Ten svetr zahoď!

Když jsme ten osudný proklatý pátek doprovázeli s bráchou navátého bratránka na autobus, málem jsem též neodešla po svých. Na zábradlí u tramvajové zastávky mě čekalo překvapení. „Heeele, svetr!“ vykřikl brácha a já se na něj nadšeně vrhla. (Na svetr, ne na bráchu.) Prohlížela jsem si ho, nečuměla na cestu a zakopla o podstavec ke značce, který mi byl podstrčen přímo pod nohy. Koleno udělalo křup a ještě teď, i když je to přes měsíc, mě pobolívá. Vlastně poslední zpráva, co od Ňufa mám, je: „Volej sanitku!“

A tak si říkám, jestli mi ten proklatej svetr nepřinesl smůlu. Stejně to není moje velikost a není ani moc hezkej. A má zatrhaný oka. Měla jsem v plánu ho hodit na skupinu naší městské části, třeba by našel svého původního majitele. Ani nevím, proč jsem ho vzala, v tý rozjuchaný euforii mi to přišlo jako dobrej nápad. Takže teď, kdy usedám ke psaní článku, jsem si uvařila kafe, abych se trochu zmátořila a svetr připravila na botník, že ho cestou pro cigára, který určitě na depres párty na balkoně upotřebím, vyhodím. A s ním i tu zlou energii.

Lidi se v jádru asi moc nemění. Dělám skoro všechno, jako za doby Er. A ono to kupodivu celkem i funguje, řekla bych. I když kdo ví, třeba mi jen definitivně šouplo. Je fakt, že i ten Er. se nakonec vždycky vrátil. To, že měl místo mozku z perníku kostku, to je věc druhá, žejo. To Ňuf ji má „jen“ z toho piva.

Je mi pořád hrozně divně. Takový prázdno, smutek, připadám si hrozně neúplná, jako kdyby umřel. I když vím, že žije a že je kousek ode mě. A pořád trucuje. Až ze z toho smutku spíš stává vztek. Zároveň mám plno výčitek, protože vím, že jsem dost přestřelila. Jenže to i on. Říkám si, co asi celý dny dělá. Jestli jen kouká na televizi, chodí sám na pivo a jí rybičky z konzervy. Tak jako to dělal, když nežil se mnou. Já mu do života vnesla plno aktivit. Vedle mě se naučil cestovat, sbírat kameny. Koukali jsme spolu na dokumenty o přírodě, venku fotili ptáky a motýly, sbírali jsme bylinky a dělali z nich čaje, já se naučila vařit plno různých jídel – sushi, miso polévku, dokonce krevety jsem mu vařila. On mě naučil hrát badminton. (Nebo spíš, stal se parťákem na hru, hrát jsem uměla a ke konci našeho vztahu jsem byla často i lepší než on). Zpívali jsme, tancovali, milovali se. O našich zážitcích jsme psali (nebo spíš já psala, on se chlubil), naučila jsem ho sbírat čtyřlístky, podílel se aktivně na mém byznysu. Udělali jsme si z tý umrněný garsonky domov, vybavila jsem ten holobyt, že nám nic nechybělo. Jen to soukromí a víc prostoru. Měli jsme nekonečný množství plánů a teď co. Teď nic. Sedím v dětském pokoji, respektive v bráchově pokoji, kde mám jen postel a mám pocit, jakoby to byl jen roční sen, z kterýho jsem se probudila a který se nikdy nestal.

V afektu – teda doufám – mi řekl, že mě už nemiluje. A u toho brečel a balil si naši společnou fotku a dárečky, co jsem mu dala. A já brečela včera. V noci na schodech v krásné přírodě. Prohlížela jsem si naše společný fotky, které v telefonu mám. Na žádné nevypadá jako člověk, co by nebyl zamilovaný. Fotili jsme se spolu všude možně, na beďasu, ve vlaku, na procházkách. Dokonce na našem výročí v Budějovicích jsme si udělali první fotku, jak si dáváme pusu. Něžně mě tam drží za ruku a vypadá jako plyšák. Byli jsme hrozně krásnej aktivní pár. A sem tam jsme to dávali na obdiv i virtuálnímu světu, dost nás bavilo vymýšlet prdlý storíčka. Hodně na něj myslím. Myslím na něj prakticky nonstop, často se přestanu soustředit na to, co se kolem mě děje, všechno mi ho připomíná – tohle jsme viděli spolu, tohle jídlo jsme jedli támhle, tady jsme byli na výletě, u týhle písničky jsme dělali tohle… Takže furt mluvím v tom trapnym partnerskym plurálu a čekám. Čekám na zázrak. Říkám si, že přece nemůže mít srdce z kamene, musí ho to taky trápit. Vždyť jsme byli jak siamský dvojčata. Když jsem týden potom kroužila v ulici, doma byl. A byl tam po tmě. Lů. mi řekla: „Třeba tam někde pláče a opíjí se.“ Bych tomu i celkem věřila… A teď to období bylo v klidu, takový ty nějaký velký problémy jsme měli na podzim, když jsem byla hotová z práce, teď to byly prd hádky. Až na tu poslední, no…

