Prázdniny začínají

Začal prosinec. Vánoce se blíží a já mám všeho dost. Tak jsem se objednala na úterý k doktorce a byla odhodlaná za její pomoci v práci skončit. A rozhodla jsem se dát dohromady a pak si teprve hledat něco novýho, normálního, co mě nepřivede do blázince.

Hned v pondělí jsem začala s rovnáním pocuchaných nervů opravdu poctivě. Do postele jsem si vzala knihu „Důmyslné umění jak mít všechno u prdele“ a hořkou čokoládu. Protože mám ještě rozečtenýho Hartla, začala jsem nejdříve touhle knížkou. A odpočívala jsem. A chvílema spala. Ale šlo to blbě, protože Ňuf si vzal home office a ve vedlejší místnosti cvakal do notebooku jak divej.

Z pohodičky mě vyrušilo živý vysílání Sunrise Avenue. Jů, třeba pustili do světa něco novýho. Pustili. Song na rozloučenou. No to snad ne. Pak jsem napsala babičce SMS k narozeninám a s Ňufem jsme šli na nákup. Koupila jsem jí drahou bonboniéru a vánoční hvězdu a drze se pozvala na kafe. Neodepisovala. A pak mi volala, že jsem jí teda pěkně nasrala a zklamala. Vyděsila jsem se proč. Prý jsem si vzpomněla až 2 dny potom. Omlouvala jsem se, že to není pravda, že jsem jen měla hrozně moc práce, abych dokončila všechno zboží a resty a tak. A že přijdu s dárečkama a že jsem pekla štrůdl. Ten ještě nebyl úplně vystydnutý, takže se mi při krájení trochu rozsypal. Kvůli tomu doteď poslouchám, jak byl děsnej a že ho dělám blbě. Aneb miluju podporu nejbližších. Naštěstí Ňuf ho sežral skoro celej a nestěžoval si.

Po návratu domů jsme se složili na gauč a na něco koukali. Ňuf usnul, tak jsem měla pré, i když mě to trochu štvalo, protože jsem chtěla dělat sprosťárny. V posteli jsem ho teda drze vzbudila a vlezla na něj. Kupodivu ani moc neprotestoval…

No a ráno hezky budíček na 6 a hurá k doktorce. Tam jsem přijela načas, i když mi před nosem ujel bus. Byla ještě tma jak v pytli. Celkem jsem se bála, nevěděla jsem, co jí říct. „Dobrý den, paní doktorko, v práci mě šikanujou, už mě nebaví mejt po kolegyni hovna, napište mi že tam nemůžu chodit?“ Věc se vyřešila sama, po mém vstupu do ordinace jsem se rozklepala a začala brečet. Mám hodnou doktorku, takovou empatickou a nevadí mi k ní chodit, ne že bych to nějak přeháněla, ale když už, tak před ní nemám žádnej problém. „Můžeme vám nějak pomoc?“ starostlivě zkoumala můj olezlej hrudník. Popsala jsem jí všechno. Jak dělám práci za dva lidi, jak je manažer lhostejný, jak mi před krámem od rána do večera ječí děti, že už skoro neslyším. Že jsem se dvakrát zhroutila a začala se zas sebepoškozovat. Že to už ani přítel nedává a neví co má se mnou dělat. A taky to, že jsem se objednala k psychoterapeutce, protože jestli s tím nezačnu okamžitě něco dělat, tak se buď uchlastám a nebo skočím pod metro.

A tak jsem bez práce. Ale zároveň bez nervů z debilní práce. A to se vyplatí. Poprvý v životě jsem si uvědomila, že zdraví je přednější než nějaká rádoby kariéra. Stejně mě nikdy nepovýší. A jestli mám někde dělat kariéru v obchodě, můžu do úplně jinýho řetězce. A už mě ta kariéra ani nezajímá, nejdůležitější je teď pro mě Ňuf a budování něčeho do budoucna. Teď, skoro po dvou měsících, mi snad i začínají fungovat biologický hodiny a mluvíme o plodech, jako že nějaký si asi pořídíme… Jako ne hned, třeba za rok, dva… Ale to zas předbíhám.

