Ještě ne, ještě jsem nedokouřila svou poslední cigaretku!

Autentická zpověď člověka, kterej měl pocit, že zdechne. Rozepsáno včera, dopisováno dneska. Neuvěřitelný, kolik překlepů jsem tam včera napáchala. Už to nikdy nechci zažít!

Máma mi včera po pravidelném večerním telefonátu s babičkou oznámila, že ta šílí, neboť když jsem spatřila před téměř 27 lety světlo světa, při další návštěvě Paříže zapálila za moje zdraví a štěstí svíčku v Notre Dame a teď cítí velký špatný… Tak to dík, babi… Ale zas, čtyřlístky mi nosí smůlu, třeba se to nějak vystornuje…

A tak jsem šla s nezvyklým optimismem dneska do práce. Musím trochu předělat prodejnu, neb se tu minulý víkend děla apokalypsa… Jasně, sere mě to, nemám ráda zbytečnou práci navíc, ale stejně jsem měla s jednou stranou prodejny trochu jiný plány a úterý je naprosto ideální pro jejich realizaci, protože návštěvnost OC je opravdu ubohá. Hned ráno jsem si tedy uvařila kafčo a začala očima vyměřovat, co kam přemístit. Jojo, bude to pěkné!

Už někdy v listopadu jsme se o tom bavily s ředitelkou, že by bylo fajn zboží dát k sobě spíš druhově, než podle dodavatelů. Jakože když sháníte lepenku, aby byly všechny na jednom místě a nemuseli jste kvůli tomu chodit po krámě sem tam – jako celkem logický, žejo. Ne všechno tak šlo, ale dejme tomu třeba 70% jsem takhle postupem času udělala. Zbývalo mi ještě tak 10%. Minulý víkend jsem měla svou první nahlášenou dovolenou a na záskok sem přijela jedna holka z knihkupectví. Myslela jsem, že mě ve středu, kdy jsem se sem vrátila, trefí. Moje práce přišla z poloviny vniveč. Část přemístila tak jak byla původně, další rozházela tak jak nikdy nebyla, naprosto nelogicky a doteď opravdu nechápu, co ji k tomu vedlo. Oukej, nebudu úplně křivdit, jeden kousíček udělala pěkně, sama jsem si říkala, že tomu budu muset nějaký odpoledne věnovat. Ale zbytek? Hrůza! Nekomentuju snad ani to, že místa, která byla na dočasně vyprodané produkty, zrušila, takže mi sem teď chodí doplnění a já tomu musím dělat nový prostory, protože ona tam nasázela nějaký úplně zcestný věci, jen aby tam něco bylo.

Rozčílilo mě to. Nejsme s kolegyní nafrněný pipky, rády si necháme od starších zkušených kolegů poradit, ale zas odsaď podsaď, tohle mi přišlo sprostý. Je to asi jako kdybych jela do knihkupectví, vzala tam dvacet titulů dětské literatury a nasázela jim to do kuchařek. Mohla nám tam klidně nechat vzkaz, co by na našem místě a jak předělala a ne se do toho hned takhle pustit. A to nekomentuju ty scény, který dělala, když ji o ten záskok požádali. 

Čas dobře utíkal, práce mi teda od ruky zrovna dvakrát nešla, ale dala jsem si takovou pěknou motivaci, co se stane, když… moje kšefty s osudem a jistá forma OCD… furt mi všechno padalo, ale nějak jsem se tím nenechávala úplně rozhodit. Rýsoval se nový systém umístění zboží a vypadá to snad líp než předtím. Je pravda, že za opruz považuju svoji vejšku. Jsem mrňavá a když se snažím udělat pořádek v těch vrchních částech, občas se bojím, že žuchnu. Kolem dvanáctý se mi najednou zatmělo před očima. A začaly mi před nima lítat zářivý mžitky. Hlava bolela, pulzovala. Neviděla jsem, neslyšela. Stála jsem na krámě a jaksi si připadala bezradná. Co teď? Co to kurva je?! Před pár lety jsem se s ex ošklivě hádala, když jsme chodili po obchodech. Najednou jsem cítila děsnej tlak v hlavě a pak mi úplně ochrnula půlka těla. Nemohla jsem mluvit, hýbat levou rukou, koutek jsem měla svěšenej dolů jak retard, bylo mi zle. Jsem doteď přesvědčená, že mě z něho normálně klepla nějaká malá pepina, bylo to fakt hrozný a slabá jsem byla ještě několik dní. Navíc jsem od tý doby nějaká připitomělá. A teď jakoby to bylo zpátky. Brněla mi levá ruka, přes levý oko jsem neviděla vůbec. Neslyšela jsem co mi říkají zákazníci, neviděla jsem do kasy. Celkem dost na hovno situace.

