Mně se tu líbí

Návrat do pracovního procesu bolel, ale nebylo to tak hrozný, jak jsem očekávala. Měla jsem před sebou celkem tři dny a jelikož jsem měla v úterý záskok, rozhodla jsem se ho strávit spíše poklidně a takovou tu jooo blbou práci si nechala až na středu.

Je teda pravda, že hned ráno jsem obrečela svoji výplatu, přišla celkem malá, opět v ní není to, co mi dlužej a podle výplatnice jsem potom zjistila, že mám prosím pěkně odměny 0 korun. To jsem nikdy neměla. I kolegyňka tam měla aspoň tu blbou tisícovku. Nevím podle čeho to určujou, ale já tu minimálně pořád navíc dělám administrativu a příjem zboží. Přijde mi to nespravedlivý, navíc jak už poněkolikátý zmiňuju, sám mi přidání slíbil někdy v lednu…Další den byl taky vypečenej. Problém je, že když nám přijde nový zboží, já ho nemůžu přijmout do systému a tudíž nemůže být v prodeji. No a tak přijmu jen část a to dělá hroznej bordel pak ve fakturách. A kolegovi do kanclu píšu mejl aby mi poslal data na ty novinky, abych mohla příjem dodělat. Ten kluk je hrozně fajn, ale poslední asi dva měsíce je hlavou někde na dovolený, nebo já nevím, ale není soubor, ve kterym by nebyla nějaká chyba. Takže jsme tu měli třeba batohy za jednu korunu. A tak. A když tam nemá chybu, pošle mi jen půlku. A nebo mi to nepošle pro jistotu vůbec. Jednu věc z něj tahám už 8. týden, leží mi to tady na zemi a nikoho to nesere.

Naštěstí to celkem rychle uteklo. To jsem ještě ale netušila, že mě největší nasrání čeká… Nejdřív jsem zamířila k našim, protože máma měla narozeniny. A já pro ni měla fajn dárky, který jí opravdu udělaly radost, dokonce i slzu málem uronila. Na místě byl i brácha, toho jsem viděla po tom jeho maléru poprvý. Před pár dny jsem mu teda psala, řešila jsem celou situaci s Li., se kterým byl zrovna na pivu, tak jsem mu pak další den psala jestli počítá s tím divadlem a tak. A dohodli jsme se teda, že ve čtvrtek zajdeme po práci do Hospůdky…

No, tak jsem chvíli poseděla, byla jsem domluvená s Ňufíkem, že v 23:00 za ním přijedu. Jenže měl nějakou team párty a neodepisoval mi, ptala jsem se ho, jestli to platí, protože kdyby tam chtěl zůstat, spala bych u našich. Ještě pořád si nemůžu zvyknout, že co se domluví, to platí, oba mý ex byli totiž jak baron prášil, naštěstí na Ňufa je spoleh. Psal mi tedy, že už jede a že jo, ať dorazím. Byl nějakej divnej, trochu cinklej, unavenej a smutnej a pak se mi přiznal, že to posral a že mu přijedou na víkend, kdy jsme měli spolu domluvený program, kamarádi a že je mu blbý to odmítnout. Tak hlavně že mu není blbý odmítnout mě… My to měsíc domlouváme a on pak dá přednost lidem, který se mu nakýblujou do bytu bez předchozí domluvy. A kdyby to aspoň byli nějaký normální kamarádi, ale on sám říkal že je tam nechce, že jsou to nějaký debilové. Tak já nevím toto… No tak jsem si fňukla. Ale já jsem splachovací, takže asi za 10 minut jsem se mu smála, že je blbej a že si to má psát.

U toho jsem vyžahla flašku červenýho, co jsem měla doma ještě od Vánoc. Celkem dobrý, občas teď červený kupujeme. Asi díky tomu, jak mě vytočil, jsem v sobě měla nakupenou energii a musela si ji vybít. A to ideálně na něm, žejo. Celkem ho to rozparádilo, což odnesl můj zadek, přes kterej mě plácal tak, že jsem ho měla druhej den úplně modrej. Dělám si teď z něj srandu, že je to domácí násilí, ale budu toho muset nechat, protože od tý doby je něžnější a tohle bylo celkem fajn…

Ráno na mě dolehl smutek. Je na prd, že já mám ob víkend práci. Ale on stejně jezdí domů za prckem, takže mi to nevadí. No a teď na ten další volný víkend tam mám dovolenou já a na ten další co mám volno tam má zas plány on. Takže další společný víkend nás čeká až na přelomu srpna a září. Mně samozřejmě nevadí, že má svoje kamarády a akce, naopak, ho do nich teď i nutím, protože on by byl nejraději jen se mnou a to si opravdu za chvíli polezeme na nervy, ale štve mě když se něco domluví a pak se to takhle poprdí. A taky jak jsem věčně nevyspalá, tak po ránu občas brečím, že se mi do tý práce prostě nechce. Nebo nevyspalá… Ono je to asi tím, jak mě to v tý práci mrdá. Bylo to celkově divný ráno, on měl nějaký důležitý videohovor s kolegy z celýho světa a protože si dal kafe na lačno, začlo mu uprostřed skypování škrudnat v břiše a on se teď stydí a myslí si, že to znělo jako prdění. Je to na jednu stranu strašně srandovní, já si myslím, že to ty lidi vůbec neslyšeli a jestli, tak si spíš myslí, že to byl nějakej ruch v tom přenosu zvuku, ale on z toho upadl do takový deprese, že dal málem hodinovou výpověď a já nasledujících několik dní vůbec netušila jak ho pořádně uchlácholit…

Já si v práci taky mákla, čekaly nás nějaký záskoky, tak jsem jim to chtěla co nejvíc ulehčit a vypsala jsem tu manuály jak pro debily, udělala doplnění zboží a trochu poklidila, snažila se dodělat všechny resty ohledně toho nepřijatýho zboží a tak dále a tak dále. Do toho jsem byla poměrně nervózní z toho bratra, oni doma asi vkládají naděje do mě a myslí si, že z něj vytáhnu všechno, proč ty maléry dělá, ale já taky nevím jak to z něj jako páčit a je mi to nepříjemný celá takhle situace. Devátá odbila, zavřeno, tradá.

Ani jsem do tý Hospůdky nedojela a brácha mi už psal, že to na dlouho nevidí, že chce spát u holky. Tak my se jako měsíc nevidíme, on mi takhle ublíží a pak ho snad ještě nakonec obtěžuje že se mnou má jít na pivo, ne? Ještě před tím, než jsme usedli dovnitř, jsem se stavila u Ňufa pro klíče, brácha si ze mě už tehdá dělal srandu že ho musím sbalit, abych ušetřila za taxi.

