Týden 33. a 34.

Pokračujeme v krasojízdě. Asi nemám ve vínku být šťastná 100% ve všem. Takže jak moc se mi daří v životě osobním, tak moc mě sere život pracovní. Nechápu myšlenkový pochody vedení, leze mi na nervy hluk, který vychází z atrakce, kterou máme před krámem – od začátku se tu dušovali, že se to zbourá. Tak jasně… Takže nevím. Fakt nevím. A dost mě to deptá. Dávám si dohromady plusy a mínusy týhle práce a je to takový vyrovnaný. I když jak mi psala Šaff., zdraví mám jen jedno. Je pravda, že se mi dost z toho řevu zhoršil sluch a jak jsem na nervy, trpím neustálými žaludečními potíži a to není pěkný. No, tak uvidíme, blbý je, že mi smlouva končí za necelý dva měsíce, takže nemám zas tolik času…

13. 8. 2019

Tak jsem lehce propadala depresi. Spala jsem doma u našich, ráno jsem si konečně stihla trochu uklidit, dojíst si tam nějaký zbytky v lednici. Pak se mi udělalo zas šíleně zle, takže jsem odchod do práce oddalovala co nejvíc. Nechtělo se mi tam. Chtěla bych si udělat třeba nehty! Nebo se válet u televize, cokoli co nesouvisí s prací! Smůla. Někdy po jedný jsem byla už na krámě a dodělávaly jsme s kolegyní ten masakr. Musím říct, jak byla ze začátku tele, tak teď je fakt dobrá. Aneb trpělivost růže přináší. Pak jsem jela za Ňufem, byl divnej, ale podle toho jak se choval, jsem si myslela, že je jen unavenej z práce. Uvařil večeři, masíroval mi nohy, ukazoval mi byty co našel. Já koukala s vínečkem na Kriminálka Anděl. No ale byl furt takovej divnej a pak z něj vylezlo, že jsem se ho den předtím dotkla, já to přisuzuju jazykový bariéře, on si stál za svým. Tak mě to nasralo a šla jsem trucovat na okno. Ruply mi nervy, takže když se ptal co se děje, vybalila jsem na něj úplně všechno. Celkem to ale pročistilo vzduch a myslím, že mě pochopil a konečně ví, jak jsem to myslela.

Pokračování textu „Týden 33. a 34.“

Týden 31. a 32.

Už aby člověk snad začal přemýšlet, co komu koupí k Vánocům… Děsně to letí. Mám teď chvilku, kdy jsem rezignovala. V práci se zbláznili. Nejdřív jsme se tu celý léto kopaly do zadku, teď si vzpomněli, že začíná školní rok a navážej nám sem děsný kupy zboží a počítají s tím, že tu s kolegyní budeme snad každý den. Ale jako my taky máme nějaký osobní život. Naštěstí ve dvou se to líp táhne žejo, takže nám ty společný odpoledne zas tolik nevadí, ale stejně to člověka lehce omezuje a kazí mu to plány.

Udělala jsem teď dost práce. Moc mi to nejde, už dvakrát jsem na zem hodila plnej energiťák, nedá se tu hnout a jsem lehce apatická. Tak jsem si udělala pauzu na blogování. I když nevím, kdy mi ji kdo přeruší a kdy se mi povede díl vydat… Po týdnu stále není vydáno… Jojo, je to nějaká náročný. Ale to neva, ono se to zmákne. A taky se na to pravděpodobně asi vyseru.

30. 7. 2019

Další den volna jsem se rozhodla strávit s kamarádkou ze základky. Viděly jsme se krátce na Schodišti, ale tam jsme toho moc nestihly zdrbnout. Nejdřív jsme zašly na menší oběd, potom k ní do kanclu, kde mě seznámila s kolegou, kterej šampáněm málem vystřelil zářivku a pak když už nebylo venku ošklivo jsme jely na Náplavku. Bylo to príma. Cestou domů jsem se zastavila v Hospůdce, kde Ňuf pečlivě sledoval fotbal. Pila jsem si tam tiše víno, vyřizovala korespondenci a zařídila nám alespoň víkendovou dovču. Pokračování textu „Týden 31. a 32.“

Týden 29. a 30.

Je to masakr. Vedení si uvědomilo, že za chvíli začíná školní rok, takže místo proflákanýho srpna, který mě čekal, jsem skoro denně v práci. A po večerech se věnuji spíš svému chlapci, než blogu. A tak sepisuju Projekt zas pěkně zpětně… Muhehe.