Takže co teď? Psala jsem kamarádce a bráchovi. Oni by zavolali vedení a šupajdili na pohotovost. A rozhodně by se vysrali na dodělávání těch regálů. Jenže já jsem magor. A hlavně vím, jak se má v týhle firmě na všechno dost času, takže manažer P. by mi řekl: „Ale, Kačenko… Vy to přece zvládnete.“ CCož bych se navíc mohla jen domnívat, neb bych ho neslyšela… Takže jsem do sebe nalila nějakou vodu a začala se modlit, aby to brzo skončilo. Co když to tu se mnou fakt práskne? To nejde, vždyť mě čekají ještě takový velký mejdany. Asi po hodině jsem cítila mírný zlepšení. Tak jsem vstala a šla pokračovat v práci. Během deseti minut byl stav zpátky a samozřejmě mnohem horší. Dala se do mě zimnice a jazyk mi brněl tak, že jsem ho po chvíli skoro necítila. Úžasný. Začala jsem ty svoje příznaky gůglit a i podle kamaráda by to mohla být migréna. Je pravda, že hlava mě bolí, ale ne nějak moc, vydržet se to dá, otravný jsou hlavně ty věci okolo. Napsala jsem kolegyni, odhodlaná ji poprosit aby mě přijela vystřídat. Pak mi došlo, že ona je chodící zásobárna Ibalginu a tak momentálně vyháním zlo zlem. Povedlo se mi doházet šanony na horní regál, růžový lentilky zřejmě pomalu začínají působit, protože už vidím, slyším a jazyk s rukou jsou v pohodě. Sedím a píšu, nechodí naštěstí lidi, nemám tu ani zboží a snažím se držet nějak při vědomí, protože když jsem tu jen seděla, propadala jsem nějakýmu mikrospánku. Budiž mi to flákání snad odpuštěno, takhle blbě mi teda už hodně dlouho nebylo.

Díky tomu, že jsem žila ve sladké nevědomosti, co se tady na krámě dělo, mohla jsem si naplno užít pondělní koncert Ondry Škocha v pražské Akropoli. Ondru znám osobně, dřív jsme s fanklubem hodně jezdívali po koncertech, ale i na soukromé sleziny, kde jsme s klukama zažívali nejednu legraci „a byly to vážně dobrý časy“… jen je škoda že Michalovi přeskočilo a celá tahle éra pro mě skončila. Ovšem na odejitý členy jsem nikdy nezanevřela, TroubleGang navštěvuju pravidelně a tvorbu ostatní se snažím také sledovat. Hlavně Ondru jsem měla vždycky nejraději. A tak mě moc potěšilo, když svým nejvěrnějším poslal nejenom čestnou vstupenku na koncert, ale dokonce nám všem věnoval i to CD.

S bráchou jsme se sešli kolem pátý na Jiřího z Poděbrad a že vyrazíme ještě před tím na oběd. Zvolila jsem restauraci, kde maj skvělou Plzeň. Byla jsem tam kdysi s kamarádkou, když jsme šly na koncert Sunrise Avenue. To už je taky sakra dávno… Vzpomínali jsme na sobotní párty, brácha vyprávěl co vyváděli ještě potom, co přijel domů, kde mejdan asi do devíti ranní pokračoval. Probrali jsme i mou novou modlu, brácha se mi směje, že fakt, čím divnější, tím pro mě přitažlivější… No copak za to můžu? No ale tak nakonec prej proč by ne. Uvidíme, jestli to někam povede…

Docela dobře jsme se najedli, dala jsem si špagety se sušenými rajčaty, bazalkou, parmezánem a kešu. To bylo fajn. Moje veganství opět vzalo za svý, já to prostě nedávám. Jsem srab a sobec, že to není snad ani možný. Brácha si dal burger, ten má v píči, a pak už jsme se přesunuli před klub. Pár známých tváří už čekalo na místě, byla jsem ráda, že vidím především jednu kamarádku, se kterou jsme se kdysi hodně bavily, dokonce u nás párkrát i přespávala. Kolem půl osmé nás pustili dovnitř, dostali jsme pásky, abychom prý byli odlišeni od normálních smrtelníků. Mohli jsme se jít podívat na zvukovku, kde mě ovládla naprostá husina, jak to bylo super. A pak už hurá k baru, kam za náma dorazil i Ondra a Kuži. Ondra nás všechny objal. Zas mám z čeho žít. 😀 Chvíli nám něco povídal a protože měl narozky, pozval nás na vínečko. To bylo milý. Navíc víno bylo opravdu moc dobrý, má skvělý vkus.

Pak už se přiblížil začátek samotného koncertu. Šli jsme do sálu, zaujali strategický místa. Taky jsme chtěli ukradnout jedno dítě, bylo fakt hezký a okatý. My vlastní mít nikdy asi nebudeme, tak tohle by se nám líbilo. Škoda, ani jeden z nás na to neměl koule, ale přísahám, hezčí mimino jsem fakt nikdy neviděla. Koncert byl pecka. Ondra měl na pódiu spousty kolegů – smyčce, klávesy, bicí, dechy, vokalistky, sbor – takže každá písnička měla trošku jiný kabátek a jako celek to znělo dokonale. Zahrál nějakou svou starší tvorbu, pak novou desku a v závěru večera došlo i na pár písniček Chinaski. Oukej, ty jsem si užila nejvíc, i Oťas jich pár doprovodil za bicíma. Úplně nejvíc jsem se vyskákala u Shake-it, kdy jsem měla trochu pocit, že Ondra navštěvoval hodiny Dana Nekonečného. Ta duhová bunda byla perfektní! Akorát nevím jestli si nespletl krám, tam kde ji údajně kupoval, jsem ji vůbec nenašla ani ve vyprodaných. Škoda, takovou bych chtěla. Mimo jiné cením celkově výběr, zazněly snad všechny hezký písničky, který nikdy nehráli a přitom jsem je měla nejraději. Kromě Možná teda, tu nemusím. Ale Serotonin, Skončili jsme, Obloha, Něco tu nehrálo… To bylo fajn.

