Tak já nevím.

Minule jsem se chtěla rozepsat o všech těch divných věcech, co se mi doma dějí. A úplně jsem zapomněla, že když jsem šla po tý 6. ranní spát, slyšela jsem šramot od okna. A pak mě někdo pohladil po těle. Asi jako když člověka uložíte pod peřinu a kontrolujete, jestli na něj někde netáhne…

Duši jsou. O tom nemám pochyby. Jsem nedávno šla k babičce, nějak došla řeč na to, že jsem jediná z rodiny, kdo neviděl dědu v báru. Má ho tam v urně a chce, abychom je pak vysypali někam spolu. Ňuf se tomu hrozně ještě v květnu, když jsme byli u našich, smál. No a tak mi ho teda šla ukázat a jen co jsme si sedly zpátky do kuchyně, v koupelně se zřítil držák na mejdlo. Prej spadne pokaždý, když se do báru leze, nebo se o dědovi nějak moc mluví. Šla to srovnat, komentovala že se dějou divný věci, na to jsem pravila, že mně taky, takže mě to nějak nešokovalo. Jen co jsem to dořekla, tak to slítlo znova.

Celou minulou sobotu jsem makala na eshopu. Nahrávám část zboží i na Fler, abych měla větší dosah. Bylo to dost pracný. A u toho jsem blogovala a vintedovala a tak obecně prostě mrhala svým časem. Těšila jsem se na neděli, mejdan. Kupodivu dopadl nad očekávání, sešla jsem se s Do. o trochu dřív, dali jsme si na lavičce lahvinku na rozjezd a pak se přesunuli k Ra. na kolaudaci. Pronajal si moc hezký byt, takový by se mi taky líbil. I ta lokalita není vůbec špatná a dokonce mu staví noční autobus přímo před domem.

Na místě už bylo docela dost lidí. Byl tam i nejmladší člen party. Vzpomněl si na tetu s náramkama. Hned mi je tam sundaval a nandaval. Takhle jsme blbli před rokem u V., to jsem ho fotila a posílala Ňufovi, že mám malýho kámoše. Roztomilý děcko celkem. Jak jsem ho tak pozorovala, říkala jsem si, že kdybych na to přišla dřív, taky jsem mohla nějaký mít. Jenže ne, já si to všechno v sobě začala urovnávat až když mě nechal…

Nebyl čas na chmury, vlastně jsem se celej večer poměrně dobře bavila. Naštvala mě akorát informace, že T. si myslí, že nemám žádné problémy a nechápe, proč tak deptám. Ok. Já to nikomu neberu, ale když vám ten mozek prostě nefunguje jak má, tak deptáte kolikrát i když opravdu žádné závažné problémy nemáte. A zrovna rozchod, vyhazov z práce, tenčící se úspory a bydlení u našich, kdy se prostě nesladíme ke vzájemné spokojenosti, takže třeba na jejich příkaz musím zavírat okno a chodit obvykle před půlnocí domů, jinak je průser, jak kdyby mi bylo 15, mi nepřijde jako úplná malichernost. To že z nervů vždycky začnu kynout a tím jak navíc nic nedělám, jsem pěkně nakynula a mám z toho v pytli záda. Ale vlastně co řeším, že… Tak hlavně že chtěla sama skákat z balkonu, protože se posledně opila tak, že si jednoho kluka z party spletla se svým přítelem. Nebo si tahala ten centimetrový hrozitánský špek na břiše a stěžovala si, jak je děěěěsně tlustááá. (A my s A. tam jen zahanbeně seděli, to už jsem jí ale i něco řekla. Co si pak myslí o mně, když mám nejmíň o 40 kilo víc než ona.) 

Já jí hrozně přeju, že má nejspokojenější období v životě, taky to neměla jednoduchý, přítel v cizině, rodiče má zas naopak přehnaně na ni upnutý. Ale možná by přes tu svou šťastnou duhu s jednorožci, kteří serou třpytky, mohla vidět, že lidem v její okolí se holt takhle nedaří. A to nemluvím jen o sobě. Minule mě nechala ubrečenou před domem, že prej nechce mít omrzliny – bylo asi 15 stupňů a že jde spát – ještě po hodině a půl svítila. Ale že by napsala aspoň zprávu, jestli jsem v pohodě, to ne. Takže ani na tom mejdanu jsme se moc nebavily, vlastně jsme se snad akorát pozdravily, i když to bylo hodně zapříčeněno tím, že přišli pozdě a to my už měli lehce upito a většinu času jsme trávili s cigárem v kuchyni u okna.