V Hospůdce byla Lů., dlouho jsem už neviděla Šéfa, vždycky když sem jdeme a že to teď není často, je tam ona. To samozřejmě není stížnost, ona je príma, ale ráda bych viděla i našeho „taťku“. Posezení to bylo krátké, bratr si dal dvě nealka, protože byl autem, já si dala růžový víno, tu poslední skleničku jsem musela vypít v rekordním čase, protože ten furt čuměl do mobilu a byl hrozně nervózní že není už u ní. Hm a prej že se nebudeme zanedbávat. Já bych teda ještě klidně poseděla…

Návrat domů byl dobrej. Miláček už chrněl, neprobudilo ho ani to, že jsem si šla zakouřit a dát sprchu. Zabral mi místo, já totiž spím na levým boku, tak chci spát vlevo, abych na něj viděla, ale on mě pořád vystrkuje do prava. Tak jsem si k němu na chvíli lehla, on nic, pak mi dal takovou rozespalou pusu, ale to už jsem byla i já v nějakym kómatu.

I když jsem ráno vstávat nemusela, protože jsem měla volno a u kadeřnice jsem měla být až na 11, stejně jsme byli od 6 vzhůru. On se ke mně vždycky ráno zezadu přitulí, strká mi pindíka bůhví kam a prohlásí: „Klidně spi.“ A pak doráží tak dlouho, dokud nejsme oba redy a pak ho tam drze strčí a diví se, že při tomhle neusnu. Nebyl ve svý kůži, takže když jsem si přišla na svý, nechal toho a začal se mi svěřovat ohledně tý práce. „Víš, já se bojím že bys mě třeba měla míň ráda, kdybych měl blbou práci.“ Zůstala jsem na něj koukat. „Prosímtě, já ani nevím co děláš, vždyť ty jsi jak ten Chandler, domluvím ti to u nás v Albertu, budu si k tobě chodit pro svačiny.“ Trochu se mu ulevilo. Takže jsme pak mohli i pokračovat v ranní rozcvičce.

I tak byl furt hrozně smutnej. Vypadal fakt zoufale. Paradoxně byl s tím tragickým výrazem úplně k sežrání. Takový bezbranný stvořeníčko se mi plně odevzdalo. Do práce odešel asi až v 9, tak moc se mu tam nechtělo. Když se loučil, řekl mi, ať jdu ještě spát, když mě takhle budil. Ale já ne, rozhodla jsem se mu udělat trochu radost. Po tom našem společném úřadování byl v bytě pěknej bordel. My jsme navíc oba celkem bordeláři, nějakej neumytej talíř nás pár dní nechává klidnými, tak jsem si zapla Óčko a pustila se do akce.

V 10 jsem musela odejít, protože jsem šla k tý kadeřnici. Bála jsem se. Děsně. U kadeřnice jsem nebyla už několik let, moje poslední návštěva dopadla hrozně. Takže si to asi 3 roky pižlám sama a podle toho to samozřejmě vypadá. Vždycky jsem chtěla vlasy do pasu, ale nemám na to kvalitu, a i když jsem je takhle dlouhý jako teď nikdy neměla, ty konce byly fakt ošklivý a hezký to bylo jen když se to učesalo a něčím nastříkalo. No a to vydrželo tak půl hodiny, pak to zas bylo zplihlý a hnusný. Takže jsme to vzaly z gruntu, já byla celou dobu v křeči a kadeřnice se na mně mohla do syta vyřádit. Nepočítala jsem kolik vzala cm, ale odhaduju tak 20. Vyhrožovala jsem Ňufovi, že když neuposlechl mě a ty svoje krásný vlasy nechal ostříhat na krátko, já půjdu do zelenýho číra. Takže na moji SMS, že už mám „po“ reagoval okamžitě s prosbou o foto. I když to mám fakt po ramena, je to pěkný a baví mě to asi víc než ty přerostlý děsy, co už nešly pořádně ani učesat. A úspěch to má i u okolí.

Cestou domů jsem se stavila do Kauflandu pro veganský ňaminky, nutně jsem potřebovala otestovat nějaký ty nugetky, co tam mají. A fakt to je dobrý, od tý doby na ně mám pořád chuť. A protože jsem teď zhubla asi 8 kilo, tak jsem povolila morálku a šla s bráchou na oběd do jedný super pizzerky na Andělu, kde jsem zfutrovala celou jednu pizzu a zalila ji dvěma Aperolama. Abych teda neměla úplný výčitky, vyfuněli jsme kopec na Vyšehrad, kde jsme se sešli s Šaff a společně šli na Celebrity Ondry Sokola. Já osobně na nich byla již podruhý, brácha měl premiéru, ale smáli jsme se všichni jako blbý. V půl 10 byl konec a my se rozloučili. Chtěla jsem vytáhnout bráchu ještě na Náplavku, ale ozvalo se mu děvče, tak jsem hned dostala košem. Hrozný toto. Já nakonec byla ve finále ráda, že muž tu bude mít na víkend ty kámoše, protože jsem si aspoň domluvila sobotní program s Fí., kterýho taky pěkně zanedbávám a teď vidím, jak to není pěkný.

Váhala jsem – zavolat partě, se kterou se už taky tolik nesházím o který jsem věděla, že je někde na nábřeží a nebo jet domů a poklábosit s rodičema? Bože, jak já dědkovatím… Nasedla jsem na tramku a jela dom. Tam byli překvapeni, že jsem se objevila včas. Takhle, oni asi byli překvapeni, že jsem se vůbec objevila. Většinu času teď trávím u Ňufa no. Což je krásný ale zároveň děsně vyčerpávající, protože mám veškerý osobní věci u rodičů. U něj mám jen pár kousků oblečení, on sice denně pere, takže chodím v pohodě vyvoněná a čisťounká, ale teď jsem si nakoupila takovejch hadrů a nemám moc možností jak je střídat – krom toho si vždycky pro várku sjet domů a to je taky pěknej opruz. Takže takhle kolikrát sedím a říkám si že bych u toho filmu i něco třeba tvořila, ale nemám to u sebe. Nevím, jak to bude dál, stěhovat úplně se k němu nechci, to mi přijde ještě předčasný, i když pochybnosti jako nemám.

Spánek ve vlastní posteli má něco do sebe. Mně se teda u Ňufa spí hezky, ale jak je to vedro, tak máme matraci na zemi a jak se v noci vrtíme, tak zapadám mezi ni a gauč a ještě si nemám o co opřít polštář, takže tam tak všelijak cestuju po podlaze. Naši byli někde v čoudu, tak jsem se šla projít se psem a pak že si udělám jídlo. Nojo, jenže mi začalo nějak doutnat držadlo od pánve, tak jsem ho chtěla uhasit mokrou houbičkou no a jak jsem tam s tím manipulovala, tak z kohoutku vykápla voda a samozřejmě ten vařící olej se nasral a tak jsem ještě teď popálená a vytírala jsem to zas asi hodinu. Kurva, a to jsem se fakt snažila, aby se to nestalo.

