Jsem tele.

Ještě před dvěma měsíci jsem si říkala, že se tady na celý blogování vyprdnu, že mě ty nářky nebaví ventilovat. A teď bych psala jak divá. V neděli, zatímco jsem vstřebávala dojmy ze sobotní párty, mi přišla SMS od Výpitky, že mi to slušelo, že bylo vidět, jak se dobře bavím a že to vidí rád. Měl pravdu, fakt jsem se dobře bavila a asi poprvý za ty 3 měsíce ucítila nefalšovaný štěstí.

Další, kdo se ozval, byl TK. Že je mu na nic. Rozešel se se slečnou taky v tu dobu, co já s Ňufem, tak pro něj mám pochopení. Po 15 minutách psaní, co jsem mu nastínila možnosti dle mých zkušeností, se mu udělalo dobře a byl úplně nadšen, jak se mi povedlo ho rozveselit. To jsem byla ráda. Do toho mi psal A., že aby těch katastrof nebylo málo, musí do nemocnice. Nabídla jsem se mu doprovod, aby tam nejel sám. Večer mi pak ještě psala kamarádka, že to na ni taky všechno padlo a má depresi. Ty bláho, jsem já nějaká linka bezpečí? 

Šla jsem spát teda asi ve 2. Ráno budíček, na kterej jsem chvíli brejlila, co to má bejt, vždyť mám přece volno. A pak mi to docvaklo, jede se do špitálu! Nějak jsem se zmátořila a vyrazila. Sešli jsme se na Karláku a šli na to. V nekonečný frontě na recepci jsem potkala eN. Ten chlap je taky všude! Vystáli jsme si pěknou frontu a pak hodinu čekali až se uvolní ordinace. A. šel dovnitř a já krátila čas koukáním na televizi, kde jel nějaký dokument o městech v ČR. Achjo, Praha, Krumlov, Olomouc, Kutná Hora… Tam všude jsme s Ňufem byli.

Často si teď v tý svý zmatený palici říkám, jaký by to bylo, kdyby se mi teď ozval. Když jsem v sobotu spouštěla eshopu, zmínila jsem ho v děkovačce na svý FB zdi. Švagrová to určitě četla. Vyřídí mu to? Co se vlastně stalo? Dovím se to někdy? Kdo vlastně je. Vybavuju si věci, kterýma mi lezl na nervy. Jak se po hádce urazil a nemluvil dokud jsem nepřilezla. Já přilezla, protože mi to fakt sralo a věděla jsem, že stejně vedle sebe budeme muset spát a přišlo mi to bizarní. Jak malej uraženej parchant. Jak byl občas nespravedlivej, když třeba tvrdil, že v tom vztahu šéfuju a vše musí být podle mě – jíme co chci, jezdíme kam chci, koukáme na moje filmy a tak. Což pravda samozřejmě nebyla, výlety jsme vybírali tak nějak spolu, podle počasí, času a peněz, každej ten výlet – ať jsem ho vymyslela já nebo on se nám líbil. Na jídlo mi řekl: „Uvař co chceš.“ a kolikrát to snědl málem s talířem, dokonce jsem mu připravovala i ryby a mořské plody, ačkoli to sama nejím. V těch filmech měl trošku možná pravdu, tam jsme se málokdy shodli, ale zas si nemyslím, že by si neuměl prosadit svoje. To měl asi trochu zkreslený pohled, protože mi tam celej den, co pracoval v kuchyni, jely seriály.

Nevím, jak bych zareagovala. Ještě před 2 týdny bych položila vlastní život za to, abych ho měla zpátky. Ale teď? Už nebrečím. Začala jsem se zas česat a ladit si oblečení. Skoro každý den si dělám jiný nehty a holím si nohy. A když večer usínám, mám v hlavě jinýho…

Kámoš nedopadl úplně pozitivně, v nemocnici si ho nechali a ještě ten den ho operovali. Naštěstí to dopadlo dobře a budou ho brzy propouštět. Odcházela jsem z nemocnice, venku svítilo sluníčko. Achjo, jsem spíš doufala, že zajdem někam na kafe a dortík. Nedá se nic dělat. Vzala jsem mobil a napsala Kominíčkovi. Odpověděl trochu stroze. A pak už nereagoval. Jejda, neprovedla jsem zas něco o čem nevím? V neděli jsme si psali a bylo to v pohodě.