Po koncertě jsme zašli Ondrovi poděkovat, nechat si podepsat CD a pak jsme se zasekli samozřejmě na baru. Chodilo tam dost známých lidí – jakože mediálně, ale i pár našich starých koncertních přátel. Když se blížila půlnoc, necítila jsem se tam už úplně dobře, protože jsme vypadali, že tam čekáme na dort a očividně už tam byli jen samý fakt jakože kámoši a rodina. Tak jsem se podívala na bráchu a napadl mě naprosto úžasný spontánní nápad: „Jedeme do Hospůdky?“ hlasem jako z Disneyho pronesla jsem… Brácha se trochu vyděsil. Svůj dotaz jsem ještě asi 5 x zopakovala, načež brácha vzal telefon, volal Taxify a jelo se. Wiiiii. Párty. V Hospůdce už skoro nikdo nebyl. Kromě Pobudy a Bitch. Vskutku vytříbená společnost. O Pobudovi jsem už psala, tentokrát opět nezklamal, hned se k nám hlásil. Trochu šokoval, sedl si vedle bráchy a s naprostou vážností se ho zeptal, jestli mu může dát pusu. No a Bitch… Jak já tu holku nemám ráda. Nemám ji ráda od tý chvíle, co jsme se tam tenkrát zasekli asi do 4 do rána s Li. – to tam do něj prej zrovna dělala. Poznali jsme Pobudu a jeho kámoš Dlouhán mi chtěl dát do držky. Holka, když jsme platili, zrovna vylila pivo a naprosto hystericky po nás všech začala vřískat, že je to naše vina a dál v tý potopě seděla. Potkáváme ji tam teď skoro pokaždý, oukej, uznávám že jsem zaujatá i proto, že nedávno takhle okupovala celej večer ErHá. a ten jako jedinej z těch všech jejích obětí vypadal, že mu to ani moc nevadí. Dobře, ještě Fidlálista vypadal spokojeně, ale ten spíš byl rád, že někdo ocenil to jeho vrzání. Beztak chtěla vrzat jinym způsobem. No a teď se tam zas nalepila na nějaký dva chudáky, kteří ji celkem posílali do háje, ale Bitch se nedala…

Vsadila jsem se s bráchou, že do půl roku poleze i po něm. Smál se. Když jsem si před pár dny psala s W., došla řeč i na tuhle nádheru. „Hele, a že předminule dělala i do tvýho bráchy?“ Takže ono to možná co nevidět fakt přijde. Doufám že bude dělat do W. přítele. Ta by jí dala co proto!

Asi bychom tam seděli dodnes, nebýt zavíračky. Ale čas pádí, čas letí a i Servírka vypadala, že toho má plný brejle a taktně nám naznačila, že máme v klidu dopít a jde se na kutě. No, ono bylo už zas asi půl třetí, tak jsme se do tý postele celkem i těšili.

Je teda pravda, že ačkoli jsem momentálně v takovym tom párty módu, kdy bych nejraději dělala pořád wiiii a vymetala jednu akci za druhou, někdy mi bývá lehce unaveně. Ne blbě, jakože bych chtěla blejt, ale chce se mi fakt hrozně spát. To byl případ úterý. Odpoledne jsem si skočila akorát pro něco k jídlu a pak jsem jen bezvládně ležela v posteli a přemýšlela, jestli nemám to plánovaný večerní setkání s A. zrušit. Ale zas jsem se těšila, až se vyvalíme na louce, dáme víno, on mi povypráví drby z chaty, já se veřejně přiznám ke své nové platonické lásce (a je to se mnou vážný, po tý bráchově oslavě už nenosím prstýnek od Er.!) a budeme prostě jen dřepět na dece a drbat. Takže jsem se statečně vyprdelila a jela za ním.

