Týden 5. a 6. (2020)

Jelikož už jedu tenhle Projekt osmej rok, je mi líto s ním seknout. Fotím/cvakám stále, denně, takže materiál pro příspěvky je, blbý je, že dost flákám to samotný psaní, takže teď jsem na to 2 měsíce nešáhl vůbec. Toto „dílo“ mám teda v konceptech, ale ten zbytek? Zatím nemám ani čárku. Bude to takový zkouška mojí paměti, kterou mám teda překvapivě celkem dobrou…

29. 1. 2020

A zpátky do služby. Prošla jsem se do obchodu a vrhla se u maratonu českých filmů do vaření. Tentokrát jsme měli brokolicový krém s bagetkou a salátem. Měl úspěch. A večer hurá na beďas. Už mi to chybělo.

Pokračování textu „Týden 5. a 6. (2020)“

Týden 3. a 4. (2020)

„Děláte mi radost.“ uznale pokývala hlavou moje terapeutka po té, co jsem jí přetlumočila tyhle uplynulý dva týdny. A to to vypadalo spíš jako velkej trest za to, že jsem se vůbec narodila. I přes sestěhování jsem musela z kola ven. Přijel Junior a do toho bytu bychom se nenaskládali. Nebo jo, ale za cenu toho, že se jeden z nás bude mačkat na gauči.

Brala jsem to jako restart. Jako novej začátek. Potom, co mi volal táta, že si mám uspořádat věci a že se bude můj jedinej kus nábytku vyhazovat (aneb historie se opakuje) a měla jsem záchvat jak prase, jsem měla pocit, že nám ta „pauza“ i pomůže srovnat si, co od toho našeho vztahu chceme. Udělali jsme rozhodně velkej pokrok v tom, že i když se rafnem, už se nerozcházíme. „Všechno to zvládneme, od toho jsme na to dva.“ objímal moje klepající se tělo a utíral slzy jak hrachy. A já vím, že to bude lepší. Pro mě, pro něj, pro nás…

15. 1. 2020

Představa, že se skoro dva týdny neuvidíme mě i navzdory odhodlání začít znovu až skoro fyzicky bolela. Tak jsme si ten „poslední“ večer udělali hezkej. Přes den jsem poklidila, předchozí den upekla tvarohový koláč s ovocem a stáhla Divergenzi. A pak jsme se u toho filmu váleli a po něj jsme se oddávali nestoudnostem a i když je to vždycky po nějakým problému takový opatrný, má to svoje kouzlo. A pak spát a vzhůru do „novýho“ dobrodružství.

Pokračování textu „Týden 3. a 4. (2020)“

Týden 1. a 2. (2020)

Nikdy jsem ani nezauvažovala, že bych Projekt zabalila. Za ta léta, co každý den udělám nějaký cvak a napíšu (ne)stručný komentář se z toho stal přirozený zvyk. Celkem se za tu vytrvalost obdivuju, většina věcí mě přestala bavit, ale tohle ne. Stejně jako samotný blogování.

Pravdou zůstává, že ho pěkně zanedbávám. Nemůžu se vymlouvat na nedostatek času, toho mám díky tomu, že momentálně nechodím do práce opravdu na rozdávání. Ale jsem velice špatný organizátor a když už konečně můžu sedět u notebooku, většinou se věnuju Ňufovi, nebo koukáme na nějaký film a nebo si někde courám po venku.

Takže dnes, kdy zahajuji 8. ročník cvakoprojektu, je 9. 2. (a dnes, kdy se snažím článek vydat je zas o měsíc víc) a tak trošku se obávám, jestli si vůbec na něco vzpomenu… A vydáno to bude ještě později, protože mi tu z loňska chybí dva články. Břídil jsem.

1. 1. 2020

Jak na Nový rok, tak po celý rok. A já doufám a pevně věřím, že ten letošní bude opravdu magický. Jelikož silvestrovská párty dopadla až na pár detailů opravdu dobře, vzbudili jsme se s lehčí kocovinkou, ale spokojení a celý den se rozhodli prolenošit. Takže jsme koukali na filmy, váleli se v posteli, cpali se a dělali sprosťárny. Večer jsem udělala lívance, který sklidily úspěch, takže zahájení nového roku považuju za vydařené.

Pokračování textu „Týden 1. a 2. (2020)“

Týden 51. a 52. (2019)

Výstižný úvod k poslednímu měsíci roku 2019 jsem sepsala v díle předchozím. Je pravda, že tenhle rok nebyl vůbec špatný. Jo, nic není 100%, takže jsem v jistých věcech přišla o iluze, člověka, kterej si hrál na kamarádku a trochu si porouchala zdraví. Nevzdávám se, protože mám ráda magická čísla, věřím, že ten rok 2020 bude prima.

Mám kolem sebe kamarády, na který se můžu spolehnout, Ňufa, kterej i když zlobí, tak je mi oporou a nějak nevím, co bych si bez něj počla. No a takhle to bylo ty poslední 2 týdny. A jen tak mimochodem, tohle byl 7. ročník Projektu! Šampaňské pro všecky!

