Týden 49. a 50.

Přátelé, tohle je peklo. Zase jsem obětovala svůj osobní život práci, takže tam už skoro spím. Na nějaké osobní potřeby není čas. Měla jsem tolik nápadů na články, žel, není čas. Měla jsem v plánu výlety, smůla. Nestíhám uklidit, jíst, ani si dojít v klidu na záchod. Baví mě to, ale už se těším, až se to trochu uklidní. I tenhle úvod píšu v rychlosti, kdy jsem na odchodu na autobus. A je mi jasný, že to stejně nedopíšu. Takže kdo ví, kdy tenhle díl Projektu spatří světlo světa…

3. 12. 2018

Dočkala jsem se zaslouženého volna a krátkého týdne. Abych z toho předvánočního času měla taky něco pozitivního, nejenom depresi, dohodla jsem se s Fí. a T., že zajdeme na vánoční trhy. Sraz jsme měli na mém oblíbeném Míráku, prošli jsme si stánky a já dostala nápad, že jednou, až budu „velká“ si udělám stromeček a ozdobím ho samými zvířecími ozdobami. A jelikož mi zavřeli mezitím stánek, kde jsem si vyhlídla takovýho krásnýho keramickýho ledňáčka k zavěšení, řekla jsem si, proč čekat na „až“, když ten nápad můžu zrealizovat už letos? A tak jsme se s T. jaly vybírat zvířátka, která mi budou dělat společnost… Kolem osmé už začalo poprchávat, takže jsme zamířili do nedaleké hospody. Díky tomu, že jsem byla pořád dost nachcípaná, mi to vínko nějak stouplo do hlavy a chvílema jsem propadala blbý náladě. Ani vlastně nevím proč.

 

4. 12. 2018

Tak jsem si na úterý poručila odpočinek a snahu o vyléčení. Válela jsem se v posteli, vymalovávala si antistresový omalovánky, koukala na telku a na mobilu prohlížela eshopy s vánočními dekoracemi. K večeru mi volala kolegyně Ja., že dala výpověď. Paráda. 😀 Protože mi bylo jasný, kdo za ni bude muset vzít směny… 😀

5. 12. 2018

Už si ani nepamatuji, jak probíhala středa. Ony ty pracovní dny jsou vesměs stejný. Ráno v 8 vyrazím, kolem půl jsem v práci, tak si předpřipravím krám a jdu se projít ven na cigáro. Dopoledne bývá klid, ale zase mi jezdí hodně zboží, takže si ho napřijímávám. Kolegyně byla navíc poměrně čuně, takže jsem se vrhla na generální úklid prodejny. Doplňuju zboží, dodělávám za ni resty a tak. Odpoledne už začnou chodit lidi, tak to lépe utíká. Většina zákazníků je milá a v pohodě, obvykle mi tak jeden, dva něčím utkví v paměti, protože se něčemu společně zasmějeme. (Nebo je to ultra dement.) No a kolem osmé večer začnu dělat kontrolu, jestli nemám nějaký manko, doplňuju zase zboží, rovnám to, co lidi rozvrtali a tak. Je to tu celkem fajn, dokonce už mám známé i v okolních krámech, domů jezdíme s paní z trafiky a z nábytku, sousedka z vedlejšího krámu je taky fajn, slabost mám pro Ukrajince co tu uklízí (tomu jednomu jsem ale naprosto lhostejná 😀 Ovšem nováček se na mě minule mile usmál a podržel mi dveře) a taky jsem si udělala kamaráda mezi sekuriťáky. Kromě nových známých tu potkávám i ty staré, jezdí mi sem dva kurýři z bývalé práce, ten jeden mi vždycky vypráví, jaká je ta moje nástupkyně kráva a že na mě rád vzpomíná. 😀 Taky už jsem na krámě měla dvě učitelky ze základky. No a pak přijedu kolem tý půl 10 domů, dám si s našima dvě tři sklenky vína a po půlnoci odpadám.

6. 12. 2018

Ke své pracovní náplni jsem se rozepsala o dva řádky výše. A jak jsem slíbila v minulém díle, tady máte miminko ježečka. 😀 Miluju ho. A jednou si ho snad i koupím. 😀 Den to byl jinak celkem na prd, zjistila jsem, že díky nepozornosti mám směnu ve dva dny, na který mám lístky do divadla, krom toho mi padl výlet do Drážďan a koncert Schodiště v Olomouci, na který jsem se třásla asi dva měsíce jak malá, přesunuli na čtvrtek, kdy mám samozřejmě taky práci (já ji mám nakonec teda i v ten pátek no, tak snad někdy příště). Aneb – srát na osobní život, práce nadevše.