Jela jsem k našim pro nějaký věci, zabalit dárky a pak zpátky. A jo, odpověď na otázku, jestli svou raněnou duši mohu ozdravovat u něj, byla ANO!

Jsem vychcanej manipulátor. Občas. Říkala jsem si, že když po něm nebudu ječet, postarám se o to, aby měl něco teplýho do břicha, až přijde z práce, a budu dostávat bordel pod kontrolu, zjistí, že se mnou chce žít až navěky. Zjistil. 

A tak mi začalo celkem flákací období, kdy jsem neměla žádný povinný povinnosti. Vše jsem dělala dle svého uvážení a bylo to fajn. Pořád nechodil do práce. V úterý večer mi zas usnul u televize v náručí. Je sladkej, když je bezvládnej a já si s ním můžu dělat co chci, muhehe.

Mezi lidi jsem vyrazila až ve čtvrtek. S bráchou jsme byli už asi dva týdny domluvený, že zajdeme do Hospůdky a uděláme nové CV. Sešli jsme se tam celkem pozdě, měla jsem klíče, ráno mě nečekalo žádný vstávání, tak jsme celkem zapomněli na čas. Kolem půlnoci, to když už jsme měli všechno probraný a opravdu začali dělat na šabloně, za náma přijel Fí. Ten ale celou dobu cumlal jedno pivo a usnul s hlavou na stole, takže žádná velká prča s ním nebyla. Větší prča byla s Po. To je taky taková zvláštní postavička, když jsem ho poznala, byl hrozně opilej a nadával na svou manželku. Byl fakt dost sprostej, až jsem se neudržela a houkla po něm, že je pěknej debil. Když jsem se pak už poznávala s mým milým, zaslechl jak se bavíme a na moje „bychom“ skládal ódy a koupil mi panáka, že takovou krásnou češtinu živě ještě neslyšel a byl opravdu galantní a moc milý. Až později jsem si uvědomila, že je to jedna a ta samá osoba. A nutno zmínit, že galantní je vždycky a fakt si s ním hrozně ráda povídám, asi to taky nemá doma lehký, tak budiž mu odpuštěno. Přisedl si k nám, tak jsem se ho na pár věcí ptala a on byl rád, že to někoho zajímá a vyprávěl a vyprávěl…

Taky jsem se potkala s Výpitkou. Brácha kolem půl čtvrtý odešel a já ještě chvíli zůstala, sesedli jsme si všichni k jednomu stolu, zpívalo se a byla celkem sranda. Když začal mít Výpitka svoje neurvalý řeči na to, jak by chtěl ochmatávat má prsa a že lituje, že mě Ňuf klofl dřív, šla jsem si zaplatit ta dvě vína, na který mě chtěl pozvat a slušně se rozloučila.

Doma všechno v pohodě, trochu jsem se bála, aby můj ranní příchod nějak blbě nekomentoval, nebylo úplně v plánu přijít v pět. Ale v pohodě, spal, ani jsem ho snad nějak nebudila. Horší bylo, že jsem začala brát nějaký prášky na nervy a na to moje zažívání a s tím vínem to nebyla úplně dobrá kombinace a tak jsem k ránu zvracela jak amina a blbě jsem to po sobě uklidila, tak na něj čekalo překvápko. Ale spíš se mi smál, než že mi nadával, je fakt že jsem nebyla nějaká opilá, fakt mi jen nesedly ty prášky.

Přes den jsem měla doma pré, protože konečně šel už do práce. Jsem ráda, když má home office a věnuje se mi, aspoň chvílema. Ale když fakt od rána do večera buší do klávesnice a furt visí na Skypu, takže si nemůžu dojít ani na záchod, tak mě to sere. Trochu jsem poklidila, uvařila na víkend rajskou. Protože šel večer na fotbal a pak někam s kámošema na pivo, pozvala jsem si Fí. Ten dorazil kolem osmé, načali jsme víno a povídali si.

