Až mi hrábne, tak mi řekněte. A nebo už se stalo?

Nemám pojem o čase. Ačkoli se snažím jako člověk fungovat a nepřestávám věřit, že tyhle sračky jednou skončej, pořád si připadám jak součást šílenýho zkurvenýho snu, kterej je nejposranější za celej můj život. A že už jsem takových období taky pár měla. 

A aby toho nebylo málo, asi jsem neustálým škemráním u vyšších mocí způsobila, že mi opravdu do tý reality sestoupili… A nebo už je to hrábnutí tady? Ani nevím jak souvisle to sepsat. Ale řekla jsem si, že dneska si udělám večer sama pro sebe a dám si od práce oraz. Tak proč se řídit nějakou hloupou souvislostí. Budu to sem sypat, jak mi to přijde na mysl… A ten večer jsem to nedopsala, tak se v tom jdu vrtat dnes a o to víc nesouvislejší to asi bude. Na to sere pes. 

Chtěla bych všem poděkovat. Ty komentáře jsou hrozně hezký, nečekala jsem takovou vlnu podpory. Je to hezký, děkuju. Tak moc bych vám chtěla napsat: „Jupí, bouchněte šáňo, K. už je zas hepy jak ty grepy, který jsme si mačkali do vody…“ Nenapíšu, zatím ne. Ale můžu vám napsat o tom hrabání, to vás třeba taky pobaví.

Všichni mi říkají, že všechno, co se děje, má nějaký smysl. Že to tak Bůh chtěl. Jsem se začala normálně modlit. Pak mi se ale do mysli vkrade: „Bůh je pěknej hajzl, kdyby chtěl šťastný bytosti, tak nemůže působit tyhle hrůzy!“ A tím nemyslím to, že mě Ňuf kopl do zadku a skončila jsem zase na pracáku. I když taky trochu… Ale i ty šílenosti, co vidím kolem sebe. Když jsem byla u našich ten první týden, šly jsme s T. zapíjet žal do Sokolovny. A T. tam na WC potkala paní, co plakala, že jim v rodině umřelo roční miminko. A to je všude – nemocný děti, týraný zvířata, důchodci co nemaj ani na chleba, celý to haló kvůli nějakýmu dementnímu viru, nacpaný pracáky…

No nicméně nalejme si čistýho vína, jestli tohle celý vedlo opravdu k něčemu dobrýmu, tak je to Obchůdek. Už když jsem vylezla ze střední, tak jsem si chtěla vydělávat autorskou bižuterií. Naši mi tehdy dali i peníze na materiál, něco jsem vytvořila, hodila to na Fler, prodala dvoje náušnice po padesáti korunách a tím můj sen o byznysu skončil. Pak se začal v hlavě formovat nápad. Tehdy jsem udělala pár čtyřlístkových náhrdelníků. Byl u mně v pokoji Er. a hrozně se mu to líbilo. To bylo asi před 3 lety. Chyběla mi sebedisciplína. Buď jsem byla vyřízená z práce nebo jsem žila bohémský život. Až teď díky nouzovýmu stavu jsem se do toho pustila, ale pořád zbývalo víc práce než času. S Ňufem jsme hodně cestovali a víkendy byly zabitý. Neměla jsem na to dobrý prostředí, v centru Prahy je dost prachu a často jsem s výsledky nebyla spokojená. Až u našich jsem se do toho opravdu obula.

Kdysi jsem si napsala seznam přání. Obchůdek na Fleru. Zasnila jsem se… Jo, kdybych tak mohla místo prodejního profilu na týhle handmade stránce mít vlastní opravdový eshop! Nojo, ale jak to udělat, bez znalosti programování… Už někdy v květnu jsem si vyhledala sympatický stránky pro lidi, jako jsem já. Eshop, který zvládne i amatér. Tak jsem se vykašlala na celej Fler a začátkem září to prubla. Je 21. 9., pro cizí oči je stránka zatím skrytá. Momentálně se na ní nachází celkem 1120 produktů vlastní výroby a nějaké zbytečky čekají na nahrání. Sedím u toho denně. Prakticky nonstop. A makám. Je pravda, že bez toho rozchodu bych to asi takhle daleko nedotáhla. Myslím u toho na něj. Co by na to asi řekl. Byl nadšenej i z toho mála, co jsem měla hotový u něj. Líbil se mu příběh, který celou věc doprovází. Myslím, že by byl na mě pyšnej.

Zatímco tento článek sepisuji, slyším dech. Ne, můj dech to fakt není. Takhle nefuním… A ne, nejsem opilá. Hrabáníčko, hrabání… Nebo?

Dneska je o týden později. Na eshopu už mám všechno zboží, co jsem chtěla. Na rozjezd se jedná o cca 1300 produktů – můžete se těšit na placky s autorskými fotkami – konkrétně špendlíky, magnetky, zrcátka do kapsy a otvíráky na klíče. Stejné fotky jsou pak součástí kolekce fotošperků – tam jsou zatím brože, prstýnky a náhrdelníky. Doplňková oddechová série jsou náušnice z korálků a lepených skleněných kabošonů + k tomu jsou i prstýnky. A nejklíčovější a nejzásadnější kolekce je samozřejmě ta čtyřlístková – odznáčky, brože, prstýnky, náhrdelníky, záložky do knih se zalitými lisovanými čtyřlístky.

