„Chceš se rozejít?“

Po tom, co jsem se od našich dozvěděla, že bych měla svýmu drahýmu udělat pápá, mě zachvátila panika. To máte takový ty pocity, že už si nikdy nikoho nenajdete a hlavně si připadáte jako debil, že jste zase možná naletěli… Ale pak se zamyslíte, pustíte si ty scény i z druhý strany, a uvědomíte si, že jste naprosto stejně nesnesitelný a že ty věci, co vám vadí na protějšku nejvíc, jsou vlastně zrcadlo… Protože vrána k vráně sedá a nejvíc si lezeme na nervy věcma, který právě děláme oba. Z deprese a rozjímání mě vytáhla kamarádka. Odpoledne jsem si udělala nový vlasy, který se stejně už zas hned vymyly, a pak si pro ni s tou novou image zajela do práce. Vytáhla mě na víno na jedno poměrně stylový místo, vím že mi o něm už párkrát říkala, ale vždy jsem jela jen okolo. Objednala jsem si vínko a začala si vylejvat srdíčko. Tím, že od hádky už uplynul zas o den víc, bylo mé pitvání vůči Ňufovi o něco milosrdnější, takže kamarádka mi poradila, ať mu šanci ještě dám, že jí to nepřijde tak hrozný a že když nás spolu viděla, těžko by hledala roztomilejší pár.

Seděly jsme spolu skoro 3 hodiny. Já musela jet o dům dál, protože jsem měla ještě sraz s Fí. Pojistila jsem si tak celý den, abych náhodou cestou domu nezačala vypisovat Ňufovi nějaký ovíněný sračky. Je na mě hrozně fixovanej a bylo mi jasný, že nechat ho vycukat dva dni bude úplně dostačující.

S Fí. jsme zašli do vinárny. Já si původně představovala nějakou pitku v parku na Míráku při poslechu Schodiště a TroubleGangu, ale po těch 3 hodinách, co jsme s kámoškou seděly venku, jsem byla ráda za trochu tepla. Vsadili jsme na jistotu, vinárna, kam občas chodíme, má opravdu dobrá vína, takže tam je radost se opíjet. Byla jsem mimo svou kůži. Furt jsem mlela o tom, jak je mi smutno a chodila jsem často kouřit, takže mi pak Fí. vyčetl, že si trochu připadá, jako by na to víno šel sám. Překvapivě se nám posezení dost protáhlo, domů jsem se dostala až někdy v jednu ráno. Uklidnil mě fakt, že Ňuf olajkoval naši společnou fotku, co jsem si dala na Facebook po tý nedělní procházce. On tam totiž vůbec nechodí, takže mi bylo jasný, že je mu doma smutno a šel cíleně šmírovat můj profil.

Další věc, která stojí za zmínění, protože mě děsně pobavila, ačkoli je spíš smutná, byl boj kolegyně o svůj benefit. Za to, že děláme dobře svou práci – resp. že vůbec děláme svou práci, nám manažer každý měsíc posílá na prodejnu knížku dle našeho výběr. Jenže od června se nebyla schopná vyžvejknout, co vlastně chce. Poslala jsem tedy objednávku za červen, červenec a srpen teprve na začátku září. Z centrály nám přišla odpověď, že jedna ta kniha pro kolegyni není skladem, ať si vybere něco novýho. Nechala jsem jí v práci vzkaz, ať to během toho dlouhého víkendu udělá… Neudělala, prej že nebyl čas. Už mě fakt nasrala, tak jsem jí odepsala, že si teda knížku vybírám místo ní, když o ni nemá zájem. To se do mě hned pustila, že teda si za září vybere obě knížky ona. Neprotestovala jsem, ale protože holka nějak hapruje v matematice, začala na mě přes messenger řvát, že jí beru benefit, že na něj nemám právo! Stále nemohla pochopit, že když já měla 4 knížky a ona 2, tak v další objednávce budou 3 knihy pro ni a jen jedna pro mě… Nicméně jsme se nad tím s kamarády dost pobavili. Stejně smutný, co se z ní stalo, fakt jsem to nějak nečekala…

Hodně jsem váhala, jestli ho nemám nechat vycukat až do pondělí. Ale zase jsem si říkala, že to nemůžu nechat vyšumět. Takže jsem mu po obědě napsala zprávu, jestli se večer sejdeme. Byla jsem nervózní. Asi tak, jako když jsem nevěděla, na čem jsem. Byla jsem nervózní tak, jako když jsem kdysi čekala, až si Er. milostivě zapne telefon. Už jsem na něj neměla skoro ani vztek, utekl asi před strachem… Pořád jsem o tom přemýšlela, přemítala si znovu tu hádku. Babička má na jednu stranu pravdu v tom, že já ty chlapi taky umím velmi kvalitně vysírat svou ironií a sarkasmem.

Než odepsal, uplynula snad věčnost. Odpověď mě nepřekvapila, se setkáním samozřejmě souhlasil. Byla jsem strohá a chladná. A navrhla mu jako místo srazu park, kde jsme byli na jedný z prvních schůzek. Divil se. Bylo mi úplně jasný, že si myslí, že mu dám kopačky. Vzhledem k tomu, že neprotestovat, jsem si začala myslet, že mi ty kopačky chce dát on, já. A tak nastala další etapa analyzování. Vždyť mně je s ním jinak dobře. Tak jako nikdy s nikým. Za ten půl rok jsme toho tolik zažili, to jsem nezažila se svejma dvěma expřítelama dohromady… Ty výlety, procházky, kulturní akce, hraní společenských her, spontánní zpívaní a tančení doma u notebooku, mejdany, naprosto perfektní sex… Vždyť by byla škoda to zahodit…