Bylo hezky. Dokud jsme nevylezli ten krpál na vyhlídku, kam jsme měli v plánu zakempit. Foukalo. Ale děsně. Už jak jsme dosedli mi začala bejt zima. Docela hojně jsme nasávali vínečko, takže jsem si říkala, že přece to musí trochu zahřát. No, nic moc. A. byl zmrzlej taky, ten to na rozdíl ode mě přiznal. Takže jsme se kolem devátý sebrali a že půjdem. Procházka nás trochu prohřála, já měla roupy, takže jsem vůbec nechtěla domů. Smlouvala jsem, kolik si ještě necháme ujet busů, načež teda dva, já myslela ty moje, A. myslel dva kterýkoli. 😀 Nakonec se mě zbavil, měla jsem trochu výčitky, protože mi bylo jasný, že z toho budeme oba akorát nachcípaný, ale u mě to byla volba, on se jen obětoval. No, takže mi druhej den psal, že je zas nastydlej. U mě to kupodivu nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. To už víc trpím z alergií…

No, přišla jsem domu, naivně jak jsem děsně ožralá a budu moct jít spát. Naši stejný názor na můj stav nesdíleli. Ocenili, že jsem domů dorazila taky jednou před půlnocí a už to do mě lili. Sakra. Jak já vstanu do tý práce, to teda vážně netuším.

Do práce jsem šla kupodivu v pohodě, i když se mi po tom týdnu volna teda vážně nechtělo. Ale čekalo mě překvápko. Konečně nám dorazily nový YC svíčky. Tyhle svíčky mě štvou. Vždycky si nějakou zamiluju, ale po tom zapálení to nebývá ono. Až na Fluffy towels, ta je naprosto dokonalá. Ale ty dvě vánoční co mám, z těch mě po chvíli bolí hlava a teď mám dvě nový – citrónovou trávu se zázvorem – ta je pěkná, ale cítím mimo ní i jakoby kouř a docela to kazí a pak mám mango s broskví, ta je fajn, ale zas mi přijde taková nějaká slabá. No stejně jsem si už odkládala poklady, co ukořistím, stranou.

Čtvrtek byl takovej normálka, pane generále, normálka… Nic moc se nedělo, lidi skoro nechodili, teď je to fakt bída. Chtěla jsem se pustit do toho předělávání regálů, ale nakonec jsem si to nechala tedy až na dnešek. Hlava furt bolí, ale už nemám pocit, že zemřu. Teda někdy určitě jo, ale teď ještě ne. Lehce po poledni mi někdo volal. Nerozuměla jsem úvodu, ale pak mi došlo, že je to kolega z jiného krámu a že kurýr nechal náš balík omylem u nich. Hm. Podle hlasu by to mohl být Vlasáč! Upravila jsem se a běžela pro naše zboží. Bohužel, Vlasáč byl zrovna někde schovaný. Odtáhla jsem to na krám, naštěstí to měli v nákupním vozejku, tak jsem se moc nenadřela. Rozhodla jsem se ho aspoň využít na binec, začala jsem ho nakládat a že teda půjdu na pauzu. Už jsem byla oblečená, v ruce klíče, hodiny a ve vchodě se míjím se zákaznicí. Omluvila jsem se, že zrovna odcházím. Vyjela na mě, jestli má teda jako taky odejít nebo co, ale byla to spíš řečnická otázka, neb se vrhla do krámu a moje přítomnosti ji zas tak moc nepálila. Neuvěřitelný. Vybrala si naštěstí vcelku rychle, ale mezitím samozřejmě přijel zájezd vybíračů. Než se mi povedlo utéct, uplynula asi 40 minut. A dost. Už ty lidi budu normálně v takový situaci vyhazovat. Už už jsem byla zas u vchodu a chlap. Oznámila jsem mu – slušně, ale nekompromisně, že zavírám. Chtěl smlouvat. Cítila jsem se v koncích. „Víte, jste už několikátý a já bych takhle nikdy nezavřela. Nezlobte se, ale jestli okamžitě neopustím krám, tak se asi počůrám!“ To jsem lhala, ale naštěstí to zabralo. Prosím, apeluju na vás na všechny, pokud vlezete do krámu a vidíte, že oblečená prodavačka odchází s klíčema pryč, buďte aspoň natolik slušní, že se jí zeptáte, zda tam můžete. Opravdu miluju ty lidi, co mě viděj a procházej se jak na kolonádě a ještě se začnou úplně hlemýždím tempem na něco vyptávám. Musí jim být jasný že jsem byla na odchodu. Kolikrát mi tam takhle lezou i když už fakt stahuju tu roletu. Tak jako kde to jsme…

Příjemný překvápko mě čekalo až večer – v kase jsem měla skoro 450 korun navíc. Nechápu. Občas nám ten systém blbne, máme tam po těch 2-3 směnách třeba 100,-, která nikde nechybí a říkáme si, že takový dýška snad nemohly za tři dny bejt. Ale 450? Určitě jsem blbě počítala. Počítala jsem znovu, opravdu pečlivě. A taky že jo. My tam nemáme 450, ale dokonce 550. 😀 Hm, přepočítala jsem kasu ještě asi 4x, několikrát jsem restartovala počítač. A protože tam ty prachy furt prostě přebejvaly, koupila jsem si z nich jednu tu YC svíčku. A ještě něco zbylo do našeho wiiii fondu, ze kterýho kupujeme vínečka.

