Boštolka opecná

Tak jsem ten svůj blogovej deníček trošku zazdila. Není to proto, že by nebylo o čem psát – naopak. Mám za sebou spousty výletů, s Ňufem se nenudím(e) a momentálně „dávám“ výpověď v práci. Nebo spíš zbaběle prchám… Možná… Nevím. Téměř dva měsíce jsem nepsala, chybí mi to. A tak místo toho, abych se šla probírat fakturama, v kterých je po mé dvoutýdenní nepřítomnosti poměrně bordel, jsem otevřela editor a mám chuť vše dohnat… Ale tak hezky pěkně postupně.

Ze začátku to vypadalo, že srpen nebude zrovna zdařilý měsíc. S Ňufem se nám totiž kryly volný víkendy a nebyl jediný, který bychom mohli trávit spolu. A to bylo poměrně smutný, protože jsem s žádným svým chlapcem vlastně nikdy nebyla na pořádnym hezkym pobytu – oukej, abych nekřivdila, Ex. se mnou po maturitě jel na týden na chatu, ale měli jsme celý týden za zadkem babičku s dědou, takže do nějaký romantiky to mělo vcelku daleko…

Ten první jsem měla už někdy od zimy naplánovaný s Šaff. A vůbec se mi tam nechtělo. A když se někomu někam nechce, tak se to obvykle celkem vydaří, že. Jelikož bez Ňufa nemůžu nějak už existovat, a to i navzdory tomu, že se celkem často škorpíme kvůli nesmyslům, spala jsem ze čtvrtka na pátek u něj. Měl home office, takže jsme se stihli ráno rozloučit jak se sluší a patří. Nevím proč se mi vždycky začne stýskat už jak se loučíme. Vždyť se nevidíme pak max. jeden celý den… (Nejdýl to trvalo snad 5 dní…) Připadám si trochu praštěně, na moji obranu, on mi obvykle ještě ten den začne vypisovat, jak mu mega extra super chybím… Já to aspoň jako správný tvrďák nedávám najevo, muhehe.

Musela jsem k našim, abych si dobalila věci a taky zalila kytky. Nesnáším to. Nesnáším tohle pendlování sem tam, je to hrozně ubíjející. A taky mě štve to zalívání kytek. Protože ať je zalejvám jak je zalejvám, vždycky půlka na půl pomře. A já fakt nevím co víc pro ně dělat, teď jsem do nich lila úplně nelidský množství vody a stejně jsem si pak vyslechla: „No dobrý, ale příště je zalejvej klidně víc, byly nějaký oschlý.“ A to jsem je kolikrát zalila i proti tátově doporučení: „Dneska nebylo takový vedro, dneska nemusíš…“ Potom jsem hodila rychlou sprchu a v sedě v posteli vyčkávala příjezd kamarádky. Takový ticho, klid. Jak mně se nikam nechtělo. Chybí mi to. Jenže mi je pak zároveň doma smutno, takže stejně jedu spát za Ňufem… A přitom bych takovej volnej den a noc potřebovala jako sůl. No nic.

Z Prahy jsme vyrazily krátce po desáté. Cesta ubíhala v pohodě, v rádiu hrály pecky a já se začala těšit, až se hodím do klidu v šumavské divočině. Navíc jsem nehla prstem v organizaci, takže jsem to měla skutečně jako zájezd i s programem. V Písku jsme udělaly první zastávku a zašly na obídek. Písek znám, jezdila jsem tam s babičkou dost často, ale je pravda, že v restauracích tam moc přehled nemám, takže i v tomhle případě jsem se vzdala možnosti něco vybírat. Bohužel nám nějakej idiot vyfoukl místa venku, takže jsme musely zalézt dovnitř, kde bylo tak jako lehce temno. Ani výběr jídla nebyl nic moc, akorát smažený sýr. Ale zrovna jsem si říkala, že jsem ho dlouho neměla a když je teda ta dovolená… Tak jsem si ho dala a ušlo to. A k tomu Aperolek, ten mě ba. Po jídle jsme se prošly k mostu, kde jsem udělala pár fotek, koupila pohled svýmu drahýmu, protože jsem založila tradici, že mu budu z každýho výletu, kam jedu bez něj, posílat pohlednici. A on je, doufám, rád…