Na místo jsem jela hodně nervózní. Už tam čekal. Seděl na lavičce. Sedla jsem si vedle něho s očividným odstupem. Koukal na mě. Začali jsme se smát. Oba. Ptala jsem se ho, proč se směje, načež mi odpověděl, že mě rád vidí. Zastrčila jsem ruce do kapes a chvíli jsme tak seděli. Pak jsme se teda zvedli a šli se projít. Našli jsme jednu takovou sympatickou lavičku. Zas jsme seděli jako pecky. Na hovno tohle. Tak on si furt stěžuje že tomu šéfuju víc jak on a když má prostor, tak to nechá stejně na mně. Nejsem řečník. Neumím to. Hlavně jsem v tu chvíli stále měla v hlavě, jestli by nebylo lepší ho fakt poslat do prdele. Protože co když se to bude stupňovat? Teď to byla zatím sranda, ale jednou se opije, nasere a začne ty kluky, se kterýma se bavím mlátit, nebo co hůř – rozbije hubu mně. Pak jsem zas viděla toho rozněžněnýho romantika a svou představu, jak někoho bije, považovala za absurdní.

Mluvili jsme. Oba. Tiše a pomalu. Popsala jsem mu moje stavy. Že jsem jako balónek, kterej může člověk dlouho nafukovat, ale když je toho moc, tak prostě praskne. Že jsem dřív ty záchvaty měla často, třeba 2x do týdne. Teď je mám zřídka, ale prostě občas jo. Řekla jsem mu o všem. Jak jsem do sebe dřív řezala žiletkama, lámala si kosti a pokusila se o sebevraždu. To že jsem magor o sobě vím, ale pokud se mnou ostatní citlivě zacházejí, rozdala bych se pro ně a jsem takový neškodný štěňátko. Hodně jsem kouřila a celá se třásla. Ani nevím, jestli zimou nebo od nervů, ale řekla bych, že to byla kombinace obojího.

„A co teda chceš? Chceš se rozejít?“ otázal se mě. Chvíli jsem váhala, jakou odpověď chce vlastně slyšet. Třeba doufal, že to utnu já a nebude to na něj, proběhlo mi hlavou. „Nechci.“ „Já taky ne.“

Protože nám oběma byla zima, vydali jsme se směrem k tramvaji. „Chceš jet k rodičům?“ „Ne.“ Slova navíc byla zbytečná. Připadala jsem si u něj doma na jednou jako cizí. Vše bylo na svym místě zhruba tak, jako v to pondělí. I ta zpropadená Pepco taška byla pořád na židli. Odvážila jsem se z ní vytáhnout jen čajovky a tu novou deku. Sedla jsem si na gauč a čekala co bude. Byli jsme spolu už přes dvě hodiny a ještě se ani jeden neodvážil k fyzickýmu kontaktu. Jak mi to chybí. Měla jsem chuť po něm skočit a pořádně ho ojet. Ale nakonec jsem to uznala za nevhodné a čekala, co vymyslí on. Celkem překvapil. Sáhl do skříně pro společenskou hru, kterou jsem koupila někdy na jaře a doteď se nenašel nikdo, kdo by si ji se mnou zahrál. Dali jsme si dva matche, já je oba samozřejmě projela a to celkem vyčistilo atmosféru. Dokonce mi nechal v režii i televizi, neuvěřitelné!

Spát jsme šli brzo. Mně se teda ještě nechtělo, ale chtěla jsem bejt u něj. Odstrčil mě na stranu ke zdi. Tam spím děsně nerada, protože se k němu pak většinou otáčím zády, kvůli tomu, že ráda spím na levym boku. Zapl televizi a odtáhl se na kraj. Celá jsem se třásla, až to upoutalo jeho pozornost a konečně mě objal. Nevím jak dlouho jsme tam takhle leželi, asi jen pár minut, protože hned na to tu zpropadenou telku vypl a vyměnil si se mnou místo. Omluvili jsme se, chvíli si ještě povídali, došlo už i na nějakou pusu a pak se pokusili spát.

Noc nebyla nic moc, jsem nervák a tyhle věci se mnou vždycky trochu zamávaj a pak se mi blbě spí. Ani on nemohl pořádně zabrat, neustále jsme se budili a hledali jeden druhýho. Nepřidalo mi to teda ani v práci. Přišla jsem ráno do krámu a jak měla kolegyně udělat ten jeden přiblblej úkol, tak to zas nedodělala. Všude na zemi bylo zboží. Koukala jsem na kamery, co se tam zas dělo. Tak ve středu na to nehrábla vůbec a ve čtvrtek teda za vydatné asistence své bitch a nějakýho chlapa, kterýho neznám, vytahala zboží akorát takhle ze skříní. Psala jsem jí, co to má znamenat. Už mě dostala do takovýho stavu, kdy na ni vyjíždím, aniž bych znala důvod. Odepsala mi, že nevěděla kódy sešitů, že se domlouvala s manažerem, že mě bude kontaktovat a tudíž to nemohla dodělat. Omluvila jsem se a napsala jí, že to zkusím vyřešit. Že jí najdu podklady, aby to dodělat mohla… Pak jsme si kupodivu chvíli úplně normálně psaly, popisovala jsem jí jednoho dementního zákazníka a celkem jsme se tomu zasmály.