17. 12. 2019

A opět hurá na trhy. Tentokrát s bráchou. Chtěli jsme ještě doladit pár věcí na Vánoce, dokoupit poslední dárečky, dát si něco na zub a taky si užít taky po dlouhý době sourozenecký odpoledne. A vydařilo se. Dokonce jsme zašli i do kostela, já sehnala další 2 zvířecí ozdůbky na stromek, potkala jsem Šaff., což nás pobavilo, protože ta Praha je fakt malá. Doma jsme se sešli s Ňufem prakticky současně. Tomu se nechtělo být doma, tak jsme na chviličku zaběhli do Hospůdky. 

Pokračování textu „Týden 51. a 52. (2019)“

Týden 49. a 50. (2019)

Jsem se na to jednoduše vybodla. Neříkám, že mě blog už nebaví, to bych lhala, ale co žiju spíš ten reálnej život, mám na něj o mnoho míň času.

Momentálně je už rok 2020, dlužím si dva poslední díly Projektu, nějakej ten deníček a bilanci, jakej byl ten rok předchozí. Tak se do toho postupně pouštím.

Prosinec byl celkem jízda. Stalo se to, čeho jsem se tak bála a čemu jsem se zuby nehty bránila. Nechodím do práce. Už měsíc. A nejhorší je, že mi to tak vyhovuje a nehodlám se tam vracet. Začala jsem chodit na terapie. Obarvila jsem se na zrzavo. Dali jsme se na sport. Ňuf se šel dobrovolně představit mým rodičům. Bydlíme spolu a asi to tak už zůstane. Aneb samý závažný věci.

Ale tak hezky postupně, že.

3. 12. 2019

Tak jsem se ráno ještě za hluboké tmy sebrala a jela za svou doktorkou. Ona je hodná, vždycky vyjde člověku vstříc a snaží se fakt pomoct. Ale připadala jsem si jako looser, jako simulant. Vždyť mi nic není… Co když se tam budu smát a neuvěří mi, že mě ta práce fakt ničí? No, nakonec se to vyřešilo samo, hned jak jsem vlezla do ordinace, začala jsem se třást jak čivava, brečet a bylo vyřešeno. Při pohledu na ekzém, kterej se ne a ne lepšit se poměrně vyděsila. Ha, prázdniny začínají! 

Pokračování textu „Týden 49. a 50. (2019)“

Týden 47. a 48. (2019)

Stojí to za vyliž prdel.

V práci víc a víc na hovno, další psychickej kolaps, vyděšenej Ňuf, co chce udělat krok zpět. A neschopná K., co by si nejraději hodila mašli a nemá na to koule. Kurva drát.

A teď po měsíci je zas vše úplně jinak. Žiju. Nedělám nic. S Ňufem se jeden den škorpíme, další neskonale milujeme. Vlastně je vše v rovnováze. A to je v pořádku.

19. 11. 2019

Volný den. Komplet. Ňuf odjel do práce, já byla doma, pak jsem šla k babičce, která mi popřála k svátku. Tam jsem poseděla asi do šesti, pak jsem musela jít dělat klíčníka. Mistr odjel za kámošem, tak jsem měla pré. Resp. uklízecí večer. Když jsem měla hotovo, hodila jsem si sprchu, otevřela vínko a koukala na televizi. Vlastně jsem si poprvý u něj připadala fakt jak doma, každej máme vlastní program, ale víme, že se sejdeme večer a budeme usínat vedle sebe. Na fotce ubrus, kterej jsem si škudlila až jednou budu ve „vlastním“. Bohužel, díky traumatům z dětství to byla první věc, kterou neocenil. Tak je ubrus v šuplíku. Pokračování textu „Týden 47. a 48. (2019)“

Týden 45. a 46. (2019)

Psychicky labilní jsem od mala a jak je na mě vyvíjenej nějakej nepřiměřenej tlak, kdy si připadám ukřivděná, nemá to dobrý následky. A i když jsem si předchozí dva týdny fakt užila, velmi brzy se to mělo všechno změnit.

A v prdeli jsem stále.

5. 11. 2019

Moc jsem toho nenaspala, ale bylo nutný se vyhrabat, protože mě čekal další nabitý den. Tentokrát jsem se sešla po sto letech s kamarádkou a zašly jsme na výstavu umění – do Villy Pelle na Lukáše Musila. Některý ty jeho čmáranice nechápu, ale pár věcí se mi tam líbilo moc, takže jsme zas o zážitek bohatší. Po výstavě jsme ještě zašly na čaj do místní kavárny a pak už mě čekala cesta k našim, kde jsem si vyzvedla balíček na poště a doma pak musela referovat, co mi všechno prozradil v noci brácha. Už mi to lezlo fakt na nervy a snažila jsem se hovor stočit jinam, ale bylo to marný. Ještě že jsem se moc nezdržela, v šest jsem měla sraz s A. Prošli jsme se na jedno pěkný místo a protože jsme se taky neviděli několik týdnů, měli jsme si hodně co vyprávět. Akorát nám byla pekelná zima a já furt nebyla úplně v cajku, tak jsme to v deset zabalili. Doma jsem Ňufovi nadšeně předváděla dárek k Vánocům, který jsem objednala Juniorovi.

