Kde to vázne, méněžere?

Ňufovi zas přijela nějaká návštěva, tak jsem vyklízela pole. Stejně se chystal na víkend domů a já měla směny, tak mi to tentokrát ani moc nevadilo. Jediný, z čeho jsem trochu nervózní, aby mi něco někdo nesebral, protože po první návštěvě, kterou v době našeho vztahu měl, už nikdo nikdy nenašel odšťavňovač na pomeranče…

Ráno, když odcházel do práce a já se chystala sbalit a jet k našim, jsem měla trochu rejpavou. Nevím co to do mě vždycky vjede, skoro to vypadá, že mám chuť rozpoutat nějakou hádku. A to nemám, protože hádky bytostně nesnáším. Řekl mi, že mám po ránu vosí chování, vrazil mi pusu a odešel. Já ho velmi brzy následovala…

Venku bylo poměrně hezky. A já si uvědomila, že se i přesto blíží Vánoce a rozhodla se pro zkoušku mé pošramocené psychiky. Díky tomu, jak v práci trpím, mám problém jít do většího obchodu. Největší peklo je pro mě Tesco na Smíchově, což je vzhledem k tomu, že ho máme nejblíž a chodíme tam pravidelně nakupovat, celkem zásadní problém. Ale nemůžu si pomoct, jakmile tam vlezu a vidím všude ty nakupující lidi, v břiše mi začne koncert a já mám co dělat, abych se nepoto.

Tentokrát jsem si za cíl dala Tiger hned u vchodu, spojím příjemné s užitečným, pokud zvládnu nákup v pohodě, mohu si odnést nějaké zvířecí ozdobičky. Loni jsem si v nějaký pošmourný předvánoční chvíli řekla, že kdybych měla svou rodinu, tak udělám stromeček, na kterym budou jen a pouze zvířátka. Nakonec jsem si jich pár koupila a udělala si mini stromek v pokoji, ale nikdo, krom mě, to pořádně neocenil. Trochu jsem se bála, že mě bude Ňuf považovat za dětinskou a bude chtít třeba klasický kulatý nudný ozdoby, ale překvapil, z mýho nápadu byl nadšený a měla jsem jeho plnou podporu. Tak jsem mu za odměnu koupila skleněnou krevetku!

Večer jsem zašla na víno s T. Trochu mi tyhle naše dýchánky chybí, když jsem u našich, stačí vyběhnout z baráku a za 5 minut jsem u ní. Takže když jsem u Ňufa, nescházíme se tak často. Hodila jsem na sebe kalhoty, který jsem si kupovala už v létě, ale nešly mi zapnout. A hle! Byly mi!

Víno mi nějak vlezlo do hlavy, číšník mi nosil jednu skleničku za druhou a najednou bum a já si připadala opile. Což se mi stává zřídka kdy.

V pátek jsem měla hned po příchodu do práce zas infarkt. Vždycky když odcházím z poslední směny, snažím se, aby bylo vše v pořádku. Aby byly vynesený odpadky, zametená podlaha, umytý nádobí, srovnaný a doplněný regály, umytej záchod apod. Jenže pak po těch 2-3 dnech, co tam úřaduje kolegyně, přijdu a bordel evryvér. Takže nejdřív se začnu smát a psát pár zasvěceným že je to síla, pak se obvykle naseru a odejdu na cigáro a s úderem devátý se rozpláču a přemýšlím, jak co nejrychleji utéct a už se tam nikdy nevracet.

Tentokrát to nebylo jiný. Podle všeho byl na krámě Týpek II a zadal kolegyni úkol – dodělat jeden regál. Měl s ním očividně stejný plány jako já, akorát já to v úterý nestihla, tak jsem si to nechala na dnešek. Kolegyně to rozvrtala, na každý háček pověsila 1 kus zboží a zbytek nechala válet všude po zemi. Nebylo umytý nádobí, záchod byl zas posranej… Napsala jsem manažerovi SMS ať mi co nejdřív volá, že s ním potřebuju mluvit. Okamžitě mi vyskákal děsnej ekzém, tentokrát na krku. Strašně to svědilo a vypadalo to opravdu nepěkně. Posílala jsem bráchovi fotku, aby mě náležitě politoval, a na to mi odepsal, jestli mě pokousal Ňuf či upír?