Odpoledne jsme se sešli s Fí. ve Střešovicích a zamířili na hřbitov. Řekli jsme si, že uděláme takové menší tour po hřbitovech. Minule jsme byli na Malvazinkách, tentokrát jsem vybrala právě Střešovice, máme tam pradědečka, kterého jsem bohužel nepoznala, ale určitě by byl rád, protože se na mě prý moc těšil. Koupila jsem tedy alespoň svíčku a vyskládala na náhrobek ty nejkrásnější kaštánky, který jsme posbírali. Hřbitov je to maličkej, takže jsme ho měli za chviličku prolezlý.

Pak se k nám přidal TK. Prošli jsme se na Bořislavku a tam zapadli do knajpy. Kdysi jsem tam chodívala, bydlela jsem s Ex. kousek. To je vzpomínek zase. Od tý doby jsem tam snad nebyla. A dvě ulice pod tím bydlel pan učitel, který se mi líbil, to byla taky story… Asi někdy napíšu o mých zapomenutých láskách. 😀 Dala jsem si vínko a protože mi zbyly ještě nějaké stravenky, mohla jsem se i na navečeřet. Gnocchi s hříbkama měli opravdu dobré. TK. projevil zájem o Výpitkovu dceru, tak jsem to vzala jako záminku a napsala Kominíčkovi, jestli neví, jak se Výpitka jmenuje příjmením. Napsal že neví. Nicméně my jsme detektivní kancelář a vypátrali jsme to.

Pak jsme to vzali přes Dejvice na Strahov, tam nám ale byla celkem zima. TK. zhruba po hodince jel dom, my se prošli směrem k bývalému domovu, kde je lavička v závětří. Ale zima byla i tam, tak jsme se rozhodli brzo skončit a jít domů. Do toho mi psal brácha, že nám od středy zavíraj hospody, tak bychom měli prubnout ještě Hospůdku. Využila jsem to jako záminku číslo dvě a napsala mu, jestli se uvidíme. Zobrazeno, přečteno, nasrat. Hergot co s ním je?

Úterý. Další den, co stál za to žít. Není jich moc, ale když už takový nastane, je to skvělý. Ráno jsem nemohla dospat. Uvidím ho? Přijde? Skončíme pak v parku? Nenasrala jsem ho nějak v sobotu? V neděli jsme si psali a byl normální, možná měl jen hodně práce. Tolik otázek.

Vstala jsem odhodlaně do deštivého dne. Zapla cvíčo a dala si na rozehřátí půl hodinovej aerobic. Pomalinku, polehounku… A až budu hubená kočka, tak se vyfotím a pošlu to Ňufovi, ať vidí, o co přišel. Sebe samu jsem mile překvapila, na to, že jsem opravdu 3 měsíce hulila jak tovární komín a jediný posilování jsem dělala s půllitrem, zvládla jsem to. Hodila jsem si sprchu a udělala si krásný vlasy. Mám je pěkně dlouhý a kupodivu nevypadaj tak hrozně, takhle dlouhý jsem je snad nikdy neměla. A myslím, že mi ta zrzavá fakt sedí, někdy si říkám, že proč jsem se takhle neobarvila dávno. Stylově jsem se oblékla a na prst si dala svůj autorský šperk s motýlem.  K. je zpátky a má formu! Popelka si jde pro svého prince. Zastavila jsem se u stolu, kde mám několik let tři obrazy od Jiřího Trnky. Pastýřka a kominíček?

Cestou vstříc dobrodružství jsem se stavila na poště. Měla jsem tam vyrozumění z pracáku. No, to si přečtu až u vína… Rozbolelo mě trochu břicho, to je situace teda. Jak já to nerada dělám… Vyběhla jsem schody nahoru, kde jsem viděla dveře od WC. Ale nějak jsem nepřišla na to, jak se k nim dostat, byly tam mříže. Tak jsem teda odhodlaně vyrazila k metru. Vidím záchody. No, tak lepší než do gatí ne. Vkročila jsem tam… A to byla jak scéna z nějakýho zombie filmu. Okýnko obsluhy, která si za tenhle nezapomenutelný zážitek účtovala 5 korun, bylo zhruba v oblasti zadku. Takže jste viděli jen ruku a prdel hajzldědka. Dala jsem mu na mističku 3 dvoukoruny, nesměle si odmotala trochu řititrhu a šla hledat kabinku hanby. Místnost byla temná a obří, zamířila jsem teda k záchodu, který se tvářil jako světlo na konci tunelu. Nejenom, že nešel zamknout, on nešel ani zavřít. Hlavou mi blesklo, že snad jen šílenec by na takový hnusný hajzly lezl, tak jsem přistoupila blíž. To bylo asi poprvý, co jsem byla vděčná za roušku na xichtě. Netuším, kdy se tam naposledy splachovalo, ale nějaký pátek to asi bude. Obratně jsem vycouvala a šla zkusit druhou možnost. Ta byla o něco lepší, minimálně v tom, že jim fungovalo splachování a to popálený prkýnko od cigár jsem dělala, že jsem neviděla. Zkrátka opravdu zážitek na celej život.

