Spoiler

Tak jo, celkem mi to psaní začíná chybět. Na začátku prosince jsem přestala chodit do práce a skončila v péči psychoterapeutky. Od tý doby jsem měla dva záchvaty, jeden takovej přiměřenej, druhej příšernej a nepamatuju si ho, bájo.

S Ňufem jsme se víceméně sestěhovali. Od zítra mě čekají menší prázdniny, protože jede pro Juniora a do toho doupěte bychom se ve třech pořádně nenaskládali, rezignovala jsem a jedu k našim. Navíc teda pořád mele o tom, že to dítě je moc malý na to, aby vidělo, že teda ta kamarádka táty s ním žije… Tak jasně, nicméně jsem zvědavá, jak mu vysvětlí, čí jsou tady po bytě ty náhrdelníky, náušnice a další dívčí serepatičky, který jsem si sem natahala. I když on je snad schopnej si je v rámci mlžení vzít na sebe sám…

Sere mě to. A možná i proto se těším, že budu mít klid. A zároveň se toho bojím, za ten měsíc a půl, jsme od sebe byli jen 4 dny, jinak vedle sebe usínáme každej večer a i když proběhne bouřka, dodává mi to jeho chrápání jakýsi pocit jistoty.

Mám hodně plánů, ráda bych dopsala starší deníčky, jsem zvědavá, na co si vzpomenu. Koncem listopadu to v práci dostalo nesnesitelný spád, manažer mi sliboval, jak kolegyni vyhodí, to se tak nestalo. A myslím si, že ji už ani nevyhodí. A já se z toho regulérně zhroutila a musela začít chodit na terapie. Ty mají zatím spíš kontraproduktivní účinky, většinou si tam vzpomenu na něco, co mě v minulosti dost traumatizovalo a pak kvůli tomu doma brečím jak želva. Ale tak uvidíme, byla jsem tam teprve dvakrát…

Aby toho na moji labilitu nebylo málo, nedávno mi volal táta, že až budu teda ty necelý dva týdny u nich, že by bylo dobrý, kdybych si probrala věci, že co chci používat, ať si odvezu do svýho novýho kutlochu a zbytek se dá do komory. Že moje postel se vyhodí a pokoj se dá do původního stavu – tj. do toho, co měl brácha po tom, co jsem po maturitě utekla. A tohle je podle mojí terapeutky jedna z nejhorších situací co jsem si v nepříjemným období zažila a která všechny ty úzkosti spustila, takže pajáda! Vybalila jsem na Ňufa, že jsem pěkně v prdeli a že se mě asi jen tak nezbaví. Načež proběhl rozhovor na téma: „A kde budeš spát, až mi budou jezdit návštěvy?“ aneb „chcete mě? nekoušu, jen občas trochu štěkám…“.

A tak jsem se posledně ztřískala s Do. jak zákon káže a doma dostala záchvat, kterej si nepamatuju. Já si je nepamatuju nikdy, ale po tý vodce a tequile to byla teda konečná. Nejdřív jsem si rozbila držku, protože jsem zakopla o práh a pak jsme se zhádali a já pak prej křičela a brečela a chtěla skákat z okna (to chci teda často i bez pití) a sousedům se to přirozeně moc nelíbilo, takže se teď stydím vyjít z bytu a místo toho, abych si to teda šla hodit, aby všichni měli pokoj, se ve mně střídá touha po smrti a zároveň panickej strach, že co když to po ní bude ještě horší… A tak jako vlastně umřít nechci. Celkem se na tu páteční terapii těším. 

Takže nepiju. A nekouřím – z toho jsem teda trochu nervózní a vím jistě, že si tu krabičku koupím. U toho vína nemám strach, že bych nevydržela, ale to cígo mi teda fakt začíná v nervech chybět. A místo toho teda sportuju. Hrajeme badminton a mně to jde. Hehe, baví mě ten jeho výraz, když mu natrhávám prdel. V pondělí jdu hrát s bráchou, ten bude asi těžší soupeř, tak se celkem těším.

Vánoce byly hezký. Fakt, asi první dospělácký svátky, který jsem si užila a kdy jsem neměla deprese. Vrátil se v pondělí večer a bylo fakt vtipný, jak jsem mu ty 4 dny chyběla. Proto mám chuť se vsadit, že mě stejně příští týden bude někam s nima tahat. Dobře jsme se najedli, dostala jsem krásný dárky, věřím, že i ode mě Ježíšek se líbil. Zašli jsme na mši a pak pozdravit do Hospůdky kamarády opilce. A na Boží hod jsem ho přivedla do rodiny. Je to vážný.

