Pár dní prázdnin

Bývalá kolegyně, od který jsem teda mimochodem zas od veletrhu nedostala jedinou zprávu, mi vždycky uznale říkala: „Jojo, vy umíte zkrátka žít.“ A já si už tehdy uvědomovala, jak je pro mě důležitý mít pestře nabitý program. Nesnesu stereotyp a nudu. Jo, jednou za čas jsem schopná celej den proválet v pyžamu u televize, ale akce a trávení času s dobrými lidmi – to je to, oč tu nejvíc běží. A teprve teď mám pocit, že to tak dělám…

Asi jste si všimli, že jsem už omezila i blogování. Není čas. Nechci říct, že není chuť, ta by i byla, ale jak furt někde poletuju, tak poslední dobou ten notebook doma ani nezapínám a jediný chvíle, kdy se dostanu k internetu a dělám si svoje, jsou ty volnější v práci. Která mě pěkně prcá, ale o tom dále… 

Vycházky jsou vopruz. Domácí vězení. Neschopenka taky. Takže občas rebelíte a zapomenete se vrátit domů včas. Třeba v případě, že jedete navštívit svoji prababičku. Ta ženská je neskutečná, dělám si srandu, že jí je už asi 150 let. Jasně, nikdo nemládneme, ale až na to, že je nahluchlá a trochu se nám zmenšila, má pořád neskutečnou páru. Ráda tam jezdím, vždyť už někdy od 8. třídy, kdy jsem byla poprvý opravdu hodně platonicky zaláskovaná do jednoho chlapce, jsem jí pravidelně volala a informovala o mém psychickém rozpoložení…

Vždycky mi něco uvaří, upeče, já jí na oplátku vynesu odpadky, vyluxuju a poklidím, co si zrovna vymyslí. Když k ní přijdu, je na místě i babička s tetou, ty zhruba po dvou hodinách odcházejí a já si pak sednu k prababině na gauč a znovu jí v klidu všechno převyprávím, protože ona to naše drbání tam moc neslyší a ztrácí se. Tentokrát bylo hlavní téma samozřemě to, že mám nového chlapce. Doma už asi ani nemysleli, že bych si někdy mohla někoho najít, kor slušnýho a relativně normálního. Říkám relativně, protože on je stejně cáklej jak já…

Prababi se do všeho ráda sere a na každým partnerovi rodinnýho příslušníka hledá mouchy. Mýho prvního přítele měla teda celkem ráda, ale co jsem si vyslechla na adresu tetčiných chlapců, Er. nebo třeba bráchový první dívky? Ehm. Taky očekává jistej nadstandard, naši partneři tedy musí být vzdělaní – co na tom, že jsme všichni udělali s odřenejma ušima akorát maturitu, finančně zajištěný – to asi proto, že máme holý zadky, sportovně zdatní a ideálně profesionálové – jedinej sport kde ekceluju je pití piva… a samozřejmě atraktivní. Plusové body jsou za modrooké blonďáky. (Ano, máme tam nějaký německý předky…) Představovala jsem si náš rozhovor zhruba takhle: „Tak co mi povíš o svém novém chlapci?“ „No, víš babi, je vysoký, štíhlý, modrooký, má vystudovanou vysokou školu, dělá dobře placenou práci, takže neexistuje, abych za sebe něco na rande platila, podniká, hrál závodně fotbal a basketbal, umí 6 jazyků, rád chodí do divadla a miluje psy. Pochází z Polska.“ „Hm… A nějakýho Čecha by sis najít nemohla? To je hrůza, Polák… Tam mají navíc to zkažený maso…“ Překvapivě nic z toho se nekonalo (krom toho masa teda) a spíš bych řekla, že ho má teď raději než mě…

Další den mě čekala návštěva doktorky. Hm, budu uschopněna. Ňufík se další den vracel do Prahy, těšila jsem se na něj a fakt se mi nechtělo trávit jeho poslední dny dovolený zavřená v práci. „Tak se nech ještě doma a změň si tu marodící adresu a buď u něj.“ poradila mi kolegyňka ve zprávě. To mě nenapadlo. Je fakt, že jsem úplně redy ještě nebyla, jak jsem byla zalezlá doma, tak jsem se cítila taková furt nemohoucí, i když teploty polevily hned po nasazení atb. Tak uvidíme. Snesl by mě vůbec 5 dní u sebe? Nepolezeme si na nervy?

