33. a 34.“ →

Už aby člověk snad začal přemýšlet, co komu koupí k Vánocům… Děsně to letí. Mám teď chvilku, kdy jsem rezignovala. V práci se zbláznili. Nejdřív jsme se tu celý léto kopaly do zadku, teď si vzpomněli, že začíná školní rok a navážej nám sem děsný kupy zboží a počítají s tím, že tu s kolegyní budeme snad každý den. Ale jako my taky máme nějaký osobní život. Naštěstí ve dvou se to líp táhne žejo, takže nám ty společný odpoledne zas tolik nevadí, ale stejně to člověka lehce omezuje a kazí mu to plány.

Udělala jsem teď dost práce. Moc mi to nejde, už dvakrát jsem na zem hodila plnej energiťák, nedá se tu hnout a jsem lehce apatická. Tak jsem si udělala pauzu na blogování. I když nevím, kdy mi ji kdo přeruší a kdy se mi povede díl vydat… Po týdnu stále není vydáno… Jojo, je to nějaká náročný. Ale to neva, ono se to zmákne. A taky se na to pravděpodobně asi vyseru.

30. 7. 2019

Další den volna jsem se rozhodla strávit s kamarádkou ze základky. Viděly jsme se krátce na Schodišti, ale tam jsme toho moc nestihly zdrbnout. Nejdřív jsme zašly na menší oběd, potom k ní do kanclu, kde mě seznámila s kolegou, kterej šampáněm málem vystřelil zářivku a pak když už nebylo venku ošklivo jsme jely na Náplavku. Bylo to príma. Cestou domů jsem se zastavila v Hospůdce, kde Ňuf pečlivě sledoval fotbal. Pila jsem si tam tiše víno, vyřizovala korespondenci a zařídila nám alespoň víkendovou dovču. Pokračování textu „Týden 31. a 32.“ →

Je to masakr. Vedení si uvědomilo, že za chvíli začíná školní rok, takže místo proflákanýho srpna, který mě čekal, jsem skoro denně v práci. A po večerech se věnuji spíš svému chlapci, než blogu. A tak sepisuju Projekt zas pěkně zpětně… Muhehe.

Vzpomínám na jednu holku, co mě zaškolovala loni v práci. Vyprávěla mi, jak poznala chlapa a po měsíci se už spolu sestěhovávali. Že prostě cítila, že „to“ je to „ono“. Přišlo mi to na jednu stranu hrozně bizarní, ale někde v koutku duše jsem si říkala, jak je to naprosto skvělý a že bych taky něco takovýho chtěla… A teď to skoro mám. Sice spolu nebydlíme, ale u našich bývám už zřídka, plánujeme spousty věcí a všechno tak přirozeně plyne. Mám ho každý den radši. A to i přesto, že jsme už odhodili masky, on mi sem tam leze na nervy a já po něm občas štěkám jako pejsek.

Jinak vše při starém, v práci to stojí za pendrek, kolegyně už zkusila zajít na nějaký pohovory, že by dala výpověď, já čekám co teda (ne)bude, jsem nasraná, protože mi nejenom stále nepřišly peníze za ty 2 dny blbý dubnový dovolený, ale ještě mě náš manažer celý marodění naháněl jak blbej a poprvý v životě mi nedal odměny! Beru si to osobně… Ale nerozčiluju se, jsem silná sebevědomá žena… Jen tu všechny asi už pošlu do prdele a krám vyhodím do povětří.

16. 7. 2019

Zpátky do reality. Strašně jsem se bála toho, co mě po těch dvou týdnech v práci čeká. No pár věcí mě naštvalo, ale čekala jsem to o dost horší. Ale protože jsem byla prakticky „záskok“ udělala jsem jen to potřebné a zbytek práce si rozvrhla na další dva dny. Co si budeme povídat, takhle demotivovaně jsem si dlouho nepřipadala. Po práci jsem jela domů, cestou od busu zavolala babičce a doma si sedla na chvíli s našima na pár slov v obýváku. 

Pokračování textu „Týden 29. a 30.“ →

Tak moc jsem prahla po volnu, až jsem lehla s angínou. Naštěstí zázračná ATB zabrala, tak jsem se omezovala jen pár prvních dní a pak si užila celkem dobrou „dovolenou“ plnou zážitků a lásky, muheheeee. Každý den děkuju vesmíru, že mi konečně tu objednávku poslal. Můj kluk má všechno, na co jsem kdy pomyslela, že by se mi u partnera líbilo. A to i ty horší vlastnosti, abych mu zas jen nelichotila. Ne, je to príma a jsem ráda že jsme se našli…

Aby byl život v rovnováze, tak v práci to momentálně nestojí za moc, manažerovi nějak přeskočilo a začal dost prudit, firma mi dluží i nějaký peníze, slíbené zvýšení platu se taky nekoná, tak já nevím. Mám to tu moc ráda, je to takový moje vymazlený mimino, za ten necelý rok jsem se hodně zas naučila, ale říkám si, jestli to mám zapotřebí. S kolegyní tedy každou chvíli „podáváme“ výpověď, ale zas jako nechceme to vzdávat bez boje… Uvidíme. Smlouva mi končí v říjnu, třeba se do tý doby situace vylepší nebo objeví nějaká nová životní výzva. Ani nevíte jak mě sere, že nechci furt děti. Bych šla na mateřskou a bylo by vymalováno… 

2. 7. 2019

Bylo mi trochu smutno, přecejen, měla jsem dost plánu, protože chlapec tu měl prcka a jeli spolu kempovat a já se chtěla sejít se starými známými, který jsem dlouho neviděla. Takhle jsem měla dost smolíka, ale co se dá dělat. Tak jsem se zas aspoň mohla beztrestně válet v posteli, čumět na televizi a číst si knížky. A to se dělá nejlíp, když máte pořádnýho obranáře, že.

Pokračování textu „Týden 27. a 28.“ →

Jsem ten svůj „blogísek“ lehce zazdila. Nějak si ten čas neumím zorganizovat, žel, nenadělám nic a je mi to celkem i fuk.

Život často nebývá fér. Nedávno jsem Ňufíkovi vyprávěla něco málo z mý minulosti. Koukal a pak uznale prohlásil, že jsem silná osobnost, když jsem to všechno přežila aniž by to na mě nechalo nějaký následky. Všechny ty sračky a mrdky za to ale stály, protože jsem teď tam, kde jsem. Muhehe a teď jsem tam, kde jsem a asi to nemůže bejt lepší.

Je hodně věcí, který mě furt serou, bratr nás zas podělal, což nesu dost těžce, protože jsem ho považovala za nejlepšího kamaráda a nějak nevím, jak se k celý situaci postavit, jsem dost nevyspalá a mám nějaký problémy se zádama, v práci to stojí za vyliž prdel, ale jinak jsem asi nejspokojenější, co jsem kdy byla.

18. 6. 2019

Úterý bylo fajn. V práci hezky volno, takže jsem se doma povalovala a dělala kulový, muhehe, akorát s Bibinkou jsem zašla na procházku a večer jsem vyrazila s T. do hospody na víno. Číšník to do nás celkem lil, T. chytla slinu snad větší než já, tak jsme domů přišly skoro až o půlnoci. Ale bylo to príma, taky občas potřebuju pořešit nějaký ty holčičí záležitosti. No a tentokrát se řešily samé veselé věci, což je příjemná změna.

Pokračování textu „Týden 25. a 26.“ →