Čekala jsem, že se pán domů vrátí kolem 11, jako vždycky. Hlavně jsem měla klíče a chtělo se mi jít už celkem spát. Ale nic. A Fí. mi začal usínat na gauči. Sakra, co teď. Na FB mi přišla fotka od Ňufa, z nějaký diskotéky. Zatoužila jsem po tom si někde hodit bokem, tak jsem se ptala kde je, že beru tágo a jedu. Nechtěl mi to zmetek říct. Tak jsem se nakrkla, vzbudila Fí. a šlo se do Hospůdky.

Abych předešla nějakým spekulacím že jsem fůrie… Nejsem. Trochu mě sralo, že jsme se domluvili, že se sejdeme doma brzo, protože na mě přes týden vůbec neměl čas, buď pracoval, nebo spal… A byla 1 a on dělal někde wiii na piškotéce. Ale hlavně jsem byla unavená a takhle jsem musela čekat kvůli klíčům, žejo. Doufala jsem, že mezi lidma to bude lepší, ale Fí. spal i tam. Chodila jsem ven kouřit, volala Ňufovi jak to teda vypadá, už o půlnoci mi psal, že tak do hodiny, max. dvou je doma. A byla jedna a furt tam někde byl a nevěděl kde. Podle hlasu navíc totálně na šrot, paráda.

Tak že teda jdeme platit. Oblíkla jsem si bundu a zamířili jsme k baru. Tam byla Legenda. Nikdy jsem se s ním pořádně nebavila, ale vím, že se kamarádí s Ňufem. Poznal mě, pozdravil a dali jsme se do řeči. Fí. šel dom a mně se stalo to, co už tolikrát. Bar mě přitáhl jak magnet, takže jsem se tam skoro do 4 bavila s Legendou a Śéfem. A bylo to hrozně super, připadám si tam jako taková místní ožralecká princezna a myslím si, že mě chlapi mají rádi. Ňuf furt nic. Šla jsem domů, volala mu, říkal, že neví kde je, nebylo mu skoro rozumět. Měla jsem o něj strach, proto mě tak nasral. Prý mám jít spát a dát klíče do schránky, že se nějak domů dostane. To víš že jo… A někde se ztratíš.

Doma jsem seděla po tmě u okna, kouřila a vzlykala, že určitě někam zahučí nebo ho někdo někde okrade, protože on je hrozný tele. Kolem půl pátý překvapivě začal bušit na dveře. A protože je to opravdu tele, vyhrkl na mě, že to mám za ten můj pozdní příchod, tááák! Chvíli jsme se dohadovali, ale moudřejší ustoupí a bylo jasný, že to nemá vůbec cenu a že si to hlavně nebude ani pamatovat, tak jsme šli spát.

Víkend se ale vydařil. Byla jsem rozumná a nic mu nevyčítala, jak jsem předpokládala, on si stejně nic nepamatoval. Když jsme se zmátořili, zašli jsme si na jídlo do restaurace a pak na procházku. Pěšky jsme došli až na Pražský hrad, kde jsme omrkli místní trhy. Ty mě trochu zklamaly, protože tam nic moc neměli, ale procházka to byla dobrá. Pak jsme sešli na Malostranskou, popovezli se na Anděl, tam si taky prošli trhy, pak skočili na nákup a doma se váleli u filmů.