Strašně mi ty dny splývají. Jsou totiž nechutně podobně nudný. Nebo nudný… V práci je to celkem fajn. Ale díky omezenému provozu díky coroně se tam nic moc neděje. Doma mě serou, tam to asi taky jiný nebude. Nedávno se proti mně všichni spikli. Naši byli na chatě a já se rozhodla si v době jejich nepřítomnosti v klidu vyprat. Žel, máme nějakou pokurvenou pračku a nešla otevřít. Tak jsem to tam páčila, celá upocená, ubrečená, jsem se bála že to zničím. No nezničila, ale odradilo mě to od dalšího pokusu, takže jsem další várku neprala. No a měla jsem to na talíři několik večerů. Přitom jsem se tu starala o kytky, který jsou v tomhle vedru potřeba zalévat asi 3x a jako nějaký čas to zabere. A taky jsem se snažila prostě přežít, jedu na autopilota, jakmile zapadnu do samoty, tak obvykle brečím. Když byli pryč, tak jsem psala Ňufovi ten dopis a totálně mě to odrovnalo, tak strašnou bolest jsem na duši dlouho nezažila. A že i pro toho Er. jsem se natrápila dost. Kdybych v sobě neměla zbytek naděje, že se ozve, tak jsem si to šla někam hodit.

No a minule jsem přišla do práce. Kolegyně mi říkala, ať prostě vždycky nějak do těch půl 8 dorazím, otevřeno je od 7. Přišla jsem asi v 7:10 a hned: „Prosimtě, choď na tu 7, byl tu ředitel a dost nadával.“ Pak jsem aktivně zvedla telefon a s nějakou paní trpělivě komunikovala, přišla šéfová, zdraví, tak na ni koukám, pokývám hlavou a dál se věnuju klientce na telefonu (nerada telefonuju před lidma, navíc byl před kanclem hroznej šrumec a všichni tam přes sebe švitořili), načež za mnou pak přišla s významně vytaženým obočím: „Slečno, vy mě jako už neznáte?“ (den před tím jsem byla ještě Kačenka). Říkám: „Prosím?“ „No že vás zdravím a vy nic.“ „Ale já zrovna telefonovala, vždyť jste to viděla.“ „To ano, ale kývnout jste mohla.“ Na moje: „Ale já kývla.“ už mi nic neřekla. Hlavně že když jsem přišla o den později do kanclu a ona tam byla a něco řešila, tak mi taky neodpověděla. No pak ti naši, s nima jsem měla taky bizarní spor. Když jsem tu byla ten první víkend, tak jsme s bráchou hlídali psa, protože jsme našim k výročí svatby koupili víkendový pobyt. No a tak jsme to měli domluvený, že si uděláme sourozenecký víkend a bude sranda. Jenže se nám sem vesrala jeho dívka a ta neměla s sebou vůbec nic. Tak jsem jí půjčila osušky, nějaký oblečení a tak. A ty osušky mi zmizly ze skříně, jsem se balila na dovolenou a nikde jsem je nemohla najít. Tak jsem se šla zeptat mámy, jestli náhodou nejsou ve skříni u jejich ručníků, oni mají taky takhle šedivý. A máma že určitě ne. A já byla přesvědčená že jsem je házela do koše s prádlem. Tak jsem nic neřekla a šla zpátky do pokoje. A slyším, jak tam máma jde a ty ručníky tam fakt byly. Tak je po mně hodila s tím, že jí tím pádem chybí ty její! Ty, co si tam vytahal brácha, já jim do ložnice ani nelezu, natož abych se jim tam hrabošila někde ve skříních. Tak jsem se bránila, že za to přece nemůžu! Začala hulákat, že ona taky ne a že teda by jí zajímalo, kde jsou ty její ručníky! A korunu tomu nasadila babička. Před pár dny jsem tu měla dost práce a neslyšela jsem že mi volá. Byla taky na tý chatě. A  pak volal táta, to jsem slyšela, zas klasika, hlavně zalejvej kytky, a tak jsem to nechala bejt. Tak jdu se psem, volám jí a prej: „Ty se mnou mluvíš, jo? Že jsi mi minule nezvedala telefon…“ Fakt, dělejte si hromosvod z někoho jinýho, děkuju.

Takže se věnuju především tý práci. Skoro každý den zalévám šperky a už toho mám pěknou hromádku. Jako ještě něco chybí, abych byla spokojená, ale rýsuje se to pěkně. A díky tomu, že se tady nepráší, tak máloco je na předělání. Beru to jako jedinej rozumnej smysl tý naší pauzy. Zrovna mi zas schne další várka. 

A proto jsem se nakonec na Šumavu, kam jsem se chystala na 6 dní s kamarádkou celkem těšila. Vypnout, restartovat, utřídit si priority a nastavit ten vesmír tak, aby zas fungoval tak, jak si přeju. Nějaké pokroky se asi udály a já pořád nepřestávám věřit.