A pak už šipkou na Kašperk. Cesta byla sranda, kolem nás se už začaly zvedat kopce. Ještě ve Strakonicích jsme nakoupily nějaký nezbytnosti, abychom neumřely hlady a žízní a pak už nebránilo nic tomu se jet ubytovat. Penzionek byl fakt kousek pod hradem, lidi byli moc milý a pokoj pěkný, čistý a nic nám tam nechybělo, paní to měla fakt dost vymakaný. Samozřejmost byla i koupelna a kuchyňka, takže luxus. Chvíli jsme poseděly, pokecaly, něco pojedly a pak se šly škrábat na vrchol. Paní se smála, že je to fakt kousek a že jsme tam za 10 minut. My, obě ufuněné bez formy jsme si stály za svým a vyšly s asi dvou hodinovým náskokem. Jaký bylo naše překvápko, když jsme po 10 minutách fakt seděly pod hradem. A nějak nás to ani nezničilo. Naštěstí v 19:00 se brány hradu otevřely a my si šly dát teda aspoň malé občerstvení dovnitř. Víno měli ucházející a domů a Ňufíkovi jsem koupila krásný kašperský oplatky.

Divadelní představení se blížilo. Zrovna jsme se bavily o tom, jak mám už rok telefon a display ještě nekřupl. A že až se vrátím, musím konečně objednat to ochranný sklo. Pak jsme šly na záchod a mně můj malý milovaný Samsung vyskočil z kapsy a křus. Kurva drát. Naštěstí si platím jak blbec pojistku, protože jsem nebyla schopná zajít do O2 ji zrušit, tak snad mi to teda opravěj…

Představení začalo. Rozmarné léto – bonus. Mně tenhle příběh nic moc neříká. Nelíbil se mi film ani kniha a vlastně ani to samotný představení mě nějak neoslovilo. Byly jsme na něm v divadle někdy… nevím kdy. Ten bonus byl lepší, párkrát jsem se i zasmála a hlavně teda prostředí Kašperku bylo fakt kouzelný. Ty písničky a melodie byly hezký. Ale teda byla naprosto šílená zima. Já jsem otužilá, ale ke konci jsem měla už úplně zmrzlý ruce. Po představení jsme si daly ještě malou večeři ve stánku a pak už hurá na pokoj, kde jsme si chvíli povídaly, ale u toho pomalu upadaly do říše snů… A ty byly nějaký otřesný, vím že jednu noc se mi zdálo, jak jsem šla za Ňufem do Hospůdky a on se mnou nechtěl bavit a tu další, jak jsem se rvala s Ex. a pobodala jsem ho a pak jsem volala Ňufovi, že potřebuju pomoct, že se bojím a on nevěděl kde mě hledat a byl to celkem nervák…

Ranní ptáče dál doskáče, takže budík hezky na osmou, hodit sprchu – pěkně ledovou, protože byl zatuhlej kohoutek a já se bála, že ho při svým štěstí urvu, pak rychlá snídaně a hurá na výlet. Ten byl moc príma, Šaff. vybrala místo Srní, kde je výběh s vlky. Nejdřív jsme teda zahlídly asi jen jednoho nebo dva, navíc byli nějaký ochrápaný a neakční, ale pak se najednou celá smečka probudila a začali tam všelijak běhat a bylo jich hrozně moc a byli strašně krásný. Takový péseci. Tak to se mi líbilo moc, taky jsme je tam pozorovaly poměrně dlouhou dobu. V turistickém centru pak začalo hýření, kdy jsem koupila Juniorovi super pohled s puzzlíkama, sobě odznáček se sýkorkou a taky nějaký pohlednice.