7. 12. 2018

Díky tomu, že jsem byla pořád strašně nastydlá, tak jsem toho za poslední dny moc nenaspala. V pátek mě zachvátila lenost, ale bylo nutný ji překonat, protože jsem na poště měla balíky a kdybych si pro ně nezašla, už by je poslali zpátky. Takže jsem se odpoledne šla projít. No a večer hurá do hospůdky s partou lidí, který už jsem dlouho neviděla. Po dlouhý době jsem se fakt nasmála. Domů jsem dorazila ovíněná lehce po půlnoci a na to mi matka řekla: „Jsi to vzala nějak hákem, co se stalo?“ Aneb člověk se zkrátka nikdy nezavděčí. 😀

8. 12. 2018

Kromě těch padlých výletů jsem si myslela, že mě naši vyvezou na vánoční trhy v Plzni. Nevím ani proč jsem si to takhle vsugerovala. Nakonec jsem tradičně musela být doma a hlídat našeho nesamostatnýho psa. Odpoledne jsem plánovala jet na Mírák pro nějaký další zvířecí ozdoby, ale byla jsem furt šíleně ukašlaná a uprskaná, tak jsem zalezla do postele a pustila si Harryho Pottera. 😀 A konečně jsem si v klidu mohla brouzdat na netu, protože se mi po dvou týdnech vrátil opravený Jonatán.

9. 12. 2018

Kolegyně Ja. skutečně skončila a mně tedy čekala nedělní směna. Nakoupila jsem aspoň bratrovi nějaký dárky k svátku, i když protože má zase průser, kdy si vzal půjčku na svůj oblíbený gambling, mám chuť se na něj už taky vysrat. A v Albertu jsem si vyzvedla lego stavebnice, který jsem si pak u vína večer skládala v obýváku a naši se mi smáli, že jsem dětinská. 😀

10. 12. 2018

V práci byl celkem klid, už od rána jsme na sebe pokřikovali se sekuriťákem, tak byla alespoň sranda. Odpoledne za mnou přijela V., předaly jsme si Ježíška, pak se mnou zašla pro sushi, já jí ukázala skoro všechny své objevy. 😀 A pak hurá domů, kde jsem se konečna napapala. 😀

11. 12. 2018

A znovu do roboty. Nějak na mě padá ten předvánoční depresivní čas, jsem unavená, přepracovaná. Tenhle rok byl navíc teda pěkně vypečenej. Mistr se někde asi ufetoval, musela jsem zdrhnout z práce, kterou jsem měla tak moc ráda, pak mě vyrazili z tý další, teď mám za sebou náročný zaškolování v nový. Zdravotně taky žádná sláva, vrátily se mi křeče do břicha, který mám paradoxně jen, když jsem doma, takže bych musela chodit do práce asi nonstop. Jediný v čem se mi začalo dařit je teda to hubnutí, ale zas najednu stranu, kdybych za měsíc v létě nenabrala zas 5 kilo, tak se nemusím tolik furt trápit nějakým shazováním. 😀 Bludný kruh. Bratr se na mě vysral se stěhováním a zase gamblí, umřela nám babička. Kolikrát si říkám, že zlatej ten 2016 kdy se to začalo všechno srát. Celkově teda ten den stál za starou belu, manažer mi neodpovídal, takže jsem furt nevěděla jestli jdu i ve středu, pak volala ředitelka a na moje: „Dobrý den, povídejte.“ mě zjebala jak malýho parchanta, že prej jak to s ní mluvím. 😀 „Povídejte“ říkám úplně všem, když mě někdo pozdraví a nezačne hned hovořit, nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo někoho takhle nasrat. Až tak mě to zaskočilo, že jsem se jí dement ještě omluvila. Pak byla v pohodě, ale teda měla jsem chuť ji poslat do prdele, když chce důvod k rozčilování, tak ať je aspoň pořádnej. No a doma měla rejpavou pro změnu matka, tak jsem si odešla do pokoje a bylo.