Když jsme na Šumavě byly loni, tak mi Ňuf po asi 2. noci beze mě psal, jak mu děsně chybím. Dokonce přijel z Polska už v neděli, místo v úterý, abychom se viděli. A pak jsme si dlouho do večera vyprávěli, já mu přivezla nějaký dárečky a on říkal, jak jsem krásně odpočatá a jak je šťastnej, že jsem si to užila. No a teď tu na mě hulákal, že na něj a syna si čas neudělám a na blbou Šumavu s „koležankou“ jo. A je mi to líto, protože mám směny tak, že jsem klidně mohla jet i s nima do toho Polska, teď jsem si taky žádnou dovolenou plýtvat nemusela…

A tak jsme ve čtvrtek ráno vyrazily. Den předtím jsem byla s Fí. a T. na Strahově a měla jsem hroznou chuť jít „šmírovat“. Nějak se v tom Polsku zasekl a já se bála, aby tam fakt nezůstal. Není to tak dávno, co říkal, že já jsem jediný důvod, proč v tý chujový Praze zůstává. Takže jsem si v hlavě nastavila, že pokud se vrátí, je to dost dobrý krok. Protože ho tu nedrží ani práce, dělá z domova a jeho kolegové se taky během corony odstěhovali zpátky do rodných zemích. Ale nešla jsem. Fí. jel kolem a podle všeho doma nebyl. A já tam šla v úterý a taky bylo zatemníno.

Cestou tam jsme se stavily na Zvíkově. I když jsme od toho měli kousek chatu, asi jsem tam nikdy nebyla. A moc jsem tam chtěla, s Ňufem jsme měli v plánu tam na víkend zajet – Orlík a pak Zvíkov… A tak jsme i teď dělaly kompromisy, jakože je s ním stále počítáno. Obešly jsme si hrad, podívaly se na vyhlídku, ale na prohlídku dovnitř nešly. To až s ním… Celou dobu jsem o něm vlastně mluvila pořád jako o partnerovi. U paní ve stánku jsem si vybírala náramek z minerálů. Mám jich pěknou sbírku, některé jsem si koupila sama, některé mi byly věnovány. Teď nosím akorát ten od Ňufa, který mi koupil před rokem v Telči na našem prvním víkendovém pobytu mimo domov. Říkala jsem si, že tam třeba najdu nějaký pro štěstí. Do ruky mi padl takovej zelenej avanturínovej s rondelkama a srdíčkem. Tak jo. Pojď mi na ruku a koukej čarovat, kamaráde!

Další zastávku jsme udělaly v Hošticích. Tak tam jsme s Ňufem teda neplánovali jet. Je to celkem vtipný, mně osobně by asi nenapadlo tam vybrat cestu, ale poslední dobou jsem tohle místo všude na FB potkávala a říkala si, že se tam snad taky budu muset někdy podívat. A hle. Tam jsme se zastavily na obědě. Protože nejím maso, často mám na „výběr“ jen smažený sýr. A ten jsem v tom vedru nechtěla. Tady měli květák s bramborem, paráda. Objednala jsem si k tomu sklenku vína, měli jen malý, tak mi ho nalili do normální sklenice. Mejdan začíná. A pak už jsme jely na ubytko, který jsme měly v Kašperských horách přímo na náměstí. Pěknou pálku za ten hotel chtěli, ale tak žijeme jen jednou.

Ubytovaly jsme se a následoval první program dne, z kterýho mi bylo fyzicky špatně už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že mě čeká. Bazén. Nebyla jsem v bazénu od základky. Prostě fuja. Ani neumím pořádně plavat. Ňufa to vždycky trochu mrzelo, ten má vodu rád, ale já odmítala. V brýlích, do plavek, no vody v který se koupe bůhví kdo. Tak jsem teda se zatajeným dechem na sebe narvala plavky, který jsem si koupila v nějakým pomatenym momentu před 20 kily. Trošku to zakřupalo, ale kupodivu jsem se do nich oblíkla. A pak se šlo na věc. On už jen ten moment že se člověk převlíká před jinými, byť to byla kamarádka. Sprcha a pak pomalu do vody. Uf. Vlezla jsem tam. A pak nevěděla co dělat. A přátelé, já po chvíli pobytu v bazéně, udělala pár temp. A na konec jsem zvládla i jeden celý bazén! Sice teda dost svým stylem a jednou jsem si lokla, ale dala jsem to! A to byl přesně ten moment, kdy jsem měla chuť zavolat Ňufovi a zařvat: „Láááásko, já překonala jednu ze svých fóbií!“ 

Na pokoji jsme se pak převlékly, já si dala skleničku za odměnu a pak nás čekala pekelná cesta na hrad Kašperk. Šly jsme napřímo a i když to jsou jen 3 kiláky, jsou pěkně do kopce. Takhle. Nejdřív jdete z kopce a pak zas do kopce. Ještě na náměstí mi vesmír udělal radost. Sleduju skupinu Kamínky, líbí se mi ten nápad malovat kamínky a nechat je putovat po republice (a některé i po světě). Z bývalé práce mám nějaké akrylové barvy, tak jsem si říkala, že bych se taky zapojila. Ňufovi jsem to ještě stihla ukázat, narazila jsem na to asi před 2 měsícema. No a u cukrárny jeden malovaný kamínek ležel. Tak jsem ho vzala. Byl na něm Pikatchu! A jak jsem z FB zjistila, připutoval právě z Kašperku, tak jsem si ho nechala a popovezly jsme ho až později…