Odpoledne jsem dodělávala nějaký svoje resty a poflakovala se. Do toho mi psal Ňufík že je mu furt smutno a že neví co má dělat a že chce bejt se mnou a ne s těma kámošema. Tak jsem mu teda odepsala, že si na něj chviličku udělám. Počkal na mě na Andělu, já přijela s novým hárem a šatama s dinosaurama, který jsou cool, i když teda bych se do nich vešla 2x. Přivítal mě kyticí slunečnic a dlouhým objetím. Pak jsme se přesunuli do parku, otevřeli pivčo, lehli do trávy a probírali to jeho trápení. Mrzí mě, že mu nemůžu pomoct, ale zas jsem ráda, že se mi svěřuje a prý je o dost klidnější, když jsme spolu. Každopádně jestli chce změnit práci i za horší, tak s tím nemám problém, se uskromníme a já se taky můžu víc finančně zapojit žejo, když mě nechá…

Čas pádí, čas letí a krátce před osmou jsme museli jít na tramvaj. Fí. na mě čekal už na Výtoni, přijela jsem na čas. Smál se mým dinosaurům. Ti dnešní mladí muži… To Ňufík můj styl oceňuje, ten je vždycky hrozně nadšenej z těch prdlejch potisků. Na Náplavce byl nějakej festival vína, ale nechtělo se nám moc utrácet, tak jsme si dali na Avoidu borůvku. Celkem jsme to mírnili, vypili jsme za celej večer jen 4 pivka. Pak jsme si nostalgicky zašli do okýnka na Zborovský na kousek pizzy. Byla pěkně hnusná. A mastná. Fuj. Ve večerce jsem koupila Lambrusco a jeli jsme ještě za V., která byla zrovna na hotelu. Tam jsme se zdrželi asi do půl 3. Byla jsem celou dobu v kontaktu s chlapcem, nechal se samozřejmě zlákat kámošema do Hospůdky, tak snad se aspoň odreagoval. Strašně se mi nechtělo MHD, protože bylo několik výluk. Tak jsem teda zavolala tágo. Vtipný, dělala jsem si srandu, že se do tý Hospůdky půjdu podívat jestli tam ještě nepařej. No, nepařili, ale otevříno ještě bylo, jeli jsme kolem. Ale doma už byla tma.

V neděli jsem se vyhrabala brzo, kámoši odjížděli, tak jsem věděla že budu večer moct spát u něj. A že odpoledne uděláme piknik. On se chtěl sejít už někdy dopoledne jak se na mě těšil. Blázen. Sice jsem fakt nespala dlouho, ale potřebovala jsem taky uklidit a tak. Vždyť já tam opravdu skoro vůbec nejsem… Takže to mě ještě tak napadá otázka, kde se tam sakra ten bordel furt bere, žejo. Vyvenčila jsem psa, hodila sprchu, dala dobrý kafe a teda ve dvě už jsem na něj čekala na zastávce.

Zašli jsme do Lidlu pro nějaký víno a pak jeli autobusem na Vidouli. Chtěla jsem ho vzít na vyhlídku, ale nebe totálně zčernalo a tak jsme byli rádi, že jsme jen tak tak stihli doběhnout do altánku v lese. Tam už byla schovaná nějaká turistka. Přidala se k nám partička důchodců se psy a nějakej mladej klučina. Lilo pěkně, jen co je pravda. My byli v pohodě. Pod zadek jsme si dali deku, Ňuf mě oblíkl do svojí mikiny, i když jsem mu pořád říkala, že mi zima není a ať si ji vezme on, když má jen triko. Byla celkem sranda, až na to, jak tam ty lidi začali drbat Lidl a polský jídlo. „Braň se!“ šťouchla jsem do něj. Seděl jako pěna. Náhodou, třeba ty polský veganský jogurty a nápoje jsou hrozně dobrý. Tomu nerozuměj…

Když přestalo pršet, lidi odešli. Zůstali jsme, já načala víno, pustila TG a užívala si fajn odpoledne. Po chvíli se spustil zase slejvák a v našem altánku našli útočiště takový dva hodně divný starší lidi. Chvíli jsme se báli, aby nás nezamordovali a nezahrabli v lesích… Ne, ale byli vážně hodně divný.

Pršelo a pak přestalo. Využili jsme toho, že vylezlo sluníčko a navíc nám došlo víno a šli jsme. Měli jsme štěstí, vybrala jsem cestu, kterou neznám a vyhodilo nás to přímo na autobusový zastávce, která nás odvezla téměř k cíli. No a tím cílem byla samozřejmě Hospůdka. Tentokrát byl uvnitř po sto letech Šéf. Už nás spolu jednou viděl, ale takhle ofiko ještě ne. Možná se bál, takže nesmělé políbení na tvář jsem si vysloužila až při odchodu. Bylo to fajn, já pokračovala ve vínečku, Ňuf si dal pivko. Neposeděli jsme dlouho, chtěli jsme jít brzo spát… Proto jsme šli takhle pařit už zavčasu, muhehe. Doma jsme v párty ještě chvíli pokračovali ale kolem půlnoci jsme už byli jako zabitý.

Dlouhý pracovní týden je samozřejmě větší vopruz než ten krátký. Jako dá se to, kor teď, když tu není moc práce. Hned z rána jsem se pěkně vytočila, dostala jsem vynadáno za jakousi věc – to jsem se pak teda v dalším emailu dozvěděla, že se nás to netýká, že v tom mám pořádek. A pak tu byl průser, že záskok neotevřel revizákům na klimatizaci… Ona ta holka psala, že to sem nestihne, že dojíždí, ale ke mně se to už jaksi nemělo šanci dostat, když jsem měla v pátek volno. Vtipný bylo, že nám to sem psal ten kolega knihkupec, se kterým jsem se spustila na vánočním večírků… No, takže mi volal nějakej chlap z centrály, že musím do práce přijít v 7 ráno… Slovy v SEDM!!! Nezajímalo ho, že se mi sem tak brzo nechce, že taky dojíždím a budu muset vstávat jako v pět nebo co? Ehm. Poděkoval mi za mou ochotu a práskl telefonem. Poděkoval bez ironie. Nebylo vyhnutí. Ehm.

Byla jsem pěkně nakrklá, abych řekla pravdu. Naštěstí kolem tý šestý hodiny mi sem přijel chlapec, tak mi to líp utíkalo. Šli jsme se podívat na nějaký obrazy a tak se toulali centrem. Pak šel nakoupit něco k večeři, přinesl mi zas takovou pěknou kytku. Mě hrozně rozmazluje. Těšila jsem se domů. Hezky se o mě postaral, udělal dobrou večeři, nalil víno a pěkně mě pomiloval. Museli jsme jít spát brzo, protože jsem musela ráno fakt vstávat po pátý.

Kupodivu to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Aspoň že už bylo venku světlo. Je teda pravda, že jsem tak vyčerpaná, že jsem začala dělat to, co absolutně nesnáším – posouvám si budíka. Je to dementní a otravuje to toho druhýho, co má štěstí a vstávat nemusí. No, nakonec jsem se naštěstí vyhrabala.

V OC to vypadalo jak v nějakým hororu. Nikde nikdo, ticho, tma. Otevřela jsem krám, vzala si kafe, co mi nechal Ňufík v lednici a vyčkávala příchod revizáků. Přišli včas. Udělali svou práci a v 8 už jsem měla teda na hodinu volno. „Kéž bych mohla alespoň o ty dvě hodiny dřív domů…“ povzdechla jsem si. To by byla svoboda a krása.

