Nezastavíš

I když jsme spolu byli jen chvíli, dost mi to píchlo. Sice pořád vykřikuju, že jsem samostatná a emancipovaná a kdesi cosi, ale ve dvou je to přece jen všechno jednodušší.

Dala jsem si dobrej jasmínovej čaj, jedno pivčo a pak jsme se odebrali k placení. Měla jsem doma takový super tenisky, úplně nový, ale mně jsou bohužel malý, tak jsem je nabídla jeho neteři. Stala se mi totiž taková hodně nemilá věc, prodala jsem kašmírovej svetr, co jsem měla ještě od Er., ale protože mi byl od začátku malej a za poslední rok jsem se ještě trochu zakulatila, rozhodla jsem se, že na něm aspoň teda něco utržím. Měl ještě visačku s cenovkou skoro 4000,-, to by bylo, abych ho neprodala. Prodala, dost pod cenou, ale byla jsem ráda. Ještě když jsem ho fotila, zdál se mi úplně v pohodě. Než jsem ho dala do obálky, probírala jsem ho, jestli na něm nejsou psí chlupy. Jaký bylo moje zděšení, že na něm příjemkyně našla celkem 6 děr, pravděpodobně od molů.

Tak jsem se rozhodla teda začít se fakt rychle zbavovat těchto věcí, protože za prvý mi to zabírá místo a za druhý to nechci zbytečně vyhodit. Šel mě tedy doprovodit. Zaběhla jsem pro boty, popadla psa a šla ho doprovodit na tramvaj.

„Máš už lepší humor, viď?“ koukal na mě se spokojeným úsměvem. Mlčky jsem přikývla. A asi se i trochu zastyděla, jak do něj občas reju, štěkám a ráno mám dle něj vosí útočný chování. Musím na tom zapracovat, sice mě občas fakt sere, ale když potřebuju, je tu pro mě.

Jela mu tramvaj, takže jsme si vrazili rychlou pusu a rozloučili se. Bylo mi pořád smutno, pořád mě trápila práce i hádka s našima, ale cítila jsem se o něco líp. A protože umělci často trpí depresemi, doma jsem zapla Legendy kriminalistiky, vytáhla zpoza postele skicák, kterej tam mám už skoro rok, popadla hrneček se Stabilo fixkama a sedla si na koberec. Odhodlaná nakreslit si po 2 letech vymýšlení obrázky do Obchůdku. Mám deadline a tentokrát to je finální. Ňuf mě podporuje, dokonce mi začal už dělat i trochu reklamu a ohlasy na výrobky jsou o dost lepší, než jsem čekala a to mi dodalo odvahu. A 5. 5. 2020 chlaďte šampáňo!

Nejsem zrovna malíř. Sice dělám v papírnictví a k výtvarce jsem vždy měla vřelý vztah, dokonce ve mně byl i nějakej talent, mám docela dobrý estetický cítění, ale jak jsem na sobě léta nepracovala, zamrzla jsem a dokonce i ta ruka se mi ze začátku tak klepala, že jsem myslela, že to nedám. Nakonec se to nějak poddalo a během jednoho dílu vznikl úvodní obrázek na FB i Fler stránku a během dalšího i samotný profilový obrázek, který měl u všech, kterým jsem ho poslala k posouzení, poměrně úspěch.

A tak jsem si mohla jít sbalit na následující den, protože mě čekal výlet. A i když jsem plánovala ponocovat a jako za starých časů čumět na sitkomy dlouho do noci a u toho brouzdat světem internetu, očka se mi klížila až moc brzo a já kolem půlnoci usnula.

Ráno jsem absolvovala zkoušku dospělosti. Fí., když jsem byla smutná, že mi Ňuf dal košem, navrhl, že bychom v neděli mohli jet na Konopiště. On tam nikdy nebyl, já sice v prváku se školou ano, ale pamatuju si z toho akorát vypečenou zpáteční cestu vlakem, kdy na nás pokřikovala parta drzých cápků a můj tehdejší chlapec mi psal, že jestli mi jen skřivěj vlásek, tak je zabije a ať přestanou čumět jeho holce na prdel. Tentokrát jsem z Hlavního nádraží měla jet sama samotinká, Fí. se měl přidat cestou.