V zásobě si pak schovávám pár dalších druhů, ale tak to tam budu sypat postupně, ať se máte na co těšit. Nějak se mi tomu furt nechce věřit. Abych si rozšířila dosah, nahrávám teď i menší ochutnávku na ten Fler. Mám služební číslo, vizitky, vlastní emailovou adresu – takový to když absolutně netušíte, co je to DNS záznam a váš kamarád ajťák tápe, jak to správně nastavit, tak se na něj vyprdnete a uděláte to sami – a najednou bum, začne to fungovat! Povedly se mi ilustrace, má to hlavu a patu a fakt v to věřím, i když chápu, že dnešní doba není přílišnému utrácení za nezbytnosti nakloněna. A tak teda asi můžu prozradit, že pokud se nic neposere – a že jestli jo, tak si to už vážně půjdu někam hodit – tak 10. 10. to celý vypukne.

Občas si chodím večer sednout ke hřbitovu. Je tam klid. Sednu si na lavičku, otevřu birella a kouřím jednu za druhou. A čumím. Přestala jsem dokonce poslouchat i muziku v mobilu. Mám tam asi 7 písniček, který miluju a zároveň mi začínají lézt na nervy, ale nejsem schopná si tam natahat nějaký nový. Celkově mám s hudbou dost problém, každá oblíbená písnička mi ho připomíná, protože jsme byli poměrně muzikálně založení a často jsme si dělali zpěvavý večery. A tak sedím a poslouchám akorát šum aut a puberťáky z louky.

V Hospůdce byl jeden chlap. Já ho teda osobně neznala, ani si ho od vidění nevybavuju, ale Ňuf se s ním kámošil. V době, kdy jsme se začali vídat, se ten kluk oběsil. Když jsem si do Hospůdky pro Ňufa ve středu „před“ šla, ptali jsme se jednoho známého, jestli neví, kde je pohřbený. Prý tady. Snažila jsem se ho tam jednou najít, to když jsem víkend „po“ šla zakopat prsteny od Er. a napsala první smsku, která jsem doufala, povede k (u)smíření. Ale protože brácha se psem na mě čekali venku, proběhla jsem jen pár hrobů a vzdala to. Třeba to ten opilej člověk spletl, vždyť to byl můj první tip a on mi ho hned odkejval. Nedalo mi to. Šla jsem tam, že zavolám babičce dojmy z pohovoru a zarelaxuju si. Bylo hezky. Vstoupila jsem na hřbitov a přemýšlela kudy se vydat. Tušila jsem, že bude v té levé části, ale kde přesně. Blesklo mi hlavou: „Tak buď si to můžu ošmelit a půjdu rovnou nahoru. A nebo si tu cestičku poctivě vyšlápnu postupně…“ A začala jsem tudíž dole. Jasně že byl až nahoře. Ale našla jsem ho. Pohled na tu jeho fotku mi vehnal slzy do očí. Takovej hezkej mladej kluk. Achjo. Ale už je ti snad dobře, ať tě trápilo cokoli.

Druhý den jsem se sešla s A. Bylo mi mizerně, předchozí večer mě máma hrozně naštvala, všechno na mě padlo a poprvý jsem si ublížila. Ne nějak moc, dala jsem si pár facek, ale ta bezmoc, ta bolest. Co se to všechno kurva děje a proč. Chci od toho života tolik? Chci mít parťáka, i když mě někdy fakt sral, tak byl pro mě všechno. Chci mít domov a nějakou normální práci. Fakt, nemám ve svym okolí nikoho, kdo by měl takhle podělanej život po všech stránkách. Jo, znám lidi co neměli nikdy vážnej vztah. Ale mají aspoň stabilní práci. Já se celej život snažím bejt dobrá – bejt nejlepší – dobře a kvalitně pracovat, být dobrá a oddaná partnerka. A jak to dopadá? A když jsem to naposled s tou prací tak nehrotila a nedělala nic nad rámec, tak mě stejně po měsíci vyrazili.

S A. jsme si udělali hezkou procházku. Trasa vedla kolem hřbitova, tak jsem koupila svíčku a na louce natrhala květy. To si Ňuf přál. A šla jsem pozdravit svého kolegu z Hospůdky. Představila jsem se mu a řekla mu o tom, co se stalo a že třeba někdy přijdeme i s Ňufem. Pak jsme vylezli na vyhlídku, tam popíjeli víno a stěžovali si. A plakali. A. na mě koukal: „Tys byla tenkrát z toho Er. tak v háji, jsem myslela že už to žádnej nepřekoná. A ono jo.“ 