12. 12. 2018

Středa byla po dlouhý době fajn. Do práce jsem naštěstí nemusela, takže jsem se vyhrabala brzo a jela na Mírák, kde jsem se sešla po sto letech s Mí. a vyrazily jsme na trhy. Konečně jsem si v klidu prošla všechny, co jsem chtěla. Začaly jsme na Míráku, pak se prošly na Staromák, Havelák a zakončily to na Staromáku. Oceňuji, že zmizely živý betlémy, stánky se mi líbily, utratila jsem děsně moc peněz, dala si tři svařáky a fakt si to užila. Pak jsme se prošly ještě Pařížskou, abychom zjistily, na co všechno nemáme a pak se rozloučily. Doma jsem se moc neohřála, protože mě čekalo ještě posezení v hospůdce s T.

13. 12. 2018

Takovej docela na prd den. Od rána jsem měla zas ty svoje „oblíbený“ křeče v břiše, takže mi to dost stěžovalo úklid. Chtěla jsem si trochu přestěhovat skříně, což mi tedy bylo nejenom dovoleno, ale byla nabídnuta i pomoc. Tak jsem všechno vyklidila, načež přišel táta a usoudil, že je to píčovina, takže jsem zas všechno musela uklidit zpátky. Samozřejmě jsem nestihla všechno, takže teď to mám v pokoji furt jak po výbuchu a vzhledem k tomu, že první volný den mě čeká až po Štědrém dni, nevím, jak to udělám. 😀 A na fotce historie – já na chatě a můj milovaný pejsek. Může to být tak 13-14 let starý snímek.

14. 12. 2018

Pátek byl celkem klidnej, i přesto, že mi přijelo zboží asi od 9 dodavatelů. Naštěstí to nebylo po paletách, ale po krabicích, takže jsem to všechno v pohodě stihla, taky jsem pokořila rekord v tržbě a dozvěděla se dobrou zprávu – máme novou slečnu a můžu si ji zaškolit sama! Ou jééé. Taky mi přišla první výplata a i když je to na dnešní dobu pořád hraniční s málem, oproti těm prodřeným rokům za pár šlupek to byla opravdu příjemná změna, takže pokud budu dál takto ceněna, vypadá to, že by se mohlo příští rok zařídit nějaké to bydleníčko. Mám možnost spolubydlení, ale něco pidi bych utáhla už i sama. Yes! A vtipný, jak se ty priority fakt časem mění, koupím si nový polštáře, na netu hledám nějaký šperk, do kterého bych mohla investovat, a který časem získá na hodnotě a tak. 😀 Jo, a ještě si tradičně koupím k Ježíšku roční kupón na Lítačku. Doma jsme můj úspěch náležitě oslavili, tak jsem do postele padla až skoro v 1. Umíírááám.

15. 12. 2018

V práci chodilo dost lidí, takže to odsýpalo. Kolem jedné mi přijela na pomoc nová kolegyně. I. Je o pár let mladší jak já, nadšená do práce, ochotná šmelit se směnama, zajímalo ji, kolikrát týdně má vygruntovat 😀 Vypadá to nadějně! A protože cítím odpovědnost za to, abych ji dobře zaškolila, samozřejmě jsem hned na začátku začala zmatkovat a popletla nějaký zboží, pak se nám tu vylouply dvě položky, který nejsou naskladněný, tu jednu dělala ještě ex kolegyně, ale diáře jsem přijímala já a tomu, který nebyl v příjemce jsem dokonce zakládala kartu. Je mi záhadou, jaktože tam nebyl. Celkově tu mámě nějakej pěknej bordel, moc se netěším na inventuru. I když je zas fakt, že nám to zboží fyzicky přebývá, naopak by to bylo horší. A taky jsme měli první známou návštěvu – nakupovala u nás Mahulena Bočanová a byla moc milá. A teda taky se tu zjevil bratranec Tš. 😀 Nato, že mě ještě loni před Vánoci olíbával a tykali jsme si, tak dělal velice profesionálně že se neznáme.

16. 12. 2018

Neděle byla vlastně docela dobrá. Kolegyně dorazila kolem dvanácté na pomoc, chodilo dost lidí, žádný zboží nebylo, takže jsme se jim mohly věnovat. Odpoledne přišel Michal Hrůza a předváděl nám tu lenochoda jako v Zootropolis, tak jsme se nasmály. 😀 Taky jsem si udělala kamaráda v kavárně a vysloužila si latté s velkou slevou, paráda! Bylo by to všechno asi perfektní, kdybych nejela domů s vědomím, že musím zas vstávat. 😀 Jo, a to na fotce nám nakreslil nějakej vtipálek na bločky, které slouží k tomu, abyste si na ně před koupí vyzkoušeli psací potřeby.