A pak jsem se šla pro změnu flákat já. Dostala jsem chuť přečíst si nějakou knihu. Tak jsem si stáhla Patrika Hartla – Nejlepší víkend. Ze začátku mi to přišlo jako blbost, ale čím víc jsem se do toho začítala, tím víc mě to překvapivě bavilo. Takže jsem v neděli ráno měla přečteno a pustila se do Pražského erotikonu, z kterýho jsem za to odpoledne zvládla přelouskat asi 120 stránek. A pak že není v tý práci čas…

Doma se taky nic nedělo, máma byla nějaká nasraná, asi že jsem Ňufa nenakopala do zadku, táta ho nazývá jeho národností, nikoli jménem, zato pořád poslouchám, jak je bratr se svou milou nejlepší. Byli u našich na návštěvě a rázem bylo opět zapomenuto na všechno zlý a špatný. Ale Polákovi už nikdy nepřijdeme na jméno…

Po práci v neděli jsem jela tudíž za Ňufem. Cestou tam jsem našla poklad a to mi náladu zvedlo. I nálada doma byla na jinym levlu než v ten čtvrtek a i když jsme se bavili o tom, že možná bude dobrý to naše sházení trochu omezit, abychom měli každý čas i sám na sebe a neměli ponorku, vše bylo zpátky ve svých kolejích. Nechal mi klíče, takže jsem pondělní dopoledne prochrápala a pak jela za našima zařídit si co je potřeba a pro notebook. Měla jsem sice v plánu ukuchtit, ale protože jsem se najedla doma, hlad mě přešel a rozhodla jsem se trochu zvolnit v tý péči, aby viděl, že jsem dělala fakt maximum a vyprdla se s vařením na něj. Místo toho jsem poslouchala muziku, popíjela vínečko a měla na háku. Trochu ho to překvapilo, ale nakonec ani moc nebrblal a večeři si uvařil sám. Pak se pustil do úklidu. Chvíli mi přišlo, že se mi mstí a nevěnuje se mi schválně, ale dávali Adamsovu rodinu, tak jsem se bavila u telky. Nakonec jsem se dočkala a váleli jsme se po sobě na gauči jako za starých časů.

Další den se vydařil. Sice jsem byla nějaká chcíplá, ale nemohla jsem po jeho odchodu do práce zabrat. Pustila jsem si teda Výměnu manželek a bylo mi úplně blivno z toho, jaký jsou někteří lidi fakt kreténi. Byla to síla. Ani jsem pak nemohla usnout, jak mě to rozčílilo. Takže abych si zvedla náladu, bavila jsem se nad scénkami z Na stojáka. Tím jsem se docela naladila na večerní kulturní zážitek.

S Fí. jsme se sešli na Ipáku, zašli na oběd a pak se přesunuli do Divadla U Hasičů, kde ten večer vystupoval Miloš Knor se svou show „Než začnu“. Miloše mám moc ráda, je to jeden z mých nejoblíbenějších českých bavičů. Ty jeho scénky jsou prostě úžasný a vždycky když mám blbou náladu, rozveselí mě. Je pravda, že mi bylo hrozný vedro a byla jsem celá taková napuchlá, takže chvílema jsem myslela, že zdechnu, ale pobavili jsme se řádně.

Slíbila jsem Ňufovi, že přijedu hned po divadle domů. Fí. mi vyčetl, že je se mnou od tý doby, co jsem ve vztahu, trochu nuda. Tak jsme teda šli do večerky a koupili lahvinku růžovýho a pistácie a poklábosili v parku. Ňuf mezitím krátil čas v Hospůdce. Trochu jsem se bála, abychom se zas nehádali. Zavolala jsem si tágo a kolem jedenáctý byla už u něj. Dala jsem si rosé a celkem dobře jsme se bavili. Dokonce tak moc, že jsme úplně zapomněli na čas a domů šli až kolem jedný.

Což nebylo úplně moudrý, protože jsem musela druhej den do práce. Tam jsem se už opravdu vytočila. Ono už v pondělí mi přišla od kolegyně ironická zpráva, že mi teda pěkně děkuje za to, že jsem dodělala ten její úkol. Jak jsem slíbila, dala jsem jí návod, jak to zpracovat a tím to pro mě skončilo. Dověděla jsem se, že je to přece moje práce a že přece nemůžu po ní chtít, aby ji dělala. Odepsala jsem jí, že to není moje práce a ani můj problém a jestli má nějaký stížnosti, ať si volá manažerovi, že já mám volno.

Čekal mě jeden velkej výsměch. Opět tam měla svoji přítelkyni a toho divnýho chlapa a zatímco stála za kasou, oba dva – jako její poddaní – to zboží balili do krabic. Jenže půlku vůbec nezavřeli ani nezalepili! Větu, že mají zamazat štítky dopravce, asi nepochopil ani jeden… Protože v mé krvi ještě kolovalo výtečné rosé, zavolala jsem Týpkovi II, celou situaci jsem mu popsala a pak mu oznámila, že na to ani nesáhnu, že už mám po krk toho, jak tu všechno musím dělat já. Měl pro to celkem pochopení. A aby mi to věřili, poslala jsem našemu manažerovi fotku toho, jak vypadá připravené zboží dle kolegyně. Nezapomněla jsem zmínit, že jestli to je nějakej opožděnej aprílovej žert, tak ať toho už nechaj, že mě to přestalo dávno bavit. Volal mi. A byl pěkně protivnej. Že ho nebaví pracovat s dětmi. A já se sesypala. Že mně to už taky nebaví. Že tu za mnou 2 měsíce choděj lidi ze všech stran, na kolegyni si stěžují, ale zakazují mi jí cokoli říct. Za ní nikdo nepřijde a ode mě to nebere vážně. Že mám plný zuby toho, jak tu má denně cizí lidi, co tu nemají co dělat, pohybují se v kanclu, kde mám i osobní věci ve skříňkách, který nikdo nebyl schopný za ten rok zprovoznit tak, aby šly zamknout. A že jsem do žádný práce nechodila s takovým odporem jako sem a že to ty 4 měsíce do konce pracovní smlouvy nevydržím. Na dohodu mě samozřejmě pustit nechce a já lituju toho, že jsem tu výpověď nepodala už v létě, kdy jsem o tom začal uvažovat.