No a ten kopec nebral absolutně konce a z nás lilo. Nikde nikdo, jen krávy. Krávy a my. Nicméně nejsme zas takový másla, mapy nám tu trasu vypočítaly na hodinu čtrnáct a my to s jedním posezením a jedním čůráním daly za hodinu a půl. Když už jsme byly pod hradem – teda Šaff. tam byla, já ještě funěla asi 50 metrů v kopci, tak zrovna na místo dorazili herci a smáli se, že jsme šly tou nejhorší možnou cestou. Hrad byl již otevřen, tak jsme si zabraly stůl, já koupila vínečka a Šumavěnku – což je naprosto luxusní limča, za mě nejlepší višeň+jablko – říkala jsem si, že kdyby tohle zařídil Šéf do Hospůdky, tak klidně budu abstinent. Pak šla Šaff. pro jídlo. Ke mně si mezitím přisedl pán, který si zval ke stolu další a další lidi a byl hrozně srandovní a furt něco povídal. Takovej stand up komik. Fakt jsme se dost nasmáli. A pak už otevřeli nádvoří, kde se mělo konat divadlo. Spolek Kašpar a jejich ztvárnění Macbatha. Trochu jsem se bála, protože v úterý jsem byla s A. na Zimní pohádce a celou druhou půlku jsem probrečela, vůbec to nešlo zastavit a nedokázala jsem to ani vnímat (a to jsem se tak těšila, dokonce i toho Hoffmana jsme měli). Ale kupodivu tady to bylo v klidu. Před začátkem jsme se zase pobavili, byl tam takový srandovní manželský pár a pán byl vtipálek. Paní ho furt štelovala, aby lidem za nima nepřekážel ve výhledu, tak jsme tam tak vtípkovali a protože tam byl jediný muž, po chvíli nadskočil a prý: „To jste rozpoutaly nějakou dívčí válku, nebo co?“ Pak přišlo oznámení, že představení je bez přestávky. „Cože? Bez přestávky? Sakra, to asi nevydržím, co když se tu počůrám.“ Představení se nám líbilo. Po něm jsem si dala ještě viňáka a pak nás čekala cesta na pokoj. Ta byla teda mnohem horší. Já jako vydržím celkem dost. S Ňufem jsme dělali procházky, v Polsku jsem taky vylezla na nějakou děsnou horu, na beďasu jsem byla k nezastavení, ale po tom měsíci smutnění a nic nedělání a kouření jsem byla fakt nemožná a ten konečnej kopec mi dal dost zabrat. Už jsem cítila i že na mě jde panická ataka, úplně se mi to rozjíždělo. Naštěstí tam bylo odpočívadlo, tak jsme tam chvíli poseděly, já se vydýchala, kousla se, řekla jsem si, že to prostě dokážu, že budu ještě lepší člověk a že nic přece nikdy nevzdám. A nakonec jsem to celá upocená a ufuněná vylezla. Na náměstí jsem si dala za odměnu dvě cíga, pak zapadla do sprchy a potom do postele. Doufala jsem, že usnu. Ale nešlo to. Vůbec jsem nemohla zabrat. Hlava plná myšlenek. No, minimálně dvě hodiny jsem nezabrala, furt jsem se budila a převalovala a dvakrát musela na záchod. Pak se mi to naštěstí podařilo.

Ráno začalo dobrou snídani. Za tu cenu, aby ne. Přitom pokoj malej, nic moc vybavení, na záchodech řititrh. A chtěli za to 3500,- za noc. To v Budějkách jsme měli pokoj v grandhotelu, s minibarem, třikrát takovej, výhled přímo na náměstí a platila jsem za to 1200,-. Ale tak snídaně byla dobrá, ochutnala jsem nějakou domácí nivovou pomazánku, vajíčko s nějakou hořčicí, meloun, sýr, čerstvou housku se zrním. A za ty prachy a ten výšlap jsem sežrala i koblihu. Ale ta mi moc nejela, byla s jahodovou marmeládou a tu moc nemusím.

