V Kazmově show… aneb výpověď a rozchod?

Chození do práce se pro mě stalo takovým menším peklem. Jsem vynervovaná, nebaví mě to, lezou mi na nervy vřískoti, posedle šmíruju kolegyni na kamerách a nepřestávám zuřit, protože s tím nikdo nic nedělá a já tu dřu za dva lidi a mám z toho leda hovno. Ve čtvrtek jsem zvládla napřijímat to zboží, na který se vykašlala. Nestihla jsem ho ale doklidit do regálů. Asi aby mi to nebylo líto, na mě celá ta nálož čekala do pondělí tak, jak jsem ji na pultě nechala.

Ještě mi ve čtvrtek psala a ptala se, jestli je vše OK. Když jsem neodepisovala, pustila se do mě, že s ní nemluvím. Tak jsem jí odpověděla, že to OK rozhodně není, že udělala velký hovno. Začala se rozčilovat, že jsem nespravedlivá a že to není pravda. Nechápu proč se mě ptá, když pak tu odpověď nechce slyšet.

Oni se ty lidi proti mě vůbec nějak spikli. Už skoro dva měsíce mi na krámě leželo zboží – různý věci, který nemám v systému. Nesmíme si sami zakládat karty. Já to teda dělám, pokud bezpečně vím, kolik bude věc stát, většinou už si to udělám sama. Od ředitelky mám navíc dovoleno hejbat cenama dle svého uvážení, takže žádný stížnosti nejsou. Ale u některých nemám ani páru, proto jsem si dovolila požádat chlapce z centrály. Ten mi v tom srpnu odepsal, že se mám s tímto obracet na Nováčka a že mu to všechno přeposlal. S Nováčkem byla podobná řeč – úplně na hovno. Neustále jsem se připomínala, urgovala, přehazovali si mě jako horkej brambor a mně se tu kupilo zboží. Připadala jsem si poměrně bezradně a strhávalo mě to k demotivaci.

Opět jsem si dovolila se připomenout, protože do toho mě naháněla učetní, že kvůli tomu nemůže ty faktury ukončit. Takovej bludnej kruh, se zacyklíte a jste v prdeli. Nováček mi napsal, že mi to přece Týpek I dávno posílal a že co po něm furt chci. Otevřela jsem všechny mejly od toho 15. července a samozřejmě mi nic neposlal. Tak jsem to zas znova vypisovala jak blázen, dávala instrukce… V podvečer mi přišel email, že Nováček dal výpověď. No oni se mi snad zdají.

Řekla jsem si, že jeho zástupce – říkejme mu třeba Týpek II, budu kontaktovat až ráno, že stejně už v práci není a hlavně jsem na to přestala nějak mít nervy. Odeslala jsem hlášení a šla domů. Jediný, co mi ten den udělalo radost, že jsem Juniorovi koupila prďácký triko a vyzvedla encyklopedie z Alberta.

Po práci jsem jela k našim, abych vyzjistila situaci s bráchou. Skutečně v neděli i se svou slečnou dorazili. Bylo to takový dost divný setkání na poprvý, ale co se dá dělat. Bratr slíbil, že se začne léčit. Bingo. Snad to dodrží.

Další směnu jsem se hned ráno zase rozzuřila do běla. Psal mi Týpek II, že jaktože není hotovej jeden příjem, že v hlášení je napsáno, že nemáme fakturu. Omluvila jsem se, že jsem to přehlídla, že fakturu samozřejmě máme, že jsem tu jen to pondělí řešila jiný věci a tudíž jsem se na ten příjem vykašlala. Pustil se do mě, že to je úplně na hovno taková práce. Tak jsem se rozčílila a napsala mu, ať jde do háje, že tu dělám zas práci i za kolegyni, že za dobu mý nepřítomnosti ani jednou neutřela prach a nedoplnila zboží, že v tom bordelu tady odmítám dělat, takže si to nejdřív chci uklidit a až pak udělám tohle a že jsem se teda, jakože promiň, jednou taky spletla a něco zapomněla. Načež mi teda volal, jak beránek zkrotl, že to tak nemyslel, že to jen tak vyznělo a že se teda omlouvá a že to všechno během dne zvládneme dodělat, že na Týpka I dohlídne.

Týpek I mi teda slíbil, že mi ty data konečně pošle, ale ať mu ještě jednou vypíšu, co po něm vlastně chci. Tak jsem tak učinila. A pak nastalo ticho…

Domů jsem jela trochu nasraná, už mě fakt štvou. Kdyby se to dělalo hned, mohl by bejt klid a nebyl by v tom takovej bordel. Já taky nejsem robot a když se ty věci kupí, tak po dvou měsících v tom mám už taky zmatek, žejo. Minule jsem díky tomu neposlala na účtárnu včas fakturu, přišlo se na to, až když byla docela dlouhou dobu po splatnosti a dodavatel začal urgovat. Naštěstí mi teda za to nikdo nevynadal, ale já tohle nesnáším. Naštěstí se o mě Ňuf hezky postaral a bylo mi hnedle o něco líp.

Středa byla náročná. Hned ráno jsem musela k doktorce. Už do mě nehučí, že jsem na první dítě stará. Už to asi prostě vzdala. Svěřila jsem se jí se svým problémem, který mě obtěžuje. Neustále mám křeče v břiše. Úplně stejný, jako kdybych to dostala, ale mám to prostě furt. Dřív jsem měla něco podobnýho a nakonec se ukázalo, že je to od zad, chodila jsem na rehabilitace a pomohlo to. Teď se mi to vrátilo, nevím jak dlouho to bolí, asi tak 3 roky, ale poslední dobou to začíná být fakt neúnosný. Vím, že když jsem ještě pracovala v chráněný dílně, bolelo mě to akorát v neděli – to byl takovej ten den, kdy jsem se válela doma, takže jsem si myslela, že to mám fakt od těch zad a jakmile povolím, tak to bolí. Ale teď se k tomu přidalo i občasný krvácení, tak se mi zas nezdá, že by to bylo od páteře…

Od doktorky jsem se dozvěděla, že na ultrazvuku nic špatnýho nevidí. Nabídla mi ještě jedno vyšetření, ale je potřeba kvůli tomu vyvolat krvácení a mně to vychází tak debilně, že buď je to víkend nebo práce, takže nevím, kdy se k tomu dostanu. Nicméně teď je to celkem zas dobrý, tak uvidíme.

