Zkurvenec 2018

Vždycky když se chystám bilancovat nad rokem, ve kterém jsem, vzpomenu si na výbornou větu Karol, kterou použila pod jeden takový článek ještě na minulém blogu. Že laťka pro překonání roku leží prakticky na zemi, takže ten další bude stopro lepší. A víte co je nejhorší? Ta laťka se od té doby úspěšně zavrtává.

Myslela jsem si, že 2016 kdy se mi všechno začalo nehorázně srát byl fakt nejhorší. Pak přišel 2017, ze začátku katastrofa, ale pak se to začalo lepšit a já dosáhla toho, co jsem si tak přála. S Er. jsme se k sobě vrátili a začali spolu napůl žít. Nebylo to snadný, ale zažila jsem nespočet chvil, kdy jsem si konečně připadala šťastná. Do tý doby, než moje bývalá zaměstnankyně odmítala vyplatit Jusepha a ten s cílem pomsty zatáhl Er. do kolotoče šílených malérů, ze kterých se vlastně nikdy už nedostal. Náš vztah tím skončil a já si od tý doby připadám neúplná…

Loňského Silvestra jsem trávila v mojí oblíbené hospodě. Sešla se tradičně parta odpadlíků. Hojně se pilo, pak došlo na karaoke. Kolem čtvrté ráno se mi udělalo ouzko. Po příchodu domů jsem psala Er. nějaký sračky a nepřestávala věřit ve šťastný konec.

Vše jsem samozřejmě konzultovala s kolegyní Jar., která jediná měla pro moji telenovelu pochopení. A nejenom pro ni. Mohla jsem jí povídat o svých vizích, znamení a moc mi to pomáhalo v tom se nezbláznit. Věděla jsem, že se mi brzo ten můj blbec ozve. Všechno směřovalo k tomu, že se tak stane 16. ledna. Ten den jsem si splnila jeden sen, vyrobila jsem si 3 obrazy s Trnkovými motivy, po kterých jsem asi půl roku toužila. Taky ten den skončili v práci lakýrníci. A pak se to stalo, skutečně se mi ozval a sešli jsme se.

Setkání to bylo zvláštní, vlastně jsme skoro celou dobu mlčeli a koukali na sebe. Ani jeden nevěděl, jak začít, já se snažila být nad věcí a on byl tak jako šťastně nervózní. Při loučení mi vrazil pusu a že se ozve. Druhý den se ozvala z jeho čísla nějaká holka. Cikánka D. To si jako za ten měsíc zvládl najít novou? Poslaly jsme se vzájemně do prdele a mě zachvátil vztek a možná poprvý v životě i strach, jestli mi ta jeho banda nemůže něco udělat.

O týden později jsme se sešli. Dokonce u něj (nás) doma. Ta fuchtle tam byla nastěhovaná, on tam neměl zhola nic. Teď s odstupem času si myslím, že spolu nic neměli, navíc mi přijde, že to byla kamarádka spíš tý jeho bývalky, než jeho, ale tenkrát jsem zuřila. Strávili jsme spolu poslední fajn noc, kdy paradoxně nic nebylo, jen se ke mně tulil. To bylo naposled kdy jsem cítila, že mě má fakt rád. Za pár dní odjel. A historie se opakovala. Ze tří dnů se staly 3 měsíce. Bez jediný zprávy. Bylo mi jasný, že se nezmění.

A tak jsem se snažila věnovat se alespoň sobě, svým přátelům a zájmům. Hned z kraje roku jsme jeli na výlet. V únoru pak na druhý. Po něm jsme skončili ve vinárně a pak v hospodě, kde jsem s Er. trávila loni hodně času. Od té doby jsem tam nebyla… Když jsem se v lehce podroušeném stavu vracela kolem půlnoci domů, vyskočil na mě ze křoví nějakej úchyl a dostal se mi do kalhot. Možná že i ten vztek na Er. udělal svoje, každopádně se mi povedlo dementa zneškodnit a utéct.