I když se hádáme pořád a on teda těžce nese moje výlevy, což plně chápu, nějak nás to stmelilo. Už mi nebalí kufry, naopak mi dává peníze na terapie a opakuje, že spolu to přece zvládneme. Začali jsme mluvit o dítěti. Já ho teda furt nechci, ale dneska jsem si tak jako řekla, že až se z toho všeho vyhrabu, najdem jinej větší byt a tak, tak třeba možná… Akorát já bych ráda vdavky. Ne hned, ale v případě množení to prostě požaduju. A to se jemu, jakožto rozvedenému mládenci moc nepozdává. Ale minule mi začal cpát na prst kovovej kroužek a oslovovat mě manželko a na moje přemítání o tom, že bych spíš asi chtěla malou svatbu pravil, že to by přece nebyl problém…

Do práce se už nevrátím. Zvláštní pocit. Ještě teda musím pro věci, nakoupila jsem si tam hezký nádobí a měla bych tam mít stravenky, tak to jim tam přece nenechám. Je mi i trochu líto, že mě nikdo nepřemlouval, prostě jen OK. Tak moc postradatelný člověk je. T. mě chlácholila, že je to tím, že už jsem doma od prosince, takže si na mou nepřítomnost zvykli. Kdyby to bylo ze dne na den, třeba by vyjednávali… Ale kdo ví.

Hledám něco novýho, ale je to teda bída. Je fakt že píšu jen na vybraný inzeráty, v Ňufovi mám podporu a nemám prej brát hned první věc, co se namane, tak to zatím moc nehrotím. Z jednoho eshopu mi dali termín pohovoru, to jsem zrovna nemohla, protože jsem šla k doktorce, na mou prosbu o jiný den mi nikdo už neodepsal a inzerát vesele vystavili znovu. Z jednoho pěkného papírnictví mi napsali, že se ozvou, už je to asi týden a prd. No a volali mi z jedný firmy a když jsem jim řekla svou skromnou představu platu, tak personalistka prožila malý infarkt myokardu a pak mi jen napsala že teda díky, ale ne. A to jsem si fakt neřekla o žádnej balík. 

Takže u našich bych ráda sepsala nějaké humorné postřehy ze života blázna. O tom jak mi doma už hrabe a tak. Taky chystám pro Ňufa překvápko. Jelikož čas pádí, čas letí, za 2 týdny to bude rok, co jsme se poznali. A i když nejsem na žádný píčoviny jako jsou výročí, tak jsem si řekla, že nám vyrobím album, kam nalepím různý fotky a materiály z výletů a společných chvílí. Sám o tom i jednou mluvil, že by se mu něco takovýho líbilo. Mám na to už všechno vyvoláno, objednala jsem bambilion samolepek a dalších ozdob, tak se na to hned zítra vrhnu. A protože ještě stále máme vánoční stromeček, nadělím mu to pod něj.

A obchůdek. Jako dělám na tom, mám nějaký věci rozdělaný, u našich mám materiál, tak nějaký kategorie snad dotáhnu do zdárnýho konce a 5. 5. to rozjedeme.

Taky pokračuju další ročník Projektu, tak vydám poslední z loňska a první letošní. I když ty letošní fotky nestojí za moc, přece jen, nikam moc nechodím a ty dny jsou takový lehce stereotypní.

Začala jsem vařit a péct, já to teda dělala i před tím, ale teď zkouším fakt nový věci a hrozně mě to baví. Takže mám objednáno spousty vychytávek do domácnosti a studuju různý recepty. Ňuf je navíc vděčný strávník a moc rád to jí, včera mě dokonce poprosil, ať ty nejlepší věci začnu zapisovat do nějakýho sešítku. A já mu na to bezduše řekla: „A myslíš, že se o něj pak budou naše děti a vnoučata prát stejně jako my o ten naší prababi?“ Tak si říkám, že bych to mohla začít dokomentovat a s tím nejlepším se prezentovat i tady, i když já neumím ten styling, i když je to moc dobrý, na fotce to vypadá spíš jak z Gastropekla než od Pohlreicha…

A taky cestujeme. Máme tu stírací mapu, tak doufám, že ji hodně letos zaplníme. Zatím jsme za ty první dva týdny stihli Poděbrady, Karlštejn a Beroun. Já teda všechny 3 místa znám, ale Ňuf měl premiéru. Ten dokonce mluví o tom, že mě někam v březnu vyvenčí na klasickou dovolenou, na který jsem nikdy nebyla. Asi se nemůže smířit s tím, že jsem si koupila letenku a v dubnu poprvé letím! S Šaff. do Skotska, oujé!