Nejvíc jsem klábosila s TK. My si vždycky celkem notujeme, teď je taky po rozchodu, tak jsme k sobě měli celkově nějak blíž. Dokonce jsem si vysloužila i hubičku při focení na tvář. Odcházela jsem nakonec asi ve 3 ráno, byla jsem na sebe patřičně hrdá, protože tentokrát jsem byla já ta co utěšuje.

Čekala jsem na tramvaj a říkala si, kam ten zkurvenej život asi povede. 3:33. Tam jsem asi už nějakou slzu uronila. Poslední dobou mi naskakuje tolik vzpomínek na Ňufa. Takovejch úplně obyčejnejch. Třeba jak sedíme v kavárně, je tam s námi i Junior, kluci mají nějakou zmrzlinu, já kafe, Junior má pokecanou mikinu… Kde je mu konec, co dělá. Moje naivní já si říká, že si šel vyřešit svoje problémy, léčí se, nechal si dodělat ty zuby, odstranit ty šílený boule na hrudi… A u toho se uvědomí…

Probudila jsem se kolem poledne, lehce přiopitá. Kominík psal. Už večer vlastně, že mě chce vidět. Tojo, najednou bude po mně poptávka. Napsala jsem mu, že má smolík, že mám ještě pořád dost a budu pracovat. Což jsem dodržela. Ačkoli je už opravdu, řekla bych, hotovo, stále je co ladit a vylepšovat. Stavil se za mnou akorát TK., protože jsem si nějakým nedopatřením odnesla v kapse jeho řetízek. Vím, že jsme se tam s ním a A. po sobě váleli a A. občas dělá takový trochu nelogický věci, tak mu ho asi sundal a schoval ho ke mně. Naštěstí mi nikde nevypadl, ráno psal dost zoufalý statusy, že se to musí najít, dostal ho od tatínka, který umřel. Tak jsem mu aspoň udělala radost a asi 40 minut jsme před barákem kecali.

V úterý mě čekal výlet. DD. s Taťkou do toho praštěj a DD. mě už v březnu požádala, zda bych nepomohla s organizací svatby a byla jednou z jejích družiček. Tak jsme vyzvedly ještě jednu její kamarádku a frčelo se pro svatební šaty. Jelo se až do Benešova nad Ploučnicí. A zase ty vzpomínky… Jak jsme jeli do Teplic a ta baba ve vlaku se rozčilovala, že jsme ji vyhodili z našich míst. Ten její dementní syn. Všechny ty výlety. Jak jsme litovali, že jsme si nezarezervovali hotel v Karlových Varech. Koukala jsem s láhví Prosecca na ta setmělá městečka. Teď hned bych si sbalila a odjela. Kamkoli. S ním snad i na Mars.

Mise byla úspěšná, šaty seděly. A jelo se nazpátek. Cesta byla fajn, celkem jsme se nasmáli. Když jsme kamarádku vysadili, jeli mě ještě hodit domů, tak přišla řeč i na Ňufa. Vyprávěla jsem co se stalo, jak jsem se uvědomila a že bych chtěla, aby se uvědomil i on. Telenovela hadr, fakt jsem nečekala, že zrovna on se mnou takhle vymete.

Ve středu jsem se jela poptat do jednoho krámu s šutrama na práci. Řekla jsem si, že zkusím jinej postup, tak jsem vytiskla CV, třeba ten osobní kontakt udělá dojem. Dojem na mě rozhodně udělal jeden šutr, takže jsem si hned koupila fakt moc hezkej křišťál. Má dva takový velký tulící se krystaly. Cestou tam se mi stala zas divná věc. Mám v telefonu asi jen 7 nebo 8 písniček. Sedím tak v tý tramvaji, poslouchám a najednou tam začne něco chrčet, tak koukám co to je a tam „Zvuková zpráva – Ňuf“. WTF.