Upřímně, byla jsem ráda, že mám zas 3 dny volno. Jsem furt taková ochrápaná, do toho jak jsme prostydli s tím A. Průser ovšem byl, že už v pátek jsem začala tušit, že na dlouho naplánovaný výlet na Schodiště do Pardubic se necítím. Poslední vlak jel někdy po jedenáctý, koncert končil až kolem půlnoci. A první ranní jel v pět ráno a fakt jsem neměla formu na to někde do pěti chlastat, pak jet hodinu vlakem a pak ještě půl hodiny tramvají domů. Stárnu no, nedá se nic dělat.

V pátek jsem byla pilná. Protože jsem si přitáhla dvě ty nový svíčky, rozhodla jsem se trochu poklidit ten můj mrdník. Šplhala jsem po skříních jako tarzan, ale fakt to trošku prokouklo. Naši navíc byli na výletě, tak jsem se prošla se psem. Přivezli mi nějaký domácí dobrý šťávy a svícen se svou. Pak jsem se zkulturnila, udělala si nový nehty a taky konečně vyvenčila nový brejle. Kupovala jsem si dvoje, ale ty neonově růžový jsem ještě v terénu neměla.

Na večer jsem byla domluvená s T. Přibraly jsme ještě V. a zamířily do hospody, která byla takovou mou domovskou před Hospůdkou. Od tý doby, co tam jeden týpek skončil to tam nestojí za moc. Takový nějaký divný, bez atmosféry. T., i když bydlí za rohem, přišla tradičně poslední. Jaké bylo naše překvapení, že na místě je Ra. s kamarády. Pořádně jsem nepochopila, proč se ta jeho kámoška při pohledu na nás začala tak chichotat a už vůbec nevím, proč nám nechala poslat na sebe panáky. V. si adoptovala oba, aspoň nekulhá.

Večer to byl fajn, vyprávěly mi, co se dělo na tý chatě, kam jsem nejela a já pocítila opravdu upřímný zával štěstí, že jsem se tak rozhodla. Tohle fakt není nic pro mě. Asi jsem už znuděná životem nebo nevím, ale tenhle způsob zábavy mě děsí. A. mi to v to úterý vyprávěl ještě z jinýho úhlu a to bylo ještě snad strašidelnější.

Druhý den hned po probuzení na mě táta, že by se na ty Pardubice vyprdl, protože nejenom, že je venku zima, ale ještě se tam běží nějakej maraton a bude omezení v dopravě. Hm, jakoby to snad bylo nějaký znamení. Fí. byl nasrán, když jsem mu to odřekla. Měl nějaký vyděračský řeči ale já fakt vinu necítím. Kdyby bylo teplo, tak jedu, procházeli bychom se někde po venku, to by bylo príma, ale takhle? Sedět někde v nonstopu a usínat? Kor s ním, kterej furt fňuká že má hlad, něco ho bolí, je moc přepitej, přejedenej, je mu zima, teplo, chce se mu spát… Já nevím no, podle mě by to byl ve finále akorát opruz, mě už takhle bolelo v krku a nemůžu si dovolit být nemocná. Tak se mnou doteď nemluví no. Kdyby tam tak moc chtěl, mohli jsme jet autem. To má. Já nemám ani řidičák, takže bohužel.

Naštěstí jsem měla náhradní program. Hurá s bráchovou (a vlastně už i tak trochu mojí) partou do Hospůdky. Pozval mě jeho kámoš – nejvyšší člověk, kterýho znám. Šla i W. s přítelem, takže parádní společnost. Sešli jsme se už kolem půl 8, Šéf mě má prokouklou – hned věděl co budu pít! Ono totiž to dost střídám – někdy piju jedenáctku, občas desítku, ale nepohrdnu ani bílým a růžovým vínem, záleží jakou mám náladu a formu. Objednali jsme si i jídlo a pak hráli hry. Nejsem zrovna nadšený hráč, ale když je dobrá atmosféra a ta hra není blbá, ale zas ne úplně pro intelektuály, ráda se přidám. Kamarád měl Švábí salát. Dlouho jsem se u ničeho takhle nenasmála. Bylo to super.

Čas strašně rychle utíkal. Jediný zklamání večera bylo, že se nezjevil ErHá. A to jsem byla tak vyfiklá. Měla jsem na sobě ty nový neonový brejluny a modrý šaty s bílými puntíky a na krku takovou krásnou sovičku, kterou mi kluci hned chválili. A nejenom oni, oslnila jsem jí i nějakýho pána venku. Bylo mu teda asi spíš k šedesátce a po nějaký třetí cígopauze mi začal sám od sebe tykat, ale kupodivu nebyl ani moc otravnej a celkem jsme si pokecali. Koukal na mě jak na svatej obrázek. Ale já mám teď v hlavě jinýho. K půlnoci se kamarádi začali sbírat, že už půjdou. Mně se domů moc nechtělo a protože už strašně, ale opravdu strašně dlouho slibuju mH., že se uvidíme a ten mě zrovna začátkem týdne informoval, že si vzal na víkend volno a měl by čas, napsala jsem mu, že pokud jeho zájem setrvává, najde mě tady. Nemáme to od domova daleko, do půl hodiny i s vychystáním. Ale asi by málokdo běžel před půlnocí na tramvaj jen proto, aby se se mnou viděl. Ten kluk má fakt výdrž…