To by bylo asi vše. Před náma je společnej večer a i když se fakt těším na to, jak si od sebe odpočineme a srovnáme si myšlenky, už teď mi celkem chybí. Ty jeho blbý kecy, objetí a tak.

4 komentáře: „Spoiler

  1. Z článku cítím, že jsi spokojená. To je moc dobře! Hlavně, že jsi pryč z té debilní práce a bydlíte spolu. A třeba ty terapie fakt k něčemu budou, jeden na začátku nikdy neví. Ale to, že se máš odstěhovat, když tam bude syn, moc hezký teda není. Zas není úplně malej, pochopit by to mohl. Otázka „kde budeš spát, až mi budou jezdit návštěvy“ je vyloženě úlet. Snad tam máš ted domov a máš mí taky pocit domova.

    1. Zrovna dneska jsem to na tý terapii řešila a jako jono, budeme muset hodit za těch 10 dní řeč. On je trochu mimo, celkově ten jejich polskej (nebo jestli je to jen jeho, nevím) přístup k výchově je mimo moje chápání, vychovávat děti ve lžích, aby jim realita náhodou neublížila (a neřešit, že jednou přijde čas, kdy na to stejně přijdou a bude to pro ně ještě horší právě o to uvědomění, že jim nejbližší kecali) mi je fakt proti srsti.

      No uvidíme, minule už přišel s tím, že to tak nemyslel a že zařídí pro návštěvy matrace a ať ho už neštvu s tím svým oblíbeným „jdu na ukrajinskou ubytovnu“. 😀 Pocit domova, to je to, oč tu momentálně běží, až mu řeknu názor terapeutky, tak to vezme snad víc vážně. Ona se navíc zaměřuje i na párový terapie, dneska jsme se ve většině shodly, tak třeba ho na nějaký sezení taky vemu. 😀

      Jinak děkuju, zrovna jsem teď v obchodě potkala kolegyni z jinýho krámu a říkala, že se tam absolutně nic nezměnilo, takže jestli jsem ještě trošičku litovala, že jsem to vzdala, tak po dnešku ani omylem…

  2. Doufám že mladej dostane rozum a uvrbi tě doma. Moc se mi taky nelíbí že kvůli navstevam by tě poslal zpatky k rodicum. Synovi by tě představit mohl, děti nejsou az tak blbe a take si umí lecos domyslet. Chápu že má třeba strach že to praskne a bude bez pritelkyne, ale jste spolu za chvíli rok. 🙂 Neuvrtej si na krk dítě dokud jsi nejsi 100% jistá na cem jsi. Momentálně se soustred na sebe, nufa a zdravi. Dítě je radost a i starost, hodně věci dítě změní a je to o hodně tezsi balancovat nebo couvat pokud přesně nevíš na čem jsi a vztah není úplně ok/stałe se poznavate. Rodicum sezer hlavu až ti budou chtít změnit pokoj. Nejsi momentálně na stabilni pude a pokoj by ti měli nechat tak jak je. Drzim place, K.

    1. Dítě mě zná, v létě jsme spolu byli venku. Od tý doby si pravidelně posíláme dárky, proto mi přijde na hlavu hrát tohle divadlo, protože ten malej není žádnej idiot a podle mě to ví dávno… A jestli ne, tak si to teď stopro domyslí, podle těch věcí co mám doma. S dítětem si dělám spíš srandu, kdyby na to došlo, tak do toho fakt nejdu. Spíš je to takový to zoufalství, že v žádný práci mi to nevychází, tak jestli by mateřeská nebyla řešení – i vzhledem k tomu, že kdyby šlo vše podle plánu, tak už mám čtyřletý. 😀 Ale tak já se nepostarám ani sama o sebe, nemůžu se starat ještě o ploda.

      Pokoj se určitě předělá, holt nemám takovou pozici jako brácha, ale s tím už nic nenadělám. Tak uvidíme, já myslím že teď už se z toho všeho začnu pomalu vyhrabávat a nic horšího mě nečeká, ale je to furt jak na horský dráze. Rozhodně za týden proběhne hodně vážná promluva, když nebere vážně názor o 12 let mladší bezdětný holky, možná ho trkne názor mý studovaný terapeutky (v pátek jsem to s ní řešila a shodly jsme se :D).

      Minimálně jsme teda vyřešili ty dospělácký návštěvy, prý když mu přijedou sourozenci, tak si budou muset přivést matraci, že já nikam pryč jezdit nebudu. S tím teda přišel sám. No a tak. Další díly již brzy. 😀

      Děkuji 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.