Výstižný úvod k poslednímu měsíci roku 2019 jsem sepsala v díle předchozím. Je pravda, že tenhle rok nebyl vůbec špatný. Jo, nic není 100%, takže jsem v jistých věcech přišla o iluze, člověka, kterej si hrál na kamarádku a trochu si porouchala zdraví. Nevzdávám se, protože mám ráda magická čísla, věřím, že ten rok 2020 bude prima.

Mám kolem sebe kamarády, na který se můžu spolehnout, Ňufa, kterej i když zlobí, tak je mi oporou a nějak nevím, co bych si bez něj počla. No a takhle to bylo ty poslední 2 týdny. A jen tak mimochodem, tohle byl 7. ročník Projektu! Šampaňské pro všecky!

17. 12. 2019

A opět hurá na trhy. Tentokrát s bráchou. Chtěli jsme ještě doladit pár věcí na Vánoce, dokoupit poslední dárečky, dát si něco na zub a taky si užít taky po dlouhý době sourozenecký odpoledne. A vydařilo se. Dokonce jsme zašli i do kostela, já sehnala další 2 zvířecí ozdůbky na stromek, potkala jsem Šaff., což nás pobavilo, protože ta Praha je fakt malá. Doma jsme se sešli s Ňufem prakticky současně. Tomu se nechtělo být doma, tak jsme na chviličku zaběhli do Hospůdky. 

Pokračování textu „Týden 51. a 52.“ →

Jsem se na to jednoduše vybodla. Neříkám, že mě blog už nebaví, to bych lhala, ale co žiju spíš ten reálnej život, mám na něj o mnoho míň času.

Momentálně je už rok 2020, dlužím si dva poslední díly Projektu, nějakej ten deníček a bilanci, jakej byl ten rok předchozí. Tak se do toho postupně pouštím.

Prosinec byl celkem jízda. Stalo se to, čeho jsem se tak bála a čemu jsem se zuby nehty bránila. Nechodím do práce. Už měsíc. A nejhorší je, že mi to tak vyhovuje a nehodlám se tam vracet. Začala jsem chodit na terapie. Obarvila jsem se na zrzavo. Dali jsme se na sport. Ňuf se šel dobrovolně představit mým rodičům. Bydlíme spolu a asi to tak už zůstane. Aneb samý závažný věci.

Ale tak hezky postupně, že.

3. 12. 2019

Tak jsem se ráno ještě za hluboké tmy sebrala a jela za svou doktorkou. Ona je hodná, vždycky vyjde člověku vstříc a snaží se fakt pomoct. Ale připadala jsem si jako looser, jako simulant. Vždyť mi nic není… Co když se tam budu smát a neuvěří mi, že mě ta práce fakt ničí? No, nakonec se to vyřešilo samo, hned jak jsem vlezla do ordinace, začala jsem se třást jak čivava, brečet a bylo vyřešeno. Při pohledu na ekzém, kterej se ne a ne lepšit se poměrně vyděsila. Ha, prázdniny začínají! 

Pokračování textu „Týden 49. a 50.“ →

Stojí to za vyliž prdel.

V práci víc a víc na hovno, další psychickej kolaps, vyděšenej Ňuf, co chce udělat krok zpět. A neschopná K., co by si nejraději hodila mašli a nemá na to koule. Kurva drát.

A teď po měsíci je zas vše úplně jinak. Žiju. Nedělám nic. S Ňufem se jeden den škorpíme, další neskonale milujeme. Vlastně je vše v rovnováze. A to je v pořádku.