Potom jsme se přemístily na Kvildu, kde nás čekala procházka výběhem jelenů a pak rys. Jeleni tam byli, měli zabořený čumáky v seně a byli jsme jim úplně ukradený. Rys pro jistotu nevylezl vůbec. Až když jsme na informacích nakupovaly další nezbytný věci – jako třeba kvarteta, viděly jsme ho aspoň na kameře.

Nastal čas obědů a je pravda, že po tý procházce po kopcích nám celkem vyhládlo. Děsila jsem se, co bude místní kuchyně nabízet, určitě to bude samá zvěřina… Dojely jsme do Modravy, vybraly jednu takovou sympatickou restauraci. Chtěla jsem sedět venku, ale nad náma bylo černo a teplota taky nešplhala zrovna vysoko. Tak jsme šly dovnitř. Ještě že tak, během chvíle začalo samozřejmě děsně lejt. Překvapil mě výběr jídla, měli tu totiž těstoviny s pestem a oříšky, takže jsem si přišla na svý. Okoštovala jsem nějaký lokální pivo, který bylo super. Mělo navíc stylový půllitr s potiskem. Posílala jsem ho Li., protože jedno to pivo bylo „jeho“. Poprosil mě, ať mu ten půllitr koupím. A tak jsem nám je koupila oběma. Akorát ho mám furt doma a nevím teda jako kdy si ho předáme, věčně nemáme nějak čas. A to jsem se tak těšila až mu skončí nemocenská, že se zas bude chodit do Hospůdky jako za starých dobrých časů. Byla jsem spokojená, až teda na to, že nějaká vykojená matka tam přebalovala dítě u stolu. Já nevím. I to kojení co následovalo mi přijde trochu moc, kor když máte prostory, kde to dítě v klidu a soukromí nakrmit můžete. A těmi prostory nemyslím záchody. Teď se tu do mě možná někdo pustí, jak je jezení přirozený a prsa taky a bla bla bla. Nojo, je, ale já nějak nemám chuť u jídla pozorovat cizí cecky a posraný plíny.

Udělalo se pěkně, takže jsme zaplatily a přesunuly se do města Kašperské hory, kde probíhal jarmark. No a to je něco pro mě. Mám hrozně ráda tyhle trhy, nejraději bych si tam nakoupila bambilion věcí. Ale byla jsem celkem rozumná, koupila jsem Ňufíkovi vtipnej hrnek a nějaký sýry. Potom jsme se přesunuly do takový hodně stylový kavárny na kafčo. Chtěly jsme si trochu zaprasit a dát si třeba lívance, ale nic takovýho neměli v nabídce. Takže jsme zaplatily a zkusily štěstí ještě v cukrárně. Tam bylo k výběru poměrně dost vaflí a to nám přišlo fajn. Co nám fajn nepřišlo byl dav malejch uvřískanejch dětí, co se dožadoval zmrzliny. Nemůžu říct, že by rodiče jejich chování přehlíželi, nicméně výtky a prosby, ať konečně sklapnou, nějak nezabíraly… Dala jsem se na zbabělý útěk ven, kde mě čekalo další komando kojících žen, nicméně bylo tam aspoň relativně ticho.

Vrátily jsme se do penzionu s plánem, že si vezmeme krabici sangrie a vyškrábeme se ke hradu a budeme poslouchat to divadelní představení. Ale už z toho zahradního posezení nás vyháněl neustále déšť, tak jsme se rozhodly zůstat „doma“ a hrát kvarteto. Vůbec nás nenapadlo, že je vlastně jen pro 3 a více hráčů, ale naštěstí nejsme žádný hlupaně a vymyslely si vlastní pravidla. Udělaly jsme si k tomu i nějaký to občerstvení a hra mohla začít. Společnost nám chvíli dělal takový manželský pár z Brna, chlap visel na předpovědi počasí a vykřikoval, že s úderem deváté ten déšť přejde. Manželka ho podezíravě pozorovala, načež prohlásila, že pokud nemá pravdu, máme dovoleno se smát nahlas. K naší smůle, ono fakt ve 21:00 přestalo lejt a už nezačalo. Ale tak pobavili nás i tak…