Byla jsem děsivě unavená, takže jsem nebyla zrovna zábavný společník. Hlavně já nějak nevím, o čem si s ním mám povídat, to jsou rozhovory jak přes kopírák – Pořád děláš v tý práci? Ne? Co máš za novou práci? Pořád bydlíš u rodičů? Kde jsi bydlela předtím? Vídáš někoho ze základky? Ještě pořád děláš tohle… Ještě pořád máš toho psa/kočku/cokoli? A po hodině to začne bejt nuda. Objednávala jsem u Šéfa panáčky, bylo vidět, že mH. není moc zvyklý pít, po 3. pivu už měl dost, mě tam vytáčel nějakej dement vedle u stolu. Byl ožralej jak prase a řval po kamarádech, že nemá bundu, Šéf ho přesvědčoval, že v ní vůbec nepřišel, ten řval, že to teda přišel. Pak, asi ve dvě ráno, volal manželce, ta mu to buď vytípla nebo ho poslala do háje, takže následovala asi půl hodina plná smradlavých tlustých píč a kund a sviní a já už se fakt jen tak tak držela, abych mu nepráskla popelníkem o hlavu. Byl fakt namol, moje: „Ty seš ale dementní ubožák.“ ignoroval. Kamarádi se styděli, ale sami nevěděli, co s ním. Debil. Fakt mě nasral.

Kolem třetí jsme to zabalili. Kamarád za mě zaplatil předpůlnoční útratu – čímž mě teda překvapil, pozval nás všechny a netuším, čím jsme si to zasloužili, mH. se rozhodl teda zaplatit zbytek – sice to nebylo moc, ale i tak jsem měla nepříjemnej pocit, že by si od toho mohl něco slibovat a tak jsem se nabídla, že objednám odvoz, abychom nemuseli nočkou. Dojeli jsme a na slušňáka odešli každý do svýho domova! Asi dospěl, je pravda, že si nic netroufl a já si teda taky držela maximální odstup, fakt už jsem poučená…

Neděle měla o něco poklidnější průběh. Byla jsem doma. A říkala si, jak bych si objednala tu hru, co jsme předchozí večer hráli. No a místo toho jsem si objednala hry úplně jiný. Zaujalo mě Pátý přes devátý od Albi, pexeso s pohádkovými místy a pak především Ingenious – pravda, omylem jsem si objednala nějaký zmenšený cestovní vydání, já to znám pod názvem Kaleidoskop, kterej měl stejnej obal, ale byl normálně pro 4 hráče. Všude je vyprodaný, musím tedy prozkoumat tu anglickou velkou verzi, jestli je stejná a asi bych si ho doobjednala, to jsem hrála tenkrát s klučinou, kterýho jsem po maturitě hlídala a bylo to bezva.

Informovala jsem o tom A., jakože doufám, že se někdy staví a zahrajeme si a samozřejmě se divil, kde jsem se práskla do hlavy. Jako to není že bych měla vyloženě odpor ke hraní her, ale nemám ráda takovou tu nařízenou zábavu a hry, který mi nikdo nevysvětlí a já je neznám a protože mám bohatý rodiče… znáte to. Je to se mnou zkrátka kříž.

Odpoledne jsem trávila vskutku produktivně. Začala jsem aktivně pátrat po ErHá. Konzultovala jsem to s W. a stejně jsem vypátrala velký prd! Jediný co mám, je jedna rozmazaná fotka, kde je Dlouhán a úúúúúplně na straně v rohu sedí přikrčený ErHá. a vypadá tam, že váží tak 150 kilo, má depresi a vůbec si tam není moc podobnej. A taky tam má nějaký černý vlasy a vypadá tak na 50. Ale ve skutečnosti má vlasy světlejší, je hubenej a věk mu tipuju tak o 10 let méně. 😀 Musím ho zas co nejdřív potkat a vyfotit si ho sama. 😀 Ach. Tak jsem se aspoň kochala. Sakra, co to dělám, co to děláááám. W. mi od tý doby posílá vtípky na Poláky. Sranda, přitom sama je zčásti Polka, čekala jsem větší pochopení. 😀 Nutno podotknout že mezi nima a Ukrajincema není moc velkej rozdíl. Prej: „Ta mikina, no to je typický!“ 

Říkala jsem si, jak půjdu brzo spát, ale nebylo mi přáno. Naši mě pozvali na víno. Jo, mohla jsem odmítnout, ale… No tak jsme si dali víno, pustili si tu novou desku Ondry a asi do půlnoci kecali. Nechtělo se mi do postele, protože čím dřív usnu, tím dřív budu vstávat a budu muset do práce… A protože mám před sebou dlouhý týden a budu tvrdnout celý Velikonoce v práci, moc nadšená z toho nejsem…