19. 11. 2019

Volný den. Komplet. Ňuf odjel do práce, já byla doma, pak jsem šla k babičce, která mi popřála k svátku. Tam jsem poseděla asi do šesti, pak jsem musela jít dělat klíčníka. Mistr odjel za kámošem, tak jsem měla pré. Resp. uklízecí večer. Když jsem měla hotovo, hodila jsem si sprchu, otevřela vínko a koukala na televizi. Vlastně jsem si poprvý u něj připadala fakt jak doma, každej máme vlastní program, ale víme, že se sejdeme večer a budeme usínat vedle sebe. Na fotce ubrus, kterej jsem si škudlila až jednou budu ve „vlastním“. Bohužel, díky traumatům z dětství to byla první věc, kterou neocenil. Tak je ubrus v šuplíku. Pokračování textu „Týden 47. a 48.“ →

Psychicky labilní jsem od mala a jak je na mě vyvíjenej nějakej nepřiměřenej tlak, kdy si připadám ukřivděná, nemá to dobrý následky. A i když jsem si předchozí dva týdny fakt užila, velmi brzy se to mělo všechno změnit.

A v prdeli jsem stále.

5. 11. 2019

Moc jsem toho nenaspala, ale bylo nutný se vyhrabat, protože mě čekal další nabitý den. Tentokrát jsem se sešla po sto letech s kamarádkou a zašly jsme na výstavu umění – do Villy Pelle na Lukáše Musila. Některý ty jeho čmáranice nechápu, ale pár věcí se mi tam líbilo moc, takže jsme zas o zážitek bohatší. Po výstavě jsme ještě zašly na čaj do místní kavárny a pak už mě čekala cesta k našim, kde jsem si vyzvedla balíček na poště a doma pak musela referovat, co mi všechno prozradil v noci brácha. Už mi to lezlo fakt na nervy a snažila jsem se hovor stočit jinam, ale bylo to marný. Ještě že jsem se moc nezdržela, v šest jsem měla sraz s A. Prošli jsme se na jedno pěkný místo a protože jsme se taky neviděli několik týdnů, měli jsme si hodně co vyprávět. Akorát nám byla pekelná zima a já furt nebyla úplně v cajku, tak jsme to v deset zabalili. Doma jsem Ňufovi nadšeně předváděla dárek k Vánocům, který jsem objednala Juniorovi.

Pokračování textu „Týden 45. a 46.“ →

Zuby nehty se bráním totálnímu kolapsu, takže se snažím svůj drahocenný čas trávit hodně po akcích. Jde to těžce. Tyhle dva týdny to ještě šlo, horší byl ten, co následoval, ale nepředbíhejme…

22. 10. 2019

Jestli mi něco chybí, tak jsou to takový ty líný dny. Dřív jsem je praktikovala celkem často, ale co jsem ve vztahu, mám toho času sama pro sebe samozřejmě minimum a raději ho trávím buď někde s Ňufem nebo s kamarádama. A teda abychom nechodili jen po hospodách, poslední dobou se snažím hojně navštěvovat různý akce. A nutno zmínit, že se mi to vcelku daří. V úterý se mi teda po probuzení nechtělo nic, nemohla jsem po Ňufovově odchodu do práce zabrat, tak jsem si pustila Výměnu manželek, která mě zvedla ze židle. Odpoledne jsme se sešli s Fí. a zašli na oběd a pak nás čekalo super vtipný představení Miloše Knora – Než začnu. Bylo to fakt skvělý, Miloš a Karel Hynek jsou moji top baviči a vždycky když je mi ouzko, tak na ně koukám a i když ty scénky znám nazpaměť, pokaždý mě pobaví. Po představení jsme si dali ještě v parku na Míráku vínečko a já pak jela za Ňufem, kterej na mě čekal v Hospůdce. Fantazírovali jsme o tom, kolik budeme mít dětí a bylo to konečně takový uvolněný a fajn, jako dřív.

Pokračování textu „Týden 43. a 44.“ →

Ještě nedávno jsem se rozvalovala v Riegráčích a na Náplavce, běhala se svým klukem po lesích, stírala ze svého čela pot a nestíhala dokupovat deodoranty, a teď tu sedím ve dvou mikinách a vybírám dárky k Vánocům… Letos mi to nějak nejde, nikdy jsem netrpěla nouzi na nápady, ale letos mám v hlavě pusto a prázdno. Snad ještě něco vymyslím… Přece jen, dávání dárků bylo vždycky to jediný, co mě na Vánocích bavilo.