Doktorku jsem nemusela ani moc přemlouvat, udělala mi nějaký vyšetření z krve a říkala, že ty hodnoty ještě stejně nejsou úplně v normě, tak ať do neděle jsem ještě doma. Do toho mě neustále naháněl manažer, kterej měl dovolenou a nechápeme, proč se do toho tak montoval, neboť kolegyňka vše řešila s jeho záskokem, kterej s mou indispozicí problém neměl a ještě mi přál brzké uzdravení. Takže já seděla doma a neustále mi chodily zprávy typu jak to se mnou vypadá, jestli v pátek naklušu a pokud ne, kdo tam za mě bude. Jak to mám asi, kurva drát, vědět! Já nejsem manažer! Jsem jen blbá obyčejná prodavačka. Já už se nepovažuju ani za tu vedoucí, protože sice tu veškerý papírování dělám já, ale slíbený náležitý finanční ohodnocení furt nikde, akorát si tu se mnou vytíraj prdel.

Seru na to, ať si mě klidně snad vyrazej. A šla jsem s kolegyní na Strahov na víno kde jsme to všechno zdrbly. Chceme skončit. Teda nechceme, ale nevidíme nějak jiný východisko. S Ňufíkem chceme byt. Teď vybíráme byt mimo Prahu, který tedy bude kupovat on za svoje a na sebe. Pokud ho neomrzím, ráda bych teď za ten dejme tomu rok, dva něco málo pošetřila, pak by se byt mohl prodat a koupilo by se něco v Praze, ve dvou bychom hypo dostali. A vůbec, máme určitý standardy a nechceme se omezovat. Jako hlady neumírám, ale jde mi o princip no, pracovala jsem tak, jak jsme si to tady rozvrhly, všem to tak vyhovovalo. Pak přišla jedna manažerka a nakázala nám, ať si tu práci rozdělíme, jenže kolegyňka to prostě nezvládala a já s tím pak měla víc nervů než radosti, tak jsme se s manažerem dohodli, že to zas budu dělat sama a on sám mi u toho řekl, že samozřejmě se to odrazí i na výplatě. A skutek utek, už je to asi půl roku a nic. A já tohle nemám ráda, kdyby nic nesliboval tak oukej.

Na Strahově bylo fajn, mám to tam ráda. Mám ráda svůj život a svoje kamarády. Nikdy jsem neměla kolem sebe tolik lidí, na který se můžu spolehnout. Přiblížil se čas odchodu, dopily jsme víno a vyrazily na bus. Ani ne zastávku od Strahova kolegyňka zjistila, že nemá telefon. Vystoupily jsme, že se vrátíme. Mobil se našel u mně v dece, bus nám už nejel, tak jsme se prošly hezky pěkně na Klamovku pěšky. To by nevadilo, ale jí už nejelo metro a to byl průser. Já navrhovala ještě návštěvu Hospůdky, ale to jen proto, že jsem nešla druhej den do práce… Takže jsem dostala zákaz (i když trochu zaváhala) a šlo se dom. Zavolala jsem kolegyňce Taxify. Sama jsem se svezla tramvajkou, zrovna mi i jela, tak príma.

Doma jsem seděla na balkoně, dala jsem si ještě skleničku vína, která mi zbyla v lednici z víkendu a těšila se. Na svýho kluka. Nějak jsem si na něj moc zvykla a teď ty dva týdny byly takový divný, jak jsme se viděli jen jednou. A teď budeme mít celých 5 dní jen a jen pro sebe! A to se ukáže, jestli jsme pro sebe fakt ti pravý… Jestli se nepozabíjíme a tak.

Ráno jsem vylezla z postele brzo, i když cesta do doupěte hříchu mě čekala až večer, vracel se nějak kolem osmé. Vrhla jsem se do úklidu. Dny, kdy jsem doma úplně sama jsou príma, ale já jsem bordelář a jak nemám dohled, tak se mi to obvykle vymkne z rukou. Naštěstí to tentokrát ušlo. Odpoledne jsem zašla ještě na nákup, protože nejsem zvyklá, aby někdo za mě všechno platil a on mě platit třeba v restauraci prostě nenechá, tak se snažím to vykompenzovat alespoň tím, že nakoupím věci do domácnosti. Měl u sebe nějaký nocležníky, kteří mu šlohli odštavňovač na pomeranče. Nechápu. Ale tak koupila jsem novej. No táhla jsem kotel věcí, bylo mi jasný, že to ani na tu tramvaj nedotáhnu. A taky že ne. Kolem půl devátý jsem vyvláčela tašky před dům a musela si zavolat odvoz. Fajn, přijel rychle, ale zaparkoval to na druhý straně. Shit. Tak jsem to zas vláčela zpátky, do toho kopce to šlo fakt výborně. S vypětím všech sil jsem se vyřítila k parkovišti. Sympaťák Vasil hned vyskočil a přispěchal mi naštěstí na pomoc. Ještě mi „vynadal“ že jsem mu měla zavolat, že by ten barák klidně objel. Nemůžu si nějak zas zvyknout, že jsem princezna vole, takže jsem ten náklad začala tak jako automaticky cpát do kufru. Vytrhl mi to z ruky a pokáral mě pohledem, že přece se s tím nebudu dřít.