Stejně pohodová byla i neděle, kousek od nás byla amatérská burza minerálů, tak jsem zmínila, že bychom tam mohli zajít. Ani trochu neváhal a souhlasil, byl rád, prý na kameny se mnou vždycky půjde. A co víc, nadšeně vybíral a nakupoval, takže jsem si odnesla několik nových kousků do sbírky. Celkově to byla dobrá akce, taková hodně přátelská, většina prodejců s náma poklábosila, takže jsme se dozvěděli i zajímavý věci. Na Andělu jsme si pak ještě dali svařák a pak zas hurá domů na gauč. Jsme se ňák rozlenošili…

Týden začal taky v klidu, sledovala jsem seriály, který mě zajímaly – Euforii – ta mě moc nenadchla a Pustinu – ta mě nadchla velmi. Taky se mi líbil cyklus Jak si nepodělat život – hlavně ten díl s Krobotem, ten byl úplně perfektní. A abych se v tom klidu nezačala nudit, tak v úterý byla mela…

Poslední dobou jsem měla nějaký divný bolesti břicha, trochu jsem krvácela, i když nebyl důvod, měla jsem chutě a několikrát za sebou zvracela. Tak mě tak jako napadlo, jestli náhodou nečekám nějakýho toho ploda… A říkala jsem si, že bych to asi měla začít řešit. Přes den to bylo v pohodě. Ňufa čekal další den nějaký předvánoční večírek, tak jsem jela k našim, zabalila mu dárky pro Juniora, pro toho kolegu. Doma jsem se pak pustila do úklidu a obarvila si vlasy na zrzavo. To jsem měla sama v plánu už několik let, no a když jsem se mu zmínila, tak byl nadšen a hrozně se na to těšil. Říkala jsem si, že by nás mohl čekat sexy večer… A taky jsem uvařila.

Jaký bylo moje zklamání, když mi poděkoval za dárky, sežral oběd, pochválil mi vlasy a zapl si televizi. To by ještě nebylo nic proti ničemu, ale já měla puštěnou nahlas muziku z notebooku. A on tam seděl jako pecka a očividně čekal, až si tu muziku vypnu. Když jsem se ho zeptala, jestli si ze mě jako dělá srandu, tak se ohradil, že si to mám dát na sluchátka, že jsem celej den měla čas na to si hudbu pouštět – nééé, vůbec jsem mu nezařizovala půl dne dárky pro jeho dítě a kolegu, když on sám není schopnej a nelítala jsem tu zas s hadrem a netrávila dvě hodiny v koupelně, abych mu připadala atraktivní… Ohradila jsem se, tak se urazil, že prostě takovej je a že na tu televizi bude každej den koukat a že ho přece nemůžu měnit. A dál fakt čuměl a já tam 3 hodiny brečela. A u toho teda pracovala…

Až když si pak žehlil jsem na něj všechno vybalila. Že toho mám dost. Že skáču abych mu udělala radost, aby neměl s ničím práci. Že zmíní že něco chce nebo potřebuje a já hned letím, aby to měl. A že já když něco zmíním, tak mě ani nevnímá. Se slzou v oku jsem zavzpomínala na tu loutku kterou si od dětství tak moc přeju najít pod stromečkem a o kterou jsem si mu řekla… „Vsadím se, že ani ten jeden dárek, co jsem si k Vánocům přála, mi nekoupíš, protože ani nevíš, že jsem něco takovýho říkala…“ Vyklopila jsem na něj svoje gynekologický problémy a oznámila mu, že pokud budu těhotná, tak bude asi nejlepší řešení potrat, že nechci dítě s někým, kdo nejvíc na světě miluje televizi a že mi stejně přijde, že se mnou do budoucna moc nepočítá a že odmítám žít s dítětem na ubytovně. Nic moc mi na to neřekl. To je nejhorší. On vždycky mlčí, pak řekne že je unavenej a jde spát. Ale teď už vím, že mu to v tý hlavě šrotuje a pak si na všechno vzpomene a je mu to třeba i líto.