Manažer mě tradičně ignoroval. Kolem dvanáctý jsem si šla na pauzu trochu napravit nervy. Moje kroky zamířily do Pepca, kde jsem nakoupila nějaký potřebnosti do domácnosti, hlavně na ty Vánoce – takže jsem si odnesla misku s jelenama, plastový mísy na salát apod. A Ňufovi jsem vzala nějaký ponožky. Šla jsem ještě na cigáro, už jsem dokuřovala a v tom mi začal zvonit mobil. A hleďme ho.

Tentokrát jsem na to šla obráceně. Poprosila jsem ho, jestli by na směny kolegyně mohl posílat posilu. Že já svou práci zvládám v pohodě, ale ona ne, tak aby tam byl někdo, kdo uklidí, umeje nádobí a záchod a ona bude moc nerušeně obsluhovat kasu (aneb sedět v zázemí se svou přítelkyní, čumět do FB a u toho si listovat katalogem z Erotic city, kterej jsem tam ráno našla). Poprvý mi přišlo, že mě manažer bere trochu vážně. Vyslechl si, jak to tam vypadá a řekl mi, že teda dobře, ať ten víkend nějak přežiju, že hned v pondělí nebo v úterý přijede na krám a kolegyni dá výpověď. A najde místo ní někoho schopnýho.

Poděkovala jsem, připomněla mu, že mám z toho už docela nepříjemný zdravotní problémy a že teda jsem ochotná novýho člověka zaškolit, aspoň budou prašule navíc. Byl rád, poprosil mě, ať si to nechám pro sebe, nabídl mi volno na to, abych se dala do kupy a pak mi popřál hezkej víkend.

Po dlouhý době jsem cítila úlevu. A štěstí. Spíš teda takový pidi mini štěstíčko. Dodalo mi to energii. Doma jsem byla uvolněná, což naši využili k tomu, abychom symbolicky oslavili mé blížící se jmeniny, takže jsem dostala dárečky a vínečko a chvíli jsme klábosili.

Víkend jsem taky přežila, dodělala jsem tu práci, dala krám dohromady a celou neděli jsem měla čas jen pro zákazníky a své aktivity, během dne jsem zvládla udělat všechny základní ilustrace do Obchůdku! Jsem silná sebevědomá žena, když se na mě bratr s tátou vykašlali, poradila jsem si sama, oujé.

A večer hurá za mým milým. Návštěva nám tam nic nevyvedla a na dlouhou dobu to snad byla návštěva poslední. Taky mě čekalo překvápko, přivezl mi z Polska nějaký veganský ňaminky, který nejsou u nás k sehnání, tak mi udělal radost.

V pondělí mě čekalo tradiční kolečko – naši, pošta, zásilkovna a pak zase zpátky. Už mě to nebaví. Chci mít domov, zázemí, a ne furt takhle jezdit sem tam jak kretén. Milý, Ježíšku… Úterý bylo lepší, to jsem měla komplet volnej den, tak jsem skočila k babičce, která mi popřála k svátku – dostala jsem pěkný šaty s motivem Leonida Afremova, poseděly jsme u kávy, probraly co se dalo, já pak šla na zastávku, kde jsme měli sraz s Ňufem, protože stále máme jen jedny klíče. Ten šel večer za nejlepším kámošem, tak jsem měla pré. Pré, kdy uklízím, peru a tak. Když jsem měla hotovo, hodila jsem si sprchu, dala pizzu do trouby, nalila víno a udělala si pohodlí na gauči. Víc takových dní…

Peklo, peklo, PEKLO!!! Jestli jsem nadávala, že minulý týden byl na prodejně bordel, tak to byl slabej odvar proti tomu, co mě čekalo ve středu. Už mi ty síly fakt docházejí. Koukala jsem na kamery, jestli ji už vyrazil a samozřejmě na krámě vůbec nebyl, ani v telefonu nebylo, že by si volali. Takže se na to zase vysral a já tady budu muset otročit dál. Ty vole. Pořád to samý dokola, kolegyně, pokud nejsou na krámě lidi, sedí u kompu v kanclu, tam pravděpodobně čumí do FB, nebo tam má tu svoji, když jí náhodou dám nějakej úkol, udělá tak desetinu a pak mi raději vypisuje důvody proč to nemohla udělat. A já pak pláču a vztekám se a prodavačka z vedlejšího krámu mě chodí utěšovat. A utíkám na cigáro i když nesmím a doufám a přeji si, aby mě zlý sekuriťák zapsal, žaloval a aby mě vyrazili! Jenže asi i díky tomu, že kolegyně chodí pravidelně zhruba o 20 až 40 minut později, než musí být otevřeno a nikdy jí nikdo nic neřekl, tak jsou k mým desetiminutovým pauzičkám tolerantní a ani na mě nebyla zatím stížnost. Navíc mě Houpadlo několikrát viděl, jak utíkám a bulim, tak se v něm probudila asi empatie.

