Hlava plná zmatku, srdce na bambilion střepů, ale K. pořád věří v zázraky

Zas chodím zabíjet čas na vinted. Tam si bezduše čtu diskuze a snažím se nevnímat reálný svět. Když ono to jde tak těžce. Minule jsem narazila na téma, kam jsme to v životě dotáhli. A holky psaly, jak mají vystudováno, jak mají manžely, děti, vlastní byty, domy a nemají si na co stěžovat. A to já si postěžovala. V televizi běží reklama na nějakej obchod s hadrama a končí sloganem: „Tohle léto je… Magické!“ A já, momentální pesimista beze smyslu života, procedím mezi zubama: „Spíš pěkně na píču.“

Měsíc a půl. Měsíc a půl naprosto zbytečných prázdných vystrašených dní. Marně se snažím najít smysl tohohle všeho. Lidi se často utěšují tvrzením, že se všechno děje z nějakého důvodu a že jednou snad budu za tohle ještě vděčná. Byla bych vděčná. Kdyby se ozval a byl odhodlán na sobě pracovat. Po mém boku. Až nezdravě přemýšlím. O sobě. O něm. O nás. Nemyslím si, že bych byla špatný člověk. Táta na mě minule hulákal, že mě Ňuf nikdy nemiloval. A další den dodal, že si myslí, že není ani rozvedený. Ale já si to opravdu nemyslím. Hádali jsme se. Protože místo toho, abychom se nad tím zamysleli, rovnou jsme startovali. Ale bylo to víceméně kvůli kravinám. Pak to pití, to byl problém. A ti démoni. Ale nějak to šlo, pomalu sice, ale šlo. Mluvili jsme o tom, hledali si místo hospod jiné koníčky, sportovali jsme, tvořili, vzdělávali se. Kdyby mě nemiloval, odešel by už dávno. Netulil by se tak, jak se tulil, nenosil by mi kafe a snídani do postele, nevolal by celej šťastnej bráchovi, že jsem si podala přihlášku na studia a neposílal by kamarádům fotky, jak jeho holka pracuje na skvělym byznyse. Nešel by se mnou na úkor své práce k doktorce, protože měl strach, že mi po očkování, který jsem nakonec ani nedostala, ztuhne zadek a nedolezu domů. Nechodil by na čtyřlístky. Když jsem měla ten další týden „po“ terapii, sešli jsme se po ní s bráchou v parku. V parku, kam jsme chodili na „koniczyny“. To místo jsme vždycky hrozně zdupali, když nebylo posekaný, během hodiny tam byly cestičky po našich krocích. Nikdy jsme tam nikoho jiného ťapat neviděli, a to jsme tam chodili skoro denně. No a než jsme šli na další lov, plevel se probudil a trávník vypadal neporušeně. Tentokrát tam ty cestičky zase byly. Šel snad na čtyřlístky sám? Kdo ví.

„Já tu dlouho nebudu, tak maximálně ještě 20 let.“ To mi řekl někdy před rokem, když jsem ještě pracovala v papírnictví. Dostala jsem z toho úzkost. Co když má pravdu? Co když mi umře takhle brzo? Když pak spal, pozorovala jsem ho. Jak asi bude vypadat naše budoucnost. Až bude nerudnej starej dědek, budeme mít vnoučata, kde budeme žít? Rozesmutnila mě představa, že tu máme jen vymezený čas. S ním bych dokázala žít na věky. „Tak jsem se rozhodl, že chci žít aspoň do 90. To abych si tě ještě pořádně užil.“ pronesl, když jsme seděli na večeři, necelé dva týdny „před“ v jedné pěkné restauraci, zatímco mě držel za ruku a smál se na mě těma svýma krásnýma modrýma očima. A já se jen tiše usmívala.

Utíkám. Možná ho už chápu. Utíkám před sebou, jak jen to jde. Ale jsem si stále v patách. Ať doběhnu kamkoli, jsem tam, kde jsem byla. Minule jsem v slzách s těžkou tíhou na hrudi vlítla do silnice. Anděl strážný – nebo snad pekelník mstivý? zabočil blížící se auto na druhou stranu. A já tam stála uprostřed silnice jen se svou samotou a zoufalstvím. Že prej ještě není můj čas. Pak jsem seděla u hřbitova, v noci, se svými závislostmi. Nikotin, lahvička vína, plno slz. On je má největší závislost. Bez skleničky vína nebo vychlazenýho pivča na Náplavce je to divný, bez cigaret pociťuji trochu nervozitu. Ale bez něj? Bez něj je mi naprosto mizerně.