Když jsem si druhý den uvědomila co se stalo, šla jsem to teda nahlásit. Tam jsem se seznámila s policajtem, který se mi moc líbil a podle ostatních to bylo i vzájemný, protože mi sem tam volal a kecali jsme spíš o soukromí, než o případu. Někdy kolem října jsem byla odhodlaná ho pozvat na rande, ale předtím jsem si ho snažila proklepnout na netu a našla jsem článek o jeho jmenovci, jak mlátil svoji partnerku a její dítě. Možná blbá náhoda, ale vzhledem k jeho neobvyklýmu jménu bych se nedivila ničemu a moje vzplanutí bylo uhašeno. A teď koukám, že má na FB nějakou rodinnou fotku. I když, třeba je to sestra, kdo ví…

Vždycky, když mám nějaký splín, léčím si ho úklidem. Takovým tím generálním, kdy všechny věci protřídím, aby se mi líp dýchalo. V březnu jsem se dočkala toho, že mi táta po několika letech slibů přinesl z komory krabice, takže jsem si protřídila i tyhle zapomenuté poklady a konečně našla krabičku se stříbrnými prstýnky, u který jsem měla strach, že jsem ji během stěhování někde zapomněla.

V půli března se mi taky splnil feťácký sen, po báječném koncertu TG jsem neodmítla pozvání na lajnu koksu. Ukamenujte mě. Byla to výborná zkušenost, který rozhodně nelituju. A ke zklamání všech, co si myslí, že se někde sjíždím v kanále, byla to zároveň poslední zkušenost s fetem.

V dubnu jsem se zas přesvědčila o tom, jaký jsou lidi svině. Holka z party mi dělala neslušný návrhy už dlouho. Nepřitahuje mě, ale tak se stalo, že jsme jeli hromadně na chatu a potom, co mi soucitně vtloukala do hlavy, že se na mě Er. vysral a už ho nikdy neuvidím, po mě vyjela. A mně jak bylo všechno už nějak fuk, tak jsem si jí teda odvedla na pokoj a tam jsme si to rozdaly. Pak chodila po chatě a pomlouvala mě, jak jsem děsná, že jsem se jí pokusila znásilnit. Naštěstí jí to prý nikdo snad nežral a ty 3 lidi, co jsou možná na její straně, za kamarády stejně neberu, tak je mi to putna. Ale vztek mám furt, protože je to vychcaná kunda, co si myslí, že jí všechno bude procházet. Ale karma zdarma, rozvádí se! 😀

Celkově jsem začala dělat očistu mezi známými, přestala jsem se stýkat s lidmi, co mi pili krev a obohatila své známé o bráchovy kamarády, kteří nemají v hlavě nasráno a je s nima sranda.

Taky mi jeden den od rána volala „mafie“. Jak jsem nedávno zjistila, byl to nějakej novej přítel (pokud s ním furt teda je) drahé Oly. Celkem bizár. Od 4 od rána asi 17 zmeškaných hovorů. Nejhorší na tom bylo, že mě to vůbec nevzbudilo a to jsem měla zaplý vibrace. Sháněli Er. Poslala jsem je do prdele. A věděla, že se mi zas vrátí brzo do života…

A taky že jo. Na Čarodějnice jsem byla zvaná do Prokopáku. Už jsem tam takhle s A., jeho sestrou a jejími přáteli byla a bylo to super. Líbil se mi tam jeden týpek, a i když tomu nic celej večer nenasvědčovalo, nakonec mi nabídl nocleh. Ani jsme nedopili skleničku vína a už jsme po sobě vyjeli. Ráno jsem se probudila, pohled mi padl na zásnubní prstýnek. To jsem ještě netušila, že se mi to moje hovado ještě ten den ozve.