Od ní jsem jela do Alberta pro další knihu pro Juniora. V OC netekla voda, takže ho zavřeli. Paráda. Otevřený byly ale aspoň ostatní krámy, takže jsem koupila další príma triko s buldočkem na skejtu, to bude něco přímo pro něj. A knížku jsem mu vyzvedla u nás. Taky jsem stihla poštu a zásilkovnu, to jsou vždycky dny, že se člověk nezastaví. Doma jsem se jen na chvíli zdržela, objednala si pizzu, kterou jsem ani nedojedla a zas frčela o dům dál. Tentokrát na Mírák, kde jsem měla spicha se Švagrovou, že probereme toho mýho bratra. Vybrala jsem restauraci Mlsnej kocour. Znám tu jejich formanku, tam jsem chodila ráda. Tady bylo vždycky plno, tak jsem byla zvědavá. Celkem zklamání. Obsluha nic moc, víno drahý, bylo mi tam hrozný vedro, místa jsme měly na takovym blbym místě, že nám tam lidi furt zakopávali o tašky a shazovali věci z opěrátka, no bída. Ale setkání bylo fajn, probraly jsme vše důležité, dokonce došlo i na jiná témata, než je bratr. Kolem desátý jsme to ale zabalily.

Tak jsem si zavolala tágo a jela dom. Ňufovi se dárky pro Juniora líbily. Byla jsem vybavená, dokonce jsem si obstarala i stylovej balicí papír a rozhodla se tohoto úkolu ujmout. Jako správná macecha. Jestli mě to dítě začne nenávidět, až zjistí, že šukám s jeho otcem a že ten se pravděpodobně k mamince nikdy nevrátí, tak nevím teda… Večer byl fajn, strávili jsme ho u zapálených svíček a povídáním. Až kolem půlnoci to nevydržel a zapl televizi. No a tam dávali samozřejmě Gotta. To, že umřel, jsem z tajných zdrojů věděla, ještě než to bylo v médiích. Pamatuju si, jak jsem jako malej capart drbala kocoura u něho před domem. Karel vyšel v teplákách, vynášel koš a začal si se mnou povídat. A i když mi na něm hodně věcí vadilo, tak tohle je taková milá vzpomínka a některý jeho písničky mám ráda.

Ve čtvrtek jsem se vytáhla. I když se mi nějak nechtělo z postele a taky jsem z ní, mám dojem, vylezla poměrně pozdě, zašla jsem na nákup, u Výměny manželek nastrouhala jablka a upekla štrůdl a zabalila jsem úhledně všechny dárečky. K večeři jsem udělala salátek, šťouchaný brambory a zapečený cukety s parmezánem. Celé mé počínání bylo oceněno a my si užili hezkej večer.

Méně hezkej byl pátek. V práci klasika, se divím že mě to ještě zvedá ze židle. Manažer furt akorát slibuje schůzky – měla proběhnout právě ve čtvrtek, ale zrušil to – na jednu stranu, byla jsem ráda, že tam nemusím jet v 8 ráno a pak zas domů, ale takhle nic nevyřešíme. Soubory o který ty dva týpky otravuju od pondělí mi taky nepřišly a kolegyně celý dva dny dělala – jak překvapivé – hovno. Těšila jsem se celkem domů. Tam mě uvítali naši s vínem a taky balíčky z Ali. Jo, to mi vždycky zvedne náladu. Objednala jsem si nějakej materiál na výrobu fotoalba, chci nám s Ňufem jedno udělat, k výročí mu ho plánuju ukázat (jestli ho do tý doby nezabiju) a materiál na byznys. Kterej mi zas samozřejmě stojí.

My o vlku a vlk na drátě. Psal mi ovíněnej z Hospůdky. Byl na nějaký narozeninový oslavě a cestou domů se zastavil ještě tam. Napsal mi, že byl na meetingu a má blbý zprávy. Že se jeho tým bude stěhovat mimo republiku. Zeptala jsem se ho, jestli to znamená teda to, že mi dá košem a odjede někam do tramtárie. Prý neví, ale že to zvládneme, že se mnou chce být. Nebylo tak pozdě, takže jsem se šla pomalu chystat, že za nim pojedu a že to chci slyšet osobně. Začal vyvádět, že to vyřešíme až se vrátí z Polska, že je unavenej a jde domů spát, aby ráno vstal a že všechno je v pohodě. Já na mrtvici, začala jsem brečet, máma do toho do mě začala hučet, jestli si myslím, že se brácha vyléčí. Typický. Jednou mám problém já a zas všichni řešej akorát jeho. Doteď si naši myslej, že mi vadilo, že Ňuf jede na oslavu syna a asi se tam uvidí s tou ex. Proboha. Tak jako asi se vídat budou když maj dítě, kvůli tomu fakt neřvu.

Rozhovor jak s malomocnym. Na všechno mi psal „stop“ a odmítal se dál bavit. Rezignovala jsem a ptala se ho, kdy přijede. Jestli se uvidíme už v neděli nebo až v pondělí. Prý v pondělí. Šla jsem si lehnout. Dvě hodiny jsem řvala do polštáře. Prej Indie. Vole. Budu v Indii s krávama běhat po pustinách. To je snad jen zlej sen.