I přes tyto zoufalé záchvaty paniky a nekončící beznaděje to nevzdávám. Možná už mi opravdu mrsklo, ale opět jsem našla cestu ke spiritualitě, andělům, vesmíru a snažím se s tímto světem navázat komunikaci. Sleduji znamení v podobě vzkazů skrze časy (a obecně čísel). Je to zajímavý, hodně se setkávám s číselnou řadou z jedniček, které říkají, že moje myšlenky se nebezpečnou rychlostí stávají realitou a je tedy vhodné nesmýšlet negativně. Což jde blbě, žejo. Ale je pravda, že opravdu mi něco blesklo hlavou a za chvíli se to splnilo, a to to byly věci, který by mě nenapadly, že se v tu chvíli a takhle splnit můžou. Jsou to asi dva týdny, jak jsem přijela z tý Šumavy, nějak jsme se nepohodli doma a já se sesypala jak domeček z karet. Děsnej tlak na hrudi, nemohla jsem dýchat a jediný, co jsem chtěla bylo umřít. Táta nějak asi vytušil, že situace už opravdu překračuje hranice, že moje depky a smutky nejsou žádná prdel, a začal mě utěšovat. Od tý doby, co jsem od Ňufa, na sebe kašlu. Ne že bych chodila neupravená, ale nelakuju si nehty a dva měsíce jsem si nebarvila vlasy. Fňukala jsem, jak už nemůžu, že nemám na nic energii ani motivaci to dělat. Že se snažím zabavit prací a stejně mě ty myšlenky furt dohánějí, že na co sáhnu, to akorát zeseru a že ten rozchod je stejně určitě moje chyba.

Když jsem pak byla zalezlá v pokoji, vzpomněla jsem si, jak mi vždycky barvil hlavu táta. Bylo to praktický, rychlý, nenadělala jsem bordel a neměla to flekatý. Asi za 20 minut se otevřely dveře pokoje a tam on s otázkou, jestli nechci, aby mi ty vlasy zas obarvil, jako dřív… I když takhle situace si o to celkem říkala, mnohem zajímavější bylo, když jsem se ve čtvrtek vracela z Náplavky. Šla jsem hrozně unavená od tramvaje, byla skoro půlnoc a dumala jsem si. Když jsem se vrátila k našim, padl z jejich strany návrh, že mi budou přispívat peníze na terapie. Já o to ani nějak nestojím, beru to jako svoji věc, ale je pravda, že v tuhle chvíli, kdy mám jen částečný úvazek, se mi hodí každá výpomoc. Nicméně od té doby jsem byla na dvou terapiích a nějak to vyšumělo. Dumala jsem si nad tím, jestli na ty terapie dál chodit, můj největší problém je polský národnosti a nemluví se mnou a to mi sezení stejně nepomůže vyřešit. Přišla jsem domů, naši byli ještě vzhůru. Sedla jsem si do postele a čekala, až bude volná koupelna. Slyšela jsem, jak si něco v pokoji šeptají, pak se objevil táta a v ruce držel peníze, že prej to je ten slíbený příspěvek na terapie. Tak takový píčoviny se stávají realitou hned. Příště si musím přát Minicoopera. 