Pak jsme se přesunuly do Srní na vyhlídku s vlkama. Už jsme tam byly před rokem, tak pro úspěch jsme se rozhodly pro opáčko. Tentokrát jsme chytly i komentovanou prohlídku, tak to bylo zajímavé. Hlavně jsme se pobavily, když nám slečna říkala, jak nám sem lezou vlci z Polska. V krámku jsem pak kupovala pohlednice, vždycky z každýho výletu jsem mu posílala pohled. Dopis, který mám sepsaný, jsem ještě neodeslala. Pořád doufám, že mu ho budu moct přečíst osobně. Tak zkusím pohled. Potom, co jsme viděli film Nadějný rok jsme začali „lovit“ ptáky a dělali si srandu prostřednictvím těch hlásek: „Děláš velký rok?“ „Já ne… A ty? Ty děláš velký rok?“ Líbil se mi jeden pták, ale jak jsem předpokládala, byl vyprodaný. Tak jsem mu koupila teda se sýkorkou. Další krátkou zastávku jsme absolvovaly v jezerní sleti. Potom nastal čas oběda, tak jsme se vypravily do loni vyzkoušeného hotelu Mádr. Jídelníček se nezměnil, tak jsem si dala domácí těstoviny s bazalkovým pestem a píniovými oříšky. A nastal taky čas k nápravě dalšího restu. Když jsme zde byli loni, zaujaly mě půllitry na pivo. A ten jeden se moc líbil i Li., tak jsem mu ho koupila, jako dar za to, že mě přivedl do Hospůdky, kde jsem poznala životní lásku. No a když jsem mu ho před Vánoci konečně chtěla předat, cestou tramvají jsem ho rozbila. Ty střepy jsem vyhodila teprve teď, když jsem se stěhovala k našim. Tak jsem si říkala, že třeba když napravím tuhle svou chybu, tak se ten vesmír smiluje. Slečna servírka se moc netvářila, prý mají půllitrů málo a teda neví neví. Tak já věděla. Já věděla… Paní majitelka souhlasila, dokonce mi ho i zabalila. Uf, tak teď jestli ho zas rozflákám, tak jsem fakt debil. (Domů jsem ho dovezla vcelku, tak má Li. za úkol si pro něj zajet ke mně, pro jistotu.) 

Pak jsme zašly ještě na soví voliéry, tam teda bylo pár soviček, které ve vedru odpočívaly. Po sovách jsme jely navštívit jednu známou Šaff, která má CHS psů, tak jsem si poňochňala hafany, pak hurá do Vimperku na nákup a potom už na ubytko. Byly jsme ve stejném penzionku jako loni, dokonce i ve stejném pokoji. Je to tam naprosto super, paní majitelka je úžasná a strašně se nám tam líbí. Tam už byla pohodička, nalejt víno, zahrát pexeso, kvarteto po kašpersku a užívat si zasloužený pobyt v přírodě. Říkala jsem si, že když člověk spí první noc v novém prostředí, tak se mu to splní. Tak jsem s nadějí šla spát. A ten sen, co se mi zdál, byl opravdu moc hezkej. Byl tam Ňuf a já ho pusinkovala. Říkala jsem mu, ať se vrátí, ať už netrucuje, ať si mě odblokuje na tom proklatym messengeru a že začneme znovu. A on mě držel za ruku, nebránil se a řekl: „Já tě stejně pořád miluju.“ A pak jsme zas byli spolu a dokonce tam byl i Junior a bylo všechno na správným místě.

Takže jsem se ráno probudila v celkem dobré náladě. A byl to od tý doby asi první den, kdy jsem neplakala. Sobota byla aktivní. Ráno jsme vyrazily na Špičák. Tam jsme přijely hezky na devátou a k naší smůle nefungovala lanovka. Protože jsme v hlavě měly čerstvou vzpomínku na výšlap na hrad, rozhodly jsme se tu hodinu počkat. Naštěstí to zprovoznili. Na takovéhle velké lanovce jsem nikdy nebyla, byla jsem pěkně nervózní, že na to nebudu umět vlézt, ale obavy byly zbytečné. A bylo to pěkný. Zezhora jsme šly směrem k Čertovu jezeru. Cesta to byla vražedná, já jsem princezna vole, z Prahy, a nemám na tyhle terény vůbec vhodnou obuv, takže jsem si ve svých Rita Ora Adidaskách několikrát málem zlámala nohy, ale dala jsem to! Jezero bylo opravdu krásný, rozhodně ta cesta za to stála. Nazpátek jsme využily teda místní turistický vláček, který nás dovezl na cestu, která už byla schůdná, a tak jsme poslední asi 3 kiláčky v pohodě ušly. Na oběd jsme jely do Železné Rudy. Tam jsem měla nějakou dobrou zeleninu s bramborem a výtečný pomelový Birell. Další věc, která kdyby byla v Hospůdce, tak si ji ráda dám. V Rudě byla údajně největší pouť, no, byly tam asi 4 stánky a 3 kolotoče a dvě místní tancující dámy. Škooooda, lásky… 

Doslova sladkou tečku jsme udělaly v Kašperkách v cukrárně na náměstí. Daly jsme si vafle a kafe. A já pak ochutnala ibiškový spritz. Vtipný bylo, když šla Šaff. si objednat limču a já seděla venku a kolem šel pes, říkám si, že je to pěknej buldoček, typově jako ten náš. No a oni naši s dědou. To že jsou v chatě kousek od nás jsem věděla, ani mě vlastně nepřekvapilo, že jsem je tam potkala, protože mě to ráno i napadlo. Když nás vosy a agresivní sršáň vyhnali, zvedly jsme se k odchodu. Cestou k autu jsem hodila do schránky pohledy. Když jsme přijížděly z tý Rudy, trochu jsem v autě klimbala a představovala jsem si nějaký náš dialog s Ňufem. A padlo v něm jedno polský slovo, vím že bylo na „P“ a bylo hrozně výstižný, tak jsem si říkala, že ho připíšu na ten jeho pohled, kterej jsem v půlce napsala v polštině (vtipný, jak se mi ten jazyk fakt dostal pod kůži, jen si teda musím gůglit, jak se to přesně píše) a já si na něj doteď nevzpomněla. Ale úplně zaznělo tím jeho hlasem.

