Ty uječený parchanty před krámem nazývám láskyplně „vřískoti“. Ňufík to vytunil na „vřešťáky“. Tak či tak, v tuto chvíli, kdy rebelsky rozepisuji další, tentokrát o mnoho veselejší, díl Projektu mi dávaj fakt zabrat a jsem zvědavá, jak to tu do večera vydržím. Asi půjdu hulákat s něma…

Mám za sebou asi dva nejlepší týdny za hoooodně dlouhou dobu. Vesmír se mnou momentálně kamarádí a já jsem vděčná, děkuji a doufám, že mě nenakope zas do prdele. S Ňufíkem jsme to přece jen dali dohromady a já si celkem rychle zvykám na to, že už nejsem sólista. I když je to ještě hodně čerstvý, konečně mám někoho, s kým můžu dělat všechny ty obyčejný věci, co jsem si někde ve skrytu duše přála. Navíc je stejně cáklej jako já, máme ohromný množství společných vlastností, názorů i koníčků, často na něco začne jeden z nás myslet a hned na to to ten druhej vysloví nahlas. Asi souznění, nebo co… Je to fajn a pořád nemůžu uvěřit tomu, že takhle vzácnej úžasnej člověk mi vpadl do života a smýšlí o mně stejně, jako já o něm…

4. 6. 2019

Úterý bylo takový finále toho smutnýho období. Ňufík opět neměl čas a já už to nevydržela a začala z něj tahat, co se teda stalo… Nakonec navrhl na setkání středu, to jsem bohužel měla směnu. Ale protože mám nejlepší kolegyňku a zároveň ségru na světě, slíbila, že to za mě vezme. I tak jsem si dala poslední brečící maraton, kterej nešel absolutně zastavit. Ale brácha mě z deprese zachránil, vytáhl mě ještě společně s kamarády do Vnitrobloku, kde jsem nikdy nebyla. Poměrně nebezpečný podnik, kdybych se opila, jistě bych si zašla koupit nějaký stopadesáty Adidasky. 😀 Odpoledne to bylo nicméně dobré, zakončili jsme ho ještě piknikem na Letný. Oujé. Pokračování textu „Týden 23. a 24.“ →

Jelikož si teď poletuju na obláčcích, kolem kterých se prohánějí jednorožci prdící duhu, zkoksovaný víly a andělé vytesaní z diamantů, nějak jsem úplně zazdila další díl Projektu. Cvakám samozřejmě poctivě každý den, jen ho tedy vydávám lehce opožděně a jak pravidelní čtenáři mohou z posledního článku vědět, smutná nálada momentálně není aktuální… I když… Už 4 dny jsme se neviděli a začíná mi trochu chybět. 😀

Je vůbec možný si na druhou lidskou bytost zvyknout tak rychle? Pokračování textu „Týden 21. a 22.“ →

Vznášet se na obláčcích je fajn, ale jak na to nejsem zvyklá, tak na mě začátkem tohoto týdne zaútočili démoni. Čekám, až to přejde, už je to o něco lepší, ale i tak to se mnou dost zamávalo. V práci to momentálně není úplně ideální, všichni na nás dlabou, měli mi přidat, ale výplata je furt stejná, každý měsíc řeším nějakej problém – tu zapomenou proplatit dovolenou, támhle zase nepřivezou stravenky… Manažer mi na všechno řekne, že to vyřešíme, ale abychom mu stály za osobní návštěvu, to ne… Jen sliby, sliby…

Ňufík taky nemá čas, nějak se mu to pokonilo v práci a mě ovládl naprosto iracionální strach, že si se mnou akorát pohrál a už jsem ho omrzela. Strašně jsem si na něho zvykla a i když bych pořád nenazvala to, co k němu cítím, láskou, prostě ho chci vidět, obejmout a smát se nějakým číčovinám, co budeme řešit. Do toho šílený sny, kde se mi objevoval on, Er., noční haluzy… Sranda. Už je to lepší. Probrala jsem to včera s bráchou, prý hysterčím zbytečně. Já to někde v hloubi duše samozřejmě vím, ale přesvědčit ten bláznivej mozek je občas nad lidský síly… Ale bude to dobré… Bude to dobré…

7. 5. 2019

Přišel mi z finančáku obolos, tak jsem se rozhodla si udělat radost. Strašně dlouho jsem po Instaxích koukala a konečně jsem se dočkala vlastního. Přes den jsem jinak byla celkem aktivní, krom toho, že jsem si zašla na poštu a do uloženky, jsem si i poklidila a pak jela za kolegyňkou, se kterou nás čekalo naše oblíbené wiiiii. Zavřely jsme krám a zamířily na Strahov, tentokrát jen s jednou lahvinkou vína, neb bylo frišno a nechtěly jsme nastydnout. Vše bylo perfektní, do toho jsem se přes chat domlouvala s Ňufíkem na naše první ofiko rande. No, za čtvrt hodiny jsme se už viděli dokonce osobně, jely jsme totiž do Hospůdky, kde zrovna byl. Byl to príma večer, kolegyňka jela kolem druhý domů, my se zdrželi až do zavíračky a ještě pak šli do nonstopáče na jedno.

