A zase jsem měla pravdu.

Když mě v srpnu vyrazili z práce, někde uvnitř se mi paradoxně ulevilo. Jo, bejt na pracáku je vopruz, ráda bych nějaký stabilní příjem, vlastní kutloch a být zkrátka v klidu. Ale nechodila jsem tam moc ráda a měla jsem pocit, že mi to do toho života vzneslo víc smůly, než radosti. Ve chvíli, co jsem recepci opouštěla, bliklo mi hlavou, že teď se to vylepší aspoň s těma chlapama.

Koho by napadlo, že ještě ten večer, zatímco budu zapíjet svůj žal a nuzný život v Hospůdce, mě osloví. Potkáváme se tam celou dobu. Znám ho snad dýl jak Ňufa, alespoň od vidění. Od Ňufa vím, kdo to je, že ten postarší vtipnej pán, se kterým se kamarádím a říká mi veverko, je jeho táta. Nikdy mi snad nevěnoval ani pohled a najednou stojíme venku s cigárama a ptá se mě, co se mi stalo a jestli si nechci přisednou k němu na bar, abych přišla na jiný myšlenky. Ještě ten večer si vysloužím pozvánku na rande a pusu do vlasů.

Jsem strašně zmatená. Když jsme si posledně strčili jazyk vzájemně do pusy, nachytal nás Šéf. Bylo to krátký a nesmělý, po pár vteřinách jsem vycouvala. Šéf se na nás culil jak měsíček na hnoji, já se červenala. Posledně jsme se muchlovali schovaný před deštěm kousek od zastávky. „Já se do tebe asi zamiloval.“ A já mu to asi i celkem věřím.

V pátek mě pozvala T.  na skleničku. Bylo mi trochu líto, jestli si opravdu myslí, že nemám žádný velký problémy, teď už to celkem zvládám, už nebrečím každej den a moje myšlenky na sebevraždu se povedlo celkem eliminovat, hehe. Ale stále mi to není lhostejný, Ňufovi bych asi tu šanci ještě dala, kdyby o ni konečně projevil zájem a fakt bych moc ráda měla nějakou stabilní práci. Teď se jedna rýsuje, vypadá to dobře, ale jestli nám to plukovník zas bude všechno zavírat, tak mám zas smůlu. A z toho mám celkem vítr, no. Nicméně posezení bylo moc príma, bylo ještě celkem teplo, takže jsme strávily půlku večera prakticky na balkoně, pouštěly jsme si písničky, popíjely víno a kecaly.

Když došlo na 3. lahvinku, napsala jsem mu. Jestli přijde v sobotu na moji oslavu. Prý jde do práce. Přátelé, mně to normálně rozesmutnilo. Chvíli jsme si psali a slíbil, že dorazí co nejdřív to půjde. A já se do toho mobilu culila jak puberťačka.

10. 10. Udělala jsem to. Eshop je hotový. Nějak tomu nemohu věřit, strávila jsem na tom takovýho času a myslela si, že se mi to nikdy nepovede, že vždycky bude něco, co budu chtít vylepšit. No, po 3 letech dřiny jsem to do toho světa konečně vypustila. Uf.

A to chtělo řádnou oslavu. Celej den lilo jak z konve, říkala jsem si, že je to v klidu, že na večer jsem objednala dobré počasí, trochu chladné, ale bez deště. Radary ještě v pátek mluvily jinak, ale já věděla svoje. Cestou tam jsem schytala teda opravdu chcanec jak kráva, ale čert to vem. Vyfuněla jsem kopec a šla slavit. Na místě už byl jeden z hostů. Byla jsem skoro až dojatá, že nakonec dorazili úplně všichni, až na jednu slečnu, která mi poslala omluvu a slíbila, že zajdem někam sólo. Přišli i kámoši z Hospůdky a bylo to moc príma.

Když se čas zavíračky nekompromisně blížil, déšť ustal. Byli jsme už lehce piclý, protože jsme se snažili vše stihnout během tří hodin. Objednala jsem celou rundu panáčků, takže jsme si připili na úspěch. Byla jsem spokojená. Bála jsem se, že budu smutnit kvůli Ňufovi, strašně jsme se těšili, až to spustíme… By mě zajímalo, jestli se na to aspoň podíval. Ale nějak to smutnění nepřišlo, nebylo na něj moc času.

Protože jsem si správně přála, počasí se opravdu vylepšilo. Takže my stateční – Fí., Li. a TK s heslem „Lepší zůstanou“ jsme zamířili do večerky. Procházeli jsme kolem baráku, kde jsem ještě nedávno bydlela. Stejně by mě zajímalo, kam zmizel… Kouzelný Polák. Já nevím no, Ukrajina byl přešlap, s kámošem teď vydrbal Slovák, Polsko se taky neosvědčilo… Mají nějaký manuály na to, jak vyjebávat s lidma asi, ale k nám do ČR to ještě nedorazilo.