Na ubytku jsme rozhodně nezahálely, šly jsme hledat čtyřlístky. Chtěla jsem, abychom nějaký kašperský našly, abych mohla Šaff. taky něco hezkého vyrobit, ale jako by tam prostě nerostly., ani loni jsem žádný nenašla. Nakonec se zadařilo a dva jsme opravdu našly. Pak jsme zaběhly ještě na skok do lesa, dokonce jsme našly i pár hub. A večer mini grilováníčko a sezení venku a pak taková ta klasika – kvarteto, vínečko, paráda. A fakt jsem ani slzu neuronila!

Noc byla vtipná. Nebo takhle… Celou noc mě budilo nějaký zvíře. Furt tam sebou mlátilo o zdi, jsem si říkala že nám tam snad vlítl nějaký pták nebo netopýr. Byl to „komár“ velikosti pěkně urostlého telete, fakt jsem něco takhle obřího ještě neviděla. No a v jednu chvíli, kdy tam sebou takhle neuctivě hlasitě mlátil, jsem otevřela oči a na peřině, kterou jsem měla před obličejem seděl motýlek. Zelenej, krásnej a koukal přímo na mě. Mohla jsem ho od toho nosu mít tak 5 cm, víc ne. Tak ten mě pobavil. A utěšil. Ahoj, motýlí kamaráde. A byl takovej zelenej, nikdy jsem takovýho neviděla.

Ani v neděli jsme příliš nezahálely. Hned ráno jsme jely na Kvildu, z které jsme se autobusem projely na Bučinu a tam se prošly k prameni Vltavy. Říkala jsem si, že bych tam mohla najít další putovní kamínek. No a co myslíte. Byl tam! Dokonce to nebyla ani tak hrozná cesta, nejdřív jsme mrkly za hranice do Německa, pak šly teda chvíli do kopce a pak už to bylo jen po rovince a z kopce, takže pohoda. Pramen byl krásný, kamínek jsem tam skutečně podle předpokladu našla. Jooo, vesmíre, na tyhle kraviny funguješ spolehlivě. A pak jsme šly teda dost štreku zpátky do města. Tam byl problém s jídlem, všude měli jen sladký a v jednom hotelu měli nějaký zeleninový rizoto, ale smrdělo to tam jak ve školní jídelně a mně se z toho udělalo úplně šoufl, tak jsem odmítla tam obědvat. Tak jsme jely do Kašperek, tam už jsem si naštěstí vybrala, nějaký mini ňočky se špenátem a nivou, celou dobu nás tam atakovaly ty otravný vosy, škubala jsem sebou tak, že procházející číšník na mě zvolal: „Slečno, nelekejte se, mě se nemusíte bát!“ 

Na ubytku jsme chvíli usínaly, na okně furt seděl můj ranní zelený společník, komár ve velikosti statného telete mezitím umřel. Kolem páté jsme jely navštívit naše, dědu, bráchu a jeho slečnu do nedaleké chaty. Tam jsme nakonec poseděly asi dvě hodiny, děda je starej vtipálek, tak furt vyprávěl nějaký fóry. My to už známe, ale i tak nás většinou fakt pobaví. I když švagrová se chvílema tvářila celkem vyděšeně. Mě naštval akorát rozbor mého stravovacího zvyku, jo, jsem ta koza, co se pase a za půlku mýho života si na to někteří lidi ještě nezvykli, i když jim do toho nic není, já jim taky nemelu do toho, co mají na talíři, ale naštěstí se do dědových trapných poznámek nikdo nezapojil, tak ho to rychle přestalo bavit a pak už zas byla sranda. „Doma“ pak Šaff. udělala výbornou smaženici, já namíchala aperolek a šlo se na odvetu v kvartetu po kašperku. Nutno říct, že jestli funguje rčení „štěstí ve hře, neštěstí v lásce“, tak já teda budu mega happy a Šaff. chudák do konce života asi sama, protože jsem vyhrála za celou dobu pobytu snad jen 2x, jinak mě ve všem hrozně drtila a já se, přátelé, stydím, protože v takovym pexesu mě snad nikdy nikdo neporazil.

Večer jsme pak pozorovaly hvězdy. A dokonce jich pár i padlo. A některé stály za to. Akorát jsme místo přání si často spíš vykřikly: „Ty voleeee, vidělas tooooo?“ Pak jsem chvíli seděla na schodech a měla takovej pocit. Když jsem totiž byla naposled v práci, říkala jsem si, že by se něco mohlo zlomit 8. 8. To je takový pěkný datum. A koukám do kalendáře, který mám na stole, a vidím, že vlastně 9. má Er. svátek, tak jsem si říkala, že i to je takový příhodný datum. No a jak šmíruju Ňufův pohyb přes aplikaci k Clubcard, abych věděla, jestli teda je v Praze nebo ne, tak jsem si to na tý Šumavě zakázala. Abych se tím zbytečně nenervovala. A něco mi říká, ať se prostě podívám. Rozbušilo se mi srdce, zalil mě takovej divnej pocit a teda přihlásila jsem se. Přibyly bodíky. Uf, je zpátky. 8. 8. nakupoval. Tak když jsem prý ten jediný důvod, proč zůstává v Praze… I ten pohled jsem posílala s tím, že mu prostě dojde, že se vrátí. Tak… Snad… Šoupne mi z toho, fakt že jo.

