„A taková klidná hospoda to byla…“

Někdy člověk prostě cítí, že to bude dobrý. Smůly bylo už přespříliš a já skočila do novýho kolotoče po hlavě, přesně tak, jak je mi blízký. Je to jiný, sice s nejistým výsledkem, ale možná o to víc si to zatím užívám.

Chodím debatovat na jedno fórum, který se věnuje zákonu rezonance. Není to tak dávno, co jsem tam v takový střízlivějící eufórii napsala, že jsem se zakoukala. Jakmile jsem prozřela do reality, přišla jsem si směšná. Co to dělám. K sakru, přece si nebudu dobrovolně komplikovat život nějakou (neopětovanou) láskou. Bylo toho už zkrátka dost, proč si dál neužívat svůj nekonečně svobodný stav?

Dospěla jsem do stádia, kdy se při pohledu na jeho profilovku se zeleným puntíkem modlím. Aby nenapsal. Ztratila jsem slova. Nevím, co bych mu odpověděla. „Chceš se vidět?“ Ehm. NE! Chtěla jsem, ještě v lednu jo. Možná proto jsem ho kontaktovala, byť jsem se zařekla, že na tohle už nemám nervy. Asi jsem potřebovala mít pocit, že z mé strany proběhlo maximum. A to proběhlo. A od tý doby nemám zájem. Odešla jsem z tohoto boje. Kdybych fakt jako chtěla, tak se k sobě vrátíme, o tom jsem přesvědčená, ale stalo se něco neočekávanýho. Do mýho poklidnýho žití vpadl další uragán. Chová se zatím spíš jak jarní vánek, ale já v jeho očích vidím, že mi ten klid dokáže pořádně narušit.

Všechno, co se teď děje mi dává smysl. Jako kdyby se vesmír vrátil z dovolený a ledy se konečně hnuly. Nedávno jsem měla chuť kouknout do seznamu přání, který jsem si sepsala do roku 2018. Holt, nedá se svítit, vesmír nezná čas. Byla jsem zklamaná, když jsem si v prosinci říkala, že mi z toho seznamu skoro vůbec nic nevyšlo. Což je pravda, i když si už nepamatuju, co přesně jsem tam psala. Rok 2018 byl zkurvenec a to mi nikdo nevymluví. I když samozřejmě odstartoval konečně to lepší období, na který si s V. připíjíme asi už 2 roky, jeho samotný průběh stál za vyliž prdel. Ale teď kdybych se do toho seznamu podívala… Určitě bych si těch splněných bodů pár odškrtala.

Ježíšek mi přinesl lístky na Marpa do Lucerny. Jestli mě něco ba, tak jsou to živáky TroubleGangu. Neposlouchám je sice dlouho, teď to budou teprve dva roky, co jsem je poprvé viděla na Majálesu, ale baví mě to neskutečně. Těšila jsem se. A chtěla jsem ten den mít perfektní!

Nezačal úplně nejlíp. Nějak jsem nemohla spát. Užívala jsem si, že ráno nemusím vstávat, takže jsem hrála bonbóny a čuměla na seriály. Do toho jsem si dělala atmošku s novým YC voskem, kterej je naprosto boží, psala jsem a bylo mi docela fajn. Ale usnula jsem tím pádem asi ve 4 ráno a protože jsem nastydlá, každou hodinu jsem se budila a chodila na záchod. A ráno někdy kolem osmé naši vstávali a dělali strašnej hluk, takže jsem nemohla zabrat. Paráda. Ale nenechám si to přece zkazit!

Byli jsme s bráchou, který šel na koncert se mnou, domluvený, že skočíme před tím na oběd do naší Hospůdky. Je čtvrtek, další den pravděpodobně normální smrtelníci nejdou do práce. Cítím v kostech, že konečně potkám ErHá.! A že to naše setkání bude stát za to. Byla jsem líná. Nedařilo se mi vyprdelit, na chvíli jsem dokonce usnula. Pak jsem hodila sprchu a váhala, jestli se mám namalovat nebo ne. Určitě mi ten xicht sleze, až tam budu někde v davu hopsat. Nojo, ale do tý hospody můžu bejt kočka, aby se mě moje láska nelekla, že jo. Dost otráveně jsem se teda začala šlechtit. Hm, co si vzít na sebe? Chtěla jsem vyvenčit ty neonový brejluny, ony ne ke všemu jdou. Sukně s chobotnicema to jistí… Už jsem se viděla, jak v pět sedíme u piva, když v tom mi brácha napsal, že nestíhá a posouvá sraz o 15 minut. Fajn.