8. 10. 2019

Úterý jsem měla trochu akčnější, protože jsem u Ňufa neměla nic vhodného na sebe, musela jsem jet k našim, kde jsem se ohákla do slušnýho a společně jsme vyrazili do divadla na představení Holky z kalendáře. Představení se mi líbilo. Po tom jsem jela za Ňufem, psal mi, že ho skolila nějaká teplota a je mu blbě. Bál se, aby to na mě neprskl, ale nějak jsem neměla srdce ho v tom nechat samotnýho. I když, co si budeme povídat, taková rýmička je nemoc zlá jen pro chlapy, že.

Pokračování textu „Týden 41. a 42.“ →

Dnes jsem plně odhodlaná článek sepsat a vydat. Žádný nekonečný editování… Už takhle jsem zazdila „deníček“. Mám teda skoro vše chybějící rozepsáno, jen jsem ho chtěla okořenit o nějaké fotografie z cest a je pravda, že když už jsem doma – a to doma je momentálně prakticky výhradně u Ňufa, tak na to kašlu. No a v práci, kde si občas vyhraním čas, zas nemám ty fotky…

Jsem smutná a rezignovaná. Kolegyně si se mnou dál vytírá prdel a tak jsem si řekla, že se dneska nebudu moc dřít a budu si hledět svýho. Proč já bych měla makat i za ni a ona tu měla pohodu klídek? Psala jsem manažerovi, že toho mám dost, ať ji vyrazej a nebo mě pustěj na dohodu, že tu odmítám dál ze sebe dělat dementa. Tak jsem zvědavá. Mám jich všech plný zuby, jeden lempl vedle druhýho. No tak snad mezi ně dneska zapadnu…

24. 9. 2019

Stává se ze mě puťka domácí. Takže jakmile se za Ňufem zavřely dveře, trochu jsem si teda ještě pospala a pak se vrhla do práce. Byla jsem děsivě líná, ale slíbila jsem nakládaný cukety, tak jsem nakládala. Celkově mi bylo nějak šoufl, a to mě večer čekala návštěva koncertu Schodiště. Vůbec se mi tam nechtělo. Fí., který měl den před státnicemi, se rozhodl jít s náma, aby se trochu odreagoval, takže jsme se kolem osmé sešli ve Vagonu. Psala mi kolegyně, že během mý nepřítomnosti nestihla všechnu práci a jestli by za mě mohla vzít teda ještě středu. I když mě nasrala, ten fakt, že se nemusím ovládat a ještě budu mít den volna navíc mě opravdu potěšil. A nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme šli. Koncert byl moc fajn, zatancovali jsme si, zazpívali, vypilo se nějaký to pivčo a bylo to zkrátka príma.

Pokračování textu „Týden 39. a 40.“ →

Léto skončilo. Dneska, kdy článek píši, je říjen. Zrovna včera jsem už házela do košíku první vánoční dárky. Nevím, jak se cítím. Je tolik věcí, co mě trápí, ale zároveň se prolínají s pocitem absolutního štěstí. Štve mě práce. Hlavně tedy kolegyně, která se poslední měsíc a půl chová jak totální kráva a na všechno kašle. A já jsem blbá, takže jdu a práci za ni udělám, protože se na ten bordel nemůžu koukat. Řešíme to s manažerem a čeká nás důležitá schůzka, kde se budou muset nastolit přísný pravidla.