Chvíli jsem ho nechala napínat a sešli jsme se až o týden později. (Ale potkala jsem ho v Budějovicích na náměstí, kde jsme byli po hledání šutrů na poli na jídle. Svět je fakt malej.) Setkání bylo tradiční, objevil se s holou prdelí, bez omluvy, bez vysvětlení, urážlivej, že nic není po jeho ihned. Chvílema byl fakt na ránu, pak mu zas přeskočilo a byl miliónovej. Nechápu ty jeho výkyvy. Nakonec jsme skončili v hotelu, kde jsme se oddávali techtlům. Já pak musela jet na Výstaviště, kde ten den začínal Svět knihy. Jak tradiční… I přesto, že jsem toho vypila v noci poměrně dost, nakonec jsem to nějak profesionálně zvládla. Resp. dojela jsem se pivem a pak už to bylo jedno.

Definitivní konec mezi námi nastal paradoxně po mojí oslavě narozenin. Pozvala jsem ho, seznámila s přáteli, všichni obdivovali, jak se mi dvoří, jakou krásnou květinu mi přinesl, jak je pozorný. Abychom se potom prakticky servali cestou domů jen proto, že jsem nechtěla jít na hotel, protože jsem to dostala a byla jsem i dost utahaná a přiožralá. Ještě měsíc jsme se sem tam teda vzájemně vydírali přes SMS, ale už jsme se nikdy neviděli.

V tu chvíli jsem přestala být šťastná. Nebaví mě žít, nebaví mě skoro nic. Věděla jsem, že musím z toho kolotoče vyskočit, že musím něco udělat. A protože mě Tš. nepřímo obvinila z krádeže koupelnových baterií v hodnotě asi 10 000,-, rozhodla jsem se pro krok opravdu radikální. Začala jsem hledat novou práci. A zjevil se mi anděl.

Bylo to bolestivý období, kdy o mém odchodu věděla akorát kolegyně. Postupně jsem si domů odnášela osobní věci, dělala inventury, aby po mně nezbyl nepořádek. Nabídky jsem měla dvě. Buď do Kosmasu do kanclu a nebo do jednoho eshopu s potravinami, kde bych připravovala balíky. S Fí. jsme u hřbitova dlouho bádali, co pro mě bude lepší. Nakonec jsem si zvolila eshop, protože na pohovoru byli dva mladí kluci a mně lákalo dělat chvíli v bandě nějakých mladých lidí. A jak se ukázalo, volba to byla dobrá, s oběma jsem si fakt sedla a zažili jsme spolu hodně srandy.

Můj ochod z chráněný dílny byl smutný. Šéfový to bylo vlastně úplně ukradený, vyjmenovala jsem jí důvody, proč už tam nechci být ani minutu. I když pravý důvod byl nekonečný vztek, že mi posrala vztah. Jí zajímalo akorát, že jsem zahrabala ty baterie. Který s největší pravděpodobností štípl Ukrajinec Georg, kterej už v tu dobu byl na Ukrajině a rekonstruoval koupelnu.

Přišla jsem o něco, co jsem budovala, pro co jsem žila, čemu jsem mnohé obětovala. Poznala jsem tam mnoho inspirativních lidí, sviní ale i osudovou lásku. Teď, když ta trpká pachuť trošku ustala, vzpomínám jen na to dobré a stýská se mi. Ale vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

V nový práci to bylo celkem fajn, s klukama byla legrace, brzy jsem si zvykla i na to být celý den na nohách a balit tuny marmelád a podobných nesmyslů. Získala jsem navíc hodně volného času, takže jsem začala realizovat výrobu šperků a doplňků do obchůdku, který tak za 50 let tímhle tempem spustím.

Na chlapy jsem nějak celkově zanevřela, byla jsem akorát na jednom spontánním rande, z kterýho nic nebylo a na diskotéce jsem se spustila s týpkem, co vypadal jak Er. (A všichni pak kvůli tomu měli ze mě srandu.) Teď akorát koncem roku se kolem mě začal motat jeden sekuriťák z OC, ale mě nějak nebere.

