Jak se chovat v krámě

V průběhu mého dospívání jsem měla problém si říct v krámě i o blbej rohlík. Začala jsem na sobě pracovat, ale moje komunikativní úroveň byla stále velmi bídná. Možná i proto jsem měla po maturitě problém najít nějaké vhodné zaměstnání – do menších kolektivů nebrali a představa, jak někde markuju zboží v Kauflandu mě doháněla k hysterii.

Čas plynul a ze mě je nakonec celkem užvaněná bytost, co nemá problém se seznamovat s cizími lidmi, prohodit pár slov, něco si zařídit, a tak i proto moje poslední kroky vedly do obchodu s papírenským zbožím, kde se nejenom starám o administrativu a jsem, jak řekl náš manažer, takový kápo a vztyčný bod prodejny, ale zároveň denně přicházím do styku se zákazníky všeho druhu. A to mě přimělo k tomu sepsat takový manuál, jak se v takovém krámě a k nám prodávajícím chovat…

Základem je slušnost

Jestli něco nesnáším, tak jsou to zákazníci, co vlezou do krámu, blbě na vás čumí a v tu chvíli jakoby snad zapomněli všechny základní fráze. Nemusíte nás s úsměvem od ucha k uchu zdravit už od vchodu, ale když přistoupíte ke kase a my vám řekneme: „Dobrý den.“ a „Děkujeme, na shledanou.“ bylo by docela fajn, kdybyste nám místo toho kyselýho pohrdavýho xichtění odpověděli.

Chápu, že pro některé z vás jsme něco podřadného, ale představte si, že bez nás byste si ty věci nekoupili. A budete se divit, možná sice většina z nás nemá zrovna doktorát z filosofie, ale úplně vymetýno v tý hlavě taky nemáme. Chápu i to, že nemáte svůj den, nám taky není věčně do zpěvu, občas nás něco trápí nebo bolí, ale tak i ta kráva dělá bú.

Ale abych nebyla tak negativní, takových zákazníků je minimum, většina je milá a nějaké ty základy slušného vychování za svůj život pochytila. A vám, kteří se v tom náhodou poznali, doporučím Hurvínkovu abecedu slušného chování.

Nebuďte ignorantský prasata

Vždycky mě polévá studený pot ve chvíli, kdy si na krámě všimnu zákazníka, který si labužnicky vychutnává zrovna svou svačinu. Už mi tu lidi u pohlednic rozlévali mlíko, u diářů do sebe cpali hrancle. 

Asi největší šok jsem zažila, když mi taková malá, asi pětiletá holka, položila na pult knížku, která byla komplet omatlaná od brambůrek, který do sebe vesele ládovala. Tatínek, kterého měla v závěsu na to neřekl ani prd. Je teda pravda, že nevím, zda ji koupil proto, že jeho drahá ratolest její obal prakticky zničila nebo to byl jejich původní plán, ale sakra tohle je strašně neslušný a hlavně nechutný.

Nevadí mi utřít prach, zamést podlahu, ale bych z ní loupala přilepený ocumlaný bonbony, to mi opravdu nepřijde normální. Jasně, asi šetříte každou minutu času, ale pak si prosím zboží objednejte třeba přes eshop, doma si do klávesnice cintejte jak je libo.

Další věc, co mi nejde do hlavy, když si prohlížíte zboží, u nás třeba dám za příklad penál, všechny otevřete, vypadají z něho třeba papírové výplně a vy to tam necháte válet na zemi a odejdete. Nebo když najdu nějaké zboží, které je rozbalené. Tohle se prostě nedělá. Vždycky se ptejte, pokud je možnost, vše vám rádi ochotně rozbalíme a dáme k prohlídnutí. Stejně pokud si nákup věci rozmyslíte a už nevíte kde byla, raději nám ji přineste na kasu, než abyste ji šoupli někam, kam nepatří a my o ní nevěděli.

Nenadávejte nám za ceny

I když třeba mám příjem zboží na povel, nákupní ceny si stanovuje dodavatel a to něco navíc, co máme z prodeje, vedení. Já nemám jedinou kompetenci do cen nějak kecat – jasně, můžu dát návrh, ale konečný slovo má vždycky vrchnost i kdybych se na hlavu stavěla.