Je to hrozný. Furt nedokážu jít dál. Nechci jít dál. Chci jít dál s ním. Jo, Er. jsem milovala taky jako blázen, ale tohle se nedá srovnávat. Nechápu, jak si mohl myslet, že bych ho kopla kvůli Er. do zadku, kdyby se mi ozval. Udělala bych všechno na světě, abych napravila, co jsem pokazila. A že toho taky bylo dost. Já to vím, všechno jsem si to uvědomila a srovnala. Ale je mi to prd platný zatím. Nevěřím, že po tom všem, co jsme za ten rok zažili – jo, blbej rok, není to zas taková doba, ale stalo se toho opravdu mnoho, to dokáže takhle pohřbít. Takhle chladnokrevně zahodit. Vždyť sám musí vědět, že na tom nese taky pěknej podíl viny. Že kdyby nechlastal tak, že si druhej den nepamatoval, co dělal, že se motal v tom, že neví co chce – aneb potřebuju čas pro sebe – a když jsem šla s kámoškama, tak mi vypisoval, jak je doma opuštěnej. A já mu to všechno odpustila, neměl to se mnou snadný. Ale sakra tak ví, jak jsem na sobě pracovala a že jsem od dubna byla v klidu, jeho záchvaty jsem zvládla v pohodě, nikdy jsem mu nic nevyčítala, ještě jsem mu nosila druhej den paraleny. A pak se jednou neudržím, rupnou mi nervy a skončí to takhle. Pět dní před tím jsme si plánovali jak se vemem a založíme rodinou. A on mi pak v sobotu řekne do očí, že už mě nemiluje. Vždycky když si na ten moment vzpomenu, jak kdyby mě probodl. A pak zas vím, co všechno hnusnýho v afektu jsem mu ten den řekla já, ačkoli jsem to tak nemyslela. A ono to nejde vzít zpátky.

Dala bych cokoli za další šanci. Abychom si dokázali, že jsme to všechno mysleli vážně. Že jsem si za ten skoro čtvrt rok (to je šílený, ŠÍLENÝ!) srovnala priority a jsem připravena na změnu. Leze mi to tady na nervy čím dál tím víc, odstěhovala bych se naprosto kamkoli – ano, pro začátek spíš v rámci republiky, abych mohla pracovat. Vysadila jsem prášky, takže chce miminko? Oukej, pojďme si nějaký udělat! I tu polštinu jsem se začala učit, to abychom časem mohli vzít to udělaný miminko a odjet do Gdaňska. Teď jsem někam šla a na botníku viděla pohledy, co našim přišly za poslední rok. A tam pohled od nás, právě z Gdaňska. Píšu tam, že je tam nádherně a že bych tam chtěla zůstat. Kurva, vždyť to podepsal! Tak snad ví že jsem tomu byla otevřená, i když mi v tom dost bránil strach…

Jestli myslel vážně to, že je na mě zlej a že už takhle nechce mi dál ubližovat (jelikož jsme pár dní před tím měli střízlivou debatu o tom, jak mu občas v opilosti mrdne a začne na mě bejt fakt hnusnej a nespravedlivej a že to nehodlám dál tolerovat, tak možná to nebyla úplně fráze, aby se mě taktně zbavil) tak sakra ať vyndá hlavu z prdele a podívá se i na všechno to dobrý, co pro mě celej rok dělal. Jak mě podporoval, když jsem byla v prdeli z krámu, jak mě podporoval pak na nemocenský, jak mi nosil čtyřlístky a všude se chlubil, jak má šikovnou holku. Jak mlaskal s vděkem u jídla, který jsem vařila. Na ty Vánoce, Valentýna, narozky a výročí, který mi udělal nejpěknější, co jsem kdy měla. Jak mi v Tescu koupil tu božskou mikinu a měl radost, že mám radost, bral mě na ty nejskvělejší výlety a sportovat. Když jsem byla nemocná, mazal mi starostlivě ty odporný rozdrápaný ekzémy, kdykoli mě chytla záda, tak vstal i uprostřed noci, slezl pro Alpu a mazal mi je. Jednou šel dokonce i do lékárny a tam lámanou češtinou magistře popisoval, jak jeho holka furt sedí na záchodě. A přinesl léky, který mi konečně ulevily…

Jsem student. V sobotu jsme měli první přednášku. Jela jsem tam s knedlíkem v krku. Já vím, že jsem to nedělala kvůli němu, vždycky jsem chtěla studovat, ale když si vzpomenu jak jásal, že bude mít studovanou holku. Těšila jsem se, jak mu pak budu vyprávět a budeme chodit po muzeích a výstavách… Bylo to celkem fajn, měla jsem z toho dobrý pocit, i když mi to dost překazil email, že mě nevybrali do práce, kde jsem si docela fandila. A pořád jsem se dojímala u antiky, protože v Kolíně jsme byli na takový podobný výstavě. A prostě vzpomínky. Mám je všude. Kamkoli jdu, tam vidím něco, co jsme zažili spolu.

Celou cestou v tramvaji jsem brečela zas jak malá. To se nedá. Kdy už to skončí. Prej za tím vězí i to vysazení antikoncepce, že se ty hormony musej ustálit, nebo co. Ale mně už ta horská dráha opravdu unavuje. Šla jsem na párty. Moc se mi tam nechtělo, bála jsem se, že si dám víno a rozesmutním se. Kupodivu to bylo v klidu, smutnili jiní, já se celkem dobře bavila. Vyprávěla jsem o škole, ukazovala eshop a nepřipadala jsem si jako totální lůzr. Jo, taky jsem si nakonec brekla, ale až ke konci a když jsem pak Ra., kterej si toho všiml, řekla že jsem dostala kopačky a padáka, tvářil se dost chápavě.