Konec dopisuju v práci. Využívám to, že tu zatím nikdo nechodí, kolegyňka si zařizuje úřady a zboží, jak to znám, dorazí až všechno najednou k poledni, kdy se to tu začne plnit. Mám dost, jsem nevyspalá, nejím, protože si pro nic nestíhám skočit do krámu a doma už nic nemám, jsem ze všeho nějaká mrzutá, protože vždycky když přijdu z práce domů (a kupodivu mě ani tak nebolí nohy nebo záda, a že si za ten den málokdy sednu a s tou mojí váhou to není úplná prdel, žejo) tak si máma začne stěžovat, že je unavená, že si to nedovedu představit, že nemá na nic čas (obvykle už mají po filmu a sedí se skleničkou vína u notebooku a hraje hry), že se jí po obědě blbě spalo. A občas si neušetří takový ty průpovídky, že nic nevím o životě, že ona musí pořád nosit těžký nákupy a že to stojí hodně peněz. Lituji, tohle neznám, když jsem bydlela s Ex. a Er., tak jsme měli zázračnou ledničku, ve který se samo objevovalo jídlo.

Ale ona má prostě nějakou potřebu furt soutěžit, v tom, kdo je na tom hůř. Já si nestěžuju, nemyslím si, že bych na tom byla nějak hrozně, ale uráží mě, když přijdu v 10 večer domů, chci trochu klidu a míru, a začne do mě hustit, jak přece nemám být z čeho utahaná. Mně taky občas prostě něco bolí nebo trápí, teď v pondělí nám otec promlouval do duše, že kdykoli budeme mít nějaký problém, máme se s tím svěřit, ale copak můžu? Když se jen zmíním, už vykřikuje, jak je na tom mnohem hůř a ať si nestěžuju. Že se jí špatně spí. Já mám taky noční můry, buď mi do snů leze Ex. a ubližuje mi, nebo Er. a ten ubližuje sobě a já mu neumím pomoct. Tak jako to bylo všechno ve skutečnosti. Já jsem taky jenom člověk a i když v hodně věcech umím spláchnout a neřešit to, tohle mi je líto a neumím se přes to pořád přenést.

Já bych taky už chtěla řešit že musíme zaplatit inkaso a kam pojedeme na dovolenou. Omlouvám se všem, že jsem nezůstala ve vztahu, kdy to byla jedna velká Itálie bez špetky přitažlivosti. Omlouvám se všem, že jsem nechala jít kriminálníka, kterýho jsem sice bezmezně milovala, ale kterej hledal útěchu v drogách a krádežích a přestal rozlišovat realitu od iluzí. Potkávám hodně chlapů, někteří by o mě možná i stáli, ale nikdy v tom není to „něco“. A já nebudu žít s někým jen proto, abych mohla vykřikovat že jsem ve vztahu. Omlouvám se, že se odmítám zaregistrovat na seznamku, kde jsem promarnila jedno léto a jedinej člověk, se kterým jsem si nakonec domluvila schůzku na poslední chvíli couvl. Umím svůj čas trávit i mnohem líp.

Tak já nevím. A mám chuť jim to takhle říct, ale je mi jasný, že bude následovat křik a mně tohle nebaví. Tak si to všechno budu v sobě dál dusit…

Tož to bude asi bylo všechno. Omlouvám se za negativní okénko. Jdu vyhlížet zboží.

6 komentářů: „Týden 49. a 50.

  1. Kasli na ne. Zarid si zivot jak chces ty. Jen je poslouchej jednim uchem dovnitr, druhym uchem ven. :)) Premyslela jsi treba o spolubydleni s nejakou slecnou? Treba bys od toho mela klid.
    Vis, ono je strasne jednoduchy frfkat na zivot a peskovat druhe lidi nez se zvednout od PC/televize, prestat lamentovat a neco zacit delat. Bud sva, zmen se jen kdyz TY budes chtit. 🙂 Me take ex matka buzerovala jaka jsem lemra, ze porad spim a podobne. Samozrejme, ze jsem spala, byla jsem na intru, a pak cely vikend jsem projezdila (3-4 hodiny z HK do Prahy, vymenit tasky a z Prahy do Loun a to same pak v nedeli znova…)… Mama me nenaucila se ani starat se o byt, takze jsem se vse ucila, do toho jsem jeste ucila varit, kdyz jsem byla u ex a poslouchala ty kecy od „tchyne“. samozrejme, ze jsem se na to vysrala po 3 letech a sla do haje. 😉 Kdyz se lamal chleba, tak byla hned zpet, ze se mam vratit k jejimu synovi, protoze je zlomeny.