Musíte brát taky v potaz, že v ceně výrobku se odráží materiál, plat člověka který ho vyrobil, dopravné, nájem obchodu, naše výplaty a pak na tom samozřejmě nějakou korunu chceme trhnout. Hodně lidí si nedovede představit, kolik je za tím vším práce a potom, co jsem v bývalém zaměstnání trávila opravdu hodně času u výroby některých položek a ve finále jsme na tom měli třeba deset korun, se těm přehnaným reakcím musím už smát.

Jasně, cenový rozdíly jsou v krámech někdy velký, nebo si platíte především značku, ale tím že na nás budete křičet, teatrálně se hroutit a vyhrožovat nákupem u konkurence, my ten produkt bohužel nezlevníme.

Hlídejte si děti a někdy i sebe

Musím říct, že jsem mile překvapená. Před krámem mám takový dětský koutek, kde panují malý vřískoti. Často přemýšlím, jestli ječí jen tak, aby vypustili páru, nebo se jim něco stalo. Umí být i dost sprostý a agresivní a celkově mi lezou na nervy, takže kolikrát mám chuť nechat krám krámem a jít ječet s nima, protože to je asi jediná obrana.

Ale na krám mi chodí skoro samý hodný děti. Umí pozdravit, poděkovat, způsobně se koukají, i si klidně něco vezmou do ruky, ale přistupují ke zboží s citem tak jako jejich dospělý doprovod. To je naprosto v pořádku a s takovými dětmi ráda sehraji i divadýlko, když u mě za vydatného podporování maminky samy platí.

Horší je, když vám dovnitř vletí uragán, co smete vše, co mu stojí v cestě a kolikrát si něco i odnese, protože rodiče má kdesi v prdeli. Moc prosím, hlídejte si ty děti! Já teda žádný nemám, ale než se do mě nějaká „mamynka“ pustí, to fakt nemáte strach je nechávat samotný běhat po obchodním centru? Co když by se jim něco stalo? To že dělají bordel a „kradou“ (mám tu za ty dva měsíce 3 asi čtyřletý zlodějíčky, co si odnášeli věci, zatímco jejich rodiče byli kdesi v tahu) je pak už jen znepříjemňující bonus pro nás.

Stejně tak prosím, abyste koukali kolem sebe i vy. Já jsem taky hrom do police a občas někde něco shodím, není to tak dávno, co se mi za zády sesypal komín křížovek v Levných knihách, ale když už do toho musíte nabourat tím kočárem/vozíkem, u kterýho je na první pohled jasný, že se tam nevleze, zkuste třeba říct alespoň: „Promiňte.“

Plaťte jednoduše, ale efektně!

Nevím jak je to v jiných krámech, ale my musíme před transakcí kartou nastavit na terminálu částku, tu potvrdit a až potom můžete přiložit kartu. Samozřejmě nejsme slepí a vašeho zuřivého šermování nad platebním terminálem si nakonec všimneme, ale pár vteřin než to tam naťukáme to zkrátka trvá. Stačí proto jedno kouzelné slovo: „Kartou.“

Na platbě v hotovosti se nedá nic moc zkazit, řekli byste si. Dám vám proto malý tip, který mě naučila už máma, která kdysi pracovala na poště. Pokud podáváte prodávajícímu papírovou bankovku, rozložte ji prosím. Někdy totiž udělat z toho vašeho origami peníze dá zabrat.

S platbou souvisí i naše povinnost vystavovat účtenky. Chtěli jste se mít líp, tak ano, máte se líp. Když vám ji nabízím, tak se prosím přestaňte smát, že ji nechcete, protože vám ji nikdo neproplatí (stejně jako dalším dvaceti vtipálkům denně) ani ji přeze mě neposílejte Babišovi. My vám je nabízíme i z několika praktických důvodů – nákup zboží si můžete rozmyslet a pak ho budete chtít vrátit, popř. nedej cokoli bude mít třeba nějakou závadu od výrobce – bez toho bohužel nemůžeme výměnu nebo reklamaci akceptovat (ano, mně třeba osobně nedělá problém účtenku vytisknout i zpětně, ale člověk pak k tomu potřebuje znát šíleně moc věcí, který vy mezitím můžete zapomenout), nebo předpokládáme, že plánujete jít ještě do nějakého obchodu a nechceme, aby vás tam někdo obviňoval z krádeže.