Neděli jsem pak trávila pracovně, jak jinak. Pondělí asi taky…  No a v úterý jsem se vypravila s bráchou a Li. do Hospůdky. Díky tomu jsem mohla splnit svůj poslední vědomý rest. Předala jsem slíbený půllitr a celkem se mi ulevilo. Potkala jsem se tam s Kominíkem (kterýmu jsem napsala, ať se staví – takže to beru i jako splněný rande, i když jsme byli moc střízliví a unavení… Ale objetí a pusu na tvář jsem si nakonec vysloužila.), jeho tátou, Výpitkou… Byla celkem sranda. Tentokrát jsem neseděla v koutě zadumaná. Naopak. Poprvý od tý doby jsem se pořádně vyfikla, namalovala se, udělala si nehty, vlasy a šla na to. S Li. jsme zůstali ještě chvíli sami, ale už jsem teda usínala. Padlo to na mě až cestou domů. Roušky mají výhodu, že si do nich můžete bulet a nikdo nevidí, jak se vám křiví huba. Horší je, že si do ní nanudlíte a to je trochu ekl.. Ale tak na to sere pes.

Naši ráno jeli na chatu a mě čekalo pár opuštěných dní. Říkala jsem si, že si zamedituju, zkusím se s tím vesmírem spojit a hlavně dotáhnu ten eshop k finální podobě. Možná mě tím ten osud opravdu chtěl dokopat k tomu, abych to dodělala. A pak… Pak kdo ví.

Začala jsem cestou do bývalé práce pro stravenky. Jak mě vyrazili, že teda tu kolegyni si nakonec nechali na plnej úvazek a pro mě tam tudíž nezbylo místo, tak frajerka odešla týden po mně sama od sebe na hodinu. Paráda. A na recepci si už hověla nová paní. Mně to jako ani nevadí, fakt jsem tam nechodila s chutí. Asi by to bylo jiný, kdybychom byli s Ňufem spolu, ale po čase by mě to stejně nebavilo. Bylo mi vedro, na sobě jsem měla ještě napatlanej makeup z večera a nemohla se dočkat, až si nakoupím něco k „snídani“ a skočím do sprchy. To se tak stalo kolem dvanácté.

Odpoledne se měla stavit kamarádka, ale nakonec nedorazila. Ani mi to nějak nevadilo, ačkoli jsem teď zodpovědný alkoholik a když už piju, tak k tomu míchám i dost nealka, nějak mě rozbolela hlava. Blbý je, že jsem noční tvor, takže vždycky nějak přetrpím den a se setměním se začnu probírat. Teď to bylo podobný. Uklidila jsem, nahrávala na eshop náhrdelníky a trochu usínala. V 9 večer to bylo lepší, otevřela jsem si lahvinku a makala a makala. A protože mi fakt šibe, dost často si povídám. S něčím. Věřím na anděly, jednou se mi i jeden zjevil, tak to směřuju jim. Protože jsem přesto všechno dost vyčerpaná, chodila jsem si dávat cigárko na balkon, abych se trochu probudila. Nebyla ještě ani 1 hodina ráno, seděla jsem na lavičce a říkám andělům, aby mě ten osud už netrápil, aby se to všechno spravilo. Většinou takhle žvaním a pak když to zakončím tím, že chci znamení, něco v bytě hrozně práskne.

Teď taky. Jasně, nábytek křupe, to slyším i během dne. Ale tentokrát to byl úplný orchestr. Ozvalo se asi 15 ran hned za sebou. Páni. To je hodně velký znamení! Píšu kámošovi, že mi duchové začali řádit v obýváku. Zpráva nejde odeslat. Vypla WiFi. Vypla data. Seděla jsem a měla takovej zvláštní pocit. Snažila jsem se připojit k jedný ze dvou wifin, který máme. Asi 40 minut jsem se s tím prala, nešlo to. A najednou mi vyběhlo oznámení, že příště se bude připojovat automaticky… nojo, na tom by nebylo nic divnýho, kdyby to nebyla Ňufova wifi!!! Kolikrát procházím kolem domu, kde jsme bydleli, chodím tudy na terapie a do Hospůdky. A nikdy mi mobil nereaguje. Ale sedím s notebookem 8 km daleko a on se začne připojovat? A to jsem ještě předtím koukala na seznam co mi to všechno nabízí a říkala jsem si, že už ani nevím, jak se nám to jmenovalo doma…

Chvíli se nic nedělo, zaplavil mě hodně, ale opravdu hodně zvláštní pocit. Potom se mi to konečně povedlo, jen ta zpráva o tom, jak mi duchové dělaj mejdlo v bytě, nešla odeslat. Doufám že mě nepotrestaj, že vám to sem píšu… 

Pak jsem nějak už šla spát, celkem mě to vyčerpalo. Byla divná noc. Nedávno mi jedna holka na vintedu psala, že andělé používají krom mincí, hudby, světel, pírek a dalších věcí jako znamení zvuky, které slyšíte těsně před probuzením. A jak si tak v klidu spím, uslyšela jsem bušení na dveře a na to jsem se probudila. Samozřejmě ticho. Co to sakra bylo? Strašně jsem se lekla. Povedlo se mi naštěstí usnout a pak se mi zdál živej sen o nás. O tom jak jsme byli doma, řešili co se všechno stalo, já z něj mezitím sundavala oblečení, líbala ho… Tak moc živý to bylo. Pak seděl na židli a chtěl, abych mu dokázala, že ten rodinnej život myslim vážně a pověřil mě, abych Juniorovi zaskypovala já. A tak jsem do toho šla! Dokonce jsem v tom snu mluvila i polsky.