Vyrazila jsem z baráku. No já mám šlehu. Celá nafouklá, prádlo mám nějak nakřivo, foukalo tak, že jsem se okamžitě rozcuchala, bylo vedro, tak jsem si připadala taková e-e a do toho se mi spustily alergie. „No já vypadám, tak to tam stopro bude, vsaď se.“ píšu bráchovi. Přijela jsem na zastávku o něco málo dřív. Přemýšlela jsem, že využiju náskok a půjdu vyfunět ten kopec k Hospůdce hned, aby se mi brácha nesmál. Je to hrozný, připadám si jako lokomotiva, nelidský toto. Na jednu stranu, brácha funí jen o málo méně a to je to sportovec. Tramvaj přijela, pozdravili jsme se a udělali těch pár kroků k přechodu. Otočím se a za mnou… No byl tam! Rozbušilo se mi srdce. Sakra, co mám dělat? Na přechodu nás míjel, podíval se na mě. Usmáli jsme se. Mávl a pozdravil. Jééé. To mi k radosti stačilo, jsem skromné děvče. Kopec jsem díky tomu, že šel před náma, zvládla vylézt rychleji než obvykle, i když teda, funěla jsem řádně…

Vpadli jsme do Hospůdky, Šéf se divil, cože tak brzo. „To víš, jsme nemohli dospat!“ Objednali jsme si pivčo a užívali si ten krásný den. Já neustále vykřikovala: „Já jsem táááák šťaaaastný.“ A nějak to bylo celkem i upřímný. Stejně by mě zajímalo, jak se do háje jmenuje. Je to skutečně ErHá.? Bylo to jméno v telefonu jeho? Přehrávala jsem si celej ten večer, od kterýho se držím na uzdě, protože kurva nebejt toho, že jsem se zlila jak dobytek, už jsme spolu mohli dávno třeba randit… Brácha mi nasadil brouka do hlavy, jestli to jméno nebylo třeba taxikáře. Nemyslím si, to už jsem byla asi v kómatu a vím jistě, že s jiným chlapcem jsem se ten večer nebavila.

Byla jsem z toho jak na trní. Konečně jsem si ho vyfotila svým vnitřním fotoaparátem. Má modrý oči. Možná modrozelený, zas tak blízko nebyl, ale zas vím něco navíc. S bráchou jsme přemýšleli, kolik mu tak může být. No, zrovna vrstevník to není, ale na to aby mi dělal tátu je asi už celkem mladej. Tipujeme tak 42-45. Čekala jsem, kdy se zjeví. Musí. Vím to. Vím jistě, že se tady prostě tenhle den potkáme. Tak kde to vázne?! Čas našeho odchodu se blížil. Sakra. Šli jsme platit. „Šéfe, my jdeme platit, ale asi se tu dneska ještě objevíme.“ „No tak mi to zaplatíš večer.“ Hrome, to je závazek!

Cesta byla v pohodě, akorát já když piju před desátou večerní, stačí mi fakt málo. Po třech pivech, které jsem poobědvala, jsem měla pocit, že jsem nametená jak prase. Procházka nás zmátořila a kolem osmé jsme už vstupovali do Lucerny. To je nostalgie, kolik plesů jsem tu strávila. Jů, a tady na těch schodech jsem jako správná dáma v druháku hodila šavli! Krása. Šli jsme si pro pivo, ale ten jejich Staráč se fakt nedal pít. A taky že jsem ho nedopila. Fuj, jako kdyby vytřeli celej sál a vyždímali to do sudu.

Zaujali jsme strategická místa, já se svou vejškou stejně uvidím prd a do poga nejdu. Brácha mi zabavil šátek, syčákovi slušel. Já ho nosím na krku teda, když ho mám na hlavě, vypadám jak tydýt. V sále bylo děsný vedro, ještě to ani nezačalo a připadala jsem si nějaká upocená. K mý smůle jsem i přes pečlivé přípravy doma nechala deodorant. No to bude žůžo. V devět už na stage přišli Limbo Planet. Celkem mě tahle partička baví, i když jsem na internetech nenašla moc jejich dostupný tvorby. Marka Fryčáka, který u nich bubnuje, si pamatuju ještě z dob, kdy hrál u Máry Ztracenýho. Taky jsme s ním tenkrát pařili v tom VIP, ale to už je asi 10 let. Ten duet s Kapem mě dostal už jak ho vypustili na YouTube. To byla po dlouhý době písnička, kterou jsem poslouchala dokola jak mamlas a nemohla se jí nabažit.