Nejhorší je, že takhle před Vánocema mi denně chodí plno zboží. A to zboží jsou obvykle novinky, takže je pak na mně, abych všechny dosavadní regály předělala a všechno umístila. Navíc mám z vrchu povel, všechno vepředu aby to bylo vidět! Což je poměrně problém, vzhledem k tomu, že regály jsou rozmístěny po prodejně až do jejího konce… Ale podle Týpka II to fakt umím, takže kdykoli jsem mu poslala nějaký fotky výsledku, byl spokojenej a přeposílal je i ředitelce, která též neměla výhrady. A tím to skončilo, kdyby raději poslali nějaký prémie, že. 

Domů jsem jela úplně vyřízená, těšila jsem se, jak si uvařím čaj, lehnu si na svého chlapce a v tichosti zemřu. Ten mi ale jak na potvoru napsal, že se doma nudí a jde do Hospůdky. Achjo, vždycky když chci trávit večer doma s čajem, tak on má chuť jít lejt. No, ale byl tam zrovna nějakej koncert, tak mě to celkem odreagovalo. Domů jsme přišli po půlnoci a až díky motajícím se nožičkám jsem si uvědomila, že jsem celej den nejedla…

Další den jsem rezignovala. Hodně lidí mi radilo, ať se začnu chovat stejně jako kolegyně. Ať tam ty krabice se zbožím a bordel prostě nechám a jen prodávám. Jenže to jsem udělala asi jednou a ještě jsem se kráva omlouvala manažerovi, že mi není dobře a že to teda udělám až další den a pak jsem to fakt udělala, protože mi to bylo blbý. Tentokrát jsem se rozhodla být skutečně rebel. Měla jsem tam asi 8 dodavatelů, 2 jsem nestihla a rozhodla se je neudělat. Kolem tý půl 9 jsem psala večerní hlášení. Do tabulky s příjmama jsem suše uvedla „Nestihla“. A šla jsem se chystat, protože jsem měla večer „rande“ s bráchou.

Během minuty telefon. Týpek II. Že tohle neexistuje. Ať okamžitě naskenuju faktury ke zboží, že to z centrály nahrají hned ráno do počítače a ať tam kolegyni nechám vzkaz s vykřičníkem, že to musí hned, jakmile to bude v systému, hodit dopředu na prodejnu. Fofry, fofry, fofry. Ale stihla jsem to a v devět vypadla na bus.

V Hospůdce to bylo fajn, měla jsem radost, protože mi přišly nový skleničky na víno a šampus, který jsem koupila do domácnosti (Ňuf po mně nechce peníze na nájem, tak se podílím takhle a nakupuju co je potřeba). Taky jsem koupila v akci tři Lindt medvídky, protože babička, teta a prababi budou slavit narozky, tak jsem jim chtěla udělat takový balíčky…

Jenže všechny ty události a asi i to spontánní posezení na místě činu předchozí den mělo na svědomí, že jsem byla totálně chcíplá. Brácha taky neměl energii na rozdávání a nevylepšil to ani Ňuf, kterej kolem půl 11 dorazil z nějakýho firemního večírku. Seděli jsme tam jak 3 pecky nad rozpitym pivem a shodli se, že dneska to fakt nemá cenu. Já šla na záchod, brácha platit a že teda půjdem domů. Jenže když jsem vylezla z WC, viděla jsem, jak Ňuf v bojovym postoji něco říká chlápkovi od vedlejšího stolu. V tom hluku jsem nějak nepoznala, jestli se hádaj nebo jásaj, ale bylo to divný. Co se stalo jsem se dozvěděla o pár vteřin později. Ve chvíli, kdy jsme s bráchou byli pryč od stolu, tenhle vyfetovanej bezzubec nám prej začal hrabat po pivech. Ňuf ho poslal do háje, že co si to dovoluje, a ten se začal bránit, že se jen spletl. A proběhl tam nějakej konflikt zas kvůli polštině, což si Ňuf vykládá vždycky hrozně rasisticky (a nenechá si vysvětlit, že ten bílej Slovák, co má kecy, není rasista, ale jen debil). 