Zdá se mi o něm pořád. Nikdy se mi takhle o nikom nezdálo. Vždycky se v tom snu k sobě vracíme a opravdu navazujeme na to, co bylo. Minule jsem mu říkala, že zarezervuju badminton a konečně vyvoláme fotky do alba. Včera to bylo taky hustý, zdálo se mi, že čekáme dvojčata, stěhujeme se a řešíme u manželský postele, na jakou stranu dáme postýlku, abych to k ní v noci měla pohodlně. Dneska to bylo teda horší, to se mi zdálo, že bydlel v garsonce vedle našich a dařilo se mu mi vyhýbat.

Další den byl podobný. Co taky jinýho dělat. Ráno hledat normální práci, poslat pár CV a pak se věnovat eshopu. U toho do sebe lejt birelly a další ochucený nealka pivča, který teď testuju a pak jsem usnula. Ještě ráno jsem koukala na status, co jsem psala před pěti lety. Byla to citace z Racka. „Až budeš potřebovat můj život, přijď a vezmi si ho.“ Líbilo se mi to, sdílela jsem si ho na zeď a k tomu hodila Klusovu Ninu. „Dnes v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno…“ Ušklíbla jsem se, že tak špatně na tom ještě nejsem. No a jak s tak odpoledne chrápu, tak mě vzbudí, jak kňourám jeho jméno. Paráda!

Večer mě čekal šok. Říkala jsem si, že si zapnu tátův pracovní počítač, že se mi tam bude lépe editovat a k tomu si pustím nějaký polský fláky. Z notebooku mi to tak dobře nehraje, jsem líná sundat bedničky a když jsem v pokoji, nonstop mi tu hrajou ty samý seriály a už mi z toho taky šibe. Ale nějak nemám sílu koukat na něco jinýho. Tak jsem ho zapla a ono to nešlo. Pořád to hlásilo nějakou chybu, sakra. Gůglila jsem co to může být a podle lidí na netu byl jednoduše s počítačem ámen. Paráda, teď to bude určitě na mě, posledně jsem tam byla celou dobu a naši o tom věděli. A zatloukat neumím, když se zeptá jestli jsem tam šla… Kurva, proooooč.

Takže zas zbývá jen se modlit. Opět jsem pracovala jako blázen, v pátek jsem pak večer zašla s T. a jejím přítelem do hospody, jelikož měli oba narozeniny a chtěla jsem jim pogratulovat. A před sebou jsem měla divnou sobotu.

Původně jsem slíbil Fí., že zajdeme někam třeba do Riegráčů. Bylo ještě teplo, tak proč to nevyužít. Ale strašně se mi nechtělo. I když je můj život teď poměrně stereotypní – pořád čumím do eshopu, ne vždycky uvítám možnost někam vypadnout. Kor když naši nejsou doma. Tentokrát jsem si správně přála, Fí. mi krátce po šesté večer napsal, že mu není dobře a že to teda necháme na jindy. Byla jsem za to celkem ráda, aspoň dodělám editaci popisků a tak nějak si užiju poslední opuštěný večer.

Pracovala jsem opravdu pilně. U toho jsem chodila poklízet a kouřit. Žádný extra duchařiny se neděly, tak jsem na to měla aspoň klid. Kolem páté ráno jsem finišovala. Šla jsem si pak sednout na balkon. Koukala jsem na barák, který máme naproti. Je to vysoký panelák plný oken, balkony má z druhé strany. Sledovala jsem, jak se v jednom okně odráží světlo televize. Zajímavý na tom bylo, že kdykoli jsem odvrátila zrak, světlo se rozzářilo. A když jsem se podívala zpátky, ztemnělo a kdybych nevěděla, že tam ta televize je zaplá, myslela bych si, že je tam tma. Takže jsem takhle kroutila hlavou sem tam a snažila se přijít na to, co to je. Že by zas nějaký znamení? Pak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi stála z druhé strany toho baráku. Byla jsem tehdy v hospodě, bylo po Vánocích, Er. byl někde zmizelej a já v prdeli. Koukala jsme přesně do těchto míst, akorát na balkony. A svítil tam jeden balkon modrozeleně a hned vedle se rozzářil jeden červeně. Takový naše oblíbený barvy a já si tehdy řekla, že je to jasný znamení, že se ještě někdy uvidíme.

Přemýšlela jsem. Že by i tohle bylo znamení, že se s Ňufem ty naše cesty ještě mají šanci spojit? Mají tu šanci? Všechno jsou to jen domněnky a co by kdyby. Vyčítám si co jsem provedla. Terapeutka mě chlácholí, že na mý straně ta chyba není. Jak by mluvila, kdyby si vyslechla i jeho verzi? Co všechny ty moje opilecký vyděračský kecy, záchvaty paniky, protivný nálady. Moje řeči že nemá rád vlastní dítě. Neustálý řešení toho, co dělá blbě a neprakticky. I když jsem se snažila chválit, být podpora, opora a všechno. Asi mi to nešlo, jak by mělo. Kdybych neodešla… Kdybych prostě počkala až se vrátí a urovnala to… Já místo toho v panice sbalila i těstoviny a rejži ze skříně. Jo, na jednu stranu proto, že jsem byla skoro bez peněz a chtěla jsem nějak přežít, za druhý jsem poslechla jeho radu… Ale už ten večer jsem věděla, jak moc hloupý a trapný to bylo.