Jediná oblast, kde se mi fakt letos dařilo, byla ta kulturní. Navštívila jsem několik bezva koncertů Schodiště, Marpa a TroubleGangu, Tomáše Kluse. Fí. mě vzal na Arcade Fire. Byla jsem na Mezi Plotech. Divadlo jsem taky nezanedbávala, navštívila jsem Národní, hodněkrát jsme byli na Vinohradech (třeba na Periferii, Velký mele, Lvovi v zimě), já Fí. na oplátku vytáhla na Prachy!!! do Palace. Do. mě vzal na Kaisera s Lábusem do Kalichu, konečně jsem se podívala na Shakespearovské slavnosti – dokonce hned dvakrát. Po letech jsme se taky začaly vídat s Šaff., která mě vzala na Rozmarný léto do Celetný, nedávno jsme byly na Snímku 51, kterej byl fakt super a taky jsme navštívily jedno představení v Klubovně v Jindřišký. Jedno z nej představení, který jsem tento rok navštívila byl Kurz negativního myšlení ve Švanďáku.

Koncem léta mi umřela babička. A týden na to mě vyhodili z práce. Ze dne na den. Sejmulo mě to. Začala jsem teda hledat práci novou, byla jsem přesvědčená o tom, že půjdu k jedné firmě, která na mě na FB už nějaký pátek vyskakovala. Zadařilo se.

Díky tomu, že jsem teda neměla chvíli žádné pracovní povinnosti, jsem na pár dní jela na chatu s našima a babičkou. Tam jsme navštívili jarmark ve Slavonicích a bylo to fajn. Po dlouhý době jsem taky někam konečně vypadla.

Z bývalé práce nakonec samozřejmě přilezli, že to nezvládají a formou brigády jsem u nich pracovala ještě asi 2 týdny. Pak se sklad stěhoval, a dva dny po mém definitivním konci vyrazili i kluky. Dostali jsme tedy nabídku pracovat pro ně dál, ale pod jiným zaměstnavatelem a to se nám nějak nelíbilo.

Pak jsem měla asi 10 dní volno, kdy jsem čekala na nástup do nového. Toho jsem se dočkala v půli října. Stala se ze mě prodavačka v papírnictví. Protože kolegyně z protisměny byla úplně nemožná, během dvou týdnů jsem se stala prakticky vedoucí. Práce mě baví, i když díky tomu, že ta pinda ze dne na den skončila  a nechala tu po sobě akorát bordel, jsem tu strávila celý prosinec a nějak mi nezbyl čas na osobní život. Kterej stejně vlastně nemám.

Přemýšlím, co by ještě stálo za zmínění. No, změnila jsem po letech působiště blogu, nemůžu tu prolhanou správkyni na blog.cz ani cítit, takže jsem zbaběle prchla sem. V létě jsem z nervů kolem Er. přibrala asi 7 kilo, aniž bych nějak žrala (navíc i toho pohybu jsem měla v dočasný práci dost). Teď se mi naštěstí podařilo něco sundat, snad to půjde i dál.

Po mém ochodu z chráněný dílny se mi přestaly zjevovat bytosti, umřel ve mně ten vnitřní hlas. Nemám už žádné vize, nepřichází mi znamení. Jako kdybych vnitřně umřela. Nevím jestli to bylo tím místem, nebo mě to jen prostě vedlo k tý změně a teď si můj anděl strážný řekl, že si musím poradit sama. Dřív jsem byla třeba i s Er. nějakým způsobem telepaticky propojená, často jsem cítila, že vyvádí nějaký kraviny, četla jsem mu myšlenky (on mě teda taky a to už v dobách, kdy jsme spolu nebyli). Až teď poslední dobou cítím intenzivní nervozitu, úplně stejnou jako jsem měla loni před tím, než se mi ozval. Dokonce jsem ho i vypátrala a mám tedy možnost mu poslat zprávu, že je třeba čurák.