Nebavilo mě to. Chodilo málo lidí a kolem nějaký desátý, jedenáctý na mě začala padat děsná únava. Měli bychom fakt začít chodit dřív spát. A nebo si najdu práci kde se nedělají dvanáctky, aspoň bychom se potkávali dřív než v 10 večer. Kolem poledne se mi zjevil na krámě Do. Měl čas jen pár minut, ale i tak mě to potěšilo. Ráda jsem ho viděla. V půl druhý se stal zázrak. Přestala téct voda a OC se zavřelo. Seděla jsem venku na cigáru a kolegyně prodavačky se ptaly jednoho klučiny ze správy: „Tak co, můžem domů?“ „No vy si děláte srandu, ale zrovna se to řeší a vypadá to, že se dneska už neotevře. Tak počkejte na rozhlas.“ A skutečně. V 16:00 nás poslali domů. Rychle jsem si dodělala svou práci, zavolala manažerovi, ten se mnou mluvil jak kdybych tu vodu vypla snad já nebo co. Ale měla jsem jak se říká v píči a prchala jak jen to šlo. Vesmír mě vyslyšel! Bůh existuje! Takhle přesně voní svoboda! Myslím, že takhle se cítí vězni, co vylezou z kriminálu ven.

Cestou jsem se stavila na poště, musela jsem poslat balík a pohled prckovi a pak jsem jela za babičkou. Původně jsem na Ňufa chtěla počkat v Hospůdce, ale nechtělo se mi pít už takhle brzo a jak se znám, malinovku bych si rozhodně neobjednala. U babičky jsem si dala čaj a chvíli jsme poseděly a poklábosily. V sedm už jsem funěla kopec za svým drahým, který byl v dobrém rozmaru a gruntoval koupelnu. Je pravda, že to byla jediná věc, která se mi moc nelíbila. Já jsem sice bordelář, ale záchod a koupelnu mám ráda čistou a tady byl trochu teda binec. Málem jsem to tam nepoznala. Jak nová. Sedla jsem si na okno, dala si pivčo, pozorovala jak pilně pracuje a pak se teda taky vrhla na nádobí, aby to bylo fér. Byla jsem hrozně šťastná že nemusím další den vstávat, takže jsme pak picli víno a udělal zase dobroty a navíc koupil sushi, to je moje…

Ráno jsme si lehce zacvičili, muhehe, a pak šel do práce. Já ještě na chviličku usnula. V 10 jsem vstala, pustila si Kriminálku Anděl a pustila se trochu do úklidu toho, co jsme tam nadělali večer. A. psal na FB jestli někdo nechce jít na oběd a protože jsem byla kousek, přihlásila jsem se. Setkali jsme se ve dvanáct u metra a zamířili do tý pizzerky, kde jsem byla s bráchou. Tentokrát jsem zkusila nějaký domácí těstoviny a teda bylo to ještě větší žrádlo než ta pizza. K tomu domácí citronáda, jooo, to se máme. Pak jsem zamířila po dlouhý době k rodičům, kde jsem si teda asi na hodinu zdřímla, udělala nehty, hodila sprchu a zas letěla o dům dál. Tentokrát s T. Strašně rychle to uteklo, kdybych spala u našich, dáme ještě jedno pivčo, ale chtěla jsem domů přijet před půlnocí. Dlouho jsme se neviděly, nemá teď zrovna ideální období, tak jsme to aspoň zdrbly.

Byla jsem líná a pohodlná, tak jsem si svezla prdel tágem. Řidič byl výjimečně Čech a byl nějakej hrozně užvaněnej a já nevěděla co se s ním bavit, protože jsem byla střízlivá a unavená. Ale dobrý, ještě že to nemám tak daleko. Chlapec už na mě čekal před domem, byl před tím v Hospůdce, tak s ním byla sranda. Doma jsme si ještě nalili skleničku vína a probrali ty byty. Ukazoval mi nákresy jak to vypadá v těch který má a bylo to zase celý takový dospělácký. My teda řešíme už i potenciální potomstvo – kterýmu se teda stále bráním i v představách budoucnosti, i když minule jsem teda rezignovala a prohlásila, že dám výpověď a to fotbalový mužstvo si teda uděláme…

Na čtvrtek jsem se těšila opravdu dlouho. Byli jsme oba doma, musel teda pracovat, ale já si mazaně přinesla notebook, takže jsem si dělala svoje. Chvíli jsem mu čučela přes rameno cože to jako dělá a teda musím říct, že to už jsem víc rozuměla exově programování než tomuhle. Nevím. Absolutně netuším, co je jeho náplní práce a jakej to má účel, ale očividně je to nějaká důležitá pozice. To obdivuju no. Není to žádnej blbec a ještě má talent na jazyky, tak to se mu to pak pracuje pro korporáty…

Udělala jsem svoji specialitu – tofu na kari s rýží. Trochu jsem se bála, co na to poví, ale snědl to celý a vypadal, že mu chutná. Sice si k tomu teda dal kyselý okurky, ale proti gustu. Odpoledne jsme stihli ještě rychlý pivčo v restauraci pod náma a pak jsme se mohli už vychystávat na večer. Byla jsem děsně nervózní protože to pro mě bylo důležitý – koncert Schodiště, kde za prvý nebylo možný udělat rezervaci a tak mi bylo jasný, že bude problém s místama k sezení, za druhý měl poznat Fí. a ještě jednu moji kámošku no a za třetí, takhle pařit mě ještě nikdy neviděl…

Sešli jsme se na Florenci všichni včas a přesunuli se do Vystřelenýho voka. Tam už se začala připravovat jedna kapela, nám se teda horkotěžko povedlo někam nasoukat ke stolu, viděli jsme tam úplný prd, protože to byl ten stůl vedle jeviště. Povídalo se, popíjelo, sranda byla. Je dobrý, že on je dost přátelskej. Tak kolegyňku už zná, ale Fí. a kámošku viděl poprvý. Zabavili se i beze mě.

Kapela, která měla hrát jako druhá na místo nestihla kvůli defektu na autě dorazit, takže se místo nich začalo připravovat Schodiště. Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že je jen uslyším a že si nezatancuju. Ale všude bylo děsně lidí a nechtěla jsem tam nechávat Ňufa samotnýho. Ale vyřešilo se to samo, prvních pár písniček jsme fakt jen poslouchali a tancovali v sedě, pak jsme s kolegyní stály v uličce a nakonec jsme i s Fí. vylezli na takovový kamenný zábradlí. Posledních asi 15 jsme nevydrželi a šli před jeviště, tam se už bouřlivě pogovalo. Já byla zpocená jak prase, ale chlapec vypadal, že se do mě zamiloval snad ještě víc. Tak teď už zná asi všechny moje temný stránky…

Koncert byl super. Mám ráda tuhle partičku a i ostatní si to užili. To je jedna z věcí, za který jsem Er. vděčná, že jsme je objevili. Po koncertě párty teprve začala, byli jsme hrozně naspeedovaný, paráda. Vytáhla jsem Instax a začali jsme se fotit. Fotky jsou naprosto skvělý. Po chvíli si k našemu stolu sedl samotný Doktor, tak jsme ho přizvali na fotku. Vypadal, že má radost a neprotestoval. Uvažuju, že ji hodím do dalšího Projektu, protože ten den jsem skoro vůbec nic použitelnýho nevyfotila. Tuhle jsem si ofotila na stole, je to teda trochu mázlý a navíc proti přesvědčení sem dávat fotky lidí bez jejich dovolení… Ale tak sluší jim to tam… Uvidíme.