Celkově se snažím ty předtuchy a intuici trénovat. V ten čtvrtek, co jsem byla s Fí. na Náplavce, jsme se bavili o jednom filmu. Včera procházím kolem obýváku a naši na něj koukají. A dneska ten film dokonce dávají v televizi. Stejně tak jsem si vzpomněla na jeden film v pátek. Včera telefonuju s babičkou a říká mi: „A víš co dávají v neděli? Ten jeden film.“ A dneska za mnou přišel táta do pokoje: „Víš co večer dávaj?“ No jasně, že vím. Andělé mi na to pravidelně říkají: Je vám nabízen dar jasnovidectví, možná občas cítíte, že máte předtuchy. Vaše schopnosti by se měly nadále zlepšovat. Hodina dále mluví o vztazích ve vašem životě – speciálně o těch partnerských. Očekávejte ve vztahu s partnerem lásku, klid, věrnost a harmonii a sexuální náboj.“ A taky mi bylo sesláno pírko. Růžový. Našla jsem ho na Avoidu, který měl být dávno zrušen. Jak já si přála si tam někdy dát ještě borůvku…

Zas ty úkoly. Seznam úkolů a restů, které mám a které tím pádem musím splnit, abych si ten osud trochu odnasrala a dostala odměnu. Vypsala jsem si po návratu z Šumavy pár bodů. A pilně se do všeho pustila. Svetr – vyhozenej. Náušnice pro Do. – vyrobená, zkompletovaná, předaná. To bylo taky… Měli jsme sraz na Náplavce, že trochu popaříme. Měl takovou depku, že mi tam 3 hodiny akorát vytrvale brečel a chtěl se zabít. Jako já pro to mám ve své situaci pochopení, ale bylo to celkem nepříjemný. Aneb co s ním? Nicméně náušnici od tý doby nesundal a je na ni patřičně hrdý, tak to jsem ráda. Půllitr pro Li. – sehnaný, připravený ve skříni, až bude mít čas, předáme si ho. Před pár dny jsem se sešla s Wa. Té jsem taky skoro před rokem slibovala nějaké veganské ňamky, které mi nehutnají, ale přišla mi škoda je vyhodit. Posezení bylo moc príma, nakonec se nám to protáhlo až do zavíračky, ňamky předané.

Když jsem dělala nějaké magické rituály pro (u)smíření, našla jsem tip, abych si přečetla jednu knihu. Shodou náhod jsem ji kdysi dávno koupila Er. k Vánocům, ale už jsem ji nepředala. Při mega víkendovém úklidu jsem na ni narazila. Takže jsem ji rozečetla, třeba mi něco dá. Už jen díky názvu Láska, vztahy a přátelství. A je od autora Čtyř dohod. Žel, musím říct, že jsem si z ní ni moc neodnesla. Jak Čtyři dohody zbožňuji, tohle mi nějak nešlo k srdci, některý rady byly sice fajn, ale hodně věcí se opakovalo a vlastně tam nebylo pořádně vysvětleno, jak to teda udělat.

Makám. Měla jsem tu mega pytel věcí na zalití. Už mi zbývají asi tak 2 várky. Minule jsem teda měla smůlu, nějak mi ujela ruka a pryskyřice byla na dvou třetinách zalitých věcí lepkavá. Snažím se je tedy momentálně zachránit, vypadá to nadějně, tak snad. A zkouším i novou kolekci, rýsuje se to, rýsuje. Jen mi tu chybí ty jeho řeči, jak tenhle okousanej čtyřlístek prodá chudým za 50,. … Pořád ale doufám a věřím, že u otevíračky bude… Má na tom velkou zásluhu, dodal mi odvahu, odhodlání a věnoval tomu tolik času a energie.

Po návratu z Šumavy jsem si říkala, že ten můj bývalý chlapec z tábora si ani nepřečetl můj vzkaz na FB. Jo, ten uhozenej vzkaz, že se mu po dvanácti letech omlouvám. Asi den, nebo dva, po tom co jsem už byla v Praze, koukám, a hle! Doručeno. Takže to očividně četl. Možná, kdyby napsal, že se na mě nezlobí, že mi odpustil, výsledek by byl intenzivnější, ale i tak si moje svědomí oddechlo. A on si asi chudák ťuká na čelo, jaká jsem švihlá. Ale aspoň mu nemusí být líto, že nejsme spolu. Celkově se snažím naladit na pozitivní vlnu a odpustit všem, co mi kdy ublížili. A hlavně opustit sama sobě. I když si pořád vyčítám ten blbej třetí červenec… A vnitřní hlas mě pak chlácholí, že to není moje vina a že z toho nakonec jen získám. I V. mi dneska napsala: „Tohle léto jste sice ztratili, ale to příští si určitě moc užijete.“ A všem přeju jen to dobré. Třeba i F., kterej se nám oženil. (Jo, když nemám osobní život, ráda šmíruju lidi z minulosti, nemůžu si pomoct). 