Připadám si ztracená, neúplná, často se moje myšlenky stáčí k tomu, že bych tu vlastně vůbec nemusela být. Letošní Vánoce mě nějak nepřesvědčily ani v tom, že našim na mě záleží. Poslední dobou se fakt snažím s nimi bavit, po práci za nimi chodím na skleničku vína, ale většinou to dopadá tak, že mi nedávají prostor mluvit. To mi ani tak nevadí. No a letos jsem na Štědrý večer kolem desáté explodovala, protože máma zas měla nějaký připomínky k tomu, že jsem si nandala jídlo – do kterýho mě nutila celý večer, i když jsem neměla absolutně hlad. Ranilo mě to. Taky mě ranilo, že jsem jim k Mikuláši koupila olovo a moc jsem se těšila, jak si každý něco odlejeme a bude sranda. Úplně se na to vykašlali. Dopadlo to tak, že jsem šla ven na cigáro, tam jsem brečela, pak se vrátila do pokoje, kde to nešlo vůbec zastavit. Skoro do jedný do rána jsem ronila slzy a bylo mi fakt děsně. Nikdo za mnou nepřišel. Nechali mě tam takhle samotnou a vesele se hihňali v obýváku.

Odlévali jsme teda druhý den, kdy jsem byla teda absolutně bez nálady. Podívala jsem se na bráchu a utrousila jsem: „Mně se tam zjeví fakáč nebo vystrčená prdel, vsaď se.“ No, olovo se mi rozpadlo na 3 kusy a ten jeden opravdu vypadá jak vztyčený prostředníček. V tom největším brácha vidí svatební kytici. A po otočení je v tom jasnej týpek, co hrdě stojí, má sice trošku pupíček, ale jinak vypadá jak nějaký starořecký bůh.

Předsevzetí si nedávám. Ale byla bych moc ráda, kdyby se to po všech stránkách v tom 2019 zlepšilo. Chtěla bych dál shazovat kila, mít v práci ještě o píď lepší plat, abych si mohla pronajmout byt (ono to teda vypadá nadějně už teď, uvidíme jaká bude lednová výplata, no…). Chci mít čas i sama na sebe, někam třeba vyrazit, měla jsem v plánu poprvý v životě letět, to by bylo fajn.

Moc stojím o to, aby se mi vrátil ten vnitřní hlas, který mi pomáhal se se vším tak nějak vypořádávat. V oblasti mužů si netroufám nic přát, na zázraky už po těch zkušenostech nevěřím a momentálně nejsem připravená na to dát někomu novýmu šanci, protože mi Er. ještě pořád chybí. Ne ten kokot, co se z něj za poslední rok stal, ale ten starý dobrý Er., který mi vařil, pečoval o mě, nosil květiny a uměl mě rozesmát. Kdybych uměla vrátit čas, udělám to. Nepřestanu si nikdy vyčítat, že jsem mu nedala do držky a rezignovaně ho nechala se takhle zničit.

Chtěla bych se věnovat nějakýmu osobnímu rozvoji, vrátit se k ukrajinštině, přečíst tu hromadu knih, co jsem si nasyslila, napsat nějakou ucelenou „knihu“, ve který bych promítla ty poslední čtyři roky mého života. Myslím si, že román z chráněný dílny by mohl být legrační. Zaplatit si třeba nějaký kurz malování, teď jsem dostala k Ježíšku lampu na nehty, tak třeba se věnovat i tomuhle směru. Pracovat na obchůdku, sehnat někoho kdo mi nebude jen slibovat, že mi udělá ty ilustrace, ale kdo sedne na prdel a hezky mi je nakreslí.

Je toho moc a přesto málo. Nejraději bych byla, abych si připadala konečně šťastně. Tak jsem si naposled připadala v lednu, pak ještě teda na ty svoje narozeniny a od tý doby mě obtěžuje i dýchat. Fakt mě tenhle život nebaví. A to ho trávím aktivně, mám hodně kamarádů, chodím na akce, pořád jsem v práci a stejně mi to nějak nestačí. Nevím. Snad to bude konečně lepší.