Kapela, co přijela pozdě nakonec přecejen zahrála. Měli na to 15 minut. Takže přetáhli a přijeli policajti a platila se pokuta. Kolem jedenáctý nám už odmítli nalejt a sebrali nám i popelníky. Zrovna ve chvíli, kdy jsem měla zapáleno… Paráda. Zvedli jsme se k odchodu. Za námi se ozvalo: „Jdete k nám?“ A on to kytarista Schodiště, jednou jsme se spolu bavili. „No jasně, vy máte pivo, nám odmítli nalejt.“ „Nojo, tak vy jste mladý…“ „Ano, mně je patnáct…“ Nejhorší na tom všem je, že mi těch 15 lidi věří spíš, než že mi je 27. Ehm. Zavolala jsem Taxify a jeli jsme ještě na jedno rychlý do Hospůdky. Lů. nám je přinesla zrovna ve chvíli, kdy jsem odkládala na stůl mobil. Viděla naši foto: „Oooo, vy máte krásnou fotku.“ 

Tentokrát to bylo snad poprvý za tu dobu, co jsme spolu, kdy jsme si nestihli dát ani pusu na dobrou noc. Lehli jsme a během několika vteřin upadli do říše snů. No, vstávalo se mi tak úměrně situaci, bych fakt potřebovala nějaký normální volno – sice jsem měla tu neschopenku, ale to zas nad náma od rána vrtali, takže jsem toho taky moc nenaspala. No co se dá dělat. V práci to docela šlo, žádný velký tragédie se tu neděly, přijel za mnou manažer. Asi vytušil, že chceme prchnout a i když měl trochu odměřenej styl hovoru – dřív byl o poznání přátelštější, tak to proběhlo v pohodě a zas mi nasadil brouka do hlavy, jestli tomu tu šanci nedat. Ale jak říkala kolegyňka no, on nás tu ožírá rohlíkama, stejně se nic nezmění, takových huráááá meetingů jsme s ním už měli. Tak furt nevím.

Večer mě čekala další oslava, tentokrát slavila narozky moje oblíbená holka z bráchovy party. Dojela jsem z práce na Strahov a že se trochu projdu. U Rozhledny jsem přiznala svou bezradnost a napsala SOS zprávu bratrovi. Naštěstí vyběhl ten šílenej temnej krpál a zachránil mě. Takže jsem si chtěla zkrátit cestu, ale místo toho dorazila skoro až v půl 11 večer. Nevadí. Stárnu, navíc Ňuf na mě čekal, tak jsem to nechtěla moc protahovat. Pár minut po půlnoci jsem už byla doma. Byla jsem pěkně rozjívená a picla víno. Zase jsme se zakecali v kuchyni a dozvěděla jsem se o něm zajímavý věci. Kolik toho ještě je, co nevím. (A to jsem v tu chvíli netušila, že nevím jednu docela dost podstatnou věc…) Vynahradili jsme si i ten čtvrteční večer, takže došlo na sprosťárny a kolem druhý jsme šli spát.

Opět se mi nevstávalo nějak extra zle. Zlý bylo to, že mě hned po ránu nasral. Já teda jako mluvím o tom že zhubnout chci. Jemu nevadí že jsem tlustá, ale říkal, že v některých věcech by míň kilo bylo praktičtější – za prvý ho sere, jak mě furt bolej klouby a záda (i když tam se obávám, že se to moc nezmění, bolelo to už před) a za druhý by mě chtěl někde pořádně ošukat mimo byt a takhle by mě moc dlouho neudržel. Ale on do mě občas reje i když o to nestojím – já chápu, že ta jazyková bariéra tam furt je, on je hrozně statečnej, protože by nejraději mluvil anglicky, ale já ani nepípnu, tak mluvíme česky a on si v tom není moc jistej. Teď teda používá čím dál tím víc polských slovíček, to se chytám víc než v angličtině. No a já třeba minule řekla: „Ty šaty jsou velký, mohla jsem mít minimálně o 3 čísla menší, podívej.“ A on to pochopil samozřejmě jinak a už mi sestavoval trénovací plán abych já byla o ta tři čísla menší. No a říkám mu: „Normálně, tam v OC budou otvírat něco novýho, vypadá to na nějakou kavárnu. Dobrá káva by se hodila. Víš, tam minule vezli lednici s nápisem Coca Cola.“ A na to mi řekl: „Ale Coca Cola má hodně kalorií, tu bys neměla pít.“ A už jsem teda vylítla. On mi třeba rád připomíná že i to pivo má hodně kalorií. Já to vím, ale když ujdeme 12 kilometrů a já za celý den omezila jídlo jen na jednu menší porci, tak si nemyslím, že bych z toho piva nějak závratně přibírala. (Přitom on sám pije pivo denně, momentálně nemá krom těch našich procházek a sexu žádnej pohyb a vidí že nekyne). Teď jsem navíc zhubla, já to mám všechno v hlavě, když jsem spokojená, tak hubnu i když jím a piju. A kdyby mě nesrali tak v tý práci, tak už jsem poloviční. No, takže jsem začala brečet a řekla mu, že se teda rozejdeme a dáme to dohromady až budu zas hubená, pokud vůbec někdy a že už mě s tím pěkně začíná srát. Večer se mi snažil vysvětlit, že mě nepochopil a že vůbec nenarážel na moji váhu ale mluvil o něčem úplně jiným. Jasně. A proto měl pak výčitky a mával mi z okna i když jsem kolem projížděla autobusem… Podle mě si to vymyslel, abych přestala vyvádět. Nasralo mě to takovým způsobem, že jsem si šla koupit pořádný kalorie. Tak schválně. Dobře. Koupila jsem si Pepsinu.

Stálo to zas za prd, lidi skoro nechodili, v kanclu byla zima jak v psírně, protože tady ty mamlasové nic neumí udělat pořádně – nejdřív ta klimatizace nejela vůbec, takže v těch vedrech jsme tu umírali no a teď to „opravili“ tak, že na prodejně se to vydržet sice dalo, ale v kanclu bylo tak 13 stupňů. Jsem tu dokonce v pátek lítala po OC a sháněla nějakej svetr. Nesehnala. Tak jsem odmítla dělat mejly.

Ani nevím proč, ale můj chlapec si prostě usmyslel, že budu u něj celý týden. A já jsem moc ráda, ale je to pro mě takový náročný, protože mám nějaký povinnosti i u rodičů a teď mám u něj notebook a nechci s ním jezdit nějak v noci po Praze, nevím, asi jsem paranoidní… A tak jsme se nějak domluvili, že mi ten notebook přiveze během dne do práce – nevím proč jsem si ho nevzala ráno – já si ho pak odvezu k našim, tam udělám povinnosti a zůstanu tam. Jenže mě začal přemlouvat ať pak přijedu. A táta mi psal, že mě nakonec v sobotu nepotřebujou, že to stačí až v neděli. Jenže Ňuf už měl domluvenou schůzku s kámošem, kterýho dlouho neviděl, navíc je to jeho nejlepší kámoš. Skoro jsem ho přemlouvala, aby s ním šel na pivo, aby se viděl taky s někým jiným než jsem já… Tak prej jo, že půjde, ale v deset bude doma a ať hned po práci přijedu. Je to marný….