Hráli asi půl hodiny, sál se začal plnit lidma a vedrem, všude byly samozřejmě vylitý piva a já se nemohla dočkat, až to celý vypukne. A dočkala jsem se! Těžko popisovat, co se dělo. Bylo to neuvěřitelný. Sice jsem se svou vejškou ze začátku viděla prd. Nicméně velké dík gantlemanovi, který mě chtěl pustit před sebe! A během asi 20 minut jsem byla zpocená snad i na chodidlech a myslela jsem, že budu mít infarkt, ale moc jsem si to užila! Skoro dvouhodinový nářez plný těch největších pecek. Neskutečnej bordel, efekty, papírky, kouře, světla, energie. Už jsem ztrácela síly ale nemohla jsem zastavit. Hopsala celá Lucerna, ječelo se, zpívalo. Můj hlas tam ještě někde po tom Václaváku doteď bloudí. Dočkali jsme se i skvělých hostů – nechyběla Lenny a za největší a nejmilejší překvápko večera považuju Kužiho. To už jsem vřískala jak puberťačka, strašně mě to vtáhlo.

Ale krátce před půlnocí byl konec. Měla jsem dost. Kdybychom neměli otevřenej účet v Hospůdce, sednu na tramvaj a vyčerpaně jedu domů. I když by se Šéf určitě nezlobil, kdybychom mu to zaplatili příště, pořádek dělá přátelé, já bych z toho měla blbej pocit. Doprava byla milosrdná, krásně nám to navazovalo a nemuseli jsme nikde dlouho čekat. Dokonce jsme stihli zaběhnout i do večerky pro nějaký nealko, to do mě zahučelo na dva loky, byla jsem fakt šíleně vyprahlá.

Celá jsem se třásla. Vystoupili jsme z busu, já že si teda dám ještě cigáro. Přicházeli jsme před Hospůdku a protože jsem odpoledne zahlídla, kam ErHá. vchází domů, dělala jsem si srandu: „Co když bych mu šla hulákat do oken, že ho miluju?“ V tu chvíli můj zrak padl na okno hospody. A byl tam. Seděl u baru, měl pivčo a něco zuřivě rozebíral se svým kamarádem. Je sladkej, mistr gestikulace. A ještě u toho dělá takový srandovní xichty. Koukala jsem na něj jak do výlohy, brácha mě odtáhl stranou a učesal mě, protože ty dlouhý vlasy se mi celý akorát zašmodrchaly. „Jo, teď už tam můžeš.“ Bylo na prd, že seděl v tý přední místnosti, snad tam někde bude místo. Vešli jsme dovnitř, brácha šel první. Když jsem za sebou zavírala dveře, podívali jsme se na sebe. Paralelně s mým úsměvem na mě mrkl. Pak se taky usmál.

Osud nám byl fakt nějakej nakloněnej, zrovna se uvolnil stůl, ze kterýho jsem měla výhled jak v kině. A ten film co promítali byl fakt pěknej. Konečně si ho pořádně prohlídnu a nebude to vypadat trapně. Na prd je, že si s bráchou nejsme vůbec podobný a všichni si myslí, že spolu chodíme. Takže jsem si sedla co nejvíc od něj, abych trochu zmírnila případné podezření. Hm, zítra vstávám do práce, tak mi Šéfe, přineste jednu vodečku s džusem. A wiiii, byla párty. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. S bráchou jsme vstřebávali čerstvý zážitky a já mezitím hrála ten oční pinpong s ErHá.