Na místo jsme dojeli v devět. Ňufík už stál před barákem. S novým účesem a pugétem. Přemýšlím, který z nás se na toho druhýho těšil víc. Možná že já. Jen já to nedávám moc najevo. Jsem furt takovej studenej čumák a seru ho našim českým humorem, který občas tu romantiku naruší. Třeba posledně, když jsem se sprchovala a on přistoupil ze zadu s nějakým nekalým úmyslem. Já se zrovna skláněla pro šampon, kysele jsem se na něj podívala: „Tady u tebe aby se člověk bál ohnout pro mejdlo…“ Byl hrozně roztržitej. Lítal po bytě sem tam a nevěděl, jestli mi má dřív nalejt víno, připravit hostinu, líbat mě nebo zapnout muziku. Bylo to docela srandovní, jak byl plný takový tý wiiii energie a nemohl ji ze začátku vůbec vybít. Pak se trochu uklidnil, dali jsme si víno, povídali si. Došlo na první velká vyznání a bylo to hezký. Pak jsme pařili u písniček a když nám došlo víno, picl vodku, kterou mu někdo přivezl až z Vietnamu. Byla dobrá. Navíc s těma antibiotikama to mělo slušný grády, ale já mám výdrž, takže jsem se dostala jen do hodně dobrý nálady.

Další den následovala sladká odměna v podobě válecího dne. To jsme nezažili snad nikdy. Koukali jsme na nějaký praštěný filmy, váleli se po posteli a po sobě. A dělali sprosťárny. Hodněkrát.

A i kvůli tomu jsme se rozhodli býti v sobotu aktivnější a vše dohnat. Odpoledne jsme vyrazili pěšky k Národnímu divadlu, tam jsem vyzvedla lístky a pak hurá do Moderny, kde byla výstava obrazů Trnky, Borna a Milera. Krteček je srdcovka, Ňufík byl nadšenej a dokonce napsal i nějaký vzkaz do knihy návštěv. I když je galerie maličká, celá prohlídka nám zabrala skoro hodinu. Bylo to moc hezký. Pokračovali jsme směrem Náplavka, tam si dal kafe, aby se probudil. Já si dala nějakou pomerančovou limonádu, která byla hnusně sladká a ještě o dost dražší než pivo. Nasrat. Přesunuli jsme se na Avoid, tam jsme si dali borůvkový pivčo, to je moje srdcovka. Začalo trochu pršet, tak jsme se přidali ke dvěma chlapcům a schovali se pod stan. Jen tak si sedět v tureckym sedu na zemi, popíjet pivo a nechat se ovívat lehce studeným vzduchem po boku člověka, který si tuhle maličkatou píčovinu umí užít stejně jako vy.

Zůstali jsme sedět i když už nepršelo, dokonce vyjádřil touhu si se mnou udělat selfí. Páni. On se totiž strašně nerad fotí, jednou jsem mu oznámila, že si ho musím vyfotit, tak na to opáčil, že v žádným případě, tak jsem to po něm přestala chtít. Akorát v tý Olomouci zapózoval před Instaxem, ale co si budem, tam je prdlačka vidět… Fotka nám vyšla pěkná, dokonce se mi líbí tak moc, že jsem si ji nastavila jako tapetu na mobil. On mě na něm má taky. Jak ležím v posteli se čtyřicítkama a čajem. Moc pěkné, doufám že to nikde neukazuje.