Pak jsem zamířila do parku a tam čekala na Fí. Zas ty vzpomínky. Kolikrát jsme tady šli na nákup, na čtyřlístky, nebo v době začátku nouzového stavu si vypít pivčo na lavičku, aby nám doma nehráblo. Nebo když jsme tam po nějakém výletu seděli, povídali si, měli jsme zas nějakou rejpavou, ale já to uhrála do klidu, pak jsme šli domů, tam si nalili nějaký drink, seděli po tmě na zemi v kuchyni, dojídali svačinu, Ňuf mi půjčil svoji modrou mikinu, koukal na mě a řekl mi, jak jsem nádherná a jak mě miluje. A já tam seděla celá opocená, rozcuchaná a posypaná drobkama z housky.

Bylo nám celkem chladno a tak jsme po chvíli šli stejně nakonec do Hospůdky. Tam to bylo fajn, Šéf mě hned objímal, jak kdyby mě sto let neviděl. Byl tam i Kominík, akorát ty naše hovory byly nějaké rozpačité. Chtěla jsem ho pak přizvat ke stolu, ale měl tam kámošku a byli tak moc zabředlý do rozhovoru, že jsme se ani nějak nerozloučili.

A tak to na mě všechno dolehlo a doma jsem si ublížila. Ne moc, jen tak zlehka, decentně. Blbý tupý nůžky. Jaký by to bylo. Otevřít to okno a vydat se na poslední let. Co když mě už opravdu nic dobrýho nečeká. Párty, víno, povrchní známosti. Kvůli tomu snad nemá smysl přežívat. Všechno ztrácí smysl, s ním jsem byla taková aktivní, sportovala jsem, jezdila každý víkend na výlety, vymýšlela nový recepty, jedla zdravě, skoro nekouřila a měla jsem pocit, že to k něčemu je. Teď jsem tak demotivovaná a nemůžu si přestat vyčítat, že jsem ho do tý hospody tahala, když jsem v sobě měla tu slivovici. A když už, tak jsem neměla odcházet, měla jsem to nechat, až vystřízlivíme a ne utíkat.

Chodí mi znamení, že se ozve. Že se k sobě vrátíme, intuice to tvrdí taky a ta se nikdy nepletla. Ale nikdo není neomylný, ani intuice. Co když si to všechno jen namlouvám, abych přežila. Snažím se přecházet do módu, že on je ten blbej. Že on udělal chybu. A že on toho bude jednou hodně litovat. Ale nedaří se mi to. Den, dva vydržím, a pak zas mám pocit, jak jsem to všechno zkonila. Minule už jsem držela mobil, že mu prostě napíšu. Ale bála jsem se.

Tenhle čtvrtek jsem byla co se týče eshopu hodně aktivní. Připravila jsem příspěvky na Instagram a Facebook, každý den do spuštění tam teď něco dávám, ladila objednávkový systém, emaily a pod. Vypadá to celkem dobře. Udělala jsem zas dvě ilustrace, ještě mi chybí dvě. Je to moje poslední naděje. Pokud se to k němu dostane, tak si třeba vzpomene, kdo doopravdy jsem. Jak jsem kreativní, pracovitá a v tomhle i dost ambiciózní. Možná mu to pošlu s poděkováním, on na tom má velkou zásluhu, kolikrát se mnou na kolenou hledal čtyřlístky, kolik výletů se nám nakonec zvrtlo v hledačský… Objednala jsem si vysněný razítko, večer doladila Fler… No práce jak na kostele s tím je, jen co je pravda.

Pátek jsem si říkala, že asi strávím doma a dohraju na Fler ještě jednu kolekci zboží. Není tak prioritní, ale tak ať tam je fakt od každého něco. Odpoledne jsem se zmátořila z nic nedělání a zajela si na poštu. Potkala jsem tam Pana Pečovatele. Měla jsem teda zamlžený brejle od roušky, tak jsem to zneužila k anonymnímu módu a dělala, že tam nejsem. A pak přišla pravděpodobně Paní Pečovatelová. Hm. Strávila jsem tam asi půl hodinu svýho života a pak se konečně dočkala balíčků. Nová deska IronKapa a krabičky na náramky.