No a opravdu za mnou do práce přijel. Koukám na něj. Notebook nikde. „Tys ho nechal v autobuse a teď nevíš jak mi to říct, co?“ Pak jsme vybírali byty. A zašli si tady na jídlo – na květák s bramborama. A nevím co v tom bylo, ale oba jsme měli střevní potíž ve stejnej čas… Copak já, já jak mám stres, tak lítám furt, ale on na to netrpí vůbec… Takže už si nikdy v týhle restauraci nic nekoupíme, navíc to bylo pěkně drahý.

Byla jsem taková otrávená. V deprési. Unavená, ještě trochu nasraná z toho rána. Koukali jsme na byty, některý byly pěkný, některý méně. Achjo, doufám že se do toho města nebude chtít někdy odstěhovat. Já bych s ním šla sice asi kamkoli, ale zrovna tohle město se mi fakt nelíbí a neumím si představit, že bych tam žila. On by jako koupil klidně byt tam kde je mi dobře, líbí se mu i u nás na sídlišti, ale zas jako nekrademe, žejo…

„Mně se chce dneska tak jako furt brečet. A ani nevím proč.“ „Tak breč…“ objímal mě v kanclu při pauze. Pak se podíval na hodinky a usoudil, že bude muset pomaličku jít. „Hele, ale jestli s tím kámošem chceš být dýl, tak já fakt budu klidně spát u našich. Dej vědět jo, kdybyste se zdrželi.“ Ještě ani nedojel domů a už mi psal, že se na mě těší a že se uvidíme v 10 doma. Fajn. On je fakt jak magnetka, jak si z něho dělám srandu.

Toho, že nejezdím už tolik k našim, si samozřejmě všimla i největší drbna z celýho OC a podrobuje mě nepříjemným výslechům. „Vy už s náma vůbec nejezdíte! To jste si našla nějakej pronájem jo? A kde to tam máte? Takhle daleko? No to jste si našla pěkně blbou lokalitu, platíte tam aspoň méně?“ Ještě že mám sluchátka.

Dojela jsem na místo přestupu, kecla si na schody, zapálila si a čuměla do blba. Snad se nikde nezapomněl. V břiše se mi ozval květák a z nebe padlo několik kapek. Naštěstí mi autobus přijel. V tu chvíli telefon: „Promiň, teprve teď jsem skončil, dej mi tak 30 minut než dorazím.“ Jako bych to neříkala, že. No a tak jsem vystoupila a šourám si to domů a říkám si, že zajdu do Hospůdky na pivo. Ale pak si zas říkám že nemůžu každý den pít a že se tam pak akorát zasekneme. Jenže co když se zasekne on a já tady budu někdy hodinu bloudit po ulici? Z mého rozhodování mě vyrušil Šéf, kterej zrovna stál venku. „Ahoj, Kačí, co ty tady? Čekáš na muže?“ „Nojo, se někde zasekl s kámošem, my máme jen jedny klíče… Takže váhám, zda bloudit nebo jít na pivo.“ Chytil mě kolem ramen a už mě táhl na bar.

Dala jsem si desítku, na místě nikdo nebyl, jen pár stálých lidí. Seděla jsem tak na tý vysoký židličce, povídali jsme si, já si u toho zuřivě psala s Ňufem, ten někde bloudil po Praze, tak jsem ho napráskala, tak jsme se mu smáli. Po chvíli přišel jeden náš hospodský známý, sedl si na své oblíbené místečko kousek ode mě. Měl s sebou pejska, hrozně krásnou borderínku. Došlo mi pivo, tak jsem dostala ještě jedno. No to byla klika, že jsem do tý Hospůdky šla, představa, jak dřepím někde na schodech před vchodem… Tele jedno. Prej sedl na blbou tramvaj a odjel někam na druhou stranu a tam to jede až za patnáct minut, tak jde pěšky. Bavili jsme se na jeho účet – opilý Polák bloudící Prahou… Při mém posledním loku druhého piva vpadl celej uřícenej dovnitř.

Dali jsme si tedy ještě jedno a bavili jsme se. Tak jako různě, normálně. „Já jsem rád, že je mezi náma rozdíl 12 let.“ „12? 11, ne?“ „Ne. Mně je 39.“ Ehm. WTF???!!! „Vždyť jsem se tě tady tenkrát na tom baru ptala! Říkals mi 38…“ „No protože jsem měl narozky.“ „No, ale tys měl už předtím…“ „Ahá, tak to jsem si neuvědomil že už je mi o rok víc. Budeš mě ještě chtít, nebo už jsem na tebe moc starej?“ Začali jsme se tomu smát. Mně to přišlo jako poměrně trapná situace, ale zas jako i když mi ukazoval doklady, tak mě nějak nenapadlo tyhle údaje tam překontrolovávat. „Tak já ti taky něco řeknu, jo… Mně je doopravdy těch 15 jak říkám.“ Lokla jsem si piva. „Ne, sranda. Ale teda co jsi mi ještě o sobě zapomněl říct? Nemáš třeba ještě nějaký dítě nebo manželku nebo tak?“ 

Jak se toho děje tolik, tak ztrácím zpětně trochu přehled. Domů jsme v sobotu dorazili samozřejmě po jedenáctý. Já se fakt těšila, jak si půjdeme lehnout třeba o půlnoci. A zas prd. Přitáhla jsem z práce samý super věci, nakoupila jsem si nějakou kosmetiku, abych to nemusela vozit furt sem tam, masážní olejíček, ať má ten večer grády a Sangrii, kterou měli v akci. Tu jsme hned prubli.

Nevím, v kolik jsme šli spát, ale mám dojem že to bylo nějak kolem třetí ráno. Samozřejmě, že jsem v neděli musela vstávat. No a co že vstávat, musela jsem jít do práce. Tam jsem byla nějaká hrozně demotivovaná, jako vždy. Vlastně jsem sem přišla, napsala si seznam úkolů, ten někam zahodila a pak si otevřela blog a nasrat na všechno. Akorát z toho mýho flákání mě vyrušila potopa, ty umělci nám podělali klimatizaci, takže to tu začalo téct ze stropu. Jenže když se to vypne, tak je tu zas vedro. Na palici.

Při životě mě držel fakt a pocit, že dneškem to zas na nějakou dobu skončí. Navíc jsem si teda mohla nahlásit zbylou dovolenou a vypadá to, že mě čeká naprosto proflákanej srpen a celkem i to září není k zahození, tam mám celej týden volno a protože je to ten dlouhej, vychází to na celkem 12 dní za sebou pohody. Jako, ono to pak začne, co si budem povídat…

Docela rychle ten den utekl, nějak kolem sedmé za mnou dorazila kolegyňka. Tak jsme si šly udělat pauzu. Byla jsem taková lehce znavená. Je fakt, že to s tím pitím už docela přeháníme, ono se to nezdá, ale to je pivečko sem, vínečko tam a jak člověk nespí, tak už je opravdu hodně unavenej. Nechutnaly mi skoro ani cigára, ale nějak se to prolomilo. To jsem teď začala praktikovat celkem dost no, dělám si nekuřácký dny. A ani nemám nějaký absťáky pak, nevím proč s tím neprásknu úplně. Teda asi vím, já bych pak podle mýho začala jíst a bojím se, že přiberu. A to fakt nepotřebuju a ani nechci.