Další den jsem si šla spravit nervy na trhy. S Fí. jsme chtěli načerpat inspiraci na nějaký dárky. Tak jsem si koupila šálu. Z Míráku jsme sešli na Tylák, tam si dali ten nej svařáček, pak hurá na Jiřák, kde jsem si koupila těhotenskej test a pak zpátky na Tylák. Protože byla zima a Ňuf byl na večírku, pozvala jsem Fí. k nám. Napsala bych do tepla, ale máme doma zimu jako v psírně. Kluci se minuli, Fí. už musel dom a Ňuf přijel asi 15 minut potom. Bála jsem se, co bude, hlavně se po tom pátku dušoval, že už nebude pít. Měl v sobě tři vína a vypadal, že je v dobrý náladě. Vysvětlila jsem mu, jak jsem to myslela, to co jsem říkala předchozí večer. Alespoň něco teda. Poslouchal a pak mě popostrčil, že jdem testovat. Byla jsem posraná strachy, to by byla hrozná situace. Dítě nechci. Dost dlouho jsem ho nechtěla vůbec. Teď o tom sice už mluvíme, ale u mně je pořád jeden velkej otazník a já nevím, jestli do toho někdy půjdu. Jo, kdyby se stalo, tak na ten potrat jít by mi taky bylo proti srsti, ale achjo, žádný děti proboha!

Test byl negativní. Ňuf mě přinutil si udělat ještě ten druhej, asi si myslí, že se neumím vyčůrat nebo co. I ten vyšel negativně. Trochu necitlivě jsem začala jásat: „Jupí, máme tu den nerodičůůůůů, šampaňskééééé, šampaňské pro všecky!“ Nevím, jestli se mi to zdálo, ale v jeho tváři jsem viděla zklamání.

Víkend se vydařil. V pátek jsem se sešla s A. Měli jsme sraz na Dejvicích, zatoužila jsem po návštěvě farmářských trhů. Ujel mi bus, tak jsem psala kajícnou SMS, že budu mít chvíli zpoždění. Nato mi A. odepsal, že úplně v klidu, že to tam stejně teprve staví… Jaký bylo překvapení, že to tam opravdu staví, ale až na sobotu, protože páteční trhy zrušili… Bylo mi to líto. Navíc mi volal Týpek II a pustil se do mě, že jsem je v tom nechala a jestli se jako do tý práce vrátím a že co mi jako je. Řekla jsem mu, že se o svym zdravotním stavu odmítám bavit, tak se urazil a praštil mi telefonem. Během pěti minut se mi udělalo nový ekzémový ložisko. Bájo.

Tak jsme se přesunuli na Mírák, kde jsem konečně sehnala pro T. šálu dle mých představ a pak na Tylák, kde měli prostě ten nej svařáček na světě. I když teda v těch Dejvicích mívali ještě o píď lepší.. Dlouho jsme se neviděli, takže jsme si měli dost co říct. Dokonce začalo i sněžit, takže to navodilo fajn vánoční atmosféru. Ale byla zima, tak jsme to po tý 4. hodině rozpustili. Prošli jsme se na Karlák, kde jsme potupně museli běžet čůrat do křoví, protože ten svařák nám nějak rozpohyboval močáky a pak už hurá domů. Tam jsem se sešla s Ňufem, kterej vyjádřil touhu po tom jít do Hospůdky. V plánu jsem to neměla, ale tak proč ne.

Byl tam zrovna nějakej koncert. Už jsem jich tam pár zažila ale tenhle byl co se týče atmosféry nejlepší. Lidi pařili, skákali, tancovali a hudebníci byli moc šikovný, hlavně kytarista, kterej rozjížděl velmi slušný sólíčka. Chtěli jsme jít kolem půlnoci domů, ale psal mi Li., jestli náhodou nejsme na pivču. Všimla jsem si toho pozdě, už byl na cestě metrem, ale nakonec se vrátil. Jsem ráda, že se s Ňufem už normálně bavěj, občas vzpomínám na tu scénu, jak po mně řval, že mi zakazuje se s Li. vídat… Vlastně jsem se ani moc nedostala ke slovu, což jsem byla ráda, protože bývám většinou hrozně užvaněná a mám pak dojem, že okolí lezu na nervy.