A pak už jsme hrály a hodovaly a popíjely a smály se a bylo to bezva. To tam máte prostě takovýho Jeřápa a když máte stále to pubertální já, vyblbnete se s jedním překlepem celkem na dlouho. Moc jsme to ale neprotahovaly, protože jsme chtěly strávit aktivně i neděli, takže kolem půlnoci jsme se už šly uložit do postele. Ňuf mi psal stýskací zprávy a já si říkala, jak by bylo príma, kdybychom takhle někam vyrazili spolu.

Neděle byla taky fajn, i když jsem se zničila tak, že jsem následujících několik dní nemohla absolutně chodit… Ráno jsme se sbalily, poklidily, naházely věci do auta a vydrápaly se znovu na hrad, kde jsme si zaplatily oba okruhy prohlídky. Připomněla jsem si, že neumím absolutně lhát. „Pro vás taktéž studentský lístek?“ „No, ne, já jsem si s sebou nevzdala průkaz.“ „A co studujete?“ Nějaká paní tomu dodala korunu a snažila se ze mě dotyčnou školu vytáhnout, neb i když jsem se na to tedy před létem vysrala, do konce léta mám prý status studenta… Jo, to jsem se vysrala, ale před 9 lety…

Prohlídka začala na čas a nás čekal první okruh. Bohužel jsme schytali jako skupina nějakou průvodkyni, co se strašně pořád přeříkávala, šlapala si na jazyk a celkově jí bylo hrozně blbě rozumět. Když jsme se drápaly nahoru na věž, tak mi zatrnulo. Jo, uznávám že jsem celkem lemra, naštěstí se v patře vždycky udělala přestávka. Horší byla ta představa, že z těch úzkých a strmých schodů polezu pak dolů. Dostala jsem děsnej strach. Výhled byl sice moc hezkej, ale říkala jsem si, že to mi snad za to ani nestojí. No, dolů jsem lezla se staženym zadkem, až jsem si natáhla stehna… Naštěstí jsem teda nikoho nesejmula, ale chodit jsem nemohla skoro 3 dny. Druhej okruh byl lepší, slečna průvodkyně byla dobrá a schody do druhý věže byly normálních rozměrů a dokonce disponovaly zábradlím.

Po prohlídce jsme se vypravily k autu a čekala nás cesta zpátky. Těšila jsem se do Prahy na Ňufa, ale zároveň kdyby mi někdo nabídl na Šumavě ještě den dva zůstat, tak bych neváhala. Fakt mi ten pobyt v přírodě vyčistil hlavu a to se mi už dlouho nestalo.

Stavily jsme se ještě v Kašperkách, abych si dokoupila jedno chybějící kvarteto a mohla tedy ve hraní pokračovat i doma a neodolala jsem a přitáhla si ještě pexeso. Ty fotky zvířat jsou fakt kouzelný. Následoval oběd, konečně se nám povedlo urvat místa na zahrádce. I když teda, byl to boj! A pak už tradá směr Praha. A přece jen jsme udělaly ještě jednu kratičkou zastávku, konkrétně v Čimelicích, kam jsem dřív jezdívala k babičce na chatu. V cukrárně jsme si daly kafčo a pak už teda opravdu konec prodlouženého bezstarostného víkendu a návrat do reality.

Ta kupodivu nebyla úplně zlá. Do Prahy jsme přijely brzo, Ňuf byl ještě na cestě, takže jsem se doma vybalila, předala (vele)dary, sbalila se na další svou cestu, pokecala s našima, hodila sprchu a vyčkávala příjezd svého milého. Dočkala jsem se, takže jsem pádila na bombajku a jela o dům dál. Prý jsem byla k nepoznání zrelaxovaná a o dojmech a zážitcích jsme kecali až do noci.