Pondělí jsme určily dnem odpočinkovým. Hrad byl zavřený, ale internet pravil, že nějaká muzea ve městě ne. Tak jsme jely tam. Regionální muzeum zavřené teda bylo. Ale muzeum hraček a motocyklů ne. Bylo to hezké. Pár hraček jsem měla dokonce i jako malá. Pak jsme měly kliku, jeden hezký obchůdek, kde jsme obdivovaly výlohu loni, byl otevřený. Padla mi tam do oka andělka – svícen. Taková modrozelená, cínovaná, na čajovou svíčku. Cena se mi teda moc nelíbila, ale něco mi říkalo, ať si ji prostě vezmu. Taková ta láska na první pohled. Tak jsem si ji odnesla (zaplacenou samozřejmě :D). Šaff. jí vymyslela jméno Bětka. Tak mám andělku Bětku a mám ji ráda. Na oběd jsme si zašly do vyhlášeného Nebespána, je teda pravda, že to tam je drahý jak blázen, ale teda musím uznat, že jejich domácí špagety s liškami a lívance s borůvkami byly opravdu skvostné. V jednom malém krámku kousek od pošty jsem si koupila dvě veselé malované vitráže, nějak mi prolítlo hlavou, že by vypadaly hezky v dětském pokojíčku, kde bude spát Josefína. Tak už mi šouplo. 

Odpoledne jsme šly do lesa. Byla jsem připravená, hezky dlouhý kalhoty, košile a hooodně repelentu. A bylo mi to hovno platný. Furt na mě něco útočilo a dávalo mi to jasně najevo, že nejsem vítaná. Zejména mravenci mi neustále lezly do bot a hryzali a hryzali. Dokonce i jeden drzej klíšťák mi před vlastníma očima zalezl do boty. Naštěstí se mu tam nelíbilo, tak zas vylezl. Sbírala jsem si borůvky, našla pár hodně unavených lišek. Když jsme do toho lesa už den předtím vstupovaly, prolítlo mi hlavou, jak bych ráda našla sojčí pírko. Toužím po tom už dlouho, jako malá jsem jich pár našla, ale v dospělosti se nedařilo. Velký rok, nadějný rok. Třeba by to pro mě bylo jako pro ostatní lidi ty čtyřlístky, který tahám domů v nůši. V jednu chvíli mě mravenci nekompromisně zahnali zpátky na cestu. Lkala jsem: „Proč, co jsem vám udělala? Proč mě nechcete v lese?“ A zatímco jsem sklepávala z kotníku posledního, něco se v mechu zamodralo. Bylo tam. Sojčí pírko. Přímo pro mě. Děkuju.

A poslední večer. Těžká pohoda. Grilováníčko, aperolek, víno, Bětka, kvarteto, pexeso a pár padajících hvězd. Tentokrát jsem si ten svůj soukromý večerní mejdan trochu protáhla. Seděla jsem na schodech i na lavici a koukala na hvězdy. A ještě dvě mi byly určené. Přemýšlela jsem. O tom všem co se stalo. A jak to dopadlo. Jo, ten vztah byl super, až na ty naše hádky. Nebylo to zas tak častý, ale když už, tak to stálo za to. Já po těch zkušenostech, co mám z minula, jsem to brala jako v pořádku, slabej odvar žejo. Ale Ňuf, kterej i když měl rodinu, tak žil v jinym městě a domů jezdil jen na víkendy, na to zvyklej moc nebyl. A tak jsem si to v tý hlavě asi nějak urovnala. A teď je jen na něm, jestli to přijme, jestli i sám je ochotný udělat ty kroky k tomu, abychom spolu mohli zase být. Jsem ochotná opustit svoje pražský pohodlí a odstěhovat se někam daleko. Jsem ochotná na sobě dál pracovat, jak po straně psychické, tak po té fyzické. Zhubnout, nepít, nekouřit, být lepším člověkem, jít si tvrdě za svými sny a stále poznávat nové možnosti. Překonávat svoje hranice, svoje démony i strachy. Když jsem zvládla uplavat bazén, zvládnu přece časem i ten přívoz! Možná bych zvládla založit i rodinu. Nechci děti, protože mám strach, že budu mizerná matka. A pak si říkám, proč bych sakra měla bejt mizerná? Tak vím, co mi vadí, když dělá moje máma, tak se z toho můžu poučit a svým dětem to nedělat. Jsem zábavná, mám plno kreativních nápadů a nadšeně je realizuju. Mám vztah k přírodě, výletům, umím si s dětma hrát a děti mě mají rády. Tak když mě mají rády cizí, proč by mě sakra nemohla mít ráda vlastní Josefína.

