Týden 25. a 26.

Jsem ten svůj „blogísek“ lehce zazdila. Nějak si ten čas neumím zorganizovat, žel, nenadělám nic a je mi to celkem i fuk.

Život často nebývá fér. Nedávno jsem Ňufíkovi vyprávěla něco málo z mý minulosti. Koukal a pak uznale prohlásil, že jsem silná osobnost, když jsem to všechno přežila aniž by to na mě nechalo nějaký následky. Všechny ty sračky a mrdky za to ale stály, protože jsem teď tam, kde jsem. Muhehe a teď jsem tam, kde jsem a asi to nemůže bejt lepší.

Je hodně věcí, který mě furt serou, bratr nás zas podělal, což nesu dost těžce, protože jsem ho považovala za nejlepšího kamaráda a nějak nevím, jak se k celý situaci postavit, jsem dost nevyspalá a mám nějaký problémy se zádama, v práci to stojí za vyliž prdel, ale jinak jsem asi nejspokojenější, co jsem kdy byla.

18. 6. 2019

Úterý bylo fajn. V práci hezky volno, takže jsem se doma povalovala a dělala kulový, muhehe, akorát s Bibinkou jsem zašla na procházku a večer jsem vyrazila s T. do hospody na víno. Číšník to do nás celkem lil, T. chytla slinu snad větší než já, tak jsme domů přišly skoro až o půlnoci. Ale bylo to príma, taky občas potřebuju pořešit nějaký ty holčičí záležitosti. No a tentokrát se řešily samé veselé věci, což je příjemná změna.

19. 6. 2019

Středa byla taktéž fajn. V práci jsem celkem i něco stihla, takže jsem nemusela mít výčitky, že jsem se poflakovala. (Což teď dělám víceméně furt, protože za prvý už se začíná projevovat spánkový deficit a za druhý jsem prostě rezignovala a začala žít víc ten osobní život než pracovní. K večeru za mnou přijel na krám Ňufík, tak jsem ho provedla tím svým malým královstvím. Po zavíračce jsme jeli na Strahov, kde jsme si udělali piknik. Máme se dobře, trochu se bojím, abych zas nenakynula. Svěřila jsem se s tím, že chci zhubnout, Ňufíkovi moje prostorová výraznost nevadí, ale rozhodl se mi teda pomoct a že začneme sportovat… Akorát on tuhle stravu bere jako dietní a já furt nevím jestli cpát se bílým pečivem a sýrama na večer je zrovna to nejlepší no… Bohužel naše posezení rychle uteklo, nemohla jsem tentokrát spát u něj, neb mu přijeli kamarádi z Polska.

20. 6. 2019

Měla jsem celkem krizovku. V práci mě drželo při vědomí akorát to, že jsem večer konečně jela spát k Ňufíkovi. Byla jsem unavená, všechno mě bolelo, nic mě nějak nebavilo. Ale přišly mi boty. Oujééé, konečně mám černý Conversky. Jen v nich mám hrozně obří hnátu. Taky jsem testovala jak je to s těma Pilot gumovacíma perama. Prý se nápis v mrazáku zas objeví. Vím tu informaci skoro rok a nikdy mě nenapadlo to zkusit. Ještě že přišel Ňufík, že. Doma jsme si dali trochu vína, chlapec mi promasíroval ty bolavý nohy a záda, pak jsme si pustili Hru, u toho se chvíli oždibovali a pak šli spát.

21. 6. 2019

Pátek byl mnohem lepší. Ráno jsem jela na Anděl zařídit nějaké věci, doma jsem pak relaxovala, upekla cuketový muffiny a večer jela za mým drahým, dostala jsem krásnou květinu (tolik kytek jak od něj jsem za celej život snad nedostala), udělali jsme si zas hostinu, pili víno a bylo nám fajn. Akorát jsme zase šli spát bůhví kdy… Jsme vážně nenapravitelný.