Hrabe mi. Minule jsem přišla domů, chtěla jsem si pustit televizi a jít spát, protože druhej den jsem musela do práce. A najednou slyším tikot. Jako hodinky, ale takový nepravidelný a každý jinak nahlas. Přicházelo to od „oltáře“ (skříň, kde je televize a mám tam vyskládané kameny, různé svícny, pár věcí od Ňufa, sošky…) Přišla jsem blíž a zaposlouchala se. V tu chvíli jsem to zaslechla – ale tikalo to za mnou! Chodila jsem po pokoji sem tam a tikot se stále měnil. Hrome! Ve 4:44 ráno, když jsem zrovna byla na záchodě, to ustalo. Místo toho jsem viděla zářivý světlo z obýváku. Modrý. Světlo naděje. Nechápu to. Když jdu večer spát, je tam tma. Když jdu v noci na záchod, svítí tam něco takhle modře. Poprvé jsem si myslela, že tam táta kouká na televizi, ale stalo se to za poslední dva týdny asi 4x a slyšela jsem ho chrápat v ložnici. Dneska se to opakovalo. Zase bylo 4:44 a z obýváku šla modrá zář. Výklad říká: „Andělé tě obklopují. S jejich pomocí zvládneš všechny překážky. Důvěřuj v sílu Vyšší pomoci.“

Já věřím. Někomu to může přijít uhozený, ale po tom, co se mi kdysi anděl zjevil, tak fakt nemám pochybnosti, že by něco takového existovalo. Něco jsem si i četla a pobavilo mě, že přítomnost andělů můžete poznat i podle toho, že vám mrazí hlava. Jeden čas se mi to dělo a nevěděla jsem co to je, celkem mě to lekalo, najednou takovej mrazivej pocit po hlavě. A teď se to vrátilo. Svěřila jsem to na jednom příslušném fóru a nějaká slečna mi to potvrdila, že o tom taky ví. Tak fajn, a to jsem si fakt gůglila co to mám za nemoc a komukoli jsem o tom řekla, tak na mě koukal jako že to si ani neumí představit. Mráz po zádech jo, ale po hlavě? Stejně tak minule. Šla jsem ven a našla čtyřlístek. Dva ze čtyř listů vedle sebe byly ve tvaru srdce. Uplně ho slyším: „Jaký krásný seeerdcový.“

Je hrozně těžký být pozitivně rozvibrovaná, stejně skoro každý den ještě brečím. Ale opravdu se hodně snažím. Intuice mi říkala, ať udělám ještě jeden smírčí krok. Na FB mě stále blokuje, jeho brácha se mi už taky neozval. Nicméně mám ještě jeden profil, tak jako koukám, co je novýho. Ono se dá prd zjistit, nic si tam nedával, ale seznam přátel má veřejný. Zkouším tipovat i osudová data, u Er. mi to vždycky fungovalo. Takže jsem tušila, že se něco zásadního stane 8. 8. a já se o tom 9. 8. dovím. 8. 8. se vrátil, 9. 8. jsem se o tom dověděla. To je dobré znamení, protože pracovat může kdekoli, mohl taky kdekoli zůstat. Ale přesto se do tý Prahy teda vrátil. Pak mi něco říkalo, že další takový zlomový datum bude 15. 8. Byl to ten víkend, kdy vypli blog.cz. Konec jedné dlouhé velké éry. Tu noc z 15. na 16. se mi divně spalo. Probudila mě taková ta nervozita a zároveň těšení, že změna se blíží. Přesně jako vždycky u Er. Kterej se vždycky nakonec ozval.