V parku byla sranda, jak jsem očekávala, trochu chladno, ale bez deště, tak to bylo príma. TK., protože strávil noc ve špitále, si dal pivčo a pak šel domů odpočívat. My dál debatovali a popíjeli, psala jsem mu, jestli dorazí, tak prý že jen něco dodělá a přijde. Nekecal. Li. se potom také rozloučil, takže jsme zůstali ve 3. A nejlepší zůstali nakonec – nevím kolik bylo, něco po desáté, se omluvil i Fí. a my zůstali sami.

Seděla jsem na opěradle lavičky, cumlala Sovín. Zas ty rozhovory o všem a o ničem. Stál proti mně. Co na něm vidím. Žádnej krasavec to není, je celkem malej, vypadá že je permanentně na fetu. Viděl, že se trochu klepu zimou. Nebo napětím? Začal mi zahřívat nohy. Pak jsme se drželi za ruce a zírali na sebe. V hlavně mi blikalo: „Tak už mě polib, sakra, na co čekáš!“ Byl docela zdráhavej, působil mnohem víc nesměle než v úterý teda.

Ale tak dočkala jsem se. Mělo to celkem grády. Sakra, co to dělám, co to dělám. Stoupla jsem si proti němu a zajela mu rukama pod bundu. Hezky hřál. A takhle jsme se tam objímali a u toho se pořád ocumlávali a bylo to vlastně pěkný. „Jsem ráda že jsi přišel, je mi s tebou fajn.“ Kdyby nebyla taková kosa, tak tam z něj snad servu kalhoty a vlítnem na to, takhle nažhavená jsem nebyla ani nepamatuju. A to jsem se v úterý ještě dušovala, že se s ním nikdy nevyspím.

Byli jsme tam takhle do 2 do rána. Strašně se mi zavíraly oči, ale nějak jsem nechtěla, aby to skončilo. „Ty už máš dost, Popelko.“ „Já nejsem opilá, spíš hrozně vyčerpaná.“ přikývla jsem. „Tak ještě chvíli.“ Chtěl mi zavolat zase tágo, razantně jsem odmítla, že za mě nebude pořád utrácet, že z toho nemám dobrej pocit a že se projedu tramvají, o světě vím, takže nemám strach jet nočkou. A aspoň si pustím písničky a srovnám si myšlenky. Potřebuju to jako sůl.

Cítím ze sebe kombinaci jeho vůně, svýho Versace a spoustu cigaret. A u toho mi drandí adrenalin v těle a nemůžu to dostat z hlavy. Jak dlouho to takhle může pokračovat. T. mi v pátek říkala: „Kašli teď na minulost, ale kašli i na budoucnost. Prostě to neřeš, užívej si s ním tu přítomnost, nic mu neslibuješ, jsi upřímná a uvidíš, buď se ti vrátí Ňuf a vezmeš ho na milost, nebo dáš nakonec šanci Kominíkovi, a nebo se objeví někdo úplně novej. Zkrátka si to teď jen užívej.“ 

Jsem unavená, ale nemůžu skrze to všechno spát. Doma jsem byla okamžitě odhalena. On asi taky, protože posledně si vzal víno, co jsem nedopila domů a má ho tam v lednici, prý se rodina pivařů celkem podivovala. By mě zajímalo, jak by reagoval jeho taťka, kdyby mě tam ráno někde potkal v kuchyni… Ten mi ještě před 3 měsícema, když se dověděl, že jsem dostala kopačky, říkal, ať jsem v klidu, že jsem mladá a pěkná a že se jistě někdo brzo objeví.

Tak se tu tak poflakuji. Koukám na Přátelé, strašně mě bolí zadek, protože jsem si ho omačkala o to opěradlo lavičky, v břiše mi lítaj motýli. Chtěla jsem si napsat první kouzelný dopis, máme za sebou už přes týden kurzu, moc mě to bavilo. Koupila jsem si taky čakrovou svíčičku, tak ji půjdu asi odpálit, muhehe, ať nastane v tom mym životě zas láska a harmonie.

Nebo už nastala?

4 komentáře: „A zase jsem měla pravdu.

    1. Už se začínám lehce děsit, mě ještě čeká. 😀 By byla prča kdyby zavolal třeba Er., ten tu dlouho nebyl. 😀

  1. éje prý jedno latinské přísloví „carpe diem:“ a to zní: v překladu do češtiny: Trhej den,- myšleno Užívej den.

    tak to přesně dělej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.