Vyšla jsem teda s dostatečným předstihem, nervózní jak blázen, protože i když většinou jsem já ta, která všechno ví a všechno zná, jak jedu sama, mám pocit, že neumím ani číst… Nejprve jsem zaběhla do Lidlu pro nějakou snídani a pití, pak do trafiky pro známku, protože máme s Ňufem tradici, že mu posílám pohlednice, když jedu na výlet bez něj, a pak už hurá na tramvaj a fííí na nádraží.

Tam jsem přijela tak akorát, ani ještě na ceduli nebyl můj spoj. Světe div se, bez problému jsem nástupiště našla a vyčkávala vlak. Koukala jsem směrem ke vchodu, jestli se tam neobjeví Ňuf, když se mě v restauraci ptal, co budu dělat, Konopiště ho celkem zaujalo a vypadal smutně, že jedu bez něj, takže slíbil, že to doma navrhne a že by se dyžtak s rodinou přidali. Jenže nikde nikdo, vlak přijel, tak jsem nastoupila sama. Trochu mě to zamrzelo, ale říkala jsem si, že si aspoň s Fí. užijeme sólo den a budu mít Ňufovi co vyprávět.

Ještě jsme nevyjeli ani z Prahy a už mi psal, kde jsem, že chtěli jet s náma, ale zaspali. Že zkusí teda bráchu přemluvit, aby přijeli autem. Fí. přistoupil a na místo určení jsme dorazili kolem půl 12. Byla všude naprosto otřesná mlha, ale zas je pravda, že to dodalo poměrně pěknou podzimní atmosféru. Vyšli jsme od Benešova z nádraží směrem k parčíku. Ten byl celý podzimní a nikoho kromě bažantů jsme dlouhou dobu nepotkali. U kapličky se v nás projevilo pubertální já, to ve chvíli, kdy jsem ve vitrážích s Ježíšem viděla porno (aneb co udělají 4 dny bez sexu). Ale jako fakt, byla tam felace, grupáč… Každý si přišel na své.

Ňuf psal, že jsou na cestě. Zahřálo mě to u srdce. Čekali jsme na ně v restauraci pod zámkem, já byla nervózní jak prase, protože jsem byla celá rudá a osypaná a nešly mi učesat pořádně vlasy, bolelo mě tradičně břicho a bála jsem se, abych se blbě neuvedla. V půl 1 se otevřely dveře a v nich stál můj chlapec. A za ním brácha i s manželkou a pubertální dcerou, se kterou bych si určitě rozuměla, mít víc času, je totiž celá já v jejím věku. Nervozita okamžitě opadla, brácha je sympaťák, navíc máme dost společnýho a jeho žena, i když údajně česky nerozumí ani slovo, vypadala sympaticky neméně. My už měli dopito a zaplaceno, takže jsme se vydali k zámku pro lístky. Ňuf šel s náma, zbytku byla zima, tak si dal ještě něco na zahřátí. Když jsme se loučili, jeho brácha zrovna vášnivě objímal nějakýho cizího psa a to mě utvrdilo v tom, že jsem si svou budoucí rodinu vybrala dobře.

Koupili jsme jednu trasu, já si pořídila pidifrk do sbírky a pak jsme zašli na svařáček. Byla jsem ráda, že ho mám u sebe, držela jsem ho za ruku a připadala si konečně trochu vyrovnaná a v pohodě. Tak se mi nakonec to přání jet na výlet splnilo. A dokonce je tu se mnou. To je príma.

Prohlídka se blížila, svařáček nás zahřál a zbytek výletníků přišel na nádvoří. Koupili si teda lístky na jinej okruh než my, ale aspoň jsme si měli co vyprávět. Čekali jsme na 14:00 kdy to celý mělo vypuknout, já naháněla koťata a připadala si jak ta malá ruská holčička, co rozjuchaně lítala sem tam. Čas jsme krátili povídáním, brácha češtině rozuměl a mluvil polsky tak, že jsem mu rozuměla úplně všechno, takže jsme si začali dělat lekce záludných slovíček a celkem se nasmáli. Pak už si nás vyzvedl sympaťák Mirek a provedl nás první ze tří tras zámku.