Další zajímavé datum bylo 18. 8. Stanovila jsem si, že ten den tedy udělám ten důležitý krok. Udělala jsem balíček, který řekne asi všechno. Juniorovi jsem slíbila nějaké kameny z mé sbírky. Hrozně jsem ho svou láskou k šutrům nakazila a Ňuf za to byl vděčný, že má mladej takovou pěknou zálibu. Takže, i když s tím nesouhlasil, jsem malýmu chtěla nějaké pěkné kamení věnovat, abych jeho nadšení podpořila. A tak jsem seděla a probírala se svou sbírkou. Udělala jsem menší výběr, ale zato opravdu pestrý. Má tam křemeny z vlastního sběru na Českobudějovicku, ze Šumavy, žulu z hranic s Německem, krásné minerály v surovém stavu – ametyst, brochantit dolomit, krystaly křišťálu, ale i přepálený ametyst – prodáván jako citrín. Stejně tak jsem udělala pytlíky s tromlovanými minerály – růženín, ametyst, opět přepálený ametyst, tygří oko, malachit. Nechybí ani plátky achátů – jak barvené tak přírodní. A jako bonus struska z lokality, kde máme chatu. Na Šumavě v jednom krámku mě nadchla magnetka želvičky, taková dřevěná roztomilá. Tak tu má k tomu.

Ňuf tam má taky svoje. Možná jsem blázen, ale vyčítala bych si, kdybych nezkusila maximum. Dala jsem mu tam dvě jeho knížky, které skončili u mě, pláštěnku, kterou jsme si kupovali na výlety a která teda dorazila až „po“. Na Šumavě jsem mu v tom dárkovém obchodě koupila skleničku a na pouti srdce. Když jsme spolu začali randit, dostal srdce „Jsi moje zlatíčko“. Tady to je teda „Z lásky“. A ačkoli na mě v ten debilní den mručel, že už mě nemiluje a chce konec, to srdíčko v slzách bral i s naší společnou fotkou a dával si to na hromadu, kterou si chtěl sbalit. K tomu jsem mu přidala ukázku byznysu, vymyslel si jednu kategorii zboží, já furt mluvila o tom, jak bude krásný, až objednám ty krabičky na to. Tak jsem mu to zkompletovala. A k tomu samozřejmě ten dlouhej dopis. A na to ještě jeden malej dopis, kde mu píšu, že jsem překonala samu sebe, že jsem si srovnala priority a že ho moc moc prosím, aby si přečetl ten dlouhý dopis.

Bylo to zvláštní. Udělala jsem si atmosféru, na celé počínání svítila a dohlížela Bětka. U toho jsem popíjela náš oblíbený čaj, poslouchala muziku a věřila. Pak jsem šla do zásilkovny, že to zašlu kurýrem až jemu na adresu. Očividně je pořád v Praze, to je dobré znamení. První komplikace na sebe nenechala dlouho čekat. Vyplňovala jsem jeho údaje v aplikaci a nechtělo to vzít to polský číslo. Nedá se nic dělat, dám tam český, snad to zvedne. Další komplikace brzo následovala. Paní v zásilkovně nefungovala tiskárna na tištění štítků. Ten balík je snad prokletý. Ukázalo se opět, že trpělivost růže přináší. A tak jsem balík třesoucími rukami předala. Dobře doraž. A uvědom ho.

Pak jsem se prošla do obchodu a takovou opuštěnou cestou a nasbírala pár kamenů. Líbí se mi ten projekt Putovní kamínky, tak jsem si doma sedla, rozdělala akrylovky a načmárala 4 pokusy. Vypadá to na super výkon zhruba tříletého děcka. Ale tak to se vypiluje. Venku lilo a na mě to všechno padlo. Šíleně jsem brečela a chtěla okamžitě pryč. Zkusila jsem bráchu, ten čas nemá. Celkově na mě sere, nepíše, nezajímá se jak se cítím. Zkusila jsem zoufale napsat A. Jestli nemá čas na SOS procházku. Měl. Za 40 minut jsme byli už spolu. Říkala jsem si, jak se budu určitě hroutit. A ono ne. Seděli jsme v našem oblíbeném altánku a povídali si. Tak nějak o všem. O tom, jak jsem nešťastná, jak pracuju, jaký i přesto všechno mám občas srandovní zážitky v práci, o jeho oslavě narozenin, o jeho práci. Pomohlo mi to. Je fajn, že mám kolem sebe kamarády. I když všichni mají už své životy a já bych taky ráda zpátky ten svůj.