Že to sen nebyl jsem si uvědomila hned ráno po probuzení. Měla jsem pocit, jak kdybych vypila 4 litry vína a někdo mě přejel parním válcem. Furt se mi chtělo nehorázně brečet. Koukala jsem na ten náš rozhovor a nepobírala. Když jsem dorazila do práce, přišla mi zpráva, že je mu děsně blbě a že teda ve vlaku sice je, ale neví jak to přežije. Byla jsem furt dost nasraná a tohle mi udělalo podlou radost. Nemáš chlastat, když to neumíš. To máš za to, že jsem kvůli tobě brečela. Z mýho uštěkaného tónu poznal, že něco posral a celej ten hovor si znovu přečetl. Poprvý se mi snad upřímně omluvil za to, že je ožralý hovado. Nojo, jak to má černý na bílym, tak ví. Ale běda, když vyvádí v mý přítomnosti…

Obě víkendový směny jsem celkem v pohodě zvládla. Lidí chodilo tak akorát, v sobotu jsem vyvenčila nový botky. Jak mě vytočil, tak jsem si objednala další nový Adidasky. Rovnou dvoje. Večer jsem poseděla s našima, přivezli mi z trhů pěkný dárky. No a v neděli jsem jela za Ňufem, protože i když mi zarytě tvrdil, že se zjeví až v pondělí, přijel o den dřív. Psal mi zrovna když jsem byla na pauze, že sedí ve vlaku a strašně mě chce vidět, že mě bude tulit a že se na mě moc těší. Tak jsem v Levných knihách koupila nějakou hru ve stylu Já nikdy a vyrazila za ním.

Hned se na mě vrhal a objímal. Byla jsem taková odtažitá. Pořád nasratá. A čekala jsem, co z něj vypadne. A ono nic. Jakoby se nic nestalo. Rozhodla jsem se nekazit nám večer. Asi 10 minut jsme se probírali tou hrou, byli jsme děsně unavený, takže jsme to kolem půlnoci zabalili a šli spát.

Týden, který začal, byl opět vypečenej od začátku až do dalšího pondělí. Občas tak přemýšlím, čím si to zasluhuju, ale nevím. Tak pondělí bylo ještě docela dobrý. Naučila jsem se jednu věc. Vždycky, když si Ňuf dá budíka a několikrát ho vytípne, trávím tenhle bdělý čas tulením, popř. rovnou sexem. Pak s ním vstanu, udělám snídani, najíme se, vykopu ho do práce, dojdu si na záchod a až po té nerušeně ulehávám k druhé etapě spánku. Tentokrát jsem vylezla fakt až kolem poledne. Ostudný. Na jednu stranu, no co.

Odpoledne jsem jela k našim pro nějaký věci. Po návratu zpátky jsem se vrhla na úklid, pověsila dekoraci, co nám naši přivezli z trhu a vyčkávala příchod svého drahého. Ten vždycky v pondělí chodí pozdě, protože má češtinu. Koukal, jak je pěkně naklizeno. Chvíli hledal byty, já si četla na netu svoje, popíjela víno a pak musel jít s pravdou ven. Jak je to s tím stěhováním. Ubezpečil mě, že kdyby náhodou na to došlo, tak veme nějaký místo v rámci firmy v Praze. Že se stěhovat nechce. Znělo to celkem přesvědčivě, tak mě to uklidnilo. Pak jsme zkoušeli hrát tu hru, ale je tak dementně napsaná, že mu musím všechno vysvětlovat, protože tomu nerozumí a celkově jsou ty otázky úplně pitomý. Jeho ale celkem bavilo na sebe práskat, tak si losovat i dvě otázky za sebou. Ale nic moc pikantního na sebe nepráskl, takže nůďo.

Všechny ty dny u něj, když je v práci, jsou takový stejný. Co dělat. Uklidím, občas něco uvařím, čumím na seriály, čtu si vinted a prostě se děsně kopu do prdele. A ještě pendluju sem tam, teď taky, musela jsem jet k našim, protože jsme šli večer do divadla a já neměla u sebe ani lístek ani nic slušnýho na sebe.

Ňuf psal, že je nemocnej a že jestli se bojím, že bych to mohla chytit, ať raději zůstanu doma. Mně se nechtělo. Za prvý jsem u něj měla notebook, za druhý jsem celkem odolná (resp. sama jsem věčně nachcípaná, takže mi nějakej bacil navíc už nevadí) no a za třetí se ve mně probudil nějakej pud o něj pečovat. Tak jsem jela po Holkách z kalendáře pečovat. Na jeho obranu, vypadal fakt hrozně. Blbý na tom všem bylo, že jsem měla chutě a v tom stavu co byl, nebyl schopnej mi dát ani pusu, natož řádit nějak víc.

Takže plán na středu byl jasný. Nakoupit ozdravný věci a pečovat znovu a lépe. Mně navíc taky začalo bolet v krku, takže to vezmu aspoň jedním vrzem… V práci mi konečně přišly ty data. Bez jednoho dodavatele. Týpek I se přiznal, že se na to vysral. Tak jsem mu to poslala znovu, po 150. zdůraznila, co po něm přesně chci, aby to nezvrzal a měli jsme to konečně uzavřený. Výsledek? Poslal to zvrzaný. No to mě poser. Už jsem asi po padesátý rezignovala a data si vytvořila sama. Bez záruky. Ale aspoň mám klid. Ani jsem mu nepsala, že to bylo opět blbě. Člověk by to nenapsal asi slušně, tak je lepší snad i mlčet.

O pauze jsem nakoupila čaje, zázvor, víno na svařák, paralen… zkrátka samý nezbytný věci. A vyrazila za svou láskou. Ta na tom byla, pravda, o něco líp než ten předchozí den, ale mužská rýmička je nemoc zlá. Já měla nicméně náladu dobrou, protože mi přišly ty nový Adidasky a jsou naprosto luxusní. Nechala jsem maroda trpět a běhala v nich s výkřiky: „Jako v bačkůůůrkááách.“ po pokoji. Kupodivu mi je pochválil. Bodejď by ne, jsou fakt pěkný.

Přesvědčila jsem se taky zas o tom, jak mě maj chlapi na háku. Koupila jsem k tomu vínu i koření, ale strašně se mi nechtělo se s tím vařit. Udělala jsem teda čaj se zázvorem a citrónem a víno si nalila jen tak. Po první skleničce začal otravovat, že jsem si přece chtěla dát ten svařák. Uznala jsem, že jo, ale že se mi nechce se s tím crcat. Podíval se na mě jak týraný štěně a zaúpěl, že on by si ale dal. Tak jsme udělali kompromis a já šla dělat svařák. Ale tak abych mu nekřivdila, vstal a šel mi tam k tomu asistovat, takže společnými silami jsme ho nakonec připravili.