Když jsme dopili, prošli jsme se po mém milovaném mostě na druhou stranu, kde jsme si poklábosili se ségrama Gágama a labutěma a pak se prošli na Anděl na nákup. S pohádkou o tom, jak nestíhám uplatnit stravenky, jsem si vynutila podíl na placení. Prošlo mi to, muhehe. Nakoupili jsme hodně zeleniny a hodně alkoholu. Je príma, že nejí skoro maso. Jen ryby a ty si dává buď v restauraci, nebo si kupuje různý konzervy. Takže když vaříme, vaříme čistě vegetariánsky a najíme se z toho oba. Vyfuněli jsme ten děsnej kopec nad Tesco. Byli jsme jak velbloudi. Vždycky když někam jdeme mi nosí kabelku, tentokrát jsme měli obě tašky tak narvaný, že byl rád, že jsem se tý jedný taky zhostila. Na vyhlídce nás čekala výborná odměna, lehli jsme si do trávy a dali si Frisco. Já mu opět uštědřila lekce jazyka českého. Normálně chodí jednou týdně na kurzy, ale teď mají prázdniny. Tak jsem si ho vzala pod svá křídla. Učím ho samý sprosťárny. Třeba takový „rajče“ si za ty dva měsíce nezapamatoval. A to si ho i napsal do notýsku. Ale kundu a píču vypálí i o půlnoci a bez přízvuku. Zrovna ten den předem jsme se tak vyvalovali na matraci, když se ke mně přitulil a do ucha mi něžně zašeptal: „Ukaž mi tu svoji kundu…“ „Nic ti neukážu, ty sprosťáku!“ reagovala jsem pohotově. A toho se taky chytil, takže zatímco normální páry se oslovují třeba miláčku nebo zlato, my jsme sprosťák a sprosťačka.

Doma jsme vyložili nákup a pak si ještě povyrazili do jedný čínský restaurace na večeři. Měla jsem chuť na pořádný tofu se zeleninou a rýží a Ňufík tam chodí na jídlo často a je spokojen. Ten si dal svou občasnou dávku masa, objednal si polívku s mořskými plody, takže v ní celou dobu lovil ty nebohý korýše a chobotničky a ukazoval mi je. Mně to nevadí, ať si jí co chce, ale ten rybí smrádek co se z toho linul… Jediný co se mi teda moc nelíbilo byly krevetový lupínky. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi smutný, že z tý bezbranný krevety uděláte takovouhle pěnu. To už je snad důstojnější plavat v tý polívce… Nicméně jsem si nestěžovala, neb moje porce splnila očekávání a bylo to dobrý. Ňufík mi půlku snědl. A od tý doby si už několikrát tofu sám koupil.

Večer byl mejdan. Ale řádnej. Já si teda pustila Indiana Jonese, nakonec jsem z toho neviděla ani minutu, protože jsem se přesunula na okno do kuchyně, kde mám takový svoje kuřácký místečko a přehled o situaci a mohla jsem tedy pozorovat to, jak se Ňufík zhostil vaření. Dohodli jsme se, že na druhý den uvaří on a na ten další já. Vymyslel si polívku. Pomohla jsem mu oškrábat zeleninu. Mohla jsem mu do toho i trochu kafrat. Výsledek byl dobrý, je to chlapec šikovný. U toho jsme nasávali víno, já konečně už bez antibiotik. Když došlo víno, domíchali jsme si s colou zbytek tý vietnamský vodky. Měla povzbuzující účinky, tak jsme ani nestihli doběhnout do postele, ale rozdali jsme si to na židli před lednicí takovým způsobem, že jsme ji pak ani zavřít nemohli, jak se zkřížila skříň. Jako na to, že to vypadalo, že bude snad čekat až do svatby…