Věřte nám

Scéna, kdy Terence Hill přivádí Buda Spencera k šílenství, protože stále požaduje zmrzlinu, kterou chudák Bud ve svém zmrzlinářském voze nemá, mi přišla přitažená za vlasy, dokud jsem nenastoupila.

Já nejsem žádný všeználek, pokud se zeptáte na něco, co slyším poprvé v životě, pravděpodobně budu pár vteřin zírat jak péro z gauče a podle toho zaručeně poznáte, že nevím o čem mluvíte a potřebuju od vás nějakou indicii.

Situace, kdy ale bez váhání odpovím, že danou věc nemáme a vy se nechcete vzdát mě opravdu přivádí k šílenství jak toho Buda. Mám pak dojem, že si myslíte, jak vám chci zboží snad zatajit. A tak si dovolím několik ukázek z praxe. (Z znamená zákazník, J jako já.)

Z: „Dobrý den, máte nějaké jiné akrylové barvy než tyhle v tubě?“
J: „Dobrý den, bohužel ne, ty v tubě jsou jediné.“
Z: „A tyhle pod tím jsou na co?“
J: „To jsou barvy na sklo, takový gelový, co po zaschnutí vytvoří gumu.“
Z: „Aha, takže to jsou akrylové barvy na sklo?“
J: „Ne, to jsou barvy na sklo, akrylový máme bohužel jen v té tubě nad nimi.“
Z: „A k čemu jsou teda dobrý?!“
J: „Na sklo.“

Z: „Dobrý den, máte nějaká ta Pilot pera?“
J: „Ano, máme. Pojďte, prosím, se mnou. Zde.“
Z: „Tohle je perfektní, ale má moc tlustou tu náplň. Nemáte to stejné, ale s tou úplně nejtenčí náplní?“
J: „Bohužel ne, ale můžete si koupit to s 07 a k tomu balíček náplní s jehličkovým hrotem. Ony jsou dělaný tak, aby šly do všech per, liší se jen tou sílou hrotu.“
Z: „Vy mi nerozumíte. Já potřebuji TOHLE pero, ale s TOUHLE náplní. Aby cvakalo, víte.“
J: „Já vás chápu, ty náplně jsou úplně totožné, mají jen jinak silný psací hrot. Takže ta nejtenčí vám bude cvakat úplně stejně, jako ta silná. A naopak, tu nejsilnější můžete dát sem do toho pera, který se otvírá víčkem.“
Z: „Ne, já potřebuju tuhle nejtenčí, aby cvakala. Vy to furt nechápete. Víte co, dejte mi tu obyčejnou náplň do propisovačky.“
J: „Obávám se, že ta vám do Pilotu nebude pasovat, navíc nepíše tence.“
Z: „Bude to fungovat, já potřebuju aby to cvakalo a bylo nejtenčí a ty co mi nabízíte nechci.“

Z: „Dobrý den, máte barevný permanentní fix?“
J: „Dobrý den, mohu vám nabídnout akorát tady ten modrý.“
Z: „Já potřebuji červený. Ten nemáte?“
J: „Bohužel, máme pouze klasický černý v různých tloušťkách a pak tady ten modrý. Ostatní popisovače co nabízíme nejsou permanentní, takže by se vám to rozmazávalo.“
Z: „Víte co myslím, jo? Červenou lihovku!“

Pokud zaručeně víme, co myslíte a buď to nevedeme vůbec, nebo je produkt momentálně vyprodaný, nepomůže nám ani když nám to třikrát zopakujete, dvakrát předvedete a jednou namalujete.