Pod tím modrým oknem se náhle rozsvítilo červený. Podívala jsem se na hodinky. 5:55. Podle andělských výkladů to znamená, že modlitby byly vyslyšeny, přání se splní.

A tak jsem šla do pokoje a zkusila ještě jeden fígl. Protože toho času teď mám dost, zajímám se o tyhle čáry máry, je to celkem sranda. Narazila jsem na techniku, kdy si přání manifestujete pomocí bobkového listu – napíšete na něj, co chcete a pak ho spálíte, nebo někam schováte, třeba pod polštář. Lidi tam psali, že jim list často zmizí a v tu chvíli se to přání začne plnit. Tak jsem si napsala celkem 4 přání a dala pod polštář. Je fakt, že jeden list mi hned někam zapadl. A je to zatím z těch 4 přání jediné, které se blíží ke splnění. Náhoda? Minule jsem tu něco hledala pod postelí a máchala jsem schválně dost hrubě peřinou i polštáři a ty 3 se prostě ani nehly. A taky se neplněj no.

Nicméně jedna modlitba vyslyšena opravdu byla. Po nedělním návratu rodičů z chaty jsem poměrně trnula. Táta ví, že na ten počítač, když jsou pryč, chodím. A teď nebude fungovat, tak na koho to asi bude. Přátelé, on funguje. Pak že se zázraky nedějou.

Byla jsem v pátek teď na terapii. Doktorka mi vyjádřila obdiv, že ačkoli jsem teda pořád totálně v hajzlu, nevzdávám se. Že plno lidí by rezignovalo, já i přesto zatla zuby a dělám aspoň na tom eshopu, u toho nenásilně hledám normální práci a začala jsem se zas česat a upravovat. Momentálně se snažím i najet na zdravější a střídmější stravování, asi i to nese první ovoce, přestaly mě škrtit rukávy u bundy. Když jsem šla s pravdou ven, že i přesto všechno mě napadají myšlenky, že by bylo lepší to všechno zabalit, byla mi nabídnuta antidepresiva. Ty jsem prozatím teda odmítla, tak uvidím, jestli mi ty zatlý zuby vydržej dál.

Chtěla bych se volně nadechnout a tu šanci dostat. Nevím, kde je. Jestli odjel do Polska a zůstává tam. Blbá corona. Fakt. Ještě když jsme si z toho dělali na jaře srandu, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude mít vliv i na nás. A asi mělo, komu by nešibalo, bejt takovou dobu zavřenej doma. Já tu mám aspoň kamarády a rodinu a nějak extra vliv to na mě nemělo. Začala jsem se učit. Polštinu z angličtiny. Jsem odhodlaná z Prahy odejít. Pro začátek bych šla teda raději někam po ČR, třeba do Ostravy nebo Olomouce, to by měl blízko domů a já bych se mezitím mohla doučit jazyky, rozjet ten eshop… A pak by se vidělo. Gdaňsko, nebo jeho rodný město. To bych měla blízko do Čech. Jenže je mi to prd platný. Psala jsem mu to v dopisu, který nevím jestli četl. Možná mi to nevěří. Chápu, taky bych si asi na jeho místě nevěřila, bála bych se lsti. Můj názor na stěhování z Prahy byl dost radikálně odmítavý. To samý děcka. Ono to není že bych vyloženě nechtěla, ale ten strach, že budu mizerná matka. A tak místo toho budu asi do konce života sama.

Nevím, co by se muselo objevit, abych tomu padla do náruče se stejnou důvěrou a vášní jako Ňufovi. Dala bych cokoli za to, aby přestal pít, což podle chlapů z Hospůdky prý asi udělal, přestal trucovat a odpustil nám. Abychom udělali za touhle minulostí tlustou čáru, vzali si z ní jen to hezký a začali někde na neutrálním území znova. A tam naplnili všechny ty naše sny a plány.

Všichni mi říkaj, že mám navíc. Že je to blbec, co si mě nevážil a vyměnil mě za chlast. Že to byl manipulátor a když viděl, že se mnou nehne, tak sprostě utekl. Já nevím no, jako udělal plno bot a kolikrát jsem fakt brečela a ptala se ho proč se chová takhle, že si to nezasloužím, ale sama vím, že se mnou není snadný vyjít a vydržet, takže v tomhle ohledu si nemáme co vyčítat.