Utěšoval mě takovejma těma svejma klasikama, načež mi oznámil, že přijede a tu její práci dodělá. Tak jsem souhlasila. Mně už skutečně došla trpělivost. Bylo mi úplně zle. Abych se nějak odreagovala, začala jsem si dělat regály. Jakože cenovky i s popiskama a tak. Protože už nemám nervy ani na ty dementní zákazníky, který jak to nemají černý na bílým z vás dělají kreténa, protože vám nevěří, že jim prodáváte to, co si umanuli. Z rozjímaní mě vytrhl známý hlas. Výpitka! No nene! Tak jsme se viděli poprvé na světle! A za střízliva! Muhehe.

K mému překvapení, manažer i Týpek II krátce po čtvrtý dorazili. Byla taková divná atmosféra. Já měla chuť furt řvát a manažer pohoda klídek, že prej noooou streeeees. A že zítra ráno se i s kolegyní sejdeme a konečně to teda po dvou měsících začneme řešit. A hovno. Psala jsem kolegyni, že teda jestli přijede. O ničem nevěděla, telefon nebrala a akorát mi odsekla ve zprávě, že se měl řešit ten její úkol a ten udělala, tak co po ní chceme. Ještě jsem se troufla zeptat, kam zas odtáhla ty lístečky z terminálu, který musíme odevzdávat učetní. Bez odpovědi. Ona si to totiž tahá z pro mě neznámýho důvodu furt domů, ale sem to nevrací. Takže mi chybí pro účtárnu materiál za září. A co jsem koukala, za říjen tam toho taky moc není. Ale nenervovat se, vždyť je vlastně všechno v pořádku. Nějak mám stále nutkání zkusit taky dělat hovno…

Manažer mě požádal, abych mu dala její číslo, že jí zavolá. To mám zakázaný. Tak řekl, že ať mu dám vědět, až se ozve, že se ráno sejdeme v 8 na prodejně s ní a nebo v půl 9 jen sami dva a za odměnu mi dal úkol. Tak jsem to teda připravila, ten mě pak bombardoval jak to vypadá, já že teda asi nijak, za pět minut píše kolegyně jestli má teda přijet, tak jsem je poslala do háje oba.

A ráno hezky pěkně na půl 9, že se na ně nevyseru. A vyseru, protože manažer mi po 15 minutách, co jsem čekala na krámě jako kretén, napsal, že nestíhá. Koho zajímá, že jsem si kvůli tomu v klidu nestihla zajít ani pro nic k jídlu, žejo, vždyť vo co de. Dopoledne přijel můj oblíbený kurýr, kterýho znám ještě z předchozí práce. Nadával na manažera ještě snad víc jak já, takže mě škodolibě potěšilo, že s ním nemám problém jen já. Naložil připravený zboží, dal mi stravenky a odfrčel. Já si dělala mezitím inventury a tak nějak to celkem i utíkalo.

Byla jsem děsně utahaná. Odpoledne přijel další kurýr ze skladu, tentokrát s těma knihama, na který jsem takovou věčnost čekala. Aneb ať žije ekologie… Nicméně knížky mi fakt udělaly radost. Do toho mi psal Ňuf, jestli teda za ním přijedu a jak se mám. Byla jsem odhodlaná za ním nejezdit a bejt taky jednu noc, kdy nemusím druhej den vstávat, u našich. Ale zastesklo se mi a tak jsem přece jen vyrazila za ním. Čekal na mě na zastávce. Nevím, jestli jsem mu to v tý naší hádce vyčetla, ale občas mi bylo líto, že mi nejde sám od sebe naproti a že celkově není nějak schopnej mi připravit takovýhle malý milý překvápko.

Doma jsme prohlídli knihy, líbily se mu. A koukali jsme na nějaký švihlý filmy. Měla jsem chutě. Trochu jsem se bála, protože bez vína nejsem povolná. Ale je pravda, že čím dýl spolu jsme, tím víc se zlepšuju a ty bloky a strachy odstraňuju. Usínal, tak jsme zalezli do postele. Byla jsem celá natěšená a nabuzená a on… on si zapl anakondu, poslal mě na druhou stranu ke zdi a bylo vymalováno. Možná něco vytušil, takže ani ne po pěti minutách ten film vypl a šel se mi věnovat. A já se věnovala především jemu a v jistých ohledech to bylo naše další poprvé. Řekla bych, že se nám v hlavně honilo zhruba to samý. Že o sebe nechceme přijít, takže se musíme začít chovat trochu taky s pokorou k tomu druhýmu.

Možná i díky tý kouzelný noci jsem se probudila s nezvykle dobrou náladou. Chvíli jsem ještě polehávala, ale kolem jedenáctý jsem už vystupovala na sídlišti, že si skočím pro balík. A jaké bylo moje překvapení, že jsme se potkali na zastávce s bráchou! A co líp, měl čas, tak jsme vyrazili na kafčo. Byla to teda nějaká kavárna pro maminy s dětma, takže nám to trochu narušovali vřískoti, ale jinak to bylo fajn posezení.

Měla jsem před sebou hodně nabitý prodloužený víkend. Bála jsem se, že se něco pokazí, jak to tak bývá, když se člověk na něco těší, ale nakonec to bylo přesně naopak, myslím si, že všechno vyšlo jak nejlíp mohlo.

Během dne jsem se poflakovala doma a večer vyrazila za Fí., protože se uvolil a šel se mnou na IronKapa. Kapa a jeho písničky zbožňuju, mám ho nejraději z celýho TroubleGangu a těšila jsem se, až konečně taky uslyším jeho sólovou tvorbu. Bohužel si nevybral zrovna nejlepší klub, dřív jsme do něj chodili na Animé, to se dalo, jelikož na ně chodilo asi 20 lidí, ale tady v tom vyprodanym stavu to nebylo nic moc. Limbo Planet začali se zpožděním, takže jsem se začala obávat, aby mi Ňuf neusnul, protože se mi nechtělo jet až k našim. Trochu mě zklamalo, že moji milovanou Punkstar zpívali sami, Kap se nepřidal. Pak byla chvíli pauza a pak teda začal hlavní program večera. Stáli jsme až vzadu, takže se svou vejškou jsem viděla úplný hovno. Jako Kap je dost vysokej, takže jsem viděla jeho hlavu, ale nebylo to ono. Nicméně jsem na tom byla furt dobře, docela dost lidí muselo být u baru a sledovat koncert jen z černobílý obrazovky, protože se zkrátka do toho úzkýho dementního tunelu nevešli.