Vzpomínám na jednu holku, co mě zaškolovala loni v práci. Vyprávěla mi, jak poznala chlapa a po měsíci se už spolu sestěhovávali. Že prostě cítila, že „to“ je to „ono“. Přišlo mi to na jednu stranu hrozně bizarní, ale někde v koutku duše jsem si říkala, jak je to naprosto skvělý a že bych taky něco takovýho chtěla… A teď to skoro mám. Sice spolu nebydlíme, ale u našich bývám už zřídka, plánujeme spousty věcí a všechno tak přirozeně plyne. Mám ho každý den radši. A to i přesto, že jsme už odhodili masky, on mi sem tam leze na nervy a já po něm občas štěkám jako pejsek.

Jinak vše při starém, v práci to stojí za pendrek, kolegyně už zkusila zajít na nějaký pohovory, že by dala výpověď, já čekám co teda (ne)bude, jsem nasraná, protože mi nejenom stále nepřišly peníze za ty 2 dny blbý dubnový dovolený, ale ještě mě náš manažer celý marodění naháněl jak blbej a poprvý v životě mi nedal odměny! Beru si to osobně… Ale nerozčiluju se, jsem silná sebevědomá žena… Jen tu všechny asi už pošlu do prdele a krám vyhodím do povětří.

16. 7. 2019

Zpátky do reality. Strašně jsem se bála toho, co mě po těch dvou týdnech v práci čeká. No pár věcí mě naštvalo, ale čekala jsem to o dost horší. Ale protože jsem byla prakticky „záskok“ udělala jsem jen to potřebné a zbytek práce si rozvrhla na další dva dny. Co si budeme povídat, takhle demotivovaně jsem si dlouho nepřipadala. Po práci jsem jela domů, cestou od busu zavolala babičce a doma si sedla na chvíli s našima na pár slov v obýváku. 

Pokračování textu „Týden 29. a 30.“

Týden 27. a 28.

Tak moc jsem prahla po volnu, až jsem lehla s angínou. Naštěstí zázračná ATB zabrala, tak jsem se omezovala jen pár prvních dní a pak si užila celkem dobrou „dovolenou“ plnou zážitků a lásky, muheheeee. Každý den děkuju vesmíru, že mi konečně tu objednávku poslal. Můj kluk má všechno, na co jsem kdy pomyslela, že by se mi u partnera líbilo. A to i ty horší vlastnosti, abych mu zas jen nelichotila. Ne, je to príma a jsem ráda že jsme se našli…

Aby byl život v rovnováze, tak v práci to momentálně nestojí za moc, manažerovi nějak přeskočilo a začal dost prudit, firma mi dluží i nějaký peníze, slíbené zvýšení platu se taky nekoná, tak já nevím. Mám to tu moc ráda, je to takový moje vymazlený mimino, za ten necelý rok jsem se hodně zas naučila, ale říkám si, jestli to mám zapotřebí. S kolegyní tedy každou chvíli „podáváme“ výpověď, ale zas jako nechceme to vzdávat bez boje… Uvidíme. Smlouva mi končí v říjnu, třeba se do tý doby situace vylepší nebo objeví nějaká nová životní výzva. Ani nevíte jak mě sere, že nechci furt děti. Bych šla na mateřskou a bylo by vymalováno… 

2. 7. 2019

Bylo mi trochu smutno, přecejen, měla jsem dost plánu, protože chlapec tu měl prcka a jeli spolu kempovat a já se chtěla sejít se starými známými, který jsem dlouho neviděla. Takhle jsem měla dost smolíka, ale co se dá dělat. Tak jsem se zas aspoň mohla beztrestně válet v posteli, čumět na televizi a číst si knížky. A to se dělá nejlíp, když máte pořádnýho obranáře, že.

Pokračování textu „Týden 27. a 28.“

Týden 25. a 26.

Jsem ten svůj „blogísek“ lehce zazdila. Nějak si ten čas neumím zorganizovat, žel, nenadělám nic a je mi to celkem i fuk.

Život často nebývá fér. Nedávno jsem Ňufíkovi vyprávěla něco málo z mý minulosti. Koukal a pak uznale prohlásil, že jsem silná osobnost, když jsem to všechno přežila aniž by to na mě nechalo nějaký následky. Všechny ty sračky a mrdky za to ale stály, protože jsem teď tam, kde jsem. Muhehe a teď jsem tam, kde jsem a asi to nemůže bejt lepší.