Seděla jsem na lavičce, kouřila a prohlížela si CD. Byl u něho dárek – voucher na drink v Olomouci. Zajímavý. Poslední dobou hodně přemýšlím, jaký by to bylo se opravdu odstěhovat z Prahy. Miluju Český Budějovice, Písek a vůbec ty jižní Čechy. Ale už tehdy jsem si říkala že by to Ňuf měl do Polska daleko. On chtěl byt v Plzni, to by se mu cesta taky prodloužila a tam se mi teda nelíbilo a ani teď si neumím představit tam žít. Tak si v myšlenkách hraju s Ostravou a Olomoucí. Ale spíš by se mi líbila Olomouc… Třeba je to znamení.

Přesunula jsem se na zastávku. Blesklo mi hlavou, jak bych šla do Hospůdky, nebo někam ven. Ale s kým. Blikla mi zpráva. Kominíček. Jestli nepřijedu do Hospůdky. Oukej. Vesmíre, na tyhle blbosti reaguješ okamžitě žejo. Ale pro Ňufa se tu 3 měsíce soužím a prd. Tak jsem celkem bez váhání souhlasila, jela domů se osprchovat, pořádně vyvonět a pak hurá na víno a za lidma. Svět je malej, kor tenhle, takže jsem tam potkala i Li. a další kamarády, Výpitku apod. Byl tam zrovna koncert, celkem jsem si to užila.

Kominíček si pak sedl k nám. Už jsem měla dost upito, padl sem tam nějaký ten panáček, takže jsem ztrácela zábrany. Kluci po chvíli šli, my ještě posečkali. Seděli jsme tam na tom místě, kde jsme byli tehdy s Ňufem, když jsme se poprvý přišli ukázat Šéfovi jako pár. Bylo léto, byli jsme na procházce na Vidouli, kde nás dostihl déšť, tak jsme se schovávali v altánku. A pak jsme se prošli a jeli tam. Jestlipak si občas taky vzpomene…

Z rozjímání mě probrala Kominíčkova přibližující se tvář. Ani nevím, kdo si vlastně začal. Políbili jsme se. Tak jako trochu a krátce. A pak ještě jednou. Šéf nás zahlídl a culil se jak měsíček na hnoji. A safra. Tohle asi nebylo dobrý. Popelka má dost. Nevím, jestli jsme se o Ňufovi bavili předtím nebo až po tomhle, ale prý ho potkal. Já žila v tom, že je pryč, protože jsem šla dva pátky po sobě kolem a měl zatažený okna. A jestli budou zas zavírat hranice, tak co tady. Výpovědní dobu v bytě měl dva měsíce, do práce chodit taky nemusí, to by odpovídalo. Strašně bych chtěla věřit, že se vrátil, ale nevím. Už tam kolem nechodím. Radši vyšlápnu ten šílenej kopec, jen abych neviděla zatemělý okno, nebo co hůř, nějaký nový nájemníky. Doma. Tam, kde jsem měla domov. Kde jsme měli domov…

Prý by mi s ním rád pomohl, ale neví jak. Navrhla jsem, že mu můžem jít vybít okno dlažebníma kostkama, že by ho to třeba rozmluvilo. Kominíček je blázen, kdybych to myslela vážně, tak jde a háže se mnou. Vypadal docela nadchnutě.

Měla jsem dost. Piju na lačnej žaludek a takhle to dopadá. Šla jsem radši zaplatit a na tramvaj. Doprovodil mě, to bylo milý. Bylo mi zle. Ze všeho toho vína a hlavně ze sebe. Už na tohle nemám povahu, to jsem dělala ještě po Ex. a Er., že jsem si uměla užívat přízeň chlapců, mít nezapomenutelný románky – jako třeba s neznámým kytaristou, který mi před barákem zpíval a hrál a pak jsme se vášnivě líbali ve vchodě. Teď mám v hlavě pořád toho modrookýho mamlase. Učím se polsky, dělám očistný rituály, který mají vést k (u)smíření, pracuju na byznysu a u toho si představuju, jak se mu bude líbit. A kdybych měla trochu energie, dávno jsem už začala na sobě makat a měla bych za tu dobu nejmíň o 15 kilo míň, ale na to teda nemám moc sílu. Ale teď snad až spustím ten eshop, tak bude víc času i na cvičení. Měla jsem tak moc dost, že jsem musela vystoupit z tramvaje a trochu si ublinkla. Ostuda levl bambilion.