Ke konci se nám podařilo posunout asi o 2 metry blíž, tam jsem si už i trochu hopsla. Fí. vypadal znuděně, až mi ho bylo líto, ale tak já si to v rámci možností užila. Po koncertě jsme se moc nezdržovali, byla půlnoc, já chtěla stihnou svého milého, kterej na mě vyčkával kde jinde než v naší Hospůdce. Zavolala jsem si tágo, který jsem musela nahánět, protože mu to ukazovalo nějakou jinou lokalitu a na moje mávání nereagoval. Celkem jsme se tomu zasmáli, ale fakt jsem měla trochu strach, že ho nedoženu, nejsem zrovna běžec.

Do Hospůdky jsem dorazila kolem půl 1. Usedla jsem za bar, Šéf mi přinesl rosé a spontánní mejdan mohl začít. Neměla jsem to v plánu. Už jenom proto, že velkej mejdan nás čekal další den a chtěla jsem být svěží. Potkala jsem tam několik mých známých, mezi nimi i Li., ne jehož přítomnost ve vedlejší místnosti mě upozornil sáms Ňuf a nechával mě úplně normálně se s ním bavit, takže snad pochopil, že je pro mě jedinej na světě a pokud mě nebude srát, jediným taky zůstane Li. neLi. Na baru jsme se zakecali s jedním štamgastem, kterej mi vždycky něčím lezl na nervy, ale ukázalo se, že je to príma chlápek. A taky s Autistou. Pozoroval nás a ptal se, kdy budeme mít miminko. Říkala jsem, že asi nikdy. Tak mě začal přesvědčovat, že to není pravda, že ví, že si nějaký uděláme. Na to jsem opáčila, že si mě Ňuf nechce vzít. Ten to slyšel a tak jsme začali řešit budoucnost. Že vlastně nejen já mám nejvyšší čas, ale i on, že nechce dítě v padesáti… Takže pokud se rozhoupeme, chtělo by to tak do 2-3 let. A že se tý svatby děsně bojí kvůli tomu rozvodu, co má za sebou. Je blbost tohle řešit, jsme spolu necelej půl rok a i když bych si ho klidně vzala, rozhodně to nevyžaduju ani letos, ani příští rok, ale jsem konzerva a tohle je pro mě důležitý, kor kdybychom se rozhodli teda pro nějakýho toho ploda. Nicméně Autista mi slíbil, že si mě vezme dyžtak on, tak je to dobrý, na na ocet nezůstanu.

Ani jsme si nevšimli, že jsou asi 4 ráno. Takže je čas udělat Šéfovi pááápá. Cestou domů jsme se vrátili k naší debatě o budoucnosti. Vypadal hrozně bezbranně, když se opřel o zeď baráku, koukal na mě a fakt bylo vidět, že ho ty soudní tahanice dost vyčerpaly. Pak se mi svěřil, že si taky občas říká, jestli to s ním beru vůbec vážně, že jsem mu snad nikdy neřekla, že ho miluju. Je pravda, že neumím vyznávat nějaký city a jsem v tomhle taková chladná a vypadlo to ze mě asi 2x a to v takový blbý chvíli, kdy to asi ani neslyšel – třeba ve sprše… Tak jsem se mu začala vyznávat, mno, doufám, že si to aspoň pamatuje.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a my se vyhrabali celkem brzo z postelí a jeli se projít do Hvězdy. Došly nám totiž zase kopřivy, tak že něco natrháme. Nejdřív jsme žádný nemohli najít, ale procházka na čerstvym vzduchu v tom barevnym listí byla perfektní. Nakonec se usmálo i štěstí, kopřivy jsme našli. Našli jsme i houby. Po procházce jsme zašli k Holečkům na jídlo. Tam jsme byli na tom finálním rande, ze kterýho jsem jela k němu domů a ráno u snídaně mi řekl, že to teda se mnou zkusí. No a od tý doby se mě nezbavil. Jídlo ušlo, ale že by to byl nějakej zázrak, to ne. Ani ta malinovka nebyla moc dobrá, hrozně sladká, ale nechtěla jsem pít alkohol, když nás čekal ten velkej mejdan.

Ten začal v sedm. Po příchodu domů jsme šli na chvíli do postele, pak dali sušit kopřivy, vyprovodili šnečka, kterýho jsme si z lesa omylem přinesli, a pak už teda hurá. Já měla navíc výročí – jeden rok s Hospůdkou a to by byl hřích tam nezajít. Problém nastal hned po příchodu. Náš stůl byl obsazen. On Šéf totiž udělal někomu rezervaci aniž by se zeptal Lů., jestli ona už někomu ten stůl nedrží. Naštěstí nás usadil teda ke stolu do místnosti k baru. Dobrý bylo, že jsme koncerty slyšeli, ale zároveň si u toho mohli celkem pohodlně povídat. Postupně jsme k nám přibrali další chudáky, co si neměli kam sednout. Byli jsme takovej azylovej stolek. A kolem devátý rozšířil naše řady Fí., kterýmu jsem slíbila, že před půlnocí spát rozhodně nepůjdeme.