Zámek je lovecký a je tam teda bambilion trofejí. Mně nikdy dějepis nešel, nevyznám se v historii, ale tady jsem se celkem chytala a až jsem se sama divila, na kolik otázek znám odpovědi. Vycpaná zvířata mě nijak neohromovala, ale zato stůl vykládaný kameny, který se dostával svatebním darem, nebo míšeňský porcelán jsem nepřestávala obdivovat. Hlavně mě bavil průvodce. Měl takovej svéraznej osobitej styl, někdo by možná řekl, že byl trošku drzej, ale přesně takhle já mluvím s lidma na krámě, takže mi to bylo blízký. Možná i proto jsme se na sebe několikrát spiklenecky zaculili. Prohlídka trvala přes hodinu a byla opravdu zajímavá.

Venku jsme chvíli čekali na zbytek, protože šli na prohlídku čtvrt hodiny po nás. Na Polácích se mi líbí, že jsou ze všeho hrozně nadšený. My Češi furt kvůli něčemu brbláme, támhle je moc zima, támhle teplo, bolí nás nohy, dlouhá prohlídka, naopak moc krátká za ty prachy, zloději to jsou… Ale oni ne, oni jsou takový chvílema až teatrální a když se jim něco líbí, umějí to dát najevou s takovou dětskou radostí. Alespoň ti, který jsem poznala. Hned nám nadšeně ukazovali na tajňáka pořízenou fotografii brnění a i Ňufova švagrová se mnou vesele debatovala a jejich dcera, která by nejraději seděla s Nirvanou v uších někde doma v posteli, se usmívala.

Pak jsme se všichni vyfotili na Instax, nejsme tam vůbec vidět, protože slečna zaostřila podloubí. Prošli jsme si zahradu, kde byla spousta pávů, zamávali medvědovi, kterej dle mého má ve výběhu dost málo místa a pak nastal čas loučení. Ňuf vrazil bráchovi klíče, podíval se na mě a oznámil, že zůstává s námi. Doteď nevím, jestli mu brácha už tak lezl na nervy, nebo měl výčitky že mi dal původně košem, nebo jsem mu tak moc chyběla, ale byla jsem ráda, že zůstal. Fí. byl rád méně, prý mě chtěl taky jednou pro sebe, ale nakonec, si myslím, jsme si to takhle pěkně ve třech taky užili.

Prošli jsme se parkem zpátky k nádraží a vydali se hledat nějakou restauraci, kde ukojíme hlad a žížu. Ta první, co nás zaujala, byla plná, v tý druhý průměrná cena za oběd byla přes pětikilo, takže jsme se vrátili na náměstí a zkusili výběr do třetice – a ten se povedl, tak jsem si objednala rosé, kluci pivčo a posezení mohlo v klidu začít. Objednali jsme si papu, všechna čest restauracím, kde v bezmasých jídlech mají i něco jinýho, než smažák, protože halušky se špenátem byly fakt mňamózní.

Zdrželi jsme se lehce přes dvě hodiny. My bychom seděli s Fí. klidně dýl, ale Ňuf chtěl už jet do Prahy, aby ještě teda stihl poklábosit doma s bráchou. Což jsem chápala a nechtěla ho nechat jet samotnýho. Stihli jsme si objednat ještě chedarové uhlíky, pravidelně si je dávám v Hospůdce, tak jsem chtěla porovnat, jaký je mají tady. Slečna servírka vypadala nadšeně, že jsme si tento skvost objednali a pak se nás ptala, jak nám chutnalo, s výrazem, že něco takového jsme nikdy určitě neviděli, ani o tom neslyšeli. Měli to dobrý. Prakticky stejný, jako u nás, jen možná lehce pikantnější.