Dneska jsem z toho všeho byla taková přešlá. Snažila jsem se to zaspat, ale kdykoli jsem začala upadat do mikrospánku, ovládla mě úzkost a stesk. Ty šmejde, ty mě nenecháš ani spát!!! Už toho mám plný zuby, dala bych ti do toho tvýho hezkýho obličeje nejraději pěstí a nakopala ti koule, abys okusil aspoň trochu tý bolesti, kterou teď kvůli tobě prožívám. Jsi hloupej, jestli to zahodíš. Podívej kolik lidí by dalo cokoli za to, aby se mnou mohli být! A ty jediný tu šanci máš a takhle ji zahazuješ. Fakt. Už tu hlavu z prdele vyndej. 

Přišla mi SMS. Z nějakého neznámého čísla. Nejdřív ve mně trochu hrklo, jestli se do toho všeho nerozhodl namotat ještě Er., to by mi tak sházelo. I když jak mám teď vztek, tak bych s ním snad na to pivo i šla… Ale když jsem to vzala do ruky, tak jsem viděla, že mi to přišlo na to nový (služební) číslo. Safra kdo to je. Všichni na mě mají normální kontakt nebo Facebook. Tušila jsem. Nějaký vizitky jsem včera rozdala. Tak jsem se trefila, byl to Výpitka. Ale na pivo mě nepřemluvil. No vidíš to jak jsem v kurzu… A zrovna Výpitka, na toho jsi pěkně žárlil, to tu pozvánku asi přehodnotím. 

Jsem si minule správně přála. Jak již jsem několikrát zmínila, eshop spustím 10. 10. A aby to bylo jo stylový, chtěla jsem to spustit v 10:10. Nojo, jenže od 9:00 mi začíná škola. A po ní to chci jít s pár přáteli zapít do Hospůdky. Tak jsem přemýšlela jak to udělat, jestli s sebou táhnout notebook a pak si ho odvézt domů a pak až do hospody, nebo to spustit z mobilu. Tolik otázek. Včera odpoledne mi přišel email, že se škola přesouvá na listopad, takže vyřešeno. (Čekujte blog, v 10:10 bude oznámení s odkazy i tady.) 

No a asi před 2 týdny jsem měla zas takovou na hovno náladu, smutek, úzkost. A vždycky když je mi takhle a mám takový pitomý období, tak se snažím pracovat na tý ezo stránce, komunikovat s anděli a vyšší mocí, navibrovat se aby zákon rezonance začal přitahovat hezký věci, však to ode mě víte. No a tak jsem si furt pobrukovala písničku Dopis od Marpa. A večer na mě vyběhl kurz „Kouzelný dopis“ od jedné blogerky, kterou znám ještě z dob blog.cz. Občas nějaké takové dopisy píšu. Třeba když jsem ještě byla s Er., tak jsem měla takový malý fialový třpytivý deníček a do toho jsem mu psala vzkazy – když byl někde zmizelej – a ono to obvykle tak fakt bylo. Dokonce jsem si takhle vypřála i to, že spolu začneme od srpna žít. Vím, že se nesmí ovlivňovat jiný lidi, ale ty přání jsem formulovala tak, aby se ten člověk mohl svobodně rozhodnout. Fungovalo to. Takže jsem si říkala, že budu muset asi teď taky všechno nějak sepsat, ale jak se těch věcí nastřádalo tolik, strašně jsem se do toho zamotala. No a tohle mi ten vesmír opravdu přihrál do cesty naprosto ideálně.

Tak jsem se přihlásila. A dneska byla první „přednáška“. Tak jsem to tu bedlivě poslouchala a nějak mě to hodilo do klidu. Pokud ta intuice nekecá, tak ještě nic není ztracený. Padlo tam pár vět, které hezky sedí i na mou situaci. Naděje umírá poslední a ta moje má hodně silnej pud sebezáchovy…

Tenhle týden na sobě budu muset máknout. Dodělat pár věcí do eshopu, založit účet, koupit obálky. Vymyslet ještě 2 lákající příspěvky na IG (a teď mě teda fakt nic nenapadá) a začít lepit další šperky, který tu mám už asi 3 týdny připravený na stole. Taky jsem zas úplně zazdila Projekt, fotky mám, i když jsou takový dost monotónní. Ale od toho rozchodu jsem neměla sílu. To jsem jen dodělala ty starý resty, ale od tý doby jsem na to nehrábla. Je to hrozný. Dneska jsou to přesně 3 měsíce.

