Týden 1. a 2. (2020)

Nikdy jsem ani nezauvažovala, že bych Projekt zabalila. Za ta léta, co každý den udělám nějaký cvak a napíšu (ne)stručný komentář se z toho stal přirozený zvyk. Celkem se za tu vytrvalost obdivuju, většina věcí mě přestala bavit, ale tohle ne. Stejně jako samotný blogování.

Pravdou zůstává, že ho pěkně zanedbávám. Nemůžu se vymlouvat na nedostatek času, toho mám díky tomu, že momentálně nechodím do práce opravdu na rozdávání. Ale jsem velice špatný organizátor a když už konečně můžu sedět u notebooku, většinou se věnuju Ňufovi, nebo koukáme na nějaký film a nebo si někde courám po venku.

Takže dnes, kdy zahajuji 8. ročník cvakoprojektu, je 9. 2. (a dnes, kdy se snažím článek vydat je zas o měsíc víc) a tak trošku se obávám, jestli si vůbec na něco vzpomenu… A vydáno to bude ještě později, protože mi tu z loňska chybí dva články. Břídil jsem.

1. 1. 2020

Jak na Nový rok, tak po celý rok. A já doufám a pevně věřím, že ten letošní bude opravdu magický. Jelikož silvestrovská párty dopadla až na pár detailů opravdu dobře, vzbudili jsme se s lehčí kocovinkou, ale spokojení a celý den se rozhodli prolenošit. Takže jsme koukali na filmy, váleli se v posteli, cpali se a dělali sprosťárny. Večer jsem udělala lívance, který sklidily úspěch, takže zahájení nového roku považuju za vydařené.

2. 1. 2020

Hnízdím. Jelikož jsme se sestěhovali a Ňuf po mně nechce žádný peníze na nájem, starám se o domácnost a protože to tu byl pěknej holobyt, začala jsem ji zařizovat. Je dobrý, že máme stejný vkus a protože jsme oba duší dětmi, mohu kupovat i takové infantilní doplňky, jakou jsou třeba tyhle veselý slánky a pod. 

3. 1. 2020

První bouře na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. My se prostě budem hádat a budem a budem a budem. Už jsme to přijali jako takovou naši součást a prostě to neřešíme, poškorpíme se, pak chvíli trucujem, nakonec se omluvíme a jede se dál. Zajímavý je, že se vždycky hádáme hlavně v Hospůdce. A není to alkoholem, když spolu pijeme doma nebo jdeme někam jinam, tak se většinou nic neděje. Tenhle pátek byl celkem náročnej, nejdřív jsem měla terapii, která mě lehce vzala, pak jsem se sešla s V., konečně jsme měly na sebe čas, tak jsme si předaly vánoční dárečky a zašly na výborej obídek, no a večer jsem vyrazila s Ňufem právě do Hospůdky. Šaff mi psala, že zařídí letenky a poletíme do Skotska, tak jsem hrozně jásala, že konečně poletím letadlem a Ňufa se asi dotklo, že ho kamarádka předběhla a on tím pádem nebude první, kdo mě vytáhne na takovou dovču. Začali jsme se lehce škorpit, tak jsme se raději zvedli a šli domů. Tam jsem předvedla svůj oblíbený monolog a pak na mě dolehla terapie a asi 2 hodiny jsem mu brečela v náruči, jak jsem nemožná. 

4. 1. 2020

A protože je to stejně můj nejmilejší kluk, tak jsme první letošní sobotu vyrazili na další krásnej výlet. Do Poděbrad. Nebylo moc dobrý počasí a on se probudil s šílenou depresí, kdy se mi celou cestu vlakem omlouval za to, že se občas chová jako blbec a že si mě ani nezaslouží. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nedařilo se mi ho rozveselit. Výlet byl ale jinak fajn, prošli jsme si město – ono tam teda nic moc takhle mimo sezónu není – pak si zašli na opravdu lahodnou pizzu. Z další vycházky nás ale vyhnal déšť, takže následoval další podnik, kde neměli pití nic moc a celkově to prostředí nebylo dobrý. Lepší byla restaurace kousek od nádraží, tam nás na chvíli adoptovali, tak jsme si v klidu vypili skleničku a pak se vrátili do Prahy. Tam jsme koukali s vínečkem na nějakou píčovinu v televizi.

5. 1. 2020

Neděle byla fajn, měli jsme první letošní badminton. Baví mě to, hlavně jsem hodinu od hodiny lepší. Po sportování jsme vyrazili do obchodu, protože mi Ježíšek přinesl poukázku na boty, rozhodla jsem se si udělat radost a sehnala super Adidasky a hlavně lodičky. A ještě mi na nějakej ten pár zbylo, muhehe. Doma jsem pak uvařila hlívu na kari, která byla snězena s radostí a to jsem pak ráda. A večer jsem upekla slanej koláč a ten snědl málem i s formou. Jo, už se, myslím si, můžu vdávat.

6. 1. 2020

Jsem vždycky byla taková free, neuměla jsem si představit že je ze mě domácí puťka. Jak nechodím do tý práce, tak jsem se jí stala a celkem mě to baví, takže jsem udělala zeleninový domácí chipsy, uvařila nějaký spešl indický jídlo a večer jsme trávili hraním pexesa. 