Potkala jsem tam jednoho fešáka z konkurence, kam přemýšlím, že bych se přesídlila. Překvapil mě, že má dost přehled o bývalý práci, kde jsem dělala a slíbil mi, že se poptá , jestli by mě nevzali na plnej. Jenže když mi pak začal popisovat jejich podmínky, usoudila jsem, že bych možná měla hodný vedení a na záchod si mohla zaběhnout kdykoli by se mi zachtělo, protože by nás na prodejně bylo víc, ale tím ty výhody asi tak končí. Škoda. Ale nepřekvapilo mě to. Ono co si budem… všude to bude asi dost podobný. Ňuf říká, že bych musela být manažer, abych si přestala stěžovat, že jak něčemu nebudu šéfovat a nebude to po mym, tak nebudu nikdy pořádně spokojená.

Jelikož jsem musela domů splnit svoje povinnosti, koupily jsme víno a udělaly balkonovou párty. Hezky jsme si k tomu pustily Schodiště a jaly se řešení potíží. Je to na prd, ale fakt se nám v tý práci přestává líbit. Drží nás tam asi jen dvě věci – my a pak to, že momentálně přes léto si tu můžeme relativně žít vlastním životem a nikdo neprudí. Těch pár knížek co jsem letos zvládla přečíst jsem přečetla tu. O blogu ani nemluvě, ten snad jinde už nepíšu… A pak si člověk říká, jestli mu to za to stojí, jestli by se neměl líp někde, kde teda musí fakt pracovat, ale je za to patřičně ohodnocen. No a kolegyně byla už na pohovoru, tak jsme to musely všechno náležitě probrat. Škoda, že bylo tak málo času, což o to, já mohla zůstat doma, ale jí jelo poslední metro, takže jsme se kolem půl 12 odebraly na tramvaj.

Ňuf na mě už čekal. Ten je ještě větší ochmelka než já, takže si ten čas krátil kde jinde než v Hospůdce. Sešli jsme se doma kolem půlnoci. Těšila jsem se na něj. A taky na to, že nemusím nikam druhý den vstávat, to byla pohodička.

A ono celý pondělí bylo celkem pohodička. Až na to, že na něj zas dolehla ještě menší deprese z toho nezdařilého konferenčního videohovoru. Utěšovala jsem ho větou, kterou jsem od bráchy slyšela, zejména v době nejistoty, jestli to se mnou Ňuf myslí vážně, asi 1000x. Pobavilo ho to. Šla jsem si ještě zdřímnout. Pak jsem si zapla notebook a film a poflakovala se. Čekal mě poměrně náročný den, i když jsem chrápala asi do 10, dohnat spánkový deficit se mi nepodařilo.

Když kocour není doma, myš má pré. A protože si svého kocoura myš cení, z jejího pré pramení poměrně dost výhod a benefitů pro jeho pohodlí. Kluci z Hospůdky ho pozvali na sledování zápasu Sparty. Nejdřív se mi nadšeně chlubil, že půjde na pivo čumět na fotbal, pak si uvědomil, že já mám volný den a začal se z toho vykrucovat. Dokonce padl návrh, že bych šla s nima. Jasně. Mně to vůbec nezajímá a budu tam někde opruzovat s těma svejma blbejma kecama.

Zůstala jsem tedy doma, koukala na film, u toho poklízela a poflakovala se u notebooku. Nějak odpoledne jsem se vypravila k našim, tam jsem zalila kytky, pak zaběhla do Lidlu pro nějaký věci a vrátila se domů. Byl poměrně záhul vylézt s tou nacpanou taškou kopec, ale zvládla jsem to. Ňuf mi psal, že se mu na ten fotbal nechce, ale že když to slíbil, tak se tam půjde aspoň na chvíli mrknout. Mně už to bylo celkem i fuk, měla jsem nakoupeno, vypráno, uklizeno, připraveno na večeři a už jsem se jen povalovala s nohama na stole.

Přišla mi zpráva od bráchy: „Sparta prohrává 2:0, to ho máš za chvíli doma.“ Ani jsem nestačila odepsat a přišla mi zpráva i od dotyčného: „Sparta prohrává 2:0, už začínám mít celkem hlad, co budeme mít dobrého?“ Přišel nakonec až po zápase, celej šťastnej, že šel taky mezi nějaký jiný lidi. Já už připravovala svoji specialitu – cudle s hříbky, sušenými rajčaty, kešu oříšky, česnekem a lahůdkovým droždím. Nalila jsem si skleničku vína a šla podávat. Dvakrát si dal do pusy a za hlasitého „mmmmmm“ začal moje dílo fotit a rozposílávat do světa. Pak prohlásil, že tohle chce na Vánoce a na konec mě poslal z pokoje pryč, že chce vylízat talíř. Potěšilo mě to, ne že ne. Pak jsme si volaly s kolegyní, Ňuf mě tam furt pošťuchoval a byl z toho celkem veselý hodinový hovor. Při jeho závěru už seděl u televize, která měla vyplý zvuk a smál se tam jak blázen nějakýmu vtipnýmu filmu.

Večer byl fajn. Povídali jsme si o vztazích – mám v okolí samý takový divný páry, tak to občas řešíme. Svěřil se mi, že když chodíval do Hospůdky sám, tak ho tam oslovovalo celkem dost holek. Já to teda vím, napráskal mi to už Výpitka. A jak jsem taková ta vyrovnaná a tolerantní, tak to majetnické já vykřiklo: „No, ale teď maj ty holky smůlu!!!“

Další den byl taky v pohodě, Ňuf měl home office, takže jsme se nemuseli nikam extra honit. Krom toho, že pilně pracoval na projektech, pilně pracoval i na mně. Muhehe. Já se na oplátku postarala o jeho břuch a ze zbytků cuket a dalších věcí jsem udělala oběd. Na to mi řekl, že je to ještě lepší než to jídlo k večeři. Jsem ráda, že moje kuchařské umění konečně někdo ocení…

Nikam se mi nechtělo, cítila jsem únavu, ale s kámoškou se nám konečně podařil sladit termín setkání. A to nebylo úplně snadný. Oblíkla jsem se, koukla z okna a viděla tmu. Super. Nemám u Ňufa žádný pořádný mikiny, svetry, zkrátka nic. Nedá se nic dělat. Vykročila jsem do ulic. Jen co jsem zašla za roh, začaly padat první kapky. Než jsem seběhla kopec a padla zelená, byla jsem durch. Príma. To by se mi třeba mohla vrátit ta angína, to by byla taková paráda!