Nezvládám to prostředí, haranti od rána do večera vřeští, bolí mě z nich hlava, nedokážu se soustředit, se zákazníky se musíme přeřvávat. Doufala jsem, že mám smlouvu jen na rok, ale jak se ukázalo, trvá až do konce února a já fakt nevím, jestli to tu skoro půl rok ještě vydržím. No a tak kvůli tomu neustále brečím a jsem v nervech, což má negativní dopad na můj vztah s Ňufem, kterýho miluju čím dál tím víc a neumím si představit, že by to mělo někdy skončit. Ke konci to nespěje, naopak, po pár konfrontacích je všechno zalitý sluncem, až na jeden malej detail. V pátek mi oznámil, že se příští rok možná bude muset pracovně odstěhovat mimo republiku…

10. 9. 2019

Ráno začalo na hovno. Vlastně to byla zatím naše největší hádka. Ňuf má takovou blbou vlastnost, vstává do práce 2 hodiny. Nejdřív tak hodinu vytípává budíka, pak se chce milovat, nebo drbat záda, pak se sprchuje, žehlí, zpívá si a u toho si chce povídat. Vše jsem tiše přecházela, ale ve chvíli, kdy jsem se rezignovaně zvedla, že si sednu k notebooku a počkám až vypadne, se mě zeptal proč nespinkám. Tak jsem bouchla, že v tomhle se fakt spát nedá a začali jsme se hádat. To napětí mezi náma pak trvalo až do pátku. No, po tom, co práskl troubou tak, že z ní vylítla kontrolka a vyměnili jsme si pár názorů, odešel do práce. Já ještě chvíli spala, pak si udělala procházku, nakoupila, navařila, uklidila a vyčkávala. Jako bylo to chvílema až směšný, nejdřív jsme se normálně pozdravili pusou na přivítanou a pak jsme měli tichou domácnost. No a když konečně dotrucoval, povyprávěla jsem mu o svém byznys plánu. Je to první člověk, kterýmu jsem všechno ukázala. A byl nadšenej.

Pokračování textu „Týden 37. a 38.“ →

Pokračujeme v krasojízdě. Asi nemám ve vínku být šťastná 100% ve všem. Takže jak moc se mi daří v životě osobním, tak moc mě sere život pracovní. Nechápu myšlenkový pochody vedení, leze mi na nervy hluk, který vychází z atrakce, kterou máme před krámem – od začátku se tu dušovali, že se to zbourá. Tak jasně… Takže nevím. Fakt nevím. A dost mě to deptá. Dávám si dohromady plusy a mínusy týhle práce a je to takový vyrovnaný. I když jak mi psala Šaff., zdraví mám jen jedno. Je pravda, že se mi dost z toho řevu zhoršil sluch a jak jsem na nervy, trpím neustálými žaludečními potíži a to není pěkný. No, tak uvidíme, blbý je, že mi smlouva končí za necelý dva měsíce, takže nemám zas tolik času…

13. 8. 2019

Tak jsem lehce propadala depresi. Spala jsem doma u našich, ráno jsem si konečně stihla trochu uklidit, dojíst si tam nějaký zbytky v lednici. Pak se mi udělalo zas šíleně zle, takže jsem odchod do práce oddalovala co nejvíc. Nechtělo se mi tam. Chtěla bych si udělat třeba nehty! Nebo se válet u televize, cokoli co nesouvisí s prací! Smůla. Někdy po jedný jsem byla už na krámě a dodělávaly jsme s kolegyní ten masakr. Musím říct, jak byla ze začátku tele, tak teď je fakt dobrá. Aneb trpělivost růže přináší. Pak jsem jela za Ňufem, byl divnej, ale podle toho jak se choval, jsem si myslela, že je jen unavenej z práce. Uvařil večeři, masíroval mi nohy, ukazoval mi byty co našel. Já koukala s vínečkem na Kriminálka Anděl. No ale byl furt takovej divnej a pak z něj vylezlo, že jsem se ho den předtím dotkla, já to přisuzuju jazykový bariéře, on si stál za svým. Tak mě to nasralo a šla jsem trucovat na okno. Ruply mi nervy, takže když se ptal co se děje, vybalila jsem na něj úplně všechno. Celkem to ale pročistilo vzduch a myslím, že mě pochopil a konečně ví, jak jsem to myslela.

Pokračování textu „Týden 33. a 34.“ →