7. 1. 2020

Ani nevím, co se dělo, jela jsem k doktorce, tam jsem se nedověděla nic novýho a den pak trávila v klidu domova. Tak jsem si vyfotila mapu, kterou poctivě stíráme a doufáme, že těch míst letos navštívíme fakt hodně. A nutno zmínit, že na tom dost pilně pracujeme a těch výletů jsme za prvních 6 týdnů stihli snad víc, než se svejma ex za celý vztahy… 

8. 1. 2020

Konečně se nám povedlo sejít se s kámoškou. Taky jsem pro ni měla ještě Ježíška, dlouho marodila a já ostuda si ni nenašla ani den. Sešly jsme se na Andělu a vzala jsem ji do mojí oblíbený vinárny, kde jsme probíraly tentokrát spíš strasti životů. Ale bylo to i tak fajn. Doma jsem pak zase předvedla svoje kulinářský umění. Večer, když jsem koukala na docela zábavný film, nám přestala fungovat telka, protože nějaký to nový vysílání, tak jsem skoro hodinu telefonovala s babičkou.

9. 1. 2020

Čtvrtek byl taky celkem akční, na oběd jsem byla pozvaná k prababi. Tam jsem se teda moc dlouho nezdržela, protože jsem měla večer sraz s T. Před odchodem jsme si s Ňufem trochu zašpásovali, to, že nám nejde telka shledávám jako výhodu, hehe. S T. to bylo fajn, taky má teď nějaké trable, tak jsme to řádně zdrbly. 

10. 1. 2020

Měla jsem už trochu výčitky, protože díky tomu, že jsem se flákala předchozí den v hospodě a Ňuf se bez telky nudil, uklidil byt. Takže jsem se vrhla na generální úklid skříní v kuchyni, trouby apod. Až mě vyděsilo, jakej máme doma binec… Večer jsem se konečně podívala na Čáru, pak jsme si pustila Donnie Darka a brzo zahučeli do hajan, protože v sobotu nás čekal další výlet…

11. 1. 2020

Sobota byla fajn, sice byla poměrně zima a chvílema přišelo, ale i tak jsme vstali a vyrazili na vláček. Dojeli jsme na Karlštejn, absolvovali prohlídku hradu a pak se přemístili do Berouna, kde jsme si prošli město a zašli na večeři. Po návratu do Prahy jsem měla doma pré, Ňuf šel s kámošem na rum. Tak jsem koukala na scénky z Na stojáka a užívala si bezstarostnej večer. 

12. 1. 2020

Tohle nebylo dobrý… Ráno jsem se vzbudila a nebylo mi dobře. Teplota, nevolnost. Do toho na mě dolehly věci, který jsem se dozvěděla v týdnu. Táta mi zavolal a suše oznámil, že si mám co nejdřív probrat věci a že se ten pokoj dá do stavu, jako když jsem se odstěhovala po maturitě. Moje postel se vyhodí a zůstane tam jen ta bráchova plus jeho nábytek. Rozhodla jsem se chmury ze sebe dostat na badmintonu. To se celkem povedlo, ale napsal mi Do. jestli nezajdeme na víno. A já vůl neposlechla svou intuici a šla. A přepískla jsem to. A protože na mě vyklopil i svoje trable, nějak jsem toho měla dost. Po příchodu domů jsem zakopla o práh a rozbila si hubu, tím jsem vzbudila Ňufa, kterej mi celkem po právu vyčetl, že jsem ožralá jak dobytek a pak mi přeplo a měla jsem záchvat, kterej si nepamatuju. Prý jsem děsně křičela a brečela a zase „skákala“ z okna. No děs. 

13. 1. 2020

Umím přebrat, ale vždycky si to pamatuju. Nebo alespoň zhruba. Ráno jsem se vzbudila, držka nateklá a jedno velký WTF. Co se sakra dělo? Ňuf byl u notebooku, zůstal doma. Nemluvila se mnou ani klika od dveří. Nesnáším tyhle tichý domácnosti. Koukala jsem na Černotu a Jak nás vidí svět, to bylo celkem fajn. K večeru jsem to už nevydržela a zakopala válečnou sekeru. Dověděla jsem co se dělo, omluvila se a jedeme dál.

14. 1. 2020

Řešila jsem svůj problém na terapii a s úlevou můžu říct, že moje záchvaty nezpůsobuje alkohol. Vyváděla bych taky, možná o něco později, až by se toho nastřádalo víc. Nicméně jsme se pro zdraví rozhodli to dost omezit, vždyť my nasávali poslední měsíce snad každý den. A i ty hádky a tak… Prostě ne. A nutno zmínit, že to dodržujeme oba a fakt se hádáme a cítíme o něco líp. I tak mě ale ovládla děsná úzkost. Strach vyjít z baráku mezi lidi, kdo ví, kdo to moje vyvádění všechno slyšel. Možná bych měla fakt klid, kdybych z toho okna vyskočila. Proč nemám koule na to to dotáhnout do konce? A pak se to úplně otočilo. Příšernej strach ze smrti. Z toho, že by mě tam Ňuf takhle našel. Co kdyby se někdy stalo něco jemu? Ty myšlenky byly úděsný. Ani večerní badminton moc nepomohl, ale já se prostě nevzdávám… 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.