Teď aspoň necítím tu děsnou svazující úzkost. V hlavě si dělám seznam úkolů, které chci stihnout, pak si projedu polštinu (stáhla jsem si nějakou pěknou aplikaci na slovíčka, tak si asi budu hrát). Pálím v andílkách svíčky, taky jsem si tu rozprostřela krystalovou mřížku. Dneska jsem do ní přidala minci. Tolik mincí jako za ty 3 měsíce jsem snad nikdy nenašla. To jsou prej také podzravy od andělů. Třeba mi vzkazují něco pěknýho, i když nevím, je nějaká celá orezlá, před tím tam byl jelen – paroháč? a tak. Zrovna koukám na HIMYM, kde se k sobě taky Marshal a Lily vrátili a Ted jí tam vyčítá, že byla 3 měsíce fuč a taky ani nezavolala.

Vypadá to, že je to dobře načasovaný. Dneska začal kurz na psaní dopisů, ten končí 10. 10. To spouštím konečně ten obchod, asi bych ho takhle propracovanej neměla, kdybych ho realizovala u Ňufa. V pondělí mám dva pohovory, do tý jedný firmy se snažím nacpat už od jara, konečně asi po 4. pokusu se ozvali. Dokonce tam nabízej dvě místa a jsem pozvaná na pohovor snad na obě, tak uvidíme. Včera ta líbačka s Kominíčkem – je pravda že vždycky když jsem si začala s někým novým, tak ti ex přilezli. No uvidíme. Ale už by to chtělo teda nějaký zlepšení, začíná mě to unavovat.

Přemýšlela jsem, jak ten článek pojmenovat. Původně jsem chtěla „3 měsíce“. Vzpomněla jsem si, že jsem podobný článek už psala. 2 měsíce. Taky po rozchodu. Vidím, že se u mně ten vývoj moc nemění. Víno, muži, párty. Jenže tenkrát jsem si hodně rychle uvědomila, že to byl pitomec. Navíc násilnickej. Ňuf byl hodnej, jo, občas se zlil a taky řádil, ale jinak byl opora a normální partner. S tím se smiřuje hůř. Doufám, že se uškytáš, ty polskej zmetku. Nicméně ten článek mě i po letech ba.

Už tu na mě řve dualingo… Asi půjdu. Půjdu meditovat a přivolávat zázraky.

Uf. Co vy, těšíte se na ten eshop? Takový moje mímo vymazelný, asi jediná věc, která mě teď drží při životě.

 

2 komentáře: „Tak já nevím.

  1. Jo jo, už se těším , taky ráda sbírám čtyřlístky, Potom je někomu daruju, většinou v práci, cestou na oběd do kantýny a z oběda nasbírám a hned daruju. Prý na to musí být talent, někdo v životě žádný nenašel, ale já jenom jdu po cestičce na oběd, kouknu se vedle nohy dolů na trávník a vidím. mezi samýma trojlístkama čtyřlístek. Někdy i čtyři za ty tři minuty chůze.. Taky si někdy zapamatuju, kde je (podle stromů třeba) a nechám ho trošku dorůst, když je malý. S tím Nufem se hodně trápíš, nikam to nevede, což teda to rozčísnout a zavolat mu, zda by se nechtěl sejít a vše si vyříkat bez emocí v klidu. Po třech měs. už se mu to také asi rozleželo , měl možnost to v klidu promyslet, a možná neví zda bys ty o setkání stála, Za to nic nedáš, max. budeš odmítnuta ale budeš vědět, na čem jsi, takto jenom doufáš ve znamení ,,,, Donutit někoho aby tě měl rád, to nejde, ale něco tam snad bylo a nemohlo se to jenom tak ztratit. Za pokus by to stálo. Jdi do kolen a napiš mu, aby ti dal šanci vše vysvětlit, že jsj honě přemýšlela a změnila názor na dítě, na stěhování …… Dopis psala i Taťána Oněginovi, pamatuješ…..