Takže výsledek – brácha zaplatil a šel domů a Ňuf mě odvedl do vedlejší místnosti k baru, že ho to probralo a chce tam ještě zůstat. Na baru seděl Štamgast, tenhle večer mi přišel celkem v pohodě, ale jinak o něm mám taky svoje mínění. Nicméně jsme se dali do řeči a ten rozhovor byl hrozně fajn. Řešili jsme, jak jsou lidi na Štědrý den občas na ránu a diví se, že v obchodě už neseženou co chtějí a že se brzo zavírá.

Byly asi 2 ráno. Naznačila jsem Ňufovi, že bychom měli asi platit a jít, načež se mu Štamgast začal smát, že jsou všechny ženský stejný, doteď nevím, jak to myslel. Jestli jako že je podpantoflák a já ho nutím jít domů a nebo že působím nadrženým dojmem a tahám ho domů, abychom si ještě stihli vrznout. Zasmála jsem se, že mně je to fuk, ale ať ráno nenadává, že nemůže vylézt z postele a odejít do práce, a šla na cígo. Když jsem se vrátila, Štamgast odcházel a pravil: „Tak jo, díky za medvěda a hezkej večer přeju!“ Zůstala jsem opařeně zírat, ale nechtěla jsem vyvolávat konflikt, tak jsem čekala, až se za ním zavřou dveře. Hned potom jsem zkontrolovala dárky pro babičky a tetu. Jasně, jeden medvěd chyběl. Ňuf to vysvětlil tak, že si říkal, že pro nás dva jsou 3 medvědi moc, že bychom to stejně nesnědli… Udržela jsem se a neřvala, ale fakt mě rozzuřil. Čert vem medvěda i peníze, ale já musela druhej den jen k našim, tam ty balíčky připravit a protože jsem měla dost zařizování, jásala jsem, že nemusím jít do obchodu se žrádlem, už i vzhledem k těm střevním potížím, co mám, jen co někam vlezu.

Ňuf se dušoval, že si dá budíka na 6 a skočí do Tesca. Rozhodla jsem se, že zaplatíme, tak říkám Lů. o účet. Ta na mě vyhrkla nesmyslnou částku – jen za dvě piva. Prý tu útratu z vedlejší místnosti zaplatil brácha. (Nezaplatil…) Říkám že fajn, ale že na baru jsme neměli jen dvě piva. „Nojo, máš pravdu, máte tu ještě jedno to kafčo.“ Snažila jsem se jí připomenout, že nám tam chybí ještě dvě piva, ale bylo to marný, tak jsme jí dali kilo a šli dom. Cesta to byla veselá, ten se motal, já ho podpírala, furt mi sliboval toho medvěda a pak začal pochybovat o mé lásce, že mu prej neříkám, že ho miluju. Což je pravda, já na tohle moc nejsem a když už to ze mě vypadne, tak je to v nějaký euforický chvilce a on si to pak asi nepamatuje. Jako třeba teď, kdy jsem ho přimáčkla na zeď a začala vášnivě líbat a vyznávat se ze svých citů…

Doma mě čekal poslech ještě asi půl hodinovýho monologu o tom, jaký jsme hrozný rasisti, nedal si vymluvit, že ti dva dementi Slováci, se kterejma měl za poslední měsíc problém, nejsou jiná rasa a že to fakt nemůže soudit podle nich. A že holt, když leze do takovýho pajzlu, jako naše Hospůdka je, tak musí počítat s tím, že sem tam na nějakýho kreténa narazí. Vždyť já tam taky málem už dostala přes hubu. Po chvíli jsem to vzdala a odešla do kuchyně a tam počkala, než usne.