Potkali jsme tam plno známých tváří. Ty, co vidíte rádi, ale i ty, o kterých si myslíte svoje. Tak třeba Bitch. Není jen můj zaujatý pohled, že je to kráva. Lepila se tam zas na své oběti, aby jí platili útratu a dozvěděla jsem se, že v klubu, kam chodila, má zákaz, protože tam kradla z kasy. Další taková je – říkejme jí Sůva – to je moje konkurentka nejenom v chlastání, ale i v brečení. Kolikrát jí museli táhnout domů, vodí si tam chlapi na záchod a tak. Hned jak přišla, tak začala nadšeně na Ňufa mávat. Vím, že se znají, nedávno říkal, že je podobná jedný mý kamarádce, takže jsem na ni zůstala tak jako zkoumavě zírat. Až mě chudák taky pozdravila, asi si myslela, že jí dávám jasně najevo, že to s tou nadšeností přehání. Moje moje moje! A taky Pobuda. Jak přišel, tak byl v pohodě. Uctivě zdravil, kam se na něj Olda Novej hrabe, a byl na všechny milej. Jakmile se ožral, zas začal mlet ty svoje mrdky a málem opět dostal přes hubu.

Jinak ten večer byl príma, seznámili jsme se s Šéfovou manželkou, povídali si, pili a hodovali, poslouchali muziku, Ňuf mě dokonce vyzval k tanci. Jak byla zábava, tak ten čas děsně utíkal. Lů. po tom, co si prohlídla náš účet prohlásila, že jsem nesmrtelná. Ještě bychom i něco vydrželi, ale protože byly 4 ráno novýho času, byl čas jít domů.

Tam jsem si přichystala pro Ňufa překvapení. Zmínil nějaký svoje touhy, takže zatímco si házel rychlou sprchu, já na sebe naházela nový prádlo a vyvalila se na gauč. Fakt nekecal, že by se mu něco takovýho líbilo a i přes velkou únavu jsme se ještě chvíli oddávali nepřístojnostem.

Neděle byla přirozeně línej den. Dva mejdany za sebou, na to už jsme starý. Proto jsme vyhlásili relax, kdy jsme se váleli v posteli a vynahrazovali si to, co jsme skrze noční únavu nezvládli, pospávali, pak zašli na oběd, na nákup a večer hráli společenský hry, uzobávali jednohubky, který jsem připravila, popíjeli kopřivy a poslouchali muziku. Pak jsme teda zapli i filmy, nic moc nedávali až na Avatar. Už to teda nějakou dobu běželo. Ňuf se snažil spát, ale neustále jsem ho budila výkřiky, že je to hnusný a že na to koukat nebudu.

Dokoukala jsem to. Kdysi jsem četla, že po odchodu z kina lidi páchali sebevraždu, jaký pocity měli z toho, že jsme prostě zmrdi. Měla jsem úplně jiný očekávání, myslela jsem si, že se zabíjeli právě kvůli tomu, že v tom filmu je nějakej dokonalej svět bez násilí a hnusů. A ono to bylo takový šílený.

Možná i díky tomu se mi tak divně spalo. Ňufa to zmohlo, takže zalehl a usnul okamžitě. Já si uvědomila, že jsem si nezobla piluli proti miminkům, takže jsem se vrátila dolů pro prášek a při tý příležitosti jsem ještě vyvětrala. Stála jsem u okna a koukala do toho temnýho bytu. Tak tohle je můj domov. Cítím se tu tak. Cítila bych se tu tak víc, kdyby mi nechal udělat klíče a mohla si sem natahat ty nejpoužívanější věci. Takhle, ty věci si tam natahat můžu, minule mi sám od sebe uvolnil zas další místo ve skříních a říkal mi, ať si tam dávám co potřebuju, ale pořád se musím ohlašovat a chodit tam jako na návštěvu… Konec rozjímání i větrání, šlo se spát.

Uprostřed noci mě probudilo divný světlo. Co se to sakra děje? Koukla jsem se vedle sebe, kde spokojeně odfukoval spící Ňuf. Vstala jsem z postele, sešla schody a šla do kuchyně, kde svítilo světlo nad dřezem a jeden z lustrů. Co to? Já nikam nešla, nebo si toho nejsem vědoma. A kdyby šel někam Ňuf – ten by byl asi schopnej zapomenout zhasnout – tak by mě vzbudil, bo by musel lézt přeze mě. Zhasla jsem, došla si aspoň na záchod a vrátila se do postele.

Budík nám zazvonil kolem osmé. Tentokrát nebyl moc čas na válení, protože jsme se rozhodli strávit státní svátek cestováním a poznáváním naší země. Nechala jsem výběr cíle čistě na něm, to aby neměl pocit, že všemu velím. Vybral Teplice. Nechápala jsem proč. O tom městě nic moc nevím, jen že jsou tam snad lázně a prej to tam je samej Arab. Ti mi nevaděj, nemám z nich strach, takže mě nějaký poplašný zprávy nechávají chladnou a nepřikládám jim velkou váhu.

U snídaně jsem mu vyprávěla o tom nočním záhadném svícení. Dušoval se, že nikam nešel. Už jsem začala věřit tomu, že jsem byla náměsíčná. Samozřejmě největší pravděpodobnost je, že se mi to jednoduše jen zdálo, ale kurva drát, to bylo tak živý, že bych přísahala, že se to fakt stalo! Když jsme později ten den usínali, Ňuf mi svejma úvahama moc nepomohl: „Tak buď to byli duši – vždyť ty na to jsi citlivá, tomu bych i věřil. A nebo se na nás mohli přijít podívat bývalí nájemníci, co já vím, jestli nemají ještě klíče.“ „No, to jo, a když viděli ten bordel, co tu máme, tak zase utekli, viď?“