    Jo, taky jsem dost přibrala v tom období covidu a nechození do práce, resp práce z domova. Musím s tím začít něco dělat, už se na sebe nemůžu koukat..
    Zkusím bezsacharidovou stravu, jenom bílkoivny, zelenina,, ovoce málo. Už jsem jednou takto zhubnula, ale pak jsem začalo normálně jíst i sladké a jojo efekt byl jak vyšitý, nabrala jsem ještě víc. Jak na to chceš jít ty? Na sportování mě moc neužije.

    1. Jojo, taky je sbírám tímhle stylem, jsem ráda, že je nás víc. 😀 Jednou jsem viděla čtyřlístek i z autobusu, když jsme stáli v koloně. Ňuf se to naučil, když jsme spolu začínali, tak našel jeden – ten mi věnoval – a pak nechápal jak můžu sbírat takový kvanta a nějak se mu jednou zadařilo a od tý doby neměl problém. Naopak, kolikrát já našla jeden a on přinesl z cesty na nákup hrst. Jsme soutěžili o „krále čtyřlístků“.

      Já vím, že to takhle v tomhle stavu nikam nevede. Říkala jsem si, že mu pošlu odkaz na ten eshop + poděkování + teda shrnu to co píšeš. Ono všechno o tom stěhování i množení jsem mu psala už v tom elaborátu, ale je pravda, že to bylo ještě takovým vzteklým tónem. Jsem nějak ztratila koule, bych mu mohla zavolat z toho novýho čísla třeba, to by asi zvedl, ale strašně se bojím tý reakce, i když tahle ignorace je teda taky hrozná, představa jak mě pošle do háje mě děsí. Se snažím věřit tomu, že se za sebe stydí, to že má problém věděl, několikrát o tom sám od sebe mluvil a vždycky se styděl, párkrát z toho měl fakt depresivní stavy, kdy si vyčítal, jak se ke mně chová jako pitomec, že si to nezasloužím. No a nebo zjistil že je mu samotnýmu fakt líp, nikdo mu nežvaní do toho, na co budem koukat v televizi, nikdo ho nepeskuje za drobky na lince, nikdo tam neválí posmrkaný kapesníky po gauči a špinavý prádlo v koupelně u umyvadla. I když se mi nechce věřit, že by tohle vyměnil za ty super výlety, sport, sex a všechny vtipný a dobrý chvíle.

      Ale tak uvidíme no, ta intuice měla vždycky pravdu, tak to zatím nechávám. Tenhle víkend má Junior narozky (nevím přesně kolikátýho, ale mám dojem že dokonce dneska), tak to bude asi v Polsku, tak uvidíme, jestli se vrátí. Je taky fakt, že u mně se to vždycky rozhoupalo, když se zjevil někdo nový – chodila jsem s Ex., pak jsme se rozešli, on si dokonce našel novou známost – no a když jsem šla na první rande s Er., tak mi jeho nová známost psala, že se rozešli a on skutečně mě začal nahánět, jestli se sejdeme. Pamatuju si, jak mi furt volal do práce. Pak jsem byla Er., rozešli jsme se definitivně v květnu 2018, mně to nějak na Silvestra nedalo a napsala jsem mu. To jsem vůbec netušila, že ve vedlejší místnosti sedí Ňuf. Překvapivě odepsal, chtěl se sejít, ale nakonec z toho sešlo. Když jsem pak Ňufa o měsíc později poznala a v dubnu jsme se začali oťukávat, Er. mi sem tam napsal, lajkoval mi fotky a chtěl se sejít. No, tak třeba ho Kominík trochu přivolá. 😀

      Nízkosacharidově jsme se snažili papat a asi to pomáhalo. U mně je problém v tom, že teď sedím víceméně jen doma, piju sladký vody a jedinej můj pohyb sestává z cesty do hospody a z hospody, kde vypiju dvě láhve sladkýho růžovýho. 😀 Takže omezit alkohol, nepít furt ty proklatý coly a začít lehce zas cvičit (ten beďas mi taaaak chybí). Už se těším až budu mít normální příjem, takhle je levnější jíst rýži/těstoviny/luštěniny a ty jsou na sacharidy hodně bohatý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.