Ňuf zarezervoval místenky do rychlíku, kterej přijel naprosto narvanej. Být po mym, tak jedu raději o 20 minut dýl tím courákem, kde bych měla pohodlí. Neprošlo mi to. Seděli jsme v kupé s nějakejma studentama, mačkala jsem se na Ňufa, aby se ani kousek mýho těla nepřiblížil k cizímu. Nesnáším to. Jsem asi hysterická, ale fakt nemusím když se na mě někdo neznámej lepí. Naštěstí cesta utekla fakt rychle, byli jsme v Praze asi za 40 minut. Rozloučili jsme se a my s Fí. pokračovali ještě do vinárny.

Chtěli jsme jít do naší oblíbený, ale byla zavřená. Trochu nás to zklamalo, ale stačilo jen přejít silnici. Vinárna naproti byla opravdu hodně luxusní. Krásný prostředí, ideální na nějakou romantickou schůzku, výborný víno a milá obsluha. Pravda, cena nebyla úplně lidová, ale tak žijeme jenom jednou. K tomu jsme si objednali talíř sýrů, francouzské speciality nás naprosto ohromily. Byla jsem ale rozumná, za námi byl náročný den a přede mnou ještě náročnější, aneb směna se blíží,  bojím bojím. Kolem jedenáctý už jsme se tedy loučili.

Psala jsem Ňufovi, že jsem potkala v tramvaji Herce, ale že mě neviděl. Ňuf byl rád, že jedu domů jako slušné děvče a nepařím až do rána. Prý už jsou taky v posteli. Měla jsem možnost spát u něj, ale bylo by mi to v tý garsonce asi nepříjemný, kor když jsem šla druhej den do práce a po ránu nebývám úplně nejpřívětivější. Chyběl mi. Moc jsem si zvykla usínat vedle něho. A ten pocit, když se člověk v noci probudí a vidí vedle sebe svou oblíbenou bytost. A může se jí kdykoli dotknout, obejmout, zaposlouchat se do tlukotu jejího srdce. Jo, je to fajn. Jsme spolu skoro pořád, po naší sobotní debatě to vypadá, že spolu budeme ještě častěji, že mi nechá udělat klíče a že už mě nikdy neodkopne kvůli návštěvě. Že pokud se to návštěvě nelíbí, děkujeme, támhle máte hotel. Že já tam budu vždycky doma. A protože mám soudnost, tak klidně pole vyklidím, když bude potřeba, ale tohle jeho prohlášení, pokud ho myslel vážně, mě opravdu potěšilo.

A máme tu další povedený týden. Začal úplně klasicky. Ráno jsem se vzbudila a první, co jsem viděla, byly v mobilu 4 SMS zprávy. Od kolegyně. O tom, jak spousty věcí nestihla a proč. Ani jsem to nečetla. Nepřekvapilo mě to. Uvařila jsem kafe, sbalila si věci a odfrčela na místo činu, i přes rezignaci s velkou obavou, co mě tam asi čeká.

Nečekalo mě nic novýho. Bordel, všude bordel. Lístečky z terminálu, který dlužíme na účtárnu už od září, protože v tom má bordel a nosí si to třídit domů, konečně přivezla. Ale válely se na stole v obálce. K tomu mi do SMS napsala, že kdybych měla čas a chuť, můžu je popsat datama a uklidit. Hm. Neměla jsem chuť. A ani čas, dělala jsem pravděpodobně něco hrozně důležitýho, jako třeba dloubala se v nose nebo tak.

Jako bonus mě čekala lahůdka v podobě posranýho záchodu. Ani to zázemí nebyla schopná zamknout. Neuvěřitelný. Neuklidila nic, prý chodili lidi. Koukala jsem na statistiku, vycházelo to cca o 30 lidí víc na den. Já v podobnym provozu zvládla udělat papíry, úklid a ještě odbíhat zvracet, protože jsem byla nemocná. Ale tak konec s chvástáním, jen prostě umím svou práci rozvrhnout tak, abych ji stíhala. Stejně tak jako jsem stihla oběhat všechno o pauze, došla jsem si do lékárny, pro balíčky z Lidlu, do Alberta, Pepca a ještě jsem si stihla zakouřit. Dvakrát.