22. 6. 2019

Na rozdíl od mých bývalých je celkem akční typ, takže jsme na sobotu naplánovali výlet. Nechal to v mé režii, takže jsme ráno v 9 už frčeli směr Olomouc. Tam jsme šli do Veteran Areny, kde byly naprosto úžasný auta, pak ke klášteru. Prošli jsme si i nějaký kostely, katedrálu, náměstí, stihli jsme zajít do stylový kavárny na ledový kafčo a pak i na pozdní oběd a pivčo do restaurace. Jeli jsme na černo a cestou domů jsme se v jídelním voze lehce nalili pivem a bylo to naprosto úžasně strávenej den, kterej jsem si moc užila. Doma jsme blbli asi do dvou do rána, pouštěli jsme si muziku, zpívali, povídali si.

23. 6. 2019

Normálně bych měla v neděli volno, ale protože jsme si nějak měnily s kolegyňkou směny, musela jsem do práce. Což se mi fakt nechtělo, byla jsem lehce znavená a tak strašně bych se chtěla celej den válet s ním v posteli… Žel, nenadělám nic. Do práce se za mnou stavil na chvilku Fí., tak to bylo fajn. Jinak nevím co se dělo, asi nic moc, teď je to v OC mrtvý a já jsem fakt nepoužitelná a na všechno nějak jebu. Doma jsem pak u vínečka povyprávěla o výletě, takže jsem se do postele dostala stejně zas až skoro v 1. Zabte mě.

24. 6. 2019

Už se na mě ta únava začíná trochu podepisovat, takže jsem ráno vstala a byla celá zblblá, dělala jsem smoothie a zapomněla oloupat jablka a tak… Ale dobrý, nějak jsem to zmákla, snad i nějakou práci jsem udělala a večer hurá… kam asi. Je děsný jak jsme si na sebe zvykli. Blbý je, že se ve mně zas začíná probouzet takový to, že nemám ten domov, že pendluju sem tam s báglem… Teď nevím jestli se má cenu sestěhovávat s tou kolegyňkou, protože se mi nechce platit nájem někde, kde skoro nebudu. Ale zas s ním se hned sestěhovávat taky nechci. (Kolegyňka ze spolubydlení nakonec vycouvala, což jsem přijala se značnou úlevou a u Ňufíka jsem nakýblovaná furt, takže určitě poruším svou přísahu, že min. 2 roky spolu nebudeme žít. :D) Ale tak jsme na začátku, to je jasný že chceme bejt spolu furt, však si taky začneme lézt na nervy. 😀 A taky je fakt že jsme měli první lehčí konflikt…

25. 6. 2019

Zabije mě to, fakt že jo. Ale nedalo se nic dělat, vstávačka a hurá. Nějak blbě to jelo, asi 4 stanice jsme se šourali krokem, málem jsem to do tý práce ani nestihla. Den utekl dobře, přijel za mnou A. a byl na krámě asi 3 hodiny, takže jsem se pěkně zabavila. Pak klasika hurá za Ňufíkem, tam už jsem mlela fakt z posledního, chtěla jsem se umýt a jít spát a on začal povídat něco o tom, že ho neoslovuju a že prej je to pro něj důležitý a nedal si vysvětlit, že to prostě neumím, ale že teda dobře, zkusím se to naučit (nějak postrádám smysl ho oslovovat jménem, když jsme spolu v bytě sami dva, to je jasný že asi mluvím na něj, ne… Něco jinýho to samozřejmě bude mezi lidma…) No a začal že tohle dělala jeho ex, že ho taky neoslovovala, tak jsem nevydržela a trochu vystartovala, že mě se zas ex hned od začátku snažili předělat… Ale všechno jsme si nakonec nějak vyříkali, já prostě nejsem zvyklá mluvit, vím že je to špatně, ale nezměním se ze dne na den. Pak teda překvapil, uvolil k tomu, že spolu začneme spát bez šprcky… (Tak snad fakt nejsem nějakej přenašeč, jaksi jsem tu venerologii nestihla :D) no a vše bylo zas zalité slunce…