Potkala jsem tam kamarádku ze základky, jejího přítele a bráchu, brácha ví, že jsme si z něho minule dělali srandu, že usnul. Nespal tak dočista tvrdě, jak to vypadalo. Pardon… Tak jsme šli na cigáro. Musela jsem prolézt takovou malou uličkou mezi naším stolem a stolem vedlejším, u kterýho seděli nějaký chlápci, tak kolem tý padesátky, šedesátky. Dala jsem si záležet, abych nesejmula svou zádelí jejich nápoje. To se mi povedlo, nicméně jsem neměla ani tušení, co to odstartuje za aféru. Když jsem se vrátila z venku, a zase jsme se na sebe ve dveřích tak hezky podívali, jeden z těch chlápků na mě měl nějaký kecy. Byl opilej a já ještě dost nahluchlá z toho koncertu, ale vydedukovala jsem z toho něco, že jsem tlustá a měla bych zhubnout. Jenže nakonec se ukázalo, že teda to že jsem tlustá asi říkal, ale naopak to cenil. Furt se na mě lepil a měl nějaký žvásty, brácha vyskočil jak na pérku a slušně, ale rázně ho poslal do háje. Chlápek najednou začal tykačku a častoval bráchu slovy jako „čuráku“ a podobně a situace se začala vyostřovat.

„Chceš si to se mnou prohodit?“ podíval se na mě brácha poněkud starostlivě. „Trochu otravování mi za ten krásnej výhled stojí. Neboj, já mu jednu vrazim, až to bude neúnosný.“ mávla jsem nad tím rukou a dál se nerušeně – v rámci možností – kochala. On je tak… Prostě tak. „Nojo, uznávám, že něco v něm je. A jak vás tak pozoruju, je z tebe celej paf. Měla bys za ním jít, jestli bude příležitost, tohle má rozhodně šanci.“ Začala jsem se tetelit. A z toho mě zas vyrušil chlápek otrava. Vydržím hodně, ale teda na větu: „Miláčku, chtěla bys mít mýho pyje v tvým krásným zadku?“ se snad nedá reagovat slušně. Poslala jsem ho dost nahlas do prdele. Nedal se tak lehce odbýt, takže brácha zas vyskočil a začali se hádat. Cítila jsem, že se to semele, ale nechtěla jsem být já ta, která kvůli kreténovi změní místo. Divím se, že ho Šéf už dávno nevypakoval, ale je pravda, že ten měl dost práce s dolévání moků. Chvíle startu mlení nastala, najednou jsem cítila jeho ruku na svým zadku. Trošku mě mrzí, že moje pravačka, v který mám fakt ránu, byla zrovna zaneprázdněná držením piva, takže instinktivně mi vylítla levá. I tak jsem mu docela slušně vrazila. Rozhodně ho ta moje pohotová reakce překvapila.

Vřelo to ve mně, ten čuměl, já si začala prokřupávat klouby odhodlaná mu rozbít držku, ErHá. napjatě očekával co bude. No, byla bitka. Tentokrát už teda bez mé aktivní účasti, ale začal se tam dohadovat s bráchou, do toho se do něj pustili ti jeho kamarádi, který se za něj děsně styděli, přiběhl kamarádky přítel, ten se snažil vyostřenou situaci urovnat a přítel od paní kuchařky taky vypadal, že se brzo zvedne. Naštěstí se to rychle uklidnilo. Bouchla jsem do stolu, že jdu na cigáro, že tohle je na mě nějak moc. Venku jsem se potkala právě s tou paní kuchařkou. „Vidíte to, taková klidná hospoda to bylo.“ usmála se na mě. „Já se omlouvám, snažila jsem se to vyřešit sama…“ trochu rozpačitě jsem začala těkat očima. „Ale brácha mě chtěl chránit.“ „To je taky v pořádku! A on je to váš brácha, jo? Já myslela, že přítel. Vidíte, jak se za vás chlapi postavili, to si musíte užívat a jen se koukat.“

Kupodivu bitka pokračovala. Byla jsem taková dobře naladěná, běžela jsem zrovna na WC, míjela jsem Šéfa, ten mě normálně objal. 😀 Chlápek pak šel platit. Jásali jsme, že bude konečně klid, ale on se na tom baru ještě zasekl s pivem a pak, už ani nevím jak to vzniklo, ale zase se to tam začalo mydlit – tentokrát se do toho zapojil lehce i Šéf, chlápkovi spadly brejle, jeden ten jeho „kamarád“ mu dal co proto, aby mě přestal otravovat. Zase se to tam snažil rovnat ten kamarádky přítel. A já jen seděla, držel v ruce pivo, krčila rameny jakože „já nic, já muzikant“, to už to šel kontrolovat ErHá. kámoš (a je to ErHá., kuchařka mi to venku potvrdila! Ou jééééé.) takže my tam na sebe dělali xichty, krčili jsme oba rameny, smáli se… Jako ve slunce seno. Blížila se druhá ráno, ten otrava tam sice furt byl, ale už dal pokoj, dokonce se mu ty brejle ani moc nerozbily a ti jeho společníci, kteří ho jako úplně kámoše samozřejmě neberou, protože je to prej vůl, se s námi seznámili a ještě se za něj hrozně omlouvali. ErHá. šel platit, my si teda ještě jedno pivko objednali. Načež koukám a objednal si ještě malý. Chvíli jsme tam po sobě ještě pokukovali. Ve chvíli kdy se ten jeho kámoš někam vzdálil, mě brácha začal ponoukat, ať za ním jdu, ale nešla jsem. Ať se snaží on. A já myslím, že se snažit bude. A kdyby ne, i to chvilkový štěstí bylo fajn.