3 komentáře: „Zkurvenec 2018

  1. Mám za sebou velkou kupu hnoje. Loňský rok byl první po… nevím ani kolika letech… asi 6 letech? bez větších zásahů mého ex do mého života… našel si jinou a já to špatně nesla… ale díky Bohu za to. Předtím jsem si každý Silvestr slibovala, jak ten další rok bude lepší, že horší to být přece už nemůže… ale ejhle. Ono vždycky mohlo být a bylo hůř. Minulý rok se to konečně změnilo. Ne snad že bych měla nějaké svoje happily ever after, problémů je stále dost 😀 Ale mám víc klidu… více se věnuju věcem a lidem, které jsem kvůli něj odsouvala stranou… zkoušela jsem i nové věci, potkala spoustu super lidí… stále je na čem pracovat, stále na něj myslím… ale jsem vděčná, že to už definitivně skončilo.

    Taky jsem měla na něj takové mentální napojení… občas se to ozve. Třeba od září jsem měla zničeho nic o něm zase noční můry a já jsem věděla, že se něco chystá. Nakonec se ozval, jen aby se choval zase jako kretén. A abych zjistila, že se s tou svojí sestěhovali. Teď už mám zase klídek a předpokládám, že to napojení bude stále slábnout až zcela vymizí.

    Takže hlavu vzhůru. Zažila sis spoustu sraček. Ale zažila jsi i pěkné věci. Život máš ve svých rukou. Chceš číst? Tvořit šperky? Mít více času na sebe? Máš možnost. Dělej co chceš. 😉

  2. No, není to moc veselý čtení….a tuhle větu nemyslíš vážně, že ne..?! Nebo si budu myslet, že jsi na koksu furt.
    „když pravý důvod byl nekonečný vztek, že mi posrala vztah“ to si toho svýho prince nějak moc idealizuješ….!

    1. Mysli si co chceš, já nemám povinnost se tu ospravedlňovat. Idealizuju neidealizuju, ono když každý měsíc balíš a děsíš se každýho zazonění a zaťukání, protože ta kráva nám odmítala platit nájem za jeho poctivě vydělaný peníze, (Resp – vždycky nám nakecala, že to zaplatila a pak dělala mrtvýho brouka, přitom nic neposlala, navíc to nebyl žádný náš rozmar, takhle to bylo domluvený od začátku) stejně tak mu nedávala plat ani na jídlo (já z ní taky těch svejch blbejch pár tisíc musela tahat každý měsíc), tak to, že nevyplatila bráchu vraha a mafiána, kterej nás pak začal vydírat, byla jen taková tečka. Já ho ZNALA, (není to pro mě jen postava z cizího blogu, o který nevím všechno) byla jsem v tý situaci, u těch telefonátů každý den…, Ten šmejd ho začal vydírat tím, že mi ublíží, proto jsem šla ze hry. Tyhle lidi holt nemůžeš poslat jen tak do prdele. Občas se spleteme, taky jsem si o pár lidech myslela že jsou kamarádi a vyklubali se z nich svině. Mně se Juseph nezdál od začátku, ale říkala jsem si, že se snad nemůže nic stát. Pak nedostal svých vydělaných 20 000,-, šéfka mu přestala zvedat telefon a vyhýbat se mu a už to jelo. Ale je mi jasný, že to svedeš stejně na Mistra, že za to všechno může jen on. Měli jsme tenkrát Jusepha nechat, ať to tam podpálí, jak měl v plánu a byl by svatej klid. Jenže člověk nějak víc myslela na ty lidi a děti a když měl možnost zabránit, aby se jim něco stalo….

      Ale díky za péči.

      Takže ano, za tou větou si skálopevně stojím dál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.