Ráno samozřejmě nevstal. Já byla celkem v pohodě, ty 4 pivča se mnou nic moc neudělaly. Vychystala jsem se a jela zařizovat. Nejdřív jsem zaběhla to Tigeru, jestli nenaskladnili ozdobičky ve tvaru mořskýho koníka, ale bohužel. Pak jsem měla sraz u metra s holčinou kvůli swapu. Na Zličíně jsem vyzvedla knížku, kterou si ten můj opilec přál od Ježíška. Když jsem vycházela ven, začala jsem pípat. To mě karma potrestala za to, že i já občas zapomenu zákazníkům zboží odkódovat. Lidi na mě koukali jak na zloděje, príma… Pak se mi povedl husarskej kousek v tom krámě naproti, kam jsem šla omrknout ozdoby. Stačilo otočit stojan a Big Ben se roztříštil na bambilion střípků. Chvilku jsem stála a čekala, jestli na mě nějaká prodavačka vlítne a bude to chtít po mně zaplatit. Ale pak jsem si řekla, že není můj problém, že to tam někdo blbě pověsil a nenápadně, celá rudá, jsem z obchodu zbaběle vycouvala.

V Albertu jsem dokoupila sežranýho medvěda, samozřejmě jsem celou dobu byla ve stresu, aby mě nikdo nešacoval a nenařkl mě, že ty dva co mám v tašce jsem štípla. Jsem hrozně paranoidní. No a v břiše mi to začalo zas bublat, tak jsem se už nezdržovala a pádila na bus a jela k našim, Tam jsem zabalila dárky, sbalila si nějaký věci, nafotila si ozdoby, který už mám, abych náhodou nekoupila ty samý, musela si uklidit pokoj, protože se tam chystal brácha spinkat, tak asi aby se náhodou neosypal… a pak zas hurá za Ňufem, protože zkrátka ty debilní klíče…

Víkend, kterej nás čekal, byl v tom všem šílenství překvapivě v pohodě. Už páteční večer byl príma, dostali jsme od Ňufovýho bráchy nějaký archivní vínečko, tak jsme otestovali nový skleničky. U toho jsme mlsali popcorn a koukali na Uprchlíky. Já je znám od mala, ale Ňuf je viděl poprvý. Smál se u toho jak blbej. Spát jsme šli brzo, protože druhý den nás čekal výlet… A to do Plzně.

Dělá si ze mě srandu, že tam budeme jednou žít. A já to město nemám prostě ráda. Nelíbí se mi a nevím co bych tam dělala. To už si víc umím představit bydlet třeba v Písku, Teplicích, Olomouci, Budějkách… Ale v Plzni? Ble. Jako když jsme koukali pak na zprávy a tam byla reportáž o pánovi, co se v Plzni chtěl zabít skokem z mostu. Ňuf to sledoval a pak suše poznamenal: „Asi má k tomu městu vztah jako ty.“ Ale tak i naši si chválili ty vánoční trhy tam, tak jsem se výletu nebránila.

Cesta vlakem byla fajn, poprvý jsem jela Pendolínem. Dali jsme si kafčo a před polednem byli na místě. Prošli jsme se směrem k náměstí, kde už stály trhy. Nejdřív jsem poňuňala osla a pak jsme šli prohlídnout stánky. Upřímně, čekala jsem, že tam bude lákadel více, ale i tak jsem si koupila skvělej polštář s babočkou, šálu v mých barvách a doplnili jsme sbírku ozdobiček. Koštovali jsme svařák, procházeli se a tak jako nic moc neřešili. U jednoho stánku měli loutku, po který toužím od mala. Každý Vánoce čekám, jestli ji najdu pod stromečkem a nic. Začala jsem o tom povídat svému muži v naivní naději, že mi ji koupí. Ale protože nic, tak jsem si řekla, že určitě chce, abych byla překvapená a koupí ji někde v Praze. Pro zvědavce – nekoupil. 

Blbý bylo, že mě zas bolelo břicho. Přitom jsem žádnej stres v tu chvíli neměla, ale dolehl na mě ten pracovní týden… Jedinou Toiku, co byla na náměstí, odvezli, tak jsme museli do restaurace. Tam ale od 16:00 byla rezervace, takže jsme stihli asi jen dvě pivča. To jediný je na Plzni fakt dobrý… Jenže jen co jsme došli zpátky na náměstí, pro změnu se mi chtělo čůrat. Tak jsme zapluli do další restaurace, kde jsem každejch 10 minut lítala a už mě to opravdu unavovalo. Tam měli pivo ještě lepší, ale stejně jako v první restauraci nás vyháněli, nicméně slečny, který si k nám sedly, protože rezervé bylo pro ně, z naší rozverný nálady byly tak nadšený, že nám nabídly, ať klidně zůstaneme… Ale my ne, rozloučili jsme se a šli zpátky na trh, kde bylo moje guilty pleasure – koncert Michala Davida. Jaký bylo moje zklamání, že to nebyl pravej Michal David, ale jen nějakej fejkovej…