Cesta na Kobylisy byla veselá, kolem Karláku bylo šíleně vody a déšť neustával. Super, zrovna jsme měly v plánu se naplavit, to se nám to pěkně komplikuje. Do toho mi volal pan Policajt. Co asi chce? Byla jsem zrovna v tramvaji, tak jsem se omluvila, že mu zavolám až vylezu. Nepřekvapil mě, po Praze 6 běhá nějakej Asiat obtěžující ženský, tak jestli to není ten, s kterým jsem měla já tehdy tu čest. Upřímně, z toho záznamu vypadá, že by i mohl, ale nejsem si jistá, tak na nikoho nechci ukazovat prstem. Nedá se nic dělat.

Kámoška dorazila krátce po třetí. Zašly jsme si na jídlo – já si dala teda jen okurkový salát, neb jsem už obědvala. Pak jsme se přesunuly k ní do práce, kde mě seznámila se svým kolegou a dali jsme si společně šampáňo. Málem jsme teda udělali díru do stropu při jeho otvírání, ale vše dobře dopadlo… Posezení to bylo príma, kolega byl sampaťák a venku se mezitím udělalo zas pěkně, takže jsme se dočkaly i tý naší Náplavky. Já jsem teda byla nějaká celá nafouklá a nateklá a nebylo mi nejlíp. Ňufík už pomalu vymýšlí jména pro naše potenciální vřískoty, ale já doufám, že je mi zle prostě jen z vedra… Těhotně se necítím… Ještě to tak, na to máme fakt hafo času.

Rozložily jsme si deku, já si dala tortelu plněnou zeleninou a pak jsme picly víno. Moc mi to nejelo, bylo teplý a já byla čím dál tím nafouklejší. Nakonec jsme i tak poměrně přetáhly, původní plán byl, že to zabalíme kolem sedmé. Odcházely jsme skoro o dvě hodiny později… Kámoška jela se mnou, protože pak pokračovala za manželem stejnou cestou. Ňuf byl v hospodě na fotbale, tak jsem nemusela ani moc spěchat. Vtrhla jsem do Hospůdky, Šéf mi hned hlásil, kde můj chlapec sedí. Ten vypadal spokojeně. Objednala jsem si růžový víno, udělalo se mi trochu líp. A že si dáme něco dobrýho. „Tak si dáme tu pivní slámu, mně z ní teda bylo před měsíci zle, ale je to dobrý. A levný.“ zavelela jsem a odešla kouřit a telefonovat s tátou.

Když jsem se vrátila, na stole nám přistál pivní sýr. A teda, jako takovej smrad nejde snad ani z těch ryb, na kterých muž ujíždí. Zůstala jsem na něj koukat s nadzvedlym obočím. Nojo, tak možná to zmotal Šéf… Aneb nechte objednávat a pracovat chlapy, kteří jsou naprosto vtaženi do fotbalového děje… Od protějšího stolu nás zkoumaly nějaký holky. „S těma se znám. Ony jsou teda snad lesby… Ale jednou se tu se mnou taky bavily. Když teď přišly a viděly na stole to tvoje víno, vycouvaly.“ Jedna vstala, nesměle zamířila k nám, upřeně se na nás podívala: „Co to tady tak smrdí?“ Ehm. „To smrdíme my!“ přiznala jsem bez rozpaků. Ten sýr byl fakt síla. Na chuť to šlo, ale už bych si to asi neobjednala, fakt nemusí celá hospoda mít pocit, že se živíme mršinama ryb.

Spát jsme šli samozřejmě bůhví kdy. Do práce se mi nešlo zrovna z vesela, ostatně, to poslední dobou snad nikdy. Naštěstí mi odpoledne přijel Ňuf na pomoc. Nechodilo ani moc lidí, takže jsme zvládli zajít na nákup a ty poslední dvě hodiny byli zalezlý v kanclu a povídali si. Já pak udělala uzávěrky a vyrazili jsme k našim, kde jsem opět musela zalít kytky. Zbožňuju, když jsou pryč a táta mi vždycky večer napíše SMS: „Ahoj, jak je v Praze? Co kytky?“ Kolikrát mám pocit, že už na mě a bráchu totál rezignovali a za svoje nejoblíbenější potomky považují všechen ten plevel v truhlíkách. Já má teda kytky celkem ráda, momentálně není snad den, kdybych neměla ve váze nějakou od chlapce, ale neumím se o ně bohužel moc starat. Takže jsem pak v děsnym stresu, že je zahubím. Protože se bojím je zalívat moc. Tentokrát mi naštěstí dost pomáhal déšť a teda nemám zpětnou vazbu, nicméně hodně toho za ten týden vykvetlo, takže snad jsem svoje zahradnický schopnosti lehce vylepšila…

Ňufík usínal na gauči, já proběhla bytem, připravila si věci na dovču, trochu poklidila a pak jsme vyrazili k němu. Domů jsme dorazili nějak kolem tý jedenáctý, už toho máme plný zuby oba. Ani jsme nějak moc nepařili, sprcha, pomilovat se a pápá. Já mu chtěla slavnostně předat dárek – koupila jsem mu náramek z minerálů a dřeva, takovej fakt pěknej, ale nedal mi moc šanci, protože když jsem se začala vrtat nenápadně v tašce, vyběhl z koupelny a zvědavě se ptal, co hledám.

První srpnový den jsem trávila doháněním restů v práci. Opět si připadám trochu jak v blázinci. Nahlásila jsem si dovču – na září. Manažer mi odepsal, že by bylo lepší, kdybych si dovču zařídila na srpen. Oukej, probrala jsem to doma a aspoň někam ještě vyrazíme. Ale dostal mě ten jeho argument, že v září je sezóna a měla bych tady přijímat zboží – konkrétně frfňá kvůli druhý půlce, kde mám dovču schválenou už někdy od března… Ehm. Možná se mýlím, ale nemělo by tu to zboží být už před 1. září? Tudíž nemělo by se přijímat v srpnu? Ale mlčela jsem, nebo by mi tu dovču nakonec neschválil a to teda nasrat, již tam mám své plány.

Až na pár drobností se mi všechno podařilo. Tu jednu je asi naprosto nereálný dokončit, ano, jedná se o zboží, který jsem zmínila v úvodu. Leží mi tu skoro dva měsíce, když měl kolega dovolenou, ozval se mi nějaký nový pán z centrály a dušoval se, že ještě ten den mi všechny potřebná data zašle. Zaslal prd. Tak jsem se mu připomněla. Na to mi kajícně přiznal, že myslel, že je to již vyřešené. Takže se mi za pár hodin ozval kolega a data mi poslal. Samozřejmě, že opět blbě. Z tý faktury totiž 4 položky v počítači mám. U nich jsem tedy udělala křížky a napsala, že potřebuju zalistovat vše kromě zakřížkovaných věcí… A to tele mi vždycky pošle ty zakřížkovaný… No, momentálně se bojím podívat do mejlu, měla mi to zaslat jeho kolegyně…

Tak moc jsem se těšila domů. Kupodivu mi to i celkem rychle uteklo. Doma se mi samozřejmě nechtělo jít spát, protože jsem nemusela druhej den vstávat tak brzo. Ňuf měl HO, takže ani jeho do postele nenaháněl čas. Dala jsem si vínko, pouštěli jsme si písničky, já si zvesela pozpěvovala. Pak proběhly nějaký techtle a možná i mechtle a hurá do hajan… Protože druhý den mě čekal odjezd do divočiny, muhehe!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.