Pokračování textu „Týden 19. a 20.“ →

Tak jsem se k sepsání dalšího dílu dostala až nyní. Netuším, co všechno si vybavím, v mém životě se děje strašně moc a je to strašně moc super a já vím, že to není jen sen a prostě… WOW…

23. 4. 2019

Naši mě pozvali v pondělí večer na víno, takže tato fotka vznikla chvíli po půlnoci v úterý. Chtěla jsem si udělat nějaký pěkný „selfíčko“ s našim hafem, ale je to marný, je to marný. Přes den jsem měla volno, nedělala jsem nic důležitýho, akorát večer jsem vyrazila s T. do hospody, protože jsem potřebovala vyventilovat svou novou situaci kolem Ňufíka. 

Pokračování textu „Týden 17. a 18.“ →

Oujé, další dva týdny za námi. Udělala jsem v tom svym prostopášnym životě zas další významnej krok, uvidíme, kam teda vede, ale zatím je to príma. Jsem pěkně ochrápaná, mám za sebou řádnej flám, kterej byl bezva. Včera odpoledne jsem měla chvíli roupy, že bych někam šla, ale T. přiletí až v noci. Tak nás čeká pivko dneska, to se těším.

Pustila jsem se aspoň do úklidu, měla jsem v pokoji pěknej mrdník. A teď se budu už jen poflakovat. A možná psát, uvědomila jsem si, že jsem ty svoje rozepsaný šuplíkovky úplně zazdila a docela mě to mrzí. Chtěla bych sepsat „knížku“ o všech těch mých bláznivých známostech, by mohla bejt sranda. Tak uvidíme.

A teď už k samotným fotenám.

9. 4. 2019

Koncert Ondry Škocha mě trošku znavil, ale bylo to moc super. I tak jsem zvládla zajít odpoledne na nákup a pak jela za A., že si dáme vínečko na vyhlídce. Bylo to príma, akorát foukalo a byla poměrně velká zima. I tak jsme asi do půl desátý debatovali, A. mi vyprávěl co se dělo na chatě, kam jsem (naštěstí) nejela. Pak jsme ještě chvíli pokračovali na zastávce, kde už nám taková zima nebyla. Domů jsem přijela překvapivě brzo, tak mě ještě naši pozvali na víno do obýváku.

Pokračování textu „Týden 15. a 16.“ →

Toto letí… Mám po dovolený a klíďo bych si to zopakovala. I když mi stejně nedali z práce tak úplně pokoj, bylo fajn nemuset celý týden do ní chodit. Ale dneska už zpátky do reality…

26. 3. 2019

Tenhle den se nic moc nedělo. Byla jsem doma, odpočívala, vzpomínala na to, jak jsem před třemi lety skončila doma u F. a pak druhej den jela na Karlštejn. To je taková doba už… A na fotce žlutá svíčka, kterou jsem zapálila za Dana Nekonečnýho. Škoda ho.

Pokračování textu „Týden 13. a 14.“ →

„Udělalas z tý naší party nevětší progres, udělej za minulostí už tu čáru definitivní.“ prohlásil nedávno Do., když jsme degustovali na Strahově a u toho měl v očí něco, co mě donutilo se nad sebou zamyslet. Tak jo. Trochu jsem se do toho ubula a věci se daly do pohybu.

V práci jsem si dupla a sám manažer přišel s tím, že si zasloužím přidat. A ta částka, co se mi zjevila na účtu je slušná, na to, že tu nejsem ani půl roku… I když je v tom pořád ještě nějak binec a nejasnosti. Měla jsem vztah! Trval sice jen asi 3 hodiny, ale dokázal ve mně probudit odhodlání začít s někým nanovo. O dva dny později jsem se definitivně zakoukala do ErHá. A dle jeho pohledu a úsměvu i on do mne. Sehnala jsem konečně padnoucí podprsenku! Je neskutečný pocit ráno odejít do práce a večer z ní přijít a mít prsa pořád na stejnym místě. Za těch 8 let trápení jsem už zapomněla, jak super to je. Mám fotku s IronKapem! Krásnou, dala jsem si ji jako tapetu. Sice jsme na ní vylitý jak vázy, ale ráda na nás koukám. Přišly mi šaty z Ali ne úplně velký velikosti a jsou mi akorát! Ou jé. Fakt jsem počítala s tím, že se do nich nevlezu… A tak dále a tak dále… Wiiiii.