Ňuf snese všechno, ale ruská Máša, která není česká Dáša, byla i na něj moc a stejně nám jel vlak, tak jsme dopili posledního svařáka a šli zpět na nádraží. Do Prahy jsme přijeli nějak před 8, cesta utekla rychle, oba jsme ji probděli. Já dokonce i vystřízlivěla, na rozdíl od něj…

Další naše zastávka byla v jednom podniku Na Knížecí, kam za námi dorazila T. s přítelem, který pochází z Holandska. Můj drahý totiž kromě toho, že ovládá angličtinu, češtinu, němčinu, umí i holandsky a jednou si posteskl, že ji nemá s kým trénovat. Tak jsem mu vyhověla a domluvila rande ve 4. Kluci z toho nejdřív nebyli moc nadšený, ale nakonec nás tam ani nepotřebovali a žvanili a žvanili, až T. příteli vystydla svíčková… Kolem 11 jsme náš polsko-česko-nizozemský dýchánek rozpustili, ale my měli nějakej párty mód, tak jsme zašli ještě do Hospůdky. Tam mě nasrala jedna kráva, po zavíračce se sem tam občas vytahujou popelníky. Ňuf to nesnáší, takže obvykle chodím ven, ale co je to platný, když kolem mě vypaluje celá hospoda… No a na moje narozky mi Šéf přinesl popelník, já si ještě ani nestihla zapálit a tahle mistrová mi udělala přednášku o tom, že Šéf má astma a jak jsem bezohledná a že ona je tam štamgastka a důrazně mě prosí, ať chodím ven. A já na to neřekla ani slovo a ani jsem si nezapálila a ona prej pak začala na Fí., ať si mě krotí a ještě měla nějaký kecy na to jak vypadám nebo co. Ale tak ona je vyzobaná slunečnice, ne moc pěkná v obličeji, od ní to neberu urážlivě, navíc jsem tam nic nedělala, jen mě nasral ten týpek, co tam na mě vytáhl čuráka a to jsem teda šla žalovat na bar, ať ho vyhoděj.

No a přesně ta samá ženská tam seděla na baru, vyprávěla tam ožralům nějaký storky, připadala si u toho hrozně neodolatelně a zábavně – což pro ně teda asi i byla, ale nám přišla spíš směšná – no a pak si tam co? Tušíte správně! Zapálila. A pálila jedno za druhým a bavila dědky nějakejma kecama a já jen čuměla. Vrchol byl, když si zatáhla Šéfa vedla a vypadalo to, že tam po něm vyjíždí… Ale byla tma, tak kdo ví, třeba mu jen něco říkala… Ona mě nemá asi ráda i proto, že jsem na svoje narozky byla s kolegyní středem pozornosti, protože jsme na hlavě měly takový blikající uši, co jsme si koupily na koncertu Schodiště… A tam se se mnou začal Herec bavit a ona je s ním velká kámojda.

Tak jsem domu odešla trochu otrávená, nemám ráda pokrytce… Neděli jsme přirozeně proflákali, protože už nejsme nejmladší. Šli jsme do Tesca, tam mě zase začalo bolet břicho, tak jsme se vrátili domů, pak zašli na oběd do restaurace, kde jsme měli zas nepříjemnou debatu na moje oblíbené téma – jak budeme bydlet, když k nám přijede Junior, aby náhodou chudáček nikdy nezjistil, že jsou jeho rodiče rozvedení (už Seniora fakt snad pošlu taky někam k psychiatrovi, tohle není normální). Tak jsem rezignovala, šla domů a Ňuf jel pro kopřivy. Večer udělal polívku a nějak jsme ten den doklepali. A já trnula, co mě zas čeká, protože mi večer přišla SMS od kolegyně, že jí nikdo z centrály v pátek nezavolal, takže zboží nevystavila. Ale že jsem to já, tak mi to přichystá do displayů, abych si to v pondělí jen napřijímala a mohla hodit na regál…

Neudělala nic. Napsala jsem jí tam už po druhý, ať doklidí batohy – nic. Ať vyhází krabice, aby se tam o to nikdo nepřizabil – tak jednu snad vyprázdnila, ale nechala to tam válet na zemi. Zboží do displayů nedala, nechápu, proč mi píše, když to stejně neudělá. Ne, už prosím dost!

