Do čtvrtice všeho dobrého?

Jsem demotivovaná. Mám svůj job ráda, prodejnu jsme si s kolegyní vymazlily a je to takový naše mimino. Práce jako taková mě baví, každej den tu potkávám zajímavý lidi a, co si budeme povídat, finančně jsem si oproti chráněný dílně opravdu hodně polepšila. Nicméně tu dost vázne komunikace, vedení nám při pohovorech naslibovalo hory doly a teď od toho dává ruce pryč.

Je to celý takový na prd, vlastně s tím nic moc nezmůžeme – já akorát, protože píšu dobrý elaboráty, neustále vypisuju manažerovi nějaký frfňající mejly (na který prakticky nereaguje) a kolegyně mu jednou za týden volá, kde to jako kurva teda vázne. A on je pak samý Kačenko sem, Kačenko tam a naslibuje další pohoří a pak se na nás zase zvysoka vysere.

A já tu pak sedím a nechtějí se mi dělat věci nad rámec povinností. Takže potom dělám spousty divných soukromých aktivit…

Bylo to nějak po Velikonocích. Seděla jsem na krámě, lidí moc nechodilo, zboží doplněné, úklid standardní, co s volným časem? Začala jsem vzpomínat. Na všechny ty svoje úlety – chlapce a ženy mého života. Vzala jsem si do ruky poznámkový sešit, který jsem si tu první den koupila a začala ta jména sepisovat. Pravda, nesčítala jsem jen vyloženě sexuální partnery, tak možná proto to číslo bylo poměrně vysoké…

Protože konec směny v nedohlednu, začala jsem si dělat i statistiky. Kolik procent byli lidi, který jsem aspoň trochu znala? Kolik z nich byli zadaní kurevníci? S kolika z nich jsme to zopákli? Hodně těch jmen se mi zapsalo do života, něco mi do něj přinesly, nelituju ani jednoho povyražení. Smutným faktem ovšem zůstává, že pouhých asi 8% bylo ve vztahu. Dovoluju si za bývalé chlapce považovat pouze tři.

Toho prvního jsem poznala na táboře, když mi bylo 16 let. Nebyla jsem nějak připravená na vztah, tak jsem mu hned na začátku řekla, že spolu můžeme být, ale spíš tak jako nezávazně. Nevím, čeho jsem se bála. Byl moc hodnej, pozornej a byla s ním legrace. Takovej ten typ kluka, co snese modrý z nebe, jen aby holka byla spokojená. Byli jsme spolu asi 2 měsíce a bylo to moc hezký, občas lituju, že jsem ho ze dne na den poslala do háje a nedala mu řádný vysvětlení. Protože jsem sama nevěděla, proč to dělám…

Pak přišel Ex. Znala jsem ho docela dlouho z vyprávění, spolužačka a má bývalá téměř nejlepší kamarádka se s ním poznala někde na internetové seznamce a chvíli se vídali. Tvrdila, že jsou pouze přátelé a nikdy o něj přede mnou neprojevila sebemenší zájem. Seznámila nás v létě před maturitou, pořádala u sebe mejdan a on byl mezi hosty. Fascinovalo mě, že vyžahl flašku whiskey na posezení a skoro to s ním nehlo. Jinak se mi nelíbil, měl vadu řeči, byl jen o rok starší než jsme byly my a prostě takovej puberťák. Žádost, kterou mi později poslal na FB, jsem teda potvrdila, ale nikdy jsme si snad ani nepsali.

Zlom přišel až na našem maturáku, kamarádka se opila a my zůstali oba na ocet u stolu a tak jsme se začali bavit. No a pak to teda nějak vyplynulo, hodně jsme si psali, strávili jsme spolu první leden, vyrazili do divadla, šel se mnou jako doprovod na ples… Zdálo se, že to je přesně to co hledám, obyčejnej kluk, co mi bude dělat doprovod na kulturní akce, ale stejně tak s grácií se se mnou zlíská v pátek večer v hospodě. Žel, tato pohádka nevydržela věčně a vztah se celkem brzy změnil v peklo. To peklo trvalo s přestávkama skoro 5 let. Teď už je to naštěstí definitivní minulost a já si z celýho srdce přeju a věřím, že dostal rozum a svou současnou partnerku nemučí a ovládá se v chlastání, který z něho dělalo šílenou zrůdu, která neznala hranice.