Nedalo se nic dělat, otravný budík mě zas vyháněl z postele. Byla jsem nevyspalá, poslední dobou mám fakt divný sny. Tentokrát se mi zdálo o tom, jak jsem se sešla s Er. Líbal mě. Ptala jsem se ho, jestli to jako zas je jen poveselení a pak se vypaří, nebo to konečně myslí vážně. Vysmíval se mi do xichtu, že prej za jeho mizení můžu já, protože jsem se k němu chovala hnusně. Bylo to takový hrozně depresivní, vadilo mi jak má na háku a jak si o sobě myslí. Nevím, možná to byla zas nějaká forma telepatie, protože celý úterý byl zas po dlouhý době onlajn na FB. Hypnotizovala jsem tu jeho fotku a modlila se, aby se neozval, protože se mi s ním nikam nechce. Naštěstí to vypadá, že je na Ukrajině…

Vím, jak jsem mu loni psala, že bych si k narozkám přála tak trochu toho klidu. Mít obyčejný normální vztah bez toho haló kolem. Napsal mi, že se mi to splní. „Třeba ErHá. přijde na tvé narozky!“ napsala nadšeně W. krátce po mém coming outu… Že by mě čekal opožděný dárek? Že by se mi to fakt splnilo? Nikde nepadlo s kým ten klidný vztah bude… A to jméno. Po mé první nevydařené známosti jsem vykřikovala, že už žádný „R.“ nikdy nechci – a tak přišel Er. a teď ErHá. Takže do třetice konečně všeho dobrého? 😀

Vizualizuju. Noc z pondělí na úterý byla krušná, představovala jsem si, jak by mohly ty moje narozky probíhat. W. je bude slavit se mnou a je odhodlaná, pokud bych se nějak zdráhala, mě k němu dokopat. „Tos měla říct, že se ti líbí! Já bych tě k němu dotáhla hned!“ Tak jsem se do těch představ vžila, že jsem pak skoro nespala, jak mě to rozhodilo. No a pak se divím, že mě v práci přepadla migréna jak prase, žejo.

Dneska je středa. Mám volno. Včera jsem statečně většinu práce nakonec dodělala. I proto jsem článek nedopsala a dostala jsem se k tomu až nyní. I tak ten den byl takovej spíš blbec. Samý naschvály – šla jsem si po hodině, co nepřišla ani noha, nakrájet jahody do kanclu – dav. Šla jsem si nakoupit do Alberta – fronty jak kráva, všichni plný košíky a jen dvě otevřený kasy, navíc s těma nejpomalejšíma prodavačkama, který tam pracují. Koupila jsem si blbej kus pečiva, protože jsem měla prostě chuť a při posledním soustu mi zůstal v puse vlas. A fakt mám nepříjemný tušení, že nebyl můj. Nechala jsem si ujet autobus, abych mohla jet sama, poslouchat muziku a s nikým se nebavit – se mnou nastoupila rodinky a skoro celou zastávku jejich plod vřískal tak, že jsem tu hudbu ani neslyšela.

Přišla jsem domu, že si ještě teda udělám falafel a půjdu si lehnout. Hlava mě bolela tak jako lehce, hlavně když jsem třeba zakašlala nebo tak. Nechtěla jsem nic, jen se najíst a lehnout do postele. Táta mi vrazil svůj novej telefon do ruky a už se vyptával, cože si s ním má počít. Má sice stejnej jako já, ale já taky nejsem žádnej velkej odborník. Když viděl že sotva dýchám, zeptal se, co teda je. Řekla jsem mu, co se stalo, na to mávl rukou, že jsem teda měla zavřít a jít k doktorovi a dál se vyptával na mobil.

Tohle mě štve. Já jako taky neuznávám lítání k doktorovi s každým prdem, ale vadí mi, jak jsou vůči mýmu zdraví takový laxní. Když jsem byla malá, tak jsem byla nemocná pořád, to jo, to se starali, ale pak najednou jakoby moje problém neexistovaly. Musela jsem jít pěšky se zlámanejma prstama na noze na chíru, když jsem měla jednou v devítce šílený horečky, brácha začal vyndavat nějaký věci z pod postele, na který jsem spala, a vynadáno jsem dostala já, že to je taky jeho pokoj a může si dělat co chce. Takže já se teď snažím všechno rozchodit, přechodila jsem nespočet zánětů močáku, ledvin, chřipek, chodila jsem do práce se zlomenym nebo nalomenym žebrem – já vím že není jejich povinnost se mnou někam jezdit, to ani nechci, ale když jim řeknu: „Hele, sorry, nemůžu se ohejbat, mám ruplý žebro.“ Potěšilo by mě, kdyby třeba řekli: „Jejda, jak se ti to stalo?“ A ne: „Hm, a co brácha, jak se má?“ nebo tak nějak.