Další den jsem byla na nervy a furt sledovala, jestli balík doručují. Ale ne. A ještě u něj byla nějaká chujová adresa. V úplně jinym městě. Tak to je príma teda… To bude asi ještě sranda. Odpoledne jsem se sešla po sto letech s partou. Vrátila se mi bývalá milenka, haha, tak to chtělo párty. Chvíli jsem se bavila, dokonce jsem se zapojila i do nějakých karetních her, ale čím dýl jsem tam seděla a čím víc byli všichni opilí, tím víc mi to přišlo smutný. Já už na tuhle zábavu nejsem. Já chci na beďas, pak koukat na dokument o planetě, udělat večeři a jít spát. Už mě nebaví řešit hovna, házet po sobě brambůrky, dělat hluk a bordel a připadat si děsně cool. Svoji otrávenost a depresi jsem se ani nepokoušela nějak skrývat. A abych partě úplně nekřivdila, Mi. mě držela za jednu ruku, A. mě objímal z druhé strany v pase a tiše beze slov mi dali najevo, že na to nejsem sama.

Čtvrtek byl pro mě od rána pěknej stres. Balík se měl doručovat. Tak. Snad ho převezme. A pak celej víkend stráví četbou mého srdceryvného dopisu. Jako když si jednou ve vlaku četl moji tvorbu. Poprvé jsem ho viděla se slzami v očích. Pak řekl, že chce být můj manažer a že vydáme něco fakt dobrýho. A já od tý doby nenapsala ani čárku, jediný, kde jsem byla schopná psát, byl náš společný blog… Seděla jsem v práci, celá na trní a neustále aktualizovala stránky dopravce. Osudová chvíle nastala. A… Balík nedoručen, nikdo přítomen. Kurva. Kurva, kurva, KURVA!!! Šla jsem kouřit. Kolegyně se starostlivě zajímala, jestli jsem v pohodě. Nejsem. Nic není v pohodě. Já jsem ta poslední, co je v pohodě! Nádech, výdech. Koukám, něco se mi na tom celym nezdá. Já jsem takovej kokot!!!! Vyplnila jsem tam špatnej telefon!!! Naštěstí paní ze zákaznický podpory byla hodná a během 10 minut byl domluvený nový pokus a opravené údaje.

Všechno má svůj smysl. Prej. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nesplnila úplně všechny resty. Neměla jsem dočtenou tu knihu a taky jsem ještě nepředala tu obří tašku z neuskutečněného swapu na charitu. Tím bych si mohla karmu trochu očistit. A tak jsem přišla z práce domů a četla. Četla jsem. Povedlo se mi dočíst půlku ze zbývajícího. Prima, zbytek si nechám na ráno. Balík mají doručovat až dopoledne, takže to mám akorát. Pak jsem jela na tu Náplavku, tam proběhlo i předání tašky s věcma. V pátek ráno jsem skutečně dolouskala zbytek knihy. Opět jsem posedle sledovala stránky doručování. Uf. Hlavně nebýt nervní. Pohoda, klídek. Převezme to. Nebude vědět co to je, prostě to popadne. Na balíku je napsáno „tvoje věci“, tak si je prostě vezme a rozbalí to. Žádný pochybnosti, žádná negace. A je pátek, bude mít celý víkend na to o tom přemýšlet, nemůže to přece dopadnout špatně.

Kolegyně byla v jinym kanclu. Šla jsem na pauzu, koukám, kde bych posbírala nějaký čtyřlístky. Den předem mi řekla, že by taky nějaký chtěla. Hledám ideální místo, tam už jsem sice párkrát neúspěšně hledala, ale něco mi říkalo, ať to zkusím. Zaklekla jsem do trávy a říkám si: „Najít tak 5 malých čtyřlístků pro mě a 1 větší pro kolegyni.“ A už ten plevel zas škubu. Vracela jsem se do kanclu trochu zklamaná, mám jich „jen“ pět. Sedla jsem si ke stolu a koukám, pomýlilo se mi to! Mám jic skutečně 6 – z toho dva větší. Tak jsem si dala pět stranou pro sebe a jeden vybrala kolegyni a ten jí vložila do diáře. A pak jen tak mimoděk mrkla, jak je na tom balík. Doručeno.