Domů jsme dorazili tradičně kolem 5 ráno. Vstali jsme ale brzo, protože jsem pozvala na večer T. a Fí. Původně měl jet Ňuf domů, tak jsem se trochu bála první opuštěný noci v tomhle bytě, ale nakonec zůstal v Praze a s mejdanem souhlasil. Ba co víc, vypadal, že se na to těší. Tak jsme vyrazili do Hornbachu. Moje úterní promluva totiž přinesla ovoce a můj milý si uvědomil, že fakt z těch slibů ohledně různýho zařizování toho moc nevyplní, takže se jal nám opravit halogeny nad dřezem, vyměnit konečně to hnusný prkýnko na záchodě a zarámovat stírací cestovatelskou mapu. Já mámě koupila vánoční hvězdu a šla jí popřát k svátku. A sbalila jsem vánoční ozdůbky a stromeček a pak jsme jeli domů a vrhli se do úklidu.

Úklid to byl úplně předvánoční. Ňuf umyl i okna… Já chtěla hlavně ozdobit ten stromek, když jsem tak o tom přemýšlela, žádnej kluk se mnou nikdy Vánoce nepřipravoval. Ex. byl vždycky někde v tahu a všechna práce zůstala na mně. A Er. mazaně na každý svátky zmizel. Připravovala jsem občerstvení a Ňuf šel na nákup toho, co nám chybí. Když byl pryč, přišla jsem na to, že nemáme háčky na ty ozdoby. Kupovali jsme je v Plzni, ale kde k sakru můžou být? Otočila jsem byt vzhůru nohama a prostě jsem je nenašla. (Teď, co článek píšu, jsem u našich. Byly za postelí…) A protože jeho svědomí asi vážně bylo černý, přinesl nákup domů a vrátil se pro háčky na trh.

Pak jsme šli zdobit. Zvířátkový ozdobičky. Povedlo se nám nasbírat opravdu slušný stádo – máme tam kokodýla, berušku, dinosaury, lišku, sovy, ježečky, kachny, krevetu, buldočka, medvědy, rybičky, hrocha, zebru, žirafu, krávu, oslíka, prasata, slony, želvu, šneka, veverku, spousty ptáčků, myšky… Prostě ten nejhezčí stromek na světě! A tak k němu Ňuf přistupoval a opravdu láskyplně na stromek pověsil strašně dlouhej řetěz a pak opatrně s nadšením umisťoval figurky. Kéž by tohle byly první z mnoha našich společných Vánoc…

Kvůli poctivým přípravám jsme trochu nestíhali, tak jsem psala pozvaným, že se omlouváme, ale budeme je očekávat až po půl 9. Na to mi T. odepsala, že max. v 10 odchází a jestli má cenu, aby na tu chvíli jezdila. Samozřejmě že má! Pod stromeček jsem jí naježila dáreček, rozmístili jsme na stůl občerstvení, připravili nový skleničky a napjatě očekávali. Hosté přišli na čas, my si T. si nalily vínečko, kluci si namíchali tvrdší drink. Ze začátku jsme jen tak klábosili ale s narůstající hodinou a hladinou začala zábava opravdu báječně plynout a rozjíždět se.