Zázraky se dějí. Občas. Kolegyně mi psala už v neděli, když jsem seděla v Kašperkách na jídle, že by se jí hodila výměna a jestli bych si ten víkend nechtěla prodloužit ještě o jeden den. No a to znělo lákavě, takže jsem pondělí měla volné. Ňuf do práce na rozdíl ode mě musel, ale stejně jsem už po jeho odchodu neusnula. Takže jsem jen lehce pofackovala ten bordel tam a jela za našima, kde jsem zbaběle odpadla do postele.

Celkově mi bylo nějak divně. Břicho mě bolelo, pocit na zvracení. Až jsem se začala strachovat, že jsem těhotná. To by tak ještě sházelo… Ale musela jsem se sebrat, protože jsem byla na večer dohodnutá s T., že zajdeme na pívo. Ani to mi nějak nejelo. Cigára mi nechutnaly. Sakra, co se to se mnou děje?

T. měla nějakou bojovnou náladu. Nemá to lehký, její přítel je cizinec a do Čech se stěhovat nechce. Ona se nechce stěhovat za ním. A tak to spolu táhnou na dálku a nikam se to neposouvá a přece jen, už je to taky holka na vdávání a chápu, že ji to lehce znepokojuje. Ale nebylo mi příjemný poslouchat, že mě má Ňuf jen abych mu financovala hypotéku (naopak, nic takovýho po mně nechce, jsme domluvený, že byt co chce teď kupovat bude na něj, já si budu šetřit sólo a když se nezabijeme, tak se ten byt za pár let prodá a vezmem si hypo v Praze) a že je tak jako celkově směšný, když jsou spolu páry dva-tři měsíce a už plánujou budoucnost. Tak já nevím, nějak by se podle mýho do toho vztahu mělo vstupovat s tím, že je to snad do konce života, jinak ten vztah nemá cenu, ne… Já nikdy nebyla ten typ, co by s někým chodil jen aby nebyl sám. Ale tak, to je prostě T., ji to občas takhle drapne a pak bývá nesnesitelná a pak je zase zlatá a i tak ji máme všichni rádi.

Zabalila jsem to brzo. Doma jsem si dala ještě skleničku vína s vidinou, že mě to teda donutí se vyzvracet, ale jsem vůči alkoholu již imunní a nic to se mnou neudělalo. Tak jsme se chvíli pováleli i telky a pak šli spát…

No a ráno nastala první větší hádka. My se štěkáme teda jako furt. On je Beran, já Býk, takže jsou to obvykle menší hádky kvůli naprostejm hovadinám a za pět minut už se zase milujeme. Tentokrát mě fakt ale nasral. A ještě víc mě sere, že se to od tý doby už zase opakovalo a že to nějak není schopnej pochopit… No ale popořadě.

Ráno mu zazvonil budík. Já měla volno. On je ten typ, co si budík posouvá klidně hodinu. No ale nespí, mě to ráno vzbudí a už taky nezaberu. Ale tak ok, proti tomu neříkám nic. Povzdechl si, že chce drbat záda. Tak drbu drbu, každou chvíli mi začala klesat ruka. Štouchl do mě se slovy, ať drabkám a já trpělivě pokračovala. Pak vstal, celej spokojenej a šel se sprchovat. Několikrát vlítl do pokoje a nečekaně rozsvítil. Vždycky mě to hrozně vylekalo. Celkově jsem toho měla plný kecky, protože odmítá na noc otevřený okno, kvůli hluku z ulice, jenže mně je pak děsný vedro a blbě a prostě to nesnáším. Ale furt jsem celkově nic moc nenamítala. Pak si začal zpívat. Upadala jsem do nějakýho mikrospánku, takže jeho asi 5. „despacitooooo“ mě vytáhlo z postele a rázně a zoufale jsem pronesla, jestli je to nutný a nemohl by toho nechat. A jemnostpán se urazil! A když jsme se začali pak teda dohadovat (u čehož jsme se stejně pořád drželi za ruku) tak vytáhl svůj oblíbenej nesmyslnej argument – že se přizpůsobuje beztak nejvíc on, když spolu mluvíme v mý mateřštině… To je taky nekonečnej příběh, občas mi dost nešťastně připomíná, že jsem měla před lety o 30 kilo míň, že bych si mohla dodělat vysokou a začít komunikovat v angličtině. Já vím že to nemyslí zle, sama si na to často stěžuju a přemýšlím, jestli teda nějaký ty studia nemám ještě zkusit a to že jsem tlustá mi samozřejmě taky vadí, ale ten způsob, kterým to občas vytáhne mě nekonečně vysírá.