Netrvalo mi ani tak dlouho si najít někoho nového. Er. jsem poznala ještě ten rok, co to mezi mnou a Ex. definitivně skončilo. A to, že k němu něco cítím, jsem si přiznala už v prosinci. Další půl rok se stalo něco, co jsem si vysnila – Er. mě pozval na rande. A to odstartovalo tři roky (ne)vztahu, kdy jsme si ho s drahou Oly tak nějak přehazovaly z Ukrajiny do Čech a z Čech zase na Ukrajinu.

Ať byl jakejkoli, nikdy mu nepřestanu být vděčná. Byl to zatím jediný muž, kterého jsem opravdu milovala a svým způsobem nikdy nepřestanu. Naučil mě jíst. Bylo pro mě naprosto nepředstavitelný jíst před lidma. Kdekoli. Byla jsem schopná sedět v hospodě klidně s křečemi v břiše, jen aby mě někdo neviděl se cpát. A když už jsem si náhodou někde něco třeba po 3 dnech hladovění dala, jedla jsem tu mini porci 2 hodiny. Hlídal mě. Krmil mě. Vařil. Nikdy neřekl křivýho slova na moji postavu. Naopak. Strašně moc mi svými komplimenty zvýšil sebevědomí. Takže jsem odložila ponuré oblečení, do kterého jsem se maskovala. Můj šatník se komplet změnil. Je veselý. Je ženský. Je stylový. Je krásný a svobodný. Nosím výrazný doplňky, přestala jsem se schovávat za tuny rozteklých líčidel a za poslední dobu se mi málokdy stane, aby mě někdo na akci neoslovil. Naučil mě říkat ne a bránit se, když se mi něco nelíbí. Bouchla jsem do stolu a ze dne na den změnila práci, která mě ponižovala. V současný práci se biju jako lev, abych si uhájila svá práva. Nedělá mi problém zmlátit úchyláka nebo otravnýho dementa v hospodě, pokud nepomůže několikrát slovně důrazně požádat, ať mi dá svatej pokoj, že ta část, na který sedím, nebo kterou čůrám, budu dávat na ochmatávání jen lidem, který uznám za vhodný. Naučil mě, že vztah není jen o tom se bát, co se stane, až přijde z hospody domů. Naučil mě, že sex není žádná moje povinnost, ale strašně super věc plná vzájemný důvěry a komunikace. Naučil mě nějaký ty hodnoty ohledně rodiny a dalších věcí.

No, takže i když to teď na moje narozeniny bude přesně rok, co jsme se viděli naposled a máme se akorát na FB v přátelích, kde si sem tam něco lajknem, já mu fakt vděčím za to, kde teď jsem, protože i když ta cesta byla hodně bolestivá a trnitá – ten šílenej strach, kdy vyváděl píčoviny a to strašný sebezapření ho nechat jít, asi bych se sem dostávala bez něj mnohem složitěji…

Nevím, kdy nastala ta chvíle, kdy jsem si řekla, že je na čase jít teda dál. Že ve dvou se to líp táhne. Začala jsem sledovat okolí, naše kamarády, co spolu jsou a mají ty vztahy úplně odlišný od těch mých proběhlých. I po třech hodinách v hospodě po sobě nehážou popelníky a ani jeden z nich uraženě neodchází domů. Je to takový hezký a já si řekla, že bych to teda asi taky chtěla takhle jednou zažít.

Byl první únor, když jsem po práci vtrhla posilněná vínem do naší Hospůdky. Šla jsem s bráchou a Fí., druhej den naštěstí volno, tak jsem se neplánovala nějak omezovat. Byl to skvělej večer, byla jsem něčím šíleně nadopovaná, taková ta nekonečná energie, netuším, kde se ve mně po třech dvanáctkách (jakože směnách, ne Plzničkách) vzala. Seděl vedle mě. Jen u vedlejšího stolu. Všimla jsem si ho, vlastně hned jak jsme tam vkročili mě něčím zaujal, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Až po bráchový větě: „Nekoukej na něj, je divnej a celou dobu po tobě čumí.“ Jakoby se na semaforu rozsvítila zelená.