Je hodně věcí, který mě furt serou, bratr nás zas podělal, což nesu dost těžce, protože jsem ho považovala za nejlepšího kamaráda a nějak nevím, jak se k celý situaci postavit, jsem dost nevyspalá a mám nějaký problémy se zádama, v práci to stojí za vyliž prdel, ale jinak jsem asi nejspokojenější, co jsem kdy byla.

18. 6. 2019

Úterý bylo fajn. V práci hezky volno, takže jsem se doma povalovala a dělala kulový, muhehe, akorát s Bibinkou jsem zašla na procházku a večer jsem vyrazila s T. do hospody na víno. Číšník to do nás celkem lil, T. chytla slinu snad větší než já, tak jsme domů přišly skoro až o půlnoci. Ale bylo to príma, taky občas potřebuju pořešit nějaký ty holčičí záležitosti. No a tentokrát se řešily samé veselé věci, což je příjemná změna.

Pokračování textu „Týden 25. a 26.“

Týden 23. a 24.

Ty uječený parchanty před krámem nazývám láskyplně „vřískoti“. Ňufík to vytunil na „vřešťáky“. Tak či tak, v tuto chvíli, kdy rebelsky rozepisuji další, tentokrát o mnoho veselejší, díl Projektu mi dávaj fakt zabrat a jsem zvědavá, jak to tu do večera vydržím. Asi půjdu hulákat s něma…

Mám za sebou asi dva nejlepší týdny za hoooodně dlouhou dobu. Vesmír se mnou momentálně kamarádí a já jsem vděčná, děkuji a doufám, že mě nenakope zas do prdele. S Ňufíkem jsme to přece jen dali dohromady a já si celkem rychle zvykám na to, že už nejsem sólista. I když je to ještě hodně čerstvý, konečně mám někoho, s kým můžu dělat všechny ty obyčejný věci, co jsem si někde ve skrytu duše přála. Navíc je stejně cáklej jako já, máme ohromný množství společných vlastností, názorů i koníčků, často na něco začne jeden z nás myslet a hned na to to ten druhej vysloví nahlas. Asi souznění, nebo co… Je to fajn a pořád nemůžu uvěřit tomu, že takhle vzácnej úžasnej člověk mi vpadl do života a smýšlí o mně stejně, jako já o něm…

4. 6. 2019

Úterý bylo takový finále toho smutnýho období. Ňufík opět neměl čas a já už to nevydržela a začala z něj tahat, co se teda stalo… Nakonec navrhl na setkání středu, to jsem bohužel měla směnu. Ale protože mám nejlepší kolegyňku a zároveň ségru na světě, slíbila, že to za mě vezme. I tak jsem si dala poslední brečící maraton, kterej nešel absolutně zastavit. Ale brácha mě z deprese zachránil, vytáhl mě ještě společně s kamarády do Vnitrobloku, kde jsem nikdy nebyla. Poměrně nebezpečný podnik, kdybych se opila, jistě bych si zašla koupit nějaký stopadesáty Adidasky. 😀 Odpoledne to bylo nicméně dobré, zakončili jsme ho ještě piknikem na Letný. Oujé. Pokračování textu „Týden 23. a 24.“

Týden 21. a 22.

Jelikož si teď poletuju na obláčcích, kolem kterých se prohánějí jednorožci prdící duhu, zkoksovaný víly a andělé vytesaní z diamantů, nějak jsem úplně zazdila další díl Projektu. Cvakám samozřejmě poctivě každý den, jen ho tedy vydávám lehce opožděně a jak pravidelní čtenáři mohou z posledního článku vědět, smutná nálada momentálně není aktuální… I když… Už 4 dny jsme se neviděli a začíná mi trochu chybět. 😀

Je vůbec možný si na druhou lidskou bytost zvyknout tak rychle? Pokračování textu „Týden 21. a 22.“

Týden 19. a 20.