No tak odešel do práce a mě nechal celou rozhozenou. Tak jsem se sbalila, že pojedu k našim. Stejně jsem u něj ten den neměla večer spát, měla jsem domluvenou procházku s A. Cestou dom mi psala kolegyně. Že jsem zapomněla vypnout tu naši rozbitou klimošku a na zemi je potopa a zboží zničený. Chytla jsem paniku. Prý co má dělat, že to chce zavolat manažerovi. Řekla jsem jí, ať to vypne, vytře a nikam nevolá. Tak to vypla, vytřela a zavolala. A mně pak psala že je z toho teda mega malér. (Když jsem o tom s manažerem o pár dní později mluvila, říkal že se tomu akorát smál, že jí poradil přesně to samý co já a že o nic nejde, když to zboží na který to nateklo bylo zrovna naštěstí zabalený v igelitu a nic se s ním nestalo.)

S A. jsme se sešli odpoledne na zastávce, která je kousek od našeho oblíbeného altánku. A vzhledem k tomu, že se pěkně mračilo nebe, byla to dobrá volba. Déšť nás uvěznil na docela dlouhou dobu. Popíjeli jsme víno, zobali oříšky a já se zpovídala z toho svýho telete. Takový zbytečný hádání. Psali jsme si. Prý mám přijet jestli chci. Když přestalo lejt, zvedli jsme kotvy. Bylo docela pozdě a cestou k silnici jsme viděli něco krásnýho! Na značce seděla sova a koukala na nás. Bylo to strašně mystický. Zavolala jsem si taxify a nějak před půlnocí byla už doma. Omluvili jsme se vzájemně, probrali to a mně se ulevilo. A pak jsme se pěkně pomilovali a šli spát.

Další pracovní den byl celkem nuda, nic zajímavýho se nedělo, zkontrolovala jsem to zboží, který bylo údajně děsně a nenávratně zničený a pak se jala přijímaní novinek. Ty mě potěšily, přišly nám plyšový Krtečci. Řekla jsem si, že by byly hezký ve výloze, tak jsem je tam hned nastrkala a s výsledkem se pochlubila na zdi své sociální sítě… V tom mi přišla vyčítavá zpráva od kolegyně, že výlohy dělá přece ona! No to jo. Ona si tu totiž tu práci rozdělila poměrně nespravedlivým způsobem – já se tu mám tahat se zbožím, řešit neustále faktury, reklamace a další krávoviny a ona si aranžuje výlohy. Za ten necelej rok, co tu jsme, to udělala asi 2x a z toho je část ještě původní, než se krám otevřel… Tak jsem jí řekla svůj názor, furt si nějak mlela svoje, že jsem měla chuť ty nebohý krtky zas vyházet ven. Naštěstí na co mi nesahá, to je pultovka. Dřív mě to bavilo víc a snažila jsem se ji dělat dle aktuálnosti. Takže jsme tu měli třeba v době MS v hokeji poskládaný zboží do tvaru a barev český vlajky… Protože se blížil Gay pride a já s touto komunitou sympatizuji, udělala jsem nám pěknou duhovou výlohu.