V úterý mi Týpek II volal a dal mi bojovej úkol. Ať kolegyni sepíšu seznam úkolů a zdůrazním, že si to přijede osobně s ředitelkou zkontrolovat. A ať mu celej ten seznam pošlu… Byly to necelý 2 A4 – shrnuto – dodělat co neudělala a uklidit. Poslala jsem mu to do mejlu, zabalila si a jela dom. A tam jsem jen ležela a čuměla a nebyla schopná ani mluvit, až se Ňuf ptal, jestli nechci odvézt do nemocnice, že nevypadám zrovna dobře…

Dobře mi nebylo ani trochu, takže jsem byla jen krok od druhého záchvatu. Středa začala normálně, ráno jsem vstala a šla si udělat snídani. Psal mi Do., že byl s V. pařit a někde nechal tašku, takže nemá vůbec nic – upokojila jsem ho, že ji někde určitě najdeme… Pak jsem jela k našim, zase pro nějaký balíky, pak zpátky, do sprchy, uklidit co nejvíc jsem stihla, poslechnout nový písně od TG, co vyšly a pak hurá na Mírák za Do. Ten mi psal, že zaspal a nestíhá. Výborně. Když už nastal čas, kdy měl dorazit, volal mi přes messenger – zvedla jsem to a tam policajt, že mají jeho tašku. Ten člověk má kliku, ani neví jakou…

Šli jsme pěšky na Národní třídu. Ještě na Míráku jsem si koupila další ozdoby do stáda – housenku, myši, divočáka a veverku. V Tigerech, který byly po cestě, jsem sehnala papouška se zbarvením holuba, dinousary a v tom úplně posledním naprosto náhodou i vysněnýho mořskýho koníka, kterej byl schovanej úúúúplně dole vzadu. Tašku jsme přebrali, nechyběl v ní ani halíř a to chtělo oslavu, tak jsme se přesunuli do Hospůdky. Posezení bylo v klidu, Do. byl unavenej, takže jsme to rozpustili kolem desátý. Ňuf byl s kámošem někde za rohem na fotbale, tak jsem měla pré. Přišel kolem 11. Ani nevím co se stalo ale začali jsme se dohadoval. Protože já si chtěla povídat a dělat sproťárny a on chtěl koukat na televizi. A když jsem mu vyčetla, že na televizi čumí furt a že mi přijde, že ji má raději než mě, tak se urazil a že jde spát. Tak jsem měla záchvat. Všechno se ve mně začalo mlet – ty události s kolegyní, to, že nemám pořádně domov, že i když mi před výletem na Konopiště slíbil, že s ním můžu bydlet, zas z toho couvá, protože nechce, abych mu kecala do toho, že furt zírá na bednu.

Zmlácená jak pes jsem ráno otevřela oči. Nesnáším to. A furt ne a ne najít koule na to to ukončit. Připadám si bezradně. Odešel do práce s tím, že o tom hodíme řeč až se vrátí a já zůstala v tom prázdnym bytě sama. Oblíkla jsem si jeho mikinu a usnula. A spala jsem a ležela až skoro do 4, kdy se vrátil. Doufala jsem, že snad si teda najde chvíli a uslyším slova podpory, ale ne, šel pracovat. A pak si šel vařit a v klidu se napapat. Nabyla jsem pocitu, že se mi jednoduše mstí. Prý musím počkat…

Debata dopadla napůl dobře, napůl úplně na hovno. Domluvili jsme se, že se objednám na psychoterapie. Koukala jsem už předtím po netu a jedna doktorka mi byla sympatická, ale nad moje finanční možnosti. Řekl mi, že mě v tom podpoří, ať peníze neřeším. A pak mi oznámil, že si rozmyslel to bydlení, že se unáhlil a bude lepší, když v dny, kdy budu chodit do práce, budu spát u našich. Že si budeme i vzácnější a nebudeme se hádat. Šíleně jsem se rozbrečela. Proč mě někdo zase vyhazuje… Jenže Ňuf míní, K. mění…