Abych ho jen nevychvalovala, občas mi leze i na nervy. Máma mě ale upozorňovala, že Berani mají pár otravných vlastností. On má narozky přesně mezi bráchou a tátou a čím dýl spolu jsme, tím víc mi v těch otravností toho tátu připomíná. Pouštěla jsem si nějakou svou muziku na mobilu a pozpěvovala si. Oba dva umíme celkem zpívat, on teda líp než já, ale prý se dám taky poslouchat. A on umí ještě ke všemu na kytaru, takže mi často dělá koncert a u toho se vyřádí, já se přidat nemůžu, ty texty neznám. No a tak si tam tak notuju ty starý dobrý Chinaski a on mi, protože je najebanej a zas celej roztržitej, ten mobil sebere a začne si tam pouštět zas to svoje a já utřela. Tak mě nasral. Nojo, Býk a Beran, občas je sranda. Největší ovšem následovala v posteli, kdy neustále žvanil o tom, že chce abych byla uspokojená. Když jsem slovo orgasmus slyšela už asi po 15., dala jsem mu ruku na pusu a sykla: „Mlč proboha chvilku! Takhle ho fakt mít nebudu!“ Ještě chvíli se snažil, atmosféra samozřejmě v háji. Načež se sebral a bez jedinýho slova odešel. Co je? Koukala jsem co dělá, už bylo světlo, na hodinách pátá ráno. Sbíral špinavý oblečení, zapl pračku, sedl si k oknu a koukal z něj jak hromádka neštěstí. Přišla jsem se zeptat, co je. Sám mi navíc jednou vyčetl, že místo toho, abych hned vzniklý problém řešila, odešla jsem se nadýchat vzduchu. „Proč nechceš abych u toho mluvil? Ty si představuješ nějakýho jinýho?“ Takže jsem mu to musela sáhodlouze vysvětlovat, za náma tam skákala pračka (nás sousedi musej milovat) a pak jsme do šesti čekali, než to dopere, abychom si mohli jít lehnout. Omluvil se, že to s ním udělala ta vodka, že mu tyhle tvrdý pití nedělají dobře a ať mu už nikdy nic takovýho nedovoluju pít.

Druhý den na to nepřišla vůbec řeč, podle mě si to ani nepamatuje. Je pravda, že vydrží proti mně prdlačku. Já mám tvrdej trénink z buranova, pak si mě vzal pod křídla Moravák a nakonec jsem skončila mezi Ukrajincema… Ale chudák hubenej Polák. Ten si dá 4 pivča a už je opilej. Kupodivu nám ale nic nebylo, ani nějak extra unavená jsem nebyla. Koukali jsme na telku, já se pak pustila do slíbené večeře, kdy zatímco pracoval, jsem udělala zapečený cukety s rajčaty, žampíky a sýrem. Chutnalo mu to. Na něm je dobrý, že je ze všeho hrozně nadšenej a jak máme skoro stejný chutě, není problém se mu zavděčit.

Den se chýlil ke konci, rychle to naše společný volno utíká. Mně končila neschopenka, do tý práce se mi nechtělo čím dál tím víc. V 10 večer mě zas začal nahánět manažer, že prej proč mu nikdo neposlal SMS s tržbou. Kurva!!! Jak to mám asi ty vole do prdele vědět? Napsala jsem mu, že se hluboce omlouvám, že jsem si dovolila po sto letech lehnout s angínou a že z domova fakt vyřeším prd. To nebylo totiž poprvý. Naháněl mě celou neschopenku. Co jako chtěl? Abych se sebrala v těch deset večer a jela hodinu do práce a tu SMS s tržbou mu poslala? Já to nechápu. Do toho dne, co mě tady tahal na víno a před kolegyní o mně nekonečně básnil byl úplně v pohodě. A teď mám pocit že se po mně vozí. Možná za ten můj odmítavej výraz, že s ním na žádný víno teda rozhodně nepůjdu. Nebudu lhát, když jsem sem nastoupila, tak se mi hrozně líbil. Ale má rodinu, tak jsem se hodně ryhle odkoukala. Navíc i já mám teď své závazky, muhehe.

Pondělí. Poslední náš volný den. Bylo fajn, že si vzal tu dovču i takhle a já do práce nemusela. A nebýt toho, že jsem přislíbila záskok na úterý, měla bych volno ještě další den, ale tak ona se ta jedna směna bude hodit, přece jen za to marodění mi na účet asi žádná hitparáda nedorazí.

Vyprdelili jsme se dost brzo. Konečně bez omezení vycházkou. Na Andělu jsme si koupili kafčo a pak se přesunuli na nádraží na autobus. Vymyslela jsem na odpoledne program – procházku Chuhlí a návštěvu minizoo v Chuchelském háji, kde byli někdy před rokem naši a byli hrozně nadšení.

Kdykoli spolu někam jdeme, navrhuje, ať se zeptám na cestu. Já jsem samostatná jednotka! Hlavně ho tahám na prověřený místa, nicméně má fakt v tom, že občas vyberu to, kudy je to dál, ale o to horší… Takže místo toho, abychom na Malý Chuchli podlezli podchodem a vyšli kopec přímo do ZOO, táhla jsem ho hodinu a půl přes Velkou Chuhli. Když já o tom podchodu prostě nějak nevěděla, mno… A co, stejně chci hubnout, tak nám pohyb neuškodí, kor po tom co všechno sežerem a vypijem. 