Ten večer jsem tam potkala kamarádku ze základky. Bylo to fakt celý hrozně bezvadný a já úplně zapomněla hlídat počet vypitých vín, takže se krátce po třetí ranní stalo, že jsem nebyla absolutně schopná najít v mobilu aplikaci Taxify, která by mi zajistila bezpečný odvoz domů. Stála jsem před tou hospodou, trochu vrávorala a musela se sama sobě v duchu smát. „Ty, píčo, ty ses zase vylila jak váza.“ Najednou můj pohled padl na osobu stojící asi metr ode mě. Stál tam. Brácha nikde, musím to využít. Nějak jsem mu popsala svou situaci. Bylo to celý takový bizarní a absurdní, princezna vole, potřebuje pomoc od švarného rytíře, kterej tam taky lil celou dobu, navíc sám, fakt divnej, my bychom byli výborná dvojka, vem si mě za ženu. Ty mluvíš cizí řečí? Ty seš zas nějakej Ukrajinec, ne? Nebo snad… Polák?

Když jsem se ráno probudila, otevřela jsem mobil a tam bylo v lupě napsaný nějaký cizí mužský jméno. Kurva, co to? Netrpím na okna jako taková, že bych nevěděla, co jsem kde vyváděla, jediný s čím mám fakt problém, že emoce v kombinaci s alkoholem a s tím, že se toho většinou děje strašně moc, způsobí, že si nepamatuju obsahy rozhovorů. Vím, že jsem se celý večer s někým bavila ale když se mě někdo zeptá, co jsme celý ty 4 hodiny řešili, nakonec to jsem schopná shrnout jen třeba v pěti větách, byť vím, že řeč vážně nevázla. A tak jsem si vybavila, jak se ho ptám na číslo. A on mi nadšeně něco diktuje. Ale pak přijel ten taxík. Sakra. Takže to jméno bude pravděpodobně jeho. Nebo se mi to celý jen zdálo?

Netrvalo to dlouho a opět jsme se potkali na místě činu. Bylo to v nějaký všední den, vyrazila jsem mám dojem jen s bráchou a Li. Možná to byl dokonce ten den, kdy jsem sejmula při odchodu rukávem skleničku a Pobuda mi s důležitým výrazem prorokoval, že mě čeká velká láska. Pamatuje si mě? Mám ho pozdravit? Mám se propadnou hanbou, že jsem se zduněla? Ale tak, to se stane každýmu. Mám navíc dobrej dar, i když mám fakt dost, vypadám o dost střízlivěji než ve skutečnosti jsem. Podíval se na mě. Tak nějak bez emocí. Oukej, nepamatuje si mě. Hrála jsem dál tu hru, že se neznáme a jsme si lhostejní. Ostatně, v tu chvíli mi i volnej ještě byl, a navíc se maličko, ale opravdu hodně nepatrně se ve mně totiž ozvala morální kocovina…

To osudové setkání proběhlo 16. března. Nebo už spíš toho 17., tuším, že bylo po půlnoci, když se usadil tak, abychom na sebe viděli. Zatímco on se tam bavil s jednou šílenou holkou, my s naší partou zpívali písničky a fakt si ten večer užívali. V týhle Hospůdce jsem byla už nesčetněkrát, všechny ty večery byly moc príma, ale tenhle byl asi úplně nejlepší. Navázali jsme oční kontakt. Už nemá smysl si na něco hrát, něco skrývat. Culil se, snad ještě víc jak já. Červenala jsem se. To se mi už tak dlouho nestalo… A v tu chvíli jsem se zakoukala.

Nastal uvnitř mě zmatek a zároveň problém. Oukej, nějaký ty sympatie tam jsou. I z jeho strany. Nejsem malá a netrpím přehnanou a falešnou skromností, vím, že se mu líbím. On se líbí mně. Jednou mi to číslo očividně dát chtěl, to že jsem byla ožralá kráva je věc druhá. Nojo, jenže brácha ho tam viděl s dítětem. Co když je to další ženatej, co mě bude mít akorát pro radost? Já nechci chlapa jen pro radost, já ho chci i pro ty starosti, když už, tak už, že?