Připadám si hrozně sama. Chybí mi, když jsem šla kolem jeho pracovního stolu, jak jsme si vždycky dali pusu a objali se. Jak se vždycky v noci probudil a ptal se mě, jestli je vše v pohodě, když viděl, že nespím. Jak mu ráno zazvonil budík a pak ho posouval a chtěl se tulit. Když jsem ještě chodila do práce, jak jsem se za ním vracela do postele na tulení. Kupodivu mi chybí i ty píčoviny, na který koukal v televizi, už jsem fakt dlouho neviděla žádný příšerný scifi. Chybí mi to nadšení, ten drajv, jak jsme jezdili na výlety a všechno se mu líbilo, ty naše labužnický okamžiky, záchvaty smíchu při milování, to jak komolil texty českých písniček a zpíval si je po svym. Vidím ho jak se plazí a sbírá čtyřlístky a plno dalších věcí…

Mám pořád takovej ten pocit. Úplně stejnej, jako tehdy u Er. Všichni říkali, že už je to passé. Že už ho nikdy neuvidím. A i když to zní racionálně, tak úplně cítím, že to není pravda. A tehdy jsem tu pravdu měla. Sice to trvalo 8 měsíců, z toho 4 měsíce bez žádného kontaktu, ale vrátil se. Neříkám, že to vedlo k něčemu dobrýmu, ale ten můj pocit mi nelhal.

Se v tom tady plácám pořád dokola. Je to pro mě taková forma terapie. Momentálně se chystám ven, kamarád má párty, tak se hodlám trochu odreagovat. Ve středu jsem byla v divadle, to bylo fajn. Ve čtvrtek jsme šly na oběd a procházku s kámoškou. V pátek v Hospůdce. Sedělo tam několik párů, kteří tam chodívali s náma. Jim to vydrželo. Nikdy jsem je neviděla na sebe hulákat a bejt sprostý. Proč my byli takový kreténi.

Babička mi řekla, že se jenom lituju. Nelituju. Pořád bojuju, jak můžu, i když nemám chuť existovat. Mám vztek. Mám vztek na to, že celej život hledám – stabilní práci a vztah. A co? Po maturitě jsem se odstěhovala, protože se to doma nedalo vydržet, Ex. se choval jak mamlas, práci jsem nenašla, protože to byla blbá doba. Tak jsem šla aspoň uklízet. Pak jsem toho na jeho popud po necelém roce nechala, situace na trhu práce se nějak nezměnila, furt mě nikde nechtěli. Pak se naštěstí podařilo, získala jsem fajn placenou stáž v kanclu, toxický vztah jsme utli, já se vrátila k našim. Pak jsme se k sobě teda ještě na chvíli vrátili, já si udělala konečně praxi, pak prázdniny a od září jsem nastoupila do vydavatelství. Tam bych byla dodnes, kdyby mi šéfka neplatila usmolených 10 tisíc čistýho za tu otrokařinu. Vztah skončil definitivně, před Vánoci jsem poznala Er. „Vy si vybíráte stejné typy. Závislé…“ Nojo, ale Er. v době kdy jsme spolu začali ani nepil, to já byla ten ochlasta. Začal lejt až po těch 8 měsísích, co přijel. A fetovat.

No, tak jsem bouchla do stolu, odešla z práce, kde si mě nevážili a kde jsem neměla žádnou pořádnou výplatu, ukončila jsem to i s Er. a rozhodla se odvážně pro nový začátek. Bylo to těžký, ale byla to dobrá volba. Po 3 měsících nás ze skladu vyházeli. Ale dobrý, tak jsem šla na brigádu a pracák a za měsíc nastoupila do papírnictví. Tam to taky bylo dobrý, relativně. Alespoň platově to šlo. První kolegyně utekla po měsíci a půl, já si pak snažila zacvičit druhou kolegyni, kterou jsem považovala za skoro nelepší kamarádku. Čistě náhodou jsem poznala Ňufa, v práci se to začalo hroutit a ani ve snu mě nenapadlo, jak se to tam celý dohroutí, že se kolegyně zblázní a já v tom blázinci málem doopravdy skončím. Bylo to hrozně těžký, každej den jsem doma brečela, že tam druhej den nechci, nebo že jsem přišla domů a co se tam stalo. A Ňuf to všechno snášel, i když mi říkal, že ho to taky vyčerpává. A pak jsem se sesypala a skončila na neschopence.

Tak jsem se dala dohromady a hledala nenásilně něco novýho, makala na Obchůdku, vztah byl až na občasný bouřky prima. Tak jsem si řekla že hurá, konečně ve svých 28 letech už mám to, co jsem chtěla. A zas bum prásk a nemám ani Ňufa, ani práci. A babička mi na to řekne, že je to normální, že člověk občas je dole a pak zas nahoře. Jako vážně je to normální? Mám jako do konce života procházet jedním rozchodem a výpovědí za druhou? Jako ryly? Fakt jsem tak nemožnej zlej člověk, u kterýho má být normální stav, že se nedokáže nikde usadit, mít stabilní příjem, domov a eventuálně i vlastní rodinu? Protože je to zkrátka normálka? To teda ne!

Nádech, výdech. Dělala jsem rituál. Takovej hezkej, magickej. Plno věcí do sebe začíná zapadat. Jsem přihlášená do jednoho kurzu, jak si správně manifestovat. Tu techniku znám, na plno absurdních a neuvěřitelných věcí mi to funguje ale na ty důležitý nějak ne. Tak třeba zjistím, kde dělám chyby. A je to i hezky načasovaný. Začíná to příští sobotu a je to na týden. A já tak nějak věřím a doufám a přeji si, aby spuštěním eshopu se srovnal i ten osobní život…

Zázraky se dějí. Vím to. Minule jsem propadla nějakým chmurům a řekla si o znamení. Bude to od toho 10. 10. zas dobrý? Podívala jsem se z okna a náhle začal ohňostroj.