Víkendové vyčerpání. Snažím se pracovat a nepřemýšlet o tom. Kdykoli si lehnu, upadám do zvláštního mikrospánku. Mám pak vidění. Vidím minulost, co se mezi námi stalo a nestalo. Vidím obyčejné výjevy z našich životů. Jak stojím v kuchyni a on pracuje. Jak mu začíná další otravný meeting, na kterej se hlásí: „Hello, hello!“ Vidím jak mlaská nad jedním z mých zajebistých jídel a u toho trochu znechuceně kouká na mrtvolu, co zrovna Kůstka s Boothem našla. Vidím jak se ráno ke mně tulí, jak mi ze spaní vypráví svůj zlý sen. A vidím budoucnost. Vidím nás dva. Nás dva spolu. Snažím se vniknout do jeho myšlení, chci aby věděl, že mu odpustím, že mu pomůžu, pokud bude chtít.

Zjistila jsem, že není problém jen na mojí straně. Jemu se něco vážně děje. Jak mu chodím šmírovat profil na FB, nejsem jediná, koho vymazal. Odstřihl i vlastní sestru. Něco se musí dít. Babička si myslí, že se stydí za to co provedl, možná opravdu myslel vážně, že je na mě zlej a nechce, abych byla nešťastná.

Další data, která mi blikala v hlavě byla právě 22. a 23. 8. Je to přesně rok, co jsme byli na naší první „dovolené“. Romantika u krbu na chalupě. Chtěla bych se s ním zas milovat pod oblohou plnou hvězd. Chtěla bych popíjet Moeta u plápolajícího ohně. Dobře, v našem případě spíš asi malinovýho Birella. Zajímavý je, že když jsme plánovali budoucnost, na srpen jsem tam nic neviděla. Ani na ten červenec, celkově jsem o všem mluvila jako že až v září/na podzim… Třeba… A tak jsem se včera pokusila o další krok, jak sebe hodit do klidu. Na pinterestu jsem si vytvořila nástěnku přání. Je tam 77 věcí, od zvířat co chci, přes životní styl až po místa, která chci navštívit a cíle, kterých chci dosáhnout. Celou dobu, co jsem obrázky hledala a ukládala jsem si představovala, jaký to bude pěkný, až se to splní.

Pak jsem si udělala alone párty. Vzala jsem zbytek vína, cigára a šla si sednou ke hřbitovu. Nejdřív jsem teda zavolala babičce, abych ji trochu uklidnila, vzhledem k tomu, v jakym stavu jsem jí volala posledně. A pak jsem ještě chvíli sama poseděla, popřemýšlela. Doma jsem pak zasedla opět k nástěnce a ke každé fotce přání napsala. Například: „Mám vlastní achatiny.“ Tak uvidíme, kolik si jich odškrtám…

Dnes jsem doma, opět pracuju, včera jsem svoje výrobky ukázala našim a podle jejich reakcí jsou ještě lepší, než očekávali. Chvíli jsem spala a přemítala o tom, jestli ten můj dopis už četl nebo ne. Vzhledem k tomu, že hned v pátek udělal celkem velký nákup, mám dojem, že si k tomu vzal něco na posilnění. Neodsuzuju. Ať se děje co se děje, ještě není pozdě na to, aby s tím vším zatočil. Snad mu to všechno dojde, pomyslela jsem si. Zjistí, že k sobě patříme. Že překoná svůj stud a nějaký bubáky a ozve se. A v tu chvíli jsem zaslechla cizí vzdálený hlas: „On už to ví.“

Když jsem ve středu „před“ telefonovala s babičkou, svěřovala jsem se jí, jak mi řekl, že si mě chce vzít. Že mě ta změna názoru překvapila. Prý tomu mám věřit, prý to máme v tom osudu a ať netlačím na pilu a ono to přijde. Po tom rozhovoru jsem se šla podívat na své vysněné zásnubní prsteny. Jaké bylo mé zklamání, že obchod zrušil prodej. Koukám na ně tolik roků a na jednou jsou pryč?!!! Sakra, to je jak blbý znamení. Když převzal ten balík, něco mi šeptlo, ať se tam jdu mrknout. Prodej opět spuštěn.

18:18. Láska se probouzí. Láska bude oživena.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.