Jenže jak teda definitivně odstřihnout toho Er.? Dostala jsem se do strašně divný fáze. I když jsem měla chuť se s Er. sejít a celý to slepit, zároveň jsem nechtěla a kdykoli mi náhodou psal, modlila jsem se, aby to setkání nenavrhoval. Takový energie jsem tomu dala. A teď to zahodím? Bojovala jsem jak lev a teď, když už mám skoro to, co jsem tak moc chtěla, se na to vyseru kvůli někomu, koho ani neznám? Co když je to pitomec? Celý bych to popsala jako když si objednáte něco z eshopu, ale pak zjistíte, že to vlastně ani tak úplně nechcete, ale je vám blbý tu objednávku stornovat, abyste nevypadali jako dementi, kteří neví, co chtějí.

Svěřila jsem se s tímhle problémem na fóru o zákonu rezonance. Už tam chodím diskutovat fakt dlouho, takže si s pár lidmi píšu i soukromě… Věděla jsem, že je strašně super chtít něco novýho a že si to zasloužím. Ale jak se odblokovat, aby on věděl… Asi měsíc jsem se v tom takhle plácala. Jedna slečna mi poradila, ať si v klidu vyjmenuju všechny vlastnosti, které od chlapa chci. Klidně ať jako základ použiju to, co mi vyhovovalo na Er. No a pak se uvidí, jestli se mi do života vrátí on, nebo své požadavky trochu rozšířím a zjeví se někdo úplně jinej. No a tak jsem jmenovala… Říkala jsem si, že tentokrát budu hodně náročná a důsledná. Co by mohl být za znamení? Beran. Vždycky jsem chtěla k sobě Berana. Hm, cizinec může být, nevadí ani Čech, ale musí být minimálně o těch 10 let starší než já. Takže věk tak do 40. Ideál. Bude mít stopro dítě. Co takhle kdyby to byl nějakej fešák? Měla jsem všechny chlapce tmavovlasý, ne moc vysoký, tak co tentokrát nějakýho modrookýho, se světle hnědými krásnými vlasy a vysokýho?

8. dubna jsem šla na bráchovu oslavu s tím, že ho zaručeně potkám. A taky že jo. Vtrhl do místnosti, ani se na mě nepodíval a sedl k tomu stolu, kde jsem ho poznala. Pak na něj někdo mávl od baru a odešel dopředu. Hrome. Naštěstí na mě kamarádka pokynula, ať jdu k nim na karty, takže jsem aspoň trochu viděla. Stalo se něco, co se mi nestalo už fakt kotel času – při pohledu na něj mi začal tělem proudit adrenalin a rozbušilo se mi srdce. Tak že by to byla moje objednávka? Ten den tam neposeděl zrovna dlouho, najedl se a pak se zvedl a odešel…

Tak jo. Jdu do toho. Doma jsem vytáhla krabičku s prstýnkama. S těžkým srdcem jsem sundala zásnubák od Er. a jala se hledání vhodné náhrady. Jde se dál. Život je moc krátkej na to, abych ho trávila sama… A zrovna teď ho mám chuť s někým sdílet…

O deset dní později jsem se chystala na koncert TG. Zbožňuju jejich show a moc jsem se těšila. Měla jsem navíc volno v práci, brácha končil kolem čtvrtý, tak jsme se dohodli, že zajdeme před tím do Hospůdky na pivo. Věděla jsem, že ho potkám. Byla to taková ta jistota, ten stav, kdy nemáte jedinou pochybnost. Brácha se někde zasekl, tak jsem asi 10 minut čekala na zastávce. Přijel. Pozdravili jsme se, zamířili k přechodu. Otočila jsem se a za námi ON. Celá jsem se rozechvěla. Jejda. Co teď? Když nás míjel, podíval se na mě, usmál se a pozdravil. Připadala jsem si jak puberťačka. Bylo to celý takový WOW. Konečně nějaká akce z jeho strany!