Večer jsme trávili u televize, on teda spíš spal, já ani nevím, co jsem dělala, pravděpodobně zas vybírala nějaký boty. Vždycky když mám problém, tak si kupuju boty. Už mám asi 14 párů Adidas Superstar… Asi bych taky měla jít někam na léčení.

Další den byl zajímavý. Byl na mě spáchán atentát. Jen co jsem otevřela krám, prosvištěla kolem ta přítelkyně kolegyně. Asi o 10 minut později se vracela a jela nahoru k restauracím. Koukala na mě ze schodů. Sakra co chce? Nakonec se nic nedělo, tak jsem si tak jako pracovala svoje. V tom mi přišla na krám holka z KFC. Vím, že se kamarádí s kolegyní. Nesla dva medovníky. „Jé, vy tu jste dneska sama? Tak nate, tady máte jeden.“ podala mi kus zákusku na plastovym tácku. Nebudu lhát, přistupovala jsem k celýmu tomu dílu nedůvěřivě. Proč mi sem nese jen tak medovník? Že by jí zmátlo, že tu byla ta kolegyně přítelkyně a původně to nesla jim? Bála jsem se to sníst, ale tak přece to nemůže být nic špatnýho. To jsem se teda kurva spletla. Lítala jsem na záchod tak, jako už dlouho ne. A že díky svýmu drahýmu dráždivýmu tračníku lítám opravdu často. Ony mne ty důry snad otrávily!!!

Jak mi bylo blbě, tak jsem ani nic pořádně nejedla. Takže jsem přijela domů úplně vyřízená. Hladová, unavená, nasratá. Ňuf umíral u televize. Zajímavý, pro pivko si zajít zvládl, ale aby mi koupil aspoň blbou pizzu do trouby, to ho nenapadlo. Nalila jsem si víno a nasraně si sedla vedle něj. Říkala jsem si, že nemá cenu rozdmýchávat nějak atmosféru, je to chlap, kdybych mu napsala, ať mi něco koupí, udělal by to, to vím. Prostě ho nenapadlo, že když dělám v OC, že si nic neulovím… Zkouška sebeovládání. Začal se vyptávat co kolegyně. Povídala jsem mu o tom, jak jsem debil sežrala zákusek od její kámošky a že je mi z toho akorát zle. Zvedl obočí a zopakoval mi, že jsem udělala chybu. Tvl, to vím taky! Asi 10x jsem se o tom přesvědčila!

Pak do mě začal rejpat. Nejdřív moji kolegyni parodoval a potom si začal dělat srandu: „A takový nejlepší kámošky jste byly!“ To bylo zas jak kdyby ve mně odpálil minu. Začala jsem se rozčilovat, což přešlo přirozeně v pláč. Jak se můžu kamarádit s člověkem, co si ze mě dělá akorát prdel? Co zneužívá to, že se neumím koukat na dodělanou práci a prostě jdu a udělám to? Říkám si, že si začnu snad čárkovat dny, kdy jsem nebrečela… „Pojď ke mně.“ natáhl ruku a nabídl mi svůj hruď k tomu, abych se do ní vyřvala. Možná snad poprvý pochopil, co mě na tý práci nejvíc trápí…

V pátek jsme zůstali doma oba. Na mě taky dolehla nějaká rýmička a nic se mi nechtělo. Jemu taky ne, ale měl smůlu, protože pracovat musel. Pravda je, že už konečně došlo na ranní hrátky, sice mě odmítal líbat, protože si myslel, že bacily se přenášej jen asi přes sliznici ústní, ale budiž… Sledovala jsem Výměnu manželek a Příběhy českých zločinů, zašli jsme na oběd a pak jsem si našla po sto letech čas na blog v prostředí čistě domácím. Večer jsem vyrazila na párty s bráchou. Že zajdeme po několika měsících v tradičním složení – já, brácha a Li. do Hospůdky. Přijel už kolem pátý, takže jsme se pořádně s Ňufem nemohli rozloučit, byl ještě zabranej do tý svojí práce. A já zrovna tak doufala, že si to dopoledne trochu víc užijeme… No nic.

Cestou jsme potkali paní Kuchařku. Občas ji potkávám, když se vracím od autobusu, zdravíme se. Ona mi říká „ahoj“, mně to nějak nikdy nešlo přes pusu, takže ji zdravím „dobrý den“. Řekla jsem jí opět dobrý den a ona se začala smát, že jsme si potykaly a že si to nepamatuju. Nepamatuju. Ani Ňuf si nepamatuje, že bychom se s ní bavili (i když je pravda, že ten si nepamatuje nic) a jedinej večer, který mám lehce zahalený v mlze, je ten páteční, jak jsme tam šli po flašce šampáňa. Nicméně před pár dny jsem se dozvěděla, že kuchařka dostala hodinovou výpověď, protože byla několikrát tak nametená, že i Šéf, kterej má nekonečnou trpělivost, to zkrátka už nevydržel. Takže kdo ví, s kým si potykala… Ale škoda, měla jsem ji ráda.

Na místě jsme probrali co se dalo, já pila tentokrát pivko, abych si trochu odpočinula od rosé. Nakonec se nás sešla celá stará dobrá parta, náhoda jak Brno. Bylo to moc fajn, akorát Ňuf mi psal, že je v hospodě za rohem, prej sám a odmítal za náma přijít. Přišlo mi to blbý. I kamarádi se mě ptali, jestli se jich jako bojí, nebo co se děje. Brácha to zabalil a zbytek party že jede na mejdan. Mně se nechtělo jet zas tam a zpátky a u našich se mi spát taky nechtělo, takže jsem psala Ňufovi, jak to s ním vypadá. Prý si dá ještě pivko. A naštval se, že prej jestli se s ním chci chlubit před kamarádama? Nějak jsem to nepochopila, ale nechala jsem to být, navíc Li. se nabídl, že se mnou zůstane, že aspoň pořádně pokecáme. A tak jsme pokecali a do toho tam vtrhl můj chlapec a to co následovalo bych nejraději smazala z paměti.