26. 6. 2019

Ráno jsem myslela, že regulérně umřu. Hučelo mi v hlavě, strašná únava, nemohla jsem vylézt z postele, nechtěla jsem se s nikým bavit, nic, jídlo, kafe, čaj nic, chtělo se mi jen brečet a umřít únavou. Ňufík byl trochu vyděšenej, takhle mě ještě neviděl, ale nebylo to nic proti němu, jen už toho mám fakt dost, to vedro mě ničí, teď v tý práci jak se nic neděje a člověk ani nic moc fyzicky dělat nemůže, protože z něho okamžitě začne lejt pot, tak je to vyčerpávající. Nechodili skoro lidi, takže jsem za pultem upadala do mikrospánku, paráda. Nalila jsem do sebe 3 energiťáky, kafe a pomohlo to asi na 10 minut. Po práci jsem jela domů, táta slavil svátek, byla jsem domluvená s bráchou, že zajede do Bontonlandu a koupí mu 2 CD co chtěl a každý mu dáme jedno, no samozřejmě se na to vysral, ani mi nenapsal zprávu že to nezařídil, výborný. Tak se nakonec celej večer řešil ten jeho malér, pak na mě máma vyrukovala s tím, že já jsem se taky pěkně nazlobila a že to je jejich vina, že když umřel děda tak se věnovali jen babičce a na brášku neměli čas (to že já bydlela s psychopatem po pokusu o sebevraždu jim bylo fuk, toho nikdo nelituje) a pak ještě kvůli dezinformaci mě začala pomlouvat, tak už jsem se teda docela rázně ohradila, sbalila a jela za Ňufíkem. Tam jsem dorazila kolem půlnoci, byl v Hospůdce, takže byl celkem najebanej. Sedla jsem si na okno, stěžovala si mu, nalil mi víno… No, spát jsme šli ve 4.

27. 6. 2019

Nebylo ani 8 když jsem ho ucítila na svém pozadí. Bliklo mi hlavou, že se fakt už asi nikdy nevyspím, na jednu stranu tohle je mnohem lepší než spánek, žejo. Pak jsme hodili sprchu, on se mi sesunul do klína a začlo něco neskutečný. Nikdy mě nenapadlo, že ještě budu v posteli zažívat nějaký poprvý. Pak jsme ještě na chvíli usnuli. Budíka jsme měli na 11, protože jel do Polska pro syna, samozřejmě mu ty budíky nezazvonily, tak jsme zaspali. Naštěstí se všechno stihlo, já dokonce zatímco se sprchoval, docela uklidila, umyla jsem nádobí, posbírala binec a schovala kondomy. 😀 Je mi nepříjemný jak vždycky všechno takhle dělá on, ale když ráno spěchám do práce a on se chce tulit, tak po sobě nestihnu odnést ani hrnek. Jela jsem kousek s ním, protože jsem chtěla jít pro ta CD. Poprvý v tu chvíli jsem cítila, že jsme fakt jakože pár a že to není jen nějaký sházení se, co nás za pár měsíců omrzí. Tohle je tutovka. Já si toho chlapa jednou vezmu… To mě dostal v noci, když začal přemýšlet, že bychom si za pár let dali nějaký společný tetování… (Na můj návrh, že si vytetujeme zvířátko, který má v názvu Hospůdka, se teda moc netvářil :D). Jen nevím jak přežijeme ty 2-3 týdny bez sebe. Původně mě chtěl se synem seznámit, ale malej není s rozchodem rodičů smířenej, pořád věří, že jsou spolu a tak si myslím, že tohle není dobrej nápad. Možná že zajdeme někam na procházku a budeme se tvářit jako kamarádi, ale na nějaký přespávání budeme muset zapomenout, to dítě není zas tak malý, aby mu to nedocvaklo. Bontonland je po předělání jedna velká tragédie, aby člověk našel CD, tak aby si vzal dovolenou, mapu a buzolu. No, neodolala jsem a koupila si i dvě CD pro sebe, takže 1100,- zas v tahu. 😀 Skvělé. Cestou zpátky jsem se stavila ještě na poště, doma se najedla, na hodinku si zdřímla, ospršila se a pak jela na grilovačku ke kamarádům z party, který jsem dlouho neviděla. Taky jsem poprvý viděla to mimino, je vážně roztomilý, akorát než jsem sebrala odvahu si ho pochovat, tak muselo jít spát. Ale žižlalo mi prsty, takže asi budu jeho oblíbená teta. Domů jsem dorazila kolem půlnoci, lehla a asi v pěti vteřinách byla mrtvá.