Co bych si přála? Klid. (U)smíření. Umím odpouštět. Snažím se odpustit sobě samé, že jsem neposlechla intuici a šli jsme do Hospůdky, i když jsem cítila, že to bude průser. Odpustím mu i tu trapnou srabáckou ignoraci. Přeju si prosperující eshop, hlavu plnou nápadu, energii na to je realizovat. Přeju si stabilní práci, kam chodím ráda, která je smysluplná a normálně ohodnocená. Přeju si vrátit se do formy, zatočit se závislostí na nikotinu, který jsem z nervů propadla, zhubnout a být fit. Přeju si domov. Ideálně s ním. Stálej, uzdravenej, s respektem, někde blíž přírodě.  No a to ostatní pak přijde samo…

Achjo, nějak nevím co se sebou. Chodí mi plno nápadů, ale neposlouchám je. Opět možná ta stejná chyba? Neposlechnout intuici? Ale bylo by to na úkor hrdosti. Jo, měla jsem nápady, že si půjdu sednout k němu před barák a prostě to setkání proběhne. Ale přišlo mi to už za hranicí. Co víc zmůžu. Dopis, kde jsem se vypsala, dostal. Uznávám, že to bylo psaný ještě dost v emocích, dneska bych ho napsala asi klidnějším tónem. Ale zas odmítám se měnit od základu. Když jsem nasraná a nešťastná, nebudu klidná. Těch nápadů v hlavě mi ještě pár hlodá, ale nedělám nic. Třeba si sám uvědomí, že mu chybím a že se mnou byla občas legrace. Já ty dveře ještě nezavřela, ať se stalo co se stalo.

Nevím jestli mám pokračovat v blogování. Těšila jsem se na náš společný blog, ten mi dával smysl a bavil mě. Nakonec zůstal nedokončený. Minule jsem otevřela složku s fotkama a… nešlo to. Prostě ne. Všechny ty vysmátý fotky, ty naše srandičky a zážitky. Kéž by to nebyl konec. Kéž bych ho mohla chytit za ruku a zadívat se do těch vysmátejch modrecjh očí. Prohrábnout ty jeho vlásky, drabkat ho na zádech a podivovat se, co se mu na těch zombíkách a vampírech líbí. A on by stejně kroutil hlavou nad tím, že se stále chechtám u Přátel a HIMYM, ačkoli jsem oba seriály viděla asi 30x za sebou…

Nevím co psát. Dneska jsem se teda rozepsala, ale co si budem, jsou to zápisky, který kdyby skončily ve wordu někde v utrobách notebooku, hovno se stane. I když mně to vždycky nakonec nedá a stejně sem něco hodím.

Rozhodně se můžete těšit na odkazy na Obchůdek. Eshop už je téměř hotový, chybí už jen takové kosmetické vychytávky, tak tomu se budu věnovat nadcházející dva týdny. A pak… Pak třeba budu moct napsat, že se vše zlepšilo. Že se ozval, že eshop frčí, jsem pro jistotu i zaměstnaná a konečně zas začínám žít.

A když ne, tak si pořád můžu ještě nechat předepsat ty pilule. Aspoň se budu mít čím předávkovat. Hehe.

2 komentáře: „Až mi hrábne, tak mi řekněte. A nebo už se stalo?

  1. Ahoj, padesátka ti napsala, že u nich v práci někoho hledají, zkusila jsi to? Měla bys tam hned kámošku, která ti fandí. Já kdybych o něčem věděla, tak ti dám taky typ. Dnešní doba je na hledání práce špatná,. Ale ještě máš rodiče, bratra, babičku, tak jsi na tom líp než když někdo nemá nikoho blízkého, mysli na ně,, mají tě rádi a jak by jim bylo kdyby …… Zase ti vysvitne sluníčko. Pro jedno kvítí…. Napadlo mě, co hledat práci v nějakém oboru kde je nadbytek mužů, třeba by se tam někdo našel…. Nebo uklízet v domácnostech,, o to je v Praze myslím zájem, tam bys třeba narazil na osamělého …. Nebo venčit psy ….., pracovat v útulku pro zvířata, ,… prodávat u stánku zmrzlinu … ale to už asi ne, je podzim….. tak objíždět pražské vánoční trhy se svými šperky …. asi jsou to nesmysly……

    1. Teď se momentálně soustředím primárně na ten eshop (ono se to nezdá, ale sedím u toho i 12-14 hodin denně, aby to bylo fakt pěkný). U toho teda samozřejmě posílám CV, ale zatím to beru jako no stres. Ale štve mě, když pošlu životopis na inzerát, kde splňuju vše, nikdo mi neodpoví a pak koukám, že ho zveřejnili znova. Po 10. 10. si už vybírat nebudu no, zatím si teda hraju s myšlenkou, že se odstěhuju někam na opačnej konec republiky, ale na to nemám sama takhle koule. A nebo klapne něco z toho, co mám aktuálně rozjednaný. Je fakt že jsem hrozně demotivovaná po tom všem a nic se mi nechce, to lhát nebudu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.