Plakala jsem. Koukala jsem na ty fotky. Moc jich tam nemám, od května mám nový telefon a ty starý jsem si nepřetáhla. Ale i tak těch vzpomínek zůstalo dost. Jak jsme se mazlili s kajmánkem, procházka po Stromovce, všechny ty opocený rudý badmintony, návštěvy podniků, kde jsme si nacpávali pupky, výročí v Budějovicích a Krumlově, Trnkova Zahrada v Kutné Hoře, procházka po Malvazinkách,  náš poslední výlet do Hradce Králové, kde mě v kostele držel dojatě za ruku a tulil se. A pak ty hnusný fotky. Jak si balí věci. To je jediná fotka, kde nevypadá zamilovaně. Vypadá dost nešťastně. Vyfotila jsem ji s nemístníma komentářema, chtěla jsem ho trochu vrátit do reality. Asi ty fotky musím smazat. Možná je to další ze seznamu věcí, které musím udělat. Nechci aby naše poslední fotka byla taková. (Už jsou fuč.) Lepší fotky jsou ze čtvrtečního beďasu, kde jsme byli vysmátý a bylo všechno ještě v pořádku.

Seděla jsem na tý lavičce a přála si. Přála jsem si tak moc upřímně a pokorně, jak jen dovedu. A poprosila o znamení. V tu chvíli se zvedl vítr, rozhoupal okolní stromy doleva, pak doprava, zvonkohra začala hrát a několikrát se zablejskalo. Na lepší časy?

Vstávalo se mi tentokrát hůř. Moc jsem toho nenaspala a nechtělo se mi zpátky do reality. Poklidily jsme, sbalily se a udělaly ještě krátkou zastávku ve městě. Koupila jsem v tom malém krámku kousek od pošty skleničku. Mně se nelíbí, ale jemu by se líbila. Loni dostal hrneček. Jak moc uhozený to je? Za celý měsíc jsem mu nestála za odpověď, nevím jestli ty kecy byly pravdivý a přesto jdu a koupím mu dárek. To samý jsem ale tehdy udělala i s Er. Koupila jsem mu shodou okolností stylovej půllitr na pivo, taky se mnou asi 2-3 týdny vůbec nekomunikoval a někam zmizel. Ale blížily se jeho narozky. Nakonec jsem mu ho předala. Ty narozky jsme spolu strávili. Když jsem skleničku platila… A taky jednu andělku, která mi zas padla do ruky, viděla jsem veselý super magnetky. Pro Juniora. Vždyť já jsem úplně boží macecha a ten kluk mě má i rád. Tak sakra…

Cesta domů utekla rychle. Realita. Divná prázdná smutná realita. Hned jak jsem vkročila do bytu, tak jsem zas začala plakat. Ale zároveň jsem byla šťastná. Jsem šťastná, že mám kamarád(k)y, kteří tu jsou. A s kterými můžu dál zažívat hezké věci.

A tak peru. Nějak se mi povedlo tu pračku i otevřít. Zalila jsem další várku šperků. Jeden jsem slíbila Do. Objednal si ho u mně už někdy v zimě, na začátku jara… Nejdřív jsem čekala na materiál. Pak jsem hledala vhodný čtyřlístek. Pak jsem zas neměla kde pořádně zalévat. Teď už je hotovo a je to skvostné. Další můj rest, i když jsem ho teda průběžně informovala, že na tom dělám. Říkala jsem si, že ho připravím do krabičky. Ale mám tu jen takové barevné, neurčené na toto. A balík s krabičkama stylovýma je teprve na cestě. Z ciziny, to bude trvat. Ale tak máme se vidět až ve čtvrtek, třeba do tý doby dorazej, proč by ne. Lehla jsem si do postele, znavená. Mám si vypnout mobil? Ale ne, nechám to, jen si tak lehce poležím. Usnula jsem. A vzbudilo mě volání. Cizí číslo. Kdo to může být? Kurýr. A fakt je přivezl. Takže jsem udělala první oficiálně správný „balíček“. Náušnice v krabičce z přírodního kartonu, s černým semišem. Je to nádhera.

Vesmíre, vesmíre… Ty funguješ spolehlivě. Tak funguj dál, ať je zas wszystko w temacie… Děkuju.

4 komentáře: „Ten svetr zahoď!

    1. Svetr zahozeny. Neozval. Topí se v nějakých srackach, začal odstrihavat i rodinu. Nejraději bych si na něj pockala a dala mu pár facek, aby se probudil.

      1. Zkoušela jsi za ním dojit? 🙁 To není dobrý jestli se v něčem topí. Kdo ví jestli to nezačalo tehdy když jste šli od sebe.

        1. Začalo to asi před tím, protože už když přijel z Polska (2 týdny před) tak měl nějakej velkej vážnej konflikt se sestrou, nejlepším kamarádem a i tou exmanželkou. A od tý doby byl trochu mimo. Nezkoušela, ale poslala jsem mu balík s jeho věcma a tím mega dlouhým dopisem, ten si – třikrát sláva – přebral. (Zrovna včera to bylo doručené). Tak uvidíme, jestli se ozve, já si neumím představit jak tam půjdu bušit na dveře, myslím že impulzů že jsem otevřená k tomu se vidět a na vztahu dále pracovat dostal víc než dost a teď by měl teda činit on. Už mám pekelnej vztek, možná až jednou půjdu z Hospůdky, tak mu hodím dlažební kostku do okna, to b ho třeba rozmluvilo 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.