Pak už jsem jela naštěstí na Anděl, kde jsme měli sraz s bráchou. Prošli jsme se pěšky. Byla pěkná kosa. U vína jsem otevřela dopis a teda, dostanu pěkný kulový, nicméně čekala jsem ještě míň. Tak aspoň něco. Na místě bylo plno štamgastů. Tak co, přijde? Zpráva žádná.

Oni nám zavíraj knajpy, protože když se člověk naleje, tak je pak družnej. Tady to moc nefunguje, akorát se zvládneme zřídit už před tou osmou… Šéf kmital, nestíhal, psal mi TK., že se staví. Oukej. Šla jsem prověřit situaci. Tak přece přišel. Dloubla jsem ho prstem do paže: „Jdeš na cígo?“ „No teď jsem zrovna byl…“ Stejně mu to nedalo. Strávili jsme spolu několik takových kuřáckých chvilek. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, po tý vášnivý sobotě…

Ke konci večera se přesunul do místnosti k nám. Ale sedl si k nějakýmu kámošovi. „Tam snad vlítnu.“ pronesla jsem odhodlaně. Bráchovi se moje nová známost moc nepozdává, představuje si pro mě lepší partii, ale Popelce to aktuálně vyhovuje a odmítá řešit co bude zítra, nicméně mě zpražil tím svým pohledem a prohlásil, že jsem mu buřt, že jinak by si k nám snad dávno přisedl. Dorazil TK. a já tam vlítla. Kominíček se nebránil a jeho kamarád šel po chvíli domů. „Tak co, uvidíme se dřív než nám to tu zas otevřou?“ „Ty bydlíš tam viď… No tak já za tebou přijedu a někam se projdem.“ Fajn. Seděla jsem a chytila ho za ruku. Chvíli jsme na sebe v tý tmě tak brejlili. „Co pak budete dělat?“ „No jdeme do parku.“ „Vy jste šílenci, bych nešel, v týhle zimě, dešti…“ Natáhla jsem se k němu a políbila ho.

Pak jsem se vrátila k bráchovi, kterého jsem tam nechala takhle s TK., ale očividně se bavili a nezlobili se. Ještě jsme chvíli kecali a pak museli jít platit. Najednou jsme stáli venku. „Tak večerka – park – párty hard?“ „No jasně, vždyť jsem ti psal, že pak ještě zajdem.“ odpověděl nadšeně TK. „A co ty?“ otočila jsem se na Kominíčka. „Dobře, ale dám si jen jedno a jdu domů spát!“ Z večerky jsme vyšli ruku v ruce a takhle došli až do toho parku. Protože furt lilo, zavedla jsem je do takový dobrý schovky. Vylítl na nás vrátnej, kterej tam měl noční, ať vypadneme, že tam nemáme co dělat. Říkáme, že se jen schováváme před deštěm. Stejně nás vyhnal. Tak jsme popošli kousek dál.

TK. s náma byl asi hodinku a pak šel dom. My nakonec zůstali. Zas jako to nejsilnější jádro. Není čas ztrácet čas, tak jsme se na sebe hned vrhli. „Kdyby nebyla taková zima…“ „No ani mi nemluv, musíme to nějak vymyslet do příště…“ „Vemem hotel a…“ a další podobný věty jsme ze sebe vyloudili vždy ve chvíli, kdy jsme se snažili nadechnout. Hladila jsem ten jeho fousatej obličej a chvílema se nemohla bránit představě, jak by se tvářil jeho otec, kdyby mě u nich ráno potkal v kuchyni…