Respektujte, prosím, že jsme taky jenom lidi

Snažím se za každých okolností být milá, vstřícná. I když to v tomhle článku vypadá, že mi na krám chodí samý debilové, není to vůbec pravda. Takový je jeden, dva denně, zbylých 300 lidí je strašně fajn a kolikrát se něčemu i nasmějeme.

Je ale jedna skupinka lidí, kterou opravdu ráda nemám a ze který je mi smutno. V krámech, kde je víc prodávajících, to asi nezažijete, ale v OC, kde je na směně pouze jeden, se občas musí zavřít. Máme ze zákona právo si udělat dvě půl hodinkový pauzy. Snažím se je dělat v časech, kdy není takový šrumec. Taky tím, že jsme jenom lidi, občas potřebujeme prostě vypadnout na cigáro, dát si něco malýho k jídlu nebo se v klidu vyčůrat (ideálně na záchodě). Nezavíráme z toho důvodu, abychom se vám někde za rohem smáli, že musíte čekat.

Málokdo z nás nosí na nákupy křišťálovou kouli. Ale pokud vstupujete do krámu, kde stojí prodávající, co se obléká, bere si tašku a v ruce má třeba i cedulku „PŘIJDU HNED“, zastavte, zeptejte se. Není nic horšího, než když už se vám opravu chce ukojit nějakou základní potřebu, nabalíte se a v tu chvíli vám tam vtrhne někdo, kdo se prostě rozhodl vás asi jen naštvat, těká po vás zlověstně očima a patnáct minut vybírá. Já teda obecně větu: „K. jde na pauzu.“ považuju za jakési zaklínadlo, kdy se rázem z krámu, který zeje půl hodiny prázdnotou stane Václavák. 

Jestliže prodávajícího zastihnete ve chvíli, kdy už stahuje roletu, můžete se zkusit zeptat. Pokud mi tam přiběhne někdo, kdo chce jenom lepidlo a ví jaký, ještě ho třeba vezmu (i když je riziko, že těch lidí, kteří chtějí „jen to“ se záhy objeví dalších patnáct) nebo ho tedy slušně poprosím, ať přijde až za půl hodiny. Ono těch 13 hodin prostě není úplná sranda a občas i my potřebujeme na chvíli vypadnout někam, kde můžeme nerušeně deset minut čumět do země.

Další věc, na kterou jsem si vytvořila už alergii (a který se teda zároveň se sekuriťákem vždycky smějeme) jsou nedočkavci, co vyčkávají, až se z pauzy vrátíte. Připomíná mi to takový ty reportáže z amerických black friday akcí. Před krámem ve strategickém kroužku stojí najednou půlka obchodního centra a probodávají vás pohledem. Udatně přistoupíte k roletě, strčíte do zámku klíč. Jakmile je roleta v úrovni očí, vybíhají první návštěvníci. Ti méně oprsklí si počkají, až je roleta už zhruba půl metr nad jejich hlavami. Já nevím no, možná to kolegům nevadí, ale já teda vždycky zírám. Stejně musím tu roletu dotáhnout až nahoru a tím, že proběhnete pomalu skrz mříže svůj nákup bohužel neurychlíte. A celkově mi přijde neslušný lézt někam, kde ještě prodávající fyzicky není.

Takže, drazí zákazníci, děkuji každému, kdo se k nám chová normálně, slušně. Každý den mi utkví v paměti minimálně jeden člověk, který mě rozesměje a udělá mi lepší den. A kvůli nim do tý práce ráda chodím. Stejně tak i vy, kolegové, se netvařte na všechny zákazníky jako kyselý prdele, děláme tu práci dobrovolně a je to naše volba.