Protože osud tomu chtěl, do Hospůdky jsme se po koncertě ještě vrátili, Šéf nám tam nechal otevřenej účet a i když jsem se viděla už v posteli, pořádek dělá přátelé a nechtěli jsme zůstat nic dlužni. Ještě že tak. Objekt mého zájmu seděl na baru, popíjel pivčo a s nějakým kámošem vesele debatovali. Hned jak jsem vtrhla dovnitř, uvítal mě šibalským mrknutím. V tu chvíli se uvolnil stůl s tím nejlepším výhledem na světě. Nemohla jsem se vynadívat. Je vysokej, může mít tak metr devadesát. Štíhlej. Stylovej. Nosí moje oblíbený barvy. Má krásný světle hnědý vlasy a modrý oči. Dost odpovídá té objednávce zevnějšku. Jakej je asi povahově? Co má za zájmy, jakou rád poslouchá hudbu? Z velké části asi jako já, když chodí do hospody, kde ji hrajou. Když začal „bubnovat“ na Matallicu, bylo mi jasný, že bychom si celkem notovali…

Navázali jsme oční kontakt. Hlavně díky tomu otravovi, co měl pocit, že mi může ošmatlávat zadnici, jak se mu zamane. Myslím, že princezna vole udělala čest svému titulu, ve chvíli, kdy jsem si po facce, kterou jsem mu vlepila, prokřupávala prsty a plánovala mu vrazit ještě řádný pěstí, aby si zapamatoval, že na princezny vole se kurva nešahá, když si to nežádají, na mě ErHá. fascinovaně zíral. V okamžik, kdy se to tam začlo rvát, protože moji švarní rytíři mě jen tak nedají, už jsme se na sebe smáli jak sluníčka a mávali na sebe. „Jdi za ním sakra, vždyť je z tebe úplně hotovej, dělej, měním názor, není divnej, strašně by vám to spolu slušelo, moc hezky se na tebe směje, ty seš z něj taky celá posraná… To klapne!“

Zaváhala jsem. A nešla za ním. Takže kolem půl třetí zvedl kotvy a šel domů. Příště už fakt tu odvahu seberu! A taky že jo, jen o pár dní později jsem do Hospůdky zavítala znova, tentokrát s kolegyňkou. Měly jsme už docela náladičku a on tam seděl opět na barový židličce, tentokrát sám. Říkám si, že kdyby měl doma ženu, tak nevysedává takhle často a sám po hospodě. A nebo má doma nějakou fůrii a proto právě vysedává tak často a sám po hospodě… Usadily jsme se do druhý místnosti, zase k tomu konkrétnímu stolu, tak, abych měla aspoň trochu výhled.

Jsem dobrá paní vedoucí, kolegyňka je ještě neotrkaný tele, co se všechno pomalu učí. Ale jestli je něco co bych se mohla učit já od ní, je taková ta odvaha a oprsklost. Takhle, já jsem dost bez zábran, ale jakmile mi na něčem záleží, připoseru se. Hučela do mě s kámošem tak dlouho, že jsem bez jediný přípravy vyskočila ze židle, popadla dvojku růžovýho a teda šla. Nevěděla jsem do posledního kroku jak svůj rozhovor začnu, co po něm vlastně chci, jak bude reagovat. Ale dopadlo to nad očekávání. Měl hroznou radost. A dělal si ze mě srandu. Takovým tím mým blízkým humorem. Poskakovala jsem kolem něho zas jak po lajně něčeho dobrýho. Vyměnili jsme si kontakt, přiznala jsem se mu, že jsem v tom únoru nebyla schopná si ho uložit a že mě to hrozně mrzí. Bavili jsme se. Mluví takovou polskou češtinou, sem tam něco musíme gůglit, nebo použijeme angličtinu, ale na to jak jsem se toho bála, je to úplně v pohodě. Zavíračka, rozloučili jsme se.