Ňuf mi psal, že se na mě těší a že mi uvařil polívku. Potěšil. A je to asi smutný, ale i překvapil. Jak jsem nebyla zvyklá na to, že co se domluví, se dodrží, ještě teď mě občas prostě šokuje, že na Ňufa je spoleh a až teda na ty jeho 2 náhlý návštěvy, kvůli kterým mi dal košem, proběhlo vždy vše podle dohody. Těšila jsem se na něj. Chyběl mi. Každou chvíli s ním si vždycky užívám, jako kdyby měla bejt poslední. Když jsem minule byla smutná, že nám padl sobotní výlet, podíval se na mě, usmál se: „Nesmutni, máme před sebou celý život.“

V devět jsem nadšeně zatáhla roletu a chvátala na autobus. Hodila jsem práci za hlavu a byla jsem poměrně sexuálně nabuzená. Co to se mnou ten chlap udělal? Až teď umím odhazovat zábrany a nepotřebuju k tomu láhev vína. S Er. jsem to občas taky dokázala, ale nebylo to ono. A teda poslední dobou na mě leze spíš jaro, než blížící se zima… Tak jsem přilítla domů, hned se začala chlubit „ježíškem“, kterej jsem obstarala. Měl radost. Není to tak dávno, co říkal, že by se mu líbil nějaký sekáček na bylinky, tak jsem objednala docela pěknej z Lidlu. Kterej mě teda převčírem pěkně nasral, na obrázku bylo, že seká i cibuli a to co s ní provedl… No škoda mluvit. (Edit.: po dvou měsících jsme zjistili, proč to nefungovalo, ale o tom až později.) Byl to fajn večer, dala jsem si polívku, která byla fakt dobrá, pak jsme se rychle osprchovali a během chvíle už se po sobě váleli, ani do postele jsme z toho gauče neodešli. Netrvalo to dlouho a oba dva jsme si přišli na své.

Další pracovní den byl asi stejný jako ty předchozí. Tyhle „druhý“ dny mojí směny jsou lepší v tom, že už vím, co mě čeká a většinou mám hotovou práci a můžu od rána začít s čistým štítem. Sere mě to. Pořád se s tím nějak nedokážu vyrovnat, že tu dělám všechno a ostatní maj nohy na stole a jsou v cajku a já se akorát trápím a trpím. Ble. Tak jsem si aspoň koupila další píčovinu v Pepcu – zimní ponožky s motivem Bambiho a jelena.

Venku sněžilo. Ble ble ble. Nesnáším to. Hlavně jsem jako každý rok zaspala a jako ti silničáři se v bundě, kterou nosím i přes léto, divila, že sněží a že je mi zima. Ňuf se doma připravoval na pohovor, takže chodil po bytě a něco žvanil anglicky. Přišlo mi to roztomilý a zároveň vtipný. Kdyby to byl pohovor do nějaký jiný firmy… On mi na to řekl, že je to stejný, jako kdybych měla jít na rozmluvu s naší ředitelkou. Nakonec se druhej den dozvěděl, že ten pohovor má někdo jinej… Tele. A to šel kvůli tomu brzo spát. Já ještě koukala na Hru a poprvý jsem si připadala jako definitivně doma. Ze začátku jsme na sebe čekali a dělali všechno společně, teď už si každej dělá co chce a je to takový mnohem volnější a přirozenější.

Od středečního rána mi nebylo nic moc. Furt jsem lítala tradičně na záchod, byla jsem nějaká děsně chcíplá. A nevěděla jsem z čeho, protože Ňuf si chtěl dát od pití oraz, tak jsem ho podpořila a předchozí večer pila akorát výluh z kopřiv a spát jsem šla taky brzo. Trochu jsem poklidila, dala si zbytek polívky, která se mu fakt povedla a během odpoledne vyrazila na Českomoravskou, kde jsme měli sraz. Protože se mi splnilo malé velké přání – můj kluk mě vzal na hokej!