Když jsem kolem desáté dolévala T. další skleničku, trochu tázavě jsem se na ni zadívala, ale vypadala, že úplně zapomněla na čas. Byla legrace, dělala si z nás srandu, že náš vztah je vlastně nonstop hraní kufru, to proto, že Ňuf neví jak se něco řekne a musí mi to popsat a já pak hádám, popř. se zeptám co znamená to a to a to já zas v hlavě pátrám překlad do angličtiny. Nám to už ani nepřijde, ale pro okolí to musí vypadat občas vtipně. Kolem tý 11 se vytáhla kytara a můj drahý nám zpíval a hrál a T. byla nějaká dojatá, protože má svého chlapce daleko. A já ji obdivuju, protože bych to bez něj měsíc nevydržela. Už po těch 3-4 dnech je mi smutno a chybí mi. Sice mě sere a občas necitlivě něco plácne, ale nakonec si nasype popel na hlavu a své chování odčiní. Dokonce si někdy v pátek vzpomněl i co jsem chtěla k těm Vánocům. Přišel ke mně a jak zpráskanej pes: „Tys chtěla tu loutku? Já myslel že jsi ji chtěla jako malá, teď už ne… Achjo, já nevím kde bych ji v Praze sehnal…“ Kdybych mu řekla, tak pro ni zajde, ale to by nebylo ono. Teď když jsme byli na Karlštejně, kde ji taky měli, tak hned reagoval, třeba mi tam pro ni zajede a najdu ji pod stromečkem další rok.

Mejdan to byl vskutku velkolepý. Fí. nám tam výjimečně neusnul, s T. jsme si vyměnily dárky – já dostala knížku s tipama na výlety vláčkem po Čechách, což určitě využijeme, bonbónky a voňavý sprchový gel. Šála měla úspěch, hned se do ní zamotala a chválila si, jak je příjemná. Je fakt, že ten materiál byl boží. A dokonce měla na sobě svetřík, ke který jí krásně ladila. No, odcházeli kolem 5 ráno. Což bylo fajn, horší bylo, že jsme měli rezervaci na badminton…

Vstávalo se nám celkem dobře, ale nikam se mi nechtělo. Doufala jsem, že na to zapomene a taktně mlčela, ale ne, vyskočil z postele, že se jde sportovat. Byla jsem nervózní jak blázen. Moje zoufalství odstartoval fakt, že sportovní podprda, kterou jsem si za nekřesťanský peníze koupila, mi najednou neseděla. Strašně nepříjemně to škrtilo a mezi prsama mi to odstávalo. Jakto… Začala jsem natahovat a odmítala někam jít. Pak jsem chytla paniku, že se tam budu muset někde převlíkat před lidma, tak jsem se ohákla do toho, v čem jsem plánovala hrát, stejně tak chodím normálně, snad se moc neopotím. No a vyrazili jsme. Bože, to bude ostuda, jak dlouho jsem nehrála? Asi 4 roky. Naposledy s A. na chatě, kdy jsme měli v sobě něco vína, a vodky a tak, a navíc foukal vítr, tak jsme toho po chvíli nechali.

Nemohli jsme halu najít. Rezervace byla od 14:00, zhruba v tu dobu jsme zmateně pobíhali na parkovišti. Naštěstí mě něco osvítilo a uvnitř budovy si nás všiml pán a navigoval nás, takže jsme přišli asi jen o 7 minut pozdě. A hra mohla začít. Byla jsem nesvá, sakra, takových lidí… Moje obavy byly zbytečný, jen co jsem práskla do míčku, můj zaspalý talent se probudil. Ňuf zíral s otevřenou pusou: „Říkala jsi, že to neumíš.“ „Ne, říkala jsem, že jsem to už hodně dlouho nehrála.“ A tak nás čekalo 50 minut celkem kvalitní hry. On je sportovec, tak jsem měla strach, že mu nebudu stačit, ale celkem jsem ho doháněla. (A teď, po dalších asi 5 trénincích jsem často lepší než on, muhehe). 

Pohyb je fajn, dřív jsem taky sportovala a celkem mi to chybí. Ale tělo moc dlouho lenošilo, takže když jsme si zašli do restaurace na tofu se zeleninou a čaj, nemohla jsem zvednout hrníček. Hlavně on byl jak vyměněný, bylo vidět, že to půl roční flákání ho hodně frustrovalo a i to bylo příčinou našich občasných hádek. A nutno zmínit,  že od té úterní debaty už nezapíná televizi jak přijde domů… Většinou si se mnou hodinku, dvě povídá a až pak se domlouvá na tom, jestli si něco pustíme… Tak snad mu to vydrží, hehe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.