Li. je asi jedinej kluk, u kterýho můžu říct, že je to čistě jen kámoš. Nikdy jsme spolu nic neměli, ani jsme nechtěli – jestli on nevím, ale rozhodně se o nic nikdy nepokusil, ani nic nenaznačil a to jsme spolu lili tolikrát a několikrát u nás i přespával. Prostě ho beru jako takovýho druhýho bráchu. No a v Ňufovi se projevila ta žárlivá stránka, který jsem se bála. Ačkoli jsme od sebe s Li. seděli snad metr a za celej večer se sebe ani jednou nedotkli, navíc mi tam ukazoval dokonce i nějaký holky, se kterejma se stýká. Šla jsem kouřit, protože jsem tam měla i jiný známý a Ňuf zůstal s Li. sám a úplně v pohodě se bavili. Nicméně ve chvíli, kdy Li. zaplatil a odešel na mě Ňuf vyjel, že mi zakazuje se s Li. vídat a já vůbec nechápala, co to do něj vjelo. Pak jsme začali prát špinavý prádlo, takže on na mě hulákal, že doma dělám akorát bordel, že neuklízím – což se mě dotýká vzhledem k tomu, že každej volnej všední den tam lítám s hadrem a uklízím především ten jeho bordel, tahám se s nákupama a vyvařuju, aby milostpán měl po příchodu z práce něco teplýho na žaludku… No a tak se to všelijak nabalovalo a že nic neděláme, že jen chlastáme a kyneme, že chce sportovat. To jsem oponovala, že to bych taky ráda, že kolikrát navrhuju procházku a místo toho stejně raději dřepíme u bedny. Já prostě na to běhání nikdy nebyla a na to domácí cvičení, který jsem provozovala dřív mi nezbývá díky dvanáctkám energie. Taky mi chybí to, že jsem měla čas makat třeba dvě hodiny denně… Že je všechno podle mýho a že od pondělí mám s tím vládnutím a šéfováním útrum. No šílená scéna, která vyvrcholila tím, že si mě nikdy nevezme. Že jako se mnou bude, děti mi udělá, ale se svatbou ať nepočítám. Čuměla jsem jak puk. Začala jsem samozřejmě brečet a bránit se, že se svatbou vyrukoval první on už někdy na začátku vztahu, já se nechci vdávat ani za týden, ani za měsíc, ale tak jako byla bych ráda, kdyby to k tomu časem nějak vedlo… Jsem staromódní, nebudu si dělat děcka jako svobodná. Navíc ani furt nevím, jestli nějaký vřískoty chci, současná práce mi je tak zošklivila, že bych se bála, že tomu něco udělám-

Utekla jsem na cigáro. Byl tam Výpitka. A taky autista Venca. A nějaký gayové, co mě za ten večer objímali. A všechno by bylo super, kdyby tomu mýmu nepřeskočilo a nezačal tam dělat takový dementní nesmyslný scény. Přišel za mnou chlap, co seděl vedle u stolu a měl tedy celou tu scénu z první řadě a tak empaticky prohlásil: „Slečno, nezlobte se na přítele, on je opilý a neví co říká. On to tak určitě nemyslí.“ Já se málem propadla. To se mi snad zdá. Ňuf mě chodil furt kontrolovat, jestli tam asi náhodou nemám někde schovanýho Li. Úplně mi to připomnělo první scénu, co mi udělal Ex. Až mě z toho zamrazilo. Pak jsme šli domů. Tak jsem si i já přisadila svoje, hulákala jsem na něj, že toho mám plný zuby, že jestli to se mnou nemyslí vážně, tak ať si najde nějakou dokonalou superženu. A začala jsem do něj rejt, že je určitě ženatej, když to dítě furt teda údajně žije v tom, že má rodiče spolu, protože to nemůžu překousnout a přijde mi to padlý na hlavu. Jako na základě čeho si to to dítě může myslet, když spolu teda údajně od jeho narození nežijou? Na to utekl do koupelny a začal ze sprchy vyhazovat šampony, že je tam bordel, a všechny je „uklidil“ do takovýho košíku. Ještě chvíli jsme se handrkovali a pak odpadli ke spánku. Není nad idylický pátek.

Ráno nás probudilo sluníčko. Ňuf měl nezvykle dobrou náladu a začal na mě dorážet ze zadu. Mírná hladinka v mý krvi způsobila, že jsem na něj nezačala hned ječet. Spíš jsem se tak ironicky zasmála. Koukal na mě, nic nechápal. Zeptala jsem se ho, jestli si pamatuje, co se dělo v Hospůdce. Ani netušil. A podle mě to ani nehrál, vypadal že fakt neví, co vyváděl. Celý jsem mu to převyprávěla. Čuměl. I se asi trochu zastyděl. Pak jsme na to teda vlítli, ale já se furt nemohla zbavit toho hroznýho pocitu. Prý to tak nemyslel. Že si to vůbec nemyslí. Ale proč mám pocit, že lidi ožralý říkaj naopak co si doopravdy myslej? Já jsem na něj taky hnusná, ale stojím si za tím i když vystřízlivím…

Šla jsem vařit. Pak jsem se chtěla umejt. Šáhla jsem si do košíku pro ty šampony – vyteklý. To mě taky minule nasral. Koupila jsem kosmetiku. Šampony, deodoranty. Sobě jsem si koupila jen jeden ten šampon na tělo, on dostal 3. A stejně jsem viděla, jak mi hrozně ubývá ten můj. Pak se jednou ráno holil a zjistil, že mu došla pěna na holení, tak použil mejdlo na ruce. Celej se osypal a zrudl. Ptala jsem se ho, proč si raději nevzal ten gel na obličej nebo teda moji pěnu na holení. Na to mi řekl, že zkoušel ten šampon můj a že ten je úplně na hovno, že ho chudáček nemůže používat. No, tak jsem mu teda šla následky jeho ranního řádění ukázat, aby věřil. Celkem čučel.