Čekala jsem na něj před metrem, všude bylo mraky lidí, když v tom mi volalo nějaký cizí číslo. Objednávala jsem hodně dárků, tak jsem si říkala, že je to možná nějakej eshop a číslo zbrkle zvedla. Zamumlal tam nějakej frajer, jediný co jsem mu rozuměla, že je od nás z práce. Ptal se mě jestli ruší. Řekla jsem mu že jo a požádala ho, aby zopakoval svoje jméno. Celkem drze mě umlčel a začal po mně štěkat, že nemám přijatý zboží, že mi to Týpek I dááááávno posílal a ať se seberu a jedu to dodělat. Říkám že nejsem doma a nemám čas. Tak prý zítra. Říkám že ani zítra. Byl protivnej jak nevím co. Jako možná to posílal, ale všichni víme, že veškerej příjem zboží je opředen problémama, vždycky něco chybí, kolikrát se to tu válí 2 měsíce… A na jednou se můžou posrat z toho, že to chybí týden…

Zkazilo mi to náladu. Ňuf konečně přijel, samozřejmě celý den nejedl, tak si vyžádal ještě návštěvu restaurace. Šli jsme tam do nějaký čínský restaurace, já hlad neměla. A jak jsem byla nakrklá, objednala jsem si skleničku vína. Zase mi vyskákal můj oblíbenej ekzém, tentokrát na zápěstí. Vyseru se na to! Půjdu marodit! Už jich mám plný zuby.

Další parádička nás čekala u odbavování. Na hokeji jsem nebyla sto let, naposled v Holešovicích, když existoval ještě tým Lev Praha. Táta mě tam vzal, protože jsem byla zakoukaná do několik švédských hráčů a ten jeden tam zrovna hrál. A protože lidem obvykle nosím smůlu, byl to jeden z posledních zápasů Lva. Na Spartu jsem chodila ale jako malá často. Měli jsme v ní příbuznýho, takže jsme často s bráchou chodili koukat i na tréninky. Českou ligu už dost dlouho nesleduju, několik let nemám čas ani na NHL, ale hokejový srdce ve mně přece jen tluče.

U turniketů jsme se mačkali asi 40 minut. Zápas mezi Spartou a Kladnem dávno začal a dav před náma byl nekonečný. Mně se navíc chtělo šíleně čůrat, jenže už to nešlo ani ven, ani dovnitř, tak jsem započala modlitbu. Dočkali jsme se. Ňufovi se dokonce povedlo pronést i deštník, chlap, co nás šacoval očividně rezignoval. Asi ze strachu, fanoušci byli hodně nasratý. Lístky jsme měli samozřejmě až úplně ke střeše, takže než jsme se proběhli halou, uplynulo asi 7 minut a přišli jsme o jeden gól. Už už jsme vybíhali schody, já zakopla, málem si rozbila držku a vylila víno. Paráda. Naštěstí to byl poslední kiks večera, ještě mi teda vynadala nějaká nepříjemná ženská, že přeze mě nevidí, já se teda stáhla do sedačky, abych nezacláněla, takže jsem zas neviděla moc já a ona místo toho aby dala pokoj začala frfňat, ať si jdu sednou na zem.

Naštěstí se to nějak zvrátilo a nakonec jsem si zápas dost užila. Sparta vyhrála 6:2, takže jsme si párkrát mohli zakřičet gól. Nikdy jsem nebyla nějak vyhraněná, ale ke Spartě mám asi nejblíž. Hlavně nesnáším Kladeňáky a i ten slavnej Jágr mi leze na nervy. Z fandění mě vyrušil Ňuf, když položil naprosto zásadní otázku: „Co je to ten ofsajd?“