Ještě než jsem dorazila domů, tak mi psal. Jen pozdrav. Ráno po probuzení mě čekala další zpráva. Jestli jsem dorazila v pořádku domů. Pak už se neozval. Ani na tom FB nebyl. A já začala být nervózní a vymýšlet tisíce různých negativních scénářů. Brácha mě uklidňoval: „Hele, dej mu tak týden, dva, pak mu klidně napiš. Ale do tý doby se potkáte v Hospůdce, uvidíš, bude to dobrý, to je tutovka mezi váma…“

Brácha je asi jasnovidec. Když jsem se v neděli po tom bláznivym dvoudenním flámu vřítila s kámošem zase do Hospůdky, něco mi říkalo, že ho potkám. Bodejď by ne, když jsem už skoro 35 hodin na nohách, s trojkou v žíle, opuchlá, spálená od sluníčka… No, taky že jo. Přišel. Místo toho abych utekla, ještě na něj blbec mávám, že mám u stolu volný místo. Vůbec neprotestoval. A sedl si hned vedle mě. A byl to zas ten osudnej stůl…

Už dlouho nic neplynulo tak děsně přirozeně jako naše náhodné posezení. Po chvíli mě chytil za ruce a tak nějak jsme se tam skoro 4 hodiny oždibovali, klábosili a bylo nám fajn. Jak kdybych ho znala věčnost, žádný trapný ticho, rozpaky, nic. Naopak, nikdy jsem k nikomu nebyla tak upřímná, jako k němu. Vybalila jsem na něj snad všechno, že se mi fakt líbí, že mám blbý zkušenosti a připadám si jak slon v porcelánu. I on byl upřímnej. Je jinej. Není to fráze. Je fakt trošku zvláštní, podivín. Ale ne zlym způsobem. Taky to s ním nebude úplně jednoduchý, vypadá, že mu trvá dlouho, než do něčeho opravdu jde, není taková ta horká hlava jak já, která do všeho po ní skáče a proto si už tolikrát natloukla. Na jednu stranu, je to inspirující.

Jenže chemie je prevít. I když mě upozorňoval, že je fakt zabržděnej a že si dává na čas i s těma fyzickejma projevama lásky, netrvalo to dlouho a naše rty se k sobě nebezpečně přiblížily. A každej ten polibek byl víc a víc vřelejší a bližší a já se mu naplno odevzdala. Fajn, dělej si se mnou už co chceš, jen mi prosím, ať se stane v budoucnu cokoli, nikdy nelži a neoblbuj. Dlouho jsem necítila takovej pocit bezpečí, jako když jsem ho objala a přesně jak jsem si v nějakým svým blogovým výžblebtu vysnila, položila hlavu na jeho hruď a poslouchala, jak mu tluče srdce. Je možný si takhle rozumět s někým, koho člověk prakticky vůbec nezná? „Co jsi za znamení?“ „Beran.“ A v tu chvíli jsem se rozhodla, že ho už nikdy nepustím. Nebo aspoň ten večer ne.

Je fakt, že za těch 7 měsíců, co do Hospůdky chodím, jsem tam taky taková místní štamgastka. Znám se nejenom s obsluhou, jednou paní kuchařkou, ale i pár dalšími kolegy. A to samý Ňufík (oficiálně ho jmenuju na Ňufíka, ErHá. mi přijde děsně neosobní v týhle situaci… a nic lepšího mě nenapadá, já vždycky používala takový dementní oslovení – Er. byl Mumínek :D). A když nás tam takhle tihle lidi viděli spolu, tak z toho měli nějak hroznou radost. Jeden herec, co tam taky docela často chodí, nám začal mávat a smál se, další chlápek, se kterým jsem se poznala asi před třema týdnama na cigáru, nám přišel dojatě požehnat že něco takovýho snad ještě neviděl… A my tam seděli a culili se jak kreténi a asi jsme byli v tu chvíli fakt jakože šťastný.

Vůbec jsem nechtěla domů. Bylo to takový moc hezký. Cítím k němu něco jinýho než k Er. Není to zatím taková ta pravá láska, protože na to ho znám opravdu málo, ale ráda ho mám a líbí se mi a ta chemie tam taky funguje. Holt to bude ještě chvíli trvat, ale aspoň se uzpůsobím jeho tempu. Chtěla jsem jet tramvají. Nasadit si sluchátka a přemýšlet o nové situaci, která v tom mém životě nastala. Projevil o mě strach. Prý jestli bych raději nejela tágem, že to bude bezpečnější, když už je po půlnoci. Celkově jsem zírala, jak je všímavej. A když mě rozbolel ten žlučník, hned mi běžel pro malinovku a ještě to pak za mě celý zatáhl. Dokonce mi kladl na srdce, ať se ozvu, až přijedu domů. To je hezký.