Pokračování textu „Týden 45. a 46. (2019)“

Týden 43. a 44. (2019)

Zuby nehty se bráním totálnímu kolapsu, takže se snažím svůj drahocenný čas trávit hodně po akcích. Jde to těžce. Tyhle dva týdny to ještě šlo, horší byl ten, co následoval, ale nepředbíhejme…

22. 10. 2019

Jestli mi něco chybí, tak jsou to takový ty líný dny. Dřív jsem je praktikovala celkem často, ale co jsem ve vztahu, mám toho času sama pro sebe samozřejmě minimum a raději ho trávím buď někde s Ňufem nebo s kamarádama. A teda abychom nechodili jen po hospodách, poslední dobou se snažím hojně navštěvovat různý akce. A nutno zmínit, že se mi to vcelku daří. V úterý se mi teda po probuzení nechtělo nic, nemohla jsem po Ňufovově odchodu do práce zabrat, tak jsem si pustila Výměnu manželek, která mě zvedla ze židle. Odpoledne jsme se sešli s Fí. a zašli na oběd a pak nás čekalo super vtipný představení Miloše Knora – Než začnu. Bylo to fakt skvělý, Miloš a Karel Hynek jsou moji top baviči a vždycky když je mi ouzko, tak na ně koukám a i když ty scénky znám nazpaměť, pokaždý mě pobaví. Po představení jsme si dali ještě v parku na Míráku vínečko a já pak jela za Ňufem, kterej na mě čekal v Hospůdce. Fantazírovali jsme o tom, kolik budeme mít dětí a bylo to konečně takový uvolněný a fajn, jako dřív.

Pokračování textu „Týden 43. a 44. (2019)“

Týden 41. a 42. (2019)

Ještě nedávno jsem se rozvalovala v Riegráčích a na Náplavce, běhala se svým klukem po lesích, stírala ze svého čela pot a nestíhala dokupovat deodoranty, a teď tu sedím ve dvou mikinách a vybírám dárky k Vánocům… Letos mi to nějak nejde, nikdy jsem netrpěla nouzi na nápady, ale letos mám v hlavě pusto a prázdno. Snad ještě něco vymyslím… Přece jen, dávání dárků bylo vždycky to jediný, co mě na Vánocích bavilo.

8. 10. 2019

Úterý jsem měla trochu akčnější, protože jsem u Ňufa neměla nic vhodného na sebe, musela jsem jet k našim, kde jsem se ohákla do slušnýho a společně jsme vyrazili do divadla na představení Holky z kalendáře. Představení se mi líbilo. Po tom jsem jela za Ňufem, psal mi, že ho skolila nějaká teplota a je mu blbě. Bál se, aby to na mě neprskl, ale nějak jsem neměla srdce ho v tom nechat samotnýho. I když, co si budeme povídat, taková rýmička je nemoc zlá jen pro chlapy, že.

Pokračování textu „Týden 41. a 42. (2019)“

Týden 39. a 40. (2019)

Dnes jsem plně odhodlaná článek sepsat a vydat. Žádný nekonečný editování… Už takhle jsem zazdila „deníček“. Mám teda skoro vše chybějící rozepsáno, jen jsem ho chtěla okořenit o nějaké fotografie z cest a je pravda, že když už jsem doma – a to doma je momentálně prakticky výhradně u Ňufa, tak na to kašlu. No a v práci, kde si občas vyhraním čas, zas nemám ty fotky…

Jsem smutná a rezignovaná. Kolegyně si se mnou dál vytírá prdel a tak jsem si řekla, že se dneska nebudu moc dřít a budu si hledět svýho. Proč já bych měla makat i za ni a ona tu měla pohodu klídek? Psala jsem manažerovi, že toho mám dost, ať ji vyrazej a nebo mě pustěj na dohodu, že tu odmítám dál ze sebe dělat dementa. Tak jsem zvědavá. Mám jich všech plný zuby, jeden lempl vedle druhýho. No tak snad mezi ně dneska zapadnu…

24. 9. 2019

Stává se ze mě puťka domácí. Takže jakmile se za Ňufem zavřely dveře, trochu jsem si teda ještě pospala a pak se vrhla do práce. Byla jsem děsivě líná, ale slíbila jsem nakládaný cukety, tak jsem nakládala. Celkově mi bylo nějak šoufl, a to mě večer čekala návštěva koncertu Schodiště. Vůbec se mi tam nechtělo. Fí., který měl den před státnicemi, se rozhodl jít s náma, aby se trochu odreagoval, takže jsme se kolem osmé sešli ve Vagonu. Psala mi kolegyně, že během mý nepřítomnosti nestihla všechnu práci a jestli by za mě mohla vzít teda ještě středu. I když mě nasrala, ten fakt, že se nemusím ovládat a ještě budu mít den volna navíc mě opravdu potěšil. A nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme šli. Koncert byl moc fajn, zatancovali jsme si, zazpívali, vypilo se nějaký to pivčo a bylo to zkrátka príma.

Pokračování textu „Týden 39. a 40. (2019)“