A vy, čtenáři, se mi můžete do komentářů rozepsat o vašich zážitcích – ať už těch negativních i veselých ze strany prodávajících, tak i ty z druhé strany kasy – máte nějaký nezapomenutelný zážitek s prodávajícím? 🙂

 

7 komentářů: „Jak se chovat v krámě

  1. Ahoj. Letos jsem před Vánoci pomáhala v prodejně knih 😀 a to co si napsala přesně sedí. Musím se smát 😀 Lidi umí být naprosto bezdůvodně nepříjemní a otrávení 😀 Největší perlička asi byla, když přišel dvoumetrový chlap, ruce jak kulturista, skoro se nevešel do dveří, přijde s vážnou tváří k pokladně, všechny nás sjede povrchním pohledem a zeptá se: Prosím Vás, nemáte nějaké knížky OD Harry Pottera? ………

  2. NAprosto vystihující! U nás je ten poměr spíš 35%-65% (blbců na směnu), některý dny víc, některý míň 😀 Nejhorší je vždycky neděle 😀 To je ten poměr spíš otočenej. Máme u nás v práci ještě jednu takovou specialitku, co mi vždycky vytočí do neskutečných výšin. Abecedně řazenej bazar her. Zjistila jsem, že většina našich zákazníků neumí číst nebo neumí abecedu (cedulky o abecedním řazení jsou tam naprosto všude :D) Což platí tak celkově, že zákazníci neumějí číst, ani piktogramy. přeškrtnutý foťák, jídlo a pití.. hmmm. „Slečno kolik to stoji?“*mává maketou s cenovkou přímo nahoře*…Ale jak řikáš, tu práci děláme dobrovolně a lidi, se kterýma dobře pokecáš to všechno přebijou 🙂

  3. Moje prarodiče vlastnili krámek a trávil jsem tam s nima hoodně času, takže přesně tyhle věci znám.
    Na druhou stranu je třeba se podívat i očima zákazníka. Je to asi tři dny zpátky, co jsme si v Albertu šli koupit nějaké pomazánky na chlebíčky a tak. Odešel jsem totálně nasranej, Prodavačka za pultem nás měla totálně na salámu a radši pomáhala kolegyni krájet sýr, zatímco kolegyně jí vesele vyprávěla o dárcích pro svoje děti . Na dotazy jen suše odpovídala „rozdíl je ve složení“….to by mě asi samotnýho nenapadlo..
    Prodavačka jak stehno xD

  4. musím odkaz na tenhle článek poslat své ilustrátorce, ta se pobaví… má totiž jednoho úplně nemožného zákazníka – mě, a asi takhle nějak o mně vykládá kolegyním: … já se ho ptám, jaký chce motiv na přední obálku, jestli stejné písmo jak minule, jestli dáme na zadek fotku, nebo upoutávku na jinou knížku, jestli… a on vždycky odepíše: no aby to bylo pěkný, zajímavý, ale žádná divočina, aby se mi to líbilo 🙂

  5. Good point s tou kartou. Vůbec je nenapadne, že mi musí říct, že chtějí kartou. Kolikrát ani nevidím, co se za pokladnou děje. Zákoš stojí, čumí do blba, nereaguje na otázky, ideálně se sluchátkama v uších. Po několika vteřinách mě vezme na zřetel a ptá se: Dobrý? No, sakum prdum, celou dobu tam tiskne kartu na terminál a čeká, že ten to snad vyřeší za nás všechny.
    A s tím odchodem na pauzu: zažila jsem to i s odchodem domů. Patnáct minut po zavíračce. Obchod zhasnutej, vytřenej, kasa uzavřená a odeslaná na centrálu, peníze v trezoru. Já převlečená, v bundě, čepici a šále zamykám obchod. Přiřítí se manželský pár a říká, že něco potřebuje. To mě mrzí, ale máme zavřeno. Ale my jsme přijeli z daleka. To mě rovněž mrzí, ale musela bych otevřít kasu, naúčtovat tu jednu věc a pak dělat celý to papírování na patnáct minut znova. A to se mi ve volném času zrovna nechce, hlavně ne v cizím kšeftě, že jo. No, nic nenadělaj, ale nejsou agresivní. Nicméně firma na to pohlížela jinak. Tenhle případ sice neznali, ale pamatuju si, že kolegyně z jiných poboček byly dost popotahovaný za neobsloužení zákazníka půl hodiny před otevíračkou (teto ještě dostal dáreček, aby nebyl smutný!), jiná kolegyně dostala výpověď za zavření obchodu na půl hodiny o pauze.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.