Možná že vesmír seslat to, co jsem si teda objednala. Třicetiosmiletého pozorného chlapce s jedním potomkem cizí národnosti. Nemá moc vysoký sebevědomí. Nevím jestli je to dobře, občas se zbytečně podceňuje. Asi taky neměl moc štěstí v tom životě. Třeba si ho teď vzájemně přineseme, kdo ví…

Psali jsme si. Ve čtvrtek. Chtěla jsem ho vytáhnout ve středu, kdy jsem měla tenhle týden jedinej den čas, ven, ale protože mi bylo furt děsně zle, říkala jsem si, že bude lepší, když odmítne. Neodmítl, jen na tom FB zrovna nebyl a napsal tedy až ve čtvrtek k večeru, zrovna jsem byla na pauze. Bylo to roztomilý, byl naštván, že si tu zprávu nepřečetl dřív, že by moc rád se mnou šel na procházku. Ptal se jestli bych nešla o víkendu, ale to tvrdnu v práci. Jsme tedy předběžně domluvený na ten další víkend, ale stejně si myslím, že se ještě do tý doby možná v Hospůdce potkáme.

Začala jsem se v tom, jako obvykle, nípat do detailů. Co když si nebudeme mít co říct? Za střízliva. Vždyť my spolu jinak ani nemluvili. Přece se nemůžu nalejt před schůzkou. I když… Zachvátil mě strach. Úplně iracionální. Ježíš, vždyť já poslední dobou rozkecám i kliku u dveří, čeho se sakra bojím? Sám říkal, že nikoho takovýho jako jsem já ještě nikdy nepoznal, což mu věřím, pobavila mě spíš ta část o tom, že za těch 6 let, co je tu, jsem ta nejkrásnější Češka, jakou kdy viděl – v tom upocenym, opuchlym a spálenym stavu co jsem byla… Oukej. Ptala jsem se ho, jestli na něj nejsem moc divoká, prej ne, hlavně viděl všechny moje nejvýraznější stránky a neodradilo ho to – seznámili jsme se, když jsem nebyla schopná trefit domů, dvě hodiny poslouchal můj zpěv, viděl mě tancovat, dělat infantilní kraviny, viděl mě v tom nejvíc dezolátním fyzickym stavu, co jsem byla, zažil můj žlučníkovej záchvat, byl u toho, jak posílám do prdele chlapa a ještě se u toho fyzicky bráním…

Je to všechno takový, jak několikrát řekl: WOW. Jsem nesvá z toho, že jsme se týden neviděli. Moc si nepíšeme, na FB chodí málo a stydí se psát, protože prý neumí dobře česky. Přitom teda píše česky líp jak Er. Zároveň se strašně těším na to co bude, jaký to bude, co nás čeká nebo nečeká. Už si ani nepamatuju, jaký tohle to otrkávání se je a fakt mě to baví. Možná ho dokonce už velmi brzy seznámím s pár nejbližšími přáteli, neb asi přijde na moje narozky a tam se tomu nevyhne. To už by tam mohl jít jako můj oficiální chlapec a já pevně věřím, že to nebude takovej masakr, jako ty moje loňský…

Jsem hrozně skromná. Mně vlastně stačí chlapec, který chodí do práce, dokáže se o sebe postarat, nebude mě mlátit a nebude dealovat drogy. Tak to by mohlo klapnout, ne?

2 komentáře: „Do čtvrtice všeho dobrého?

  1. Super, přeju ti, aby to klapalo 🙂 I když často nekomentuji, tak tvé životní osudy bedlivě sleduji a fakt ti to přeju!

    1. Děkuju moc, teď jsme spolu strávili dva poslední dny a je to na dobré cestě… 🙂 Je milej, takovej ťuntík hodnej. Snad mu to vydrží. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.