Odpoledne se zjevil manažer a že si prej mám do konce srpna naplánovat dovolenou. To je taky výborný. Já se ho několikrát ptala, kolik dní mi tam zbývá, protože mi ještě nikdo neodečetl a neproplatil první dovolenou, kterou jsem si vzala v dubnu a navíc se nám to počítá nějak jinak – každý ten den se nám počítá jako 1,5 dne a já to nevěděla – abych si teda mohla třeba i něco s chlapcem naplánovat a on mě furt ignoruje a teď to na mě takhle vybalí. No tak ale zas jsem z toho vytřískala hned následující víkend volný…

V pátek jsem šla do práce za to pondělí, co jsem měla volno. Hned z rána jsem se pobavila. Zjevil se mi na krámě takovej milej mladej klučina a oznámil mi, že za mě má na sobotu záskok. Ujala jsem se ho, že si ho tedy řádně proškolím. Načež z něj vypadlo, že na prodejně nikdy nebyl, že je skladník, ale že nejsou lidi, tak ho sem teda poslali. WTF. To je jak kdybych tady na chodbě odchytila nějakou třeba uklízečku, nebo poprosila pošťáka a nasadila je sem na záskok. No ale kluk byl otevřenej naučit se a fakt mu to během chvíle v pohodě šlo, dala jsem mu i svoje číslo, kdyby náhodou, vzala ho na cigáro ukázat mu co a jak. Taky se nám tu zjevil opět manažer, nějakej aktivní najednou. Ani už nevím co chtěl, ale nic důležitýho. On se tu stejně vždycky tak jako objeví, probereme úplně ty samý věci, který se nikdy nevyřeší a pak o něm zas dlouho neslyšíme. Třeba po nás chce už asi půl roku nápady, jak zvednout prodeje a zvýšit naši aktivitu. Tak jsme něco teda i vymyslely, na tom nám řekl, že je to blbost. Na otázku co teda vymyslel on, nám odpověděl, že čas nemá, ale že příště nám to určitě řekne. Tak to příště trvá dodnes. Tak ať si taky trhne, žejo.

Odpoledne bylo poněkud náročnější, nestíhala jsem se najíst, měla jsem tu dost zboží a tak. No a v jednu chvíli se objevila před krámem ředitelka s manželem, zrovna ve chvíli kdy jsem se tu vykecávala po telefonu – pravda, byl to zrovna fakt pracovní hovor – no a stáli a zírali na mě a já se celá rozklepala že bude nějakej malér. Ona je naše paní ředitelka dost totiž nevyzpytatelná. Jednou je nejhodnější na světě a jindy zas úplně bez důvodu na všechny řve. Třeba náš bývalý manažer, kterej tu jedinej byl fakt k něčemu, to nevydržel a skončil… No ale chvíli jen koukali a pak šli na kafe a pak zmizeli. A já pak celej den byla jak na trní, jestli mi sem vletěj nebo ne. A to by bylo nemilé, protože večer za mnou přijel Ňuf a to není profesionální, že.

Něco jsme si koupili v Albertu k jídlu, zalezli si do zázemí, v tu chvíli samozřejmě začali courat lidi, to úplně miluju. Není nad to se v klidu a vydatně najíst. Pak se všichni diví, že jsem furt tak tlustá, tady se fakt dá tak maximálně popíjet nějakej energiťák a v klidu se člověk nají až večer doma. Cesta domů byla nekonečná, protože nám ujel bus a na přestupu jsme museli čekat o něco dýl, jak bylo už deset večer. Ňuf remcal, že je to hrozný. No já to vím, vždyť takhle jezdím skoro furt. U našich jsem za dvacet minut, ale sem to i s tím přestupem trvá skoro hodinu.

Doma se ale atmosféra dost zlepšila a nějak se nám ten večer zvrhl v docela slušný mejdan. Dokonce, jak nám ta hladinka trochu stoupla, došlo na řešení jmen pro naše potenciální dítě. Kunegunda ho rozesmála, nicméně neprošla. Stejně tak jediný holčičí jméno, co se mi líbilo. Přesně tak se jmenovala jeho exmanželka. Paráda. Nakonec jsme skoro celou noc strávili tím, že jsme klábosili o okna. Hrozně lilo. Měli jsme jet druhý den na výlet, ale říkali jsme si, že to asi nemá cenu, protože počasí vypadá, že se jen tak nezlepší. Spát jsme šli poměrně pozdě a ráno se nám fakt nechtělo nějak z postele, tak jsme nikam nejeli. A pokud mě paměť neklame, udělal první vstřícný krok ke kompromisům! Matraci, na který jsme spali v pokoji, kde je věčně zatemníno kvůli hluku z ulice, přesunul do kuchyně, kde jsou okna do dvora a můžu si tam větrat do aleluja.