28. 6. 2019

Na pátek jsem se těšila. Sice jsem furt padala na držku, ale přijela kolegyňka a předělávaly jsme regály. Nakonec jsme udělaly z naplánovaný práce asi třetinu (ale tak i to se počítá), rebelsky jsme poprvý pily na krámě, u toho mě samozřejmě načapal manažer (i když to asi neviděl) kterej přijel na přepadovku… A večer hurá na decentní wiii před OC. Byla jsem nějaká chcíplá, měla jsem zimnici, pobolívala mě pravá uzlina. Co to kurva je… Takže jsme to zabalily dřív než obvykle, doma jsem si dala s našima ještě skleničku vína, vyměnila si pár rozněžněnejch zpráv se svým chlapcem a zapadla do postele.

29. 6. 2019

Už jsem fakt odpočítávala poslední dny do nedělního večera. Asi vážně stárnu. Bylo mi furt nějak divně, smutno, v krku to bolelo čím dál tím víc. Ňufík přijel do Prahy, psal jak se mi daří, tak já po pravdě, že to stojí za vyliž prdel, že mám asi nějakou teplotu. Jeho „nakonec vás se synem neseznámím“ vzalo ve vteřině za svý a už mi chtěl jet na prodejnu vařit čaj. Zarazila jsem ho, jsem přece silná, sebevědomá žena! Administrativu jsem si nechala na neděli, až tu přijede i kolegyňka, abych na to měla klid. A tak to nějak přetrpěla… Na fotce je zbytek karafiátku, co jsem dostala. Vydržel dlouho. 

30. 6. 2019

Tak jo, já jsem sice magor, ale kapitulovala jsem. Dřív jsem byla schopná chodit do práce s horečkama, záněty močáku, kdy co krok, to krev, zlomenym žebrem… Změřila jsem si teplotu, skoro 39. Supr. No, nebylo zbytí, odjet na prodejnu jsem musela. Naštěstí kolegyňka přijela brzo, takže jsem dodělala všechno to papírování, na který jsem se vysrala. Kolem jedný naštěstí bylo hotovo a tak jsem šupajdila do postele. Horečka mi vylezla až ke čtyřicítkám, takže velká paráda. V jednu chvíli, kdy jsem se probrala z mrákot, jsem vyfotila svou novou knihu, co jsem zabavila našim. Muhehe.

1. 7. 2019

To nám ty prázdniny pěkně začaly. Dobře, já prázdniny už léta nemám, ale i tak jsem se těšila, jak si začnu užívat letních radovánek. Zrovna na pondělí jsem měla na plánu zajít s Do. na víno a pak společně jít k V. na vířivku, žel, bylo mi fakt blbě, takže jediný, s kým jsem si dala „randíčko“, byla doktorka. Ta mi vypsala neschopenku a čau! Stavila jsem se akorát do práce a pak teda hurá do postele. No, co člověk zmůže, když mu je blbě. Tak jsem si aspoň přečetla dvě knihy – Muslimské peklo a Muslimskou pomstu od Ivy Karlíkové, kterou znám už asi 10 let… Možná jsem díky tomu zaujatá, ale fakt jsem knížku zhltla na jeden nádech, tak moc jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Respekt, i když v tom druhým díle jsem občas kroutila hlavou, že je tele. Ale tak, kdo není… 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.