Utekla jsem. Najedla se, šla si hodit sprchu a v 11 večer jsem už ležela v posteli. To se mi hodně dlouho nestalo. Byla mi šílená zima. Musela jsem si vzít teplý ponožky a mikinu. Paradoxně mě hřály tváře. Super, ve čtvrtek mě čeká super koncert, doufám, že nelehnu s nějakou virózou. Zapla jsem si Přátelé a koukala. Fakt by mě zajímalo, co mi ten stav spustilo. Děcka na atrakci vřískala, ale ne nějak víc než obvykle. Stres trochu mám, přišla nám výplata a zas nebyly dodrženy nějaký věci. Měli mi přidat – nakonec kolegyni odměny sebrali úplně, já něco málo mám, ale oproti předchozím měsícům je to prd. Měli nám oběma poslat náborák – jí první část, mně už druhou – nic. Kolegyně má po zkušebce, takže měla dostat první stravenky – nic. Asi před měsícem jsem manažera žádala o dvě dovolené a vypisovala mu seznam knih, které nám má přivézt – doteď nemám odpověď – klidně ať je zamítavá, ale sakra komunikace nějaká, ne?!!! No a do toho mě namíchla ta holka na záskok… A asi jsem si hlavně hejbla krkem, jak jsem tam furt lezla a sundavala věci, na který nedosáhnu.

Udělalo se mi teplo, odhodila jsem mikinu i ponožky, dokoukala skoro Přátelé a pak se ponořila do světa snů. A ty byly zase fakt dost divný. Už nějak nevím, jak to šlo za sebou, ale byla tam má bývalá práce. Psal mi jeden ten manažer, že pro mě má peníze za nějakou brigádu, kterou jsme tam dělali a já si nemohla absolutně vzpomenout, kde mají ty kancly! Ačkoli jsem tam ve skutečnosti takhle loni pro peníze byla. A pak jsem si v tom snu vzpomněla a vyděsila mě představa, že pošlapu do toho pátýho patra po svejch.

Pak se mi zdálo o babičce. Neměla mě ráda, hrozně mi nadávala a nechtěla se se mnou bavit. Bylo to takový ponižující a depresivní, vůbec nevím co mi říkala, ale cítila jsem takovej nepříjemnej pocit. Potom jsem byla v takovým velkým domě u kterýho byl koupák. Celý tohle bylo zasazený v prostředí, kam jsme kdysi jezdívali na chatu – jakoby ale z druhý strany břehu. Na tom koupališti byl takovej velkej tobogán, který se sjížděl na nafukovacím člunu. I když to celý vypadalo jak nějakej urbex, normálně to tam fungovalo. Potkala jsem nějaký lidi – paní s dítětem, co se mě ptali kde ten koupák je. Nabídla jsem se jim, že je tam dovedu, že máme stejnou cestu. Ale oni mi nevěřili a furt se ptali kolemjdoucích, jestli jdeme správně! Dělo se tam ještě spousty divných věcí, zas jsem se ocitla v tom obchoďáku, kde vždycky chodím nakupovat stylový oblečení, ale obvykle je zrovna vyprodaný, nebo se mi nic nelíbí. A pak jsem šla s nějakými lidmi z Národky na Lazarskou a tam v zatáčce šel chlap, měl koště a jela tramvaj. Jemu se tam zaseklo to koště a skončil pod tramvají. Stáli jsme a koukali, co se bude dál dít, tramvaj pokračovala v jízdě a chlap ležel pod ní. Volala jsem sanitku, ale bylo obsazeno!

Byla jsem celý den doma, ráno mě vzbudili docela brzo. Zapálila jsem si Yankee candle vosk – z práce jsem si jich včera pár na zkoušku přinesla – a jsem teda uhranutá. Pokoj mi krásně voní po růžích. Jsem moc zvědavá na ty další vůně. Kolem poledne mě nějak dohnalo vyčerpání, tak jsem asi na dvě hodiny usnula. Pak teda že udělám něco pro sebe, tak jsem vařila a objednala si novou bundu, mám jednu pěknou ze sekáče, ale nějak jsem nakynula přes prsa, tak když nateču, musím ten vrchní knoflík rozepínat a  vypadá to blbě. Vyhlídla jsem si takovou pěknou podobnou v Bonprixu, ale je pěkně drahá, tak jsem hledala po vintedu. Ale nic odpovídajícího jsem nenašla, takže stejně peněženka holt zaplakala, ale tak snad mi to aspoň bude a dokonce pod ní nacpu i nějakou mikinu. A teď je přesně to počasí, kdy je už na zimní kabát fakt jako vedro, ale na samotnou mikinu to ještě úplně není. Takže ji unosím.

A pak jsem byla pilná, zašla jsem si do zásilkovny pro ty hry a uklidila jsem si pokoj. Zítra mě čeká oběd s bráchou v Hospůdce. Furt nepřestávám věřit, že tam bude… A pak hurá na koncert, na který mi přinesl lístky už Ježíšek. Jediná škoda je, že se po koncertě budu muset krotit, protože se mi nepovedlo prohodit si páteční směnu, napadlo mě to asi před hodinou, mám jet po práci k prababi a ta je nervózní, že to bude až v 10 večer, tak jsem si říkala, že kdybych měla volno, za prvý bych si trochu přispala a za druhý bych za prababi mohla odpoledne a normálně bych tam aspoň chvíli pobyla… Kolegyně psala, že si to zkusí nějak zařídit, tak je jako ještě možný, že to klapne, ale nechci jí kazit plány…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.