Z našeho muchlování nás vyrušil vrátnej. Nevím, jestli nás viděl na kamerách a nějak jsme ho naší vášnivou líbačkou pobouřili, ale začal na nás řvát, že zavolá policajty. Ptala jsem se ho proč, služebna je pár kroků od nás a policajti kolem jeli několikrát. Kdybychom dělali něco jooo špatnýho, myslím, že by si nás vychutnali. Byl to nějakej vzteklej Ukrajinec, po chvíli co na nás furt jen řval a nebyl schopný vysvětlit teda, co mu na nás tak vadí – žádnej zákaz tam taky není a je to normálně chodník vedle baráku, jen tam neprší, protože tam nad tím jsou nějaký balkony, kde navíc nikdo nebydlí a vzhledem k tomu, že jsme měli prakticky celou dobu plnou pusu toho druhýho, byli jsme i dost potichu. Tak mi nějak ruply nervy a vzpomněla jsem si na všechny ty sprosťárny, co mě naučil Er. a zahulákala jsem to na něj. Možná že šel volat ty policajty, protože se otočil a odešel. Vypadal celkem překvapeně.

„Zavolám ti taxi, stejně už je pozdě. Máš zítra ten pohovor.“ „To je dobrý, pojedu tramvají.“ „Nepojedeš, je zima, prší a mám o tebe strach.“ Tentokrát jsem neprotestovala. Rozloučili jsme se a já frčela domů. Hlava plná zmatení, motýli v břiše se zbláznili. Řidič ukrajinské národnosti asi vytušil moji jazykovou znalost a furt mi něco vyprávěl. Moc jsem ho nevnímala, byla jsem myšlenkama jinde…

Doma jsem se převlíkla do spacího a šla do hajan. Cítila jsem ze sebe tu jeho kouzelnou vůni. To je stejně zvláštní, Er. – dělňas taky tak krásně voněl. Ňuf žádnej specifickej tělesnej zápach neměl, sem tam z něho byla cítit akorát voda po holení, jinak nic. To mi bylo vždycky líto. Možná jsem si právě proto vybrala špatně. Nebylo co očichat. A on zas neměl čich pro změnu vůbec, takže bylo fuk jak (ne)smrdím. Lidi si mají vonět… Cítím ji i teď, nechápu. To spací triko mi od něj načichlo z těla.

Štěstí netrvá věčně. Musela jsem na pohovor. „V kolik to máš?“ „“Před 11 tam jdu.“ „Jééé, to já budu ještě spát, mám toho dost po víkendu. Ale že jsi to ty, tak si nařídím budíka a budu na tebe myslet.“ Venku slejvák, deštník obrácenej, já taková lehce ještě pod obraz, hrozný to růžový víno, koukám co musím mít s sebou – hm, prohlášení mám, výzo – a sakra, prej origoš, v tom dešti… Tak místo hezké kabelky jsem si vzala brašnu na noťas. A šla na to. Moc se mi tam nechtělo, ani nevím, jestli bych tu práci chtěla dělat, jestli by to bylo pro mě. Pořád věřím, že se ozvou z toho krámu, kde jsem byla minulý týden, tam by se mi líbilo moc. A mohla bych si pronajmout nějakej krcálek, takže bychom měli s Kominíčkem kde trkat, hehe. 

Přijela jsem tam, málem mě odvál vítr. Bála jsem se, že to budu hledat, tak jsem měla asi půl hodinu náskok. Koukám na ty dveře a v tom mnou projel šok. A kurva, já zapomněla občanku. Jak jsem byla na tý poště a spěchala hledat záchody, hodila jsem ji ledabyle do tašky. Tak jsem se teda šla kajícně přiznat, výběrko proběhnout nemohlo, ale pán byl velice vstřícný a dal mi náhradní termín. Myslela jsem, že se propadnu do země.

V 11:05 přišla zpráva: „Tak co pohovor?“ Že by si fakt dal budíka? Jsem prej tele. No, to jsem. Slíbil, že bude držet palce dál.

Pak jsem šla domů. Zase jsem si správně přála, i když, za jako cenu… Chtěla jsem být doma. A. dostal propůstku ze špitálu a poprosil mě, jestli bych ho nevyzvedla. Jasně že jo, i když by to znamenalo se zas pak vracet do centra. Ale přiznám se, únava a ta zima mě trochu znemožnila, takže jsem se nějak nezlobila, že se neozval. Na večer mě navíc zval TK. k sobě – aneb jsem na roztrhání – ale zasekl se někde mimo Prahu, takže jsme to odpískali.

No a teď mi píše A. že jeho expřítel, se kterým stále ještě bydlí, má pozitivní test na koroňáka. Supr.

A mně tu od rána divně škrábe v krku a jsem taková oblblá…

Bude ještě asi prdel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.