To že jsme zůstali v Praze neznamená, že jsme si ten den neužili. Po dopoledním lelkování jsme si zašli na oběd do číny. Mně se tam udělalo tradičně zle z toho jejich hnusnýho piva. Už to pít nebudu. (Od tý doby jsem mu dala ještě asi 3x šanci a vždycky mě to teda prohnalo. Navíc není dobrý na chuť.) Jako bydlet o patro výš, tak to asi pustím do gatí… Doma jsme si pustili film Zrodila se hvězda, tak jsme se u toho lehce dojímali, dost se mi to líbilo. Po skončení jsem tomu na csfd.cz dala 4 hvězdičky, ale tak se to ve mně rozleželo, že jsem to změnila na hvězd 5. A pak že si zajdeme do Hospůdky. Chtěla jsem spíš než pivčo vidět nějaký známý tváře a tak se trochu odreagovat, abychom si nelezli na nervy, když jsme se takhle separovali, ale nikdo tam skoro nebyl a dokonce i za barem byla brigádnice, kterou jsme neznali. Ale bylo to fajn, hlavně když pustila Bacha a celé rockové osazenstvo čučelo.

Domů jsme dorazili na slušňáka asi v 11. Ňuf po cestě dostal nápad skočit na jedno ještě do jedný knajpy, tam taky zná skoro každýho a já tam nikdy nebyla, ale bylo už zavřeno. Tak jsme šli domů a tam si pouštěli písně a pěli. On pět umí. Já si to o sobě po dvou litrech vína myslím. Překvapilo mě, když mi chválil rozsah a barvu hlasu, prý pět skutečně umím. A nepřišlo mi že by kecal, aby mi udělal radost, zas jako přece by nedopustil, aby to musel dobrovolně poslouchat. Pěju sice málo, ale když se do toho dám, nejsem k zastavení. Dokonce jsme pak i tančili a když nám došlo víno, napadlo nás, že bychom sjeli někam do klubu. Ale protože jsme starý a byly asi 3 ráno, rozhodli jsme se pro rozumější variantu – a to postel.

Druhej den jsem měla takovej na prd rozlítanej, chtěli jsme vyrazit někam na výlet po Praze a na oběd, ale musela jsem k babičce. Ta pro mě měla nějaký ručníky a utěrky, chvíli jsem u ní pobyla. Ňuf doma testoval prací programy, kterej prej zlobí. Takže když jsem přišla domů, v kuchyni bylo asi 10 čísel vody. A ten si nerušeně hrál šachy na mobilu. Takže jsme to museli samozřejmě uklidit a to nám zabralo dost času. Pak teda že si zajdeme na ten oběd, opět do číny a opět jsem se nepoučila a dala si to jejich hnusný pivo, takže mi pak bylo zas ouvej. Na Petřín jsme tedy dorazili až skoro za tmy. Cestou jsme koupili nějaký pohoštění a víno a na vrchol se vyvezli lanovkou. Našli jsme plácek s hezkým výhledem a povídali si. Mně bylo fakt nějak ouzko, takže jsem si dala jen jednu sklenku vína a kolem desátý jsme se zvedli a šli domů. Udělali jsme si moc hezkou procházku. Doma jsme ještě na něco koukali v televizi. Bouřka venku nás poměrně rozrajcovala, takže následoval moc hezkej sex u otevřenýho okna, kdy jsme pozorovali ty ohromný blesky. A pak jsme v pěkném obětí usnuli jako mimina…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.