    Pokud ti to tata nabidl, sla bych si promluvit s tatou nez mamou pokud mas dojem, ze s tebou chce soutezit. Je to sice blby, ale nektery rodic je na poslouchani a druhy rodic je nekdy jen na prakticke veci.

    1. Já vím, že jsi to asi nemyslela zle, ale nedá mi to. Můj blog je jediný místo, kde si sem tam zanadávám (oukej, a pak ještě u piva) a odmítám se toho vzdávat, protože bych se jinak asi pomátla. Dělám dost, každý den chodím do práce (i víkendy), šetřím a koukám po bytech. Nechci se do něčeho vrhat bezmyšlenkovitě a čekám alespoň, až mi uplyne zkušební doba. Spolubydlení mi vždycky na něčem krachlo, teď o něm uvažujeme s kamarádkou, takže to rozhodně jako možnost zvažuju a nezavrhuju, jen to prostě nejde ihned a fakt nejsem člověk, co by se válel u telky a nechal osud, ať činí za něj. Dřív jsem chtěla páchat sebevraždy, teď si holt jednou za uherák zalamentuju na webu.

      S tátou mluvit nebudu, protože v rodičích v tomhle nemám důvěru. Můžu o všem mluvit s prababičkou, to je jediná, který vždycky u kafe vybleju všechno.

  2. Mrzi me ze jsi me spise nepochopila. Nechci aby ses vzdavala vypisovani zde na blogu(!), to bych si netroufla ti rici a kazdy potrebujeme svuj prostor. Bavim se o par odstavcich ohledne tve rodiny a jaka bys dle okoli mela byt, ne ze sedis za pc a jen frfles, poukazovala jsem na rodice kteri si stezuji jak je zivot tezky a jak dle nich ty o zivote nic nevis. Naopak te podporuji v tom co chces ty a nenechala se okolim ovlivnit. Doufam ze vse klapne a budes mit klid. A je dobre ze mas prababicku s kterou o vecech muzes mluvit.

  3. Katko, ty se v životě opravdu nenudíš. Několikrát do roka změníš práci, k tomu „italský“ vztah, gambling bráchy.
    Přál bych ti, aby všechny nepříjemné stránky pominuly a zůstala už jen příjemné vzrušující chvíle.

    Vidím, že sis k přechodu z Blog.cz nevybrala obvyklý Blogger.com (blogspot), ale méně běžný WordPress. Co ale vím, je s ním trochu potíž v tom, že pokud chce uživatel trochu lepší funkce, tak některé z nadstandardu jsou placené.

    1. Děkuji moc, doufám, že ten další rok bude už klidnější. Změna práce stála hodně odhodlání, přecejen 4 roky ve vydavatelství udělaly své, ale nakonec začínám být spokojená, rozdíl pociťuji zejména ve financích a co si budeme povídat, bez nich to dneska nejde. Uvidíme, jak se to bude všechno dál vyvíjet.

      Bráchovi dáme už asi přes pusu, jestli se nezačne chovat jako člověk. Na tom je nejpitomější, že nejenom, že ničí sebe, ale celá rodina neřeší nic jinýho než jeho maléry a ta atmosféra je pak taková mrzutá.

      WordPress se zdá být zatím fajn, teď nebyl moc čas se v administraci vrtat, určitě bych neměla problém si něco připlatit, pokud vše bude řádně fungovat. Situace na blog.cz mě už tak znechutila, že jsem vzala nohy na ramena. 😀

      Komentáře mám nastavený, že musím schvalovat (mám v plánu to změnit, teď pokud svátky neprosím, tak se tomu chci trošku pověnovat) proto nejsou hned vidět. 🙂

  4. Katko, ty se opravdu nenudíš. Měníš práci, vztah(y) jsou také hodně daleko od poklidných.
    Přeji ti, abys hned ty příští měla podle svých představ.

    (Nevím, zda komentáře odjede, před chvílí jsem 2 odeslal a nikde je nevidím).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.