Najedli jsme se, omrkli Gotta a pak jeli na Náplavku za kámoškou. Stihli jsme ji, ale už balila stánek. Naštěstí moje oblíbený fíky mi dala stranou, takže jsme neodešli s prázdnou. Byla to ale jinak tragédie. Já měla zas nějakou svou potíž a Ňuf měl kocovinu jako prase. Přesunuli jsme se teda na Invalidovnu do hotelu Olympik, kde probíhala prodejní výstava minerálů. Tu mi Ňuf napůl zkazil, protože mu bylo blbě a nejdřív jsme museli odejít. Seděl na židli před vchodem, zoufale zíral do květináče a já včetně pár cizích přihlížejících napjatě očekávala, jestli do něj nableje. Vrátili jsme se tam, ale když jsem viděla jeho výraz, proběhla jsem to rychleji než za normálních okolností. Ale i tak jsem si nakoupila – odnesla jsem si kyanit, rubín, barylit a řez ametystem s krápníkem – na ten jsem si dělala zálusk dlouho, tak se mi to konečně splnilo.

Doma jsme si šli na chvíli lehnout. Ňuf měl jasný cíl – uklidit ten bordel. Uznal, že je to spíš jeho práce a že já tam uklízím dostatečně. Jako takhle. My tam uklidíme a za hodinu je to tam zas jako kdyby do toho bytu někdo hodil granát. Takže v tom nepořádku si nemáme co vyčítat. Původně jsem teda chtěla spíš spát, ale zas by byl hřích nevyužít, že máte vedle sebe chlapce, takže jsme si nejdřív řádně zašpásovali a až pak šli „spát“. Já usnula asi na pět minut, takže žádná sláva. Pak jsme se teda přesunuli k tomu úklidu, tak děsně se mi nic nechtělo dělat. Klidně bych to tam vygruntovala celý, ale až v neděli. Navíc jsme stejně neměli moc času, protože v půl 8 jsme měli na Palačáku sraz s bráchou, Švagrovou a Fí. a vyrazili jsme na Signal. Stálo mě to teda trochu přemlouvání, ale nakonec i Ňuf šel. Signal byl fajn, líbily se mi trabanti na Petříně a pak videomaping v Karlíně, to bylo stejně dobrý jako loni ten Mírák, kterej letos zrušili.

Byli jsme všichni nějaký chcíplý, všude bylo mraky lidí. Ňufa na chvíli probrala akorát návštěva Mekáče, kde si dal kafe, ale i tak bylo vidět, že by nejraději jel domů. Nikdo toho moc nenamluvil, protože jsme každou chvíli byli přerušeni davem a Fí. si prý navíc připadal jak pátý kolo u vozu. Já měla pořád plnou hlavu tý naší hádky. Tak jsme se teda krátce po jedenáctý rozloučili a šli na metro. Ani jsme s mladejma nešli na tu poslední instalaci. A to byla kousek. Doma jsme kupodivu spát nešli, ale nekonala se ani žádná párty hard. V televizi dávaly nějaký číčoviny, tak jsme se museli dívat…

Jestli se nějaký den opravdu za tohle náročné období vydařil, tak to byla neděle. Takový ticho před bouří… Oba máme docela dost zdravotních potíží, trápí nás dýchací cesty, alergie, mně k tomu neustále zlobí břicho – ať už ty moje křeče, nebo zažívací potíže. A byly nám doporučeny kopřivy. Takže jsme se celkem brzo vyhrabali a jeli do lesů Cibulka. Ňuf se vrhal do houštin a škubal kopřivy, já si užívala vydařené babí léto a hledala všemožný pamětihodnosti, které tento les skrývá.

Mám to takovej kousek od domova, vznikla tam Zahrada a já i přesto v týhle části za celých 27 let nebyla. Našli jsme snad všechny sochy, u poustevny si Ňuf připadal jak v lékárně, kolik tam rostlo kopřiv, vylezli jsme na rozhlednu, ze který byl parádní výhled. I když měla jedinou chybu, hodně úzký schody, na který jste pořádně neviděli, takže jsem při cestě dolů byla nucena se sbližovat s jednou podobně rozměrnou dámou, jako jsem já. Obhlídli jsme zahrádkářskou kolonii, usedlost i čínský pavilon, který se teda zrovna opravuje. Mně poprvé na ruku sedla babočka admirál a celkově to bylo prostě hrozně príma bezstarostný odpoledne.

Po příjezdu domů jsme si zašli na oběd do číny. Řekla jsem si, že si dám od alkoholu taky jednou oraz, takže jsem si objednala mulťák a kafe. A jak se Ňuf dušoval, že se piva taky nějakou dobu nedotkne, během večera do něj stejně 3 zahučely.

Doma jsme doklidili, já na jeho přání vydlabala dýni, on na oplátku udělal večeři a pak jsme se pravděpodobně váleli u nějakejch blbostí v televizi. A mně od konce ráje dělilo jen pár hodin…

Ráno tomu nic nenasvědčovalo. Prostě jsem vstala a odjela tradičně do toho blázince. Na účtu nula nula prd, v peněžence posledních 700 korun, aneb klasický den před výplatou. Namíchla jsem se hned po příchodu do práce. Ve čtvrtek jsem nechávala kolegyni dva úkoly. Dovolila jsem si jí něco zadat po asi půl roce, jinak si vše rezignovaně dělám obvykle sama. První úkol se týkal benefitů – za každý odpracovaný měsíc máme nárok na jednu knihu. Už nám takhle vedení „dlužilo“ celkem 3 knihy, protože kolegyně nebyla schopná si něco vybrat. Když už se konečně uráčila tituly vypsat, od vedení přišla neuspokojivá odpověď – jednu tu knihu nemají skladem. Tak jsem jí napsala, ať si teda vybere něco jinýho a napíše jim to, přece jen, měla jsem tam věci, na který jsem se už těšila. Nic. Odpověď – nebyl čas. Další úkol – připravit vratku. Dělám tu fakt všechno sama a už mě to nebaví. Takže jsem jí vytiskla instrukce, seznam zboží k přípravě a na papíry napsala nápis jako kráva, aby to do neděle udělala. Nikde nic. Psala jsem jí, proč to neudělala, načež mi napsala, že když tohle vždycky dělám já, tak si myslela, že jsem to udělala opět já. Tak kurva, kdybych to udělala, tak ta krabice je asi někde na krámě ne?! Vole! Výmluvy, výmluvy, výmluvy. To mi ještě volal Týpek II, že když přijedu ve čtvrtek na prodejnu, přijede taky a můžeme to udělat spolu. Takže jsem jí nechávala vzkaz, ať mu dyžtak volá, když si nebude vědět rady.