Chvíli jsem si šla sednou za kamarádkou, tam mi právě její brácha řekl, že to od nás nebylo hezký, jak jsme se mu smáli když usínal, že byl unavenej, tak jsem se mu omlouvala, že jsme to nemysleli zle, že jsem byla nametená a chtěla jsem se ho zeptat, jestli si mě pamatuje, ale styděla jsem se a tak jsem na sebe tu pozornost poutala tímto nešťastným způsobem. On že já i můj brácha jsme byli v pohodě, ale že Li. měl nějaký řeči, který mu vadily. Nojo, Li. taky nesedne každýmu, to je pravda. Brácha kecal s těma týpkama, já se tam pak vrátila a teda pohled na hodiny mě celkem vyděsil. Půl 3 ráno. No to bude ale pěknej budíček.

Rebelsky jsem si budík posunula o půl hodiny a že dáme ještě malý. Ale hlad má velký oči. Byli jsme rádi, že jsme dopili to velký. Zaplatili jsme a hurá domů. Týjo, to byl naprosto dokonalej den!!! I když teda bez tý bitky by to bylo klidnější, jsem hrdá na svýho bratra, že se mě zastal, jsem hrdá na těch pár chlapů, kteří se taky postavili na naši stranu a jsem hrdá především na sebe, že jsem mu taky jednu flákla a že se dál držím svého největšího předsevzetí – NIKDY SI NENECHAT LÍBIT NĚCO, CO JE MI NEPŘÍJEMNÉ A UBLIŽUJE MI TO. Od tý doby co se tím řídím je ten život nějak veselejší a snesitelnější.

Domů mě odvezl hodný Ukrajinec, byla jsem toho všeho plná a měla jsem chuť to vykřičet do světa! Byla jsem na moc moc dokonalém koncertě, zvládla jsem, byť teda na pokraji sil, dvě hodiny skákat a jančit, navíc moje nová podprsenka obstála, jsem zamilovaná, mám kolem sebe príma lidi, můj život je jeden velkej mejdan a mě to baví a bude to lepší a lepší a nejlepší!

V bytě jsem padla za vlast. Jak jsem byla plná emocí, nemohla jsem samozřejmě vůbec usnout. Takže jsem si chvíli ještě psala s bráchou, kterej chudák teprve jel nočkou, pak jsem se různě převalovala a nakonec jsem ještě bosky v noční košili šla kouřit na balkon. Svítalo. „Ve čtyři ráno začnou křičet ptáááci.“ I když budu ráno strašně ochrápaná, stálo to za to. Tohle byly takový moje druhý Vánoce. A to nejenom proto, že máma k obědu dělala bramborový salát.

Usínalo se mi krásně. Hučelo mi v uších, bolely nohy a před očima se mi promítal ten film. Už jeho tvář nezapomenu. Vyfotila jsem si ho pohledem tolikrát, že si tyhle snímky můžu kdykoli vyvolat. Vím na jakou stranu má pěšinku, jakou má barvu očí, co nosí za oblečení, jak moc mu sluší ta petrolejová mikina, má hezkej malej zadek, hudebný nohy, trošku větší nos a krásnou pusu. Miluju ty jeho pohyby, jak se xichtí, směje a vypráví Čechům polský vtipy a je takovej přátelskej. Ach.

Nějak nevím, jak to chytře zakončit. Asi akorát – jsem borec, protože jsem do tý práce vstala!

 

2 komentáře: „„A taková klidná hospoda to byla…“

    1. Děkuju, ještě teda doufám, že zatímco tam na mě dělá očka na baru, nečeká na něj doma manželka s několika hladovejma krkama. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.