V takovým obchůdku, ve kterym se zastavil čas, jsme si koupili Frisco – zamilovala jsem si to pomerančový, to bych mohla pít pořád, kam se na něj hrabe brusinka. A pozor. Já dostala asi po 2 letech chuť na zmrzlinu. Šli jsme hledat nějakou lavičku, mně se spustila děsná alergie. Asi z toho, jak jsem lovila mezi bodláčím motýli. Ale za ty fotky to stálo. Jo a taky si s nima povídám. Sice Babiše nemůžu vystát, ale mluvení na motýly považuji za zcela normální a běžnou věc. Sedli jsme si na lavičku, která se nacházela na začátku trasy, Ňufík si dal pivo, já Frisco a začala jsem promazávat fotky a kraviny v mobilu, neb jsem měla zas full paměť. Narazila jsem tam na pár fakt vtipnejch obrázků, kterejm jsme se oba chechtali jak malý.

Pak už nás čekal výšlap. Já sice funím jak lokomotiva, ale aspoň už od začátku zoufale nevykřikuju, že nazpátek pojedu autobusem… Do cíle jsme to vyfunili celkem úspěšně. Prošli jsme si všechny zvířátka, Ňufík skoro každý srdečně zdravil, to říkám že je stejně prdlej jak já. Bylo to moc hezký, byl tam lišáček, línej mýval, daňci, co za námi hned přiběhli, krkavec se nám líbil, pak taková malá vyjukaná sovička tam na mě dělala kukuč… Když jsme si to všechno prohlídli a s každým zvířátkem poklábosili, rozhodli jsme se dát si jedno pivčo. Bylo příjemně, žádnej hic, dokonce jsme na sobě měli i mikiny. Seděli jsme venku u takovýho malýho bistra kde byla milá obsluha a dobrej Kozel. Řešili jsme nějaký dospělý věci, jakože ten byt a tak. On už nějaký má, tak mi popisoval, jak to teda je.

Já měla v plánu jít do Hospůdky. Ňufík nebyl proti, ale chytla nás slina a protože Hospůdka nemá zahrádku, objednali jsme si ještě pár kousků v Chuchli. No, nakonec jsme stejně neodolali a když jsme procházeli cestou domů kolem ní, na to jedno jsme si tam zašli. Maximálně dvě! A hlavně, do desíti doma! Měli jsme ji oba jak z praku, ale takovou tu veselou. Lů. se na nás culila, sice nás tam už spolu viděla, ale to bylo dávno a ještě jsme spolu nebyli. Moc lidí uvnitř nebylo, je to tam přes léto mrtvý. Seděli jsme vedle sebe, ukazoval mi na mobilu fotky svých sourozenců a kamarádů a řešili jsme nějaký náležitosti kolem toho jeho bytu v Polsku a pili pivo. Když jsme dopoli 3., Lů. na mě mrkla: „Tak co, Kačí, dáte si ještě jedno?“ Aniž by se stihl nadechnout, objednala jsem. Trochu jsem se bála, aby nenadával, bylo to ode mne velice nezodpovědné… Protože jde do práce po dvou týdnech dovolený, tak toho bude mít moc a já po těch dvou týdnech neschopenky taky… Takže jsme vůbec neměli lézt do knajpy, ale doma si uvařit čaj a jít chrápat. Dopili jsme třetí. Byla hrozná sranda, protože jsme si prohlíželi někde na Amazonu plyšový sovy a některý teda byly ukrutně vtipný. Takovej záchvat smíchu jsem dlouho neměla, málem jsem se regulérně počůrala. On se taky umí smát jak malej, je to takový přerostlý děcko. Přišla Lů. „Tak co, ještě?“ Tentokrát jsem byla rozumná já a taktně mlčela. Ten byl rozpitej, takže objednal. My nevstanem, ty vole…

Bylo to hrozně príma, s ním ten čas za to stojí i na úkor spánku. Z desátý hodiny se stala samozřejmě rázem půlnoc, domů jsme dorazili v dobrém rozmaru, hupsli do sprchy, pak na sebe a pak do hajan.

Tyhle dny měly jednu jedinou chybu. A to, že tak strašně rychle utekly…

A já si během nich potvrdila, že tohle je přesně ten chlap, vedle kterýho chci zestárnout.

1 komentář: „Pár dní prázdnin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.