A hurá na vláček. Ňuf je někdy horší jak ženská. Zatímco já stojím už sbalená, obutá a oblečená u dveří, on teprve běhá do koupelny dokončit úpravy svého zevnějšku a pak zmateně kontroluje všechny vypínače, vařiče a spotřebiče. A jak se ukázalo, OCD mám o něco menší, než on, takže jsem já ta, která chodí s ním a ubezpečuje ho, že je to všechno v pořádku. Běda ale, když z toho bytu odcházím sama… Kdyby mě viděl… Naštěstí nám tramvaj hned jela a i přes to, že si šel koupit kafčo, jsme vlak v pohodě a pohodlně stihli. Kupujeme si místenky, protože jsme už starý a stát celou cestu se nám nechce. Na našich místech seděla ženská, která měla 3 tašky a každou si posadila na tu jednu sedačku ze 4. Připomínala mi děsně Oškliváka. Ňuf slušně poprosil, aby nám ta dvě místa, která máme zaplacená, uvolnila. Začala se rozčilovat, že to má teda radost a velice neochotně tašky dávala pryč a přesouvala se na místa za ní. Po té, co přišel její syn, jsme pochopili, že tito dva hrají na tabletech nějakou hru, takže chtějí oba sedět u okýnka, aby jim nabíječka dosáhla do zásuvky.

Vlak se měl rozjet asi za 2 minuty, když v tom si ten syn, co měl IQ asi tak 50 a půl, vzpomněl, že si nekoupil lístek. A že se teda nedá nic dělat, ale ať mu máma dá dvě stě na tu přirážku. Ta se začala rozčilovat, že to je teda výborný, dvě stě… Brblala celou cestu, když se jí zeptal, jestli hraje, odsekla, že ne, že má zkaženej celej den. Někde za Mělníkem za námi přišel průvodčí. Byl to nějakej hodnej pán a tomu idiotovi lístek prodal za původní cenu. Takže jak jsme poslouchali celou dobu až do tohoto momentu, jakej je blbej, že kvůli cigáru zapomněl na to, si lístek koupit, tak až do Teplice jsme poslouchali, jaký měl štěstí, že nemusel platit ty dvě stovky. No dvojka k pohledání, ještě že jsme vystoupili.

Na nádraží mě zaujaly stropy. Byla tam i otevřená trafika, tak jsme nakoupili nějaké pohlednice. Ňuf je pravidelně posílá Juniorovi. To jsem ho beztak naučila já… A já se rozhodla poslat jeden pohled domů, protože našim pozdrav z Liberce stále nedorazil. Procházeli jsme městem, v obchodě si koupili rohlíky a něco k tomu, Ňuf si koupil klobásky. Pak uznal, že je po mase agresivní. Tak doufám, že ho to pustí a bude jíst dál jen ryby, po kterých je prý sexuálně výkonný. Krom toho kolene měl totiž teď na tom sobotním mejdanu utopence. Je pravda, že já byla přemluvena, ať ochutnám aspoň tu cibuli ze sklenice a nějak jsem na ně dostala taky chuť. Ale protože vím, co by se mnou taková konzumace udělala, odmítla jsem. Sedli jsme si na lavičku a začali konzumovat rohlíky se sýrem a křenem, jako správný turisti z Prahy. Bylo hezky, sice zima, ale sluníčko svítilo a snažilo se ještě trochu ty paprsky ohulit.

První kulturní zastávku jsme udělali v botanický zahradě. I když měla být zavřená, asi díky svátku do ní byl přístup umožněn. Takže se nám otevřela možnost projít celkem třemi skleníky a velkou venkovní expozicí. Já na ty kytky moc nejsem, nerozumím jim, potěší mě řezaná kytka od Ňufa a u našich mi na parapetu přežívají 3 sukulenty. Takže i tady jsem spíš nadšeně poskakovala kolem akvárií s rybama, trnuchama a želvama. Vůně džungle v Ňufovi vzbudila nemravné myšlenky. Ve mně vzbudila akorát alergii jak prase, takže jsem byla moc ráda, když jsme skleníky opustili a šli se procházet do tý venkovní části. Bylo to hezký, cestičky, lavičky a spadaný listí hrající všemi barvami jak z obrazů od Afremova.

Postupně jsme vylezli na vyhlídku, kde byl pohádkový les. Ňuf se rozhodl nechat další cestu v mé režii, vyhlídla jsem si na mapě pár věci a zavelela k odchodu. Chvíli jsme nemohli najít cestu, ukázalo se, že já se vyznám v mapách mnohem víc než on a navíc začal otravovat, že ho bolej nožičky a že by se někam přesunul autobusem. Sedli jsme si tedy na lavičku před nějaký hotel, já si otevřela Frisco a on pivo. Začali jsme se zas bavit o těch hypotékách a autu a škole, načež se mi udělalo smutno, protože zkrátka nemůžu mít všechno a když se rozhodnu zaplatit si školu a udělat řidičák, budu zas o velkej krok dál k nějaký hypotéce. Tak jsem si dala na nervy cigáro a samozřejmě ve mně opět začalo všechno bublat. Fakt by mě zajímalo, jestli bude jeden jedinej den, kdy nebudu mít problém. Naštěstí jsme proklouzli do toho hotelu a pak už nám nic nebránilo pokračovat v cestě.

Dostal mě kostel Bartholomeus – uvnitř byla kavárna a galerie. Hrozně stylový, ale protože tam bylo chladno, vydali jsme se dál. Kolem půl čtvrté jsme přes všechny pamětihodnosti a zajímavosti, co jsem chtěla vidět, došli na náměstí, kde jsme v restauraci U Zámku ukončili naši sváteční pouť. Bylo ještě teplo, tak jsme se uvelebili na zahrádce. Objednala jsem si Aperolek a k tomu zapečenou brokolici s bramborem, Ňuf si dal pivčo, česnečku a obalovaný hermelín a debužírování mohlo začít. Je pravda, že nám celkem vyhládlo. Sluníčko zalízalo, takže po jídle jsme se přesunuli do tepla. Vyměnila jsem Aperol za naprosto skvostný víno a užívala si hezký odpoledne. Ňuf prohlásil, že si myslí, že jsme oba ve vztahu spravedlivě pasivní i aktivní zároveň a že se mu líbí, jak se doplňujeme. Potěšilo mě to, ale v duchu jsem se nedokázala bránit vzpomínce na to, jak se rozčiloval, že jsem dominantní a všechno musí být podle mýho.