12. 3. 2019

Normálně bych měla volno, ale protože kolegyně vyváděla nedávno nějaký psí kusy, brala si směnu navíc, aby si ty resty dodělala. A protože jsem nechtěla přijít o hodiny, šla jsem si to odpracovat v úterý. Přišlo nám docela dost zboží, samý novinky. Psala jsem kolegovi na centrálu, že potřebuju zalistovat, ochotně mi hned odepsal a prd. Až v pátek jsem zjistila, že mi ten mejl padl do spamu. 😀 Takže jsem poprvý v životě něco nedodělala hned. Cítím se jak rebel. (A taky debil, že jsem se do toho spamu nepodívala.) A v kuřáckym koutku nám udělali novej popelníček. Hehe.

Pokračování textu „Týden 11. a 12.“ →

Tak to vypadalo, že jaro překračuje práh a teda dneska je venku tak hnusně, že jsem ráda, že jsem nemusela vystrčit nos z baráku. Měla jsem mít „rande“, ale dotyčný se naštěstí zapomněl ozvat. Nevadí mi to, uklidila jsem, trochu se poválela, protože mám za sebou nějakej náročnej pracovní víkend… A před sebou mě taky nečeká nic moc, tenhle týden nebudu mít dva dny za sebou v kuse volno a to hlavně proto, že kolegyně vyváděla nějaký psí kusy a brala si směnu navíc, aby to dodělala a já nechci přijít o hodiny.

Ale tak, hlavně že jsme zdravý, žejo.

26. 2. 2019

Náročnej den. Vstávala jsem brzo s jasným cílem – udělat si generální úklid skříní. A tak jsem se slzou v oku vyhodila svou památnou Horsefeathers mikinu, Er. mikinu, růže od něj… a spousty dalších pokladů a krámů. K večeru za mnou přijel Fí. a pomohl mi ten pytel odnést do konťáku. Sbohem, mé milované oblečení. Šli jsme to zapít do hospůdky, kam za náma dorazila i T. Večer to byl fajn, ale protože mě zas vytočila kolegyně a bylo to na mě už zkrátka moc, chvílema jsem trochu nedokázala udržet emoce na uzdě. Ale tak co no, bez emocí by to byla hovno párty.

Pokračování textu „Týden 9. a 10.“ →

A máme tu další díl. Dneska nějak nevím, jak úvod pojmout. Docela dost se rozepisuju v samostatných deníčcích, takže dneska to nechám bez těch zbytečných keců…

12. 2. 2019

Ze zapíjení nejmladšího člena party jsem se vrátila asi v 5 ráno. Mé přiznání reálného návratového času šokovalo především mámu, která mě dle svých slov slyšela přijít mnooohem dřív. Asi nám tam řádí duši. Poměrně mě to znavilo, takže jsem celý den proležela, kolem poledne se prošla se psem. K večeru jsem si jela pro nový brýle a pak jsem se chystala ke kámošovi na film, ale udělalo se mi tak blbě, že jsem se musela vrátit domů. Něčím jsem se asi přiotrávila (dokonce už vím čím), protože žalůdek mě bolel ještě asi 4 dny.

Pokračování textu „Týden 7. a 8.“ →

Párty hard, hardy párt. Mám za sebou zas poměrně dva aktivní týdny. Připadám si jako úplně jiný člověk a pořád pátrám, kde se to ve mně vzalo. Může za to změna práce? Asi jo. Zlehka zlepšuju svůj oblíkací styl, kalhoty jsem vyměnila za šaty, mám čím dál tím víc pestrých veselých kousků, dělám si zas pravidelně nehty a naučila jsem se relaxovat! Což považuju za hrozně důležitý. A hlavně nějak všechno podezřele dobře stíhám a nechápu jak je to možný. Třeba jsem jako kulisu rozkoukala jeden nekonečný seriál a i přesto, že chodím do práce, furt někde trajdám po akcích, doma pracuju na obchůdku, po sto letech jsem začala číst knihy a tak dále, a tak dále, mám od toho začátku roku fakt hodně dílů a nevím jak to dělám 😀

29. 1. 2019

Tak jsem si na vintedu koupila krásný limitovaný Adidi, ale pořád mi nepřicházely. Slečna odesílatelka navíc ztratila podací číslo, takže to mě uvrhlo v pochybnosti. Vypravila jsem se tedy poměrně brzy na poštu – a byly tam! Juchůůů. Pak jsem si zajela pro něco k jídlu a doma se bezostyšně flákala. Naši navíc šli večer do divadla, takže jsme měli se psem takový malý soukromý mejdan. Mejdan, kdy jsem vygruntovala botník a vydrbala celou svou malou sbírku bot. Jen je na prd, že ty Superstary fakt časem žloutnou a je jedno, jakou péči jim dopřejete. Večer jsem si dala s našima ještě vínečko a pak hurá spát, protože jsem před sebou měla 3 pracovní dny. Pokračování textu „Týden 5. a 6.“ →