Po zápase jsme zabloudili. Já samozřejmě věděla kudy k metru, ale Ňuf si stál za tím, že půjdeme „tudy“. Pak se divil, ale zase než jsme to tam celý obešli, tak aspoň odjeli ty hrozný davy a my si pak i pohodlně sedli. Nechtělo se mi domů, měla jsem chuť na něco dobrého, tak jsem ho přemluvila, abychom zašli do Hospůdky. Kupodivu ani neprotestoval. Byla tam tentokrát celkem nuda. Já byla unavená a některý věci mě lehce draly, takže jsem měla rejpavou. Takže jsme šli raději domů, abychom se neporafali. Tam jsem byla pro změnu nadržená. Jako kdybych nebyla nedávno u doktorky, tak si myslím, že jsem snad těhotná, protože takhle rozházený hormony jsem neměla ani nepamatuju. Ňuf vypadal lehce zoufale, že se mu chce jít spát a nemá náladu na nějaký techtle. Začala jsem ho přesvědčovat o tom, že náladu a chutě má a ať si uvědomí, že tu zas bude mít návštěvu a dlouho se neuvidíme!

Zalezl do sprchy. Na našem sexuálním životě mě baví to, že se většinou něčemu i hrozně zasmějeme. Jsou to takový okamžiky, kdy jeden něco plácne, nebo já se třeba jednou práskla o strop do hlavy a pak se tomu chechtáme jak puberťáci. Sice to veškerou romantiku na chvíli přeruší, ale řekla bych, že nás tyhle chvíle ještě víc zbližujou. Bylo to fajn. „Víš, že jsem s tebou fakt šťastná?“ Nelhala jsem.

5 komentářů: „Nezastavíš

  1. Ahoj Pražando, tady Kladeňačka (byť ne rodná, ale přistěhovalec :D) , fanynka kladenského hokeje a ani ten Jágr mi neva :)) Prosím, nehazej nás všechny do jednoho pytle! 😀 Nevím, co naši dělali za bordel, ale buď ráda, že si nechytla třeba Brno nebo že nejste v lize s Havířovem nebo Slávií! :)) Tuhle dalo Kladno Spartě mimochodem celkem na zadek, ale tvůj blog číst nepřestanu, jsem ti věrná už….no, sakra dlouho! 😀 Takže ti fandím a ať je ti brzy zdravotně lépe! 🙂

    1. Ahoj, Kladeňačko! Díky za komentář, já si dělám trošku srandu, měla jsem chlapce, co žil kousek od Kladna a občas jsme tam jezdili. Stejně tak si střílím z Brňáků a vlastně úplně všech nepražáků, ale je to trochu pokrytecký, vzhledem k tomu že většina mých přátel jsou „náplavy“ a chodím zásadně s cizincema. 😀 A jako malá jsem byla zakoukaná do Tomáše Horny a když jsem byla v Holešovicích na zápase Sparta : Kladno, kde tehdy asi jako osmnáctiletý hrál, tajně jsem v té sparťanské vřavě držela palce Kladnu. 😀

      1. 😀
        Jo, v pohodě, já jsem takovej malej pokrytec na každým hokejovým zápase 😀 Jinak vím, že s nynějším přítelem občas i výletujete, tak když už jsme u toho Kladna, tak doporučuju Lidice, Křivoklát a okolí, třeba Nižbor (tam je super nádražní restaurace Zastávka Nižbor, vlastní ji herec Tomáš Hanák), celkově okolí Berounky je pěkný, Svatý Jan pod Skalou (pokud ti nevadí kopce), lom Velká Amerika, pak dál jsou hrady Točník a Žberák…. Jsou to ale tipy así spíš na jaro/léto 🙂

        1. Máme podobný vkus, koukám. Lidice znám, tam jsem jezdívala s Ex., ale určitě tam vytáhnu i současného. Na Křivoklát se ptal posledně sám (máme pexeso s hrady, tak i z něj čerpáme inspiraci), na lomy se chystáme na jaře, teď jsme byli na Karlštejně, ale byla hrozná zima, abychom si udělali procházku až tam. Svatýho Jana bych snad nějak vyfuněla, akorát na ten Točník a Žebrák je nějaká horší doprava, co jsem koukala, ale tam nás chce vzít táta autem, takže všechno bude… Na Nižbor mrknu, o hospůdce jsem slyšela, ale netušila jsem, že je tam. 🙂 Včera jsme byli v Pardubicích, tak postupně to snad procestujeme všechno. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.