Seděli jsme takhle dlouho. Povídal mi o nějakých byznysech, takže jsem si vzpomněla na nápad, který se mi v hlavě urodil před několika lety. Koukal na mě s otevřenou pusou a hned začal rozhazovat sítě. Obávám se, aby u toho nezůstalo, nápady mám sice dobrý, ale nějak si nevím rady s realizací. Čas pádil, čas letěl, takže jsme zaplatili a vypravili se na nádraží. Ztratili jsme pojem o tom, kde jsme, ale naštěstí mám celkem orientační smysl (rozhodně větší jak on) a nějaký pán nás utvrdil v tom, že jdeme správně. Vlak měl zpoždění. Klasika. Dostala jsem chuť na cigáro, tak jsme čekali před nádražím a já vypalovala jednu za druhou. Taky jsem chytla párty mód a těšila se do jídelního vagónu. Když jsme totiž jeli z Olomouce, ve vlaku byla dost slušná afterpárty.

Vlak po 30 minutách přijel. Bez jídelního vozu. Ucítila jsem lehké zklamání, fakt jsem se těšila… No ale nedá se nic dělat. Při nastupování se stala naprosto bizarní věc. U druhých dveří stál chlap a čuměl do mobilu. Nevím, jestli se ho Ňuf nějak dotkl, nebo co se stalo, ale ten telefonu mu vylítli z toho vlaku a zapadl mezi koleje! Chlap vyskočil, vrhl se pod vlak, dveře se začaly zavírat a s nimi se nějak sklápěly i schody. Ňuf tam skočil, držel dveře, týpek naštěstí mobil vylovil a vylezl zpátky do vlaku. Pak se to rozjelo. Já se ho šla optat, jestli je vše v pohodě, byl to asi Rus nebo Ukrajinec, takže se mnou nekomunikoval, jen kýval hlavou a vypadal, že je v pěknym šoku. Doteď nevíme, jak se to mohlo stát. I kdyby do něj Ňuf strčil, čehož si není vědom, tak by mu ten mobil upadl buď na zem a nebo na tu druhou stranu. Tohle bylo úplně bizarní a nepochopitelný.

Zas jsme museli vyhodit lidi z našich míst. Naštěstí tentokrát neprotestovali. I když jsme ušli jen asi 15 tisíc kroků, padla na mě únava. Moc jsme toho nenamluvili, vypili jsme si pivko na půl a zbytek cesty leželi na sobě a usínali. Do Prahy jsme přijeli kolem devátý. Měla jsem chuť ještě na to víno, tak jsem si v marketu na Hlaváku koupila nějaký český rosé, který neznám. Doma jsme se natáhli k telce, já si načala víno, který bylo mimochodem snad ještě skvostnější než to v restauraci a začala se kochat fotkama – jak těma mobilníma, tak polaroidkama, který jsme pořídili. Ňuf začal uklízet a připravovat kopřivový čaj, já zapla televizi a koukala na Kult hákové kříže. Když ke mně přišel na gauč, lehla jsem si na jeho hruď a pomalu upadala do říše snů. Smál se mi, tentokrát jsem to byla já, která 3x na chvíli vytuhla u televize. Když film skončil, odebrali jsme se na kutě. Jen co se zhaslo, probudila jsem se. Samozřejmě. Byla jsem při chuti, ale tentokrát začal usínat on. Takže jsme se jen opusinkovali a v těsnym obětí spokojeně usnuli.

2 komentáře: „„Chceš se rozejít?“

  1. To jsem moc ráda, že to nakonec dopadlo dobře. On ten alkohol taky dělá hodně. Sama jsem několikrát uvažovala nad tím, jestli opilí lidi teda mluví pravdu, anebo spíš přehání a ve skutečnosti si to tak úplně nemyslí. I na sobě jsem někdy pozorovala větší výbušnost a šlo ze mě i to, co jsem úplně vážně nemyslela, jen jsem chtěla třeba v té hádce mít navrch a tomu protějšku nějak ublížit, když on mi taky ublížil tím, co řekl. Tak bych řekla, že to s tou upřímností opilců nebude zas tak valné, s alkoholem se zjitřují emoce a vše se zdá větší, než to ve skutečnosti je.
    Jinak z té práce by mě teda jeblo. Utíkala bych daleko a daleko. Ale ono se to lehce řekne, ještě by to chtělo najít nějakou jinou, kde ti dají minimálně stejný plat. No, držím ti palce. S „Polákem“ 🙂 to vidím nadějně, líbí se mi. S prací pevný nervy. A užívej lásky, i když někdy má i trny!

    1. Děkuju, minule mi říkal, že od tý hádky je ten náš vztah zas o něco lepší, tak aspoň to zlý bylo k něčemu dobrý. Z práce mi mrdne, dneska to tu od rána zas frčí… Jenže šéf mě nebere vážně a i kdybych dala teď výpověď, tak budu končit stejně jako mi končí smlouva. Už docela vážně uvažuju o tom, že se hodím marod nebo že si rovnou od doktorky nechám napsat, že nejsem zdravotně způsobilá tu dál otročit. Což nejsem, psychicky rozhodně ne, takže věřím, že by mi to i napsala. 🙁

      Já bejvám pěkně hnusná když se napiju, ale většinou jsou to právě věci, který si myslím i za střízliva, jen nemám odvahu je na toho druhýho vybalit. Ale tak od tý doby je klid, tak snad to vydrží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.