Byla jsem z toho zas celá otrávená. A tak jsem se rozhodla, že si udělám radost a vyrazila do Pepca rozfofrovat svoje poslední peníze. Odjakživa jsem měla takovou tu touhu mít vymakanou a hezkou domácnost. Možná že se tohle úplně neshoduje s obchodem typu Pepco, ale já jsem zatím s jejich výrobky spokojená… A protože u Ňufa prakticky bydlím a nic po mně nechce, začala jsem nám tu domácnost trochu vybavovat. A on je vždycky rád. Nakoupila jsem různý vychytávky do kuchyně a sobě krásnou heboučkou deku k televizi. Vždycky jsem byla otužilá, ale co jsem u něj a mám ty nervy z práce, neustále mrznu.

Přijela jsem domů celá šťastná. Vítal mě lehce přiopilý a navíc mu bylo zle, protože po 10 měsících měl pořádný maso. V Hospůdce sežral celý koleno a Lů. do něj lila pivka, aby mu slehlo. On má opice celkem dobrý, bývá takovej veselej a hrozně živej, ale to je právě to, co mi občas leze na nervy. Jak kolem mě poskakuje a nenechá mě v klidu domluvit a skáče od jednoho k druhýmu. Sedli jsme si spolu na gauč a já začala, že mu ukážu, co nám Ježíšek nadělil. Jako první jsem vytáhla deku. Trochu pošklebačně se mě zeptal, proč kupuju deku, když máme peřiny. Nesnáším, když mi někdo kazí radost, tak jsem mu opáčila, že mu to může být fuk, že on ji neplatil. Pak jsem se natáhla pro platíčko antikoncepce, zobla si a chtěla pokračovat v přehlídce novinek. Ozval se doktor amatér. Začal mi dělat nevyžádanou přednášku o tom, že bych ty prášky neměla brát, že mě to břicho bolí z toho. Můžu mu 100x vysvětlovat jak funguje můj cyklus, proč to beru a že mě to břicho bolelo stejně šíleně i když jsem ji nebrala, ale on si furt mele svoje a ještě se tváří jako děsnej odborník. Nehledě na to, že mě fakt nebaví mu popisovat pro chlapa nepřenositelný pocity menstruačních křečí a dalších lahůdek s ní spojených. A jak si furt mlel svoje, začala jsem zvyšovat hlas. A to on nesnáší. A tak po mně vyžadoval omluvu za to, že křičím. A já si mlela zas svoje v tom, že nekřičím a omluvu po něm chtěla za to, že když už ze mě tahá takový informace, že si je nepamatuje a furt se v tom má potřebu vrtat. A je mi fuk, jestli to myslí, nebo nemyslí dobře, už je mi to zkrátka nepříjemný.

No a už to jelo. Hádali jsme se jak psi. Já byla úplně vynervovaná, on furt opakoval ať se omluvím, já si samozřejmě vzpomněla na tu páteční scénu, vyčetla jsem mu, že neumí chlastat, že dělá problémy vždycky když je nalitej – mně do karet hrálo, že jsem se v tom fofru napít ani nestihla, takže já se na rozdíl od něj hádala s hlavou čistou… Zatímco jsme se hádali, tak mě „peskoval“ ať piju kopřivy, že mi to na ty křeče pomůže. Takhle s odstupem času mi to přijde hrozně úsměvný, ale to, jak celej večer vygradoval byla šílenost.

Po dlouhý době jsem měla sebevražedný sklony. Byla jsem odhodlaná krom alkoholu omezit i cigára. Celý víkend jsem se tak pěkně držela o vodě a nezapálila jsem si ani jednou. Cigáro jsem si dala už v práci, kolegyně mě tak vytočila, že jsem to prostě nevydržela. No a tady to byla taková síla, že jsem vyhulila celou krabičku a těch skleniček taky nebylo málo. Brečela jsem u okna a nešlo to zastavit. Ten šel spát, já telefonovat babičce. Ač mi to bylo neuvěřitelně trapný, nějak jsem se bála, že si něco udělám. Už i na mě je toho moc. V práci na hovno, nikdo s tím nic nedělá, s Ňufem je to normálně v pohodě, občas sice plácne něco, co se mě dotkne, ale nemyslí to asi zle a já sama si můžu zamést před vlastním prahem v tomhle ohledu… Teď ty zdravotní problémy, od křečí, kdy nevstanu z postele až po ty nonstop střevní potíže, kdy je pro mě každá cesta na nákup nebo výlet jeden velkej stres a utrpení a strach že to přijde když to bude nejvíc nevhod. Bratr, kterej nás za poslední roky natrápil víc než dost. Frustrace z toho, že nemám domov, kde bych si mohla 100% dělat, co uznám za vhodný. Moc bych si přála nějaký zvířátko, třeba zas šneky. K našim si je pořídit nesmím, ani tam teď skoro nejsem a Ňuf je nechce, protože jsem je prej měla s bejvalym. Můj argument, že já s ním tedy nechci děti, když je má s bývalou, nezabral. A na zvířátko, který by mi třeba dovolil (sám s tím přišel, že bychom si něco mohli pořídit) nebudeme mít s naším režimem pořádně čas. Doma pořád bydlím v bráchově pokoji, nemůžu si tam nabouchat ani obrázek na zeď, do toho se tam teď zas asi nastěhuje zpátky, takže řeším, kam všechny ty věci, co jsem nasyslila, dám… Nemám na nic pořádně čas ani energii, stojí mi byznys, protože nemám materiál, chtěla bych zas dvě hodiny denně cvičit, ale copak to jde, když se člověk vrátí z tý práce úplně vyřízenej a vzpamatovává se do další směny?