Vznášet se na obláčcích je fajn, ale jak na to nejsem zvyklá, tak na mě začátkem tohoto týdne zaútočili démoni. Čekám, až to přejde, už je to o něco lepší, ale i tak to se mnou dost zamávalo. V práci to momentálně není úplně ideální, všichni na nás dlabou, měli mi přidat, ale výplata je furt stejná, každý měsíc řeším nějakej problém – tu zapomenou proplatit dovolenou, támhle zase nepřivezou stravenky… Manažer mi na všechno řekne, že to vyřešíme, ale abychom mu stály za osobní návštěvu, to ne… Jen sliby, sliby…

Ňufík taky nemá čas, nějak se mu to pokonilo v práci a mě ovládl naprosto iracionální strach, že si se mnou akorát pohrál a už jsem ho omrzela. Strašně jsem si na něho zvykla a i když bych pořád nenazvala to, co k němu cítím, láskou, prostě ho chci vidět, obejmout a smát se nějakým číčovinám, co budeme řešit. Do toho šílený sny, kde se mi objevoval on, Er., noční haluzy… Sranda. Už je to lepší. Probrala jsem to včera s bráchou, prý hysterčím zbytečně. Já to někde v hloubi duše samozřejmě vím, ale přesvědčit ten bláznivej mozek je občas nad lidský síly… Ale bude to dobré… Bude to dobré…

7. 5. 2019

Přišel mi z finančáku obolos, tak jsem se rozhodla si udělat radost. Strašně dlouho jsem po Instaxích koukala a konečně jsem se dočkala vlastního. Přes den jsem jinak byla celkem aktivní, krom toho, že jsem si zašla na poštu a do uloženky, jsem si i poklidila a pak jela za kolegyňkou, se kterou nás čekalo naše oblíbené wiiiii. Zavřely jsme krám a zamířily na Strahov, tentokrát jen s jednou lahvinkou vína, neb bylo frišno a nechtěly jsme nastydnout. Vše bylo perfektní, do toho jsem se přes chat domlouvala s Ňufíkem na naše první ofiko rande. No, za čtvrt hodiny jsme se už viděli dokonce osobně, jely jsme totiž do Hospůdky, kde zrovna byl. Byl to príma večer, kolegyňka jela kolem druhý domů, my se zdrželi až do zavíračky a ještě pak šli do nonstopáče na jedno.

Pokračování textu „Týden 19. a 20.“

Týden 17. a 18.

Tak jsem se k sepsání dalšího dílu dostala až nyní. Netuším, co všechno si vybavím, v mém životě se děje strašně moc a je to strašně moc super a já vím, že to není jen sen a prostě… WOW…

23. 4. 2019

Naši mě pozvali v pondělí večer na víno, takže tato fotka vznikla chvíli po půlnoci v úterý. Chtěla jsem si udělat nějaký pěkný „selfíčko“ s našim hafem, ale je to marný, je to marný. Přes den jsem měla volno, nedělala jsem nic důležitýho, akorát večer jsem vyrazila s T. do hospody, protože jsem potřebovala vyventilovat svou novou situaci kolem Ňufíka. 

Pokračování textu „Týden 17. a 18.“

Týden 15. a 16.

Oujé, další dva týdny za námi. Udělala jsem v tom svym prostopášnym životě zas další významnej krok, uvidíme, kam teda vede, ale zatím je to príma. Jsem pěkně ochrápaná, mám za sebou řádnej flám, kterej byl bezva. Včera odpoledne jsem měla chvíli roupy, že bych někam šla, ale T. přiletí až v noci. Tak nás čeká pivko dneska, to se těším.

Pustila jsem se aspoň do úklidu, měla jsem v pokoji pěknej mrdník. A teď se budu už jen poflakovat. A možná psát, uvědomila jsem si, že jsem ty svoje rozepsaný šuplíkovky úplně zazdila a docela mě to mrzí. Chtěla bych sepsat „knížku“ o všech těch mých bláznivých známostech, by mohla bejt sranda. Tak uvidíme.

A teď už k samotným fotenám.

9. 4. 2019

Koncert Ondry Škocha mě trošku znavil, ale bylo to moc super. I tak jsem zvládla zajít odpoledne na nákup a pak jela za A., že si dáme vínečko na vyhlídce. Bylo to príma, akorát foukalo a byla poměrně velká zima. I tak jsme asi do půl desátý debatovali, A. mi vyprávěl co se dělo na chatě, kam jsem (naštěstí) nejela. Pak jsme ještě chvíli pokračovali na zastávce, kde už nám taková zima nebyla. Domů jsem přijela překvapivě brzo, tak mě ještě naši pozvali na víno do obýváku.

Pokračování textu „Týden 15. a 16.“