Ještě chvíli jsme celou situaci řešili. Propadala jsem zoufalství a lkala jsem: „Co dělám tak blbě? Brácha je od mala rozmazlenej zmetek, okrádal rodiče o peníze, sere na babičky, já se furt snažím každýmu vyhovět a co z toho mám. On má dobře placenou práci, všechno může, všechno mu vychází, s holkou hledají novej byt…“ V tom všem rozjímání jsem došla až do minulosti: „Když mě Ex. mučil, ani mi to nevěřili. Musel mě vyhodit na ulici, aby mě vzali zpátky. Prostě jsem to nevydržela, selhala jsem…“ Koukal na mě, celkem přívětivě: „Jsem rád, že jsi to nevydržela… Kdybys to vydržela, tak jsem tě nikdy nepotkal a nebyli bychom teď spolu.“

Páteční směna byla peklo. Po příchodu na krám jsem zjistila, že kolegyně z těch úkolů neudělala vůbec nic. Zas mi akorát přišla nějaká SMS plná výmluv. Ani jsem ji nedočetla a napsala jí, ať jde už do prdele. Týpek II slíbil, že se tam během dne objeví, tak jsem si rychle ještě zaběhla na cigáro a volala mu, jestli to platí. Popsala jsem mu situaci, zněl docela vyděšeně, prý mu z toho seznamu úkolů bylo úplně špatně, když si představil, jak to v tom krámě vypadá a co tam ta holka dělá a prej to předal i manažerovi…

Skutečně se tam společně s manažerkou kolem desátý objevili. Já nebyla ničeho schopná. Stála jsem tam, probírala se krabicema a papírama, celá se třásla, zadržovala pláč. Ráno jsem si nestihla dojít ani na záchod, protože se mi tam objevil kurýr se dvěma paletama zboží, že prej tu byl už den předtím, ale paní prodavačka z protisměny zaspala a nemohl na ní čekat do 10… Týpek omrkl situaci a vrhl se do práce, že to zvládnem. K našemu štěstí se tam objevil i obchodní zástupce tý firmy, z který přivezli dvě palety zboží, takže se toho ujal sám a regál s diářema připravil sám. To mi dost píchlo.

Stálo to ale jinak za hovno, já byla furt jak ratlík a chtěla brečet, nebyla jsem schopná slova, Týpek II se rozčílil a začal řvát, že je kolegyně kráva a manažer čurák, házel zbožím a pak šel telefonovat, že tohle teda ne. Načež mi práskl, že se na to manažer normálně vysral a nikoho novýho nehledal. Je fakt, že inzerát na stránkách nebyl. Dle jeho pozdějších slov, kolegyně mu řekla, že řeší nějaké osobní problémy, tak nechtěl bejt zlej…

Zbytek dne jsem nějak přežila. U našich jsem se snažila zabalit nějaký dárky k Vánocům, ale neměla jsem sílu, tak jsem to po 7. balíčku vzdala. A pak jsem sežrala pytlík chipsů a usnula. Sobota byla o něco lepší než pátek, protože to nechodí zboží. Cítila jsem, že tohle jsou moje poslední chvíle ve firmě, takže jsem si dodělala papíry, uklidila, nakoupila všechno co jsem chtěla a sbalila si nejdůležitější věci. Ňuf se vracel v neděli, tak jsem mu psala, jestli se můžu stavit. Namíchl mě tím jeho odtažitým: „Pokud zítra nejdeš do práce, tak se klidně stav, ale jsem unavenej a půjdu brzo spát.“ Ne ty vole, po tý šichtě tady plánuju mejdan do pěti do rána a budu ti držet pistoli u hlavy, abys se mnou držel krok asi ne…

Před zavíračkou mi volal manažer, že teda oukej, že kolegyni vyhodí, že mu volal Týpek II, že je to prej síla… Ne ty vole, hroutím se jen pro zábavu. 

A tak jsem s jednou sbalenou taškou zatáhla roletu a jela… A tam jsem mu na rovinu řekla, že ještě jedna směna, tak si půjdu fakt hodit mašli a zeptala se jestli můžu bejt u něj, pokud mě doktorka nechá doma, protože mi to sám před časem navrhoval…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.