Tentokrát se mi usínalo opravdu nedobře. Poprvý za dobu co jsme spolu se mi zastesklo po Er. I když to bylo tele, tak nikdy neměl ani v nejmenším problém s tím, jak vypadám nebo jak se oblékám. A i když mi Ňuf říká víc než často, že jsem sexy a pro něj dokonalá, občas nestačím zírat, co z něj vypadne a mám pocit, že by vlastně chtěl vedle sebe někoho úplně jinýho, ale tak vzal co bylo k dispozici. No a vždycky když jsme se s Er. rafli, tak mu to stejně nedalo a v noci mě objal. A já v tu chvíli věděla, že je to mezi náma furt dobrý. To samý Ňuf, ten je jak magnet a nejraději by mě celou zalehl, aby se naše těla dotýkala co největší plochou… Tentokrát se přilepil skoro až na zeď, běda, kdybych se ho dotkla.

Budík mě nejenom vzbudil, ale spustil naprosto nezastavitelný pláč. Jak poslední měsíce po ránu nekouřím, tak první, co jsem musela udělat, si jít zapálit. Připravovala se do práce, sbalila si kameny a notebook a pořád děsně bulela. „Jsi ještě doma?“ ozvalo se z postele. Na moje „jo“ už žádná reakce nepřišla. Čekala jsem, že si třeba o tom ještě rychle promluvíme nebo že se mi omluví, že to přepískl, vždyť já jsem splachovací, kdybych viděla, že je mu to fakt líto, tak se na něj nedokážu dlouho zlobit a zbytečně se v tom pitvat. Ale nic. Tak jsem práskla dveřma, že to slyšeli asi až v Hospůdce a odešla do práce.

Cesta autobusem byla útrapná. To, co jsme si v afektu řekli, byla jedna věc. Ale nejvíc na tom všem mě stejně trápila ta páteční aféra. Furt se mi to vracelo. Vzpomínala jsem, jak jsem byla s Ex. na nějaký vesnický zábavě, nudila jsem se tam, protože byl nalitej a věnoval se kamarádům. Šla jsem za ním, že jdu s jeho nej kámoškou a sestřenkou ven na cigáro. Odkejval mi to, že v pohodě. Venku jsme se sešli samozřejmě ve větším počtu, bylo tam i pár jeho kámošů, v tu dobu asi o 3 roky mladších, než jsem byla já. No a ten mamlas přiběhl a začal na mě řvát, že jsem kurva, že ho určitě podvádím. No a tak jsme tam udělali divadýlko celý vesnici a doma, když jsem kvůli tomu brečela, mě začal škrtit, abych toho nechala. To na mě šáhl poprvé a já si pak tolikrát vyčítala, že jsem se ještě v tu chvíli nesbalila a neposlala ho do píče.

Co když je Ňuf taky takovej? Co když mě začne mlátit? Co když to se mnou fakt nemyslí vážně, nejsem podle jeho představ? Je pravda, že jak jsme spolu furt, známe se jako kdybychom spolu byli mnohem dýl, takže už ani jeden před sebou dávno nevypadáme jako reklama na dokonalost. Pěkně naopak. Do toho ty naše rohatý paličatý dominantní znamení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem řvala a nešlo to zastavit. Připadala jsem si jako pitomec, když se mě kolegyně prodavačky ptaly, co jeeee. Niiiic. První chlap byl násilník, druhej kriminálník a feťák a třetí je zatím jen magor, ale co když bude hůř? To všechno vystřídal strach, že mě opustí. Bez šance na nápravu. Že místo toho, abychom si sedli a celou situaci probrali a vymysleli nějaká alternativní řešení, tak si mě všude zablokuje a čau.

Psala jsem bráchovi, jestli by za mnou mohl přijet, že je mi šíleně a potřebuju to s někým nezaujatým probrat. Blbý je, že když si někomu stěžujete, vždycky vytáhnete na toho druhýho tu největší špínu a vy z toho přirozeně vyjdete jako ten chudák. Brácha za mnou fakt přijel. Chvíli jsem si s tou myšlenkou, že mu dám kopačky, hrála i já. Ale zas po jedný nebo dvou hádkách? Není to zbabělý? Už dlouho jsem neměla problém se v sobě vyznat tak jako tohle úterý. Brácha mi celkem pomohl, probrali jsme to horem spodem, mně se trochu ulevilo, přestala jsem brečet. Teď nastala otázka, kdy mu napsat? Nebo spíš jak dlouho čekat, než se ozve? Jak dlouho může trucovat? Šílenost. Zrovna jsme se o tom bavili venku na cigáru. Za minutu mi pípl mobil, prý jestli jsem v pořádku a jestli to je jen nějaká taktika, kdy čekám, jestli se ozve. Odepsala jsem mu, že jsem v práci a že jestli souhlasí, že bychom to mohli probrat osobně… Souhlasil.

Směna mi díky bráchově přítomnosti utekla docela dobře. Byl se mnou až do sedmi. Krom mých problémů v ráji jsme probrali i jeho terapii, kam zrovna nastoupil a taky jsme vybírali dárek pro Švagrovou, protože co si budem, ony ty Vánoce jsou za chvíli fakt tady.

Doma mě nečekalo zrovna nejveselejší posezení. Jako takhle, už jsem se dostala do fáze, kdy jsem si z celý tý hádky dělala srandu, ale naši se moc netvářili. Stejně tak babička mi psala, že by to bez milosti ukončila. To mě trochu pobavilo, protože když mě Ex. mučil, tvrdila, že si za to za prvý můžu sama, že ho určitě provokuju, takže si to zasluhuju a za druhý, že my mladý jsme dneska otřesný, protože vůbec na tom vztahu nepracujeme a kvůli takovýmu „škorpeníčku“ bychom se hned rozcházeli…

A mě tak čekalo tím pádem jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.